New Rebellion - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Útěk nebyla jediná překážka, s níž se Nadette musela poprat. Některé věci vás prostě dokážou srazit na kolena.

30.08.2013 (10:00) • Evolet • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 564×

Jsem ráda, že je tu konečně někdo, s kým si rozumím a kdo zná moje skutečné jméno. Se všemi těmi militaristickými vůdci bych asi za chvíli umřela nudou. Jsem zvyklá jednat na vlastní pěst a celá tahle organizace mi velmi nevyhovuje. Pomalu natahuji tětivu a mířím na cíl. S Austinem je legrace a navíc jsme skvěle sehraní. Pouštím šíp, který se zabodává téměř do středu terče. Beru další a opatrně ho natahuji. V tu chvíli začnou pípat hodinky na mém zápěstí a rozsvítí se červenou barvou. V překvapení pouštím šíp, který se zabodává mimo terč. Dívám se na hodinky a přemýšlím, co s nimi dělat. Ta příšerná věc nehodlá ani napopáté přestat pískat. Obrací se ke mně Austin, kterému už zjevně také začala drnčet hlava.

„Dej to sem, prosím tě.“ Sahá na mou ruku a zkoumá komunikátor.

„No, to jsem na tebe zvědavá.“ Podávám mu ruku a tou druhou si zakrývám uši. Po několika nevydařených pokusech mu svou ruku vytrhuji ze sevření a běžím ke stanovišti nožů. Tam beru jeden z menších nástrojů a kovový řemínek přesekávám. Poté ještě několikrát na komunikátor dupnu, dokud mu nedojdou síly a nerozpadne se na více částí.

„Co s tím děláš?“ volá na mě Austin přes půl haly.

„Co bych s tím asi dělala? Snažím se to umlčet,“ odpovídám a sbírám ze země to, co zbylo z komunikátoru.

„No, za to tě moc nepochválí. Když mi ten náramek připínali, několikrát mi důkladně vysvětlili, jak se k němu mám chovat.“

„A co jsem měla dělat?“ rozčiluji se a rázuji si to směrem k výtahu. „Tak ať si mě třeba potrestají. Já prostě nemůžu za jejich debilní přístroje,“ nadávám a máchám rukama okolo sebe. Vstupuji do výtahu a tisknu tlačítko s nápisem 2. patro – ústředna. Dveře už se zavírají, ale Austin je zbrzdí a přistoupí ke mně.

„Tak snad na mě počkáš,“ řekne s úsměvem.

„Jedu to vyřídit. Co by mi mohli udělat?“ krčím rameny a zakládám si ruce na prsa. I taková blbost už mě dokáže rozčílit. „Navíc po mně určitě něco chtěli. Mohla jsem to vědět, kdyby se ta věc nezbláznila. Teď budu muset znova vkročit do té jeho kanceláře, kde jsem zařazená do složky Katniss druhá.“

„Proč ti tak vlastně říkají?“ ptá se Austin.

„Nevím,“ krčím rameny, „asi jim to připadá hrozně vtipný nebo co. Ale zjevně to má být výsměch Katniss. I když nevím, na co to je, když to ona neslyší. V každém případě mě to dohání k šílenství. Nechci, aby mě s ní srovnávali. Nemají na to právo, a Charles už vůbec ne.“

Dveře v druhém poschodí se otevírají a já vstupuji do prázdné kovové chodby, kterou jsem už dnes ráno procházela. U dveří se pomalu zastavím. V Charlesově kanceláři zjevně někdo je. Opatrně se opírám o dveře a poslouchám.

„Ale jak jí to řekneme?“ říká Charlesovi nějaká žena.

„Je silná, zvládne to,“ odpovídá plukovník.

„Je to jen sedmnáctiletá dívka. Přišla už skoro o všechno. Nemůže to zvládnout.“

„Je to ostřílená kriminálnice,“ opět rázně odpoví. „Viděla umírat desítky lidí.“

Tento rozhovor se mi přestává líbit. Přitisknu ucho co nejtěsněji ke dveřím. Žena stále něco drmolí. Skoro už to vypadá, že se začne s Charlesem hádat. Když v tu chvíli zaslechnu něco, co jsem nikdy slyšet nechtěla. Pomalu oddálím ucho od dveří a prolomí se mi kolena. Klesám podél zdi k zemi a z očí se mi začínají koulet slzy. Ne, to se mi nemohlo stát, tohle není pravda.

« Předchozí díl

Autor: Evolet, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction