OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 44

05.09.2012 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1193×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Adoráta seděla ve společenské místnosti a pracovala na své výstupní práci z pobytu v Kruvalu. Měla zpracovat tříměsíční pobyt na patnáct palců dlouhý pergamen, ale nebyla si úplně jistá, co tam má, nebo spíš, co tam chce, napsat. Střídavě pozorovala hořící krb a okno, za kterým tiše padaly sněhové vločky. Seděla zabořená v pohodlném modrém křesle, zabalená v modrém svetru, na modrém koberci, pod modrým stropem a zjišťovala, že jí chybí rudá, kterou nikdy předtím v oblibě neměla.

„Kdopak se nám to vrátil z pustiny?“ vyrušila ji poznámka Imeldy, která se u ní nepozorovaně zjevila. Adorátě na chvilku zatrnulo, ale pak na ni zatvrzele pohlédla.

„Rušíš,“ ucedila. Imelda se zatvářila pobouřeně.

„Co si o sobě myslíš?“

„Ráda se posloucháš?“ nedalo to Adorátě, aby ji nepopíchla. To už k ní ale Imelda udělala dva kroky a vytasila hůlku. Na to ale byla Adoráta připravená, pevněji sevřela tu svou a klidně se zeptala. „Opravdu, Imeldo? Vážně chceš pokoušet někoho, kdo se právě tři měsíce v Kruvalu učil ovládat černou magii?“ Dívka zbledla. Kolem se ozvalo několikero zalapání po dechu a Adoráta si uvědomila, co právě udělala. Vnitřně otřesená spustila hůlku a postavila se. „Prostě mě nech být,“ pronesla směrem k Imeldě, co nejklidnějším hlasem, a pak rychle vyšla z věže s pergamenem zmačkaným v ruce.

Jak to mohla udělat? Vždyť právě vyhrožovala spolužačce černou magií! Neexistuje přísnější zákaz! A udělala to tak samozřejmě, jako by se poškrábala na nose, kdyby ji svědil. Samozřejmě, mohla by si to omluvit tím, že by sama sobě namlouvala, že v první chvíli nevěděla, kde je, a na Kruvalu by se to tak nebralo, ale ona to věděla. Moc dobře si uvědomovala, že sedí ve společenské místnosti Bradavic a mluví s holkou, která se jí snažila udělat ze života peklo od doby, kdy prvního září vystoupila z vlaku. Sice by na ni černou magii nepoužila, ale něco uvnitř tím chtělo alespoň pohrozit, aby si nemyslela, že je pořád tak snadný terč. A to drobné cosi, ji posunulo za hranici školního řádu i vlastního já. Do téhle chvíle si nemyslela, že by ji Kruval nějak změnil. Teď už si ale byla jistá, že se pletla…

∂∂∂

Seděly v Komnatě nejvyšší potřeby s tácem zákusků, které jim přinesl Porty a snažily se utřídit fragmenty z vyprávění tak, aby je vždy dvě posluchačky pochopily.

Lily vyprávěla, jaké to bylo ty tři měsíce na hradě bez nich, a jak děsně divné byly Vánoční prázdniny, když tam nebyly. Skupiny studentů, kteří tu byli na výměnu, se prý drželi hodně pospolu. Krásnohůlští naschvál a Kruvalští, protože jim nikdo moc nevěřil. Když to Dora slyšela, styděla se za svou školu až do hloubi duše.

Rebeca si na Krásnohůlky hlavně stěžovala, prohlásila, že je to banda studených čumáků, co navíc nehraje famfrpál. Byla jen ráda, že je doma, ale Adorátě se zdálo, že něco neříká. Snad protože sama taky spoustu věcí tajila.

„A co ty, Doro? Jaký byl Kruval? Děsivý a plný černé magie, co?“ usmála se Lily.

„Ne!“ štěkla popuzeně a přítelkyně se na ni překvapeně podívaly. „Omlouvám se. Ne, nebyl ani děsivý ani plný černé magie. Studenti tam byli mnohem přátelštější, než tady. Byli milí a přátelští a hlavně neměli žádné předsudky,“ vychrlila ze sebe.

„Panečku, dýchej,“ pobídla ji zaražená Rebeca.

„Jeden by si myslel, že bys tam nejraději zůstala, když je tak bráníš,“ zasmála se pak trochu napjatě. Adoráta to nechala bez odpovědi. „A co ten omdlévající kluk? Jak jen se jmenoval?“ otočila se na Lily. Ta ale pokrčila rameny.

„Nevzpomínám si.“

„Damyan,“ odsekla Adoráta, protože se jí dotklo, když ho nazvaly omdlévajícím klukem. „A Damyan se má dobře,“ dodala pak už o něco mírnějším tónem. Rebeca se ale na Lily významně podívala.

„Tak Damyan, říkáš?“

„Hm,“ vzdychla si Adoráta smutně, aniž by si těch významných pohledů všimla.

„A ten Damyan, byl dobrý společník?“

„Jo,“ kuňkla.

„A taky průvodce?“

„Jo.“

„A líbat umí?“

„Jo,“ vydechla Adoráta dřív, než si uvědomila, na co se ptají. Poplašeně zvedla hlavu. „Hej!“ Rebeca se ale zářivě usmívala a Lily vypadala podobně.

„Takže ty jsi měla o moc úspěšnější výměnný pobyt než já. Dokonce bych řekla, že sis s domorodci vyměňovala víc, než jen znalosti, že?“ pochechtávala se Rebeca a Adoráta se nad jejím nadšeným výrazem musela pousmát. Damyan jí chyběl, ale tohle tady? Páni, bez toho si neuměla představit život.

„Dá se říct,“ přiznala otevřeně, čímž Rebece i Lily vyrazila dech.

„Povídej!“ vyzvaly ji obě jednohlasně. Adoráta si je chvilku prohlížela, ale pak se rozhodla, že se jim svěří. Vždyť komu jinému, než přátelům, by to měla říkat.

∂∂∂

Ne všechno bylo po návratu do Bradavic jenom příjemné. Když Adoráta vešla do učebny přeměňování, byla v ní jenom malá dušička. Usadila se do lavice, která byla co nejvíc vzadu a vytáhla si učebnici. Netrvalo dlouho a vedle ní se ozvalo šoupání tašky po lavici. Chtěla Vandu pozdravit, ale místo ní sledovala Ignáce.

„Ahoj, Fénixi,“ usmál se mile, když otevřela údivem pusu.

„Ahoj,“ odpověděla trochu zaraženě. „Nepohodl ses s Tonym?“ zeptal se, když jí došlo, že jí nehodlá nijak vysvětlovat důvod svého přesídlení.

„Já? Vůbec ne, ale zabral si ho ten sršáň,“ kývnul hlavou k lavici vepředu, kde se po Tonym zrovna sápala Imelda. Adoráta to zaraženě sledovala a pak nad tím zakroutila hlavou.

„Chudák,“ okomentovala to a Ignác se rozesmál.

„Moje slova, ale uvázal si to na krk sám, takže co nadělám. Osobně si myslím, že to udělal z trucu,“ poznamenal a bylo znát, že se mu to nezamlouvá.

„Proč z trucu?“ zeptala se nechápavě. Trochu skepticky se na ni podíval.

„Jasně, proč asi? Vážně si nevzpomínáš?“ Adorátě to došlo.

„Jo tohle,“ zamumlala. „To si jen špatně vyložil.“

„Jak jako špatně?“ nechápal Ignác.

„Tobias je jako můj bratr. Nikdy bych s ním neměla nic…“ odmlčela se. „No, nic takového,“ shrnula to pak pro jistotu pod jedno označení a neubránila se znechucenému tónu. Ignác vypadal překvapeně.

„Tak proč jsi to Tonymu neřekla?“

„Protože to neznamená, že jsem s ním chtěla být. Ne tak, jak si on myslel. Už předtím tu byl Damyan,“ přiznala. „Tony si to celé vyložil jinak, a tak bylo lepší nechat ho myslet si, že jsem mrcha, ne?“ Ignác ji sledoval s pootevřenými ústy.

„Heh… teda, to je na mě moc komplikované. Ale schválně, jestli to chápu. Radši jsi ho nechala při výmyslu, než bys mu řekla, že jsi o něj nestála?“

„Tak bych to neřekla,“ zabručela dotčeně.

„Dobře, tak protože tu byl ten Kruval, na tom už moc nezáleží,“ mávnul rukou.

„No…jo. Dá se to tak říct,“ vzdychla sklesle.

„Páni.“

„Co?“

„Nic, prostě jen… páni. Myslím, že ani netuší, o co přišel.“ Adoráta si uvědomila, že to byla pochvala, a zrudla. Ten moment si vybrala Cootová, aby vešla do třídy a přerušila tak všechny hovory ve třídě.

„Dobré ráno,“ popřála a u katedry se otočila čelem k nim. „Předně bych ráda upozornila, že nikomu nehodlám dopřávat úlevy, jen protože byl tři měsíce v jiné škole. Byla to vaše volba a čekám, že se bez potíží zařadíte do látky, kde jsou nyní vaši spolužáci. Samozřejmě, jsou i tací, kteří to nezvládnou, ale i když nečekám, že se stane zázrak, čekám, že alespoň nebudou zdržovat,“ prohlásila posměšně a zadívala ne na Adorátu. Té srdce vyskočilo až do krku a bránilo jí dýchat.

„Mrcha,“ ucedil vedle ní Ignác. „Proč si to necháš líbit?“ zeptal se šeptem Adoráty, ale ta měla co dělat, aby se nerozsypala. Celé to bylo jako noční můra. S prvním posměškem se vrátily ty desítky předchozích a úplně ji ochromily.

„Takže vy, co nejste úplně neschopní, laskavě se rozdělte do dvojic a budete zkoušet přebarvující kouzla na šatech svých spolužáků.“ Adoráta se hrůzou potila, nedokázala si vybavit ani kousek inkantace. „Problém, slečno Longbottomová?“ slyšela přibližovat se hlas profesorky a pevně sevřela desku lavice.

„Jen se jí zamotala hlava,“ slyšela Ignáce. „Měl bych ji nejspíš doprovodit na ošetřovnu.“

„Nebuďte směšný, pane Traversi, motání hlavy není nic, co by potřebovalo lékařskou péči. Seberte se, slečno,“ přikázala tvrdě a Adoráta se poslušně zvedla. Trochu zavrávorala, ale cítila, jak ji Ignác chytil.

„Dýchej,“ zašeptal trochu vyplašeně. Zhluboka se nadechla a zamrkala. Bylo to lepší. Ne, netočila se jí hlava, ale zmizel pocit, že je proti té ženské úplně sama. Dokázala sevřít hůlku a postavit se proti Ignácovi.

„Tak začněte!“ přikázala profesorka a vrátila se ke katedře.

„Děkuju,“ zašeptala vděčně.

„Měla bys ji nahlásit, tohle není normální.“ Adoráta ho místo odpovědi pobídla, ať začne kouzlit. Namířil na její hábit hůlkou a pronesl:

„Coloro glauca!“ Její původně černý hábit měl najednou na hrudi velký modrozelený flek. Překvapeně ho sledovala a pak se zeptala:

„Ale umíš i reversní zaklínadlo, že jo?“ Ignác se ušklíbnul.

„Coloro nigra!“ Modrozelenou skvrnu přeškrtla černá šmouha. Ignácův sebejistý výraz se vypařil.

„Bezva,“ vzdychla si Adoráta a namířila na něj svoji hůlku. „Coloro purpurea,“ řekla jedinou barvu, kterou si dokázala vybavit, a Ignácův hábit najednou vypadal, jako by krvácel z několika ran po celém těle.

„Parádní,“ zasmál se. „To by se hodilo na slavnost Předvečeru všech Svatých,“ zasmál se.

„Coloro nigra!“ zkusila to napravit, ale místo hábitu zasáhla odznak a ten ztratil všechnu žlutou barvu. Ignác se rozesmál.

„Tak, teď jsem zraněný a navíc bez koleje.“ Adoráta zasténala, ale taky se trochu pousmála. Roztáhla ruce doširoka, jako že jí to může oplatit, a on nezaváhal. Na hrudi jí vykvetly dva fialové fleky a pobavily i spolužáky okolo, protože si přes ně Adoráta naštvaně založila ruce.

„To není vtipný,“ zabručela, když se Ignác nepřestával pochechtávat. Prohlašoval, že to vážně nebylo naschvál, ale nebyla si jistá, jestli mu to věřit. Oplatila mu to několika modrozelenými fleky kolem pasu a na lemech hábitu. Co na tom, že se snažila přebarvit ten hábit celý. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla, že jen několik málo hábitů je celých přebarvených. Jeden z nich měla Imelda, která se teď natáčela a zkoumala, jestli jí fialová, kterou Tony vyčaroval, sluší. On sám měl hábit napůl černý napůl zlatý a prohlížel si ho s nedůvěrou. Možná její pohled vycítil. Otočil se, a když se usmála, na vteřinu si myslela, že se usměje zpět, jako tomu bylo dřív, ale jeho pohled ztvrdnul a on se rychle obrátil zpět. Ne, že by se mu divila, ale bylo to nepříjemné.  S povzdechem se obrátila k Ignácovi, který si té krátké výměny musel všimnout, protože teď trochu lítostivě pokrčil rameny.

„Pořád mu to leží v žaludku, nebudu ti lhát. Ale Tony to časem skousne,“ snažil se ji povzbudit.

„To je dobrý. Já se mu nedivím, počítala jsem s tím. Takže,“ změnila tón, „jak je to reversní kouzlo?“

Jenže Ignác nevěděl a nejen to, do toho se ještě navíc přihnala Cootová se svou hromadou urážek.

„Jak někoho tak neschopného mohli vybrat, aby naši školu reprezentoval na výměnném pobytu? Longbottomová, vy jste naprostá pohroma. Podívejte se, jak Travers vypadá!“ div nevřískala a naprosto ignorovala skutečnost, že Adorátin hábit je neméně flekatý. „Pět bodů z Havraspáru za vaši donebevolající neschopnost,“ pronesla se spokojeným úšklebkem a Adoráta se měla touhu stulit do klubíčka, aby ty kopance tolik nebolely.

„Adoráta Bradavice nemohla reprezentovat lépe,“ ozval se naštvaný Ignác a Dora se na něj vyjeveně podívala. Jen ať neřekne nic, co by neřekla ona. Ať mlčí! „Zvolili ji za tu nejtalentovanější dívku z celého Kruvalu! Není tak neschopná, jak se jí snažíte namluvit!“ Třída zalapala po dechu. Ani tak ne kvůli tomu, co řekl, ale že si dovolil na profesorku zvýšit hlas.

„Pane Traversi, co si to dovolujete? Dvacet bodů z Mrzimoru a školní trest za tuhle neskutečnou drzost!“ štěkala Cootová. Adoráta se zachvěla a někde hluboko uvnitř se probudil vztek. Ignác se jí zastal a teď by měl dostat trest? To ne!

„A co takhle návštěva ředitelny?“ zeptala se profesorky příkře. Ta překvapeně zamrkala.

„Prosím?“

„Nebo tam nebudete chtít být, až na vás budu podávat stížnost? Vaše volba, ale neříkejte, že jste o tom nevěděla. Ignáci, půjdeš se mnou jako svědek?“ zeptala se zaraženého Mrzimora, a ten se usmál.

„Jistě,“ kývnul. „Jdeme hned?“ Adoráta se podívala na konsternovanou profesorku. Náhlá vlna odvahy a vzteku se začala stahovat, brzy bude po všem a ona nic z toho, co řekla, udělat nedokáže.

„Ano, jdeme hned,“ souhlasila a za profesorčina ztuhlého zírání sebrala své věci a oba ještě ve flekatých hábitech vyrazili ze třídy. Teď už se to nedalo vzít zpět.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 44: