OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 36.

08.08.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1223×

Po prvotním šoku, začala Rebeca zjišťovat, že Krásnohůlky mají i svá pozitiva. Jedním z nich byl i předmět, který Bradavice neměly a nejspíš ani nikdy mít nebudou. Tam budou dál plodit neobratné opičáky, ale v Krásnohůlkách…

„Pamatujte, prvním a nejdůležitějším prvkem je držení těla. Nikdy, ale opravdu nikdy není přípustné, abyste se hrbili, káceli nebo jinak uvolňovali své postoje. Je jedno, jak moc se vám tanec zdá impulzivní a náhodný,“ obrátila se profesorka přímo na bradavické studenty, „je precizní, přesně daný a není v něm prostor pro náhodné pohyby, pokud ho dokonale neovládáte. Jen tehdy si můžete beztrestně dovolit improvizaci, ovšem aniž byste změnili pravidla.“

Nikdo ani nedutal, na projevy neúcty se v Krásnohůlkách nehrálo, to jim bylo jasně naznačenou už první den. Stačilo odfrknutí nebo otrávený pohled a hned byla katastrofa na světě. Ovšem byly chvíle, kdy udržet pusu na uzdě, bylo obtížnější než jindy. Například, když je všechny – opravdu všechny! – zařadili do skupiny čtvrtého ročníku, protože by se prý jako nováčci kdekoliv ve vyšších ročnících ztráceli. Fakt byl, že pro některé osoby, hlavně opačného pohlaví – vrhla odsuzující pohled po Weasleym – to bylo složité i tak. Nečekala samozřejmě, že by etiketa byla zrovna jeho silná stránka, ale že bude i při tanci takové poleno, to ji opravdu překvapilo. Vždyť jeho let eleganci nepostrádal, a dokonce se i běžně pohyboval docela ucházejícím stylem. Ovšem to, co předváděl na hodinách Etikety a tanečního umění, to byla jednoduše katastrofa. Pro domovské studenty tak byla jejich skupina neustálým zdrojem pobavení, i když to nedávali najevo přímo, protože udržení dekora byla na této škole zásada hraničící až s fanatismem, vždycky se nejhorší momenty jejích spolužáků nějak donesly i jiným ročníkům. Tak se hodiny pro Rebecu stávaly slastí i strastí zároveň. Sama totiž tanec milovala a byla v něm dobrá. Otec byl přece pořád aristokrat a na jistých věcech, díky Merlinovi, trval.

„Pokuste se,“ začala profesorka blahosklonně, „alespoň o základní kroky tohoto tance.“ Mávla hůlkou a na tabuli se objevil nákres kroků, které je třeba vykonat, a to jak ve verzi pro chlapce, tak pro dívky. Rebeca je se zájmem přejela pohledem a zatetelila se. Opravdu milovala tanec, nebylo moc příležitostí tančit, ale to na tom nic neměnilo.

„Co to, krucinál, je?“ nechápal Weasley a zamračeně si tabuli prohlížel. Otráveně protočila pohled.

„Hádej, opičáku, máš to nad tím napsané,“ ucedila na půl úst a sklidila naštvaný pohled, který ji zahřál v duši. Zbožňovala chvíle, kdy ho dokázala naštvat.

„Hlavně, že ty jsi v obraze, hvězdo,“ ucedil nazpět a mrknul k místu, kde už její spolužačky začínaly zkoušet kroky.

„Víc než si myslíš,“ usmála se mile, čímž ho moc nepotěšila, alespoň soudě podle jeho mračení. Pak se otočila na profesorku, která se usmála. Během dvou vyučování si dokázala získat její přízeň, a i když ji nepřeřadila do vyššího ročníku, jak by si Rebeca podle svého mínění zasloužila, nenutila ji učit se základy a dokonce jí přidělovala obratné partnery z řad krásnohůlských studentů. Byli možná mladší, ale tančit uměli lépe, než většina studentů, co jich kdy v Bradavicích bylo.

„Gerarde,“ vyzvala tmavovlasého mladíka, který byl na svůj věk docela vysoký, aby k nim přistoupil. „Dnes budete partnerem slečny Malfoyové.“ Student naznačil úklonu na znamení poslušnosti a nabídl Rebece rámě. Když se profesorka otočila a Gerard ji odváděl na parket v zadní části učebny, neudržela se a zašklebila se přes rameno na Weasleyho, který díky tomu zakopnul o vlastní nohu. I když, možná to prostě bylo proto, že byl takové poleno. Ano, tyhle hodiny měla Rebeca opravdu moc ráda.

Jenže tu byly i další předměty a to už byla jiná. Herbologie a Lektvarologie byly docela odlišné od Bylinkářství a Lektvarů, a popravdě, mnohem horší. Ani ty u nich jí zrovna nešly, ale že by v něčem mohla tolik plavat, to ji v životě nenapadlo. Preciznost, s jakou se vyžadovalo provádění zdejších předmětů, byla až děsivá. Ale kontrola odebraných plodin, otrhaných listů a vymačkaných míz byla k zešílení. Měla špatně téměř vše. Listy, které uštípla s příliš krátkým dříkem. Mízy, které odebírala příliš dlouho a zkalila je nežádoucími částečkami, které z rostliny příliš silně vytlačila také. V neposlední řadě i bobulky, které trhala tak, že na nich nezůstávaly stopky. Měla pokaždé chuť svou tříhodinovou práci hodit profesorce na hlavu.

Lektvary na tom nebyly lépe, srážely se jí, přetékaly a zběsile prskaly, jen se k nim přiblížila. Vypadalo to, že na ni nejspíš mají všechny zdejší studentské pokusy alergii, a tak se jí nejednou stalo, že skončila na ošetřovně s popáleninami nebo i něčím horším. Naštěstí to byly jediné předměty, se kterými měla potíže. Transformace, Kouzla a zaklínadla, Astronomie i Čarovné dějiny kouzelnických národů byly i přes svoji odlišnost vcelku snadné. Co ji zaskočilo, byl fakt, že Ochrana před temnou magií byla v Krásnohůlkách předmětem nepovinným. Když si to přečetla poprvé, myslela, že je to chyba, ale profesorka Girardová ji ujistila, že tak je to správně. Rebeca si ovšem netroufla se na ni nezapsat. Otec sice nebyl zrovna tyran, ale nezapsat se na jeho předmět? Nebyla sebevrah!

Taky došla ke zjištění, že tu možná nemají famfrpál, ale mají celý jeden předmět jen o sportu a pohybu, na Tělesná umění se zapsala hned, jak si jich všimla. Předmět Mudlové a jejich svět si odpustila, stejně jako Věštění, i když to ze zcela jiných důvodů. Vybrala si už jenom Výklad čísel. Tři nepovinné předměty byly dle jejího mínění až dost. Tedy to si myslela, když si je zapisovala. Teď když stála po kolena v úkolech navíc z Herbologie a Lektvarologie, byla docela jiného názoru.

Rozčileně zafuněla a hlasitě sklapla knihu Tisíc a jeden pokažený lektvar. Stejně tu chybu, kterou podle profesora udělala, nenašla.

„Copak, slečno dokonalá, něco se nedaří?“ ozval se jí za zády posměšný hlas. Stiskla zuby. On měl snad nějaký trik na to, jak ji vyrušit ve chvíli, kdy si nad něčím zoufala.

„Ne, všechno je v naprostém pořádku. Právě jsem úspěšně,“ zdůraznila, „dokončila svou práci o lektvaru na dorůstání vlasů po vyléčení popálenin.“ Možná kdyby se na něj přitom otočila, stihla by svoji práci schovat, než se jí podívá přes rameno, ale ona to neudělala, a tak to taky nestihla.

„No jistě, ono je totiž úplně běžné, jak to tu máš, no jistě, vzít postiženého přes hlavu kotlíkem, aby se mu v ní rozsvítilo a šel si koupit paruku. Ne že bych věděl, co to je,“ pronesl s ironií, která by dokázala zbořit Versailles. Rebeca rychle pergamen otočila a zamračila se na něj.

„Co ty, sakra, víš o lektvarech?“ zavrčela popuzeně. Samozřejmě nebyla vůbec naštvaná, protože měl pravdu. Zvednul ruce k hlavě a o krok ustoupil se spokojeným úsměvem.

„Samozřejmě, že vůbec nic. Vím o tom takové nic, že mě vlastně profesor přeřadil do skupiny Excelentních úplnou náhodou,“ dodal, dřív než se stihla zaradovat. Vztekle zavrzala zuby. „Víš, nabídl bych ti pomoc, ale je mi jasné, že bys odmítla. Chápu, že poslouchat pro jednou, co říkám, by pro tebe byl nepřekonatelný problém. No, užij si odpoledne v knihovně,“ pronesl tónem, který byl hodný rány botou mezi oči. Ale než stačil zajít za první regál, bylo jí jasné, že neodolá.

„Počkej!“ zavolala a on se na vteřinu opravdu zatvářil překvapeně. Pak se ale potměšile usmál.

„Copak, nerada trávíš čas mezi zaprášenými regály?“ pronesl, ale pak se zarazil a prstem přejel po jedné z knih nad svou hlavou, nechápavě zakroutil hlavou. „Pro Merlina, tady se jim snad ani nepráší,“ zamumlal si spíš pro sebe, než že by mluvil k ní. Měla chuť po něm něco hodit – zase nebo spíš, ještě pořád. Místo toho se ale zeptala:

„A co za to?“ Nechápavě se zamračil. Převrátila pohled k nebi. „Co budeš chtít za to, že mi pomůžeš. Těžko to chceš udělat jen z dobroty srdce,“ ucedila kysele. Oprášil si čisté ruce a opřel se ramenem o regál.

„Budeš se divit, ale někteří z nás opravdu občas jdou a někomu pomůžou, aniž by chtěli něco na oplátku,“ povzdechl si.

„Jistě a dělají to zejména u těch, které nesnáší, že jo?“ Překvapeně mrknul.

„Jak jsi přišla na to, že tě nesnáším?“ divil se tak upřímně, až ji to vyvedlo z rovnováhy.

„No a ne?“ nechápala. Zavrtěl hlavou.

„Nejsem zrovna nenávistný typ,“ pokrčil rameny. „Navrch, kdybych tě nesnášel, nemyslíš, že bych tě tehdy nechal spadnout?“

„Nenechal,“ řekla dřív, než se stačila zarazit. Teď se zaskočeně tvářil on. Uvědomila si, co řekla a zamračila se. „Ale to zamlouváš, na co jsem se ptala. Co za to budeš chtít?“

„Už jsme zase u toho,“ vzdychl. „Nechci nic.“

„Odmítám ti za něco dlužit,“ zavrčela naštvaně. Pobaveně se ušklíbl.

„Myslíš ještě za něco jiného než za život?“ šklebil se, protože si byl vědom, že ji dostal. Zavrčela.

„Jo, ještě něco dalšího než život. Děkuju, že mi to neustále tak připomínáš, je totiž děsně lehké s tím žít.“

„Nemáš zač,“ šklebil se neustále vesele. „Takže chceš pomoct?“ Ošila se, pak jí ale pohled padl na knihy na stole, buď on, nebo nad nimi bude sedět do večera. Prsty si protřela čelo a vzdychla.

„Fajn,“ vydechla, ale nepodívala se na něj. Budiž mu ke cti, že ji to nedonutil zopakovat. Prostě ze stolu sebral dvě z těch knih, na další ukázal, ať ji vezme ona, a řekl, ať ho následuje. Kousla se do jazyka, jen aby mu nějak štiplavě neodpověděla, a poslušně ho následovala.

Vyvedl je ven a zamířil kolem paláce dozadu, kde byly zahrady. Kus stranou i les, k tomu se ale nevydal. Místo toho zamířil k místu, které se svažovalo k vodě a bylo vlastně takovou malou soukromou pláží. U ní bylo malé molo a několik loďek. Byly krásné, šedě lakované s oblými tvary, ale když do jedné položil knihy a začal ji odvazovat, Rebeca se na místě zarazila.

„Co to děláš?“

„Předpokládám, že odvazuju loď, proč?“

„Chceš mě odvézt doprostřed a utopit?“ zeptala se podezřívavě a možná to ani nebyl tak úplně vtip.

„Lákavá představa,“ ušklíbl se, „ale ne, nechci tě utopit. Mám jen rád při učení klid.“ Rozhlédla se kolem. V zahradách sice byli studenti, ale opravdu se nedalo říct, že by nějak hlučeli.

„Tady je hromada klidu,“ mávla rukou směrem za sebe – k pevnině. Pevné, suché pevnině. Už zmiňovala, že je pevná?

„Vážně tě tam nevezu, abych tě zneužil,“ zasmál se vlastnímu vtipu a pokračoval v odvazování. Pohrdavě si odfrkla, ale ani se nehnula. „No co tam tak stojíš, vypadáš, jako by tě ta voda děsila,“ zasmál se, ale pak se zarazil a podíval se na ni. „Bojíš se vody?“ zeptal se úplně vážně. Ošila se.

„N-e,“ odpověděla, ale bylo v tom až moc slyšet zaváhání. Nadechla se, aby se trochu srovnala a zkusila to znovu. „Ne, nebojím. Rozhodně ne.“ Tázavě zvedl obočí, asi tomu moc nepomohla.

„Asi máš pravdu, v zahradách je docela hezky,“ řekl z ničeho nic. Popuzeně si odfrkla.

„Ale prosím tě-“ zamumlala a do člunu se téměř vrhla. Jakmile dopadla na dno, celý se povážlivě zakýval a ona vyděšeně zakňučela. Zrzek rychle skryl úsměv, ale ne dost rychle. „Nastup už,“ zasyčela na něj. Poslušně dopadl na dno a znovu člun rozkýval. Doslova sebou pleskla o dno, stejně jako ta kniha, kterou upustila.

„Nepotápíme se,“ oznámil jí suše, když rozlepila oko, aby se podívala, co se děje kolem. Opatrně se narovnala, a když viděla, že nelže, pohodila vlasy.

„Já vím,“ pronesla s notnou dávkou falešné samozřejmosti. Povedlo se jí ho rozesmát. Prostě odpoledne k nezaplacení. Dokonce uvažovala, jestli se z toho člunu nemá ještě vyškrábat a strávit přece jen zbytek dne v knihovně, ale v ten moment je Weasley odrazil od mola a jediná úniková cesta se vzdalovala asi jako představa famfrpálového hřiště místo parčíku před vchodem. Rebeca polkla a snažila se ani nehnout.

„Když budeš takhle ztuhlá, tak tě za chvíli bude všechno bolet,“ pronesl s lehkým úsměvem a pomalu vesloval dál a dál od břehu. Zavřela oči a snažila se namlouvat si, že je uprostřed lesa a široka daleko není ani lesní studánka, natož rybník, nebo co je tohle. „Vážně, uvolni se trochu. Pochybuju, že se takhle něco naučíš. Nikdy by mě nenapadlo, že se budeš bát zrovna vody,“ změnil najednou tón na posměšný.

„Nebojím se!“

„Ale prosím tě, vidím, jak se klepeš. Máš strach i ve vaně?“ popichoval dál a Rebeca začínala být vzteklá.

„Zmlkni, Weasley!“ poručila s napřaženým prstem.

„A co mi uděláš? Utopíš mě? Ty?“ vysmíval se a pohodlně se opřel, když přestal veslovat a vesla zajistil.

„Povídám ti přestaň,“ vrčela vztekle.

„A co mi uděláš?“ poškleboval se. Co nečekal, byla facka, která mu přiletěla, až mu hlava poskočila. Co na tom záleželo, že se Rebeca musela natáhnout, aby na něj dosáhla. Zatřásl hlavou a protřel si zarudlou tvář.

„Fajn, tuhle reakci jsem nečekal, ale i to posloužilo,“ pronesl s pousmáním. „Holduješ fyzickému násilí často?“ Překvapeně na něj zírala.

„Prosím?“

„Já jen abych věděl, co od tebe čekat. Musím uznat, že máš vážně docela sílu,“ zamumlal a pustil si tvář, kde zářil obtisk její dlaně.

„He?“

„Takže když už jsi v pohodě, můžem se dát do učení, ne?“ navrhl a podal jí knihu.

„Tys mě provokoval schválně?“ zeptala se, aby si potvrdila domněnku. Pokrčil rameny, ale z toho, jak se tvářil, bylo jasné, že ano.

„Možná trošku, pomohlo to, nebo ne? Tak teď k těm lektvarům…“ začal vykládat a ona ho nevěřícně pozorovala. Vypadal úplně klidně i přes to, že měl jednu tvář zarudlou a bezděčně si ji třel třemi prsty. Napadlo ji, že Weasley sem možná spadl z jiné planety. Ne, ne Weasley, napomenula se v duchu. Hugo. A pak prostě sklonila hlavu ke knize a poctivě zapisovala, co jí vysvětloval.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 36.: