OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Moje malá Galaxie - 7. kapitola

28.07.2012 (14:00) • Myll • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1598×

„Kdy se vracíme do školy?“ zeptala se najednou Galaxie.

„Až po novém roce,“ zněla má odpověď.

„Pozítří přijedou Remus a Petr, aby tu s námi oslavili Silvestra,“ přidal se s rošťáckým pohledem James a já věděl, že už v hlavě počítá, kolik toho budeme muset na naši Silvestrovskou oslavu nakoupit.

7. kapitola – Jak na nový rok...

Dny strávené u Potterů utíkaly jako voda. Brzy přijeli Remus s Petrem a ubytovali se v ložnici mezi tou Jamesovou a pokojem pro hosty, kde bydlela Galaxie. Upřímně jsem Rema litoval, protože každou druhou noc přišel do Jamesova pokoje a svalil se do křesla s tím, že udělal zásadní chybu, když neusnul dřív, než Petr.

Paní Potterová byla zpočátku zásadně proti tomu, abychom v jejím domě pořádali nějaké oslavy, ale po dlouhém přemlouvání a s podporou pana Pottera, který pro nás měl pochopení (a také se slibem, že přijde jenom pár lidí), se nám povedlo ji přesvědčit, aby nám na tu ‚akci‘ propůjčila salónek v přízemí, hned vedle tanečního sálu (člověka až napadá, jak se tolik prostoru vměstná do tak malého domu). Byl to poměrně malý, ale našim požadavkům plné vyhovující. Jeho podlaha byla pokryta leštěnými parketami a u stěn tu nestála prakticky žádný nábytek, krom starožitné prosklené skříně se skleničkami z broušeného skla a u jednoho kraje stál na perském koberci nevelký konferenční stolek a kolem něj byla pohovka a pár křesel.

Rozvěsili jsme ve vzduchu lampiony, stužky a taky velký transparent s nápisem: Sbohem 1996, který se téměř okamžitě měnil na: Vítej 1997. Přinesli jsme několik táců s občerstvením, které paní Potterová vyrobila, nějaké máslové ležáky a taky ostřejší pití, které jsme Remuse (k jeho velké nelibosti) donutili koupit, když sem jel.

Jakmile jsme měli hotovo, Jamesovi se zablesklo v očích, do konce tohohle roku nám zbývala ještě půlka dne, venku přestávalo sněžit a mě bylo úplně jasné, co Jamese napadlo.

„Ani na to nemysli!“ ujistil jsem ho, Galaxie na mě překvapeně pohlédla, zřejmě neměla tušení, o čem mluvím.

„Ale no tááák, Siriusi! Musím ho přece vyzkoušet!“ přemlouval mě James a dělal na mě jelení oči.

„Jamesi, venku je mráz, pamatuješ, jak dlouho trvalo, než jsem ti minulou zimu odstranil ty rampouchy z obličeje? Chceš to zažít znovu?“ zatvářil jsem se naoko přísně a snažil se zakrýt cukající koutky.

„Ale Siriusi, to mi nemůžeš zakázat!“ vztekal se James.

„Jen tě tahám za hůlku, Jamesi!“ zasmál jsem se a Dvanácterákovi zajiskřilo v očích. Rozběhl se do garáže, záhy následován mnou. Někde za svými zády jsem ještě zaslechl vzdalující se Galaxiin hlas: „Dělají tohle často?“ a Removo povzdechnutí.

James v garáži popadl svůj zbrusu nový Nimbus 1001 a vyběhl na zahradu, přičemž se samozřejmě brodil závějí sněhu, ale zdálo se, že mu to je docela jedno. Přehodil nohu přes násadu koštěte a odrazil se od země.

Zůstal jsem stát, po kolena ve sněhu, jen v teplácích a svetru a sledoval, jak se James, přikrčený ke koštěti prosmekává mezi těmi pár vločkami, které se ještě snášeli k zemi, a elegantně na koštěti pluje mrazivým vzduchem.

„U Merlinových křivých nohou,“ žasla Galaxie, když se ke mně snažila dostat přes závěje. „Přísahám, že tolik sněhu pohromadě jsem v životě neviděla a to jsem strávila půlku života v Kruvalu!“

Nakonec téměř po čtyřech dolezla až ke mně a podala mi můj kabát z dračí kůže, vděčně jsem se na ní usmál a bleskurychle si ho oblékl, zatímco jsem sledoval Galaxii, která ve svém Kruvalském kožichu a s Jamesovým kabátem v ruce fascinovaně pozorovala mého kamaráda na koštěti.

„Co to je za model?“ zeptala se překvapeně.

„Nimbus tisíc jedna,“ odpověděl jsem. „Nejlepší koště, jaké existuje, ještě ani není na trhu.“

Galaxie na mě vrhla překvapený pohled, ale hned zase otočila hlavu na Jamese, který se už blížil k zemi. Jen jsem pokrčil rameny. „Pan Potter má kontakty.“

James přistál a samozřejmě si nenechal ujít tu příležitost, aby neudělal nohou smyk a nenahodil nás všechny (včetně přicházejícího Petra a Remuse) sprškou sněhu.

Slezl z koštěte a uznale ho pohladil po násadě.

„Smím ho zkusit?“ zeptala se z nenadání Galaxie a všichni přítomní, včetně mě, na ni upřeli nechápavý pohled.

„Cože?“ zeptal se úplně vykolejený James.

„No,“ šeptla Galaxie nesměle. „Můžu se proletět?“

Dvanácterák překvapeně zamrkal. „Ty? A-a-ale… Ty… Vždyť… Vždyť jsi Blacková!“

„No a?“ nechápala má sestřenice.

„Blackové, jak to jen říct, prostě neumějí lítat, Xi,“ pronesl jsem přesvědčeně. „Teda, můj bratr lítá, ale podle toho taky vypadají famfrpálový výsledky Zmijozelu,“ zamumlal jsem si ještě spíš pro sebe, než pro kohokoli jiného.

Galaxie na mě zůstala překvapeně koukat. „Jak jako nelítaj?“

„Prostě padaj z košťat,“ ušklíbl se Remus a střelil ke mně pohledem, jako by si vzpomněl na naši první Bradavickou hodinu létání.

„Jo,“ přidal se s úsměvem James. „Když chceš nějakýho Blacka zaručeně zlikvidovat, posaď ho na koště!“

Galaxie si nesouhlasně odfrkla. „Tak můžu?!“ zeptala se popuzeně.

James jen pokrčil rameny a opatrně jí podal koště. Galaxie ho popadla, možná s trochou míň šetrnosti, než by bylo Jamesovi milé, vrazila mu místo něj do rukou jeho kabát a nasedla na koště. Pořádně se odrazila a už plula vzduchem, udělala oblouček, vylétla až nad střechu, kde obkroužila komín a ladně se znovu snesla na zem.

Koukal jsem na ni jako z jara a tak nějak jsem tušil, že moji kamarádi mají asi dost podobný výraz.

Když má sestřenka slézala z koštěte, James obdivně zapískal, což bylo podezřelý, tohle pískání měla vyhrazené jenom Lily. Podíval jsem se na svého nejlepšího kamaráda a chtěl žádat vysvětlení, ale pohled mi padl na Petra. Stál trochu nakřivo a byl přikrčený, jako obvykle. V ruce držel nějaké cukroví od paní Potterové, ale necpal si ho do pusy, což bylo zvláštní samo o sobě, místo toho se zasněně usmíval (což bylo ještě zvláštnější) a oči zbožně upíral ke Galaxii. Chtěl jsem ho probudit z toho trasu, nebo v čem to byl, když ani nejedl, ale než jsem stihl promluvit, ozvala se Galaxie.

„Já nejsem jenom Blacková, ale i Destinyová,“ ujistila s vítězoslavným úsměvem všechny přítomné, vrátila koště ohromenému Jamesovi, obešla nás a vracela se k teplému krbu, který a nás spolu s několika hrnky horkého máslového ležáku čekal v kuchyni.

„Tak tuhle holku chci do týmu,“ mumlal si sám pro sebe James, když jsme ji následovali.

U krbu jsme si prohřáli zkřehlé prsty, vypili máslový ležák, vysušili mokré oblečení a vydali se do salónku, každý jsme si vzali do ruky nějaké to pití a posedali jsme si.

Remus ze svého pokoje přivolal tchoříčky a zatímco se mi Rigel lísala o nohy, rozestavěli jsme figurky a začali hrát. Víte, tohle je hrozně proradná hra, téměř na začátku jsem schytal pár zásahů té smradlavé tekutiny a tak jsem Rigel posunul směrem ke Galaxii a odešel se převléknout do Jamesova a částečně i mého pokoje.

Vyměnil jsem si triko a chtěl odejít, ale pohled mi padl na dvě malé lahvičky na mém nočním stolku. Vzal jsem nevelkou lahvičku plnou modré tekutiny do ruky a zamyšleně si ji prohlížel, nakonec jsem na sebe trochu té tekutiny šplíchnul a pospíchal po schodech dolů do přízemí.

Zrovna jsem procházel chodbou, když někdo zaklepal na dveře, vrátil jsem se a otevřel, stáli tam dva vysocí mladí zrzavovlasý kouzelníci v křiklavě zelených sakách, které kontrastovaly s jejich vlasy.

„Kluci,“ usmál se na ně a ustoupil ze dveří, aby mohli vstoupit.

Fabián se protlačil dveřmi jako první. „Do salónku,“ informoval jsem ho rychle, víc jsem říkat nemusel, byl to dům jeho tety, znal to tady.

Gideon se vydal za ním a já za nimi zavřel dveře, ale dřív, než jsem stihl odejít z chodby, ozvalo se další zaklepání.

S povzdechem jsem otevřel dveře a myslel jsem, že mě kleplo. Stála tam Európa s hůlkou v jedné ruce a bradavickým kufrem v druhé. Protlačila se dveřmi a dřív než jsem se vůbec stihl vzpamatovat, spustila: „Ahoj Siriusi, mamka říkala, že už tady mám ten jeden den přespat a vrátit se s vámi vlakem, takže kam mám dát kufr a kde je ta párty?“

„Cože?“ zeptal jsem se vykolejeně a vážně měl dojem, že jsem asi dostal dračí spalničky nebo ječivou plíseň a blouzním.

„No, strejda se zmínil před mamkou, že tu něco plánujete, nedalo mi ani moc práce jí přemluvit, ale Evan sem odmítl jít, a protože je mamka chápavá, no vždyť ji znáš, sbalila mi kufr a poslala mě sem, protože přesně ví, jak se ztřískáme, takže…“ nechala větu viset ve vzduchu a významně se modrýma očima podívala na svůj kufr.

Povzdechl jsem si a poslal ho kouzlem po schodech nahoru do prvního patra, kde jsem ho nechal ležet na zemi, neměl jsem páru, kde bude Jamesova sestřenice spát. „Do salónku,“ informoval jsem ji a vydal se před ní, abych ji vedl, přeci jen tu netrávila tolik času jako dvojčata. Dřív než jsme tam ale došli, ozvalo se další klepání. Přísahám, že jsme nikoho dalšího nezvali. Vlastně jsme nezvali ani Európu, když už jsme u toho, ale to už je teď jedno.

Otevřel jsem dveře a překvapeně zíral na hnědovlasou křečovitě se smějící holku, kterou jsem znal až přespříliš dobře. Bertha Jorkinsová mi zamávala a vecpala se do dveří. Nebydlela odtud daleko a vzhledem k tomu, že už mohla používat kouzla, rozhodně pro ni nebyl problém se sem dostat a že je nezvaná? Koho by to zajímalo! Berta byla prostě a jednoduše největší drbna, jakou kdy Bradavice zažily, taková, která pro žhavou novinku udělá všechno a nic nezapomíná. Jenže otázka nezněla, co tu dělá, každý věděl, že kde se něco děje, tam se Berta nějak zjeví, ale spíš mě zajímalo, jak se o tomhle ksakru dozvěděla!

Střelil jsem pohledem k Európě, která se na mě nejistě usmívala. „Možná jsem se někde zmínila…“ zašeptala nejistě a já myslel, že se na ni na místě vrhnu a roztrhám ji na maličkatý kousíčky, který potom znovu slepím, abych se dozvěděl, jestli pozvala ještě někoho.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit.

Berta se mezitím s Európou pozdravila a společně se vydaly do salónku zřejmě řízeny zvukem. Z místnosti, kde jsme měli v plánu oslavit příchod nového roku, se totiž ozývala dveřmi a možná i trochu kouzly tlumená hudba. Nebyla nijak rychlá, spíše naopak, vleklá, pomalá píseň, jako stvořená pro zamilované.

Vešel jsme do místnosti a zavřel jsem za sebou dveře. První mi padl pohled na Remuse, který o něčem zaujatě diskutoval s dvojčaty, hned vedle nich seděl Petr. Takový výraz, jaký měl, jsem u něj v životě neviděl. V obličeji se mu jako na běžícím pásu střídala závist, nenávist, zhnusení a ještě něco, co připomínalo výrazy holek, které mě často jen zpovzdálí pozorovaly, ale samy by mě nikdy v životě nepozdravily (občas jsem si nějakou z nich vyhlídl, když za to stála a oslovil ji já, a když neomdlela, pak jsme spolu většinou na nějakou chvilku chodili, ale to už odbíhám od tématu).

Sledoval jsem jeho upřený, momentálně nenávistný pohled a spatřil Jamesova záda, s někým v obětí se pomalu a ladně pohupovali v bocích a pohybovali se po parketách. James se otočil a mě se naskytl pohled na dívku v jeho náručí, tedy spíš na její drobná záda a na dlouhé trochu kudrnaté černé vlasy.

Něco ve mně jakoby rázem ožilo. Vydal jsem jakýsi zvuk, jeden z těch, kterým jsem se oddával jen jednou za měsíc, asi nejvíce to připomínalo podrážděné hrdelní vrčení a s nahrbenými zády vyrazil na provizorní parket, na němž tancoval jen jediný pár.

Popadl jsem Jamese za rameno, odtrhl ho od mojí Galaxie a otočil ho čelem k sobě. Překvapeně na mě zíral, ale dřív než stihl cokoli říct, pravačka se mi sama zaťala a praštila ho do nosu.

„Siriusi!“ vyjekla překvapeně Galaxie, ale já si jí nevšímal.

James zavrávoral a ustoupil o pár kroků dozadu, přičemž se snažil zastavit krvácení, které se mu spustilo z nosu, překvapeně se na mě podíval a já mu vrazil další.

Nikdo, nikdo mi nebude šmatat na moji malou Galaxii, ani James!

Zaskuhral. Znovu jsem se napřáhl, můj kamarád pohotově vytáhl hůlku a namířil ji naproti mně. Dřív než jsem stačil z kapsy vytasit vlastní zbraň, mávl s ní a s tichým „Experimentá“ mě pověsil do vzduchu. Začal jsem sebou cukat a ve vzduchu mávl hůlkou. „Pullus!“ vyjekl jsem a mířil na Jamese, jistě s odstupem času si uvědomuju, že proměna na kuře nebyla zrovna inteligentní, ale byl jsem naštvanej, jasný? A tohle mě napadlo jako první.

„Protego!“ zařval James a moje kouzlo odrazil, takže zasáhlo zeď, někde za mnou, jenže když se James přestal soustředit na kouzlo, které provedl jako první, spadl jsem na zem a pořádně se bouchl do hlavy. Postavil jsem se jak nejrychleji to šlo a útočil dál.

„Petrificus totalus!“ James se vyhnul.

„Locomotor mortis!“ I já se vyhnul.

„Expelliarmus!“ ozvaly se zároveň dva úplně jiné hlasy. Mě i Jamesovi z ruky vyletěly hůlky a každá skončila v ruce jednoho z dvojčat.

Popuzeně jsem zavrčel a zase se na Jamese vrhl po mudlovském způsobu. Vyhnul se mojí pěsti a sám mi pořádnou vrazil, chtěl jsem mu to oplatit, ale to už mě sevřeli čísi ruce a táhli od Jamese pryč.

„Tak se sakra uklidněte!“ nadával za mnou Fabiánův nebo možná Gideonův hlas.

Ještě chvíli jsem se bránil, ale nakonec jsem to vzdal a raději vyhledal pohledem Galaxii, upírala na mě nenávistný a zároveň nechápavý pohled, pak se vydala k Jamesovi a začala si s lítostivým výrazem prohlížet jeho zřejmě zlomený nos a modřinu, která se mu začínala vybarvovat na oku.

Povzdechl jsem si a podrážděně se Fabiánovi, nebo možná Gideonovi vyškubl a vyšel na chodbu.

Plahočil jsem se do schodů a už přímo viděl, jak Bertha nadšeně vypráví po celých Bradavicích, jak se ta nerozlučná dvojka Sirius a James na Silvestra porvali, upřímně mi ani na náladě nepřidávalo vědomí, že jsem právě před chvílí kvůli Galaxii zmlátil svého nejlepšího kamaráda, prakticky bratra a ona je na mě určitě ještě navíc naštvaná.

Chtěl jsem zahnout k Jamesově pokoji, ale o něco jsem zakopl a odporoučel se k zemi. Když jsem se s četnými nadávkami zvedal, uvědomil jsem si, že onou překážkou byl Európin kufr a naštvaně jsem ho nakopl, až poposkočil, pak jsem vlezl do Jamesova pokoje, práskl za sebou dveřmi a čelem opřel o zeď hned vedle dveří.

Hlavou mi běželo, jakej jsem vůl! Sakra, vždyť já vlastně kvůli ničemu před chvíli zmlátil kluka, který mi byl rodinou, který mi poskytoval domov a bezmeznou podporu.

Svezl jsem se k zemi a měl chuť hlavou o tu zeď mlátit, ale dřív, než jsem to stihl provést, se otevřely dveře.

James se rozhlédl po pokoji, když mě spatřil na zemi, zavřel za sebou dveře a přisedl si. Nos už mu někdo zpravil a tak jediným důkazem, že se něco dělo byla jeho modřina u oka a stopy krve na jeho triku a obličeji a samozřejmě taky moje boule na hlavě od toho, jak jsem spadl a zřejmě i nějaká modřina, měl jsem pocit, že mi dokonce natékal ret.

„Vrátím ti hůlku, když slíbíš, že ji nepoužiješ proti mně,“ zavtipkoval a podal mi ten kousek dřeva, co uměl zázraky.

Nastalo ticho. Nechtělo se mi věřit, že jsem to vážně udělal.

„Hele, brácho, proč jsi po mně vlastně tak vystartoval?“ zeptal se z nenadání James a upřel na mě hnědé oči, z nichž jedno bylo zdobeno modrofialovou modřinou.

Mlčel jsem, co jsem mu měl asi tak říct? Protože tancoval? No, upřímně šlo spíš o to, s kým tancoval, ale to jsem mu říkat nechtěl.

James jakoby moje mlčení pochopil. „Kvůli Galaxii, co?“ zeptal se nevesele.

Jen jsem sotva viditelně přikývl a James se ušklíbl.

„V životě bych jí neublížil, Siriusi,“ pověděl mi upřímně a já věděl, že nelže.

„Jenže ty jsi chtěl vždycky Lily,“ pronesl jsem a podivil se nad tím, jak trucovitě můj hlas zněl. Jako malé dítě na pískovišti, které tvrdohlavě prosazovalo, že je to jeho kyblíček a bábovička.

James si povzdechl. „Jo, ale ona nikdy nechtěla mě, asi je načase dát jí sbohem.“

„A musel sis vybrat zrovna Xie?“

James se zasněně usmál. „Je úžasná!“

„Já vím!“

„Je krásná!“

„Já vím!“

„Je… je…“

„Mladší?“ pomohl jsem mu. Jen se uchechtl.

„Na věku nezáleží.“

„Nechci, aby se jí cokoli stalo, Jamesi,“ zašeptal jsem do tmy. „Víš, vždycky jsi byl moji rodinou jen ty a tvoji rodiče, ale teď jsem našel tu opravdovou rodinu, jestli víš, jak to myslím. Jasně mám vás rád a jsem vám vděčný, ale i když jsme my dva vlastně vzdáleně příbuzní, nemáš moji krev,“ odmlčel jsem se a upíral oči na svého kamaráda. „Ona jo.“

Cítil jsem, že James vedle mě přikývl. „Nechám ji bejt, jestli ti na tom tolik záleží,“ pronesl smutně.

„Díky, brácho,“ usmál jsem se. Upřímně se mi po tomhle jeho prohlášení ulevilo. Bál jsem se o ni, bál jsem se, že by jí mohl nevědomky ublížit, bál jsme se, že by to mezi námi dvěma už nikdy nemuselo být, jako dřív, a to jsem nechtěl.

„Ale kdyby sis to rozmyslel, tak jsem první v řadě,“ zasmál se a já do něj se smíchem strčil.

V pokoji nastalo ticho rušeně jen klidným oddechováním nás dvou. V hlavě mi to šrotovalo, znovu a znovu se tam odehrávalo vše, co se stalo před chvílí. Neubránil jsem se smíchu.

„Čemu se směješ?“ zeptal se nechápavě James.

„Sám sobě,“ odvětil jsem, jakoby to bylo nad míru jasné.

„No jo, že mě to nenapadlo,“ pronesl ironicky James. „A proč?“

„Protože jsem si zrovna uvědomil, že jsem na tebe žárlil!“

Dvanácterák se uchechtl. „Teda nemyslel jsem si, že se s tebou kdy budu prát, Siriusi.“

„Ani já ne,“ přiznal jsem.

„Deset,“ ozvalo se tlumeně z patra pod námi.

„Měli bychom tam jít,“ upozornil mě James a s tichým syknutým bolesti se postavil.

„Devět.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil jsem a taky se postavil.

„Osm.“

Společně jsme se pak vydali dolů, jako bychom se nikdy nepoprali, jakoby se vůbec nic nestalo a my byli zase ti dva staří a dobří přátelé, co se znají už od útlého dětství a co si vždy mohou říct vše, ať je to cokoli.

„Sedm.“

Prošli jsme chodbou až k salónku.

„Šest.“

Vešli jsme sledováni několika překvapenými pohledy, které nás ovšem vůbec nevyváděli z míry.

„Pět!“ nezapomněli všichni přítomní odpočítávat.

Já i James jsme si každý vzali sklenku toho šumivého vína, které mudlové nazývali šampaňským a přidali se k ostatním.

„Čtyři!“

„Tři!“

„Dva!“

„Jedna!“

„Šťastný nový rok,“ spustil každý ze zde přítomných, když věžní hodiny ve vesničce Havraspár odbily půlnoc. Co na tom, že se nám oběma už vybarvily modřiny, co na tom, že byl James od krve a mě na hlavě vyrostla boule, hlavní bylo, že jsme se zase usmířili, byl přece nový rok.

Usmál jsem se na Jamese. „Šťastný nový rok, kámo.“

„Jo, šťastný,“ oplatil mi úsměv a s trochou ironie vepsané v očích mě sjel pohledem od hlavy až k patě.

Teda, jestli ono tvrzení ‚Jak na nový rok, tak po celý rok!‘ platí, pak se teda opravdu máme na co těšit!

S úsměvem jsme si přiťukli a napili se. Byl tu nový rok a s ním i konec prázdnin…

***

Kouzla zmíněná v textu: 

Experimentá – Obrátí osobu hlavou dolů.

Pullus – Promění živého tvora na kuře. Latinsky pullus znamená kuře.

Protego – Štítové kouzlo. Je-li dost silné, může protivníka i odhodit. Protego dokáže odvrátit většinu zaklínadel i fyzických útoků, nedokáže však odvrátit ani jednu ze tří kleteb, které se nepromíjejí. Formule znamená latinsky chráním.

Petrificus totalus - Kouzlo úplného spoutání, oběť může hýbat jen očima. Petra je latinsky skála a totalis je úplný.

Locomotor mortis - Svěrací kouzlo. Spoutá nohy zasaženého k sobě a oběť poté může maximálně snožmo skákat. Latinsky je locus místo, motor hybatel a mortis smrti (2. pád).

Expelliarmus - Odzbrojovací kouzlo. Člověk, který je touto kletbou zasažen, ztratí hůlku (vyletí mu z ruky), a pokud je kletba dost silná je schopna ho i udeřit či zvednout do vzduchu a odhodit.

6. kapitola< Shrnutí> 8. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Galaxie - 7. kapitola: