OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » More Bad Than Good - 5. kapitola

21.03.2014 (19:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 2195×

5.

Ještě dlouho jsme seděly s Lydií v autě před ordinací doktora Deatona. Detailně jsem ji zasvětila do událostí dnešní noci a ona mě zase do tajemství týkajících se Dereka a Deatona. Potvrdila mi, že doktor je opravdu emisar Derekovy smečky. Teď už to stejně bylo jedno. Přiznala jsem, že patřím k lovcům, a ona zase, že patřila k nim. Zatím jsem ale pomlčela o mrtvém muži, kvůli kterému nás sem poslali. Nemusela vědět vše… aspoň zatím ne. Bylo to i pro její vlastní bezpečí. Čím míň toho věděla, tím lépe. Jí bych věřit mohla, ale nevěřila jsem těm krvelačným vlkodlakům, stejně jako oni nevěřili lovcům. Respektovali jsme se, dodržovali určitý profesionální odstup a pravidla, měli svůj kodex, ale tím to končilo.

*

Potichu jsem zavřela dveře svého pokoje, abych nevzbudila otce. Roztrhanou košili společně s kalhotami jsem odhodila do nejbližšího kouta. Vlezla jsem do sprchy, pustila co nejteplejší vodu a v proudech ji nechala konejšit mé rozbolavělé a zesláblé tělo. Rány po drápech a noži už byly sice skoro pryč, ale na ramenou a zádech se mi rýsovaly přímo výstavní modřiny. Teprve při téhle vzpomínce jsem si uvědomila, že jsem se Lydie na Isaaca vůbec nezeptala. Neměla jsem ani tušení, jestli patřil k těm hodným nebo k těm zlým. Matně jsem si vybavovala, že se o něm Derek zmiňoval, ale v jaké souvislosti, mi nějak uniklo.

Po dlouhé uklidňující sprše bylo rozhodnuto. Už nenechám nic náhodě, a i kdyby byl Isaac “ten hodný“, malý trénink a zopakování aspoň základů sebeobrany a boje mi nemůže uškodit.

Při spěšném pohledu do zrcadla jsem v odrazu očekávala ten nejhorší scénář. Bylo celkem překvapení, že kromě šedých kruhů pod očima a malinkaté jizvičce na rtu jsem vypadala skoro normálně. Doktor Deaton odvedl opravdu kus dobré práce, to se mu muselo nechat. Jen na mém krku se tvořila nepřehlédnutelná fialová modřina. Jasný otisk Isaacovy ruky… jako jeho osobní podpis. Nebylo to ale nic tak hrozného, co by ráno nespravila tlustá vrstva make-upu a pudru.

Unavená k smrti jsem se došourala k posteli, zavrtala se do měkoučkých peřin a během chvíle vyčerpáním usnula.

*

Krčila jsem se přitisknutá v rohu temné místnosti a ruce měla svázané kolem sloupu za zády. Z protějšího rohu na mě ze tmy svítil pár jasně žlutých očí. Tiché vrčení nutilo mé srdce tlouct stále rychlejším tempem, až jsem měla strach, že se mi za chvíli probije ven z hrudi. Jeho tlukot se odrážel od okolních stěn prázdné místnosti a vracel se zpět ke mně. Z černočerné tmy vystoupila mlžná postava a plíživým krokem ukrajovala z naší vzdálenosti. Zářící oči se přibližovaly a vrčení nabíralo na intenzitě. Čím byla postava blíže mě, tím jasnější byly její rysy. Začala jsem rozpoznávat oblečení, barvu vlasů. Poznala jsem obličej zkroucený do útočné grimasy i dlouhé drápy na rukou. Teď už jsem si byla jistá… byl to Isaac. Přeměněný jako v uličce za klubem. Stál jen dva metry přede mnou, cenil tesáky a z hrdla se mu draly útočné zvířecí zvuky. Jenže tentokrát jsem se nemohla bránit. Moje ruce byly ukotvené a neschopné pohybu. Něco bylo špatně. Otevřela jsem pusu ve snaze s ním promluvit, ale nevyšla ze mě jediná hláska. Snažila jsem se křičet, ale z hrdla mi nevyšlo ani to nepatrné hlesnutí. Mohla jsem tam jen bezmocně stát, neschopná se bránit a jen přihlížet, jak se ke mně sebejistě přibližoval, a mlčky čekat na smrt. Isaac hlasitě zařval a jeho drápy mi zajely do břicha tak lehce, jako nůž do másla. Pak své silné čelisti zaťal do mého obnaženého hrdla. Z ran začala vytékat karmínově zbarvená tekutina, smáčela mu ostré tesáky a rychle měnila barvu mého trička. Isaac jen spokojeně zamručel a zesílil stisk svých ostrých zubů. Požitkářsky na mě upřel pohled a do okraje trička si otřel obličej potřísněný mou krví. Už jsem žádnou bolest necítila… umírala jsem.

*

Zbrocená ledovým potem jsem se s trhnutím vzbudila zamotaná do peřin, se kterými jsem se snažila neúprosně bojovat. Zalapala jsem po dechu, snažila se v sobě zadržovat hlasité vzlyky a pokoušela se vyprostit uvězněné ruce v pokrývce. Po pár dlouhých vteřinách jsem se rozhlédla kolem sebe a rozpoznala svůj pokoj. Několika hlubokými nádechy jsem se snažila uklidnit, srovnala rozházené přikrývky a pokusila se ještě usnout. Bylo kolem pěti hodin ráno, když mě přestaly pronásledovat Isaacovy jantarově zbarvené oči a konečně se mi podařilo znovu usnout.

*

Až po druhé sprše jsem se dokázala probrat natolik, abych se připravila do lesa. Sen mě vyděsil tak moc, že už jsem s tréninkem nechtěla dál čekat. Tohle byla ta pomyslná poslední kapka, která dala vše do chodu. Nechtěla jsem se dál bát. Ten večer v klubu jsem se cítila tak šíleně slabá, jako bych potřebovala někoho, kdo by mě neustále chránil. A tentokrát mi za zadkem nestál žádný z otcových strážců, jak tomu bylo doposud. Nesnášela jsem ten pocit. Chtěla jsem být silná a umět se chránit sama. Nemohla jsem být napořád ta malá ustrašená holka, která plakala v koutě. Musela jsem se tomu postavit čelem. Pokud se mi podaří vybavit si vše, co mě strýc Jamie naučil, nebude to problém.

To on mi kdysi řekl, že existovaly stvůry, jako byli vlkodlaci. To on mě učil bojovat a chtěl mě na vše připravit. Jenže teď byl pryč. Šlo o nehodu při lovu jedné toulavé omegy a strýc to bohužel nepřežil. Alespoň tak mi to vyprávěl otec. V ten stejný den, na tom samém lovu, zemřela i moje matka. Bylo to už hodně dávno, ale přesto mi oba neustále nesnesitelně chyběli. Teď nastal ten správný čas rozvzpomenout si na vše, co mě strýc naučil, a uctít tak jejich smrt. Stát se dobrým lovcem a bojovat… za ně, za otce, za náš kodex, ale především… konečně sama za sebe!

Než jsem připravila všechny potřebné věci, bylo už hodně po poledni. Nachystala jsem si hromadu nožů, nesčetné množství různých druhů šípů, dvě kuše, a když jsem měla vše pohromadě rozložené na zemi v mém pokoji, teprve pak jsem si vybrala jednu dýku a kuši s šípy. Uklidňovala mě ta možnost rozmanitého výběru, i když se jednalo pouze o trénink. Shodou okolností jsem sáhla po mém oblíbeném noži, který mi ještě včera trčel zabodnutý ve stehně. Při téhle myšlence jsem se ošila a rychle vzpomínku zase zaplašila. Zbytek zbraní jsem uložila do truhly pod postel.

S oblékáním jsem si pospíšila. Natáhla jsem na sebe černé úzké kalhoty, tmavě hnědé tričko a černou koženou bundu do pasu. Až se začne stmívat, aspoň nebudu v lese tolik vidět. Dlouhé hnědé vlasy jsem si spletla do copu a na nohy obula tmavě hnědé kotníkové boty. Popadla jsem zbraně a vydala se k autu. Nůž jsem si nechala u sebe v pouzdře na zádech, jen kuši s šípy schovala do kufru auta. Přeci jen, na zadním sedadle by mohla přilákat pozornost.

Se skutečným bojem se to nedalo srovnat. Ale pokud to mohlo pomoct, proč ne. Kuši jsem zatím nechala v autě a chystala se pro ni vrátit později. Běhala jsem po lese s nožem v ruce, přeskakovala spadané stromy a pařezy, podlézala nízké větve. Sprintovala do kopce a pak zase běžela hned zpátky. Zkoušela jsem všemožné chvaty a občas jen tak čistě z principu nakopla nějaký kmen stromu a nahlas zakřičela: „Tak přece bojuj, Jessie!“ Byla jsem unavené, zpocená, a pomalu, ale jistě mi docházely síly. Navíc už se začalo stmívat a v lese byla tma vždycky dřív. Vracela jsem se co nejrychleji k autu pro kuši, abych ještě stihla vystřelit pár šípů, než se setmí úplně, a vtom jsem zaslechla zašustění listí. Bylo to jen kousek ode mě v nedalekém houští. Otočila jsem se tím směrem a neodvážila se ani dýchat. Po chvilce se vynořila temná postava. Vypadala jako zlý noční stín. Ještě jsem stihla uskočit za nejbližší strom, takže jsem si jeho nebo ji mohla prohlédnout. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem spatřila jeho tvář. Oči mu modře plály, špičaté tesáky se draly ven z úst a z hrdla vycházelo tiché vrčení. Krčil nos proti větru a větřil… mě. Naposledy jsem ho viděla u Daniela před pěti lety. Byli něco jako partneři. Jednoho dne se k nám doneslo, že je mrtvý. Proto jsem teď nemohla uvěřit vlastním očím, že stál přede mnou jako přelud mé unavené mysli…

… Peter Hale…

Mé tělo reagovalo automaticky, aniž by mozek vydal rozkaz. Zběsile jsem se hnala lesem a nadávala si, že jsem se při trénování trochu víc nešetřila. Před Peterem jsem neměla sebemenší šanci. Už dávno musel vědět, že jsem v lese, a jen vyčkával na lepší příležitost. Tím lepší jsem myslela zábavnější. Z dřívějších dob znal můj pach moc dobře. Při každé naší návštěvě Daniela si ze mě Peter vždycky utahoval, že voním jako slunečný letní den po bouřce a že by mě dokázal vyčmuchat kdykoliv a kdekoliv. Tenkrát to ale ještě bylo myšleno jako vtip. Teď se okolnosti změnily… Peter se změnil. Začal se chovat majetnicky a stalo se z něj nepředvídatelné vraždící monstrum. Tohohle vlkodlaka jsem měla kdysi ráda, jenže teď jsem se řítila lesem a snažila se před ním utéct… uniknout jisté smrti. Měl být mrtvý, měl být mrtvý, měl být mrtvý… opakovala jsem si pořád dokola v hlavě, jako kdybych ten fakt dokázala změnit jen pouhou myšlenkou, pouhým zoufalým přáním.

Přede mnou jsem uviděla mohutný strom. Vyčerpáním jsem se už sotva držela na nohou, ale pokud bych se dokázala po stromě vyšplhat dost vysoko, určitě bych si na chvíli odpočinula. Dala chvíli oddech mým bolavým svalům a schváceným plícím. Při obezřetném šplhání vzhůru mi pomalu docházelo, že si se mnou Peter vlastně jen hrál. Kdyby chtěl, ve vteřině by mě dostihnul. Vlkodlaci byli zatraceně rychlí. Jenže on měl v plánu něco jiného… uštvat mě jako nějakou nebohou srnu. Vidět, jak ze mě vyprchaly všechny síly, a škemrat o rychlou, milosrdnou smrt. Čistě pro svou zábavu a zvrácené potěšení. Ale takovou radost bych mu neudělala. Budu bojovat do posledního výdechu.

S vypětím všech zbylých sil jsem se vyškrábala na strom a usadila na větvi asi tři metry nad zemí. Dál už jsem nemohla, ruce se mi klepaly a zatmívalo se mi před očima. Aspoň na chvíli jsem si musela odpočinout. Sevřela jsem v ruce svůj nůž a odvážila se na pár drahocenných vteřin zavřít oči.

Peter se pohyboval pomalu a opatrně. Jako šelma na lovu. Očima prohledával okolí a nepochybovala jsem, že ani jeho ostatní smysly nezahálely.

„Jsi tady, vím to. Nemáš šanci se přede mnou schovat.“ Jeho hlas se linul mým směrem a ovíjel se kolem mě jako odporný slizký had. Pořád prozíravě nahlížel za stromy a prohledával okolní houští a keře. Nemohla jsem se ani pohnout a skoro se neodvažovala dýchat. Podívat se do korun stromů ho naštěstí nenapadlo. V ruce jsem pořád křečovitě svírala rukojeť nože a v hlavě spřádala plán. Ještě pár kroků…

„Jessico…“ lákal mě něžně svým hlasem. Ten zvuk mi chladně projel páteří. Pomalu se přibližoval k místu, odkud bych na něj mohla zaútočit, a s trochou štěstí by se mi možná podařilo utéct. Odpočítávala jsem a při každém jeho kroku se zhluboka nadechla. „Jeden krok, druhý, třetí a ještě jeden,“ šeptala jsem si pro sebe. Teď! Odrazila jsem se a letěla vzduchem. Vzhůru se podíval, až když jsem mu dopadla na záda a nůž mu projel ramenem. Náraz nás oba srazil k zemi. Slyšela jsem zapraskat kost a ostrou čepel zarazila ještě hlouběji do jeho paže, dokud mi v tom nezabránila klíční kost. Peter zuřivě zařval a odhodil mě k nejbližšímu kmeni stromu. Černo před očima začalo mizet, až když se mi podařilo se pořádně nadechnout. Tím nárazem jsem si vyrazila dech a podle bolesti v hrudníku nejspíš i pohmoždila pár žeber. V puse jsem zase cítila tu odporně kovovou pachuť krve, když jsem se nárazem kousla do jazyku. Tenhle víkend nepatřil zrovna k mým šťastným. Na bradě jsem měla velkou tržnou ránu a další pulzující rána se ozývala na čele. „Jestli tohle nějakým zázrakem přežiju, doktor Deaton bude mít zase co dělat,“ pomyslela jsem si.

Než jsem se vydrápala zpátky na nohy, Peter už byl kompletně přeměněný. Oči mu modře plály ve tmě a zrovna vytahoval můj nůž z rány. Obličej měl stažený v bolestné grimase. Aspoň tohle mě trochu potěšilo, že jsem mu způsobila bolest. Sice nepatrnou, ale byla to bolest. I když jsem si byla čím dál tím víc jistá, že jsem neměla sebemenší šanci vyhrát… navíc bez žádné zbraně… co nejrychleji jsem vyskočila zpátky na nohy a zaujala obranný postoj. Přesně jak jsem trénovala. Ještě jsem si z obličeje v rychlosti otřela Peterovu krev do rukávu bundy. Moje jediná zbraň teď spočívala v jeho ruce a kuše ležela nerušeně v kufru auta. Jak jsem jí teď záviděla.

Peter se v mžiku napjal a s výkřikem po mně hodil můj nůž. Poraněná paže mu naštěstí znemožnila správně zamířit. Nůž mi prosvištěl kolem levého ramene, rozřízl bundu, nepatrně mi poranil kůži a zabodl se do stromu asi metr za mnou. Byla jsem si víc než jistá, že jindy by neminul. Chvíli jsme tam jen tak stáli a měřili se navzájem pohledy. Pokud začnu utíkat, chytí mě, umřu! Pokud zůstanu stát, umřu rychleji! Co z toho bude lepší? Pro mě? Myšlenky se mi v hlavě překřikovaly jedna přes druhou a nedokázala jsem je utišit.

Někde z hloubi lesa se ozvalo zavytí, až jsem sebou bezděky cukla. Zvuk se blížil a mně začalo být opravdu trochu nevolno. Polykala jsem naprázdno vzduch, jenom abych potlačila nutkání zvracet. Po mé pravici se najednou objevil Isaac a tvářil se víc než rozzuřeně. Moje iluze „hodného“ Isaaca rázem zmizela. Sálal z něj žár, oči měl přimhouřené a tesáky odhalené. Žluté oči kontrastovaly s jeho bledou kůží. Došel až k nám a mě v tu chvíli napadlo: „Fajn, aspoň bude rychle po všem.“ Vypadal jako démon pomsty vyslaný ze samotného pekla.

Všem bych chtěla poděkovat za komentáře. Ani nevíte, jakou radost mi dělají! Vždycky mě to tak nějak sobecky moc potěší :D Jsem ráda, že to čtete. Akorát by mě zajímalo, jestli vás to třeba trochu nenudí? Každý názor mi pomůže další kapitoly zlepšit. Takže se nebojte a klidně do mě ;)

Raaven 

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 5. kapitola: