OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 21.

13.06.2012 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1431×

„Adoráto, honem poběž! Podívej,“ volal na ni děda Xenophilius a ukazoval kamsi dolů ze srázu, na který právě namáhavě šplhali. Tedy ona šplhala, její děda byl nechutně čilý a rychlý – na to, že byl děda.

„Jdu,“ vydechla namáhavě, protože na víc než jednoslabičné slovo by jí nestačil vzduch v týraných plících.

„Myslím, že jsme na správné stopě, tohle rozhodně vypadá jako stopa vrzodecha,“ hlásil nadšeně a rozšířenýma očima zíral na šmouhu v hlíně, kterou Adoráta zkoumala s mnohem menší jiskrou nadšení, než kdyby ji objevili pod tím škrpálem.

Stopa vlastně ani nevypadala jako stopa, a kdyby se na ni díval kdokoliv jiný než její děda, neviděl by v ní víc než šmouhu. Tudíž by mu nestála za pozornost a cenný nález by mu dozajista unikl. Oni však věděli.

Teda, děda věděl, Adoráta se s tím po čase smířila a vědět se naučila.

„To je báječné, myslíš, že byl jen jeden? Nebo jich mohlo být víc?“

„Určitě jen jeden. Vrzodechové se navzájem nesnesou, určitě bychom tu našli někde poblíž zdechlinu toho slabšího,“ vysvětloval zaníceně a zničehonic se rozzářil. „Propátráme okolí!“ vyjekl nadšeně a už se rozhlížel po místě, kde by asi tak mohla být mrtvola, zbylá po ničivém souboji dvou bájných stvoření.

„Dobře,“ vydechla Adoráta, i když si byla jistá, že ji stejně nevnímá. „Ale začíná se připozdívat, měli bychom si najít místo k utáboření!“ zavolala za ním, když se nořil do prvního klečí. Jeho téměř bílá hlava zase vykoukla a on s úsměvem zavolal:

„Nechám to na tobě, najdi nám krásné místo, ale dej si pozor na vlouželky ušní, ano? Nerad bych se ráno probudil a zjistil, že se mi zavrtaly do hlavy.“

Adoráta přikývla a sledovala, jak se její děda ztrácí v pichlavém klečí, dokud nezůstala sama. Rozhlédla se kolem.

Byli na pláni mezi dvěma horskými vrcholky. Byly od sebe vzdálené a plocha mezi nimi byla téměř holá, nikde tedy nebyl jakýkoliv přirozený úkryt. Žádné skalky ani stromy.

Upravila si batoh, zahákla palce za popruhy a vydala se dál. Kus před ní bylo jezero, což byla druhá nejlepší volba, když nemohla mít závětří, bude alespoň dost vody a možná nějaké ryby. Jak se vzdalovala skalnatému svahu, zem kolem ní se více a více zelenala. Když byla dost blízko vodě, všimla si, že z trávy vykukují barevné kvítky, sem tam skláněla jasně žlutou hlavu k zemi divoká lilie.

Adoráta poslouchala zvuky přírody, ale necítila se tak svobodně jako dříve. Pořád to byla pohádka, krásné bezpečné dobrodružství, ale tentokrát jí tu někdo chyběl. Kvítky modrých zvonečků jí hořce připomínaly zážitky z konce školního roku. Rukou se dotkla náušnic z modrých pírek.

Možná si to všechno vyložila špatně, odsoudila Tonyho dřív, než si ho vůbec vyslechla. Nedala mu šanci vůbec něco říct, vyhýbala se mu, jak jen to bylo v jejích silách. Což bylo hrozně slabošské, to si takhle zpětně uvědomovala a bylo jí trapně. Možná by… mohla by mu napsat?

V úvahách došla k dopisu ve stejný čas, jako ve skutečnosti k jezeru. Pár desítek metrů od břehu shodila batoh z ramen a rozhlédla se. Dobré místo.

Stan měl u sebe děda, ale Adoráta při čekání na něj nelenila a začala shromažďovat kameny na ohniště. Taky vytáhla z batohu nádobí a do jednoho z hrnců šla nabrat vodu z jezera. Potom ho usadila bezpečně do trávy a šla hledat dřevo. To se ukázalo jako docela problematické, vzhledem k absenci stromů, ale klečí mělo naštěstí i suché části, které mohla olámat a nahromadit tak docela uměřenou kupičku větví.

Akorát když se je rovnala do hraničky, objevil se kus od ní děda. Žádnou zdechlinu u sebe neměl, ale nevypadal zklamaně. Ovšem to on nevypadal téměř nikdy.

„Našel jsi ho?“

„Nenašel, ale byly tam dvě další stopy. Musíme být blízko, není to vzrušující?!“ Adoráta přikývla a ukázala k hraničce dřeva.

„Mohl bys?“ Děda mávnul hůlkou a na místě ohniště už si vesele skotačil plamínek. Adoráta zapíchla dva klacky na každou stranu ohniště, přes ně dala další a na něj zavěsila kotlík s vodou. Jakmile ji převaří, bude k pití bez rizika.

„Děkuji, holčičko,“ usmál se děda a shodil z ramene svoji brašnu, ve které byla ukrytá druhá polovina jejich vybavení. On si ale místo vybalování sednul na zem u ohně a vytáhl ohmataný deník. „Musím tam všechny dnešní objevy hned zapsat, udělali jsme veliký pokrok,“ pochvaloval si a vytáhl z kapsy brk i svůj cestovní kalamář.

Adoráta se usmála a sáhla do brašny pro stan, který postavila na předem vybrané místo. Později bude stačit jediný pohyb dědečkovy hůlky a bude připravený k obývání. Stejně na něj spoléhala i v ochranných kouzlech. Ale mohla mu připravit prut, aby mohl zkusit později štěstí u jezera. Dědeček Xenophilius miloval rybaření, Adorátu to nikdy nezaujalo, navíc měla averzi k tomu rybu zabít. Přikládala tedy do ohně a živila plameny, aby do nich mohla později vložit kameny, na kterých bude stát pánev.

O hodinu později byly kameny v ohni a byla tam i pánev, jenom ryby pořád chyběly. Dora seděla zády opřená o dosud nerozložený stan a na koleni měla rozložený pergamen. Vytáhla ho se záměrem napsat Tonymu, ale nakonec změnila písmenko v oslovení a z nervózního vzkazu se stal dlouhý dopis příteli.

… znáš dědu, už zase rybaří, ale nevypadá to, že bychom dneska měli k večeři něco čerstvého. Popravdě asi se začnu v nejbližších minutách cpát kamením, jen aby mi hlad nevyleptal do břicha díru.

Ale jinak je tohle krásné místo, a jak se stmívá, květiny nádherně voní. Víš, bylo by vážně snadné si tu lehnout, dívat se na nebe a prostě tak zůstat. Nebylo by skvělé toulat se takhle světem? Nemuset se nikam vracet kvůli povinnostem? Možná to po škole zkusím, co ty na to? Šel bys taky? Přespávat ve stanech, jídlo si sbírat a chytat, poznávat místa a občas bys se mnou mohl koukat po kouzelných tvorech, co u nás nežijí.

Dobře, nechám toho, stejně bys nešel, já vím. Rebeca by pod stan nešla a ty bys ji doma samotnou nenechal, ale uznej, že by to bylo prima.

Myslíš, že bych měla napsat Tonymu? Goldsteina myslím, vybavuješ si ho? Jo, já vím, že určitě vybavuješ. Ty máš na lidi skvělou paměť.

Přemýšlím, že bych mu napsala, nedala jsem mu šanci nic říct. Asi by to bylo fér, nemyslíš? Já nevím. Přála bych si, abys tu byl a mohl mi s tím poradit, čekat než najdu sovu, která ti tohle doručí a pak než i napíšeš, to už možná budu v tu dobu zase doma.

Ale třeba ne, Bulharsko je moc zajímavé a děda myslí, že jsme narazili na horkou stopu, možná budu nakonec ráda, když prvního stihnu vlak.

„Adoráto, nesu večeři!“ ozval se nadšený dědův hlas doprovázený křupáním oblázků, po kterých se blížil i s úlovkem.

Když došel až k ní, nadšeně mávnul dvěma rybkami, které držel, a Adoráta nakrčila nos, jak ji do něj uhodil pach rybiny. To bude chtít koření. Moc, moc koření.

„Skvělé, tak já je uvařím, postavil bys zatím stan?“ Děda kývnul a nechal ji s výsledkem svého několikahodinového úsilí, aby si poradila, jak umí.

Adoráta se díky jejich výletům naučila vařit velice brzo, rybu dokázala upravit, aby chutnala dobře už v deseti letech, ale vyvrhnout ji a naporcovat až o dva roky později, když se jí z toho přestalo dělat špatně. Přesto si nemyslela, že se někdy dostane do stádia, kdy by ji zvládla i zabít. Rozhodně ne kvůli sobě, ovšem podat živou rybu některému z tvorů, které by ošetřovala, to by bylo něco jiného. To by dokázala. Stejně tak jako dokázala dát ještěrky Bertovi a mouchy pavoukovi, která bydlel kousek od vstupu do havraspárské společenské místnosti. První rok ho tam chodila krmit, aby se necítila tak sama.

Zatřepala hlavou, aby vypudila vzpomínky na ten pocit bezútěšnosti. Ne vždycky na ni měli Toby s Beccou čas. Nebo Lily. Nebo kdokoliv jiný ze skoro příbuzných. A ostatní ji nikdy neviděli. Občas si připadala jako by nosila plášť strýčka Harryho, o kterém slyšela vyprávět tolik historek.

Ve snaze vytěsnit myšlenky se obrátila na dědu, který právě vylézal z už postaveného stanu.

„Dědo, existuje kouzlo, které udrží květy takové, jaké jsou, než někam dojdou?“

„Dojdou?“ nechápal muž a lehce na svoji vnučku kulil už tak dost vykulené oči. Rodinný rys, dalo by se říct.

„Ano, jako poštou myslím. Když utrhnu květinu a chci ji poslat po soví poště, dá se zařídit, aby byla pořád čerstvá a nezmačkaná?“ Poznání problesklo jeho obličejem jako záblesk z fotoaparátu.

„Ale jistě, je snadné květiny oživit, když přijdou.“

„No, já spíš myslela, aby nezvadly vůbec, než někam dojdou,“ upřesnila Adoráta. Děda se zamyslel.

„Hm, jsem si jistý, že tvůj otec by to věděl, pokusím se vzpomenout si, jestli ho někdy nezmínil. Chceš snad posílat někomu květiny?“ divil se nehraně.

„Chtěla jsem poslat pár květů přátelům, aby taky cítili, jak voní,“ přiznala Adoráta a zhluboka nasála vůni hořců, protěží a lilií. Téměř se jí zatočila hlava tou silou, kterou květinová vůně měla. Děda se usmál, ale pak zvážněl.

„Ale dej si velký pozor. Mohla by se ti k nim vloudit čmuchavka skvrnitá a ošklivě by mohla tvým kamarádům pomotat smysly. Určitě by nechtěli cítit ušima. Raději přihoď do obálky i jednu rosičku, ona už si s nimi poradí,“ prohlásil vážně a zase si vlezl do stanu, aby pokračoval v zápiscích do deníku.

Adoráta se zadívala na ryby syčící na pánvičce a kousla se do rtu. Ano, dnes bude mít opravdu veselé sny. A rozhodně se v nich bude vyskytovat Rebeca, obálka a rosnička.

∂∂∂

Tobias seděl pod stromem za domem a snažil se předstírat, že se v tom neskutečném vedru nerozpouští. Knihou, kterou chtěl původně číst, se většinu času spíš ovíval a přinutit mozek k nějaké činnosti se zdálo nad jeho síly. Celá tahle vybojovaná chvilka soukromí tak pozbývala smysl, jelikož si ji nedokázal vychutnat.

Rebeca se zaměstnala spolu s matkou přípravou pokoje pro Lily, která se měla někdy před večeří objevit a on sprostě utekl, aby měl chvíli klidu. Rebečino stýskání si po přátelích bylo jeho stálým společníkem každé prázdniny a Tobias měl nervy jen asi na první dva týdny, potom se její kňourání stávalo neúnosným a on se jí držel z dohledu, dokud někdo z přátel nepřijel a neučinil tak neustálému stýskání konec.

Chtěl se zrovna přesunout někam jinam – v zájmu přání zůstat neodhalen, to bylo nutné - když si všiml sovy. Nevypadala povědomě a zamířila ke kuchyňskému oknu.

Chvilku zvažoval riziko. Stojí mu dopis, který možná ani není pro něj, za to, aby ho našly a zapřáhly do práce? Nakonec se přece jen zvedl s tím, že ony připravují jinou část domu, a tak má naději na nenápadné proplížení.

V kuchyni opravdu nikdo nebyl, kromě sovy, která netrpělivě pohoukávala na parapetu a čekala, než k ní Tobias dojde. Upustila dopis na linku a natáhla pařátek, u kterého byl přivázaný malý měšec. Tobiasovi konečně došlo, že je půjčená ze soví poštovní stanice. Rychle vložil do sáčku požadovaný počet svrčků z přihrádky u ubrousků a sova odletěla. Vzal do ruky dopis a usmál se.

Písmo prozradí hodně - není nutný podpis, pokud znáte písmo. A tohle písmo Tobias rozhodně znal. Nechal knihu knihou a jen s dopisem zase vyběhl ven. Rebeca si ho nejspíš bude chtít taky přečíst, ale to může i potom. Tedy, pokud… Znovu se na dopis podíval.

Adresa jasně říkala, že tohle je dopis pro něj. Ne pro něj a pro Rebecu, ale jenom pro něj.

Posadil se i s obálkou mezi dva keře kvetoucích hortenzií, které ho dobře schovaly téměř před každým, kdo by se mohl dívat od domu nebo od branky, jediní, kdo by ho dobře viděli, by byli ti, co by přicházeli od vinice.

Vytáhl a narovnal pergamenový list popsaný drobným kostrbatým písmem, kterému uskakovalo e směrem k horní hraně stránky. Ponořil se do řádků a svět kolem něj na pár minut přestal existovat. Jenže čím víc četl, tím víc se mračil.

…přála bych si, aby napsal...

…měla bych se omluvit…

…jsem si jistá, že to všechno se dá nějak vysvětlit, stačí mu dát šanci…

S každým následujícím řádkem se objevil – podle něj - další nesmysl. Když došel až na konec, kde po něm Adoráta žádala radu, nebyl v náladě ani vzdáleně podobné té, kterou oplýval, když dopis přišel.

Proč jí na něm vůbec záleží, mohla by se zajímat určitě i o někoho lepšího. Dohazování sice byla parketa jeho sestry, ale i on si jen tak z patra vybavil alespoň dva možné kandidáty, kteří by pro jeho kamarádku byli lepší, než ten trouba Goldstein.

 Rozložil ještě spodek dopisu s malou nadějí, že třeba bude někde schované psko s dovětkem, že je to všechno vtip.

A byl tam. Dovětek, ne vtip.

P.S. Požádej někoho o Floreuesco!

„Prosím?“ zeptal se Tobias pergamenu, jako by mu to snad mohl vysvětlit. Opravdu nechápal, jak s tím souvisí kouzlo na… no na co vlastně? Nebylo náhodou na obnovu květin?

Ne, to už vůbec nechápal. Nerozuměl tomu, co to má společného s dopisem a už vůbec nechápal, proč by o něj měl žádat. Zvednul obálku, jestli v ní třeba není další vysvětlující pergamen a místo toho se mu do dlaně vysypalo několik zvadlých kvítků. Teď teprve mu došlo, proč měl pocit, že je pergamen cítit špatně usušeným senem. I kouzlo dávalo smysl. Adoráta mu poslala kus Bulharska. Nemůže za ním přijet hned, ale přijede a zatím poslala kus země, kde právě byla. Tyhle květy kvetly přes celý kontinent od něj a on je přesto držel v ruce.

Ano, to kouzlo dávalo smysl, ale jen proto, že Dora nevěděla.

Tobias sevřel květy v dlani a myslel na ně. Představoval si je takové, jaké je popsala. Krásné, modré, s vůní, která je nejvýraznější, když slunce vstává a zapadá. Pak prsty natáhl a ruku rozevřel.

Měl jich doslova plnou dlaň, téměř vypadávaly, jak zničehonic zabíraly mnohem větší plochu. Naklonil se blíž a čichl si. Nevoněly moc, ale docela hezky.

Zvonečky. Poslala mu obyčejně zvonečky, a přesto měl pocit, že je to nejlepší dárek z cest, jaký kdy dostal.

Prstem se lehce dotkl jednoho z květů a sledoval jak se pomalinku zavírá v poupě. To samé udělal i se zbývajícími. Rozhodl se, že si je schová, a takhle se jim nic nestane.

Nakonec si promnul ruce a dvakrát lusknul prsty, aby z nich vyhnal to zvláštní pálivé mrazení.

Nikdo nevěděl, že to umí. Sám vlastně ani pořádně nevěděl, co že to vlastně umí, tak komu by to říkal. Navrch, připadal si divně. Byl kouzelník. Student školy čar a kouzel v Bradavicích. Neměl by mít jakoukoliv schopnost rozjasňovat květiny a donutit je kvést, kdykoliv se mu zachce. A už vůbec by to neměl dělat, protože je to tak šíleně holčičí záležitost.

Vzdychnul a položil se na záda.

Výhled do nebe rámovaný lehce modrými hortenziovými květy mu dodával ještě větší pocit, že celé to s tou holčičí záležitostí je blbost. Copak musí být všechno hezké holčičí?

Navrch to nebylo tak, že on by si to přál, prostě to uměl. Stačilo pomyslet, dotknout se a… Ono to kvete!

Když se mu to stalo poprvé, málem si leknutím ukousnul jazyk. Ale stalo se to jen jednou a ještě mu nebylo jedenáct, to se stávala spousta věcí. I když, tohle bylo jiné. Tamty věci se stávaly zničehonic, většinou ani netušil, že to udělal. Ale tohle, tam si byl jistý, že je to jeho práce. Ten pálivě mrazivý a štiplavý pocit, který jako by mu na chvíli proudil kůží, byl dostatečný důkaz, že to dělá on.

A teď? Teď právě kouzlil a nepoužil k tomu hůlku. Co víc, ministerstvo nikdy nezjistilo, že něco takového dělá. Časem stráveným nad knihami a pracemi se ujišťoval, že za tohle nemůže magie stejná jako u kouzelníků a čarodějek kolem. On byl jiný. Neměl čistou krev.

Tobias byl... byl…

On je vílák.

Vrzodech kraví je stvoření kradoucí se mezi stády a živící se dechem dobytka, spolu se kterým vysává i jeho duši. Zanechává za sebou zvíře dezorientované a šílené. Má čtyři rohy a jednu svalnatou nohu, na které se pohybuje skákáním. Rohy namleté najemno mají prý moc ochránit toho, kdo je požije, před všemi nemocemi. Je to tvor velmi vzácný, tak vzácný, že ho dosud nikdo nespatřil.

Vlouželky ušní jsou drobounký hmyz, který ve své dospělé formě žije pouhý den, který celý stráví tím, že opiluje vzácnou květinu Aureolu Magna, kterou žádný jiný hmyz nesnese. Housenky vlouželky jsou ovšem obávané pro svůj zvyk lézt kouzelníkům a čarodějkám do uší, kde se mají tendenci krmit a později i zakuklit. Jsou známy případy, kdy neustálé chroustání, které kouzelník ve své hlavě slyšel, končilo jeho šílenstvím, v krajních případech i sebevraždou.

Čmuchavka skvrnitá je drobný brouček žijící v mezi okvětními plátky květin východní Evropy. Pokud se tento brouček vyděsí, vyloučí magickou substanci, která lidem, kteří ji vdechnou, dočasně zmámí smysly. Kouzelníkům se tak například přesune chuť do prstů nebo čich do uší. Je téměř na pokraji vyhubení díky mudlovskému průmyslovému pokroku, který zamořuje ovzduší a půdu oblastí, kde se čmuchavka vyskytuje. Lze na ni tedy narazit v chráněných parcích a na nedostupných místech hor.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 21.: