OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 23.

21.07.2012 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1339×

Přání je otcem myšlenky - latiské přísloví 

Dora byla unavená a stýskalo se jí. Byla ochotná si přiznat, že jejich pátrání už ji nenaplňuje tím nadšením, co na začátku. Děda byl sice pořád odhodlaný pokračovat, ale jí proklouzávaly prázdniny mezi prsty a moc by si přála, vrátit se domů.

Denně se upínala k představám, co asi dělají rodiče s Frankem nebo Becca s Tobiasem a Lily. Určitě se skvěle baví, zatímco ona je pořád ještě někde v pustinách Bulharska a sleduje něco, co zanechává stopy rozpoznatelné hůř než šmouhy od křídel. Kdyby se děda netvářil neustále tak nadšeně, určitě už by ho poprosila, aby se vrátili domů, ale copak mu mohla kazit radost?

„Adoráto, podívej!“ zvolal ten den snad už posté a Dora zaskřípala zuby, jak se celé její jméno rozlehlo ozvěnou mezi kopci. Jestli doteď byla naděje, že se tu něco ukrývalo, po tomhle to zaručeně zmizelo.

„Už jdu,“ odpověděla tiše a přidala do kroku, aby dědu dohnala. Skláněl se nad hromádkou kamenů, navršených do zvláštního oválu.

„Našli jsme to, holčičko. Tohle je pelech vrzodecha!“ Dědova tvář zářila do dálky štěstím a nadšením. Dora otrávená dlouhým pochodem, ale nebyla schopná radovat se jako on. Zaprvé, nebyl tu důkaz, že je to opravdu jeho pelech, a za druhé, nebyl tu široko daleko žádný dobytek, tak co by tu vrzotech pohledával?

„Skvělé,“ řekla ale místo toho a sehnula se níž, aby si kameny prohlédla. Přesto si ale nedokázala odpustit otázku: „A jak víš, že je opravdu jeho?“ Děda se usmál a prstem obkroužil půlkruh kolem hnízda.

„Vidíš to? Konečně zřetelné stopy,“ řekl a zastavil se u zvláštního otisku. Vypadalo to skoro jako… noha! Divná, neskutečně velká a se sedmi prsty, ale byla to noha. Všechny Adorátiny pochyby vyšuměly, jako rozpouštěcí bonbóny z Medového ráje.

„Dědo! My jsme ho našli! On existuje, to je důkaz!“ jásala Dora a vrhla se dědečkovi kolem krku.

„Samozřejmě, že existuje, holčičko. Snad jsi nepochybovala, nepátrali bychom tak dlouho, kdybych si nebyl téměř jistý,“ lehce ji pokáral, ale usmíval se u toho. Zároveň v potlačovaném nadšení kulil oči kolem sebe a rozhlížel se. „Nejspíš už tu nikde nebude, ale to nevadí. Musíme tohle místo řádně zdokumentovat, měl bych dát vědět svému příteli, aby mi s tím pomohl, jestli má čas. Jak ho znám, mohl by být nedaleko.“ Shodil ze zad batoh – samozřejmě dost daleko, aby nijak neponičil stopy kolem vrzonohova pelechu a vytáhl hůlku. V rychlosti odříkal několik ochranných kouzel a pak se otočil na svoji vnučku.

„Přemístím se na nejbližší soví poštu, zatím tu počkej a drž se v ochranách, jen pro jistotu, kdyby se vrzonoh vrátil, nevíme, co by mohl udělat. Sice to nejspíš neudělá, ale i tak. Hned se vrátím,“ slíbil a se zatočením zmizel. Adoráta poslušně dosedla na zem kus od pelechu a čekala.

Pořád trochu nevěřícně pozorovala stopy tvora, o kterém poslední týdny pochybovala. Opravdu si myslela, že neexistuje, a teď se ukázalo, že se asi přece jen mýlila. Takže jak to je, měla by věřit tomu, co vidí, nebo tomu, co jí říká rozum? Teď se zdálo, že tomu, co vidí.

Sáhla do jedné z kapes na vlastním batohu a vytáhla popsaný pergamen. Byl na mnoha místech začáraný nebo zakaňkaný, ale taky to byl jen takový poznámkový pergamen. Původně to měl být dopis pro Tonyho, ale jak ho neustále přepisovala, stal se z něj spíš takový zápisník na názory a nápady, než že by to byl opravdový dopis. Poslední poznatek jí moc nepomohl, bylo jí, jako by všechno překryl ten velký otazník, co byl na začátku.

Ale byla tu taky třetí možnost, o které zatím neuvažovala, i když to byla vlastně hlavní myšlenka všech dopisů od Tobiase.  Mohla by to prostě hodit za hlavu.

Z dumání ji vytrhl vracející se děda, který se téměř okamžitě zase začal rozplývat nad jejich nálezem. Zrušil ochranná kouzla a nechal ji začít se stavěním tábora. Jen doporučil, aby ho postavila trochu dál a nechala místo pro další stan, kdyby se jeho přítel objevil už dnes večer. Chtěla se zeptat jaký přítel, ale už zase nevnímal.

Vrhla se tedy na rozkládání stanu, který děda pak jen postavil a vaření večeře. Stýskalo se jí po kouzlech a začínala se opravdu moc těšit, až prázdniny skončí a ona bude zase ve škole smět kouzlit. Hůlku měla sice Adoráta sebou, ale schovanou hluboko pod vším ostatním, co v batohu bylo, aby ji nelákala.  Jen sem tam ji před spaním vyštrachala a prstem ji hladila, zatímco šeptala, že jí se taky stýská a do konce prázdnin už to není tak daleko. Moc to nepomáhalo, ale pocit teplého dřeva v dlani byl uklidňující a Adorátě se navrch zdálo, že jí hůlka rozumí a občas se ji taky snaží ukonejšit tlumeným brněním. Teď ale na mazlení s hůlkou nebyl čas, bylo třeba napsat několik dopisů – rodičům, Tobiasovi a Rebece, Lily, i když ta je teď nejspíš se sourozenci, jak to pochopila z dopisů z domova. Ale i tak jí to chvíli zabere; mohla by to stihnout, než se maso v kotlíku nad ohněm podusí.

Do psaní se tak zabrala, že si ani nevšimla, jak se pomalu setmělo. Když oheň pod přetékajícím kotlíkem najednou zaprskal, málem se leknutím kousla do jazyka, který u psaní vystrkovala. Rozhlížela se po okolí a strach ji pořád neopouštěl, dokud si nevšimla, jak v dálce téměř svítí dědečkovy světlé vlasy. Uklidnila se jako mávnutím hůlky a sama sobě se zasmála. Děda by ji neopustil, aniž by něco řekl. Zamíchala pěnící směs v kotlíku a ochutnala. Kromě toho, že to nebylo slané, to samozřejmě bylo vařící a Adoráta si opařila jazyk.

„Haúú, hoký!“ zavyla a mávala si rukou u otevřené pusy. Nepomáhalo to, alespoň ne dostatečně. Rychle se snažila vyštrachat flašku s vodou, ale jako na potvoru ji nemohla najít. „Hoký, hoký, hoký!“ opakovala si, jako by to snad ta flaška mohla slyšet a sama přispěchat na pomoc.

„To by chtělo chladící kouzlo,“ ozvalo se jí za zády a tentokrát se Dora kousla doopravdy.

„Haííí,“ vypískla bolestně, otočila se a pozadu se plazila pryč. „Do ste?!“ dožadovala se přitom s jazykem vystrčeným z pusy ven, tudíž jí nebylo moc rozumět. Postava udělala pár kroků a ocitla se v záři ohně. Adoráta se okamžitě zarazila a vykulila oči. „Pofesole?“

„Dobrý večer, slečno Longbottomová, nechcete pomoct?“ zeptal se zdvořile a lehce se usmíval. Vedle něj se ale objevila další postava. Nižší, to rozhodně, a taky neznámá. Adorátě přeběhl mráz po zádech, i když si to nedovedla vysvětlit, každopádně ji prozradilo huhlavé kníknutí. Profesor Olssen se otočil na svého společníka, protože to opravdu byl on a nikdo jiný, a usmál se.

„Nemusíte se děsit, tohle je můj synovec Damyan, přišli jsme za vaším dědečkem, je tu někde?“ Adoráta na něj ještě chvilku zírala a pak ukázala rukou přes rameno, kde viděla dědu naposledy.

„Am, ekde,“ dodala, kdyby jim to snad nedošlo. Profesor se děkovně usmál a už chtěl vykročit, když si všiml, jak si Adoráta zašilhala na bolavý jazyk. Vytáhl hůlku a složitým mávnutím vyčaroval chladící kouzlo. Jen lehké, aby jí ještě víc neublížil. Adorátě se okamžitě ulevilo, sice tam ještě pořád bylo to kousnutí, ale i tak to bylo lepší.

„Díky,“ usmála se na svého profesora obrany.

„Nemáte zač,“ dostalo se jí odpovědi a už vyrážel pryč i se svým synovcem. Když se blížili k dědovi, slyšela jeho vzdálené radostné volání: „Adalberte, ty už jsi tady?! A kdo je tohle?“

Adoráta se prstem ťukla do zraněného místa na jazyku, ale ani nezasykla, bylo to dobré. Možná se jí neudělají ani puchýře. To pomyšlení jí zvedlo náladu, a jídlo tak dodělala za spokojeného pobrukování. Znovu už ho sice neochutnávala, ale věřila, že bude poživatelné. Ovšem, jako by toho neměla už ten večer dost, znovu sebou poplašeně škubla, když se vedle ní snesla tmavá sova.

„Fuj, to jsem se lekla,“ pronesla procítěně a sova se na ni podívala téměř vyčítavě. „Ale ne, tak jsem to nemyslela, ty jsi moc krásná,“snažila se omluvit, ale dostalo se jí jen dalšího zlostného blýsknutí. „Krásný jsem chtěla říct,“ zachraňovala to Dora, ale naprosto zbytečně. Dotčená sova jí na zem upustila dopis a už se chystala vzlétnout.

„Ne, počkej!“ zabrzdila ji rychle Dora. Sova naštvaně houkla. „Počkej na odpověď,“ dodala Dora a sova poslušně složila křídla, profesionální čest zvítězila nad uraženými city.

Adoráta nijak neváhala a roztrhla obálku. Pergamen uvnitř byl vlastně docela čistý. Dora by řekla, až nepopsaný, kdyby se uprostřed pod několika nečitelnými škrtanci neskvěla jediná věta.

Asi jsem se zamiloval. T.

Dora si ji musela přečíst několikrát, a ani tak si nebyla jistá, jestli to chápe dobře. Vždyť se tak dlouho neozval, vlastně se ještě vůbec neozval po tom, co spolu naposledy mluvili, nemluvili…

Adoráta cítila, jak jí tváře hoří rozpaky. A musela si přiznat, možná taky trochu vzrušením. Opravdu právě dostala milostné psaníčko? Od Tonyho? Kousla se do rtu, aby nevypískla. Páni. Páni, páni, páni! Ale co by mu měla napsat? Jaká by se na tohle měla psát odpověď?

Rychle vytáhla z batohu kus pergamenu, který nebyl popsaný, a sesmolila krátkou odpověď:

Tvá zpráva mě překvapila, ale příjemně. Brzy bych se měla vrátit domů, třeba se pak můžeme vidět? D.

Přivázala ruličku pergamenu sově k nožce a pobídla ji: „Vezmi to zpět a doleť bezpečně.“ Dívala se, jak sova mizí a dopis od Tonyho svírala v pěsti.

A když ji později děda požádal, aby jim zazpívala, byla pořád tak šťastná, že jí ani nevadilo cizí publikum.

∂∂∂

„Dědo, za jak dlouho myslíš, že budeme moct jet domů?“ zeptala se Dora, když nesla těm třem výzkumníkům misky s obědem. Vcelku rychle a dobrovolně se nechala degradovat z výzkumnice na pečovatelku. Ono, jak dlouho by jí taky mělo vydržet nadšení z kupičky urovnaného kamení a několika stop, z kterých byla zřetelná jen jedna jediná? Teď měla alespoň čas na to, co celé prázdniny odsouvala. Na domácí úkoly.

Ne že by ji to těšilo, ale udělat je musela a mohla přitom být schovaná v teplém stanu. Už se zmínila, že od jedné ráno mrholilo a teplota klesla jako po zásahu kamenem? Ne? No, každopádně, jí to nevadilo, když v tom nečase nemusela pobíhat kolem toho venku a oni se zvládli opříst potřebnými kouzly, aby jim to nezkalilo nadšení.

„Tobě už se tu nelíbí?“ oplatil jí děda otázku, ale jen tak napůl, jako by ji ani nevnímal. Co mu na to měla říct? Ne, dědo, nelíbí? To by mu nemohla udělat.

„Líbí, ale stýská se mi a taky mám ještě něco domluveného s přáteli. Za chvíli bude konec prázdnin, bojím se, že to nestihnu,“ zamumlala, aby ji neslyšeli ostatní.

„Však se dočkáš, navrch budeš s přáteli ve škole, ne?“ usmál se přes rameno, než se zase otočil a zabral do práce. Adoráta na to neměla co říct. Ale začínala si připadat jako ve vězení. Sice, krásném, otevřeném a voňavém, ale pořád ve vězení. Chtěla domů!

Do úkolů se pustila s náladou na bodu mrazu. Škola byla sice příslib volnosti, ale tohle byly přece prázdniny! Ona si měla užívat, a ne dělat dědovi šerpu po horách. Původní dva týdny už dávno přesáhly trojnásobek a to prostě nebylo fér!

Brk se zlomil a po pergamenu se rozlila velká inkoustová kaňka. Adoráta ho naštvaně zahodila přes stůl a začala odstraňovat inkoust z pojednání o mozkomorech. „Krucinál, tohle je tak nanic!“

„Ňéco se stálo?“ ozvalo se od vstupu do stanu. Dora zvedla hlavu, aby se podívala, kdo se jí to řítí do rány a zrudla. „Bezva,“ ucedila si tiše pro sebe.

„Ne, nic se neděje,“ odpověděla co nejslušnějším tónem, protože Damyan nemohl za dědu a jeho zaujetí.

„Dobře, móhl bych na chvili dóvnitř? Vénku se moc rozpršélo, těm dvěma to móžna nevádí, ale já mam rádši sucho.“ Adoráta mávala směrem k lavici naproti sobě.

„Jasně, klidně si sedni. Nechceš čaj?“ nabídla slušně. Damyan se zatvářil podezřívavě.

„Ale nébude s mlíkem, žé ne?“ Adoráta se pousmála.

„Klidně ti do něj dám místo mléka citrón nebo med,“ ujistila ho a vyšla ven, kde nad ohněm opatřeným proti dešti visela konvice s horkou vodou. Rychle, aby moc nezmokla, ji sundala a vběhla do sucha. Na stole vzala dva hrnky, nasypala do nich čaj a zalila vodou. Jeden pak přisunula Damyanovi, kterému, jak si teprve teď všimla, z vlasů kapala voda. „Nechceš ručník?“

„Tó bys byla hódna,“ souhlasil a oplatil jí úsměv. Netušil, že ten její způsobuje hlavně jeho směšný přízvuk. Podala mu jeden z dědových ručníků a zase se posadila. Sledovala ho, jak si vytírá vodu z vlasů a přemýšlela, odkud může být. Jeho snědá pleť a tmavé vlasy nevypadali britsky ani za mák. A tmavé oči, jako měl on, taky ještě u nikoho neviděla.

„Ty jsi odsud?“

„Ódkud?“ zeptal se huhňavě zpod ručníku.

„No, z Bulharska myslím,“ upřesnila Dora dotaz.

„Jó, já tu bydlim. Teda, kus odtud, ná jih.“

„A profesor je vážně tvůj strýc?“ vyzvídala Dora dál. Damyan složil ručník vedle sebe na lavici a prsty si prohrábl vlasy, aby si je trochu uhladil. Pak se v jeho tváři rozzářil úsměv z bílých zubů.

„Jó, jé to mámčin bratr. Óna néni odsud, ale všíchni chodíli do Kruvalu. Jako já,“ vysvětlil mile a sáhl po hrnku s čajem. Přiložil k němu dlaně a hřál se. K tomu dodal: „Víš, já jsem od móře, tam je téplo.“

„Páni, Kruval, o tom jsem jen slyšela, že tam profesor chodil, ale nic víc. Jaké to tam je?“ kulila oči Adoráta. Damyan se trochu zamračil, ale hned se zase usmál.

„Stúdene,“ shrnul popis své školy jediným slovem. Adoráta se zatvářila zklamaně.

„To je všechno?“ Tím ho rozesmála.

„Vůbec né, ale jé to nejvýrazňéjši, ze všého,“ smál se dál. „Je to hrád, néda se asi čékat nic jiného, ale bylo by príma, kdýby v zimě nazamrzála vóda.“ Adoráta se rozesmála.

„Bradavice jsou sice taky hrad, ale voda nám nezamrzá, proč ji někdo nezakouzlí?“

„V hrádu kouzlá jsou, ale vóda zámrza hluboko pód nim. Je to otráva, za trésty se chódi do jéskyni odmrázovat.“

„Brr,“ oklepala se soucitně Adoráta. Damyan souhlasně přikývnul. „Jó, stóji to za prd. Ale záse v létě je tám krasně a na jáře taky.“

„Vy můžete v létě do školy?“ divila se Adoráta.

„Všíchni ne, ale sbór nacvičuje poslédni tyden prázdnin, na zahájováci slávnost. U vas to ták néni?“

„Já nevím asi ne. Nejsem ve sboru,“ krčila rameny nevědoucně Adoráta.

„Ty néjsi?! S takovym krásnym hlásem? Mňélá bys byt. U nás bys býla hned,“ prohlásil s jistotou a způsobil u Adoráty další vlnu červeně. „Troyóvi bys vzála dech, to bych se vsádil.“

Adoráta se chtěla zeptat, kdo je ten Troy, jestli je to učitel, ale dovnitř se nahrnuli i zbylí dva výzkumníci a svým radostným halekáním jejich přátelské povídání úplně přehlušili, tak se Adoráta smířila s tím, že se bude muset zeptat jindy a začala dělat čaj i jim.

Damyan Krastev

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 23.: