OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 54.

20.10.2012 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1079×

„Je mi jedno, jak moc to chcete! Já tam prostě nejdu, ne když tam budou oni!“ vřískla Rebeca hlasitě a práskla za sebou dveřmi Adorátina pokoje. Hermiona se podívala na samolibě se tvářícího Draca a zamračila se tak, že se okamžitě pokusil tvářit o něco více nebo spíš méně…

„Rebeco, otevři. Prásknutí dveřmi není argument,“ požadovala Hermiona.

„Je!“ dostalo se jí naštvané odpovědi.

„A proč prostě neotevřeš?“ zeptal se Draco tiše.

„Ne, otevřít musí ona, jinak to nemá význam. Musí si přiznat, že tohle nebyla adekvátní reakce, když ji budu nutit, nikam se nedostaneme,“ odvětila Hermiona stejně tiše.

„Jak myslíš, ale jestli je jen trochu po tobě – a že je – tak s tímhle nepochodíš.“

„Co tím chceš říct?“ zamračila se Hermiona.

„Já? Já tě přece miluju, jaká jsi, vůbec nic tím nechci říct,“ zatvářil se Draco nevinně, ale jeho žena si jen popuzeně odfrkla.

„Rebeco, tímhle postojem nic nezměníš. Na tu oslavu půjdeme a jdeme všichni.“ Tentokrát si odfrkl její manžel a měla podezření, že i její dcera, kterou přes něj nebylo slyšet.

„Nechci nic oslavovat ve stejném domě jako ti- ti-“

„Pozor na jazyk!“ zahrozila Hermiona a Draco se spokojeně zašklebil.

„Vidíš, není to jenom mnou. Moje holčička je taky nemůže vystát.“

„A kvůli komu myslíš, že to asi je?! Copak ses nepoučil, jak špatně to končí, když rodiče přenáší nenávist na svoje děti sám na sobě?! Vážně to musíš dělat i našim dětem?“

„Já na ně nic nepřenáším!“

„Jistě, a tohle je podle tebe co?“ zeptala se a máchla rukou k zavřeným dveřím.

„To je-“ zarazil se Draco a přemýšlivě se zamračil.

„No?“

„No, tak máš asi pravdu,“ přiznal po chvíli bezradně. Ale nezdálo se, že by toho zase až tak litoval.

„Odmítám se smířit s tím, že má naše dcera kvůli tobě vůči někomu předsudky a nenávidí ho jen proto, že to děláš ty. Ron byl můj nejlepší přítel, to to pro mou rodinu znamená tak málo?!“ zeptala se Hermiona s nádechem zoufalství. Teď už Dracova tvář vyzařovala opravdovou lítost. Natáhl k ní ruce, ale odstrčila ho. Vzdychl a pak došel ke dveřím, na které zabušil, načež je s trhnutím otevřel.

„Jdi pryč!“

„Ne a přestaň a na mě ječet, slečinko. Ty se teď stejně jako já smíříš s tím, že jeden den budeš muset sledovat ty zrzky, ale budeš to dělat s úsměvem a ochotně, je to jasné? Není to dokonce ani celý den a tvoji matku to udělá šťastnou, takže už nechci slyšet ani slovo. Prostě to tak bude, jestli ne, tak se rozluč s koštětem na celý zbytek prázdnin.“

„Ale tati!“

„Žádné ale. A jestli tam něco provedeš, tak se vsaď, že to nebude jen na zbytek prázdnin. Dokážu přesvědčit profesorku Vectorovou, že je v nejlepším zájmu všech, aby tě vyřadila z kolejního mužstva. Rozumíme si?“ sledoval zamračeně dceru, která ho pozoroval se známkami šoku a zrady ve tváři.

„Ale-“

„Žádné ale, jak řekla matka, je čas začít se chovat dospěle. Takže, máme dohodu?“

„Ano, tati,“ sklopila Rebeca pohled a oči se jí zalévaly slzami. Draco si uvnitř rval vlasy, ale navenek si dovolil jen lehký zmučený povzdech. „Pokud to celé proběhne bez problémů, tak bych ale třeba na oplátku mohl uvažovat o nějaké štědré odměně,“ pokusil se jí to ještě zpětně trochu osladit, ale nevyloudil z ní víc, než očividně falešné pousmání. „Dobrá, už tě nechám být,“ zamumlal a vyšel z pokoje, který za sebou zavřel. Vyčerpaně se opřel o dveře a střetl se s pohledem své ženy, která se na něj dívala se směsicí tak různorodých výrazů, že nevěděl, jestli se bát, jít ji obejmout nebo rovnou odnést do nějaké volné ložnice.

„Byls na ni tvrdý.“

„Je po nás, přežije to.“

„Já vím, ale co ty?“ zeptala se ustaraně. Smutně se pousmál nad tím, jak moc ho jeho žena zná.

„Já taky, ale asi ji budu několik dalších měsíců nezřízeně rozmazlovat,“ připustil trochu nesměle. Hermiona se usmála a natáhla k němu ruce. Nenechal se pobízet, sevřel je ve svých a nechal se vtáhnout do její voňavé náruče.  

„Děkuju, že to kvůli mně zkusíš. Vy oba.“

„Nebudu se s ním přátelit, ale můžu se pokusit koexistovat s ním v jedné místnosti, aniž bych ho chtěl proklít,“ zadíval se na ni vážně.

„Jsi můj hrdina,“ usmála se vděčně, hravě zaklepala řasami a pohladila ho po perfektně oholené tváři. Prsty mu zajela do vlasů na skráni, kde byly plavé prameny prokvetlé nenápadnou bílou už od doby, kdy ho našli na prahu smrti v cele hluboko pod skalami. Za ta léta se jen trochu rozlezla a vytvořila jediný důkaz o postupujícím věku. „Stárneš, lásko,“ pronesla láskyplně už bez humoru a zadívala se mu do bouřkově šedých očí, ve kterých po večerech stále mohla vidět toho samolibého puberťáka ze školních let.

„To my oba, ale jen jeden je díky tomu pořád krásnější.“

„Lichotníku,“ zapýřila se potěšená Hermiona a nepostřehla ten rošťácký záblesk v manželových očích.

„Proč myslíš, že mluvím o tobě?“

∂∂∂

„Neboj, bude to lehké. Bude tam narváno jako vždycky, nejspíš je ani nepotkáš, když nebudeš chtít,“ snažila se Adoráta Rebecu potěšit a uklidnit, když si potřetí převlékala šaty.

„Tolik štěstí mít určitě nebudu, tak chci alespoň vypadat líp, než oni všichni dohromady,“ trvala na svém Rebeca a stahovala ze sebe další šaty.

„No, tak hlavně aby ses tam vůbec dostala, protože tímhle tempem bude po oslavě, než si vůbec vybereš, co si vezmeš na sebe,“ odfrkla si Dora a natáhla se na postel.

„Taky by ti neuškodilo vzít si něco pořádného.“

„Není to ples Ministerstva, ale oslava narozenin, myslím si, že tohle bohatě postačí,“ mávla rukou ke svým rozevlátým modrým šatům těsně pod kolena. „I tak si připadám moc nastrojená.“

„Cs, to jistě. Co říkáš na tyhle?“ zeptala se Rebeca, když vytáhla na ramínku červenou večerní róbu.

„Že ses musela zbláznit. Navíc, červená ti nesluší. Teda ne, že by ti neslušela, sluší ti všechno, ale ty krémové jsou mnohem lepší, navíc nevypadají tak… formálně,“ dořekla Adoráta diplomaticky.

„No jo, asi máš tentokrát pravdu,“ přikývla Rebeca, večerní šaty odhodila a sáhla po těch, které si zkoušela jako první. Přesto to tím nekončilo, rozhodla se, že si musí ještě jednou upravit vlasy, protože tím zkoušením utrpěly. Adoráta to vzdala a prostě odešla s tím, že si dole zatím dá čaj.

Našla tam Tobiase, který se usmál a mávnul rozečtenými novinami.

„Hádám, že ještě neskončila,“ poznamenal, když se přiblížila natolik, aby si všiml otráveného výrazu.

„Ne. Nechápu, proč to tak hrotí. Dělá, jako by to byl přinejmenším velvyslanecký ples.“

„Je to společenská událost, to už je jedno, jestli je to čajový dýchánek se známými nebo bál na počest vítězného famfrpálového mužstva, nic ji nedonutí to odbýt. Mimochodem, vypadáš krásně,“ pochválil ji a Adoráta se začervenala potěšená tou chválou. „Rozhodně si zamlouvám tanec.“

„Nemyslím, že je třeba si ho zamlouvat,“ rozesmála se Adoráta.

„Měla by ses podívat do zrcadla, princezno, určitě je to třeba,“ mrknul na ni a pak se znovu začetl do novin. O půl hodiny později se Rebeca konečně objevila a vypadala na chlup stejně, jako když ji Adoráta opouštěla, to ovšem moudře Dora zamlčela.

„Moc ti to sluší,“ ozvali se s Tobiasem unisono, což je oba tak pobavilo, že se museli držet, aby se nerozesmáli nahlas. Rebeca to ignorovala a spokojeně se usmívala.

„Tak co, už jste- Ah,“ zarazila se Adorátina matka, jen co vešla do kuchyně. „Výborně, tak můžeme jít? Všichni už jsou nedočkaví,“ kývla hlavou k obývacímu pokoji. Všichni muži, mohla by dodat. Matka dvojčat určitě měla dost práce se shromažďováním darů, než aby kontrolovala čas, který strávila Rebeca přípravou.

Na Potter Manor se pak postupně přesunuli krbem, což pro ně všechny i s dary nezabralo ani zlomek té doby, co se Rebeca šlechtila.

Když se Adoráta objevila v hale známého sídla, bylo tam už docela plno.

„Vítej,“ usmál se na ni strýček Harry, který ji při vystupování zachytil a posunul stranou. Teď ji pevně objal a políbil na čelo. „Co vás tak zdrželo?“

„Rebeca,“ obrátila Dora oči v sloup a tím ho rozesmála.

„Mohlo mě to napadnout, ale býval bych vsadil boty, že za to mohl Draco.“

„Za co zase můžu já?“ ozval se blonďák vystupující právě z krbu.

„Za to perfektní načasování, samozřejmě,“ obrátil okamžitě Harry a Dora se kousla do rtu.

„Velmi vtipné. Tady máš viníka,“ mávnul rukou za sebe, kde se objevila Rebeca a okamžitě si kontrolovala šaty, jestli se neušpinila. Její otec s povzdechem mávnul hůlkou a očistil ji.

„Vypadáš nádherně, Rebeco,“ ujistil ji okamžitě strýček Harry a ona se na něj zářivě usmála.

„Děkuji. Taky ti to sluší, strýčku,“ pochválila ho na oplátku, čímž ho na chvilku úplně vyvedla z konceptu.

„Ale no tak, Rebeco, říkal jsem ti, že lhát se nemá,“ pronesl její otec s úšklebkem a vysloužil si tak od přítele jedno vroucné zaškaredění. Během dalších několika minut, se ocitla v hale celá výprava a započalo srdceryvné vítání i přání všeho nejlepšího, protože se objevila i Lily s Jamesem a Albusem.

„Albe! Všechno nejlepší!“ zakřičely Adoráta s Rebecou radostně a objaly ho. Se smíchem je pevně objal a na vteřinu zvedl do vzduchu.

„Ahoj holky, taky vás moc rád vidím,“ přiznal se. „Navíc je prima vidět tu taky nějaké známé tváře.“ Tu poznámku směřoval spíš na svého otce než na ně.

„Já za to nemůžu. Tvoje matka měla na starost pozvánky. Ani v nejmenším mě nenapadlo, že bude tak důkladná!“

„Cos říkal, miláčku?“ ozvalo se za ním dotčeně. A Adoráta si všimla, jak se na sebe její otec se strýčkem Dracem zakřenili.

„Lásko! Zrovna tu vyprávím, jak úžasně jsi všechno zorganizovala, já bych to takhle nezvládl,“ sypal ze sebe strýček Harry rychle, zatímco se hnědé oči jeho ženy varovně blýskaly.

„Ach tak,“ pronesla pak nepřesvědčeně, ale po dalším pichlavém pohledu se usmála a přivítala se s příchozími. „Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale je tu tolik lidí, že je nemožné někam dojít. Na každém metru mě někdo zastavil a chtěl si povídat.“ Harry za jejími zády výmluvně obrátil oči v sloup, ale hned zase výraz srovnal, snad pro jistotu, kdyby se jeho žena otočila.

„Mrzí nás, že jdeme tak pozdě,“ začala Hermiona, ale Ginny ji přerušila.

„Hlavně, že jste tu. Tak pojďte dál, ať neblokujeme krb, kdyby ještě někdo dorazil,“ vyzvala je. Po cestě přidaly své dary k té hromadě, která už tu byla. Vlastně byly čtyři. Jedna pro Harryho, další pro Ginny a zbylé dvě pro Alba a Jamese.

„Kolik tu je, u Merlina, lidí?“ vydechla rozčarovaně Adoráta, když i ve třetím pokoji, kterým prošli, bylo stále stejně narváno. Albus pokrčil rameny.

„U dvou set jsem přestal počítat.“

„Dvě- Cože?!“

„To máš tak, když se slaví čtvery narozeniny dohromady. Rodina, přátelé, známí a ti, které pozvat musíš, jen aby se neurazili. V tátově případě je vlastně div, že u nás není celá kouzelnická Británie, ale jen dvě stě lidí.“ Na to se toho nedalo moc říct. „Navíc letos nejsou oslavy rozpůlené na dvě, takže je tu dvojnásobek obvyklého počtu hostů.“

„Panečku… Jsem ráda za naše malé skromné oslavy doma,“ poznamenala Adoráta trochu vyděšeně.

„Já bych to brala,“ vydechla Rebeca okouzleně. Tolik lidí, to bylo přesně něco pro ni. „Vidíš, já ti říkala, že je důležité dobře si vybrat, co si vezmeš na sebe.“ Dora musela uznat, že se teď volba Rebečiných šatů s asymetrickým střihem jevila jako adekvátní a nejspíš by sem zapadly i ty červené.

„Uznávám, vyznáš se líp,“ zdvihla Adoráta ruce v obraně před dalšími argumenty, ke kterým už se Becca nadechovala. Albus se zasmál.

„Opravdu se mi po tomhle stýská,“ přiznal trochu zjihle.

„Jak se ti vlastně v práci daří? Pořád v mezinárodní kouzelnické spolupráci?“ zeptala se Adoráta zvědavě a natáhla se pro sklenici barevného pití, které právě levitovalo na tácu kolem nich. Skřítčí magie byla pro ni vždycky záhadou a ve chvílích jako tahle je bezmezně obdivovala.

„Je to hrozně zajímavé, ale zároveň je to nuda. I když, co není oproti Bradavicím nuda, že jo?“ zasmál se a upil z vlastní sklenice máslového ležáku.

„To je fakt. Ale i tak to musí být skvělé. Takových lidí poznáš. A určitě i hodně cestuješ, viď?“ rozplývala se Rebeca. Rozesmál se.

„Ne, vlastně ani moc ne. Není to tak, že by ze mě byl hned velvyslanec. Spíš taková lepší sekretářka,“ zazubil se. „Ale už jsem byl dvakrát v Irsku, jestli i to počítáš jako cestování.“

„Páni, dvakrát jo?“ rozzářila se Rebeca a Albus se malinko začervenal, nejspíš mu to udělalo dobře.

„Myslím si, že je to skvělé,“ souhlasila Adoráta a usrkla. Jazyk se jí v ten moment zašmodrchal na dva uzly. „Uah, to je sladký,“ zašklebila se a odtáhla od sebe pití co nejdál.

„No jo, sestřino Duhové pohlazení, taky nechápu, jak to někomu může chutnat. Asi to je tím, že máš tu nealkoholickou verzi,“ poznamenal pobaveně a nabídl jí svou sklenici s ležákem na zapití. Vděčně si usrkla, ale žvýkačkově sladká chuť se odmítala tak snadno vzdát.

„Nefunguje, asi si budu muset najít něco ostřejšího a vypít to mimo dohled dospělců, omluvte mě,“ usmála se Adoráta a s nespokojeným pomlaskáváním zmizela v davu. Rebeca se za ní pobaveně dívala a pak se otočila zpět k Albovi, který se rozhlížel kolem.

„Někoho vyhlížíš?“ zeptala se zvědavě, ale nečekala, že se zatváří tak přistiženě – to probudilo její zvědavost. „Ale, copak nevím, pane Pottere?“ Albus se zasmál.

„Spoustu věcí, slečno Malfoyová.“

„No, to není zas až tak přelomová informace, to vím náhodou taky, že toho dost nevím. Ale nevím něco specifického? Například jméno té, kterou tak vyhlížíš?“

„Hm,“ poklepal si na bradu, „řekl bych, že zrovna jméno téhle specifické dívky znáš.“

„Vážně?“ vykulila překvapeně oči. To tedy nečekala. „A?“

„No, když ho znáš, tak ti ho přece nemusím říkat,“ zasmál se, čímž ji znovu vyvedl z rovnováhy.

„Tak to bylo pěkně nefér,“ zhodnotila to. Pokrčil vesele rameny.

„Co ti na to mám říct, jsem Zmijozel.“

„Jo, to teda fakt,“ zašklebila se nespokojeně. „Tak mi, ty Zmijozele, pojď ukázat, kde tu máte jiné než životu nebezpečné pití, když už jsi mě tak odbyl se svým romantickým životem,“ požádala ho. Ochotně jí nastavil rámě a se s pokojeným výrazem ji odvedl do jídelny, která byla zvětšená do trojnásobku své obvyklé rozlohy a byla téměř z poloviny zaplněna stoly s jídlem a pitím. I tady byla spousta lidí, ale ne tolik co jinde, a tak nebyl takový problém se proplést až k nápojům.

Rebeca se natáhla pro jednu z vysokých sklenic s růžovým šumivým nápojem ve chvíli, kdy se osoba před ní rozhodla couvnout. Kdyby ji Albus nedržel, určitě by padla na zadek jako přezrálá bluma.

„Ach, omlouvám se, já-“

„Carlo?“ vydechla Rebeca překvapeně.

„Rebeco!“ vyhrkla radostně její bývalá kapitánka. „Tak ráda tě vidím.“

„Co ty tady?“ divila se Rebeca, když ji objala na přivítanou.

„No, já-“ stočila pohled k Rebečinu doprovodu.

„Jsem moc rád, že ses objevila,“ usmál se Albus a Rebeca překvapeně sledovala, jak její živelná a sebevědomá bývalá spolužačka nabírá odstín zralé maliny. Překvapeně kmitla pohledem z Carly s rozježeným chlapeckým sestřihem na uhlazeného Albuse, jak jí to v momentě došlo.

„Oh,“ vydechla a Carla se na ni zvědavě podívala. „Já si uvědomila, že jsem tě ještě nikdy neviděla v šatech,“ vymýšlela si rychle Rebeca, aby to zahrála do autu. Carla se mile usmála a drobným nervózním pohybem si uhladila sukni. „Vypadáš báječně.“

„Děkuju.“

„Má pravdu, opravdu ti to sluší,“ přidal se Albus a Rebece došlo, že tady už je přespočet.

„Když mě omluvíte, vezmu si tu jen něco k pití a půjdu najít Lily, ještě jsem si s ní pořádně nepromluvila. Snad se uvidíme později, Carlo, jsem zvědavá, jak se ti daří. Mějte se,“ mávla vesele a rychle se pakovala, i když to nevypadalo, že by ji snad vnímali. Tak Albus a Carla? To by ji ani ve snu nenapadlo, ale nebylo to zase tak nepředstavitelné. Zadívala se na ně přes rameno, Carla se zrovna smála něčemu, co Albus řekl. Tady už se zdálo vymalováno.

„Ah,“ vydechla překvapeně, když tvrdě narazila do cizího těla. Dnes na to měla opravdu štěstí, to se musí nechat. „Omlouvám se,“ vyhrkla rychle.

„To nic,“ odpověděl klidný hlas. Jako opařená zvedla pohled vzhůru.

„Weasley.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 54.: