OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 41.

21.08.2012 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1386×

Seděla v parku se sloupcem knih na jedné straně a taškou plnou dalších na druhé. A i když měla jednu tlustou bichli otevřenou na klíně, nedívala se do ní. Sledovala vodu, na které se houpal člun s Hugem a myší, a snažila se přijít na to, proč jí tak vadí, že se jí od plesu vyhýbá. A vyhýbal se jí s důsledností profesionála, jediný kontakt, který s ním od té doby měla, byl v noci, kdy ji chodil ignorovat i do snů. Ale tam se občas stalo, že se na ni i podíval a ty pohledy byly to, co jí tak vadilo.

Pokaždé se na ni podíval s takovou dávkou odsouzení, až ji to děsilo. Přitom neměla důvod, aby se jí něco takového zdálo. Nikdy ani gestem nic takového nenaznačil a popravdě ona nechápala, proč by měl, ale její mysl se v noci snažila utvrdit ji v přesném opaku.

Otráveně od dvojice odtrhla pohled a soustředila se na transformaci savců v neživé věci a opačně.

„Z tvora živoucího jest možno učiniti věc neživou. Ovšem naopak učiniti tak nelze ze tří důvodů,“ přeříkávala si polohlasem text ze staré učebnice, ale za každým slovem jí oči utekly zpět k vodě, a tak se k těm třem důvodům nebyla schopná dostat. Po deseti minutách a dvacátém opakování stejného úseku vztekle knihu zaklapla a odhodila stranou. Poraženecky si přitáhla nohy k sobě a položila si bradu na kolena. Sledovala, jak Hugo gestikuluje, zatímco vypráví něco nepochybně hrozně vtipného, protože se ten hlodavec smál jak protržený. Rebeca se ušklíbla, ta holka jí neuvěřitelným způsobem brnkala na nervy. Vlastně se k Mrkvounovi skvěle hodí, on jí taky ničí nervy. Mohl by v tom kouzelnickou Británii reprezentovat. Otráveně si odfoukla pramen vlasů, který jí vánek sfoukl do čela, a zamračila se na Hugova záda.

„Pitomec,“ odfrkla si otráveně, ale v ten moment si jí myš všimla, usmála se a div nenadskočila, když jí vesele zamávala. Rebeca na ni zaraženě zírala a ani se nestihla zatvářit, jako že je vůbec nesleduje, když se Mrkvoun otočil a po dlouhé době se na ni podíval. Rebeca se roztřásla, ale byl to úlevný třes. Nebylo to tam. Vůbec nic z toho, co ji děsilo ve snech. Žádný odpor, opovržení, nic z toho v jeho výrazu nebylo. Vůbec netušila, že ji to děsí tak moc, dokud nepřišla tsunami úlevy. Do očí jí na vteřinu vhrkly slzy, ale jen si to uvědomila, snažila se je mrkáním zahnat. Zhluboka se nadechla a spustila nohy na zem. Odtrhla od nich pohled a rychle začala sbírat svoje knihy, aby mohla co nejdříve vypadnout. Jak jen ona se těšila na návrat do Bradavic, tam do sebe snad nebudou neustále vrážet. Každý bude ve své koleji, ve své věži a potkávat se budou tak maximálně ve Velké síni při jídle a to ještě jen občas. Rebeca totiž dokáže snést jen omezené dávky lítosti a to, co k ní teď Hugo vysílal, byla téměř celoroční dávka. Navrch, tady rozhodně k lítosti nebyl důvod. Její život byl lepší než většiny ostatních, pokud chtěl Weasley někoho litovat, měla by to být ta šedá myš, co se s ním dělila o vratkou kocábku.

Už se na ně nepodívala a i s knihami se vydala do ložnice, hodlala je tam vyměnit za koště a strávit čas mnohem účelněji než cpaním si hloupých pouček do hlavy. Cestou narazila na Piera, který na ni zamrkal, a ona mu gesto oplatila úsměvem číslo tři to-víš-že-jsi-nejlepší-fešáku. Zdálo se, že to mu stačilo, aby si dál hleděl svého, což byly dvě páťačky, které se kolem něj motaly. Za rohem Rebeca obrátila pohled vzhůru a děkovala Merlinovi, že už jen pár týdnů a toho troubu v životě neuvidí. Knihy na postel doslova hodila a zpod lůžka vytáhla svoje koště. Asteroid G patřil k nejlepším, která se na trhu dala sehnat, v tomhle byl její otec víc než důsledný, famfrpál pro něj byl a nejspíš vždy bude jednou z nejlepších věcí na planetě, samozřejmě až po rodině. A Rebeca to měla stejně, ona byla famfrpálové dítko, jak si z ní často utahoval strejda Harry. Ne, že by Tobias nebyl na famfrpál, ale ne tak, jako ona. Rebeca snad i srdce musela mít ve tvaru camrálu.

Jakmile tedy venku nasedla na koště a vyrazila k nebi, rebelsky oblečená jen v mudlovském s vlasy v culíku, bylo jí hned lépe. Když vystoupala dost vysoko, aby se jí i celý palác zdál jen jako menší sídlo, dokázala se i zasmát. Odsud by Weasleyho a jeho pohledy nedokázala rozeznat, ani nadopovaná smyslovým lektvarem. Rozpustile vysekla dvě vývrtky, pak to otočila a řítila se plnou rychlostí k zemi. Těsně nad stromy malého hájku vedle paláce to vybrala a špičkami nohou pročísla listí v korunách. Stoupala, klesala, prudce měnila směr, a dokonce vyskakovala z koštěte a držela se jen rukama, jako by se vyhýbala potloukům. Zkusila si i několik brankářských zákroků, jako třeba Lenochodí závěs, byl těžší, než by se zdálo. Tedy ne on sám, ale vyškrábat se pak zpět na koště chtělo čas. Riskantní zákrok, to rozhodně. Vrátila se radši ke střeleckým technikám, představovala si, že se kolem pohybuje Tobias a předstírala mu nahrávky, stejně jako chytala ty od něj. Zabrala se do toho natolik, že když najednou chytila opravdový míč, vůbec jí to v první chvíli nedošlo, to až když jím mrštila na imaginární obruče a někdo ho naprosto neimaginárně odrazil. Samým překvapením se málem nestačila vyhnout, pak ale zavelel instinkt a ona nejen včas uhnula, nýbrž i udělala rychlou kličku a o metr níž ho chytila.

„Co to sakra-“ otočila se pak na vetřelce s úmyslem uškvařit ho pohledem, ale zářivě modrozelené oči jí vzaly slova i vůli dštít jed.

„Řekl bych, že potřebuješ lepšího protivníka než vzduch,“ usoudil Hugo s neutrálním výrazem, ale jeho pohled ho zrazoval, vyzařoval spokojenost.

„Tolik si věříš,“ ušklíbla se štiplavě, najednou nebyl problém zapadnout do starých kolejí a vyměňovat si kousavé poznámky. Nebo spíš je po něm vrhat.

„To je otázka, dokážeš si poradit i s někým obtížněji překonatelným?“ vrátil jí a zaujal pozici v úseku ohraničeném stromy na jedné straně a živým plotem na druhé. „Jen se pokus dostat ho kolem mě,“ vyzval ji sebejistě. Pobaveně si odfrkla.

„Jen se pokus mi v tom zabránit,“ vrátila mu posměšně a vyrazila směrem od něj, potom prudce obrátila a vyrazila do útoku. Musela mu nechat, že se nenechal nachytat, čekal agresivní útok a zařídil se podle toho. Nedalo mu moc práce míč odrazit od bráněného prostoru. Rebece to nevadilo, tentokrát měla úplně jinou strategii než posledně. Plánovala ho jednoduše unavit, a až bude mít problém se soustředit i rychle rozhodovat najednou, tak kolem něj náhradu za camrál dostane snadno. Proto se nezdržovala a vyrazila znovu do útoku.

Vodila ho po celé ploše, kterou měl bránit. Jednou útočila do horního pravého rohu v zápětí zase do spodního levého. A útočila rychle, nenechávala mu prosto r na oddych. Problém byl, že ho nenechávala ani sobě, ale s tím počítala. Nepotřebovala se soustředit na mimiku jako on. On se snažil vyčíst, kde zaútočí, dlouho předtím, než se k němu dostala, a to ho trochu zpomalovalo. Jí stačilo dávat dost silné a od sebe vzdálené rány. Vlastně se ho vůbec nesnažila prostřelit, jen se to tak mělo jevit.

Po třech hodinách už bylo jasně vidět, že se Hugovy reakce zpomalují a on už téměř automaticky míří vždy k tomu nejvzdálenějšímu bodu, protože za celou dobu svůj způsob útoku nezměnila. To byla chyba, na kterou čekala. Vyrazila k němu, napřáhla se a naznačila výstřel do levého horního rohu, ve chvíli, kdy vyrazil vzhůru, mrštila míč do levého rohu, ale toho spodního. Viděla, jak mu tváří blesklo poznání, že se nechal nachytat, jak rychle změnil směr i úsilí se kterým se natahoval, aby ránu zachytil. Míč mu přesto všechno těsně minul nataženou pravačku a proletěl do ohraničeného prostoru, který Hugo neubránil. Sledovala let a následný pád míče skoro zpomaleně, stejně tak i Hugův výraz šoku a nevěřícnosti. Pak ji zaplavila radost a ona vyrazila pěstí vzhůru s radostným výkřikem. Tohle nebyla jen dobrá rána, tohle bylo zatraceně sladké vítězství a co víc, byla tu i odměna!

„To bylo lstivé,“ pronesl udýchaně ještě pořád otřesený Hugo a díval se vzhůru k ní. Se škodolibým výrazem se snesla na stejnou úroveň k němu.

„Ne, to bylo chytré. Proto já jsem v Havraspáru a ty patříš k nebelvírským důvěřivcům,“ píchla ho prstem do hrudi, která se mu prudce zvedala a klesala. Čekala, že se do ní trochu zaboří, ale ve skutečnosti narazila na tvrdé svalstvo. V duchu si přeškrtla poznámku o neduživci.

„Nepleť si mě s Mrzimorem i já vím, jak dosáhnout svého,“ zavrčel dotčeně.

„To jistě a dosahuješ tím sázkami, u kterých je jasné, že prohraješ?“ vysmívala se mu a sledovala, jak jeho tvář ztuhla v šoku. „Snad jsi nezapomněl?“ zeptala se naprosto nevinným hlasem. „To by byla škoda, ty teď totiž budeš muset udělat, cokoliv já po tobě budu chtít,“ ukázala prstem na sebe a škodolibě nakrčila pusu do křivého úsměvu. 

„Mrcho,“ ulevil si, ale kupodivu to nevyslovil ani trochu urážlivě. Dokonce se u toho zvládnul trochu pousmát. „Dal jsem slovo, dodržím ho. Řekl jsem cokoliv, tak cokoliv.“

„Zabil bys pro mě?“ zašeptala svůdným tónem a jeho výrazem na vteřinu probleskla hrůza. Rozesmála se. „Ne, nebudu chtít nic tak drastického,“ uklidnila ho rychle a bavila se úlevou, která se rozlila jeho tváří.

„Mrcho,“ zopakoval tentokrát pobaveně a zakroutil hlavou.

„Hmm, právě jsi odhalil moje pečlivě utajované druhé jméno, ale jsem si naprosto jistá, že chápeš, proč ho mám,“ zazubila se. Zavrtěl nad ní hlavou. „Nevypadáš, že by tě prohra nějak zásadně trápila,“ pronesla už vážněji.

„S čím nejhorším na mě můžeš přijít? Maximálně mě donutíš se někde veřejně zesměšnit a to přežiju,“ pokrčil rameny. To ji trochu vykolejilo, musela přiznat, že to ji opravdu napadlo. Ale jestli by to pro něj nebylo nic tak děsného, tak to asi nemělo cenu, ne?

„Hm… proč myslíš, že nebudu zákeřnější? Mohla bych tě třeba nechat do konce roku dělat školní úlohy za mě,“ nadhodila. Pobaveně si odfrknul.

„Jasně, ty tak… Nejradši si děláš všechno sama, takže bys je po mně stejně ještě všechny předělala.“ Překvapeně pootevřela pusu.

„Jak tohle sakra víš?“ nechápala. Trhnul rameny.

„Jsem dobrý pozorovatel a ty informace o sobě do světa doslova křičíš,“ poznamenal nezaujatým tónem. No jistě, jeho za všech okolností skromná povaha. Měla chuť ho nakopnout.

„Nic do světa nekřičím. Nechávám je vidět, co chtějí,“ odsekla.

„Takže o sobě záměrně vytváříš špatný obraz?“ divil se upřímně.

„Rozhodně ne špatný, ale výhodný,“ bránila se.

„Výhodný? A pro koho?“

„Pro mě, samozřejmě. Nejsem pitomá, abych všem nabízela srdce na dlani, to bych o něj brzo mohla přijít.“

„Takže podle tebe je lepší naopak srdce nikdy neinvestovat, to dělá podle tebe život mnohem lepší?“

„Rozhodně ho to dělá bezpečnějším,“ odfrkla si a Hugo jen nevěřícně zakroutil hlavou.

„Jdeš na to úplně špatně.“ Překvapeně se na něj zadívala.

„Jo? A ty snad znáš lepší způsob, pane mám-recept-na-život?“ zeptala se pochybovačně.

„Jasně, že nemám recept na život, ale rozhodně vím, že když něco moc chráníš, tak to pak zákonitě dopadne při prvním střetu mnohem hůř, než to, co si léta na rány zvykalo. A až ty jednou najdeš odvahu dát do něčeho srdce a ono to nevyjde… No, řekněme, že pak bych v tvé kůži být nechtěl.“

„A kdo říká, že se ho někdy chystám tak hloupě do něčeho vložit? Víš, že existuje i něco jako hra na jistotu?“ Nevesele se zasmál a vážně se na ni podíval.

„A ty si vážně myslíš, že cokoliv z toho, co se dá hrát na jistotu, stojí za hru? Nejlepší věci jsou ty, pro které riskuješ. Vezmi si famfrpál - co by to bylo za hru, kdyby tam nebyl žádný risk? A jsem si jistý, že do toho si srdce dát dokázala.“

„To je něco jiného a to ty víš, famfrpál je hra, ne… člověk,“ dodala s menším zaváháním.

„Takže je lepší spát s těmi, o které nestojíš, než trochu zariskovat?“ zeptal se a hlas se mu trochu třásl, kdyby to nebylo proti jeho povaze, myslela by si, že je to hněvem. Jenže na takové analýzy neměla v hlavě prostor, ten celý zabral vlastní vztek, že něco takového vytahuje.

„To s tím vůbec nesouvisí, je to jen sex. A netvrď mi, že ty žiješ v celibátu,“ odfrkla si, protože to by mu nevěřila ani za mák. I v Bradavicích se drbalo a jeho jméno padalo od většího než malého počtu dívek až moc často, ale musela mu přiznat, že i dost nadšeně.

„Jestli opravdu věříš tomu, co říkáš, tak jsem asi horší pozorovatel, než jsem si myslel, protože já nevěřím tomu, že si to opravdu myslíš.“ Rebeca měla chuť od něj zmizet co nejdál, tyhle rozpravy jí nedělaly dobře, ale jako by to tušil, přitáhl si ji za násadu koštěte blíž. „Já věřím tomu, že si to namlouváš, aby pro tebe nebylo tak těžké vydržet tohle všechno,“ mávnul rukou kolem nich.

„Co?“ nechápala.

„Život, svět, lidi, nazvi si to, jak chceš, na tom nezáleží. Pokud to ty sama nechceš vidět, měla bys alespoň nechat někoho jiného, aby měl tu možnost ti to ukázat. Jenže to bys musela riskovat a nechat si zasadit pár ran.“ Pustil její koště. „Ale na to jsi moc velký zbabělec, chápu,“ ušklíbl se a vytáhl hůlku, kterou přivolal míč ze země. Pevně si ho strčil pod paži a naposledy si ji přeměřil pohledem. „Až se rozmyslíš, co po mě budeš chtít, přijď mi to říct,“ řekl a než stihla odpovědět, stočil koště k zemi a snesl se na trávník.

 Nechal ji tam viset ve vzduchu s nevěřícným výrazem a hlavou plnou vířících myšlenek. Ani by nedokázala spočítat, kolikrát ji během toho krátkého rozhovoru stihnul urazit. Celá ta její výhra i radost z ní se zdála naprosto nepochopitelná. Dokázal to celé obrátit proti ní, aniž by si toho všimla. Jak to, do háje, udělal? To netušila, a co hůř, ani nevěděla, co by mu vlastně odpověděla, kdyby zůstal. Položila se na násadu a bradu si opřela o složené ruce. Nedělalo jí problém koště udržet i korigovat v takové pozici, na to byla na koštěti až moc dobrá, ale ani to si teď nebyla schopná užít. On ji vlastně nazval člověkem bez srdce.

A co hůř, on měl možná zčásti i pravdu.

Několik dalších dnů se mu pro změnu vyhýbala ona. Dvakrát si všimla, že ji sleduje, a jednou se dokonce zvedl s tím, že vyrazí jejím směrem. Nejspíš nebylo úplně nenápadné, že nechala oběd z půlky nedojedený a zbaběle utekla. Sice krokem, ale i tak to byl nefalšovaný útěk.

Pak tu taky byla ta situace s výhrou. Přemýšlela o tom celé hodiny, ale zjistila, že teď, když může, tak po něm vlastně nic nechce. Jasně, nejradši by mu provedla něco naprosto šeredného za to, že ji tak vyvedl z rovnováhy, jenže ji stejně nenapadalo, co by to mělo být. On určitě doufal, že se po tom jeho hlavologickém rozboru sesype a požádá ho, aby ji naučil jak žít se srdcem.

To tak, odfrkla si pro sebe. Jí tenhle život vyhovoval, a že jemu se to nezdálo? No to má chlapec těžký, ale co jí je po tom? Nehodlala se měnit ani kvůli jiným a důležitějším lidem, než je on. Navrch, co je na ní tak špatného? Je zlá, krutá nebo ubližuje koťatům? Občas je možná trochu zlomyslná a ráda si z ostatních utahuje, a jo, nejspíš je i sem tam povýšená, ale to přece není na kletbu! Jsou horší, mohl by se třeba zaměřit s tou svou dobročinností na někoho, kdo o to stojí, to by udělal světu i jí obrovskou službu.

Zarazila se.

To vlastně vůbec není tak špatný nápad. Může mu říct cokoliv a on to musí udělat, takže kdyby mu řekla, ať ji přestane měnit a jde se vyřádit na někom jiném, tak by musel poslechnout, ne? Úplně by stačilo říct, ať jí dá svatý pokoj a měla by klid. Spokojeně se usmála. Teď už to jen zaobalit tak, aby to nemohl nějak obejít, nebyl hloupý, takže si to bude muset pojistit. Rozhodla se, že si to přes noc rozmyslí a ráno po snídani si ho odchytí.

Ráno vstala brzy a měla skvělou náladu, večer všechno promyslela a teď měla připravenou neprůstřelnou žádost. Když došla do sálu, kde se podávala denní jídla, ještě tam nebyl. V klidu si tedy nandala na talíř snídani a pak uvolněně odtrhávala z hroznu jednotlivé kličky. Když byla někde za polovinou, vešel Weasley do sálu. Vyhledala ho pohledem a čekala, až si jí všimne. Netrvalo to dlouho, když se lehce zamračil a rozhlédl se. Všiml si jí až po chvilce rozhlížení. Všimla si, jak mu překvapením povylezlo obočí vzhůru a málem zmizelo, když ukázala rukou k místu u stolu, kde seděla. Překvapilo ji, že ani nezaváhal a vyrazil k ní. Než k ní došel, rozžvýkala kuličku sladkého hrozna a znovu si v hlavě přehrávala, jak přesně mu chce svou žádost říct. Odtáhl židli vedle ní a usadil se, aniž by z ní spustil pohled. V klidu rozkousala další a natáhla k němu ruku s několika kuličkami.

„Dáš si?“ zeptala se, když polkla. Chvilku vypadal, že odmítne, ale pak si jednu vzal. Špičkami prstů přitom zavadil o její dlaň a Rebece díky tomu lehce škublo v prstech.

„Takže, co se děje?“ zeptal se a vložil si hrozno do pusy.

„Vím, co chci,“ řekla bez obalu a začala otrhávat další kuličky z hroznu.

„O tom jsem nikdy nepochyboval, ale hádám, že tady mluvíš o něčem velmi konkrétním, že?“ Tentokrát ji nemohl nijak rozhodit, jen se usmála a kývla.

„Rozhodně, dokonce velmi konkrétním, a ty ses zavázal, že to splníš.“ Kývnul a mávnul rukou ve vybízivém gestu.

„Sem s tím, jsem si jistý, že jakoukoliv formu zesměšnění hravě zvládnu,“ pronesl sebejistě. Rebeca se ale tiše zasmála, neznělo to vesele a vlastně ani nemělo.

„Ne, ne. Žádné zesměšnění, za koho mě máš? Navíc, to bys měl moc jednoduché. Mám úplně jiný požadavek.“

„Takže teď už je to požadavek?“ divil se naoko. Další otázka, která si nezasloužila odpověď.

„Víš, ten náš poslední rozhovor, donutil mě přemýšlet…“ odmlčela se a pečlivě ho pozorovala. Jeden koutek se mu téměř nepostřehnutelně nadzdvihnul a v očích se mu zalesklo. Nespletla se. „Takže chci, abys mě od téhle chvíle přestal posuzovat, odsuzovat, zkoumat, rozebírat nebo jakkoliv jinak řešit mou osobu. Nehodlám od tebe už nikdy slyšet kritiku mého charakteru, chování nebo postoje k životu, pokud se tě na ni sama nezeptám. Do mého soukromí ti od téhle chvíle absolutně nic není, pokud ti to nedovolím, srozuměno?“ Sledovala, jak jeho už tak světlá tvář ještě víc bledne. Vypadal naprosto konsternovaně a o to víc, když se na něj mile usmála a natáhla k němu ruku s kuličkami.

„Ještě hrozno?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 41.: