OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 25.

27.07.2012 (07:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 4760×

„Já nemůžu úvěřit, že jsém omdlél přéd Harry Potterem. To jé tákova ostúda,“ bědoval Damyan druhý den u snídaně. Jeho litanie ve skutečnosti trvala už od chvíle, kdy se probral, ale Dora to pomalu zvládala nevnímat. Teď odložila hrnek s čajem a poplácala ho po ruce.

„To bude dobrý, strejda Harry to vzal s humorem. Prý nejsi první a nejspíš ani poslední,“ uklidňovala ho, ale účinek to mělo spíš opačný. „Navrch tys odpadl kvůli vyčerpání, a protože jsi vůbec nepil, to je něco jiného. Strýček to chápe. A ber to i z té lepší stránky, prohlédl sis nemocnici u svatého Munga, to se běžně turistům nepodaří,“ zazubila se Dora a Damyan na ni mezi prsty, kterými si zakrýval obličej, vrhl vražedný pohled. Znovu ho poklepala po pravačce, kterou měl položenou na stole, a vstala, aby odnesla nádobí od snídaně do dřezu.

„Tý tomu nerozúmíš, on je hrdína. My se ó něm účime ve škóle.“ Dora pokrčila rameny a oplachovala hrníčky.

„My se o něm taky učíme a co. Jeho to zrovna dvakrát netěší, ale už to zvládá lépe, než když byl ve škole, alespoň to mi tvrdí táta.“

„Jo, kdýž on je táky hrdína, tady je snad káždy druhy hrdína,“ zabědoval Damyan. Dora se zasmála, otřela si ruce a pak se na něj otočila.

„To bys měl být rád, protože jen hrdinové a profesoři nám mohli zajistit výlet do Bradavic během prázdnin,“ zamrkala na něj vesele a čekala, kdy si uvědomila, co mu právě řekla. Trvalo to skoro minutu, než zpráva o novém výletu pronikla clonou Damyanova zoufalství, ale ve chvíli, kdy mu to došlo, nebylo po zkroušenosti ani stopy.

„Mý pojedém do Bradávic? Važňé? Dnés?“ Vyskočil na nohy s širokým úsměvem. „Do těch slávnych Bradávic?“ Dora přikývla a podívala se za sebe na hodiny.

„Táta nás tam doprovodí asi za půl hodiny, takže být tebou, zajdu si pro věci,“ poradila mu a sama se svými slovy řídila.

Když opravdu o půl hodiny později sešli schody, její otec tam čekal a na oba se usmíval.

„Asistovaně vás přemístím k bráně, tam na vás bude čekat Hagrid. Věřím, že si poradíte, protože já se zdržet nemůžu. Mám nějaké jednání na ministerstvu,“ vysvětlil a vyvedl je ven k hranici pozemku, odkud se dalo přemístit. Natáhl ruce před sebe, aby se mohli chytit, Dora po něm sáhla s naprostou samozřejmostí, Damyan trochu zaváhal, ale nakonec sevřel jeho paži s odhodlaným výrazem.

Svět kolem nich zavířil a procpal je škvírou v meziprostoru velkou asi jako vlašský ořech. Tak to alespoň Adorátě pokaždé připadalo. Když se krajina kolem ní z ničeho nic zaostřila na povědomou cestu a bránu s okřídlenými kanci, zakymácela se. Tělo stálo, ale mozek to pořád ne a ne ubrzdit, to v ní vyvolalo pocit nevolnosti, který zaháněla zběsilým polykáním. Tohle nikdy nebyl její oblíbený způsob cestování. Damyan oproti tomu vypadal úplně v pohodě. Dokonce se usmíval.

„Dobrý, zlato?“ zeptal se otec a Doře došlo, že mu ještě pořád drtí paži, pustila se ho a zakývala hlavou. Což nepatřilo k nejchytřejším nápadům dne.

„Fuj,“ ulevila si po chvíli, když nejhorší nevolnost pominula. Otec se usmál a pohladil ji po vlasech, na moment pocítila potřebu ho do té ruky kousnout, už přece není malá! Jenže to byla jen vteřinka a pak se proti ruce zapřela jako kočka - tak ráda se s tátou mazlila.

„Tak vyražte, Hagrid by tu měl být každou chvíli, ale znáš ho. Minuta sem, minuta tam,“ zasmál se otec. „Vyzvednu vás za tři dny. Tedy buď já, nebo Adalbert, podle toho, kdo bude mít čas. Minerva vás očekává k večeři, teď je mimo hrad. To by snad mělo být vše. Dotazy?“ zeptal se, ale dostalo se mu jen dvojího zavrtění hlavou. „Dobře, užijte si to tu a žádné courání po Zapovězeném lese na vlastní pěst, jasné?“ zahrozil prstem a s mrknutím se zatočil na místě. Jen co zmizel, začala se brána se skřípáním otevírat.

„Nazdar, děcka,“ ozvalo se bodře a objevila se obrovitá postava bradavického šafáře.

„Hagride!“ zajásala Dora hlasitě a vyběhla k němu, aby do něj mohla narazit a pokusit se ho obejmout, i když to vyšlo na stejno, jako kdyby objímala dvousetletý dub.

„Adoráto, rád tě zasejc vidím, prej seš tu se synovcem profesora Olssena?“ vítal ji Hagrid a plácal ji radostně po zádech, až se jí orgány přemisťovaly, jak při Šarádách.

„Jo, chtěla jsem mu ukázat Bradavice, když už tu mám tu protekci,“ zazubila se a nasadila prohnaný výraz, který Hagrid ocenil burácivým smíchem. Pak od něj ustoupila a mávla na Damyana.

„Damyane, to je Rubeus Hagrid, profesor péče o kouzelné tvory, klíčník a šafář v Bradavicích. Hagride, Damyan Krastev,“ představila je jako profík, pak se otočila k Damyanovi. „Když budeme chtít do Zapovězeného lesa, tak jen s Hagridem.“

„Ťéši mě, có je to zápovězény les?“ nechápal Damyan. Adoráta mávla kamsi vlevo.

„To je les, kde žije spousta úžasných tvorů. Jednorožci, testrálové, kentauři, vlkodlaci,“ jmenovala Adoráta a s každým druhem odpočítala jeden prst na ruce.

„Vlkódlaci?“ vyjekl Damyan, ale Hagrid se jen zasmál a bodře ho poplácal po rameni.

„Nejni úplněk, nebojte se,“ uklidnil ho a pak je popohnal bránou na hradní pozemky.

Hagrid je doprovodil nejkratší cestou až na hrad, kde se s nimi rozloučil s tím, že musí ještě do lesa na obhlídku, a že uvnitř čeká někdo, kdo je dovede do ložnic. Adoráta se ho chtěla ještě zeptat, jestli budou v havraspárské věži, ale to už si to Hagrid rázoval pryč. Prošli tedy Vstupní branou a rozhlédli se. Damyan s pusou trochu dokořán, Dora s úsměvem. Plíce si plnila vzduchem prosyceným typickou bradavičkou vůní. Bylo to tu jako její druhý domov.

„Slečno, pane,“ ozvalo se jim u pasu a Dora se překvapeně podívala na skřítka, který je sledoval vypoulenýma vodnatýma očima.

„Porty?“ zeptala se překvapeně. Skřítek radostně zatřepal špičkami uší a nesměle se usmál. „Jsi to ty, ráda tě vidím,“ usmála se Dora na skřítka, který se svého času velmi přátelil s Albusem Potterem.

„Porty vás taky moc rád vidí, slečno. Porty požádal paní ředitelku, aby vás směl přivítat za všechny skřítky a ukázat vám pokoje.“ Damyan rozpačitě přešlápl. Dora se na něj usmála.

„Porty, to je Damyan, je to synovec profesora Olssena,“ vysvětlila skřítkovi. Ten se uklonil, až ušima ometl kamennou podlahu.

„Porty pána moc rád poznává. Porty bude dělat vše, aby byl pán u nás spokojený,“ přislíbil skřítek a nafoukl rachitický hrudníček. Damyan se ošil.

„Ehm… ďékuju… Porty. Ale nédělej si sé mnou stárosti,“ zabručel Damyan. Skřítkovi se uši rozrušením zatřásly.

„Portyho povinností je starat se o pány. Porty si musí dělat starosti,“ oznámil rozhodně, ale pak se zatvářil sklesle, jako by něco provedl. Adoráta ho ale rychle pohladila po kostnatém ramínku.

„Budeme moc rádi, když se o nás budeš starat, Porty,“ uklidnila ho a vykouzlila tak skřítkovi na tváři křivý, ale upřímný úsměv. Porty poté luskl prsty a jejich tašky se zvedly ze země a levitovaly vedle nich.

„Porty vám teď ukáže, kde budete spát. Slečna to tam určitě ráda uvidí,“ pronesl mnohoslibně a s veselým pleskáním obřích uši se vydal před nimi. Damyana musela Dora trochu zatahat, aby se hnul, ještě pořád bloudil očima po desítkách brnění a soch ve Vstupní síni, stejně jako Dora, když je viděla prvně.

„Neboj, všechno ti tu ukážu,“ slíbila mu, „ale teď už pojď.“ Tak šel, ale přesto celou cestu nad vším žasnul. Pohyblivé schodiště mu způsobilo malý šok, spousta obrazů, která je vítala a přála jim krásný den, mu vzala dech a rozlehlé chodby, kterými procházeli, se mu pletly jedna s druhou.

„Tý se tú oprávdu význaš?“ mumlal nevěřícně a způsoboval tak Adorátě záchvaty rudnutí, když ji zaplavovala pýcha.

„Není to tak těžké, navíc už tu budu žít čtvrtým rokem, to je spousta času na poznávání.“

„Ja mýslim, žé áni déset lét nemůže stáčit,“ zavrtěl hlavou nevěřícně.

Došli až ke známým dveřím s klepadlem ve tvaru orlí hlavy. Dora za klepadlo vzala a jednou s ním klepla.  Orlí hlava zamrkala, jako by se probouzela ze spánku a pak se zeptala:

„Co hlavu má, kde srdce má bít a srdce mlčící mu nikdy nenapoví?“  Damyan překvapeně klapnul pusou, když uslyšel ten melodický hlas a už se chtěl zeptat, když mu pusu překryla Adorátina ruka. Ta se přemýšlivě zamračila, ale pak se usmála.

„Myslím, že to rozum si od srdce radit nenechá,“ odpověděla a pozorovala orlí hlavu.

„Dobrá úvaha,“ odpověděl hlas a dveře se otevřely. Damyan se na Doru vyplašeně podíval.

„Có to býlo?“

„To byla zkouška, kterou musíš projít, aby ses dostal do naší společenské místnosti,“ usmála se a vešla za Portym, který už byl s jejich kufry uvnitř. Damyan přispěchal za ní a ohlížel se na dveře s nedůvěrou.

„Zkóuška? Á co kdýž néviš odpóvěď?“ Pokrčila rameny.

„Tak musíš počkat na někoho, kdo ji zná,“ vysvětlila s úsměvem. „Ale není to tak těžké, jak se zdá, pokud do Havraspáru patříš, není pro tebe řešení hádanek moc velký problém.“

„Ták to já nejsém Hávraspar úrčitě,“ poznamenal Damyan a zakroutil nevěřícně hlavou. Porty je ale přerušil lusknutím prstů, kterým nechal jejich zavazadla zmizet. Nejspíš do ložnic.

„Děkujeme, Porty.“

„Když slečna dovolí, Porty vám ukáže, kde budete spát. Skřítci připravili pokoje pro primuse a primusku, ostatní ložnice se bohužel připravují pro studenty,“ zatvářil se zkroušeně.

„To je báječné, Porty,“ snažila se ho Dora potěšit. Pokoj primusky nikdy neviděla, tak byla zvědavá. Představovala si ho, dost podobný společenské místnosti. Koberec v barvě půlnoční modři, kdyby tam bylo okno, zdobené zavěšenými modrými a bronzovými stuhami, nábytek z tmavého dřeva, třeba nějaká veliká pohodlná postel. Mohla by mít primuska vlastní koupelnu?

Přestala snít a vyrazila za Portym, ten je ovšem vedl nejprve k chlapeckým ložnicím, jako dívka do nich přístup měla a tak mohla jít s nimi, obráceně by to nešlo, kouzla by Damyana do dívčích ložnic nepustila. Vyšli až úplně nahoru a tam, kde už měla Dora pocit, že snad musí být už jen střecha, otevřel Porty ložnici pro primuse.

„Téda, tómu řikím príma bydléni,“ prohlásil obdivně Damyan a vešel dovnitř. Dora dovnitř strčila jen hlavu, aby se rozhlédla. Její představy se naplnily téměř do puntíku, tohle rozhodně byla ložnice pro Havraspára.

„Tak se tu zabydli a sejdeme se ve společenské místnosti za deset minut, jo?“ navrhla mu, protože už byla zvědavá na své bydlení. Damyan souhlasně kývnul a Porty vyrazil spolu s ní do jejího pokoje.

Když o čtvrt hodiny později přispěchala do společenské místnosti, Damyan už tam čekal, ale netvářil se otráveně. Naopak, zrovna si zaujatě prohlížel sochu Roweny z Havraspáru z bílého mramoru.

„Omlouvám se,“ vydechla Dora, jen co u něj zastavila. Zvedl pohled a usmál se.

„Tó je dóbry, jé tu spóusta vjéci k diváni. A ohrómna spóusta kníh,“ poukázal na stěny zaplněné knihovnami, které téměř praskaly ve spojích.

„Tak to počkej, až uvidíš knihovnu, tam je teprve spousta knih, tohle je jen pár doplňujících,“ mávla rukou k policím kolem. Pak mu pokynula ke dveřím, na které se Damyan pořád díval s nedůvěrou a obhlídka hradu začala.

Adoráta byla pečlivý průvodce, a tak nevynechali téměř žádnou významnější místnost, snad jen přístěnky na košťata ignorovala. Když procházeli chodbou, ve které se zjevovala Komnata nejvyšší potřeby, chvilku uvažovala, že by mu ji ukázala taky, ale popravdě si nebyla jistá, jestli smí, a tak ji přešli bez povšimnutí. Na opravdu dlouhou chvíli se zastavili až v knihovně, ta Damyanovi vzala dech.

„Viš, my táky máme knihovnu, ale ménši. Vlástně mame dvjé, ale o móc, móc ménši,“ vysvětloval, zatímco sledoval, jak se jim nad hlavami vznáší jednotlivé svazky a samy se přesouvají z police do police. Zdejší ovzduší magií doslova jiskřilo. Adoráta si občas myslela, že některé staré svazky by mohly i myslet. Do zaprášeného ticha se najednou ozvalo kručení Damyanova břicha. Rychle na něj připlácl ruce a trochu zrudnul. Ale Dora se jen podivila:

„Proč jsi neřekl, že máš hlad? Zaskočíme si pro něco do kuchyně,“ navrhla s úsměvem a ani ho nenechala odpovědět. Jíst se musí pravidelně, to měla z domova vštípeno a to, že na to málem zapomněla, ji dopalovalo, hlavně proto, že tu byla vlastně něco jako hostitelka.

Když po chvíli šimrala zelenou hrušku na obraze v chodbě k mrzimorské věži už málem kručelo hlady v břiše i jí. Jakmile se klika zformovala, vzala za ni a otevřela dveře do kuchyně. Otočil se k nim zástup skřítčích hlav.

„Dobrý den,“ pozdravila všechny. „Jak se máte?“ Damyan se vedle ní trochu zajíkl. Nejspíš nikdy neviděl tolik domácích skřítků najednou. V Bradavicích jich pracovaly stovky a většina byla právě teď tady. Skřítci je zdravili, klaněli se a navzájem se překřikovali v touze něco jim nabídnout. Potom se odněkud vyloupl Porty.

„Přeje si slečna a pán něco?“ Damyanovi opět jako na povel zakručelo v žaludku a skřítci se kolem nich hned seběhli a nabízeli jim všemožné lahůdky. Usadili je k jednomu z dlouhých stolů, kopírujících polohu těch ve Velké síni a jali se je obsluhovat. Nakonec jim Adoráta oběma objednala typicky britskou rybu s hranolky, pak taky ledvinkový pudink, k pití měli samozřejmě dýňovou šťávu a jako dezert si dali sirupové košíčky, které má tak rád strýček Harry. Básní o nich pokaždé, když je vypravují prvního září na nádraží a všem říká, jak moc jim slavnostní hostinu na zahájení školního roku závidí. Pak taky tu v předvečer svátku Všech svatých a taky Vánoční a tu na konci roku… V podstatě se dá říci, že už léta usiluje o získání nějakého z bradavických skřítků, protože prý bez toho jídla je život mnohem méně krásný. Ale Dora si nebyla jistá, jestli si z nich jen neutahuje. To on dělal totiž moc rád.

Po obědě, který Damyan pozřel jen s krajním sebezapřením, i když nakonec přiznal, že to vlastně bylo moc dobré, mu ukázala Velkou i Pamětní síň a vzala ho na famfrpálové hřiště. Než to všechno obešli, byl už čas na čaj u Hagrida, kde se s ním zapovídali. Hlavně Damyan, protože pocházel z kraje, kde se to draky jen hemžilo, i když se je snažili udržet v přidělených rezervacích. A tak nedokázali zabránit Hagridovi, aby se nad nimi nerozplýval. Damyan ovšem poukázal na fakt, že do roka mají i deset případů, kdy je nějaký člověk sežrán divokým drakem, což je nepříjemné nejen pro kouzelnickou komunitu, ale hlavně pro toho sežraného nebožáka. S Hagridem ovšem nepohnul. Ten jim ale alespoň slíbil, že je druhý den vezme na prohlídku Zapovězeného lesa, což u Dory vyvolalo smíšené pocity. Těšila se, že po dlouhé době uvidí Berta, ale zároveň jí po těle přeběhl mráz, při vzpomínce na divokého trolla. Hagrid si toho nejspíš všimnul a poplácáním se ji snažil uchlácholit.

„Neboj, teďkonc už tu žádný trollové nejsou, s kentaurama to máme vohlídaný,“ mrknul na ni a švábí očka se ze zarostlé tváře pokojně smála. Z hagridovy hájenky vyrazili zase zpět na hrad, Dora chtěla ukázat Damyanovi skleníky, kde vyučuje její otec, a tak se pomalu brouzdali trávou, povídali si a užívali si klidu téměř prázdných pozemků. Už je ten den čekala jen večeře s ředitelkou, Hagridem a možná ještě nějakými profesory, pokud už ve škole jsou. A další den Zapovězený les.

Adoráta se ohlédla na temnou masu stromů za jejich zády, ale než se stačila znovu znepokojit, nabourala do Damyana, který se z ničeho nic zastavil, aby si zavázal botu. Následný pád a propletenec je natolik pobavil, že na nějaké obavy jí nezbylo v hlavě místo.

Druhý den utíkal stejně tak rychle a zbrkle jako ten první. Jako by prázdniny chtěly uběhnout poslední dny s rychlostním rekordem. A čím víc se s Damyanem bavili, tím rychleji jim čas protékal mezi prsty a blížila se chvíle, kdy bude muset Damyan odjet. Když večer seděli na břehu jezera a pozorovali obří oliheň, která Damyana naprosto okouzlila, Adoráta se s tím postřehem Damyanovi svěřila. Spokojeně se usmál, což ji překvapilo.

„Tebe to těší? Nelíbí se ti tady?“ zeptala se a nedokázala zabránit stínu ukřivděnosti, aby se do jejích slov nepromítl.

„Tim to néni, tády jé krasně. Ale líbi se mi, že tóbě se to nélibí, jestli mňé chápeš,“ zazubil se a vehnal tak Adorátě do tváře záplavu temně rudé. Sklopila pohled a dlouhé vlasy jí zakryly tvář. Jenže pak ucítila lehký dotek na pravé tváři a Damyanovy prsty jí shrnuly dlouhé prameny za ucho. Sjel po celé jejich délce, jako by je nedokázal nepohladit a až potom ruku stáhnul. „Táky se mi néchce odjet,“ přiznal s vážným pohledem, i když se stále usmíval, než se opět otočil k hladině.

Její překvapenou mysl zalila vlna nespokojenosti, u které si nebyla jistá, proč ji vlastně cítí. Zavrtěla se, jako by hledala pohodlnější polohu, ale tím to nebylo. Až po chvilce si uvědomila, že vlastně jen chce, aby se na ni zase podíval a jen z té myšlenky upadla do rozpaků. Obří oliheň, kterou nic z toho netrápilo, jen líně zvedla jedno chapadlo a nechala ho s hlasitým plesknutím dopadnout na vodní hladinu. Adorátu snad po sté napadlo, jak dlouho už tu asi oliheň žije a kolik toho musela vidět. Vnímá vůbec, co se děje na kraji jejího domova?

Dora vstala a jen ze zvědavosti udělala pár kroků směrem k vodě. Zastavila se, až když jí drobné vlnky začaly omývat špičky bot, a objala se pažemi kolem těla. U vody bylo chladno, slunce už téměř nehřálo a ona si nevzala ani mikinu, v krátkých rukávech se do ní dala zima.

„Třeséš se,“ ozvalo se za ní, blíž než čekala, ale dokázala sebou neškubnout. Jen se na něj přes rameno otočila, když mu odpovídala:

„Zapomněla jsem, že tady na severu je takhle večer docela zima, i když je ještě léto. Copak tobě zima není?“ zeptala se, protože měl stejně jako ona jen krátký rukáv. Zavrtěl hlavou, pak trochu nerozhodně přešlápl a zamračil se. Pak ale udělal krok vpřed a prostě kolem ní obmotal svoje ruce. Adoráta ztuhla jako kámen a na chvíli dokonce přestala dýchat. Mozek na ni křičel otázky jako: Co teď? Co pak? Co mám dělat, co mám dělat? Ale ani na jednu mu nedokázala odpovědět, pak ji začaly jeho paže hřát. Bylo to, jako by na ni použil zahřívací kouzlo, jenže ho přitom nepoužil. Tohle teplo šlo z něj. Ještě chvilku nerozhodně stála, ale pak zareagovala čistě instinktivně v touze dostat toho tepla víc a přitiskla mu záda na prsa. Zezadu jí ve vlasech šimral jeho dech, zatímco ji zahříval a dál pozoroval obřího hlavonožce.

Došlo jí, že by se asi slušelo něco říct a trochu zajíkavě ze sebe dostala:

„D-díky.“ Vrcholný výkon, který ovšem nedokázala docenit a hned si v duchu vynadala.

„Néni zač, dál bych tí svétr, ale žadný tu némam,“ pokrčil rameny, jako by se snažil vysvětlit, proč porušil všechny vrstvy jejího osobního prostoru naráz.

„To nevadí,“ vyhrkla až moc rychle a slyšela, jak se tiše zasmál. Zavřela oči a dlouze vydechla, aby se vzpamatovala. Jenže ono to nešlo, tohle neznala. Nevěděla, jak se má chovat. Ne, že by nikdy nebyla blízko klukovi, vyrůstala na hromadě s Tobiasem i sourozenci Potterovými, ale tohle bylo tak hrozně jiné, až ani nevěděla, jak by to měla popsat.

„Damyane?“ oslovila ho tiše. Zabručel, jakože poslouchá. „Máš vůbec nějaké sourozence?“ Ani nevěděla, proč se na to najednou ptá, ale taky nevěděla, proč se na to nezeptala už dřív. Hruď se mu otřásla smíchem.

„Próč tě tó teď zájimá?“ odpověděl otázkou. Pokrčila rameny.

„Vlastně ani nevím,“ přiznala a ptala se sama sebe, kde se její havraspárský mozek zapomněl. Znovu se lehce otřásl.

„Áno, mam dvá mládši brátry. Adoráto,“ dodal potom. Tentokrát se Dora ošila z méně příjemných důvodů.

„Neříkej mi tak,“ zabručela.

„Vždýť je to tvóje jméno.“

„Je, ale nelíbí se mi. Je divné a pitomé. A vůbec je zvláštní, nikdo se tak nejmenuje.“ Pevněji ji sevřel, když ucítila jeho dech na uchu a cukla sebou.

„Je jedinéčne, to néni vždycky špátne. Pódle mě je krásne a zní, jáko kdýž ho zpíváš,“ šeptal svoje argumenty. Adoráta ho překvapeně poslouchala a už se chystala něco namítnout, když ho Damyan opravdu tiše zazpíval. Měl krásný hlas a Adorátě se její jméno poprvé nezdálo tak strašné.

Vlastně… bylo docela pěkné.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 25.: