More Bad Than Good - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak krutá může být někdy pravda...

01.04.2014 (18:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 2265×

Derekův výraz zvážněl a chvíli se zdálo, že se začínal možná trošku nudit. Nebyla jsem ještě zcela přesvědčená, jestli jim můžu povědět, proč jsem vlastně s otcem v Beacon Hills. Ale už pouhý fakt, že se Deaton i Derek starali o prakticky úplně cizího člověka, jim připisoval k dobru docela velké významné plus. Po chvilce přemýšlení a několika syknutích kvůli hojícím se ranám jsem dospěla k závěru, že se pokusím jim věřit a vynasnažím se pomoct. Přece jen šlo o mě. Možná toho budu časem litovat, ale teď jsem vlastně neměla jinou možnost výběru.

Když jsem se konečně odhodlala a prolomila to uši rvoucí ticho, všichni mi doslova viseli na rtech, aby jim neuniklo žádné moje slovo.

„Před dvěma měsíci jsme s otcem byli na schůzce s Danielem. Povolal nás kvůli rozsápanému tělu, které se tady našlo. Tvrdil nám, že v tom má prsty Derekova smečka. Náš úkol je zjistit, kdo z vás toho muže zabil, a pokud se nám podaří dopadnout viníka živého, máme ho předvést přímo před Daniela.“ Derek už se nadechoval, aby mohl promluvit, ale nevšímala jsem si ho a pokračovala, jinak bych ztratila nit. „Jen mi na tom nesedí jedna věc… Máme povolení zabít kohokoli ze smečky, kdo by nám chtěl v něčem bránit nebo nás ohrožoval… což je v rozporu s naším kodexem,“ podivila jsem se nad veřejně vyslovenými pocity a těkala pohledem mezi všemi v místnosti.

„Nikdo z nás nikoho nezabil!“ obořil se na mě Peter a výhružně se mu zablýsklo v očích. Když znovu promluvil, jeho hlas byl vyrovnaný a plný sarkasmu. „Abych to zkrátil, sluníčko… v téhle tragické komedii je Wade ten padouch, ne my!“

Přišla chvíle na jeho verzi příběhu.

„Dobře, tak to vysvětlím trochu složitěji.“ Přešel k umyvadlu a začal si z obličeje smývat zbytky zaschlé krve. Ve tváři měl vepsaný naprosto soustředěný výraz, jak se snažil najít ta správná slova.

„Přislíbil jsem Wadeovi, že ho přeměním. Kvůli Malii. Tehdy mi tvrdil, že to vy máte prsty v jejím únosu a že mi ji pomůže dostat zpět. Že to celé byl nápad tvého otce, jak mu pomoct. Jenže tehdy jsem byl ještě alfa a byl jsem toho schopen. Pak se stal ten drobný incident mezi mnou a mým milovaným synovcem a jednoho krásného večera jsem přestal být alfou.“

Odlepil si od těla triko nasáklé krví a bolestivě syknul, než pokračoval dál. Nikdo se ho nepokoušel přerušovat. Vlastně jen já jsem byla ten nikdo, protože podle výrazu ostatní už ten příběh znali.

„Wade si je plně vědom toho, že Derek je teď alfa místo mě, a mou dceru využívá jako páku, abych přesvědčil Dereka k jeho přeměně… když já už teď nemůžu. Podle všeho, co jsi nám teď řekla, tebe s otcem taky jen využil, abyste ostatní vlky nějak rozptýlili a nepřekazili mu jeho plán stát se jedním z nás. A pokud by se vám podařilo někoho z nás zabít, tím líp pro něj!“

Luskl ve vzduchu prsty.

„Čím dřív Derek na přeměnu kývne, tím rychleji se vás Wade zbaví. Jenže nejspíš zapomněl, že jsem pořád ve hře i já!“

Peter opřel dlaně o okraj umyvadla a zadíval se na mě přes odraz v zrcadle. Ve tváři se mu zračila bolest, ale i něco jiného… nějaká emoce, kterou jsem nedokázala správně rozpoznat. Že by to byla zoufalost? Jako by mě očima prosil, abych mu uvěřila. Asi jsem se do té hlavy praštila víc, než jsem si původně myslela! Protože tuhle emoci jsem u něj snad ještě nikdy neviděla a nechtěla jsem tomu tak snadno uvěřit.

„Ještě jednu věc bys ale měla vědět. Tvůj strýc Jamie nezemřel při nehodě na lovu.“ Otočil se ke mně, aby si byl jistý, že ho ještě stále vnímám. „Tehdy v lese šel po něm jeden alfa s velice jasným cílem… na Wadeův rozkaz. Omega, kterou se vydali chytit, byla jen zástěrka. Jamie byl vlastně něco jako pokusný králík, aby Wade na vlastní oči viděl, co proměna obnáší. Tahle část vyprávění je dost nechutná i na mě!“ ušklíbl se a nakrčil čelo.

Po zádech mi stékaly pramínky ledového potu a začínala jsem cítit, jak mi vlhnou dlaně. Ruce se mi roztřásly a nešly zastavit. Sevřela jsem je v pěst, až se mi nehty zarývaly do kůže v dlaních. Tohle bylo moc informací najednou a já nevěděla, jak je správně uchopit. Proklouzávaly mi mezi prsty jako jemný písek a než dosáhly správného cíle, rozfoukal je vítr. Na rameni jsem ucítila letmý dotek něčí dlaně, ale neuvědomovala jsem si, že by se mnou v ordinaci byl ještě někdo další. Nechtěla jsem, aby tady někdo byl. Zavřela jsem se do místnosti v mé hlavě, sama, jenom s mýma myšlenkama, zamkla a zahodila klíč. Tak proč na mě teď někdo sahal, když jsem tu přece byla úplně sama?

Někdo se mnou prudce zatřásl a zvolal mé jméno. Slyšela jsem ho jen slabě, jako by přicházelo z ohromné dálky a ztrácelo se dřív, než ke mně vůbec dorazila jen jeho pouhá ozvěna. Někdo mě volal?

„Jessie!“ ozvalo se znovu, ale tentokrát už o dost blíž. Až při dalším zvolání mého jména jsem byla zase zpátky v ordinaci doktora Deatona. Třeštil na mě své tmavé oči a viditelně se mu ulevilo, že zase vnímám. Na dobrých pár minut jsem musela být mimo.

„Musím jít… domů…“ vychrlila jsem ze sebe a rozběhla se ke dveřím. Roztřesenou rukou jsem z kapsy bundy dolovala klíčky od auta a nadávala si, proč jsem vůbec zamykala. Otáčela jsem se každou chvíli ke dveřím a sama se sebou se vsázela, který ze dvou vlkodlaků se v nich objeví jako první, aby mě zastavil. Tipovala jsem Petera, ale byl to Derek. Zůstal stát opřený mezi dveřmi a čekal.

„Co?“ zakřičela jsem na něj a prudce se otočila jeho směrem. „Já teď… prostě potřebuju být sama, Dereku, jasný? Tak na mě ani nezkoušej ty svoje vlkodlačí věci.“

Marně jsem hledala po kapsách ty zatracený klíče od auta. Někde tam přece musely být! Derek si jen odfrknul a napřáhl před sebe ruku, ve které držel moje klíče.

„Vypadly ti z kapsy. Na lovce to byl celkem slušný start.“

Chtěla jsem mu odseknout, ale nezvládla jsem to. Místo toho jsem jen slabě přikývla, ignorujíc tu bouři skrývající se uvnitř mé hlavy.

„Děkuju,“ šeptla jsem poraženě a došla až k němu. Než mi je podal, pokusil se o něco, co mi jen vzdáleně připomínalo úsměv.

„Nikdo na tebe netlačí,“ šeptnul zpátky a položil mi studený kov do dlaně. „Ale musíme to začít řešit… brzo.“

Moje těžká hlava zase jen neurčitě přikývla, ale Derek pochopil, že jsem souhlasila.

„Uvidíme se. Teď by ses měla jet asi trochu prospat.“

Znovu jsem jen kývla a Derek zmizel zpátky ve dveřích.

Znovu děkuju za podporu... jste vážně zlatíčka :-* ... a v příští kapitolce už bude konečně aspoň náznak něčeho lechtivého, tak snad vás to potěší ;)

Raaven

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction