Nová generace - 32. • OurStories.cz ~ naše povídky

Loučení a cesta na... Kruval.

04.08.2012 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1448×

Seděli ve Velké síni a trochu rozpačitě posouvali po talířích zbytky snídaně. Mlčení bylo trochu tíživé, ale popravdě nevěděli co říkat. Za chvíli se vybraní studenti vypraví do Prasinek, odkud je mezinárodní přenášedla odnesou na místa, kde je vyzvednou delegáti škol. Nakonec to byl Tobias, který se ozval jako první:

„Jestli mi od vás nepřijde alespoň jeden dopis týdně, tak si mě nepřejte. A koukejte mi odtamtud přivézt nějaké pěkné dárky.“ Spolu s Rebecou se na něj vrhly najednou, každá z jedné strany a chvíli to vypadalo, že ho umačkají. „Necht-te mě dý-chat,“ prosil přidušeně, ale nebylo mu to nic platné. Pustily ho, až když se jim samotným chtělo.

„Koupím ti tam něco hrozně slušivého,“ slíbila Rebeca a Tobias zasténal.

„Jen tě prosím, nekupuj mi nic na sebe, víš, že na extravaganci nejsem,“ brzdil její nadšení a otočil se na Doru.

„Ne že se vrátíš jako temná čarodějka,“ usmál se na ni a cvrnkl ji do nosu.

„Tobiasi!“ okřikla ho a přikryla si nos. „Neděj mi to,“ napomenula ho a rozhlédla se po spolužácích. Ti se ale naštěstí sami věnovali loučení. „A nevrátím se jako zkažená čarodějka, neboj se. Nehodlám se černou magií zabývat tam o nic víc než tady.“

„To jsem rád,“ kývnul a pak chytil za ruce Rebecu. Chvilku se na sebe jen dívali a pak se usmáli. „Ty se neztratíš, tím jsem si jistý. Do Krásnohůlek právě přijíždí revoluce. Ještě netuší, koho si to pozvali,“ prohlásil. Rebeca se smíchem mávla rukou.

„Ale, ty lichotníku,“ pronesla a zatřepala řasami. To strhlo poslední zbytky napětí. Vydali se rozloučit i s Lily, která byla ještě pořád zklamaná z toho, že ji nevybrali, i když si to myslela, tak ji mrzelo, že její snaha vyšla na prázdno. Přesto se na ně usmála, když se přiblížili.

„Budete mi chybět, koukejte psát,“ řekla jim, ještě než vůbec stačily otevřít pusu.

„Budeme, neboj. A ty nám hlas novinky, kterých si samozřejmě Tobias ani nevšimne,“ řekla Rebeca a objala Lily. Tobias si odfrknul, ale usmíval se. Adoráta Lily taky objala a slíbila, že na sebe dá pozor. Ji o to žádal na rozdíl od Rebecy každý. Ke Kruvalu očividně nikdo moc důvěru neměl.

Vyšly do Vstupní síně a žaludky jim začala svírat nervozita. Kufry měly sbalené a už nejspíš na cestě do Prasinek, jestli už tam dávno nebyly. Pod schodištěm čekal profesor Longbottom a profesor Olssen. Měli dělat doprovod oběma skupinám do Prasinek. Adoráta se tak nemusela loučit před spolužáky, ale Rebecu to čekalo. Její rodiče právě vyšli z Velké síně a vydali se k ní. Tobias se k ní sklonil a zašeptal:

„Buď silná!“ Pak se musel otočit a zamaskovat škodolibý smích kašlem. Rebeca se ho pokusila kopnout, ale uhnul. Radši vyšla rodičům naproti, aby si to loučení odbyla alespoň trochu stranou. Tobias s Dorou tak neslyšeli ani slovo, ale i koukat se bylo vtipné. Kolem nich se postupně sešli všichni vybraní. Kus od nich se o zábradlí opíral Hugo a se škodolibým pohledem pozoroval Rebečino loučení, rozhodně se bavil tak jako oni. Když si všimnul, že na něj Dora kouká, mrknul na ni a ona mu to vesele oplatila. Byl jedním z mála, které tu znala jménem. Z jejího ročníku tu byla Vanda, která s ní už zase sedávala v lavici a taky Marcus McDoug ze Zmijozelu. Marcus měl jet s ní do Kruvalu, Vanda do Krásnohůlek. Vlastně do Kruvalu mířila jenom čtyři děvčata, včetně jí a zbylé tři byly z šestých a sedmých ročníků. Do Krásnohůlek to bylo přesně obráceně, tam byla převaha dívek.

„Vyrážíme panstvo!“ ozval se hlas profesora Olssena a všichni se začali rychle a halasně loučit. Adoráta ještě rychle a pevně objala Tobiase, který jí na oplátku vtiskl nenápadnou pusu do vlasů.

„Piš, piš, piš, jasné?“ zašeptal a pustil ji. Mávnul a vyběhl do půlky schodů, aby jí mohl zamávat. Rebeca ji dohnala, zařadila se vedle ní a pevně jí stiskla ruku. Ten kousek cesty půjdou spolu, ale pak se taky rozdělí.

„Bojíš se?“ hlesla Rebeca tichounce. Adoráta se pokusila rozplést to klubko emocí, které jí škrtilo žaludek, a pak kývla.

„Jo, taky.“

„Bude to fajn, jsou to jen tři měsíce.“ Ani jedna radši neřekla, že je to o půlku delší, než letní prázdniny nebo, že je to celý čtvrt rok. Všude kolem nich se ozývala nervózní konverzace, někteří si možná jako Dora opakovali překládací kouzlo, které se všichni museli naučit za ten měsíc od vyhlášení používat. Jen pár lidí se tvářilo bezstarostně. Například Hugo.

Na nádraží v Prasinkách dorazili asi za čtyřicet minut, tam je začali rozdělovat na skupiny podle toho, kdo kam zamíří. Nakonec vedle sebe stály dvě skupiny po dvanácti a profesoři vytáhli z hábitů přenášedla. Jedno bylo tlusté lano, druhé tenký provázek. Tenký provázek dostali studenti mířící do Krásnohůlek, Adoráta a ostatní kruvalští se měli chytit tlustého lana.

„Obě přenášedla jsou očarovaná tak, že se spustí přesně v devět hodin, což je za necelé dvě minuty. Máte čas na rychlé rozloučení,“ řekl jim profesor formulí a Rebeca se na Adorátu rychle vrhla a pevně ji objala. Hugo se na ni usmál a mávnul. Když ji pustila, otočila se k otci, který se usmíval, ale jen ústy. Viděla na něm ty obavy.

„Bude to skvělé, uvidíš, budu vám pravidelně psát,“ chtěla ho Adoráta uklidnit. Veselí mu problesklo i pohledem.

„Nejsem to spíš já, kdo by tě měl utěšovat?“ usmál se, ale pak se přestal namáhat a prostě ji objal. „Dej na sebe pozor, andílku,“ zašeptal tiše jen pro ni. Pak ji pustil a ona se zařadila k ostatním a chytila se lana. Profesor Olssen se na ni usmál. Napadlo ji přece jen se zeptat.

„Profesore, ví to?“ zavolala na něj. Zatvářil se překvapeně.

„Já mu to nepsal,“ odpověděl pak a rozesmál se. Musela se tvářit stejně překvapeně jako on.

„Je to tu!“ vykřikl někdo a vzápětí ucítila škubnutí někde u pupíku a něco ji táhlo pryč od všeho, co kdy poznala.

∂∂∂

Adoráta se s výkřikem sesypala na hromadu těl. Někdo zakňoural, jiný zanadával, ona jako první zachytila zimu. Zakousla se jí do těla jako hladové zvíře.

„Slezte ze mě!“ ozvalo se přidušeně.

„Nešlapej mi na ruku!“

„Uhni přece, pitomče!“ Halas se zvyšoval a ona se konečně zvedla na nohy a ustoupila od zbytku. Zády ovšem do něčeho narazila a prudce se otočila. Přímo za ní stál vysoký tmavovlasý čaroděj zabalený v plášti s kožešinou. Vedle něj stál druhý, ale s vlasy zlatými jako pšeničné lány. Vypadali vedle sebe skutečně kontrastně.

„Promiňte,“ zamumlala, ale pak si uvědomila, že jí možná nerozumí a vytáhla hůlku. Světlovlasému čaroději vylétlo obočí vzhůru, ale když ji namířila na sebe, zase kleslo. Adoráta zamumlala překládací kouzlo. Nedokázala poznat, jestli se jí povedlo, tak si odkašlala a prostě promluvila. Až jí odpoví, tak se uvidí. „Dobrý den.“

„Vítejte,“ pronesl blonďák a lehce nadzvedl jeden koutek. Adoráta se uvolnila. Vyšlo to! Otočila se na své spolužáky, kteří už stáli na nohou a sklepávali ze sebe sníh. Třásli se úplně jako ona. Měli jenom tenké pláště, které v Británii v tuhle dobu stačily. Tady to bylo rozhodně málo. Rozhlédla se kolem, ale všude viděla jenom zasněžené skály. I když skály byly slabé slovo, tohle byly hory. Velké a některé měly vrcholky utopené v mracích. „Vítejte!“ zopakoval pak čaroděj hlasitěji a upoutal tak pozornost všech dvanácti studentů. Ti, kteří to ještě neudělali, rychle použili překládací kouzlo. „Prosím, pojďte za námi, odvedeme vás do hradu. Držte se blízko, zdejší krajina je zrádná, stačí špatný krok a vaše cesta vezme rychlý konec,“ požádal je a Adoráta si překvapeně uvědomila, že neslyší žádný přízvuk. Zmateně mrkala, ale pak si uvědomila, že za to nejspíš může překládací kouzlo. Pro ni se jazyk překládal do čisté angličtiny, pro ně zase do jejich rodné řeči. Tohle kouzlo jim mělo celý pobyt ulehčit, vlastně jen díky tomu byl možný, Krásnohůlky byly sice škola jednojazyčná, ale nikdo nevěděl, jakým jazykem se hovoří v Kruvalu. Kruvalští, kteří je navštívili, ovládali lámanou angličtinu a od nich v Kruvalu dosud nikdo nebyl. Profesor Olssen jim to neprozradil, prý si Kruval chce zachovat své tajemství a to se týká i jeho polohy. Nikdo, kdo ho navštíví, není schopen prozradit, kde škola je. Velmi starodávné a spletité kouzlo, tak to profesor Olssen nazval.

Vykročili za čarodějem, nejspíš zdejším profesorem, a ten druhý šel za nimi. Pohyb sněhem byl obtížný, i když tu byla jistá vyšlapaná stezka. Začal padat sníh a velké vločky po chvíli zastřely výhled na všechno vzdálenější než dva metry. Snad proto se Adoráta lekla, když proti nim najednou ze skály vystoupila děsivá stavba. Tedy ne děsivé, ale pokud by jí srovnávala s Bradavicemi, tak působila asi jako vlk vedle psa. Bradavice vyzařovaly domáckou atmosféru. Kruval, ten byl jasná hrozba. Tahle škola neříkala, pojďte ke mně, tahle chladně šeptala, že je jen pro ty nejodvážnější.

Celý hrad vypadal spíš jako pevnost, vysoké stěny s malými okénky, připomínajícími střílny. Ostré hranaté tvary působily výhružně. Na jedné straně hrad přecházel v zubatý val a končil u silné kulaté věže. Z ní potom vedl až ke skále, kam jakoby vrůstal. Adoráta dlouho nemohla najít to správné slovo, kterým by ho popsala, ale když se od brány podívala vzhůru k vysokým zdem, bylo jasné, že správné slovo je majestátní. Byť byl o třetinu menší než Bradavice, působil tak.

Brána měla tvar prostých obdélníkových dveří, ale vysokých přes třicet stop a širokých deset. Projít jimi bylo zvláštní a Adorátu z toho mrazilo. Přesto by v tu chvíli šla třeba do pekla, jenom aby tam bylo tepleji, než venku. Jenže zpod brány vyšli na nádvoří, které museli přejít, než se opravdu dostali do budovy hradu. I když se to zvenku nezdálo, místnost, do které vešli, byla prostorná. Na stěnách byly zapálené desítky pochodní a mezi dvěma křídly schodiště hořel obrovský krb. Přesto nebyla místnost nijak zvlášť vyhřátá, ale bylo tam tepleji než venku. Teď už jim jejich pláště z domova stačily a pomalu se přestávali třást. Ti dva kouzelníci, ale nezastavili a pokračovali dál, tak si Adoráta místnost nemohla prohlédnout víc. Vystoupali po pravé straně schodiště. Adoráta čekala, že se ocitnou v chodbě na dalším patře, ale ve skutečnosti schodiště ústilo přímo do sálu, kde to bzučelo hovorem. Adoráta se rozhlédla po ostatních, někteří jí vyplašený pohled oplatili, jiní měli dost práce s rozhlížením a ani ji nepostřehli. Ocitla se vedle Marcuse, který se tvářil obezřetně a kmital pohledem mezi stíny u stropu.

V téhle místnosti už bylo mnohem tepleji, díky čtyřem velkým krbům, které byly v rozích. Místnost byla plná malých stolů, vždy tak pro deset osob, které byly právě téměř všechny zaplněné. Na druhém konci sálu byl půlkulatý stůl, připomínající rozpadlou obruč, u kterého seděli profesoři. Dvě židle byly prázdné, a tak si Adoráta domyslela, že jsou to dvě židle pro čaroděje, kteří je přivedli.

Ti je zatím prováděli mezi stoly a vedli až na volné prostranství před půlkulatým stolem. Tam je zastavili a odešli se posadit na svá místa. Místo nich se postavil starý čaroděj s dlouhými stříbrnými vousy, uprostřed kterých zůstával pruh uhlově černý. Stejné pruhy mu vedly i kolem obličeje a pokračovaly dozadu do copu, do kterého měl vlasy spletené. Vypadal přísně a Dora se bezděčně zachvěla, zdál se jako mužský ekvivalent McGonagallové.

„Vítám vás, bradavičtí studenti, v Institutu čar a kouzel v Kruvalu. Jmenuji se Antonin Dimitrov a jsem zdejším řiditelem. Těší mne, že vaše cesta proběhla hladce a můžete se nyní připojit k našim studentům. Než se tak ovšem stane, je nutno vyřídit pár drobností,“ pronesl a zvednul prázdnou ruku, ve které se jednou objevil pergamen. „Mám zde váš jmenný seznam. Byl bych rád abyste, když vaše jméno přečtu, předstoupili před mého zástupce, který vám předá potřebné dokumenty pro váš nadcházející tříměsíční pobyt.“ Černovlasý kouzelník, který je doprovázel, se znovu postavil a přešel ke konci stolu, kde se zastavil a vyčkával s neproniknutelným výrazem. Ředitel si odkašlal a začal číst:

„Bodeová Berenice, šestý ročník.“ Tmavovlasá dívka s pevně stisknutými rty vystoupila z hloučku a vydala se k černovlasému profesorovi. Ten sáhl do vzduchu a sevřel svazek pergamenů, které se objevily odnikud, tak jako ředitelův seznam. Podal ho Berenice a potom na ni namířil hůlkou. Ztuhla, stejně jako zbytek bradavicích studentů, on ale jen poklepal na její plášť, který se jim před očima prodloužil, zesílil, ztěžknul a límec mu silně obrostl měkkými chlupy. Berenice si jich nevěřícně dotkla prsty a lehce se pousmála. Pak naznačila hlavou úklonu a poděkovala. Postavila se stranou ke zdi a čekala.

„Dillonsby Ebon, pátý ročník.“ Nevýrazný kluk s hnědými vlasy, který byl asi o dvě hlavy vyšší než Dora, se šel postavit před zástupce. Tak jako Berenice dostal pergameny a jeho plášť byl uzpůsoben zdejšímu klimatu. Lehce se uklonil a stoupl si vedle Bodeové.

„Longbottomová Adoráta, čtvrtý ročník,“ vyzval ji řiditelův hlas a Adorátě srdce skočilo snad až na jazyk. Celá hlava jí bušila ozvěnou jeho tlukotu a ona se musela velmi soustředit, aby po cestě k zástupci nezakopla. Zastavila před ním a podívala se na něj. Měl úplně černé oči a zvláštní vousy, které měl kolem úst rostlé do tenkého oválu, ale pod spodním rtem měl navíc špičatou bradku, víc než vousy to připomínalo nějaké zapomenuté znamení. Podal jí pergameny a hůlkou se dotknul jejího pláště. Cítila jak ji magie, která ho přetváří, brní na ramenou a najednou bylo po všem. Ramena jí tížila jen dvojnásobná váha pláště a dlouhé chlupy z límce ji lechtaly na tvářích.

„Děkuji, profesore,“ hlesla, sklonila hlavu a odešla si stoupnout vedle prvních dvou. Chtěla vypadat, že je nad věcí, ale ve chvíli, kdy byla mimo pozornost a věděla, že má za sebou zeď, jí kolena povolila a ona se o ni vyčerpaně opřela. Na vteřinu zavřela oči a vydechla, pak se ale zase sebrala a narovnala se. Mohla tuhle chvíli využít na zkoumání sálu a taky… Rozhlédla se po tvářích v sálu. Stoly byly zaplněné a byla jich spousta, přesto byli všichni studenti otočeni směrem k profesorům a Adoráta tak mohla zkoumat alespoň část z nich. Otec měl pravdu v tom, že tu nebylo tolik dívek, jako třeba v Bradavicích. Třetina, možná jen čtvrtina.

Přidal se k ní Marcus už také v Kruvalském plášti.

Bylo zvláštní, jak moc rozdílní se zdejší žáci zdáli. Byli tu úplně světlí studenti, s vlasy plavými tak až byly skoro bílé a zářivýma modrýma očima, stejně jako tmavoocí, černovlasí a s tmavší kůží, jako měl Damyan. Adoráta si neuvědomila, že natahuje krk, dokud na ni Marcus nesyknul.

„Co to děláš?“ Trhla sebou a podívala se na něj.

„Jen se rozhlížím,“ šeptla nazpátek rozpačitě. Marcus podezřívavě přimhouřil oči.

„Mně přišlo, že spíš někoho hledáš,“ usoudil a pozorně ji sledoval. Jen pokrčila rameny. Přidal se k nim Jim McGuffin z šestého ročníku. Adoráta se rozhlížela dál, ale už nenápadněji. Nenatahovala se ani nevykláněla. V sále bylo až na předčítajícího ředitele ticho, a tak se skřípot dřeva po kamenech ze zadních řad docela roznesl. Adoráta se otočila, tak jako ostatní, za tím zvukem a všimla si vysokého kluka s černými kudrnatými vlasy, jak omluvně mávnul rukou. Poposedl si a jeho spolužák do něj dloubnul loktem.

„Damyane,“ uteklo Doře polohlasně. Nezachytil to ani vedle stojící Marcus, ale ten, komu to jméno patřilo, se na ni podíval. Seděl daleko, téměř na druhé straně místnosti, ale i přes to viděla, jak se mu třpytí oči. Byl tak blízko. Po celou tu dobu, kdy mezi nimi byly míle a míle země i vody jí přišlo, že dopisy jsou všechno, co kdy bude mít. Nevěřila, že by se ještě viděli. Přála si to, to ano, ale dokud se nedostala sem a neviděla ho jen takový kousek před sebou, nevěřila tomu.

Zatímco jí hlavou probíhaly zpomalené myšlenky a všechny nepodložené úvahy, připojili se k nim už oplášťovaní Cornelius Osypka, Adam Quirke a Hesper Smithová dva ze sedmého ročníku, Adam z pátého.

Damyan ohnul prsty v malém mávnutí a usmál se. Nedokázala mu to nevrátit, cítila, jak jí tvář roztahuje široký, a pro její spolužáky určitě nepochopitelný, úsměv. Musela si skousnout horní ret, aby to trochu zabrzdila. Doba, než přišli i poslední čtyři studenti, se jí zdála jako věčnost, ale jakmile Edgar Stanička, Ignác Travers, Emma Vanceová a Heinrich Zluten stáli po jejich boku, připadala si už jako by měla každým okamžikem vybuchnout. Dalším odkašláním si starý ředitel připoutal jejich pozornost k sobě.

„Myslím, že nejpodstatnější se dozvíte ze svých pergamenů. Snad bych vám jen měl říci, že zde nemáme kolejní rozřazování, jako máte vy. U nás jsou koleje děleny na chlapecké a dívčí. Z každé jsem určil jednoho studenta, který vám je ukáže. Troy, Ingrid, prosím ujměte se vašich nových spolužáků. To je vše, uvidíme se všichni u večeře, děkuji,“ skončil a posadil se. Sálem se rozlehl šum. Bradavičtí studenti byli připraveni začít tleskat, ale kruvalští se jen zvedli a všichni se poklonili profesorskému stolu, tím akce skončila. Adorátu to tak zmátlo, že si v prvním okamžiku ani neuvědomila, že už může odejít. Pak ale uslyšela volat své jméno. Otočila se a uviděla, jak se k ní blíží Damyan s kudrnatým klukem v závěsu. Rozběhla se, ale zapomněla na to, že její plášť teď sahá až na podlahu a při první příležitosti si ho přišlápla. Zavrávorala, ale naštěstí nespadla. To by nebyl zrovna příjemný úvod na nové škole. Podrážděně rozhrnula plášť, aby na něj už nešlápla, ale už nebylo nutné nikam chodit.

„Adoráto!“ zavolal radostně Damyan a popadl ji do náruče. Když se ocitla nad zemí, polekaně vypískla.

„Damyane, okamžitě mě pusť zase na zem,“ chtěla mu přikázat, ale začala se u toho smát, a tak to nevyznělo ani trochu přísně. Nepustil ji, jen se na ni vesele díval. Sledovala jeho obličej pod svým a zjišťovala, že její hlava nestíhá ukládat všechno, co by si na něm právě chtěla zapamatovat.

„Jak jsi mi mohla nenapsat, že přijedeš?“ I on se snažil znít vyčítavě, ale přes radost to nebylo poznat.

„Myslela jsem, že ti to napsal strýček, ale až před cestou jsem se dozvěděla, že on si myslel, že jsem ti to napsala já. Není to směšné?“ Adoráta vypouštěla jednotlivé hlásky, tvořila z nich slabiky, slova a věty, ale vlastně to bylo jedno. Nevnímala, co mu říká, jen se dívala. Byl vždycky tak hezký?

Pod podrážkami ucítila podlahu, jak ji položil na zem. Jenže ji pořád nepustil, prohlížel si tmavýma očima, které zevnitř zářily jako uhlíky.

„Směl bych?“ poklepal mu na rameno černovlasý kudrnáč. Damyan zamrkal a ohlédl se, ale to už ji z Damyanových rukou kluk vytáhnul a lehce se uklonil. „Troy Sorensen, jméno mé. Ty musíš být ta Adoráta s hlasem jako anděl, moc mě těší,“ představil se a trochu tím Adorátě vzal dech a vehnal červeň do tváří. Pohyboval se elegantně a přitom velmi energicky. A očividně se snažil o komický nástup.

„Už jsem o tobě slyšela. Prý si myslíš, že se ti ve zpěvu nikdo nevyrovná,“ pronesla to, co jí kdysi říkal Damyan. Ten se vedle nich rozesmál, když Troyovi na vteřinu ztuhnul ten rozšafný úsměv, pak se ale zakřenil.

„Líbí se mi,“ pronesl k Damyanovi. „Líbíš se mi,“ zopakoval pak ještě pro ni, „máš smysl pro humor, to je fajn.“ Adoráta se zatvářila překvapeně.

„A kdo říká, že jsem žertovala?“ Damyan se zlomil v pase smíchy a plácnul Troye po paži.

„No není úžasná?“ pronesl k příteli, který se snažil přestat tvářit tak zaskočeně, ten přikývl s přátelským úsměvem.

„Asi to zkusíme znovu, co? Troy,“ řekl a natáhl k ní ruku.

„Adoráta,“ řekla, když mu ji stiskla.

„Hele, co mi jí tam zdržujete?“ ozval se dívčí hlas, z míst, kde předtím Dora stála. Otočila se. Vysoká ramenatá blondýna s hezkou tváří si je trochu zamračeně měřila. Adoráta se zatvářila omluvně. Ale Damyan ani Troy si z ní nic nedělali.

„Ingrid, nebuď tak zlá. My se jen vítáme, Tady Damyho kamarádka se s ním od prázdnin neviděla. Dej jim minutku,“ zazubil se Troy a uhnul, když se po něm Damyan ohnal. Adoráta si povzdechla a vydala se k Ingrid.

„Omlouvám se, nechtěla jsem zdržovat,“ omluvila se a Ingrid se na ni překvapeně podívala. Pak se usmála.

„Líbíš se mi,“ pronesla a Adoráta si v duchu poznamenala, že to je tu nejspíš univerzální odpověď na všechno. „A teď jdeme. Pánové, vás má na starosti Troy, to je ten vyšší z těch dvou šašků, přeji hezký den,“ ukázala na Damyana s Troyem, kteří se ještě pořád kočkovali a odvedla Adorátu i její starší spolužačky na jejich kolej.

Jako první bych chtěla ukázat mou představu Kruvalu, takhle nějak jsem ho viděla od úplněho začátku: