OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 3. kapitola

09.03.2012 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1306×

„Ale ne jen to. I tím jak se chová. Na skoro dvanáctiletého kluka se chová hodně rozumně.“ Sedla si na gauč a velkými okny pozorovala probouzející se Paříž.

„Musel se přizpůsobit. Snažila jsem se dát mu obyčejné dětství, ale i tak. Mně je jen šestadvacet, pořád jsem jen jeho sestra. Nemá žádnou mámu nebo tátu. A já po svý mámě nemůžu chtít, aby vychovávala ještě jeho. Myslím, že se mnou si užila ažaž,“ odpověděla jsem jí, když jsem nám přinesla svou mistrovsky udělanou snídani.

„No, když jsem ho tak poslouchala, vím, o čem mluvíš. Vzhledově vypadáte úplně jinak, ale když promluví, slyším tebe,“ zasmála se tomu. A já jsem se musela pousmát taky. Pamatuju si naše první týdny tady. Jak jsem sem přijela plna očekávání nového začátku pro nás oba, ale nakonec jsem zjistila, že to ani jeden nezvládáme. Jak jsem už měla sbalené kufry zpět do Ameriky a přemýšlela nad tím, jak překousnu život ve slunném Miami. Myslela jsem, že se mu tu nelíbí, že trápí a chce zpět za velkou louži. Že pro něj nejsem dost dobrá. Že když zůstaneme u mámy, bude mu líp. A on ke mně přišel a začal mi vyprávět, jak se mu tady líbí a jek moc je rád, že jsme tu spolu. Brácha a ségra. Napořád. Jakoby vycítil mé zoufalství, aniž by se ptal. Vždycky, když jsem se trápila víc, než obvykle vycítil to. A nějakým záhadným způsobem vždycky věděl, jak mě utěšit. Rostl mi před očima, snažil se pomáhat, být dospělý. Dělal věci, které dělat nemusel. S přibývajícími lety sám od sebe uklízel a pomáhal. Když jsem se ho, celá šokovaná, ptala proč, s úsměvem odpovídal, že jsme v tom přeci spolu. A pak sarkasticky dodal, že musím napsat tu knížku, co vydělá velký prachy, abychom si pořídili všemožný ty vymoženosti, co udělají domácí práce za nás.

„Co jsi čekala? Nemůžu dovolit, aby se mi ve světě ztratil,“ ušklíbla jsem se.

„No, myslím, že to se mu teď nepovede ani, kdyby chtěl.“ Upila ze svého šálku kávy.

„Tak, co budeme dnes dělat?“ výskla nakonec, po dlouhé chvíli ticha a trochu mě tím vyvedla z míry.

„Hm? Faith? Ty už jsi zase zapomněla, že když máš návštěvu, měla by ses jí věnovat?“ Caroline na mě vrhla udiveně pohoršený pohled, a když jsem se na odpověď jen vytasila s andílkovským pohledem, povzdechla si.

„Ty seš pořád stejnej ignorant,“ prskla a složila si ruce do klína.

„Heh…“ Na víc jsem se tak nějak nezmohla. Pokud vynechám ten přiblblý úsměv, který jí nesmírně pobavil.

„Tak alespoň předstírej, že tě zajímá i něco jinýho, než Marcus a pokus se něco vymyslet,“ navrhla, stále ještě pobavená mými obličeji.

„Dobrá, dobrá. Něco vymyslet. Program. Nějaký program. Pro sebe a kamarádku. Hm,“ přemýšlela jsem na hlas a Caroline nad tím jen protáčela oči. Jestli pobaveně, uraženě nebo otráveně jsem nebyla sto určit.

„Asi už to mám. Marcus dnes končí brzy, můžeme zajít na oběd a pak si můžeš zahrát na tu tetu, co se vyzná v módě a pomoct mi oblíct rychle rostoucího budoucího puberťáka,“ prohlásila jsem to v podstatě s nadšením. Fakt, že nebudu muset bloudit s Marcusem po obchodech a společně s ním filozoficky rozebírat, co se dnes asi nosí, se mi vážně líbil. Ani jeden z nás nebyl zrovna odborník na módu a soudě podle jiskřiček v blondýnky očích, tentokrát se alespoň nebudeme muset namáhat.

 „Vau, páni, Paříž je vážně krásná. Možná bych se tu mohla na čas usídlit,“ zasnila se Caroline u oběda.

„Proč myslíš, že jsem sem šla?“ zeptala jsem se jí pyšně. Ano, Paříž byla nádherná. A hlavně byla daleko. Od břehů Ameriky, od Mystic Falls, od minulosti, od něj. Byť se o ponurých podzimních nocích nezdála dost daleko. Jenže kam se při dnešních dopravních možnostech člověk nedostane za pár hodin?

„Hm, už ti naprosto rozumím! Tak půjdeme?“ výskla nadšeně a táhla trochu vyděšeného Marcuse vstříc obchodům. Jen jsem se škodolibě zasmála nad jeho výrazem a vydala se za nimi. Care nás vtáhla snad do všech obchodů a splašeně poletovala mezi věšáky s oblečením. Asi ve čtvrtém obchodě mě škodolibost definitivně opustila a házela jsem po svém mladším bráškovi jen soucitné pohledy. Nakonec jsem mu musela slíbit velkou večeři a sama se raději schovávala v prázdných převlékacích kabinkách, protože jsem nehodlala riskovat, že mě má blonďatá přítelkyně bude chtít také oblékat.

„Tak co na to říkáš?“ vybafla na mě Blondie, když mě vyhmátla a vytáhla mě ven, abych se podívala na další model, do kterého Marcuse navlíkla. Vyšla jsem tedy ven a podívala se na svého bratra. Až teď jsem si všimla, kolik let uplynulo a jak se na něm podepsaly. Vysoký byl už skoro jako já, pár centimetrů dlouhé zlaté prstýnky mu lemovaly tvář, která pomalu a jen těžko znatelně začínala nabírat mužských rysů. Měl na sobě klasické džíny a k tomu černou košili, která ho dělala ještě trochu starším. Zalapala jsem po dechu. V mé hlavě se vyrojilo tisíce vzpomínek na něj, nosil v podstatě jen košile. Černé košile, které mu přidávaly na dokonalosti.

„Ségra?“ vyrušil mě z mého vzpomínání s téměř pohoršeným výrazem.

„Ou, já jen… sekne ti to!“ pousmála jsem se na něj a snažila se nedat na sobě nic znát. Zatvářil se, jako když mi to nevěří a nechal se odtáhnout k pokladně.

„Hotovo?“ zeptala jsem se obezřetně, když se Marcus, ověšený taškami, snažil projít východem z obchodu. Care jen hrdě přikývla. S povzdechem jsem svému mladšímu bráškovi o pár tašek ulehčila a nějakým zázrakem se nám je o pár minut později podařilo narvat do auta. Museli jsme všechno odvézt domů a potom jsem měla v plánu vzít je do naší oblíbené hospůdky v protější ulici. I když jsem si uměla představit i mnohem zábavnější činnosti, nebyl to zase až tolik špatný den. Vlastně byl celkem fajn. Byla jsem na veřejnosti a upřímně se smála. Bylo mi dobře, bavila jsem se a hlavně jsem skoro vůbec nepřemýšlela nad ním. Asi i proto jsem se teď cestou domů přiblble usmívala a nevnímala okolí.

Do restaurace jsme nakonec přeci jen dorazili unavení. Marcus se složil na židli a začal hladovýma očima lovit v jídelním lístku. Mám pocit, že koukal spíš na to, kolik jídla dostane, než na to, co za jídlo by vlastně chtěl. No, ne, že bych se mu snad divila. Na jeho místě bych už umřela hlady. A tak jsem se na rozdíl od Caroline nedivila, když si k večeři objednal předkrm, hlavní jídlo i dezert. Vlastně jsem to jen přešla s úsměvem.

Hned, jak přinesli na stůl, Marcus všechno zhltnul. Kdybych ho neznala, asi by mě to zarazilo. Vždyť normální člověk by nestihl ani polykat. Ale na druhou stranu, zase tak překvapivé to u dospívajícího kluka nebylo. Já měla před sebou ještě polovinu talíře, on už snědl všechny tři své chody a vypil dvoje pití. Teď tam jen seděl a těkal očima po místnosti. Chtěl odsud pryč. V tuhle chvíli asi nejspíš do postele.

„Já půjdu nahoru, stejně se tu vy dvě určitě ještě zdržíte,“ prohlásil nakonec a zvedal se k odchodu. Jen jsem mu to odkývala a zamávala mu. Byl zvyklý vydržet doma sám. Uměl se o sebe dobře postarat. Když jsme se přistěhovali, musela jsem chodit do normální práce a tak jsem se vracela domů až okolo desáté večerní.

„Musím ti poděkovat, nevím, co by chudák nosil, kdybych s ním šla já,“ načala jsem konverzaci, protože se zdálo, že přesně na to Blondie čeká. Minimálně to ticho mezi námi bylo tak trapné, že jsem ho nemohla vydržet ani já. A nic inteligentnějšího mě pochopitelně říct nenapadlo.

„Nemáš zač, kdykoliv budeš potřebovat, zavolej! Baví mě být tetičkou Caroline!“ Přísahám, ta holka je z toho vážně nadšená! Kéž by mohla to nadšení rozdávat, Marcusovi by se po dnešku hodilo. Mám pocit, že všechno zapomněl v restauraci, kde jsme obědvali. Pokud ho nevytratil, už ve škole. Ostatně, co se bude dít, věděl už dopředu. Chudák.

„Ty jsi ze mě nervózní!“ obvinila jsem ji, když konverzace zase utichla a ona tak trochu vyplašeně těkala očima po místnosti.

„Ne, nejsem, jak jsi na to přišla?“ Skoro se mě lekla.

„Caroline Forbes, holka, která neumím chvíli mlčet. A ty si myslíš, že nepoznám, když se něco děje? Obvykle ne, ale u tebe je to okatý,“ konstatovala jsem.

„Změnila jsem se, už nejsem ukecaná!“ Hájila se skoro uraženě.

„Fajn,“ odpověděla jsem jen a nechala ji být. Bylo mi jasné, že mi to hned vyklopí, ačkoli mě to v podstatě asi ani nezajímalo.

„Já jen… víš jak těžké je být ta, který všichni řeknou všechna tajemství a ona musí mlčet? Vážně mě to ubíjí!“ začala najednou. A je to tady.

„Care, ty neumíš mlčet,“ ujistila jsem ji.

„No právě!“ Hysterie v jejím hlase se nedala přeslechnout. Znovu jsem se usmála a jen zakroutila hlavou.

„Neboj, můžeš mlčet dál, já z tebe nic tahat nebudu, nezajímá mě to,“ zkusila jsem ji uklidnit, ale nezdálo se, že to zabírá.

„Asi si budu muset najít hotel,“ spustila po chvíli a trochu mě tím vykolejila.

„Jak myslíš.“ Chovala se divně, ale nechala jsem to být. Nevím, jakou prkotinu přede mnou mohla skrývat, ale nehodlala jsem se v tom hrabat. Je to její věc. Nejistě se na mě usmála, nechala na stole peníze za svoje jídlo a rychle zmizela. Přísahala bych, že kdyby mohla, vypaří se svou upíří rychlostí. No, naštěstí to neudělala. Vlastně jsem nic upířího a nadpřirozeného celkově neviděla tak dlouho, že se mi ani nechtělo věřit, že to existuje. Jistě, Caroline nezestárla ani o den, ale v tomhle věku to zase tolik vidět není. Kdyby se někdo ptal, mohla to svést na líčení. V dnešní době prostě není ten rozdíl dlouho vidět.

I já mohla zůstat na věčnost pod dvacítkou. Ne, netoužila jsem po tom. Jen jsem si s každým přibývajícím dnem uvědomovala, že to byla jen malá daň v porovnání s možností být s ním. Děti stejně mít nebudu a celým mým životem je jen a jen Marcus. Vždyť už ani nejsem schopná věřit lidem. A kdykoliv jsem se ve snech vrátila do Mystic Falls, přála jsem si být mrtvá, abych mohla snít navždy. Vídala jsem ho na ulicích, v bistrech, v barech, v knihkupectvích, všude. Chtěla jsem ho zpět. Co všechno bych dala i za jediný den s ním. Za možnost vracet mu sarkasmus sarkasmem. A hlavně říct mu, že jsem si to rozmyslela, že chci zůstat jeho ženou a trávit s ním věčnost. Ať už potrvá minutu nebo tisíce let. Já vím, že tyhle řeči se ke mně vůbec nehodily, ale bez něj už moje nahořkle sarkastická povaha neměla smysl. Zůstalo jen prázdno a smutek.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 3. kapitola: