OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 9. kapitola

14.04.2012 (10:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1200×

„Máte rezervaci, madam?“ ozvalo se blízko mě, a já se znovu málem lekla. Jistě, tahle restaurace byla velmi luxusní podnik, kde byla nutná rezervace předem. A já neměla tu chytrou oční věcičku, co dokázala oblbnout každého nevědomého jedince, takže jsem ho nemohla, tak jako Damon přesvědčit, aby mě prostě pustil dovnitř. A tenhle pán asi vážně fantasy nečte, aby mu moje tvář něco říkala. Kruci!

„Uhm… Salvatore? Můj manžel by mě tu měl očekávat,“ zkusila jsem to, ale moc jistě to neznělo. Pán se zamyšleně podíval na svůj seznam.

„Jistě, tudy prosím,“ vzhlédl najednou s úsměvem a vedl mě směrem kamsi dozadu k salónkům. To si ze mě Damon snad utahuje, ne? On byl vždycky na ten luxus. Pán mě opustil u dveří a já pomalu, nejistě vkročila dovnitř. Seděl tam u stolu, upíjel ze skleničky, a byť o mně pravděpodobně věděl už ve chvíli, kdy jsem vystoupila z taxíku, zatím mi nevěnoval jediný pohled. Zůstala jsem stát na prahu a čekala, co udělá.

„Přišla jsi,“ promluvil nakonec. Jen jsem přikývla.

„Odpouštíš mi?“ zeptal se s nadějí ve hlase, když se na mě konečně podíval a v mžiku byl u mě. Navíc někde cestou stihl ještě zavřít dveře. Chtěl mě pohladit po tváři, ale uhnula jsem. V tu chvíli jsem si všimla, že nejsem jediná, která stále nosí snubní prsten.

„Elena říkala, že teď je naše poslední šance, ne? Já možná nemám věčnost, ale ani zbytek života se mi nezdá jako zrovna krátká doba pro takovou výčitku,“ odpověděla jsem mu nakonec.

„Zatím,“ zašeptal nebezpečně blízko mému uchu. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích.

„Zatím nemáš věčnost,“ ujasnil. Musela jsem se ušklíbnout.

„Tvé ego evidentně zabírá stále stejný životní prostor,“ poznamenala jsem.

„Ne-li větší,“ okomentoval mou poznámku sebevědomě a vedl mě ke stolu. Zasmála jsem se.

„Takže si to ujasněme. Máš tenhle večer, abys mě přesvědčil, že stojí za to pustit si tě zpět do života,“ řekla jsem naprosto vážně, když jsme zasedli.

„Něco mi říká, že tentokrát na to čokoláda a pár panáků vodky stačit nebude,“ konstatoval odlehčeně. Jak to jenom dělal. Byl tak nenucený v situacích jako tahle. Svým sarkasmem mě zbavoval veškerých obav a nejistot. Jeho slova mě uvolňovala, jeho úsměv utvářel ten můj. Sakra, ten chlap mě zničí.

***

A přesně takový byl celý večer. Téma své sehrané smrti naprosto vyškrtl. Obcházel ho s tím, že už mu to vysvětlil, že není, co víc by mi mohl říct. Bavili jsme se normálně. Jako dva staří přátelé, kteří se dlouho neviděli. Všechno to vážně jsme dusili někde v sobě, hluboko pod povrchem. Musela jsem uznat, že Damonova taktika byla chytrá a rozumná. Byla by blbost si tu vzájemně vyznávat city, poté, co bylo všechno mezi námi tak uměle přetrženo. Nevěřila jsem mu. Nemohla jsem. A on to moc dobře věděl. Jakoby začal úplně od začátku. Obyčejná konverzace v podstatě o ničem. Konverzace, díky které jsem ho před lety pustila do svého života. A díky které jej pravděpodobně nikdy neopustí. Můžu ho totiž milovat. Můžu ho nenávidět. Ale nikdy mi nebude lhostejný. Nikdy.

Čas ubíhal zatraceně rychle. Jako ostatně vždycky, když byl on poblíž. Tak rychle jsem si zvykla na jeho přítomnost. Už teď jsem si jistá, že bych zase roky vstřebávala, kdyby zmizel. A to jsem mu zatím ani nedovolila, aby se mě dotknul. Děsilo mě, jakou nade mnou má moc. Jak strašně moc pro mě znamená a o to líp to sám dobře ví. Byl tu takovou chvilku a já už bych pro něj udělala naprosto cokoliv. Tolik mi chyběl. Jenže teď už byl čas jít, jak jsem zjistila, když jsem se podívala na mobil, abych zkontrolovala případné Marcusovo hlášení. Na čas jsem vytřeštila oči.

„Hádám, že právě nastal čas, abych tě vyprovodil domů,“ pobaveně sledoval můj výraz. Nezbylo mi, než mu dát za pravdu. Ihned zaplatil, abychom mohli vyrazit. Cestou jsme však nespěchali. Šli jsme tiše vedle sebe a užívali si přítomnost jeden druhého. Pamatuju si, když jsme spolu šli takhle poprvé. Nabídl mi teatrálně rámě a hašteřili jsme se až ke mně domů. Klidně bych to vrátila zpět. Ne, že by tehdy byl můj život o něco lepší, jen samotný Damon se tehdy jevil v úplně jiném světle.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se po chvíli. Původně jsem neměla v úmyslu odpovídat. Vždyť jsem normálně neměla důvod. Pak mi ale došlo, že komu jinému se přiznat, než vlastnímu muži, ne?

„Nad vším. Hlavně nad svým zpackaným životem,“ konstatovala jsem s pohledem ve hvězdách.

„Jsi známá spisovatelka, máš spoustu peněz a milujícího bratra, na tom není nic špatného, ne?“ podíval se na mě.

„Jop, která stále žije pod rizikem schizofrenie, za muže má psychopatického upíra, který jí kdysi zabil kamaráda, a její nejbližší rodina jsou jeho nadpřirození přátelé. O tom, co bylo předtím ani nemluvě,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„No tak! To by ti stejně nikdo nesežral! Nechci být protivný, ale popravdě máš tak zpackaný život, že bych tomu ani já neuvěřil, poznat tě teď,“ použil skutečně velmi povzbudivá slova.

„Myslela jsem, že v době, ve které jsi vyrostl, si muži dávali před ženami alespoň trochu bacha na jazyk,“ odsekla jsem, ale spíš jen hraně. Nemyslel to vážně. Nebo možná myslel, ale ne ve zlém.

„Vždycky jsem byl napřed.“ Jistě, jeho ego si najde způsob, jak vyrůst za všech okolností.

„Tsss,“ zazubila jsem se. A pak bylo zase ticho. Celý zbytek cesty až ke mně domů.

***

„Tak jsme tady,“ vydechla jsem unaveně, když jsme stanuli před hlavním vchodem do našeho domu. Rozpačitě jsem se otočila, abych čelila jeho záhadnému uhrančivému pohledu. Stál blíž, než jsem čekala. Jeho elektrizující blízkost, chtíč v jeho modrých duhovkách. Naše rty se začaly samovolně přibližovat s příslibem polibku na dobrou noc. Polibku, po kterém jsem pět let tolik prahla, ze kterého se mi teď div nerozklepala kolena. V poslední chvíli se však dostavilo racionální myšlení a já celý proces zastavila odkloněním hlavy na stranu. Podíval se na mě zlomeným pohledem, který vzápětí sklopil k zemi. Něco mi říkalo, že mě špatně pochopil a nějaká část mě najednou pociťovala potřebu mu to vysvětlit. Instinktivně jsem chytla jeho tvář do svých dlaní a přinutila ho znovu vyhledat můj pohled.

„Stojíš tu, prakticky u mě na prahu, po pěti letech neuvěřitelné bolesti, strádání, stesku. A já… prostě by mě zničilo, kdybys znovu zmizel. Nesnesla bych další ztrátu. Musím si zvyknout, že tu jsi. Musím vědět, že tu budeš i zítra. Být si jistá. Protože jinak se opravdu zlomím vejpůl. Už nebudu mít sílu srovnat se s tím, že tu nejsi, když do toho zase rychle spadnu,“ zašeptala jsem zoufale, plačtivě. Nezbývalo mi, než jen tiše doufat, že to pochopí.

„Já neodejdu,“ zašeptal mi nazpět a konečně mě pohladil po tváři.

„Pak budeme mít celou věčnost, abychom si to vynahradili,“ pousmála jsem se na něj. Překvapeně mi úsměv opětoval a přísahám, že jeho pohled se radostně rozzářil.

„Myslím, že s takovým příslibem dokážu jít dneska spát,“ odpověděl mi skoro vesele.

„Tak v pátek kino? Moje staré číslo je opět funkční. Važ si toho, víš, že nejsem zrovna typ, co zve ženskou na rande,“ koketně se ušklíbl.

„Já jsem ale tvoje žena! A jelikož jsi mě poslední roky dost zanedbával, tak si rande zasloužim. A jo, pátek by šel,“ vyplázla jsem na něj svůj jazyk. Dnes už poněkolikáté. Pobaveně nad tím zakroutil hlavou.

„Dobrou noc, Damone,“ řekla jsem nakonec tiše na rozloučenou. Jen tiše přikývl a pomalu se vydal ulicí zpět. Otočila jsem se, abych odemkla vchodové dveře. Klíč zacvakal v zámku a já se za ním ještě naposledy ohlédla. Znovu jsem potlačovala nutkání se za ním rozeběhnout, skočit mu do náruče, být s ním. Už napořád. A pak zmizel ve stínech ulic. Ještě chvíli jsem se upřeně dívala tím směrem, než jsem konečně zašla do útrob domu. Na výtah se mi tentokrát naštěstí povedlo včas vzpomenout. Odemkla jsem dveře od bytu a pokusila se tiše vmanévrovat dovnitř. Tak nějak tajně jsem doufala, že Marcus už spí a tudíž neodhalí mé dvouhodinové zpoždění. Marně.

„Já ho viděl tam dole!“ křikl zpoza rohu hned, jak se za mnou zavřely dveře. Lekla jsem se tak, že jsem málem vypustila duši.

„Myslel jsem, že je mrtvý! Trápila ses kvůli němu!“ Ve tváři měl najednou výraz toho čtyřleté malého kluka, který má dětský strach o svoji starší sestřičku.

„Já si to myslela taky,“ špitla jsem.

„Opravdu je to on? Jak je to možné?“ No, o tom tady svému mladšímu bratrovi fakt vyprávět nebudu. Alespoň zatím ne.

„Bylo to jedno velké nedorozumění. Zdá se,“ odpověděla jsem mu nakonec.

„Máš dobrou náladu!“ obvinil mě radostně. Jen jsem provinile přikývla.

„Jdi spát, pokud vím, ty na rozdíl ode mě, máš ráno povinnosti!“ zahnala jsem ho dřív, než stihl pokračovat ve výslechu. Už tak to začínalo být komické. Můj dvanáctiletý bratr mě zpovídal jako nejlepší kamarád. Jeho nálada rapidně klesla. Cosi otráveně zamumlal, načež zapadl do svého pokoje. Ani já neplánovala ponocovat, takže jsem ho vzápětí v podstatě následovala. Když jsem pak uléhala do peřin, bylo mi mnohem líp. Najednou jsem měla pocit, že to místo vedle mě možná nebude napořád prázdné. Někde uvnitř mě se sice stále ještě skrývalo velké epicentrum strachu připravené vybuchnout, ale to bylo nic v porovnání s tím, co bylo předtím. Damon byl zpět. Byl tady. Skutečný!

Chcete mě ukamenovat, že jo? Já vím, já vím! :-P A bude hůř. Blíží se maturity a jediná povídka, kterou mám předepsanou dostatečně dopředu je Mezi světy, takže se může jednoho krásného dne dost dobře stát, že se zjevím až na začátku července. Krom maturity mě totiž čekají ještě přijímačky a operace kolene... Budu se sice snažit, ale kdybych se vypařila z povrchu zemského, pak věřte, že jsem se neloučila z dobrého důvodu. Já se totiž vždycky vrátím (představte si ten správně zvrácený hlas na pozadí). :o)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 9. kapitola: