OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 43.

24.08.2012 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1222×

Rebecu nijak zvlášť netrápilo, že se jejich tři měsíce nachýlily ke konci. Krásnohůlky jí nijak zvlášť k srdci nepřirostly, byly podle ní dost naoko. Krásné, vznešené, ale ve skutečnosti sešněrované a neskutečně chladné vůči všem, kdo do nich nepatřili. Domů se těšila, dopisy nebyly dost, aby jí vynahradily Tobiasovu přítomnost. Jeho postrádala ze všech nejvíc. Navíc ty povrchní známosti, které navázala, pro ni nic moc neznamenaly. Ovšem ukázalo se, že získala věrné štěně.

O rok mladší Vanda se neustále vyskytovala někde v její blízkosti, pokud se Rebece nepodařilo, nějakým způsobem jí zmizet. Třeba jako se o to snažila teď. Dokonce se kvůli tomu uchýlila do knihovny.

„Už máš sbaleno?“ ozvalo se zpoza regálu. „Ne, počkej, neodpovídej. To je tvoje soukromá věc,“ ucedil dotyčný kysele a Rebeca vytáhla z regálu tři tlusté svazky. Mezerou na druhé straně na ni koukal sehnutý Hugo.

„Odpusť si laskavě ten sarkasmus,“ poznamenala otráveně.

„Nejsem sarkastický, bylo to myšleno vážně,“ poznamenal s neutrálním výrazem a podle toho, jak sebou hnul, usoudila, že i pokrčil rameny.

„To je jedno, stejně si to odpusť. Nehodlám si nechat zkazit poslední den, když se konečně dostanu z tohohle pozlaceného pekla. Doufám, že skřítci neuklízeli, docela se těším, až potkám nějakou tu starou známou bradavickou pavučinu.“

„Jsi si jistá, že se mi právě nesvěřuješ s něčím soukromým?“ zeptal se a tentokrát už se ani se zdáním neutrality neobtěžoval.

„Neštvi mě, jen jsem ti zakázala rýpat se mi v životě, o svěřování řeč nepadla. To ti to mám dát písemně, nebo co?“

„Ne, dobrý. Ústně mi to bohatě stačilo,“ poznamenal a znělo to překvapivě nazlobeně.

„Můžeš si za to sám, kdyby sis nehrál na pana psychologa, nejspíš bych ti jen zadala nějakou pitomost, tak si teď nestěžuj.“

„Kdo si tu stěžuje?“

„Já nevím, že by chlapeček jednou-mi-to-stačilo?“ napodobila jeho hlas mizerně.

„Neprovokuj, Malfoyová,“ zavrčel na ni.

„Jo a co uděláš?“ oplácela mu tvrdý pohled. On si ale jen vzdychl a jeho obličej nahradily čtyři tenké knihy. Rebeca překvapeně zamrkala, ale pak rychle zastrčila na místo i ty, které držela ona a oběhla regál. Ještě nestačil odejít, a tak ho chytla za hábit. „Tak to teda ne, rozhodně mě neodbudeš. Co sis jako myslel, že udělám, když si mě začal nevyžádaně rozpitvávat?“ Hugo se zastavil a otočil.

„Co já vím? Rozhodně jsem nečekal tohle,“ odsekl a mávnul k prostoru mezi nimi a k ní.

„Co?“

„Studenou rybu,“ odsekl nakonec. Rebeca ho pustila a ustoupila.

„Studenou rybu,“ hlesla zaskočeně. Chovala se jako studená ryba? To přece nechovala. Nikdy se nechová jako studená ryba. Přijde mu tak? Odkašlala si, aby získala čas, než si srovná myšlenky. Překvapení se pomalu měnilo ve smutek a to ji naštvalo. Rozhodla se toho držet, vztek byl lepší než smutek. „Tak to se nebudeš zlobit, když studená ryba mrskne ocasem a odpluje po proudu,“ odsekla nakonec, otočila se na patě a vyrazila zase z knihovny. Nějaká Vanda byla zapomenuta ve vteřině, kdy ji nazval rybou. Studenou navíc.

„Rebeco, já-“ přidala do kroku a zbytek věty neslyšela. Naštval ji. Hrozně. To, že nechce, aby se jí šťoural v životě a každý její čin třikrát obracel a zkoumal ze všech úhlů, to z ní přece nedělalo studenou rybu. Prostě jen chtěla držet svoje pocity v sobě, nikomu do nich nic není a Weasleymu ze všech nejmíň. Jestli potřebuje ukojit touhu po drbech, bude si muset najít nějakou jinou oběť, ona na to není zvědavá. Už aby byla pryč!

Večer je ty samé profesorky odvedly k místu, odkud se měli přenést. Rebeca se odhodlaně chytila blankytné saténové stuhy jako první. Zachytila pohled Weasleyho, ale ostentativně se od něj otočila na druhou stranu a trpělivě čekala s kufrem v ruce. Vstříc milovaným Bradavicím!

∂∂∂

Ten šílený pocit táhnutí vzduchoprázdnem zmizel a Adoráta zakolísala po dopadu na nástupiště v Prasinkách. Chvilku nevěřícně mrkala, jak si nemohla zvyknout na tu změnu. Upustila kožený pásek a přikryla si ústa rukama. Ostatním se mohlo zdát, že se jí udělalo špatně, ale ve skutečnosti se snažila uvnitř zadržet vzlyky, které se vzaly odnikud a úplně ji ochromily. Vlasy se jí uvolnily z lehkého uzlu a sklouzly jí kolem tváře jako černý závěs. Okamžitě ji taky roztřásla zima, měla na sobě už zase jen bradavický plášť, který jí i ostatním proměnil zástupce kruvalského ředitele zpět před odchodem.

Jednu ruku si zapletla do vlasů ve snaze najít ten známý pocit lehké tíhy, ale nebylo tam nic. Korunu vrátila, stejně jako školní uniformu, než odjela. Připadala si, jako by ji někdo ze všeho stáhnul a ona tu teď stála nahá a nechráněná. Jeden tichý vzlyk jí přece jen unikl a Ignác, který stál těsně u ní, se na ni ohlédl. Všichni se rychle vzpamatovávali a hlučeli. Vlastně tu bylo o dost víc hluku, než kolik by způsobila jejich skupinka.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Ignác starostlivě a Dora rychle přikývla. Stáhla si ruce z úst a pokusila se usmát. Kdyby promluvila, asi by jí to neuvěřil. Místo toho se radši rozhlédla. Kus od nich stála skupina z Krásnohůlek, mezi nimi i Rebeca. Adoráta se k ní bez přemýšlení vrhla a obmotala se jí kolem krku. S tváří schovanou ve světlých vlasech se nekontrolovatelně rozbrečela.

„Doro?“ vydechla Rebeca překvapeně. Adoráta dokázala jen souhlasně vykňuknout, ale to už ji Rebeca dávno pevně tiskla k sobě. Dora potlačila výčitky za to, že kamarádku používá jako štít. Takhle si ale všichni mohli slzy vyložit jako stesk po přítelkyni a radost ze shledání. Ne jako zoufalou touhu obrátit se k Bradavicím zády a vrátit se na Kruval, který se teď jevil jako bezpečné hnízdo pro opuštěného Fénixe. „Taky jsi mi hrozně chyběla,“ kníkla Rebeca a podle hlasu bylo poznat, že nemá k vlastnímu pláči daleko. Adoráta hluboce vdechovala známou kamarádčinu vůni a uklidňovala se. Nakonec se i po pár minutách odtáhla. Kolem nich se ostatní už pomalu připravovali na odchod zpět na hrad.

„Promiň,“ omluvila se Adoráta za ten skok, ale Rebeca se jen rozesmála.

„Kdybys to neudělala ty, udělala bych to já,“ objala ji kolem pasu a do volné ruky chytila kufr.

„Zase ho položte, slečno Malfoyová. Zavazadla doručíme do hradu zvlášť, jako vždy,“ řekl profesor Olssen, když k nim došel, aby zavazadla zajistil kouzly.

„Dobrý večer, profesore,“ usmála se Rebeca, ale Adorátě se najednou udělal v krku knedlík. Hrozilo, že se znovu rozbrečí. Jenom mu kývla a snažila se myslet na něco jiného. Těšila se přece na Tobiase, bude myslet na něj.

„Ahoj Hugo,“ vzala pak ale za povděk první známou tváří, kterou uviděla. „Jak ses měl?“ zeptala se rychle, aby nestihl odejít jen s mávnutím. Hugo ale místo odchodu kmitl pohledem k Rebece, která ji stále držela, a pak pokýval.

„Docela to šlo. A co ty, jsi ráda, že jsi z Kruvalu doma?“

„Ne,“ vyhrkla dřív, než se stačila zarazit. „Totiž, chci říct ano, čekala jsem jinou otázku, promiň,“ snažila se to rychle zamluvit, ale bylo pozdě. Ignác se vedle nich zjevil jako duch, který slyší přes půl města a hlavně to, co nemá.

„Jasně, že není ráda. Na jejím místě bych taky nebyl. Kdo by nechtěl být hvězda školy, viď, Fénixi?“ klepl ji po rameni a pokračoval v cestě. Ji tam nechal stát s nechápavě koukajícími kamarády a hromadou ještě nevyslovených otázek, které hrozily brzy ji zavalit.

„Nepůjdeme? Je tu zima,“ navrhla v chabém pokusu, ale kupodivu zabral. Rebeca už se nadechovala, že se na něco zeptá, ale pak se na ni Hugo podíval. Rozhodně to byl zvláštní pohled a navíc, Rebeca zavřela pusu a uhnula pohledem stranou.

„Jasně, je tu vážně zima,“ přitakala a zesílila sevření kolem Dory. Zatímco se snažila vymyslet, nějaké vysvětlení, které by nezahrnovalo debatu o Kruvalu, objevil se u nich její otec.

„Dobrý večer, profesore,“ vypadlo z ní, aniž by si to uvědomovala. Až otcův překvapený výraz ji vrátil do reality. Vymanila se Rebece ze sevření a rychle ho objala, aby zakryla rozpaky. „Promiň, tati. Vůbec mi nedošlo, že tu budeš.“ Doufala jen, že neslyšel Ignáce. Sama nevěděla proč, ale nikomu nenapsala o tom, co se dělo na přelomu starého a nového roku. Tedy nikomu, až na Tobiase. On byl jediný, komu psala všechno, ale nechtěla, aby to někomu řekl, a byla si jistá, že ji poslechl.

„Vítej zpátky, zlato,“ pohladil ji otec po vlasech. „Vyrostla si,“ poznamenal s úsměvem, když ji pustil. Přišlo jí to jako hloupost, za tři měsíce nemohla vyrůst tak, aby si toho všimnul.

„Ale prosím tě, to se ti jen zdá,“ odvětila s mávnutím ruky, čímž vyvolala překvapený výraz jak u něj, tak u Rebecy. „Co?“ zeptala se zaraženě. Otec se usmál a řekl:

„Kruval musí být od Bradavic opravdu odlišný, ale asi jsem se v něm spletl.“ Rebeca ji jen zvědavě pozorovala a ještě víc, když si Adoráta sáhla dozadu a svázala si vlasy, aby jí nepadaly do tváře. Naštěstí to vypadalo, že nebezpečí otázek je zažehnáno. Ale když měli vyrazit, Adoráta se přece jen otočila na profesora Olssena.

„Mám vám vyřídit, že vás pozdravuje a brzy se ozve,“ zopakovala jedny z posledních Damyanových slov, a přece jen jí jedna zrádkyně utekla dolů po tváři, než ji za profesorova smutného úsměvu utřela cípem rukávu.

Cesta z Prasinek do Bradavic uběhla rychle. Převážně mluvil její otec, protože nadhodila otázku týkající se studentů, kteří tu byli z Kruvalu a Krásnohůlek místo nich. Dozvídala se tak detaily z těch tří měsíců, které pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jak míjeli stará známá místa, Adoráta cítila větší a větší úzkost.

„Nerozhodl se třeba někdo sem přestoupit?“ zeptala se jen tak napůl úst, jako by žertovala.

„Ne, to nerozhodl,“ rozesmál se její otec.

„Asi by to bylo složité, viď?“

„Ne, to ani ne. Ale proč studenti chodí tam, kam chodí, má svůj význam. Například, že je to v zemi, kde žijí a vyrůstali tam. Bylo by… obtížné se přizpůsobit,“ dodal po menším zaváhání. „Proč se ptáš? Někdo se snad rozhodl, že by v Kruvalu zůstal?“ Když to říkal, smál se, jako by mu to připadalo nemožné. Radši jen zavrtěla hlavou a trochu přidušeně se zasmála, jako kdyby celou dobu žertovala. Když po nějaké době prošli Vstupní branou do známého prostoru Vstupní haly, tíseň trochu ustoupila. Na schodech mezi spoustou jiných stál i Tobias. Rebeca vedle ní tiše vypískla, když si ho taky všimla. Ve chvíli, kdy on vyrazil dopředu, se Adorátě vyškubla. Doběhli k sobě a zastavili se jen na tak dlouho, aby rozpažili a padli si do náručí. Rebeca mu zatnula prsty do zad a on ji drtivě objímal. Viděla, jak se jim pohybují rty, ale nic neslyšela, byla moc daleko. A zatímco se vítali i ostatní, ti dva tam jen stáli a tiskli se k sobě. Jak se ostatní objímali a pouštěli, ti dva budili čím dál víc pozornosti, jen se nezdálo, že by si toho všimli, nebo že by je to snad dokonce trápilo.

Vyrušit se nechali až ve chvíli, kdy se přiblížila jejich matka. V ten moment se byli ochotní pustit. Rebeca se začala vítat s ní a pak i přicházejícím otcem. Bylo to zvláštní, Adoráta si najednou nedokázala představit, že se s otcem tak srdečně vítá. Bylo by zvláštní projevit tolik emocí před ostatními studenty k jednomu z profesorů, nebo ne? Možná si to jen namlouvá, mnohem pravděpodobnější je, že se prostě bojí, že by otec poznal, jak moc se jí tu nechce být.

Tobias se ohlédl a jejich pohledy se setkaly. Odtrhl ruku ze sestřiných zad a vyrazil k ní. Adoráta následovala Rebečina příkladu, jen místo běhu zvolila chůzi. S každým krokem si byla víc a víc jistá, že už to nemůže vydržet. Tobias, jako by to věděl, prostě jen roztáhl ruce, stejně jako pro sestru a nechal ji přitisknout mu obličej do hrudi i ronit mu tiché slzy na hábit.

„Nedokážu si pomoct, jsem jen strašně rád, že tě mám zase u sebe,“ zašeptal jí, když ji hladil po vlasech.

„Já – vím. Já – taky,“ popotahovala Adoráta a pevněji se k němu přimkla.

„Bude to dobrý, slibuju. Ale nikdy tě už nikam nepustím, stejně jako Rebecu. Budu vás držet na řetězu u sebe,“ culil se jí do vlasů. Poznala to. Vůbec nevěděla jak, ale prostě věděla, jak se tváří. Jeden střípek zapadl na své místo a něco se v ní uvolnilo. Trhaně se zasmála a zvedla hlavu. Tobias jí nenápadně setřel slzy z tváří - tedy ty, co mu nestihla otřít do hábitu - a spokojeně se zazubil.

„Myslím, že tě i přes ty výhružky s řetězem miluju. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč jsi mi tak chyběl,“ oplatila mu úsměv. Zajiskřilo mu v očích.

„Taky tě miluju, takže ty řetězy si na tebe radši pořídím dva.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 43.: