OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Inkoustové oko: IV. kapitola - Jednou přijde den (1/2)

25.10.2013 (10:00) • BianceCithare • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1420×

Jednou přijde den,

kdy rozpadne se zem.

Ostrá tma po cestách se vine,

z krve prvadu ty díš však ve vině.

Kuren

S chutí jsem se zakousla do chleba ale přes to jsem na konci kousek schovala. Byl večer a venku se snášely vločky sněhu. 'Kolik budem platit? Lepší domov rodina...' myslí na teplé místo, jak sedí u krbu, ale zima ji vrátila to reality, do kruté reality vánice, zima... jak krásný je sníh... ze svého úkrytu však vidí jak krása zabíjí, sníh pokryl jeho tělo, žebráka, co beztak neměl na jídlo, lidé mu ho nedali a teď bylo příliš pozdě, něco chtít, pod sněhovou pokrývkou skrývá se klid. Ani lítost nad ním neprojevila, dennodenně to vídala 'Sand skončím jako on? Ne šance je a bude!' Pomyslí si ale sama svým slovům nevědomky vyřčeným do tmy nevěří. Byla noc a tma, palubky zavrzaly, matka přicházela.

„Kuren-chan vstávej, půjdeš se mnou," řekla Leiko líbezným hlasem, vstala jsem co jiného mohla dělat. Chytla mě okolo ramen a klidně vyvedla z domu.

„Kam to jdem?" Byla má otázka ač se mi odpovědi dlouho nedostlo.

„Na lepší místo..." řekla jen a zahla do další uličky a pak do další až tma na kopci na okraji cesty stálu vůz.

„Tak teď nasedni, já se ještě musím zabalit," řekla mi matka, ale já měla ještě otázku.

„A kdy přijedeš? A kam jedeme?" Chytla mě v podpaží a posadila do vozu, otočila jsem se na matku, opodál stála Eriko-sama.

„Brzy, na lepší místo, budeme se tam mít dobře uvidíš," řekla a pustila mě, vůz se rozjel a já plakala, nad štěstím i smutkem, Leiko mi mávala a usmívala se. Byla noc byla tma, byla vánice. Ztratila jsem je z dohledu a tehdy ještě netušila, že bych si tu chvíli měla pamatovat, netušila, že to bylo naposledy co jí vidím, rozhodla jsem se trochu prospat s vědomím, že už bude líp.

A tak jedou tmou zkrvenou,

po cestě daleké bez konce,

bez cíle, neví však, že pravda je ve víně.

Naději mám a ta mi stačí,

v bezu na cestě vídávám klid.

Leiko

Poslední pohled, poslední úsměv jan já věděla, kde je pravda, zmizela mi z dohledu, zavřela jsem oči, tuhle vzpomínku v potřebě si uchovat, její obličej její rysy zachovat. Milovala jsem ji, její první kroky a červené tváře. 'Byla jsem špatná matka?' Ani jsem si neuvědomila že svou myšlenku jsem vyřkla nahlas, Eriko-sama se jen ušklíbla a trochu výsměšně snad s ironickým podtónem prohodila.

„Ale vůbec ne, Leiko," řekla otáčejíc se k odchodu... i já se otočila k odchodu snad věděla jsem, určitě jsem věděla, že jiná možnost není. Její slova jsem ingnorovala, snad je nechtěla slyšet, snad jsem jí nechtěla přiřknout pravdu. Ráno svítalo, další zákazník, další pomíjivá noc... tentokráte doma u madame Eriko. Malá holčička otevřela dveře a uklonila se, donesla mi džbán vody a čisté kimono, se vzkazem, že teď musím reprezentovat. Jen jsem přikývla a děvče odešlo, nebyla rozhozená tím že já i ten muž jsme nazí, uvědomila jsem si, že jsem udělala dobře, snad. Při vzpomínce na své dětství...

Úsvit je naděje,

úsvit je žár,

úsvit je bezneděj, v něm skrývá se žal.

Ne ještě není konec,

tečka za větou,

zbytečná věc...

Autor: BianceCithare (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Inkoustové oko: IV. kapitola - Jednou přijde den (1/2):