Nová generace - 52. • OurStories.cz ~ naše povídky

Srdečné rozloučení

18.10.2012 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 990×

„Tobiasi, co tu ještě děláš?“ ptala se překvapená Adoráta, když na něj narazila v knihovně dva dny před koncem školy. Zvedl hlavu a usmál se.

„To, co ty, hledám informace na úkoly o prázdninách.“ Adoráta se rozesmála.

„Máš mě za blázna? Rozhodně nehledám knihy kvůli úkolům. Nevíš, kde tu jsou knihy o jednorožcích?“ Vědoucně se mu blýsklo v očích.

„Jde o tu přísahu?“

„Jo, doufala jsem, že o ní něco najdu, ale zatím nikde ani slovo. Ale zato jsem objevila skvělou příručku pro chovatele blikačů. Pár věcí by mi mohlo pomoct s Bertem, poslední dobou ho téměř nevídám, pořád se toulá lesem. Začínám si myslet, že ho spíš otravuju, než že mu pomáhám.“

„Neboj, má tě rád. Ale nemůžeš se mu divit, taky by mě nebavilo sedět pořád jen na jednom stromě. Zapovězený les je skvělé místo na zkoumání, zabere mu to celý život a stejně ho nejspíš nestihne propátrat celý.“

„Jo, teď bych se asi měla radovat, ale nějak mi to nejde. Nejradši bych si ho nechala na celý život, jsem pro to špatná?“ zeptala se s falešným štěněčím pohledem. Tobias se rozesmál a okamžitě smích tlumil rukou, aby nepřilákal Pinceovou dštící dým a síru.

„Rozhodně. Jsi velmi špatná,“ zašeptal s přimhouřenýma očima a pobaveným úšklebkem, když smích odezněl. Povzdechla si a sesunula se na židli proti němu.

„No budiž, tak já si sbalím kufry, prodám učebnice a půjdu na Obrtlou prodávat houbičky s tajemnou mocí.“

„Ty jsi vážně na hlavu,“ nevydržel to Tobias jako první a zubil se jako blázen, aby si trochu kompenzoval nemožnost hlasitého smíchu.

„Já vím, kupodivu to totiž neslyším prvně. Tony to říká docela často,“ pronesla spokojeně. Tobias se ušklíbl.

„No jasně.“

„Nemáš ho rád,“ konstatovala zamračeně. Chvíli se pokoušel předstírat, že ho něco v knize hrozně zaujalo, ale pak vzdychl a podíval se na ni.

„Promiň, vím, že ty ho ráda máš, já jen prostě-“

„Nemáš ho rád,“ konstatovala znovu, ale tentokrát už v tom nebyla slyšet výčitka, spíš smíření.

„Jo, nemám. Mrzí mě to, ale slibuju, že před ním o tom nepadne ani slovo,“ slíbil a sevřel jí ruku ve své. Potěšeně kývla.

„Dobře. Přiznám se, že bych taky měla problém, kdybys přišel s nějakou… nějakou,“ zopakovala pak pro nedostatek výstižných pojmenování. Tobias se překvapeně zasmál.

„Copak, žárlila bys?“

„Samozřejmě,“ přikývla vážně, ale pak se rozesmála. „Ale spíš bych si myslela, že pro tebe prostě není dost dobrá, ani kdyby to byla anglická královna.“

„Pak to chápeš. On pro tebe není dost dobrý,“ usmál se Tobias.

„Tohle dokážu přijmout. Ale víš, že máme oba pokřivené vnímání, že jo?“

„Samozřejmě, že máme. Příznaky lásky,“ vzdychnul zasněně a pak se rozesmál. To už bylo nejspíš na madam Pinceovou moc a přilítla k nim jako rozzuřená kvočna, které někdo šáhnul na vejce. Vyhnala je z knihovny, a ještě když odcházeli, slyšeli ji na ně tlumeně nadávat.

„Mimochodem, když už jsme u těch nedostatečných partnerek, jak se má Mary?“ Tobias se ušklíbl.

„Dobře, ale zdá se, že letošní prázdniny žádnou práci ve Francii mít nebude. Asi mám smůlu.“

„No, já ti nevím. Tak jsem si říkala, že bych si ráda vynahradila minulé prázdniny, takže co kdybyste byli s Rebecou u nás? S našima to domluvím, určitě nebudou proti a děda snad letos moji asistenci potřebovat nebude.“

„Už jsem ti někdy říkal, že jsi anděl, ty moje malá intrikánko?“ objal ji Tobias jednou rukou kolem ramen s vděčným výrazem.

„Ne, ale klidně můžeš, rozhodně to není špatné pojmenování,“ odvětila se smíchem, pak mu ruku shodila a rozběhla se chodbou k jejich společenské místnosti. I přes neférový náskok, ale vyhrál Tobias, a to skoro o celé patro.

∂∂∂

Měla toho dost. Všeho. Nemohla se dočkat, až vystoupí z vlaku a začnou prázdniny bez toho otravného zrzka za zadkem. Ty jeho lítostivé pohledy, kterými ji častoval, střídané s uraženými byly jen o vlásek méně, než byla schopná vydržet. Ještě jeden takový navíc a dozajista by vybuchla jako vulkán. Smetla by u toho půlku Bradavic a způsobila masivní ztrátu na životech, ale to jí bylo jedno.

Od chvíle, kdy jí na ošetřovně řekl to, co řekl, trávila všechen čas bokem. Tedy až na chvíli, kdy veřejně poslala Farise ke všem čertům. Doufala, že její poznámka o nedostatečnosti se uchytila ve všech mozcích a on bude mít celý další rok u všech chytrých holek utrum. Jinak se držela stranou a trávila čas buď s Tobiasem a Dorou, nebo s Lily, která se zdála podobně zádumčivá jako ona. Přesto z ní nikdo nevytáhl, co se jí vlastně stalo. Nemínila veřejně přiznat, že by snad v jakékoliv dimenzi mohla mít slabost pro Weasleyho a stejně tak nechtěla, aby se vědělo, jak jí zasáhlo to, co řekl. A když už byla u toho, nechtěla ani, aby se vědělo, že jí vůbec něco řekl, natož něco tak… tak… Do háje, už se jí zase chce brečet! Kousla se do rtu tak silně, až ucítila na jazyku krev.

„Co se děje?“ zeptala se Lily, když si všimla vlhkosti v očích.

„Kousla jsem se,“ zabručela Rebeca a ukázala krev na jazyku. Lily s pousmáním mávla hůlkou a rána na rtu se zacelila. No jistě, už uměla kouzlit neverbálně, napadlo Rebecu, když opadlo první překvapení.

„Díky,“ nasadila úsměv číslo čtyři a znovu vyhlédla z okna. Stačilo párkrát mrknout a slzy se vsákly, jako by tam nikdy nebyly.

„Už se těšíte do Francie?“ zeptala se Lily jí a Tobiase. Ten se ale zasmál.

„Letos ne, žádná Francie. Tady Adoráta nám zařídila pobyt u nich doma. Zůstáváme v Anglii, možná jen tak na týden nebo dva budeme doma, ale já doufám, že ne. Máma vypadala docela nadšeně z toho výletu, který pro ně otec naplánoval.“

„Výletu? Kam se chystají?“

„Tak to se nesvěřili,“ zavrtěl Tobias hlavou. „Asi se bojí, že bychom chtěli jet taky, ale to nehrozí.“

„Já bych klidně vypadla někam mimo,“ ozvala se Rebeca přemýšlivě.

„To se tolik bojíš, co ti napíšou o NKÚ?“ zeptala se Dora pobaveně.

„Jo… asi jo,“ souhlasila Rebeca váhavě po chvíli, když si uvědomila, že nebýt té otázky, mohli by se přiblížit k tématu, o kterém mluvit nechtěla. Přišli by na to, že je něco v nepořádku. Tobias to ale stejně poznal. Cítila na sobě jeho pohled, přesto mlčel. Bylo jí jasné, že se zeptá ve chvíli, kdy budou sami, nedá se spolehnout na to, že by to snad zapomněl.

Pro Rebecu cesta ubíhala mučivě pomalu, ještě nikdy se tak netáhla. V jejich kupé se střídali spolužáci a Lily se přibližně v polovině cesty vypařila. Rebece bylo jasné, že šla za ním. Byli příbuzní a nejlepší přátelé navíc. Nic by ji neudrželo celou cestu s nimi.

„Šklebíš se,“ poznamenala Adoráta, když otráveně nakrčila nos nad myšlenkou nadšeného Huga, který má Lily u sebe.

„Jo, ta cesta se neskutečně táhne. Už mám celé školy plné zuby, chci konečně domů.“

„Becco, děje se něco?“ zeptala se Dora vážně s jasnou starostí v hlase.

„Ne.“

„To mě mělo přesvědčit?“

„Jo.“

„Tak fajn, něco je opravdu špatně, nikdy nejsi tak strohá.“

„Tak prostě nemám náladu, svět se snad nezboří, ne?“

„No právě. Jestli ty nemáš náladu, je se světem něco hrozně špatně.“

„Doro, prosím…“ zasténala Rebeca a přitiskla si dlaně na tvář. Prsty si masírovala čelo, protože ji začínala bolet hlava.

„Jen se o tebe bojím,“ hlesla kamarádka a Rebeca pocítila osten provinilosti.

„Vždyť já vím, zlato,“ usmála se Rebeca a chytila ji za ruku. „Nedělej si starosti, přejde to. Bolí mě hlava, to jednomu na náladě nepřidá.“ Adoráta se chápavé pousmála a pak sáhla vedle sebe.

„Tu máš, dej si čokoládovou žabku,“ nabídla jí a Rebeca přijala, i když neměla ani pramalou chuť. Nakonec jí ale opravdu ta trocha čokolády pomohla. Zbytek cesty zvládala trudomyslnost držet stranou své osoby, a dokonce si dokázala klasickou zábavu s Bertíkovými fazolkami užít. A to i přes to, že si vytáhla jednu chutnající po chilli a musela sníst tři dýňové paštičky, než pálivost trochu ustoupila.

Když vlak zastavil na Londýnském nádraží, nastala jako obvykle typická tlačenice, jak se všichni snažili co nejdříve dostat ven, tentokrát i se svými kufry a zvířaty. Všude bylo těsno, hlučno a horko. Naštěstí už na sobě nemusela mít uniformu ani hábit a volné tričko s kraťasy dokázaly udržet tělesnou teplotu pod bodem varu. Opravdu nezáviděla těm, kteří měli dlouhé kalhoty nebo nedej bože i svetry.

„Tak uhněte už, krucinál,“ ulevila si po chvíli, ale mělo to nulový účinek. Místo toho někdo zezadu strčil do ní a ona klopýtla dopředu, zakopla o kufr a zřítila se do otevřených dveří nějakého kupé. „Au, do hajzlu!“ Sevřela si bolavé zápěstí do levačky a pokusila se zvednout. Někdo ji chytil a vytáhl do stoje. Chtěla poděkovat, ale to jen do chvíle, než se otočila. Samozřejmě. S jejím štěstím to nemohlo dopadnout jinak. Stála v jednom kupé s tím rezavým vypatlancem. Okamžitě se pokusila dostat z kupé, ale chodbička byla zablokovaná.

„Nemáš zač,“ utrousil suše.

„Polib si,“ odpověděla mu se zaťatými zuby.

„No tak, ani mi nedáš šanci se omluvit?“

„Ne, trvám na tom, abys táhnul do pekla!“ odsekla a pak zařvala do uličky, ať koukají hnout prdelemi, nebo je prokleje.

„Sakra, Rebeco, já vím, že jsem to neměl-“ V ten moment vytáhla hůlku a než se nadál, byl pod petrificem a kácel se k zemi. Dopadl, až to zadunělo. S uspokojením si všimla, že má opěrátko vražené do ramene.

„Není to zrovna peklo, ale je to lepší,“ zhodnotila spokojeně, pak zastrčila hůlku zpět do kapsy a klekla si vedle něj. Modré oči ji sledovaly, protože nic víc dělat nemohly. „Radím ti, drž se co nejdál, Weasley. Věřit ti byla chyba, kterou nezopakuju. Jestli se ke mně jen přiblížíš, bude petrificus tvoje nejmenší starost.“ Pak se postavila a vyšla do konečně trochu volnější chodbičky nechávajíc tělo pod kletbou za sebou. Byla si jistá, že ho někdo najde, a i kdyby ne, ji to nezajímalo.

Kufr se zaduněním upustila až na nástupišti a čekala, než se k ní dostane Tobias. Po chvilce se k ní přidala alespoň Dora.

„Nevidělas rodiče?“ zeptala se zvědavě a točila hlavou ostošest.

„Bohužel. Tobias s tebou není?“

„Ne, ale byl někde za mnou. Slyšela jsem ho.“ Po chvíli se Tobias opravdu objevil a vedle něj šel Hugo. Rebeca málem vyletěla z kůže, když Tobiasovi Weasley podal ruku a poděkoval mu. Když ji uviděl, jeho obličej neovládla žádná emoce. Jako by s ním ten výstup ani v nejmenším nepohnul. Odtrhnul od ní pohled, naposledy Tobiasovi kývnul a odešel. Rebeca skřípala zuby v bezmocném vzteku.

„To od tebe bylo hloupé,“ poznamenal Tobias šeptem, když se k ní dostal. Šokovaně se na něj podívala.

„Jak víš-“

„Slyšel jsem tě. Je mi jedno, co jste si udělali, a z tohohle jsi mohla mít průšvih. Nemyslím si ale, že by měl v plánu ti to zavařit.“

„To by si taky mohl zkusit,“ zasyčela a pak mu zabodla prst do hrudi. „Příště se do toho nepleť, není to tvoje věc!“ Tobias ji pouze propíchl pohledem a mlčel, což považovala za moudré.

„Doro!“ Adoráta se za voláním otočila, prodíral se k nim Tony. Rebeca sledovala, jak se kamarádka rozzářila.

„Tony, ahoj,“ natáhla k němu ruce a on ji chytil. Rebece se obrátil žaludek. Jestli budou cukrovat, tak už to vážně nevydrží.

„Přijdeš v létě, viď? Pořád bych ti chtěl ukázat ty Zmíráčky,“ usmál se Tony a shrnul jí černé vlasy za ucho. Rebeca se v duchu ušklíbla. No jistě, o Zmíráčky ti jde, to určitě.

„Moc ráda. Napíšeš mi?“

„Samozřejmě,“ přitakal mladý Havraspár a políbil ji. „Užij si krásné léto,“ popřál jí, a než se vydal pryč, popřál to samé i jim.

Rebeca byla přesvědčená, že tohle léto bude dobré jen v případě, že přijde zpráva o náhlém a nečekaném skonu jednoho určitého člena rudohlavé famílie. Jinak léto jednoduše bude stát za pendrek.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction