More Bad Than Good - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nové město... nový záčátek... nový život?

07.03.2014 (19:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 2420×

Nesnášela jsem první dny v nové škole. A že jich zrovna nebylo málo. S otcem jsme se stěhovali dost často, a málokde jsme pobyli víc než tři měsíce. Nijak jsem neprotestovala. Matka mi zemřela, když mi bylo osm. Od té doby uplynulo už deset let a otec se mě snažil vychovat, jak nejlépe uměl, a zajistil mi vše, co jsem potřebovala. Klidně jsem mohla tvrdit, že jsem armádní dítě, protože ty na tom nebyly o moc líp. Spousta lidí si o nás myslela, že otec pracuje pro armádu, a já jim to nikdy nevyvracela, protože jsme byli během pár týdnů zase pryč. Nebylo potřeba žádných zbytečných a složitých vysvětlování. Z toho ale vyplývala pro mě ne moc příjemná fakta… Žádní kamarádi, žádní známí, žádné závazky, žádný přítel. Teda kromě jednoho, a na toho jsem nerada vzpomínala. Spíš než přítel bych ho nazvala „známost na jednu noc“. Předtím jsem vlastně nevedla žádný pořádný život.

Tentokrát byl plán ale jiný. Usadit se na delší dobu. Daniel Wade byl otcovým šéfem už pěknou řádku let. Jeho pokyny zněly jasně… Nenápadně splynout s okolím, zbytečně na sebe neupozorňovat, splnit úkol, a co bylo nejdůležitější… Řídit se kodexem, který nás sem vlastně přivedl. Beacon Hills se teď mělo stát naším novým domovem.

***

Opatrně jsem vzala za kliku dveří a čekala, až auto úplně zastaví. Přede mnou se tyčila obrovská budova lemovaná cihlovým chodníkem a spoustou rozkvetlých a nádherně vonících stromů a květin. Beacon Hills bylo považováno za jednu z nejdražších a nejžádanějších čtvrtí v Bostonu. Dokazovaly to všechna ta luxusní auta na parkovišti a vyfintění studenti postávající vedle nich. V tomhle problém nebude, určitě zapadnu.

Alex Asher vydělával slušné peníze, a já byla pyšná, že jsem jeho dcera. Oficiálně se živil prodejem loveckých zbraní. Byl to urostlý čtyřicátník s lehce prošedivělými tmavými vlasy a modrýma očima.

Tmavé vlasy jsem zdědila po něm, jen oči jsem měla světle zelené po matce. Tváře mu pokrývalo třídenní strniště, které skrývalo ošklivou jizvu, táhnoucí se přes celou levou tvář až na krk. Už už jsem chtěla vystoupit, když jsem ucítila jeho ruku na mém rameni.

„Jessie, odpoledne tě vyzvednu. A pamatuj na pravidla, zlato.“ Ustaraný tón v jeho hlase se nedal jen tak přeslechnout.

Dělal to pokaždé, když jsme přijeli do nového města, ale já mu za to byla vděčná. Dával tím najevo, jak velkou starost o mě má. Nevadilo mi to, spíš mě to uklidňovalo.

„Jasně, tati, neboj se,“ ujistila jsem ho a líbla na tvář. „Tohle přece nedělám poprvé.“ Zhluboka jsem se nadechla a utřídila si v hlavě všechny vzpomínky a myšlenky, abych mohla pokračovat. „Tentokrát to bude jiné, slibuju. Potřebuju si najít kámoše, jestli tady máme nějakou dobu zůstat. Od nich se dozvím určitě pár užitečných věcí, které se nám můžou hodit. Takže prosím… nepouštěj hrůzu na všechny kolem jako obvykle!“ Prosebný výraz v mých očích nemohl přehlédnout. Ten mi šel za ty roky výborně. Jeho starostlivá vráska na čele ale taky nešla přehlédnout. Přímo uprostřed čela, všem na očích. Mně na očích. Chvíli jsme se měřili pohledem. Náš soukromý druh komunikace, aniž bychom museli cokoliv říkat. Už dlouho jsme byli sami a dokonale si rozuměli i beze slov.

„Pamatuješ posledně?“ povytáhl na mě jedno obočí a jemně kývnul hlavou.

Vybavily se mi vzpomínky z předchozích dvou měsíců. Nebylo to dobré, a já si to až moc dobře uvědomovala. Měla bych dávat větší pozor. Nechybělo totiž málo a kamarádka Kate by na všechno přišla. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude šmejdit po našem domě. Tolik jsem jí věřila a porušila kvůli ní otcova přísná pravidla, nikoho nevodit domů. Usnula jsem u filmu a ona se prostě rozhodla prošmejdit dům. Kdyby se otec nevrátil dřív, prasklo to. Zarazil ji právě ve chvíli, když vstupovala do pracovny. Přesněji do místnosti plné loveckých zbraní, luků, kuší, všemožných druhů šípů a podobných věcí. To by ještě nebyl takový problém. Otec se přece živil prodejem loveckých zbraní a nijak se tím netajil. Jenže v pokoji toho tehdy bylo daleko víc.

Na stěnách visely novinové výstřižky záhadných napadení vlkem, pitevní zprávy a fotky obětí, které byly rozsápané a potrhané na kusy. Přesně kvůli těmto fotkám jsme teď byli v Beacon Hills.

Zadnímu rohu pokoje vévodila prosklená vitrínka, ve které bylo pár špičatých zubů - tesáků - a ruka s dlouhými ostrými drápy… vlkodlačí ruka. Mohlo se to zdát tak trochu morbidní, jenže to mělo svůj význam. Stačilo pouhých pár vteřin zaváhání, a památky na obličeji v podobě dvaceticentimetrové jizvy už se otec nikdy nezbaví. Nadosmrti mu to bude připomínat při každém pohledu do zrcadla. Proto si ruku uchoval jako výstrahu jeho špatného úsudku a nezvládnuté situace.

„Nic nezvorám, slibuju.“ Zahnala jsem vzpomínky a znovu ho políbila, tentokrát na zjizvenou tvář, a vystoupila z auta.

Ještě jsem se otočila, mávla na pozdrav a pomalu se vydala ke škole.

Stiskla jsem kliku vchodových dveří a uvědomila si, že venku už nikdo nezůstal. Fajn, můj první den a už jsem šla pozdě. V tu chvíli mě přepadl zvláštně pomíjivý pocit. Spíš směsice několika různých pocitů, které jsem moc dobře znala. Dnes jsem je ale nedokázala pořádně identifikovat a správně pojmenovat. Bylo to tentokrát trochu jiné. Jako předzvěst něčeho špatného, něčeho zlého, a rozhodně bych to neměla podceňovat. Proklouzávalo mi to mezi prsty jako voda. Moje instinkty mě ale nikdy dřív nezradily. Někdo nebo něco mě pozorovalo a pohledem se mi vpíjelo do zad. Ruka mi automaticky vystřelila ke koženému pouzdru, a když nahmatala chladnou ostrou čepel, ten tíživý pocit se náhle rozplynul. Zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„Tak fajn, je čas najít si kámoše,“ dodala jsem si trochu sebevědomí a zatřepala hlavou, když se za mnou s rámusem zabouchly školní vchodové dveře.

***

V pátek odpoledne jsem se nechala vytáhnout na obhlídku města. Prvních čtrnáct dní uplynulo jako voda a já začínala pomalu zapadat do místního stereotypu. Moc lidí jsem zatím nepoznala, a proto mi místní klub Omega nepřipadal jako špatný nápad na zakončení tak skvělého dne. Navíc, ten název měl pro mě jistý skrytý význam. A taky to bylo ideální místo, kde bych na ně mohla narazit… na vlkodlaky. Už byl čas se po nich trochu poohlédnout a zmapovat tak místní smečku. Nejčastěji se vyskytovali na místech, kde bylo v noci plno lidí. Takové byly právě kluby tohohle typu, nebo zapadlé temné uličky za kluby, kde mohli snadno a nerušeně ulovit svou kořist. Tenhle popis se spíš hodil na tulácké a osamocené omegy, ale člověk si nikdy nebyl jistý, na koho narazí a co se vlkodlakovi zrovna honilo hlavou. I kdyby se jednalo o betu, která svou smečku měla. Když někdo na takových místech zmizel, většinou trvalo dlouho, než si toho někdo všimnul, a samotářská omega mohla svou kořist nerušeně odtáhnout do svého úkrytu. Části těla pak byly poházené různě po lese a policie to připisovala útokům vlků nebo pumy. My s otcem jsme ale věděli své. Tohle byl náš úkol. Zjistit, kdo za útoky stojí, a chytit ho. V tomhle okrese se zatím vědělo o jednom mrtvém muži, který byl rozsápán někým z místní smečky. Museli jsme tedy zajistit, že k dalším úmrtím už nedojde. Tudíž můj plán zahrnoval, že se budu potloukat po podobných místech a doufat, že na nějaké vlkodlaky dříve nebo později narazím.

„Hele, Jess, trochu mi pomoz a nahoď úsměv, jinak si to pití dneska platíme samy,“ zašklebila se na mě Lydia a prohrábla si vlasy.

Byla to zelenooká zrzka a charisma jí přímo čišelo z očí. Příroda ji obdařila přesně tam, kde bylo třeba, a šatama, co měla dneska na sobě, končícíma těsně pod zadkem, a hlubokým výstřihem to ještě umocnila. Hotová bohyně. A moje nová kamarádka, která nade mnou hned první den školy držela ochrannou ruku. Sama jsem dost dobře nechápala, jak se jí podařilo si mě během pár dnů tak jednoduše omotat kolem prstu. Něco mi ale říkalo, že tentokrát to bude jiné než tehdy v New Yorku… když si dám větší pozor…

„Hmmm, co? Jasně, promiň… jsem jen šíleně unavená,“ zamumlala jsem a jen tak naoko se protáhla. Nebyla to pravda. Jen jsem Lydii moc neposlouchala a očima jsem prozkoumávala každé temné místo v klubu, jestli nějakého z nich neuvidím. „Dnes nebudu ten nejlepší společník,“ pokračovala jsem ve lži. Nebo v trochu víc přikrášlené pravdě, jak se to vezme. Žmoulala jsem v prstech paraplíčko z drinku a přejížděla očima každého v klubu už aspoň po desáté. Veškerá dobrá nálada mě pomalu opouštěla, protože jsem si byla jistá, že na nějakého vlkodlaka dnes určitě narazím. Otočila jsem se zpátky k Lydii a usmála se na ni. Pokud by se tady vlkodlak objevil, stejně bych to poznala, aniž bych byla nucena ho vidět. Vždy jsem poznala, když byl nablízku. Ten tíživý pocit mě pokaždé přepadl bez ohlášení a naprosto nepřipravenou. Na tohle si člověk nezvykl. Přesně jako první den školy.

„Hele, a co kdybych tě trochu probrala. Tohle žhavé zboží ještě neznáš. Zrovna dorazil náš lakrosový tým!“ dloubla mě Lydia pod žebra a se spikleneckým mrknutím kývla hlavou směrem ke dveřím, přímo za mě. Lydia mi kluky z týmu vychvalovala celých čtrnáct dní skoro až do nebe, ale nikoho z nich jsem zatím neviděla. Dnes se tedy museli konečně vrátit ze soustředění.

V tom momentě se mé smysly zbystřily, a já věděla, že je tady. Že právě teď vešel do místnosti vlkodlak. Možná jich bylo víc, ale to už jsem nedokázala rozpoznat. Popravdě, jeden vlkodlak byl na můj vkus už moc. Klidně by to mohla být celá smečka.

Podle otcových nejlepších rad bych se teď měla otočit a co nejrychleji zmizet. V minulosti byl vždy poblíž aspoň jeden z lovců, který mě hlídal pro případ, že by se některý z vlkodlaků objevil moc blízko a snažil se třeba zaútočit. Nikdy jsem s žádným sama nebojovala. A popravdě jsem jich ani moc neviděla. Dnes v noci jsem je ale přece hledala. Neuteču. Na druhou stranu, co by se mi mohlo stát před tolika svědky? Navíc už je na čase dokázat sama sobě, že za něco stojím a nejsem jen nějaký čmuchal.

Vykouzlila jsem ten nejvíc sexy úsměv, jaký jsem svedla, sevřela v dlani můj rodinný medailonek, který mi dodával odvahu a visel mi na krku od matčina pohřbu, a pomalu se začala otáčet k místu, kam Lydia upínala svůj pohled.

„Tak teď teprve začne zábava,“ ušklíbla jsem se a vydala se s Lydií jejich směrem.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction