OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 5. kapitola

16.03.2012 (15:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1187×

Nevím, jestli ten motivační sebe-proslov uvnitř, nebyl jen další krok do blázince, každopádně jsem se konečně otočila. Hlavu jsem měla stále sklopenou k zemi a tak jsem viděla jen jeho nohy. Pomaličku jsem si dodávala odvahu stoupat pohledem výš až k jeho rukám. Ty mě snad konečně vyvedou z mého bludu. Alespoň v to jsem doufala. Jenže nevyvedly. Ten masivní prsten proti slunci mi vyrazil dech.

Zajíkla jsem se a už více se mi nepodařilo udržet slzy. Pomalu jsem zvedla hlavu, abych se definitivně přesvědčila o nemožném. Když se moje oči setkaly s těmi jeho, málem se mi podlomila kolena. Do té prázdné schránky, kterou jsem se stala, se najednou nahnalo tolik různých emocí, že jsem měla pocit, že se musím každou chvíli rozletět na kousíčky. Vztek, že mi lhal, že mě opustil, donutil mě smířit se tou nejkrutější realitou a když jsem to konečně udělala, vrátil se. Bolest, že mě nechal samotnou celou tu dobu. Smutek, provinilost. Nenávist. Ale taky radost, že ho zase vidím, byť jsem ho už nikdy spatřit neměla. Láska, štěstí. Zvědavost. Zmatek. Strach. A já nevěděla, který z těch pocitů si vybrat.

„Damone,“ zašeptala jsem nakonec plačtivě. Na odpověď se pousmál. Tím svým způsobem, originálním a neodolatelným způsobem. Jedním z důvodů, proč jsem mu tenkrát podlehla.

„Faith, děje se něco? Vy se znáte?“ vložila se do toho zmatená Chloe. Sice jsem nevěděla, co chci udělat s Damonem, nicméně věděla jsem, co chci udělat s Chloe.

„Jeď domů, Chloe. Zítra ti zavolám. Já se svezu jinak,“ oznámila jsem jí, aniž bych se na ní podívala. Sice se nadechla k odpovědi, ale pravděpodobně jí v hlavě utkvěl tón, jakým jsem to řekla a tak se jen s tichým pozdravem vypařila.

„Myslela jsem, že… že jsi mrtvý,“ vydechla jsem, když se za mou společnicí zavřely dveře.

„To jsem, už víc, jak sto padesát let,“ odpověděl mi jakoby nic. To byl impulz k tomu, abych překonala další kousek z naší vzdálenosti a vrazila mu facku. Podíval se na mě trochu překvapeně. Nevím, co čekal. Že se mu vrhnu okolo krku?

„Co kdybychom si promluvili?“ Přešel předchozí incident, jakoby se nestal.

„O čem chceš mluvit?“ vypálila jsem naštvaně. Ano, zdá se, že jsem si vybrala vztek.

„No, prakticky jsi mi namísto pozdravu vrazila facku, takže asi mám, co vysvětlovat,“ odpověděl mi naprosto klidně.

„A ty se mi divíš?!“ zasípala jsem, naprosto udivená jeho postojem.

„To jsem řekl? Poď, vezmu tě na večeři.“ Nabídl mi. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala, ale on mi jen nastavil ruku.

„Prosím,“ zašeptal. Vzala jsem si svou kabelku, utřela slzy a vydala se vstříc východu. Do jeho ruky jsem jen vrazila.

„Máš hodinu,“ oznámila jsem mu příkře u východu a poslouchala, jak mě jeho kroky následují. Zapadli jsme do první rozumně vyhlížející restaurace. Chvíli jsme mlčky prohlíželi jídelní lístek a pak si oba objednali.

„Poslouchám,“ prohlásila jsem, když jsem zaklapla tu tenkou knížku s nabídkou jídel.

„Nechtěla jsi život se mnou a já tě nechtěl nutit, vybírat si.“

„Jak tohle můžeš tvrdit?“ odsekla jsem.

„Kdykoliv přišla řeč na to, co bude dál, obcházelas to. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak se trápíš. Nechtěla jsi být tím, čím já, prostě jsem ti to chtěl ulehčit. Dát ti, po čem toužíš, aniž by ses musela vypořádávat s rozhodnutím odejít,“ zněl lítostivě. Vážně věrohodně lítostivě.

„Tak ses zabil?! Znáš mojí minulost, znáš mě! Nechtěj po mně, abych věřila, že jsi sehrál svojí smrt pro moje dobro!“ vyštěkla jsem a téměř vstala ze židle. Několik lidí se po nás otočilo, i když nevím, zda nám rozuměli. Nakonec Francouzi jsou v tomhle celkem ignoranti a jiné jazyky se neučí. Přesto jsem si raději sedla a pokusila se uklidnit.

„A ty znáš zase mě! Moc dobře víš, že mi logický myšlení v těhle věcech zrovna nejde!“ Vrátil mi to. Sklopila jsem hlavu. Měl pravdu. V takových situacích byl stejnej idiot jako já. Stejně bylo na jeho vyprávění něco špatně.

„Ovlivnili jsme tě, aby sis myslela, že jsem umřel a já potom odešel. Hodně jsem cestoval a párkrát se stavil i za ostatníma, abych zjistil, jak se mají, jestli nevědí něco o tobě. Ale nikdo z nich nevěděl. Říkali, že jsi jim prostě zmizela. Že jsi odešla bez rozloučení a nikdo neví, kde je ti konec. Chvíli jsem tě zkoušel najít, ale musí se nechat, že jsi v tomhle dobrá. Umíš doslova zmizet ze světa, když chceš. Ale vždycky, když už jsem měl šanci na tebe přijít, vzdal jsem to. Nebyl jsem si jistý, jestli bych se okolo tebe dokázal z dálky plížit a pozorovat tvůj nový život. Jestli bych snesl fakt, že jsi třeba znovu vdaná, že už třeba máš i dítě. A tak jsem se vždycky jen stáhl. Potom, ale vyšla ta knížka. Nechtěl jsem jí číst. Těch několik měsíců s tebou jsem si pamatoval moc dobře sám od sebe a nebyl jsem si jistý, zda chci vědět, jak jsi na to pohlížela ty. Jenže rozhovorům s tebou, které byly v každém časopise, se mi odolat nepodařilo. Když jsem zjistil, že se otázkám o svém životě vyhýbáš a že jsi sama, jen se svým bratrem, začalo mi to vrtat hlavou. A pak jsem si na jedné fotce všiml, že nosíš ten prsten. Navíc mi Elena ukázala poslední odstavec té knížky. No, vlastně stačila poslední věta,“ rozpovídal se a mě v mysli vyvstanula věta, kterou jsem do té knížky původně dát ani nechtěla.

Teď už má nový, jiný život, na který si rozhodně nemůže stěžovat, přesto, když z jasného nebe jednou za čas spadne hvězda, nepřeje si nic jiného, než ještě jeden jediný den v těch dobách, jen jeden den s ním.

„Poprosil jsem Caroline, aby za tebou přijela a zjistila, jak na tom si. Věděl jsem, že když to udělám já, zapletu se ti zpět do života, protože se nevydržím dívat ze stínů. A když mi volala, že nikoho nemáš. Že jsi chtěla mě… já… nejdřív jsem nechtěl přijet, nechtěl jsem ti znovu ublížit. Ale Elena mě k tomu dokopala. Řekla, že když nepřijedu teď, bude už opravdu definitivně pozdě. Vím, že je to sobecký, po tom, co jsem před lety provedl a popravdě ani netuším, zda čekám, že mi to odpustíš, ale když ne, jsem to já z nás dvou, kdo tu bude věčně a věčnost s tím, že jsem to nezkusil, bych prostě nesnesl,“ dokončil svou zpověď a já se opět ocitla na pokraji nervového zhroucení. Nedůvěřivě jsem se podívala do jeho pichlavých očí. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. Byla to blbost. Ne, že by normálně blbosti nedělal, ale to hle nebyl on. Za celou tou maškarádou muselo být něco víc. Ale co jsem asi tak měla dělat? Jedna moje část měla chuť urvat nohu u dřevěné židle a prohnat mu ji srdcem a ta druhá zase toužila skočit mu okolo krku a líbat ho minimálně celou noc.

„Dej mi tenhle večer, prosím. A potom se sama rozhodni, co chceš. Když budeš chtít, odejdu a klidně tě nechám zapomenout, že jsem se kdy znovu objevil ve tvém životě,“ nabídl mi tak trochu zoufalým hlasem. Smutně jsem si povzdechla a nejistě kývla. V jeho tváři se objevil úsměv. V rychlosti jsem napsala Marcusovi, že dorazím později, protože musím ještě něco vyřídit, a pustila jsem se do jídla, které zrovna přinesli na stůl.

***

Večer probíhal zvláštně. Byl plný napjatého ticha, které bylo přesyceno vzájemnými výčitkami. Byla to zoufalá němá hádka, při které jsme se vzájemně nedokázali ani podívat do očí. Prostě jsme seděli a mlčeli. Oba dva jsme si nejdříve museli rozmyslet, co vlastně chceme tomu druhému říct. Jestli je vůbec, co říct. Já věděla, že je důležité si všechno nejdřív přebrat a potom teprve jednat. Bylo mi jasné, že cokoliv v tomto rozpoložení udělám, budu toho litovat. Ať už to bude nejistotou, zda jsem udělala správně, když se mu hned vrhnu okolo krku, po čemž část mého já naprosto šíleně prahla. Nebo faktem, že jsem ho odehnala ve vzteku za to, co provedl. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi celá tahle noc připadala jako stupidní nápad. Co jsme si mysleli? Že se uvidíme po pěti letech a zajdeme poklábosit na skleničku? Že si vylijeme srdíčka a padneme do náručí při děsně romantickém východu slunce? Za prvé, nejsme Stefan s Elenou. A za druhé, i kdybychom byli, ani oni na tom nejsou tak šíleně, aby to přešli s takovou grácií.

„Tohle není dobrý nápad,“ vyhrkla jsem nakonec a přerušila tak ticho jako první. Neodpověděl, jen si povzdechl a sklopil hlavu. Pravděpodobně právě myslel na úplně to stejné.

„Potřebuju si to všechno přebrat. Srovnat se s tím, že jsem se pět let trápila kvůli lži. Srovnat se s tím, že tu opravdu jsi.“ Vysvětlila jsem mu, díky naprosto neznámému nutkání mu to říct, tedy vůbec něco navíc říct. Asi aby si to nevyložil jinak.

„Co tohle: Sejdeme se za tři dny tady, v téhle restauraci, v tuhle hodinu. Když nepřijdeš, vezmu to tak, že mám odejít. Co ty na to?“ Navrhl s nadějí v hlase. Zdálo se to fér.

„A co když nepřijdeš ty?“ zašeptala jsem téměř neslyšitelně. Nevím, zda jsem stále ještě nechtěla věřit tomu, že to není sen nebo jsem prostě nevěřila jemu. Třetí varianta byla kombinací obou předchozích. Znovu si povzdechl.

„Chápu, že tomu nebudeš věřit, ale je mnohem pravděpodobnější, že tu budu každý den čekat, jestli se neobjevíš. I kdyby ses už nikdy objevit neměla,“ odpověděl mi smutně a naprosto vážně. Takhle si ho pamatuju jen jednou jedinkrát. Krátce potom, co jsme se poznali a on mě odprošoval, abych mu odpustila vpád do mého soukromí. Když mě tenkrát přesvědčil o tom, že on je moje druhá šance. Teď jsem si povzdechla pro změnu já.

„Jestli nepřijdeš. Ne, jinak. Jestli znovu odejdeš, pak přísahám, že je mi úplně jedno, jestli jsi jen další zpropadená halucinace, co mi má připomenout mojí schizofrenii, budu tě s definitivní platností nenávidět a nikdy už ti neodpustím,“ prohlásila jsem nakonec pevným, ale velmi tichým hlasem. Nechtělo se mi riskovat, že tu někdo přeci jen umí anglicky a ještě by ve mně poznal spisovatelku. To, co jsem právě Damonovi řekla, by totiž byl skvělý článek do bulváru.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 5. kapitola: