OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 40.

19.08.2012 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1391×

Vánoční prázdniny v Kruvalu byly docela smutnou záležitostí. Nejenže tu téměř nikdo nebyl, ale navíc byla v tomhle čase zvyklá na svou rodinu a ta jí teď ohromně chyběla. Večery tak trávila stulená na posteli v dlouhém měkkém a teploučkém svetru od rodičů a s knížkou od Tobiase.

Jediným vytržením ze stýskání byl Troy a jejich společná vystoupení pro těch pár jedinců, kteří ve škole zůstali, a taky samozřejmě pro její bradavické spolužáky. Ti už si za dobu, co tu byli, zvykli, že se Adoráta dostala do sboru, i že tu patří do party místních uznávaných studentů. Bylo pro ně nejspíš překvapivé, že na téhle škole měl každý určitý společenský kredit, a tak se podle něj nedalo soudit. Podstatné tu byly schopnosti a talent. Adoráta patřila k těm talentovaným, a ne zrovna málo. Vlastně s přibývající dobou a tréninkem svoje schopnosti zvyšovala, Troy byl dobrý učitel.

Na stole měla taky vždycky rozházené pergameny a k tomu brk s kalamářem, protože pracovala na textu, zatímco hudbu od Damyana vybrnkávala na kytaru. Bylo to zvláštní, všechny texty, které doteď napsala, vznikly, protože ze sebe potřebovala něco dostat. Tentokrát to bylo jinak, musela hledat hluboko v sobě, aby dobře vystihla to, co v ní probouzela hudba, kterou si tak často přehrávala. Celý tenhle obrácený postup ji trochu děsil a nebyla si jistá, jestli to dokáže.

„Už zase zkoušíš?“ vyrušil ji Troyův hlas. Zvedla hlavu a usmála se.

„No jistě, mám přísného učitele, nutí mě neustále na sobě pracovat,“ zašklebila se a vyplázla na něj jazyk. Rozesmál se.

„Dětino,“ prohlásil a vyskočil na stůl, kde jí přisedl pergameny.

„Že tě praštím,“ vyhrožovala, „padej z toho dolů!“ Teď to byl on, kdo na ni vyplázl jazyk. Hodila po něm brk, ale snadno se mu vyhnul.

„Nech toho, nebo ti nepovím, proč jsem přišel,“ bránil se.

„Určitě jen proto, abys mě peskoval, že málo cvičím stupnice, ale znova ti říkám, nikdy jsem to nedělala a nehodlám s tím začínat.“

„Kvůli tomu ne, ale když už jsi u toho, tak ti říkám, že je to třeba.“

„Ale je to nuda!“ bránila se otráveným tónem.

„To ti neberu, ale dělat se to musí.“

„Nemusí.“

„Musí.“

„Nemusí.“

„To nemyslíš vážně, že ne? Musí a nezkoušej protestovat, nebude ti to nic platný.“  Vytáhla zpod něho pergameny, shrnula je na jednu hromádku a zvedla se.

„Nebudu se tu s tebou dohadovat, zaručeně si najdu lepší zábavu,“ prohlásila a došla ke dveřím, tam se ale zastavila a s veselým šklebem se na Troye ohlédla. „A nemusí, abys věděl!“ křikla a vyběhla chodbou pryč.

„Freyo! Neskutečný,“ vyhrkl, když ji dohnal. „Občas nevěřím, že už ti bylo deset. A taky by bylo super, kdybys mě nechala ti říct to, proč jsem za tebou šel, než mě donutíš honit tě po těchhle vymrzlých chodbách. Přísahám, až si tu jednou zlomím nohu na námraze, nebudu se tomu vůbec divit,“ kroutil hlavou a kmital očima po kamenech, ze kterých zima doslova sálala.

„Dobře, tak proč jsi mě hledal?“ zeptala se Dora a pokračovala v chůzi k nádvoří, protože si chtěla odnést věci do ložnice.

„Abych se s tebou podělil o svůj nejnovější záslužný výzvědný počin,“ nadmul se pyšně. Ušklíbla se.

„Od kdy je tvoje vyzvídání záslužné? Tobě řekne každý všechno dobrovolně a s nadšením, není na tom nic pracného.“

„To je na tom to umění,“ zasmál se a rukou ji chytil kolem ramen. Druhou před nimi máchl, jako by odkrýval krásný výhled. „Přišel jsem ti nastínit tvoji nejbližší budoucnost.“

„Měl by ses na to jasnovidectví vykašlat, leze ti na mozek,“ vzdychla, protože jeho rádoby výklady budoucnosti začínaly být otravné.

„Hele! Výjimečně ti nechci vyčíst budoucnost z ovčích vnitřností, ale podělit se s tebou o program na Novoroční festival.“

„Co prosím? Co je to?“ divila se. O festivalu, ať už byl pořádaný kdykoliv, slyšela prvně.

„No, jmenuje se to sice jinak, ale tady tomu už všichni říkají jen takhle. Je to něco na způsob oslavy a přehlídky zároveň. Všichni studenti se snaží předvést to, v čem jsou nejlepší, začíná se po poledni a končí se o půlnoci. Je to vlastně taková soutěž, protože o půlnoci vyhlásí ředitel Jarla, Družku a jejich Družinu pro následující rok.“

„Koho?“ zeptala se Adoráta, protože překládací kouzlo nestačilo na slovo, které nejspíš označovalo vítěze.

„Jarla,“ zopakoval, ale její nechápavý výraz ho donutil to rozvést. „To je titul, který označuje náčelníka, který měl pozici hned za králem. V našem případě za školním ředitelem. Myslím, že u vás se to řekne Earl.“ Adoráta nakrčila čelo, nic jí to neříkalo, ale ona taky nebyla přeborník na šlechtické tituly.

„A jak to funguje?“

„Vlastně je to spíš čestná funkce, než že by ti dávala opravdové pravomoci druhého hned za ředitelem. Nemáš pravomoci nad profesory nebo řízením školy, ale jsi v čele studentů a určitým způsobem máš za ně i odpovědnost. Dává ti to pravomoc je rozsuzovat, zadávat jim úkoly a tak. Taky máš reprezentační funkci, máš na starosti hosty, cizí studenty-“

„Ty jsi Jarl a Ingrid!“ vyhrkla najednou, jak se jí to spojilo. Troy se usmál.

„A hodlám jím zůstat, i když je to vlastně jen na zbytek roku, pak dostane funkci jeden z Družiny. A ještě k tvé poznámce Ingrid není Jarl ona je Družka, Jarl může být jen muž. Družina jsou pak čtyři studenti a vždy mezi nimi musí být alespoň jedna dívka.“

„To je docela zvláštní. Trochu mi to připomíná naše prefekty a dvojici primusů, ale je to vlastně úplně jiné.“

„Je to tradice,“ pokrčil rameny.

„Říkal jsi, že tě pak někdo nahradí, ale jak? To mají v Družině určené pořadí?“

„To nemají,“ zasmál se, „pořádá se na začátku roku něco jako turnaj a ten, kdo z něj vyjde vítězně, se stane Jarlem na zbytek období.“

„Páni a to se opravdu volí čistě podle schopností? Co třeba vlastnosti? Mravní síla? To se může stát Jarlem někdo, kdo je lidský ekvivalent prašivého jezevce?“ Troy přikývl, ale nezdálo se, že by ho to nějak trápilo.

„Samozřejmě, že může. Na téhle škole je zvykem poradit si a nenechat sebou zametat. Jarl pak může být sebevětší mizera, ale nijak zvlášť si vyskakovat nemůže. Navíc tady není časté otevřené násilí. Učíme se přece všichni černou magii, nikdy nevíš, jaká odplata by tě mohla potkat, když někoho veřejně zesměšníš.“ Adoráta se nad tím zamyslela. Tenhle systém rozhodně stále neměla zažitý a nedostal se jí pod kůži, byl natolik vzdálený politice Bradavic, až jí kolikrát přišel nelogický. Jenže nebyl. Naopak, ve všem tu vládla chladná vypočítavost i logika a fungovalo to skvěle.

„Na to si asi nikdy nezvyknu. Nevím, co tu od lidí čekat, když nevidím na jejich hábitech barvy,“ vzdychla si. Bylo nepoměrně těžší zjistit, kdo jaký je, a jaké jsou jeho záměry. Museli jste se naučit číst v tvářích, gestech a mezi řádky, když na vás jejich oblečení hned od počátku nekřičelo, že jsou vypočítaví jako Zmijozel nebo čestní jako Mrzimor. Ovšem také tu byl o hodně menší prostor pro předsudky.

„Ale vraťme se k tomu, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Co předvedeš?“ zeptal se se zájmem.

„Předvést? Já? Vždyť nemá cenu soutěžit, na konci ledna odjíždíme,“ namítla zmateně.

„Ale o tom to přece není,“ zasmál se. „Devadesát procent studentů něco předvede, už jen proto, že je prostě zábava.“ Adoráta sledovala jeho výraz, zdál se plný očekávání.

„Když já nevím,“ zahuhlala. Klepl jí po rameni až klopýtla kupředu.

„Ale já vím, budu se těšit, že něco pěkného zapěješ,“ zubil se a pak mávnul hůlkou. Přímo před nimi se objevily přízračné hodiny. „To je hodin, musím jít. Měj se a koukej cvičit!“ zavolal přes rameno, když se otočil na patě a vydal se směrem, odkud přišli. Adoráta si otráveně odfrkla, ale pak se podívala na pergameny v ruce. Možná to nebyl až tak špatný nápad…

Když večer seděla ve studovně nad hustě popsanými a taky hustě přeškrtanými pergameny, měla pocit, že to nedopadlo tak hrozně. Odložila brk a znovu si přečetla finální verzi. Pořád trochu netušila, proč vlastně napsala zrovna tohle, ale nejspíš za to mohla ta hudba. Damyan si možná myslel, že se to hodí k ní, ale ona v tom cítila a hlavně viděla něco úplně jiného. Už když si prvně prohlížela jeho dárek, objevil se jí před očima příběh.

Příběh o mocném tvorovi, osamoceném ve světě, kde ho nikdo nemůže plně pochopit, protože on je věčný a věčnost se nedá chápat. S mocí uzdravovat a hlasem bořícím zdi odmítání a krutosti.

Viděla oheň, který vládne a přitom slouží. Ne jim, něčemu většímu, lepšímu. Přála si ho zachránit, a přece na to byla moc malá a bezvýznamná.

Viděla fénixe. V každém tónu, všude kolem i uvnitř. Nechala se tedy vést a psala o něm. S každým dalším slovem otevírala víc a víc tajnou komůrku svého dětství. Záblesky, tušení, vzpomínky tak matné, že je měla spíš za výmysly. Byly jako okamžiky po probuzení, kdy si pamatovala, že měla sen, ale nedokázala říct, o čem byl. Zůstalo jen tušení, že byl nádherný a přání, aby byl skutečný.

Přesto zůstávalo tušení, že možná celou dobu jen zapomínala. Že všechno nemusely být dětské sny a představy. Ano, tomu by ráda věřila, ale bylo to tak dávno, co naposledy měla ten pocit. Pravděpodobnější bylo, že se přání stalo otcem myšlenky a ona se nechává unést tou dávnou tužbou.

„Neměla bys ses tak přepínat, jsou prázdniny, víš?“ ozvalo se těsně za ní, až leknutím nadskočila na židli. Rychle máchla rukou, aby shrnula pergameny a otočila se.

„Damyane?“ vydechla překvapeně. Usmíval se a ve vlasech mu ještě jiskřil sníh.

„To je všechno, žádná pusa na přivítanou?“ ptal se vesele a roztáhl ruce. Šťastně se zasmála a vyskočila, aby ho mohla přivítat podle jeho představ. I přesto, že musel být doteď venku, krásně hřál, jako vždycky. Bylo překvapivě přirozené těsně se k němu přivinout a nechat ho, aby si s jejími rty hrál podle vlastního uvážení. „Chybělas mi,“ šeptal mezi polibky. „Moc. Nemohl jsem se dočkat až se vrátím.“

„Taky jsi mi chyběl,“ svěřila se mu nazpět, když se mu stulila pod bradou. Zasmál se.

„Asi by se mě dotklo, kdyby ne,“ pronesl vesele, ale zněl trochu napjatě. Pochopila proč, když se jí zeptal: „Dostala jsi dárek?“ Zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do tváře. Tmavé oči se mu leskly, jakby měl horečku.

„Dostala, je úžasný,“ řekla a natáhla se, aby mu vtiskla drobný polibek do koutku úst. Cítila se trochu nepatřičně, nebyla to většinou ona, kdo by začínal. Damyan se ale po jejích slovech uvolnil a zapletl jí ruce do kadeří.

„Díky, Freyo! Trochu jsem se toho bál, abych se přiznal,“ přiznal rozpačitě. Adoráta se zasmála.

„Nebylo proč, byl to jeden z nejlepších dárků, jaké jsem kdy dostala.“ Damyan se rozzářil, ale pak ji pustil a rozepnul si plášť. Pod ním neměl školní uniformu, což ji překvapilo, o to víc, když si přetáhl svetr přes hlavu. Pak jí to ale došlo a rozesmála se.

„Mně se mimochodem můj dárek taky moc líbil,“ zazubil se a udělal před ní otočku. „I když je to prvně, kdy mi někdo dal něco, co už je vlastně moje,“ zasmál se a rukou zatahal za tmavě šedé triko. „Jak se ti podařilo ho získat?“

„Tajemství?“ zeptala se s pokrčením ramen. Ale když viděla jeho výraz, tak mu to přece jen prozradila. „Napsala jsem Portymu, pamatuješ si na něj? Ten domácí skřítek, který nás v létě ubytoval v Bradavicích. Našel ho a poslal mi ho, jak to udělal, nemám představu, ale dokázal to.“

„Malý zázrak,“ usmál se Damyan a pak natáhl pravačku, aby ukázal zápěstí. „Ovšem i tenhle dárek se mi líbí,“ pronesl vřele. Na ruce měl silný kožený náramek, na kterém byl vytlačený obraz protěže a svazoval se šesti koženými šňůrkami. Adoráta ho vybrala jako připomínku místa, kde se poprvé potkali a podle jeho výrazu to Damyanovi došlo. Raději se ale rozhodla změnit téma.

„Jaké byly prázdniny doma?“ zeptala se a podala mu svetr, protože i přes krby tu nebyla teplota na tričko. Damyan si ho poslušně oblékl a rozpovídal se. Vyprávěl o rodině, o svých mladších bratrech, kteří mu zajišťovali po dobu prázdnin královskou zábavu, protože něco neustále vyváděli, i o dárcích, které doma rozbalovali.

„Je zvláštní být na krátkou dobu tak daleko od školy.“

„Proč vlastně chodíš do Kruvalu, když je tak daleko. To blíž není žádná škola?“

„To víš, že je. Dokonce několik. Jedna je v Turecku, pak taky v Maďarsku a v Rusku, tam jsou dokonce dvě. Dokonce myslím, že jedna je i v Estonsku, ale nejsem si jistý, jenže žádná z nich nepatří k nejlepším. Bradavice, Krásnohůlky a Kruval jsou elitní školy a taky, když do nich chodí rodiče, je pravděpodobné, že tam pošlou i svoje děti. Stejně jako staré kouzelnické rody, které si potrpí na prestiž, ty taky posílají svoje děti sem. Já jsem taková kombinace několika důvodů. Zaprvé Krastev je rod dost starý a mocný, aby na tom rodina trvala, kdyby takoví byli, pak tu jsou rodiče, kteří tu oba studovali, a nakonec, já jsem sem chtěl. Sice jsem od rodiny daleko, ale Kruval,“ odmlčel se a rozhlédl se po místnosti. Pousmál se. „To je pro mě něco, jako jsou pro tebe Bradavice. Nedá se jen tak vytrhnout ze života, ani když sem ještě nechodíš. Slýcháš historky, vyprávění a od malička se upínáš k tomu, že sem půjdeš. Kruval je jako vzdálený příbuzný, na kterého se těšíš, a když ho konečně potkáš, všechen čas ti zabere ho poznat, než zase zmizí. Zní to hrozně kostrbatě, co?“

Adoráta ale zavrtěla hlavou, chápala moc dobře, jak to myslí. Bylo to to samé, co její myšlenky o změně školy měnilo na plané řeči. Nikdy by nedokázala Bradavice opustit. Ne dokud tam bude moci zůstat. Propletla jejich ruce a usmála se.

„Vím přesně, co tím myslíš.“ Damyan jí ruku stiskl a pak se zeptal:

„Těšíš se na zítřek?“

„Myslíš na festival?“ Damyan se rozesmál.

„Takže Troy už ti objasnil, jak se tomu tady říká? Jo, myslím festival. Zúčastníš se?“

„Já nevím, přijde mi to divné, když jsem tu v podstatě jen jako krátkodobý host, tohle je víc vaše školní akce. Přijde mi, že by měla zůstat soukromá.“

„Hloupost,“ odbyl ji s mávnutím ruky. „Jde tu výjimečně o zábavu, to se na téhle škole moc často neděje, měla by ses zúčastnit. Jak jinak bys jako výměnný student poznala všechno, co ti tahle škola může dát?“ Adoráta se zašklebila. „A navíc, trochu jsem doufal, že bys třeba spojila svůj talent s mým a já bych se tak dozvěděl, jaká slova jsi vymyslela,“ kývnul hlavou k pergamenům na stole, které předtím tak rychle shrnula.

„To je podlé,“ usmála se na něj, když nasadil prosebný pohled. Zasmál se, ale nepolevil. Nakonec si vzdychla a souhlasila. Co může ztratit kromě reputace? Ten měsíc to bez ní vydrží. „Dobře,“ souhlasila nakonec a nechala se od Damyana radostně políbit. Proč, že to vlastně protestovala?

Poslední den toho roku byl naplněný očekáváním. Ani zdaleka to nebylo takové to běžné očekávání, kdy se má odpočítávat do půlnoci a pak si připít na nový rok, který je čeká. Tady měl být zvláštní celý den. Už od rána se studenti chovali jinak, šeptali si, nervózně se ošívali, pochechtávali se a do jednoho pravidelně sledovali čas. Adoráta ne, ta sledovala je a pak taky přípravy na nádvoří. Profesoři tam už od snídaně pobíhali, mávali hůlkami a vysílali kouzla do všech směrů. Také na té obrovské ploše vyrostly tři vatry. Zatím nehořely, ale až je zapálí, budou obrovské a budou hřát jako tři malá slunce. Mezi nimi přímo uprostřed vyrostlo malé pódium, Adoráta si domyslela, že tam budou studenti předvádět svoje umění, ať už si vyberou cokoliv.

„Nervózní?“ zeptal se Troy, který se přišel taky podívat, jak přípravy pokročily. Studenti se jich nesměli účastnit, jen se dívat. Adoráta profesory podezřívala, že tohle má studenty ještě víc znervóznit, protože se nemohli ničím zabavit a mohli myslet jen a jen na popolední zápolení.

„Ani ne, ty jsi tu ten, co se chce udržet na špici,“ poznamenala s ušklíbnutím. Troy vypadal jako obvykle naprosto sebevědomě, jakoby si prohru ani nepřipouštěl.

„Měla bys říct, co se udrží. Nemám tu zrovna měřitelnou konkurenci,“ odfrkl si.

„Možná ve zpěvu, ale nemyslím, že by všichni zpívali. Jsi tak dobrý, abys zastínil i ty, co jsou skvělí v jiném oboru?“ Troyův obličej na moment ztuhnul, ale pak se usmál.

„Mně nerozhodíš,“ poznamenal, i když nezněl už tak samolibě jako předtím. „Už jsem je porazil dvakrát, zvládnu to i potřetí.“ Adoráta pokrčila rameny, téhle jeho touze po vítězství moc nerozuměla.

„Každopádně hodně štěstí,“ popřála mu a odešla do jídelny, kde se měl podávat oběd a konat zahájení. Zbývalo už jen půl hodiny.

Usadila se ke stolu, kde už byl Damyan s Petrem a Dimitrijem. Pozdravila se s nimi a rozhlédla se kolem. Síň se pomalu plnila už úplně vynervovanými studenty.

„Víte někdo, kolik lidí se chce zúčastnit?“ zeptala se zvědavě. Petr pokrčil rameny, ale Dimitrij jí odpověděl.

„Skoro dvě stovky, nedovedu si představit, že bychom to stihli všichni,“ posteskl si. Adoráta se musela tvářit neskutečně směšně, protože i přes svou skleslost se Dimitrij rozesmál a ti dva se k němu přidali.

„Dvě stovky?! To jako vážně? Dvě?“

„Ano, ale někteří, jako třeba my dva, vystupují pohromadě, takže je větší šance, že se to stihne. To mi připomíná, požádal jsem Petra, aby se k nám přidal, nevadí? Napadlo mě, že by se hodil někdo, kdo ovládá trochu jiný nástroj než já, Dimitrij má sólový výstup a stejně na bubny neumí, ale Petr slíbil, že pomůže,“ vysvětloval Damyan trochu překotně. Adoráta se usmála, aby ho uklidnila.

„Jistě, že mi to nevadí, proč by mělo?“ Petr dloubnul do Damyana.

„Vidíš? Já ti to říkal.“ Damyan se na něj zaškaredil, ale pak se jen spokojeně usmíval. Pak se k nim přihnal Troy a chvilku za ním vešel do síně i profesorský sbor s ředitelem. Začal oběd, ale nikdo se na něj nedokázal pořádně soustředit, na střídačku pomrkávali směrem k profesorům, kteří se sice zvládali tvářit, jako že se nic neděje, ale podle jejich ztuhlosti se dalo usoudit, že ani oni dnešní den neberou s klidem. Nakonec oběd skončil a se zmizením i posledního z talířů se ředitel postavil.

„Nadešel poslední den roku a jako v letech předchozích i dnes přišel čas započít Zápolení kouzelníků a čarodějek obdařených schopnostmi většími, než jen magickými!“ Adoráta se naklonila k Damyanovi a šeptla:

„Už chápu, proč Novoroční festival.“ Originální název byl opravdu mizerný. Damyan se vesele zašklebil a Adoráta se znovu zaposlouchala.

„Od chvíle zažehnutí ohňů až do zvuku půlnočního odbíjení je čas změřit vaše schopnosti i talenty a vybrat ty, jenž ponesou na svých hlavách koruny vítězů až do příštího zápolení. Nechť zvítězí ti nejlepší!“ Ředitel pokynul a sálem otřásl zvuk gongu, který ovšem nikde neviděla. Ozval se burácivý potlesk od studentů i poněkud distingovanější od profesorů. Studenti se vyhrnuli ze síně jako rozbouřené moře a Adorátu uvěznili i s ostatními někde uprostřed. Buď mohla jít s nimi, nebo se nechat ušlapat, a tak se podvolila. Vyhrnuli se na nádvoří a rozprostřeli se tak, že jediné volné místo bylo pódium a místo pro profesory, které bylo u hradeb. Adoráta by nikdy nevěřila, že se na nádvoří opravdu všichni vejdou.

„Tady je to snad nafukovací,“ pronesla a Petr se ušklíbl.

„Ale prd, za to může jenom hromada obtížných kouzel, který tu profesoři celý dopoledne vršili. Podívej,“ zvedl prst k nebi. Adoráta zvedla hlavu a údivem otevřela ústa. Sněžilo. Jenže ten sníh na ně nedopadal a taky tu nebyla taková zima. Sněhové vločky padaly a padaly a najednou nebyly, jako by narazily na místo, které je přenášelo jinam, nebo je nutilo mizet, ale to všechno by bylo hrozně těžké udělat i pro kouzelníky.

„Jak to dokázali?“

„Nemyslím, že by tomu sami rozuměli, tahle kouzla se nejspíš používají už od dob, kdy se s touhle tradicí začalo, ale možná jim křivdím,“ poznamenal Damyan s pokrčením ramen. Pak si jejich pozornost přitáhl ředitel, který se postavil doprostřed pódia.

„Nechť zápolení začne!“ pronesl hlasitě, natáhl hůlku nad hlavu a z ní vyletěla rudozlatá plamenná koule, která se dva metra nad ním rozprskla na tři části. Každá obloučkem dopadla na vrcholek jedné z vater a plameny je okamžitě celé pohltily. Nádvoří rozzářila rudozlatá světla ohňů a teplota se zvedla o několik stupňů. Adoráta se chtěla zeptat, jak se určí, kdo začne, ale to už na pódium vystupoval Troy. Postavil se proti řediteli a kolem hlavy se mu rozzářila jednoduchá zlatá koruna. Vlastně to byla spíš jen průhledná zlatavá obruč, ale s každou sekundou se stávala jasnější a jasnější až mu nakonec na hlavě opravdu seděla reálná zlatá obroučka zdobená jakýmisi rytinami. Troy zvedl ruce, sundal si ji z hlavy a odevzdal ji řediteli. Ve chvíli, kdy ji sevřel, se zablesklo a koruna zmizela. Troy se uklonil a sešel zpět mezi studenty. To samé udělala i Ingrid, jenomže její koruna se zdála jemnější a uprostřed čela měla zářivý bílý kámen, který se duhově lesknul. Opál, napadlo Adorátu. Když i její koruna zmizela a ona sešla, Adoráta čekala, že se objeví i Družina, ale ti už nepřišli. Místo toho ředitel mávnul hůlkou a vzduchem se rozletěly hvězdy. Nebo alespoň Adorátě to tak přišlo. Drobné zářivé body se snesly na studenty a přichytily se na ně. Adoráta vylekaně sledovala, jak jí na plášti ulpívá a mění se v jakousi značku. Damyanovi a Petrovi vedle ní se stalo to samé. Dimitrijovi se změnila v jinou značku. Pak jí došlo, že je to runa. Obrátila látku tak, aby na runu nekoukala vzhůru nohama a došlo jí, že je to číslo.

„Naše pořadí,“ objasnil Damyan to, co už jí stihlo dojít. Runa opravdu hlásala, že oni budou na řadě až osmdesátí třetí, Dimitrij šel jako třicátý první. Runa zmatněla a skoro nebyla vidět.

„Bude čím dál zářivější, jak se bude blížit naše chvíle, pak zmodrá a až vylezeme na podium, nebo když si to rozmyslíme, zmizí. Ale jak jednou zmizí, už se nevrátí a my se nebudeme moct zúčastnit,“ vysvětloval dál Damyan. Varoval ji snad, že když si to rozmyslí, přijde o tu možnost? Možná ji znal víc, než si myslela. Ale tentokrát neměla v plánu vycouvat. Na podium mezitím vylezl první účastník. Byl to kluk se světlými vlasy a docela mladý. Adorátu napadlo, že je nejspíš z prvního nebo druhého ročníku. Chtěla sledovat, s čím přijde, ale vyrušil je Troy, který se jí postavil přímo do zorného pole.

„Tak co? Kolikátí jste?“ zeptal se a oni mu to řekli.

„Co ty?“ zeptala se Adoráta, protože jeho runa zatím byla téměř neviditelná.

„Jdu jako sto dvacátý, bral bych sice jít až jako poslední, ale co nadělám,“ vzdychl hraně.

„Proč poslední?“ nechápala, ale Dimitrij se uchechtl.

„Považuje se za zlatý hřeb večera,“ poznamenal pohrdlivě. Troy se rozzářil oslnivým úsměvem.

„Jsem ideální materiál na zlatý hřeb večera.“ Adoráta si vzdychla, ale víc dělat nemohla. Troyovi by jeho domněnky o vlastní nadřazenosti nevymluvil ani sám Merlin.

Čas utíkal neuvěřitelnou rychlostí, Adoráta se snažila všechno sledovat, ale chvílemi to bylo nad její síly. Studenti se střídali jako Hagridovi domácí mazlíčci. Na řadu přišel Dimitrij, posadil se ke klavíru, který mu - očividně kouzelné - pódium poskytlo. Trochu jí tím připomnělo Komnatu nejvyšší potřeby, možná podobné kouzlo. Pak se jeho prsty rozeběhly po klaviatuře a její myšlenky se vytratily do prázdna. Nikdy neslyšela tak smutnou skladbu, ve které by znělo tolik naděje, vzpoury a krásy. Byl to kousek Dimitrijovy duše, kterou měla šanci slyšet, a mohla ji zkusit pochopit. Všichni, kdo tu byli, mohli, Dimitrij jim tu šanci poskytl, a přesto se neodvažovala doufat, že by to většina z nich udělala. Zahlédla Petra, který Dimitrije sledoval lesklýma očima. On byl jeden z těch, kteří slyšet chtěli, natahoval se po střípcích kamarádovy duše a poslouchal je s dychtivostí až neuvěřitelnou. Adoráta to pouto obdivovala, napadlo ji, že přesně takhle by se natahovala po střípcích od Tobiase, Rebecy nebo Lily. Když dohrál, sklidil první potlesk toho dne.

Vystupovali další a další. Adoráta sledovala Ingrid a její neskutečné podmaňování ohně pomocí jí neznámého kouzla, kterým dokázala vytvářet i ty nejdivočejší z Dořiných představ. Měnila oheň v řetízek z malých plamínků, nechávala ho vytrysknout vysoko k obloze a tam rozkvést do tvarů divokých lilií, dělala s ním věci, které byly vlastně dost daleko za Adorátinou představivostí.

„Loni si takhle podmanila vodu. Nikdo nečekal, že dokáže to samé i s ohněm,“ vysvětloval Damyan s obdivem v hlase.

„Nedivím se, že vyhrála,“ vydechla Adoráta a její překvapení nekončilo, protože na pódium vyšel jeden z jejích bradavických spolužáků. Ignác Travers, který byl ze stejného ročníku jako ona, jen z Mrzimoru, se rozhodl předvést své atletické schopnosti. A i když byl jeho výstup docela působivý, po tom, co předvedla Ingrid, se to nezdálo nic moc. Adoráta mu ale přesto fandila.

Den ubíhal a obloha se barvila do oranžové záře zapadajícího slunce, když na pódiu vystupoval student s číslem sedmdesát a předváděl jiskřivou šou za pomoci hůlky, která vystřelovala k nebi barevné květy, jež se nad nimi rozprskávaly do barevných fontán z jisker. Ty se pak přelévaly a tvořily duhové řeky vysoko nad nimi. Adorátě z toho oči přecházely. Po něm vylezla na pódium trojice přítelkyň stejně starých jako ona a zpívaly jakousi baladu, kterou Adoráta nikdy neslyšela. Damyan ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž.

„Jsi nervózní?“ zeptal se stejně jako Troy před obědem. Jenže tentokrát už byla.

„Docela,“ pípla, protože věděla, že při hlasitějším zvuku by se jí třásl hlas. Cítila, jak jí shrnul vlasy na stranu a přitiskl jí rty na ucho.

„Nemusíš, bude to v pořádku. Vsadím se, že jim vyrazíš dech, tak jako jsi to prvně udělala mně.“ Adoráta se na něj překvapeně otočila.

„Vážně?“ zeptala se nevěřícně. Damyan ji pohladil po tváři a zasmál se.

„No jistě, copak sis nevšimla?“ Adoráta se zamyslela. Ne, nevzpomínala si, ten večer měla plnou hlavu toho hloupého dopisu.

„Nedávala jsem moc pozor,“ pokrčila rameny. Otočil si ji čelem k sobě, ale nepustil ji přitom z náručí.

„Tak já ti povím, jak to tenkrát bylo. Jel jsem se svým strýcem na jakousi výpravu za bájným tvorem, protože ho o to požádal jeho přítel. Když jsme dorazili, u ohně seděla dlouhovlasá cácorka a nehorázně nadávala, protože si spálila jazyk, jak se mého strýce lekla.“

„To není-“ chtěla se Adoráta bránit, ale se smíchem jí zakryl pusu.

„Nepřerušovat, teď vyprávím já. Takže, tahle cácorka nás poslala za svým dědečkem a držela se stranou. Vypadala, že nad něčím dumá, ale když jsem přišel do jejího stanu, abych se trochu ohřál, ukázalo se, že je neskutečně milá a starostlivá. Už to se mi líbilo, ale pak večer u ohně, když jsme všichni seděli a odpočívali, se ozval anděl. Tedy, já si to myslel, ale ukázalo se, že je to ta cácorka. Když zpívala, měl jsem pocit, že mi narostla křídla a já mohl letět, kam jen se mi zachce. Napadlo mě, že by si neměla nechávat takový poklad jen sama pro sebe, protože křídla by určitě ráda dostala spousta lidí, ne jen já,“ domluvil Damyan a Adoráta cítila, jak jí hoří tváře.

„Nejsem cácorka,“ ozvala se po chvíli, když ovládla bouři pocitů, kterou v ní vyvolal. Rozesmál se.

„Právě proto, že to říkáš, vím, že jsi,“ opáčil a políbil ji na nos.

„Hele, hrdličky, nechci vás rušit, ale budeme na řadě,“ ozval se vedle nich Petr. Adorátě zase ztěžknul žaludek nervozitou. Už?! Damyan, jako by to věděl, jí stisknul ruce a povzbudivě se usmál. Zhluboka se nadechla. Pak to udělala ještě čtyřikrát, protože to nijak zvlášť nepomáhalo. Kruvalský student před nimi nechal dopadnout a rozplynout dvacet ohnivých koulí, které předtím ovládal ve vzduchu, a sestoupil z pódia. Teď byl čas, aby na něj vyšli oni.

Adoráta se upřeně dívala pod nohy a vyhýbala se pohledům na ostatní studenty. Z jedné strany měla Damyana, z druhé Petra, jen to ji donutilo zvednout pohled, když vyšla na pódium. To a Damyanův povzbudivý šepot, že bude úžasná. S posledním hlubokým nádechem se rozhlédla po tvářích pod nimi. Slunce už zapadlo a kolem nich se prostírala nafialovělá temnota prozářená jen třemi planoucími vatrami. Plameny v nich Adorátě připomněly, o čem to chce zpívat, a duši jí prohřála melodie, kterou neznala, ale přitom jako by tu byla odjakživa. Usmála se, strach byl pryč. Nezmizel, ale stáhnul se. Damyan na ni kývnul a Adoráta se rozezpívala.

hudba

„Já slyším tvůj hlas ve větru. A slyším tě volat mé jméno.

Poslouchej mé dítě, říkáš mi, já jsem hlas tvé minulosti.

Neboj se, následuj mě, odpověz na mé volání, a já tě osvobodím.“

Damyanovy housle se rozezněly a Adoráta si troufla loupnout po něm okem. Měl zavřené oči a nechával se unášet melodií, kterou sám stvořil. Oheň se mu odrážel ve tváři a na tmavých vlasech, stejně jako na nástroji. Vypadal jako někdo, koho se oheň chystá pohltit, ale jemu to vůbec nevadí.

„Jsem hlas ve větru a lijáku, jsem hlas tvé tužby a bolesti.

Jsem hlas, který tě stále volá, jsem hlas a budu jím i nadále.“

Adoráta se dívala do plamenů a fascinovaně sledovala jejich ladné pohyby. Cítila, že žijí, i když věděla, že je to hloupost. Přesto se celou svou myslí upínala k tvoru, který je podle ní mnohem nádhernější, majestátnější a živelnější, než samotný oheň.

„Jsem hlas na polích, když léto přichází, tanec listí, když podzimní větry vanou.

Nikdy nespím za dlouhé studené zimy, jsem síla, která na jaře bude růst."

Damyanova melodie jí proudila tělem a zanechávala ji vnitřně se třesoucí nedočkavostí a touhou. Chtěla ho sevřít, nechat se naplnit ohněm, mít křídla a sílu léčit všechny, kdo to potřebují. Touha být a stát se tím tvorem byla palčivá a neuhasitelná, přesto zůstával hlas rozumu, který křičel, že stejně tak je nemožná. Kosti jí vibrovaly, bylo to touhou, nebo bubny, které rozechvívaly vzduch? Netušila, ale poddat se tomu bylo jako extáze.

„Jsem hlas minulosti, který vždy bude,

naplněn zármutkem a krví v mých polích.

Jsem hlas budoucnosti, přines mi svůj klid, přines mi svůj klid a moje rány se zahojí.

Jsem hlas ve větru a lijáku, jsem hlas tvého hladu a bolesti.

Jsem hlas, který tě stále volá, jsem hlas.

 Jsem hlas minulosti, který vždy bude, jsem hlas tvé tužby a bolesti.

Jsem hlas budoucnosti, jsem hlas, jsem hlas.

Jsem hlas. Jsem hlas.“

Plameny, které ji uvnitř málem sežehly svou krásou a divokostí pohasly, až zůstaly jen ty tři planoucí vatry. Adoráta se přinutila odtrhnout od nich zrak, přelétla pohledem nebe, kde místo hvězd zářil obraz plamenů, který se jí vtiskl do sítnice. Už nesněžilo.

Ozval se potlesk, nejprve malý a pak vzrůstal, jako když se zvíře probouzí ze spánku. Nakonec burácel a Adoráta překvapeně mrkala. Pořád se tak úplně nevzpamatovala z toho, co se s ní a v ní dělo, když zpívala. Damyan s Petrem stáli vedle sebe a jen ji překvapeně pozorovali. Adoráta nevěděla, co by teď měla udělat. Ale nejspíš byl čas odejít z pódia, a tak se jen děkovně pousmála k těm tleskajícím tvářím dole a vydala se ke schůdkům. Damyan s Petrem ji rychle dohnali a opět si každý stoupnul po jedné její straně. Sešli dolů a kus poodešli, na pódiu už je nahradil někdo další, ale když chtěla zastavit, kluci jí jednoduše chytili pod pažemi a táhli dál. Zastavili se, až když téměř vyšli z davu studentů. Otočili se čelem k ní s nevěřícnými výrazy.

„To bylo-“ začal Petr, ale pak zmlknul, jak by nevěděl, jak to dokončit.

„Jo to bylo,“ souhlasil Damyan. „Jak jsi to udělala?“

„Co?“ nechápala.

„Ty plameny, jak jsi to udělala?“ zopakoval Petr.

„Jaké plameny?“ netušila Adoráta, která bije.

„No ty- Tam-“ máchal Petr rukama kolem ní, ale Damyan ho za ně chytil.

„Já myslím, že neví, co udělala,“ usoudil zamyšleně.

„Nevím co?“ snažila se dopátrat Dora, o čem to mluví.

„Hořela jsi,“ oznámil jí konečně Damyan, o čem se mluví, ale zmatek rozhodně neumírnil. „Tedy ne doslova, jenom to tak vypadalo. V jednu chvíli jsi tam stála ty, zpívala jako anděl a v další se kolem tebe kroutila zář ohně a vypadalo to, jako bys měla křídla.“

„Jak můžeš něco takového dělat a nevědět, že to děláš?“ vyptával se Petr a napjatý hlas zněl trochu pištivě.

„Já-“ začala Adoráta, ale pak zmlkla. „Myslela jsem na to. Ta píseň… já ji napsala o fénixovi,“ vysvětlovala částečně jim, částečně sama sobě, protože to moc nechápala. „Možná… já nevím, uvolněná magie? Stává se to, ne? Děti přece takhle uvolňují magii dlouho, pak ji usměrňujeme do hůlky, ale já ji u sebe neměla. Třeba prostě jen vytryskla,“ snažila se najít omluvu. „Nechtěla jsem to zkazit, omlouvám se,“ zašeptala zkroušeně. Damyan se zasmál a Petr nechápavě zamrkal.

„Zkazit?“

„Myslí si, že zkazila vystoupení,“ vysvětlil mu Damyan pobaveně.

„Šílíš! To muselo být jedno z nejlepších vystoupení v dějinách, jsem nadšený, že jsem byl jeho součástí. To byla jízda!“ Adoráta překvapeně zamrkala, ale pak se šťastně pousmála. Pak se Petr škodolibě zašklebil. „Jak myslíte, že se teď asi tváří Troy?“

Troy se tvářil docela v pohodě, gratuloval jí k úžasnému výkonu a na Petrovo pošklebování reagoval tím, že jeho to trápit nemusí, protože jsem holka a ta Jarl být nemůže, což byla pravda. Dimitrij pak Petra utěšoval plácáním po zádech a slovy, že se nemá bát, Troy je tu tenhle rok naposledy.

Adoráta zjistila, že je mnohem snazší ostatní účastníky pozorovat, když už má výstup za sebou. Neklid zmizel a ji nic netrápilo, to, jak si vysvětlila epizodu s plameny, ji uklidnilo, uvolněná magie nebyla zase tak výjimečná, aby se tím musela trápit. Chce to jen častěji kouzlit, aby se to znovu nestalo. Teď mohla v klidu posuzovat výkony ostatních, jak kruvalských, tak i bradavických studentů, kteří se ještě rozhodli zúčastnit. Když došla řada na Troye, vystoupil na pódium, jako by mu patřilo a tím jí vykouzlil úsměv. Možná byl nafoukaný, ale muselo se mu nechat, že vystupovat uměl. V podstatě si vůbec nikdo nevšiml, že tam s ním jsou další tři lidé, pianista a dvě dívky, které ho měly doplňovat. V minutě, kdy začal zpívat, na ně stejně všichni zapomněli.

hudba

„Kdysi jsem hledával krásu, hledával jsem půvab.

Teď můžu vidět tvá jezera, tvůj les, můžeš vykouzlit úsměv na mé tváři.

Jednou jsem myslel, že jsem viděl všechno, teď mi ukazuješ, že život je mnohem víc.

Finsko sídlí v mém srdci navždy!Finsko sídlí v mém srdci navždy!"

Adoráta překvapeně poslouchala. Tentokrát nezpíval jednu z těch svých dvojsmyslných písní, které byly o lásce i slávě najednou. Tahle byla jenom o lásce. O jeho lásce k zemi, kterou by s ním Adoráta nikdy nespojovala.

„Suvenýr úsměvů a smíchu, vezme mě zpátky do snů, které jsem měl.

Ztrácet tě je život v tichu, diamanty jsou navždy mapa světa.

Půlnoci jsou světla, abychom viděli, teď vím, že krása je skutečně hračkou.

Finsko sídlí v mém srdci navždy! Finsko sídlí v mém srdci navždy!“

Troy vypadal, že tahle píseň pro něj něco znamená. Emoce, které z něj prýštily, zalévaly lidi kolem.. I Adoráta stojící tak daleko pocítila touhu se do té nádherné země podívat. Musela být nádherná, nedovolil jí myslet si cokoliv jiného.

„Finsko sídlí v mém srdci navždy! Finsko sídlí v mém srdci navždy!“

Hlasy dívek podporovaly jeho tesklivou touhu. Damyan jí šeptem vysvětlil, že Troy se ve Finsku narodil a žije tam. Považuje ho za svůj domov, i když svou rodinu za opravdovou rodinu nepovažuje. Troy Finsko miloval, miluje a milovat bude, to bylo jasné.

„Finsko sídlí v mém srdci navždy! Finsko sídlí v mém srdci navždy!

Finsko sídlí v mém srdci navždy! Finsko sídlí v mém srdci navždy!“

Troy sklidil dlouhý potlesk a nechal se vystřídat dalším účastníkem. Do půlnoci zbývaly dvě hodiny a studentů, kteří čekali, bylo ještě pořád přes dvacet. Adoráta se musela zabalit do pláště, protože takhle daleko od vater nebylo takové teplo. Damyan ji objal a položil jí hlavu na rameno, zatímco si uvolněně povídal s ostatními. Spokojeně se usmál, když ucítil, jak se k němu přitiskla. Začínala být unavená.

Z lehké dřímoty na Damianově hrudi ji vyrušil zvuk odbíjení. První zadunění zatřáslo nádvořím, studenti zašuměli jako pole klasů a stejně se i zavlnili. Dora se napřímila a zvedla pohled k nebi. Podvědomě čekala, že uvidí velké hodiny, ale nic tam nebylo. Druhé zadunění jí otřáslo stejně jako to první. V duchu odpočítávala, protože byla zvyklá z domova. Tady bylo ovšem hrobové ticho. Jedenácté zadunění, pomalu se nadechla a stejně pomalu i vydechla. Dvanácté zadunění.

„Šťastný Nový rok,“ zašeptala bezděčně. Pak se na pódiu objevil ředitel.

„Klání je skončeno. Přišel čas na vyhlášení vítězů,“ pronesl a pak mávl rukou, jako by si zjednával ticho. Místo toho mu ovšem do ruky vletěl stočený pergamen. „Prvním členem Družiny se stává Antonin Morozov,“ vykřikl a skrz studenty se začal někdo prodírat, na pódium pak vyšel student, který vytvořil na nebi duhovou řeku. Ředitel mu pokývnul a zeptal se. „Souhlasíš s právem a povinností zastoupit Jarla v případě, že bude nucen odstoupit?“

„Souhlasím,“ ozval se Antonin. Ředitel si ho dál nevšímal a pozvedl pergamen.

„Druhým členem Družiny se stává Inken Saarová,“ vyhlásil a z druhé strany nádvoří se k pódiu vydal další vítěz. Byla to malá kulatá dívka, nemohla být starší než dvanáct, a Adoráta si nemohla vzpomenout, že by ji viděla vystupovat. Očividně to byla škoda, musela být dobrá, když se dostala do družiny. „Souhlasíš s právem a povinností zastoupit Družku v případě, že bude nucena odstoupit?“ zeptal se znovu. Dívka souhlasila, i když zněla trochu vyděšeně.

„Třetím členem Družiny se stává Adoráta Alice Longbottomová,“ zaznělo a Adoráta ztuhla. Damyanovy ruce zmizely a najednou si připadala docela nahá. Někdo do ní strčil, odhadovala to na Petra. Klopýtla vpřed a pak prostě jen pokračovala dál. Došla k pódiu a vystoupala nahoru. Jako ve snu se postavila vedle dvou kruvalských a pohledem těkala po tvářích kolem pódia, všichni do jednoho se tvářili překvapeně, někteří se i mračili. „Souhlasíš s právem a povinností zastoupit Družku v případě, že bude nucena odstoupit?“ Slyšela tu otázku, ale pořád nevěřila, že je určena jí, přesto odpověděla: „Souhlasím.“

„Čtvrtým a posledním členem družiny se stává Troy Sorensen,“ přečetl ředitel jméno a Adoráta nevěřícně vykulila oči. Troy bude jenom v Družině?! Nejspíš nebyla jediná, kdo tomu nemohl uvěřit, i Troyovi chvíli trvalo, než se pohnul. Nakonec došel vedle ní, postavil se čelem k řediteli a s kamennou tváří odpověděl na otázku. Ředitel poté ustoupil a mávnul hůlkou. Ve vzduchu se začala formovat koruna pro Jarla. Adorátu trochu překvapilo, že nejprve pro něj, ale možná nemělo. Muži tu měli přednostní právo takřka ve všem. Vlastně, post Družky musel být dodán až časem, když to byla dříve škola jen pro muže. Tím se toho dost vysvětlovalo.

„Jarlem pro tento rok se stává, Dimitrij Ozols,“ pronesl ředitel a již zformovanou korunu chytil do rukou. Adoráta se musela kousnout do rtu, aby radostně nevypískla. Dimitrij! To byla úžasná zpráva. Jmenovaný se prodral davem a s ještě neovládnutým šokovaným výrazem vystoupal k nim. Adoráta si všimla, že Troy se trochu uvolnil. Dimitrij se postavil před ředitele a nechal si nasadit korunu. „Jsi připraven plnit povinnosti patřící k funkci Jarla po celý rok bez úlev a s naprostou oddaností? Souhlasíš s přijetím přízviska Jarl?“ zeptal se ředitel Dimitrije.

„Ano.“ Ředitel se usmál a ustoupil. Naposledy rozevřel pergamen a četl.

 „Družkou pro tento rok se stává Ingrid Nieminenová.“ Ingrid stála jen kousek od pódia a vystoupila na něj s hlavou hrdě vztyčenou. Působila vlastně docela impozantně. Ředitel jí nasadil korunu a zeptal se: „Jsi připravena plnit povinnosti patřící k funkci Družky po celý rok bez úlev a s naprostou oddaností? Souhlasíš s přijetím přízviska Družka?“

 „Ne,“ odpověděla Ingrid a způsobila tak všem na nádvoří naprostou ztuhlost. Pak se rozběhl šepot. Ne? Jak to, že ne? Dá se vůbec říct ne? „Nesouhlasím a vzdávám se své funkce ve prospěch členky Družiny,“ sundala si z vlasů korunu a podívala se na Doru. Pak k ní přešla a korunu jí usadila do vlasů. „Ve prospěch Adoráty Alice Longbottomové, nové Družky tohoto roku.“ Ustoupila k řediteli, který ještě stále neprocitl z šoku. Až když ji ucítil vedle sebe t
« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 40.: