OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 2.

05.05.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1640×

Díval se? Asi jo, asi se díval. Adoráta zapíchla pohled do lavice s takovou vervou, že kdyby to bylo možné, provrtal by se až do podlahy.

 „Je ti dobře?“ zeptala se její sousedka. Adoráta se na ni podívala a pípla:

 „Jo.“

 „Vypadáš, jako bys měla horkost,“ pronesla černovláska z Mrzimoru. Jak se jen jmenovala? Manda? Vanda? Jo, asi Vanda.

 „Vážně mi nic není,“ zavrtěla Dora hlavou a znovu poklepala svého chameleóna po hlavičce. „Feraverto,“ zkusila znovu formuli. Chameleón ztuhnul a najednou místo něj stál na stole zvláštní pohár, byl celý světle zelený a šupinatý a Dora by přísahala, že se i pokoušel měnit barvy. V obavě o chudáka chameleóna vyplašeně polkla, jenže v tu chvíli její sousedka proměnila svého hada v pohár s kmitajícím jazykem. Vzdychla. No bezva.

 Přeměňování nebyla její silná stránka, i když ji to docela bavilo. Shrnula si vlasy za ucho a bezděčně sklouzla pohledem k vedlejším lavicím. Střetla se s hnědým pohledem. Usmál se na ni a ona znovu pocítila horkost ve tvářích. Trhla hlavou zpět a s pevně stisknutými víčky se nadechla nosem. Byla to náhoda, nedíval se na ni záměrně. Prostě se jen střetli a on se usmál. Normální reakce, učili se spolu, potkávají se, téměř spolu bydlí. Je normální, že se usmál. Spousta lidí se usmívá, to se tak dělá. Dora se uklidnila a otevřela oči. Před ní byla tvář profesorky přeměňování. Možná by ji taky někdo měl seznámit s teorií o úsměvech, ona totiž vypadala, že ji nikdy neslyšela.

 „Slečno Longbottomová, vy byste se snad z tohoto poháru napila?“ zeptala se přísně. Dora odporem zkroutila rty.

 „Ani ne, paní profesorko,“ odpověděla. Uslyšela tiché zasmání, ale profesorka ho utnula jediným pohledem. Poklepala na Adorátin patvar a udělala z něj zase chameleóna.

 „Zkuste to znovu,“ přikázala a založila si ruce na hrudi. Dora se nadechla a soustředěným výrazem pozvedla hůlku. Mysli na pohár. Krásný, čirý, se zlatým lemování. Mysli na něj, přikazovala si. Pak poklepala hůlkou na toho zeleného chudáka.

 „Feraverto,“ pronesla jasně, ale v ten samý moment se jí do mysli vtlačil zpět ten úsměv. Chameleón se zazmítal a na jeho místě se objevil prapodivný zelený patvar, který když jste přivřeli obě oči mohl připomínat zvadlý pohár. Adoráta zklamaně zafuněla a profesorka s despektem mlaskla. Zavlála hábitem a přesunula se k další lavici. Ani tam neslavila úspěchy. Napotřetí se zastavila u dvojice havraspárských chlapců v lavici úhlopříčně vpravo před Adorátou.

 „Pane Goldsteine, prosím, potěšte mne. Ukažte mi přeměnu vašeho leguána na krásný pohár,“ vybídla ho. Adoráta znovu zapíchla pohled do lavice, ale dlouho to nevydržela. Zaklínadlo pronesené známým hlasem ji donutilo koutkem oka kouknout, co se tam děje. Před Tonym se ještě trochu kymácel jednoduchý pohár z čirého skla. Profesorka se spokojeně nafoukla.

 „Výborně, pane Goldsteine, deset bodů pro Havraspár,“ pochválila ho a odkráčela zase ke katedře. Tony se podíval Adorátiným směrem a ona jen tak tak stihla srovnat pohled, aby si nevšimnul, že na něj koukala. Ne na něj, na pohár. Byla zvědavá, jestli to kouzlo zvládne, samozřejmě.

 Zbytek hodiny ale už jen předstírala, že se pokouší toho chudáka před sebou proměnit na pohár. Když hodina skončila, lehce ho na omluvu pohladila od hlavičky k ocásku a uklidila si věci do tašky. Učebnice jí vypadla, a tak se pro ni s povzdechem ohnula. Když se zase narovnala leknutím sebou trhla. U její lavice stál Tony a usmíval se. Zase.

 „Ahoj,“ pozdravil ji.

„Ahoj,“ vyhrkla a pak sklonila pohled k tašce, kam učebnici tentokrát řádně zastrčila.

 „Chtěl jsem ti poděkovat. Dostal jsem za ten úkol N,“ začal. Dora si hodila tašku přes rameno a odolala touze zastrčit si vlasy za ucho. Takhle jí lépe zakrývaly tvář. Třeba si nevšimne, jak moc je nervózní. „No a víš, říkal jsem si, třeba bych ti mohl na oplátku pomoct já.“ Dora k němu zvedla překvapený pohled.

 „S čím?“ divila se a vydala se ke dveřím. Držel se vedle ní. Blízko.

 „Třeba s přeměňováním?“ navrhnul a kývnul hlavou ke třídě, kterou zrovna opustili. Prošli kolem pochodně a její zář se odrazila v jeho světlých vlasech. Adoráta cítila, že už zase červená a proklela za to svoje předky až do sedmého kolene. Měla to po otci a lezlo jí to hrozně na nervy.

„Hm, no tak… tak jo,“ zahuhlala. Tony se na ni pořád díval. „Bude to fajn,“ dodala trochu neochotně. Znovu se usmál. Rozhodla se, že jestli toho nenechá, tak mu taky prokleje předky do sedmého kolene.

∂∂∂

„Ale prosím tě,“ smála se Rebeca.

 „Ne, vážně! Je to divný,“ zabrblala Adoráta a založila si ruce na hrudi, což zdaleka nebylo tak pohodlné jako dřív.

 „Není to divný. Je to normální,“ nesouhlasila její přítelkyně. Ale Dora se zatvářila kysele.

 „Tak je to hloupý,“ stála si za svým. Rebeca, ale jen kroutila hlavou.

 „Kdyby tu byla Lily, tak by ti taky řekla, že je to normální.“

 „Ale mě se to nelíbí,“ protestovala pořád Dora. Rebeca se zatvářila skepticky.

 „Vážně?“ zeptala se s jemným úsměvem. Adoráta jako na povel zčervenala a Becca se rozesmála. „Dobrý, už mi nemusíš odpovídat.“

 „Nech toho! Já nevím, co mám dělat, a ty se mi směješ. Tohle je krize! Ty mě máš podpořit,“ vztekala se Dora.

 „Já tě podporuju,“ oponovala Rebeca. „Podporuju tě v tom, se tomu nebránit. Co můžeš ztratit?“ zeptala se už vážně. Dora se přemýšlivě zamračila.

 „Já nevím. Určitě je za tím něco jiného, nějak si ze mě vystřelí. Vždyť se mnou doteď nemluvil, on ani nikdo jiný z nich.“ U posledního slova se zašklebila.

 „Z nich? Myslíš z kluků?“ ušklíbla se Rebeca pobaveně.

 „Jo,“ frkla Adoráta.

 „A co Toby nebo Albus? Co James? Teddy?“ vyjmenovávala Rebeca na prstech. Adoráta obrátila oči v sloup, ale uvolnila posez.

 „Ti jsou rodina, to je něco jiného,“ zabručela.

 „Ale prdlajz,“ okomentovala to Rebeca. Adoráta soudila, že na to není co odpovědět. „Můžeme se Tobyho zeptat,“ navrhla pak Rebeca, ale Dora prudce zakroutila hlavou.

 „To ne. Smál by se mi,“ řekla bojácně. Rebeca se zatvářila udiveně.

 „Mluvíme tu o tom samém Tobiasovi? Spolehlivá vrba, neodsuzuje, nikomu se neposmívá?“ vyjmenovávala. Adoráta trochu zjihla.

 „No jo, já vím. On je hodný, ale i tak. Neříkej mu to, jo? Prosím,“ zaškemrala. Rebeca se zašklebila, ale pak přikývla.

 „Fajn, je to tvoje věc. Nechceš, tak nechtěj. Ale on by ti mohl poradit. Je to kluk, vyzná se,“ řekla, ale ve stejnou chvíli jako Dora si uvědomila, co řekla. Obě se rozesmály. Vyzná se znělo ve spojení s kultivovaným Tobiasem přinejmenším zvláštně. „Dobře, necháme to být. Mám hlad, co ty?“ zeptala se Becca, ale už vstávala a natahovala k Adorátě ruku. Ta se jí chytla a nechala se vytáhnout do stoje.

 „Já hlady umírám,“ prohlásila a vyběhla z komnaty, jen aby venku narazila do Tobyho, který je šel právě vyzvednout na večeři. Prostě dvojčata.

∂∂∂

Adoráta z toho začínala být nešťastná a uvědomila si to právě teď, díky tomu, že se schovávala za brněním vystaveném v jednom z mnoha výklenků. Antony prošel kolem spolu s ostatními jejími spolužáky, ale ona tam pořád trčela. Už to bylo víc jak týden a ona čekala zradu každou chvíli. Přece musela přijít, ne? Nemohl s ní být, protože se mu to líbilo, to je hloupost. Vždyť je kluk, mají úplně odlišné záliby. Co on má vlastně za záliby? Dora nevěděla, ale byla si jistá, že nejsou jako její.

 Vykoukla zpoza brnění a opatrně ho obešla. Nejednou se jí podařilo ty řinčivé krámy shodit a útěk před zběsilým školníkem nepatřil mezi její oblíbené odpolední aktivity. S povzdechem si hodila tašku přes rameno a vydala se chodbou loudavě za ostatními. Jenom když nebude muset koukat na ten úsměv a nedej Merlin ho i oplácet. To jí nikdy nešlo. Jak se vlastně má na povel usmát? Vždycky tak divně ohrne horní i spodní ret, vypadá pak jako by dostala ránu cihlou a  nezbyly jí potom žádné zuby. Brr.

 „Co tak sklesle?“ Otočila polekaně hlavu. Úsměv vedle ní se odrážel i v zelených očích. Ale tenhle úsměv byl fajn, ten znala.

 „Ahoj, Albe,“ pozdravila. „Jdu na oběd. Kam máš namířeno ty?“ zeptala se na oplátku ona. Zatvářil se shovívavě, aby jí dal nesrozuměnou, že si té kličky kolem původního dotazu všimnul.

 „Taky na oběd, jako devětadevadesát procent zdejších obyvatel. Chceš na cestu společnost?“ nabídnul se s mrknutím. Adoráta se zasmála, ale rozhlédla se.

 „To jsi tu sám?“ zeptala se. Přikývnul. „Tak jo, jdeme,“ souhlasila a nevšímala si, jak nad ní pobaveně kroutí hlavou. Jak míjeli pochodně, plameny se pokaždé odrazily od jeho odznaku primuse. Dora si vzdychla. Primus, páni - na primusku to ona nikdy nedotáhne. Určitě ani na prefektku ne.

 „Něco tě trápí?“ zeptal se, aniž by se na ni podíval. Dál kráčel pevným krokem s rukama zastrčenýma v kapsách. Pokrčila rameny.

 „Nic zvláštního. Je to jako vždycky.“ Ušklíbnul se, ale u něj to vypadalo mile, ne jak by to asi vypadalo u jiných. Adoráta si byla jistá, že nezná nikoho tak hodného, jako je Albus. Bylo až neuvěřitelné, že ho klobouk zařadil právě do Zmijozelu, ale nakonec se ukázalo, že tu důvod je.

 Albus byl neuvěřitelný diplomat. Dokázal omluvit naprosto všechno tak, že se provinile cítila ta druhá strana, i když byla jasně v právu. Nijak zvlášť to nezneužíval, ale bavilo ho to. Vyhrával téměř všechny slovní roztržky se svými sourozenci i rodiči. Dokonce si s ním byl promluvit i vedoucí odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci. Prý potřebují lidi s takovým talentem pro vyjednávání. Albusovi se vyhlídka na tu práci zamlouvala, tak se dokonce o prázdninách několik týdnů vyskytoval na ministerstvu jako dobrovolník.

 Chvíli prostě jen kráčeli mlčky, ale když míjeli knihovnu Adoráta to nevydržela.

 „Albe, líbí se ti někdo?“ zeptala se a nervózně si natáčela pramen vlasů na tři prsty. Udiveně zdvihl obočí. Došlo jí jak to asi vyznělo. „Ne, tak já to ne-“ Zarazila se, když se rozesmál.

 „Já přece vím, že ne,“ uklidňoval ji. Zamračila se.

 „Vtipné,“ utrousila kysele, ale pak se taky trochu pousmála.

 „Ale k tvé otázce. Proč tě to zajímá?“ Chtěla pokrčit ramena, ale pak si to rozmyslela.

 „No, jak se chováš, když se ti někdo líbí? Holka, dejme tomu?“ Zazubil se.

 „Zatím se mi líbily jenom holky, tak máš docela štěstí, že se ptáš zrovna na ně.“ Dora si byla jistá, že jí musely zčervenat i uši.

 „No… a jak se tedy chováš?“ dorážela, když se trochu opanovala. Teď to byl on, kdo krčil rameny.

 „Copak já vím. Asi by ses musela zeptat ostatních. Podle všeho se ale chovám jako blbec,“ zabručel si spíš pro sebe. Dora nevěděla, co na to odpovědět, tak se dál držela toho, co ji zajímalo.

 „Usmíváš se?“ Albus se zatvářil překvapeně. „Myslím na ni. Na tu, co se ti líbí, když se ti nějaká líbí,“ upřesňovala.

 „No, jasně. To asi nejvíc,“ dodal trochu zaskočeně. Když to Adoráta slyšela, zoufale si povzdechla:

 „Tak to jsem v hajzlu.“

∂∂∂

„Feraverto,“ zafuněla Adoráta frustrovaně snad už podvacáté a klepla hůlkou na žábu zapůjčenou jedním prvákem. Netvářil se nijak nadšeně, ale Tony mu slíbil, že se žabákovi nic nestane a navrch mu nenápadně podstrčil tři čokoládové žabky. Dora si toho samozřejmě všimla, ale možná to nemělo být nenápadné. Měla by mu nabídnout, že mu je zaplatí? Bude divné, když mu to alespoň nenabídne?

 Žabák pohoršeně kváknul, jako by mu bylo jasné, že se vůbec nesoustředí na to, co dělá. Dora se na něj bezděčně zamračila. Kdyby se snažila, nejspíš by si myslela, že se zhoršuje, jenže ona to nemohla shodit ani na neschopnost. Prostě nemyslela na to, co dělá.

 „Počkej, zkusíme to jinak,“ navrhnul Tony. Považoval ji teď za neschopnou? Na moment se nafoukla stejně jako ropušák na stole. Jenže pak přebytečný vzduch s vyjeknutím vypustila, když si stoupnul za ni a rukou chytil tu její. „Myslím, že chyba bude v tom pohybu,“ řekl radostně, jako by vyřešil záhadu vesmíru. Adoráta sebou ale mrskla jako ryba na suchu a odskočila. Překvapeně mrknul. Zmateně mrkla, pár spolužáků se po nich zvědavě otočilo. Rozpačitě se zašklebila.

 „Promiň, lekla jsem se,“ vymyslela tu nejprimitivnější omluvu, ale Tonymu to stačilo. Znovu se usmál.

 „Omlouvám se, příště tě upozorním,“ řekl a natáhl k ní ruku. Příště? Vnitřní hlas jí fistulkou oznamoval, že příště není dobrý nápad. Vlastně je to velmi špatný nápad. Proto si Dora nedokázala rozumně vysvětlit, proč udělala dva krůčky zpět tam, kde stála, a nechala se zase vzít za ruku.

 O deset minut později přeměnila žabáka na jednoduchý, ale krásný pohár z čirého skla.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 2.: