OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » More Bad Than Good - 8. kapitola

08.04.2014 (11:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 2178×

8.

Notnou chvílí jsem ještě seděla v autě před domem a v hlavě zpracovávala fakta, která jsem otci musela říct. Už to nešlo odkládat. Sebrala jsem všechnu zbylou odvahu a vykročila k domu. Zaplavila mě nepopsatelná úleva při zjištění, že byl dům prázdný. Na lednici visel přilepený lístek se vzkazem, že musel neodkladně na pár dní odjet z města. Tím lépe pro mě. Byla jsem ušetřena zdlouhavému a vyčerpávajícímu vysvětlování… zatím. Ale zároveň jsem z toho všeho měla svíravý pocit na hrudi. Možná bych byla radši, kdyby teď byl nablízku a já o něj neměla takový strach.

Hrábla jsem do kapsy pro telefon a vytočila jeho číslo. Vzdala jsem to při třetím marném pokusu, když můj hovor opět spadl do hlasové schránky. A zanechat mu vzkaz bylo trochu riskantní. Rozhodla jsem se, že to zkusím později.

Ještě než jsem za sebou stačila prásknout dveřmi od pokoje, začala jsem se zbavovat roztrhaných a krví potřísněných věcí. Připadala jsem si jako had, který se zbavuje své staré, šupinaté a nepotřebné kůže, protože ho čekala úplně nová, jemná a doposud nijak neposkvrněná. S nějakým rozsvěcením světla jsem se ani neobtěžovala. Už v chodbě jsem se vysoukala z kožené bundy, kterou jsem hned mrskla na zem. Když jsem ze sebe jedním rychlým pohybem zuřivě strhla i zakrvácené tričko, všimla jsem si otevřeného okna. Nevzpomínala jsem si, že bych ho dnes při odchodu zapomněla zavřít.

„Ahoj,“ ozvalo se z temného kouta pokoje. Ten hlas jsem až moc dobře znala. Isaac se rozvaloval v křesle a přehazoval si z jedné ruky do druhé můj nůž. „Tohle jsi zapomněla v lese. Říkal jsem si, že ti možná bude chybět.“

„Co to… Isaacu?“

Lekla jsem se tak, až jsem jeho jméno vykřikla. Natáhl ruku s nožem mým směrem čepelí otočenou k sobě. Stačil by jeden rychlý pohyb a měl by ho zase zaražený v břiše. Tuhle myšlenku jsem zaplašila a rychle jsem si začala oblékat zpátky špinavé tričko a proklínala ho, že na sebe neupozornil dřív, než jsem se začala ve vlastním domě obnažovat. Teď jsem před ním stála jenom v podprsence.

On to snad udělal naschvál!

„Vážně? No to si snad děláš srandu?“ vyprskla jsem vzteky. „To už člověk není v bezpečí ani ve svém domě? Dveře ti nic neříkají? Na ty člověk zaklepe, když chce přijít k někomu na návštěvu. A dotyčný má aspoň na výběr, jestli ho pustí dál nebo ne. A nebude se o něj pokoušet infarkt pokaždé, když na něj někdo promluví z temného rohu jeho vlastního pokoje, když se zrovna zbavuje všech těch zakrvácených hadrů…“ křičela jsem na něj, až mě vzteky pálily tváře. Tohle bylo asi příliš, ale prostě to muselo ven. V hlavě mi těch slov, a ne zrovna slušných, stejně zbylo ještě víc než dost. Buď jsem mohla mluvit, nebo rozdávat rány. Rány se už dříve ale bohužel neosvědčily, tak jsem se rozhodla pro slova, která bolí mnohdy víc než pořádný kopanec do břicha.

„Promiň… já…“ vykoktal ze sebe udiveně. „Překvapila jsi mě! Než jsem stihl něco říct, už jsi byla svlečená. Já… nepřišel jsem tě sem šmírovat, přísahám! Jen jsem ti chtěl vrátit nůž.“ Zatvářil se celkem zklamaně a sklopil pohled.

„Tak já překvapila tebe? No to je vážně úžasný!“

Nevěřila jsem vlastním uším.

„Fajn, vrátil jsi mi ho, a teď už bys mohl konečně vypadnout! Nestojím o žádný špinavý vlkodlaky v mým domě, tečka!“

Nechtěla jsem na něj být tak zlá, jen mi prostě zrovna přišel do rány. A já po tom všem potřebovala upustit páru a na někom si vybít zlost. On byl zrovna po ruce. Zároveň mi bylo trochu líto, že to schytal právě on, ale teď jsem si rozhodně nemohla dovolit vyměknout. Na jeden den toho na mě bylo už přespříliš. Všechny ty vlkodlačí věci, zjištění o strýci Jamiem a Peterovi. Potřebovala jsem být chvíli sama, emocionálně se zhroutit v nejtemnějším rohu pokoje, a ten zatraceně pohledný vlkodlak mi nedopřál ani to málo, co mi ještě zbylo. Srdce se mi už sice nesnažilo zdrhnout pryč z hrudi, ale v klidu rozhodně taky nebylo. Isaac povytáhl pravý koutek úst v němé omluvě a usmál se na mě tím svým křivým úsměvem. Na malou chvíli mě polilo horko a v břiše jsem ucítila snad tisíc motýlků.

Ne, to prostě ne! Dost! Takhle by to asi nešlo… musím ho odsud dostat. Hned!

„Já,“ zavrčela jsem a ukázala na sebe prstem, „… teď půjdu do sprchy a uvítala bych, abys ty,“ obrátila jsem prst jeho směrem, „… tady už nebyl, až se vrátím! Na nějaké hloupé dohadování dnes vážně už nemám sílu.“

Vytrhla jsem mu nůž z ruky, zabodla ho do stolu a rázným krokem vyrazila do koupelny. Nezapomněla jsem opět teatrálně prásknout dveřmi, aby mu došlo, že jsem to myslela smrtelně vážně. Pro jeho vlastní dobro jsem doufala, že jsem působila jako naštvaná dostatečně věrohodně. A pro své vlastní dobro jsem zase doufala, že neměl sebemenší tušení, co se mnou jen jeho pouhý úsměv právě udělal.

Nic to ale neměnilo na faktu, že se mě pokusil zabít. Pravda, i když ne jeho vlastní vinou, víceméně. Na druhou stranu, v jeho prospěch zase mluvilo to, že mi zachránil život. To snad ne! Vážně jsem teď uvažovala, že by se mi mohl líbit? Ta sprcha byla rozhodně nezbytnost. A nejlépe studená.

Stres, únava, psychické vyčerpání… jo, to bude ono!

Se skloněnou hlavou jsem pustila vodu a nechala si ji stékat po zádech. Po pár minutách jsem se otočila proti skleněným dveřím a po studených kachličkách se podél zdi svezla k zemi. Neměla jsem to v plánu, ale nohy mě zradily a já teď seděla ve sprchovém koutě na celkem studené zemi. Kapky vody dopadající na moji rozbolavělou kůži se rozstřikovaly kolem a konejšily mě. Bylo to skoro jako pohlazení nebo objetí, které bych teď nutně potřebovala.

Tvůj strýc nezemřel při nehodě na lovu.

Silou jsem zavřela víčka a konečně mi docházely všechny souvislosti. Po tvářích mi začaly stékat slzy, mísily se s horkou vodou a vzápětí hned mizely pryč v odtoku sprchy. Kéž by tak jednoduše zmizela i bolest na mé duši.

Po dvaceti minutách jsem se konečně přinutila zastavit vodu. Teď mi bylo o něco lépe. Jen mě pro změnu žraly výčitky svědomí, že jsem na Isaaca tak moc křičela a byla na něj až moc tvrdá. Tohle si nezasloužil. Navíc mi přišel vrátit nůž. Nevím, jak bych běhala po lese a hledala ho sama. Měla bych mu zítra poděkovat.

Zabalila jsem se do teplého huňatého županu a pořádně si rozčesala a vysušila vlasy. Posbírala jsem špinavé věci a hodila je do prádelního koše blízko umyvadla. Vyhodím je později. Teď potřebuju spát.

Vyšla jsem z koupelny a potmě se vydala přes pokoj k posteli. Oči jsem měla těžké únavou a sotva je udržela ještě otevřené. Posadila jsem se a po paměti sáhla po mém triku na spaní. Ale místo trika jsem nahmatala něco měkkého a pravidelně oddechujícího, a v mé posteli to určitě nemělo co dělat. Sáhla jsem druhou rukou po stolní lampičce na nočním stolku u postele, rozsvítila a nevěřícně se otočila na Isaaca. Očividně v mé posteli za tu dobu usnul, co jsem byla v koupelně. Křeslo bylo asi nepohodlné, tak si řekl, že si udělá pelech z mojí postele.

„Zabedněný vlkodlak,“ zavrčela jsem si pro sebe. Ale vlastně jsem svým způsobem byla ráda, že neodešel. Nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem se mu omluvit. Divněji tenhle den opravdu skončit už nemohl!

Pořádně jsem si tu spící hromádku prohlédla a mírně se uculila. Vypadal tak bezstarostně a jen zdálky mi připomínal to rozzuřené monstrum z mého snu nebo z lesa. Pod tíhou vzpomínky z minulé noci jsem se otřásla.

Posunula jsem se opatrně blíž k němu, abych ho nevzbudila, a zády se pomalu opřela o čelo postele. Isaac objímal můj polštář, a když jsem o něj omylem zavadila loktem, přitáhl si ho k sobě blíž. Svalnaté ruce měl obtočené kolem bílé látky polštáře a já tomu polštáři na chvíli záviděla. Isaac zabíral skoro celou postel, ale i tak jsem neměla to srdce ho probudit a jen jsem ho dál pozorovala z okraje postele. Tahle situace nějak dokázala zaplašit všechno mé úsilí být na něj zlá a protivná. Odehnat ho pryč ode mě, tak daleko, jak jen to bylo možné. Já jsem vlastně nikdy po nikom takhle moc nekřičela. Mě samotnou to dost překvapilo a nechápala jsem, kde se to ve mně vzalo. Možná to byl strach z něčeho nového a… tak nečekaného, že jsem se zalekla a bránila se proti tomu svým vlastním způsobem.

Isaac něco ze spaní zamumlal a přehodil si ruku přes mou nohu. Trošku ve mně zatrnulo, ale neodvážila jsem se pohnout.

Jak může takhle klidně spát v cizí posteli?

Bylo mi jasné, že ho dřív nebo později budu muset probudit, protože jsem seděla v dost nepohodlné pozici a za chvíli mi začne dřevěnět špatně pokrčená noha. Nervózně jsem sevřela ruce v pěst a kousla se do palce. Bezmocně jsem zakroutila hlavou a usmála se nad touhle celkem absurdní situací. Měla jsem v posteli vlkodlaka. Pár letmých známostí už jsem sice měla, ale tohle byla úplně jiná situace. U nich jsem neměla strach, že kdybych je vzbudila, tak by mi jedním rychlým gestem roztrhali hrdlo, aniž by otevřeli oči.

Po pár dlouhých minutách jsem do nohy začínala opravdu chytat křeč a opatrně si ji protáhla. Po očku jsem se podívala na Isaaca, jestli pořád spí. Pátravě si mě prohlížel svýma modrýma očima. Ani jsem nestihla nijak zareagovat, když mě přistihl, že ho pozoruju, a jen jsem naprázdno polkla. Velice inteligentní reakce. Připadala jsem si jako idiot. A navíc jako bych byla vetřelec ve své vlastní posteli.

„Odpusť mi, prosím!“ hlesl tak tichým hlasem, že jsem ho sotva slyšela. Rychle stáhl ruku z mé nohy a posadil se. V očích měl tak omluvný výraz, když vyslovil to „prosím“, že jsem mu odpustila dřív, než to stačil dopovědět. Svůj účel to splnilo. Vyvolalo to ve mně soucitnou reakci a nemohla jsem se na něj zlobit. Jen jsem nevěděla, za co konkrétně se mi vlastně omlouval. Za to, že se vetřel do mé postele a usnul? Nebo snad za ruku na mém stehně? Nebo snad za tu vyhrocenou situaci v klubu a jeho drápy zaseknuté v mých zádech? Taky možná za to, že se mi vloupal do domu… a nebo…

„Odpuštěno,“ usmála jsem se na něj přitrouble a jak mávnutím kouzelného proutkem obrátila stránku na čistý list. Na náš nový začátek. Ani jsem v hlavě nestihla dokončit, za co všechno by se mi tak mohl omlouvat, ale rozhodnutá jsem byla vlastně dřív, než svou omluvu vyslovil. Teď se mi nezdál ani trošku hrozivý… spíš naopak. Jeho modré oči skrývaly snadnou zranitelnost a já se tím přihlouplým chichotáním snažila maskovat nával nějakého ještě hloupějšího citu, který mě díky němu zasáhl v plné rychlosti přímo do žaludku. Zklamala jsem tím hlavně sama sebe, když jsem dokázala podlehnout jeho jedinému zoufalému pohledu. Takhle se lovec rozhodně nechová!

„Já… měl jsem hrozný strach, že jsi… že jsem tě… zabil,“ zašeptal se skoro hmatatelnou bolestí v hlase. Zadíval se na polštář, který pořád pevně svíral v dlani, a odhodil ho na stranu. Jeho rty se zkřivily v lehký úsměv a opřel se o čelo postele vedle mě. Věřila jsem, že mu to bylo líto. Opravdu jsem mu věřila!

„Ale nezabil. Jenom možná trochu… potloukl?“

Snažila jsem se uvolnit napětí v místnosti a významně na něj zdvihla obočí. Najednou mi přišlo, že se stěny pomalu přibližovaly k sobě a já byla lapená v bezvýchodné pasti. Bez možnosti úniku. S Isaacem…

„Takže na to zapomeneme, ano? To já jsem se nechala vyprovokovat, a kdybych tě… prostě to byla moje chyba!“

Nevědomě jsem mu položila ruku na jeho. Nepatrně sebou cuknul, a než mi došlo, co jsem udělala, sevření mi oplatil.

„Dobře, to je fér,“ usmál se trochu víc a hejno těch zatracených motýlků bylo najednou zase zpátky.

Už se z toho stává něco jako tradice, takže bych znovu moc ráda poděkovala těm, kdo to se mnou ještě nevzdali a vytrvali ve čtení. Jste úžasní a děláte mi neskutečnou radost!!! :-* 

A jeden obrovský DÍK patří mojí milované KORKI, protože bez ní bych to asi vzdala už hned na začátku... :-* Raaven

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 8. kapitola: