OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 12.

17.05.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1188×

Vzdech vibrující jí vědomím i tělem. Teplý dech šimrající ji na krku. Na jemné kůži vnímající ty drobné změny v intenzitě výdechu jako písečnou bouři. Sladkobolné chvění v napjatém očekávání a pak to přišlo. Dotek prstů. Jen lehký, téměř váhavý a přesto působící jako ničivá vlna dopadající na přímořské městečko.

 Slyšela svůj vlastní vzdech plný napětí a očekávání. Chce. Chce tak moc, až to bolí! Lehce propnula krk, aby se prsty mohly dotknout všude, ale ony to nedělají. Protestně zasténala a u ucha se ozval tichý potěšený smích. Temný, hluboký, a vzrušující.

 Lily sebou poplašeně škubla a otevřela oči. Pozorovala temně rudé závěsy své postele. Byly zatažené, ale za nimi slyšela šramocení. Ostatní obyvatelky ložnice už byly vzhůru. Lily obestřelo mrazivé tušení. Mohly něco slyšet? Mohly si něco domyslet? Vědí?!

 Než stihla začít opravdu panikařit, závěsy se rozhrnuly.

 „Vstáváme!“ vysokým hlasem téměř zaječela Patricie a zatvářila se trochu zklamaně, když zjistila, že Lily už vzhůru je.

 „Dobré ráno,“ pozdravila Lily všechny. Tara a Berenice se o něčem dohadovaly a každá svírala cíp jakési zlatavé látky.

 „Dobré,“ zazněla jejich společná odpověď, ale jinak se nenechaly rušit. Patricie o Lily taky ztratila zájem, vlastně už ve chvíli, kdy zjistila, že ji nemůže vyděsit probuzením.

 „Co myslíte, dodrží starý Křik slovo a bude dneska test, nebo to zase zamluví?“ zeptala se najednou Tara. Zřejmě už se s Berenice dohádaly. Lily sebou při otázce trhla. Úplně dnešní lektvary ve sklepení zazdila.

 „On má být test?“ zeptala se trochu hloupě. Naštěstí to její spolubydlící nekomentovaly, už si za ty roky zvykly, že Lily a studium nejsou zrovna na stejné úrovni bytí. Vlastně se většinou míjeli, někdy těsněji, někdy širokým obloukem, dnes to vypadalo spíš na ten oblouk.

 „Jo, snažil se nás přesvědčit, že bude zkoušet naše znalosti z pokročilých protijedů. Divím se, že ho to ještě neomrzelo. Kolik z nahlášených testů nakonec vážně píšeme? Dvě procenta?“ smála se Berenice. Lily to nepřišlo vtipné, z hodin ve sklepení měla osypky. Ne, kvůli předmětu, ale bylo tam tolik temných zákoutí. Tolik strašně lákavých zákoutí… Ne! Zatnula ruce a prudce se postavila. Tím k sobě sice přitáhla pozornost svých spolubydlících, ale zamluvila to větou, že musí. V tu chvíli je přestala zajímat. A cesta ke koupelně po studené dlažbě jí pomohla trochu se probrat. Nejen ze spánku, ale i od snového obluzení, které jí i v bdělosti při každé vzpomínce posílalo po páteři dávku mrazivě horkého vzrušení.

 Dala si rovnou i sprchu a jen lehce vlažnou, aby si ty myšlenky z hlavy vyhnala. Na studenou po ránu neměla odvahu, navíc stejně nikdy nepomohla.

 Když sešla na snídani, zadívala se směrem k havraspárskému stolu. Byli tam. Rozhodla se nasnídat u nich.

 „Ahoj,“ pozdravila přátele, jen co k nim došla. Dora i Tobias vypadali dobře, možná trochu bledě a otráveně, ale dobře.

 „Ahoj, prosím, řekni, že se nejdeš ptát, jak nám je,“ zaškemrala Adoráta zoufale. Lily cukly koutky.

 „To si pište, že nejdu. Vlastně vám jdu vynadat, že jste se nenechali sežrat, to by totiž byla šance, že dneska odpadne vyučování a já nerupnu v testu z lektvarů, na který jsem se zapomněla připravit. Takže ta téměř jistá špatná známka je vina vás dvou, smiřte se s tím,“ ukázala na oba prstem a pak si proti nim sedla. Tobias si udržel svůj klasický kamenný obličej, byť prodchnutý jistou dávkou úlevy, ale Adoráta se uvolněně rozesmála.

 „Moc nás to mrzí, ale je tu naděje, že se necháme sežrat před zkouškami NKÚ, vyhovuje?“ nabídla na usmířenou. Lily se potěšeně zašklebila.

 „To je dokonce ještě lepší varianta, spoléhám na vás,“ zakývala potěšeně a napíchla si jednu uzenku z tácu.

 „Jistě, jen si posluž. Jako doma,“ mávnul rukou Tobias s kyselým výrazem. Lily se poslušně zakousla, a když polkla, spokojeně se ušklíbla.

 „No co, musím zkontrolovat, jestli tu nemáte lepší pochoutky, než dávají nám,“ pokrčila vesele rameny a všichni okolo se zasmáli. Jako by to snad bylo možné. Všichni se začali statečně propracovávat svými porcemi, a když byli asi v polovině, Lily jakoby mimochodem prohodila:

 „Co noha, Toby?“

 „Jako nová,“ oznámil, než si vůbec uvědomil, na co se ho zeptala. Když mu to došlo, zamračil se, ale Lily už byla spokojená.

 „To jsem ráda, víc vědět nemusím. Však vy se jednou budete chtít podělit sami. Nebo se prostě jen přitočím, až to z vás bude tahat James,“ přislíbila škodolibě. Tobias protočil oči a Dora se zašklebila.

 „Nevyhrožuj, však on se to určitě doslechne od někoho z dospěláků. Pokud to už neví,“ zamrmlala pochybovačně. Lily se zasmála.

 „Ty myslíš, že si nechá ujít vyprávění se všemi hrůznými detaily? Jako bys ho neznala.“

 „Nejsou žádné hrůzné detaily,“ řekl Tobias klidně. Lily si ale všimla, jak Adoráta ztuhla.

 „Jo, hrůzné detaily si taky nepamatuju, podle mě to byla hrůza od začátku do konce,“ zamumlala Dora tiše a Tobiasovi konečně na moment spadla maska. Díval se na ni, jako by ji chtěl obejmout, Lily to dojalo, ale nebyla blázen, aby to dala najevo. Radši si do pusy narvala enormní kus uzenky a málem se tak udusila. To uvolnilo atmosféru, protože tím všechny pobavila. Zbytek snídaně už proběhl v klidném klábosícím duchu. Rebeca se snažila tvářit, že je naprosto v pohodě, i když byla viditelně v horším stavu než ti dva, kteří si to rozdali s páchnoucí příšerou. A do toho cítila upřený pohled někoho, na koho se netroufala ani myslet, natož se tím směrem podívat.

 Měla pocit, že k završení celého dne bude test z lektvarů tím zdaleka nejmenším zlem, které by ji mohlo potkat. Zase tak moc se nepletla.

∂∂∂

Adoráta procházela chodbou tak rychle jak to jen šlo, aby to nebylo nápadné. Následovala spolužáky a snažila se ignorovat zvědavé pohledy, které jí věnovali. Bylo jí jasné, že každý jeden z nich chce slyšet, co se u hájenky stalo, ale ona se to snažila z hlavy co nejrychleji vytěsnit. Bohužel se jí to nedařilo ani zdaleka tak, jak doufala. Pořád se jí vracely ty chvíle, kdy mohli jen bezmocně čekat a doufat, že tu obludu zpomalí dost na to, aby stihla přijít pomoc.

 „Doro?“

 Výkřik se rozlehl chodbou a Adoráta vyděšeně uskočila ke stěně. Až po chvilce jí došlo, že to křičela ona a všichni na ni teď vyplašeně hledí. Tvář se jí zaplála a do očí vhrkly slzy ponížení. Morgano, teď se tedy opravdu projevila jako hrozný zbabělec. Do výhledu jí vstoupily dvě hnědé oči a známá tvář rámovaná světlými vlasy.

 „Omlouvám se,“ zašeptala Adoráta přiškrceně. Lehký dotyk na tváři.

 „To ne, já se omlouvám. Neměl jsem tě tak vyděsit,“ řekl Tony kajícně a tak, aby to slyšeli i nejbližší studenti. Snažil se zamaskovat její šíleně nepřirozenou reakci. Nemohla říct, že by mu někdy byla vděčnější.

 „Děkuju,“ zašeptala tak tiše, že se musel naklonit, aby jí vůbec rozuměl. Usmál se. Bylo to známé zvlnění rtů, které už hodnou chvíli neviděla. To, nebo snad jen pocit, že potřebuje trochu tepla, ji donutilo přenést váhu z pat na špičky, udělat půlkrok vpřed a opřít se mu o rameno, které jako by čekalo jen na ni. Měla ten pocit, třeba se pletla, ale ve chvíli, kdy se ho dotkla jí to bylo jedno. Byla to útěcha, a byl to důkaz, že není zase tam. Tohle nebyl Tobias a ani jeho vůně. Zabořila Tonymu nos do hábitu a nadechla se. Páchnul po spáleném lektvaru, jako nejspíš oni všichni a to včetně Dory. Byl to utěšující zápach.

 Slyšela Tonyho překvapeně vydechnout, ale pak ji jednou paží objal kolem pasu. Neohrabaně a jen zlehka, ale stačilo to. Dora sebrala zbytky rozvahy a odtáhla se. Celé to netrvalo ani minutu, ale pro ni to mělo hodnotu celodenního očistného rituálu.

 „Díky,“ zašeptala znovu.

 „Kdykoliv,“ zazněla potěšená odpověď. Tentokrát už Dora nezčervenala, naopak za plného vědomí se mu podívala do teplem zářících očí a usmála se.

 „Měli bychom jít na hodinu,“ navrhla pak. Odtáhla se, ale pak lehce zaváhala, sjela pohledem na Tonyho ruku. Měla by to riskovat? Zkusit to? Alespoň jednou? Viděla, jak mu cuknul ukazováček, brala to jako znamení. Natáhla se a sevřela jeho dlaň ve své. „Pojď.“

 Dokázala ho překvapit dvakrát během pěti minut a dle jeho širokého úsměvu mu to nevadilo.

 „Jsi připravená na utkání s profesorkou Cootovou?“ Adoráta se zašklebila.

 „Nikdy nebudu.“

 „Co proti tobě vlastně má?“ zeptal se Tony zvědavě.

 „Myslíš tím, proč nesnáší někoho tak úžasného jako jsem já? Tak to taky nechápu, asi to bude nedostatkem nadání, které mám pro přeměňování. Zdá se, že je to její životní vášeň,“ odvětila Dora kysele a Tony se rozesmál.

 „Jo, přesně to jsem měl na mysli. Navrch nejsi z nejhorších, máme ve třídě větší katastrofy,“ zamrkla povzbudivě.

 „Tak ti pěkně děkuji. Jsem ráda, že nejsem ta největší katastrofa.“ Tonyho výraz ztuhnul.

 „Tak to jsem řekl fakt blbě,“ usoudil zoufale. Dora se usmála.

 „Beru to s nadhledem, ty jsi zase katastrofa na písemné eseje,“ vrátila mu pochvalu. Blýskl po ní hrdým úsměvem.

 „To teda jo,“ prohlásil a oba se rozesmáli.

 Do třídy došli poslední, ale profesorka tam naštěstí ještě nebyla, jen všichni spolužáci na ně zvláštně koukali. Když Tony doprovodil Doru k její lavici, aniž by pustil její ruku, uslyšela Dora posměšně odfrknutí ze zadních lavic. Podle sluchu by řekla, že bylo holčičí. Pocítila téměř škodolibou radost a zmateně si nahlížela do duše, odkud se to asi vzalo. Úplně ji to zmátlo, většinou tyhle pazvuky úspěšně ignorovala.

 „Pane Goldsteine, do lavice!“ protnul třídu profesorčin hlas. A i přes přísný výraz a nepříjemný pohled se na ni Adoráta usmála. Nutno dodat, že tím profesorku vyvedla z rovnováhy natolik, že žádná další štiplavost nepřiletěla.

∂∂∂

„Než dnes skončíme, všichni si poznamenejte, že úkol na příští hodinu má mít jedenáct palců, je to jasné? Cokoliv kratšího budu automaticky hodnotit jako Hrozné. Zadání je doufám jasné, ale ještě pro jistotou jednou, že pane Worple?“ dotázal se profesor Malfoy a Lily se kousla do rtu, aby se nezasmála nad Paridovým vylekaným výrazem.

 „Pane?“ ozvalo se tázavě.

 „Jaký je úkol na příští hodinu?“ zeptal se profesor s ledovou maskou. Když byla Lily menší, myslela si, že jsou dva. Její kmotr Draco a potom profesor Malfoy. Nemohla pochopit, jak může být někdo tak hrozně úžasný zároveň tak přísný. Teď už chápala, jak se to má, ale pořád ji dokázal vyplašit, když nasadil tuhle ledovou masku neočekávaně.

 Worple si zatím nervózně popotáhnul límec.

 „Dlouhý, pane?“ zkusil to a vyvolal tak několika spolužákům menší záchvat smíchu. Lilyin kmotr nadzvedl tázavě obočí.

 „Pro vás určitě, vy mi totiž osobně doručíte tu esej dvacetipalcovou. Tak tedy zadání. Chci, abyste mi popsali způsob vypořádání se s Hastrmancem, Pětinohem a Vlkodlakem. A prosím buďte kreativní, nerad bych viděl stejný postup ve dvaceti pracích za sebou. Vy si pane Worple přiberete ještě Sfingu, ať máte to pojednání čím zaplnit a nejsou to jen plané tlachy. Řekněme ke každému tři varianty? Od klasických až po to, co vaše hlavy dokáží vyplodit nejzajímavějšího. Takže to by bylo vše, pro dnešek končíme,“ mávnul rukou a propustil je.

 Lily si sklidila věci do tašky a chystala si ji hodit přes rameno, když se její kmotr nečekaně ozval:

 „Slečno Potterová, vy se zdržte, ano?“ vyzval ji s hlavou skloněnou k pergamenům, které si rovnal na hromádku. Když odešel i poslední její spolužák, dveře se zavřely. Najednou už tu nebyl profesor Malfoy, díval se na ni starostlivě se tvářící Draco. Přesto ho oslovila jako ostatní studenti.

 „Děje se něco, pane?“ Dostalo se jí překvapeného pohledu. Usmála se a sklopila oči k podlaze, kam pokládala tašku.

 „Zkus to znovu,“ pobídl ji hlubokým hlasem, který evokoval ty nejlepší vzpomínky.

 „Děje se něco, strejdo Draku?“ Šedé oči potěšeně zableskly.

 „To je moje malá Narciska,“ zabručel spokojeně a sešel z učitelského stupínku. „Posaď se,“ pobídl ji jemně a Lily poslechla. Přesto ji neopouštěl pocit, že to musí být něco zvláštního, když ji zdržel uprostřed vyučovacího dne. Zeptala se tedy znovu, ale už bez nádechu humoru.

 „Děje se něco?“ Slyšela svůj hlas lehce se chvět nervozitou, musel to tedy slyšet i on.

 „To jsem se chtěl zeptat já,“ řekl stejně vážně. „Poslední dobou se zdáš jiná, roztěkaná, vážná, straníš se ostatních… Máš nějaký problém?“ Jeho hluboký tichý hlas hladil a chlácholil a bylo jedno, co zrovna říkal, už poslouchat ho bylo pro Lily utěšující.

 „Ne, všechno je v pořádku,“ zavrtěla přesto hlavou. Draco se zamračil.

 „Cissy, víš, že mi můžeš říct všechno. I to, co se nemají dozvědět tvoji rodiče,“ řekl tiše. Zamrkala, jak jí ta informace na chvíli vehnala slzy do očí. Jo, věděla to. Draco by nikomu nic neřekl, kdyby nechtěla. On a Albus by její tajemství nezradili. Jenže tohle nebylo tajemství, tohle byla hanba. Zapovězená, ostudná,… Kousla se do tváře, aby nevzlykla.

 „Něco s klukem?“ zkusil to Draco a Lily zatrnulo, jak blízko to vlastně je té pečlivě utajované pravdě.

 Rychle zavrtěla hlavou.

 „Tak spolužáci?“

 Další zavrtění.

 „Lily, je to něco vážného?“ Zněl tak… jako ztělesněná dobrota. Jako by byl vlnou, do které se může schovat, a která ji uchrání před ránami a chladem světa. Dodala si odvahu a zvedla pohled. Střetla se s šedýma očima, které potemněly smutkem. Viděl to. Viděl všechno, co cítila, co cítit nechtěla, za co se styděla. Otevřel náruč a ona se do ní bez sebemenšího zaváhání schovala. Stavidla povolila a z očí se jí vyhrnuly tiché slzy, ty společnice, které ji nenechaly trávit noci samotnou.

 „N-nem-můžu to říc-ct,“ zavzlykala, trhaně. Paže ji sevřely pevněji. Povzdechl si a ona cítila jak se jeho teplý dech prohnal jejími vlasy jako vítr lesem. Pohladil, zachvěl, ale neuškodil.

 „Můžeš. Mě ano. Albusovi ano. I rodičům bys mohla, ale vím, že mi to neuvěříš,“ šeptal.

 „Ale to je taková hanba,“ zašeptala Lily zoufale. Cítila, jak na moment ztuhnul a pak ji ještě pevněji sevřel.

 „Narcisko malá, ty nedokážeš udělat nic hanebného. Máš příliš dobré srdce, jak by taky ne s tvými rodiči. Ať se trápíš čímkoliv, nebude to tak hrozné, jak se to tváří.“

 „Ale ano, je. To nemůžu rodičům udělat.“

 „Ono se to týká taky jich?“ divil se upřímně.

 „Jo. Jsou to Potterovi. Já jsem Potterová, co udělám, to se hned rozkřikne. Nechci našim ublížit. Nebo Jamesovi. Ani Albusovi, má jít přece na ministerstvo.“

 Její kmotr si odfrknul.

 „Chceš mi tvrdit, že by Albus upřednostnil svoje místo na ministerstvu před tebou? Určitě je ti jasné, že je to hloupost. James? Ten dokáže zastínit naprosto všechno, takže ani jemu neuškodíš, ať provedeš cokoliv. A rodiče? Narcisko, ti mají dávat pozor na tebe, ne ty na ně. Jsme si jistý, že i oni tě pochopí.“

 „Nepochopí. Je to tak… tak zlé!“ Vehementně vrtěla hlavou. Draco jí chytil tváře do dlaní. V očích se mu valila bouřková mračna vzdoru proti jejím tvrzením. Nebyla dost silná, aby je rozehnala a ta šedá věštila déšť. Spoustu deště, který její problémy spláchne a donutí se je vsáknout do země.

 V tu chvíli si uvědomila, že on ji opravdu neodsoudí. Může mu to říct.

 Řekne.

Sfinga (Sfinx) Egyptská má lidskou hlavu na lvím těle a již více než tisíc let ji kouzelníci využívají k hlídání cenností a tajných úkrytů. Je velmi inteligentní a vyžívá se v hádankách a hlavolamech, ale opravdu nebezpečná je jen tehdy, kdy je ohroženo to, co hlídá.

Vlkodlak (Werewolf) Se vyskytuje po celém světě a lidé se ve vlkodlaky mění pouze, pokud je pokouše. Dosud není znám účinný lék, třebaže v posledních letech pokroky ve výrobě lektvarů dokáže utlumit nejhorší příznaky. Jednou měsíčně, za úplňku, se jinak zcela zdravý kouzelník nebo mudla mění ve vražednou bestii, která dává lidské kořisti přednost před jakoukoliv jinou.

Pětinoh (Quintaped) Známý i jako chlupatý MacBoon. Je nesmírně nebezpečná masožravá obluda, která miluje zvlášť lidské maso... Žije jen na ostrově Drear u pobřeží severního Skotska a tak se toto stalo nezakreslitelným teritoriem. Připomíná rudohnědou chlupatou hvězdici na stejně chlupatých pěti nohách zakončených kopyty. Postoj nohou jako u pavouka.

Hastrmanec Britský a Irský vodní démon, který na sebe bere nejčastěji podobu koně s orobincem místo hřívy. Když nic netušící oběť nasedne, potopí se s ním ke dnu a tam jej pozře (mimo vnitřností). Dá se zneškodnit uzdou umístěnou správně umisťovacím kouzlem. Největší známý hastrmanec obývá skotské jezero Loch Ness a jelikož na sebe bere různé podoby od vydry až k vodnímu hadovi, jeho skutečná totožnost mudlům uniká, stejně jako démon samotný.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 12.: