OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Flawless - 4. kapitola

28.02.2014 (09:00) • Jeanette • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1222×

Potichu sleduju ze sedadla spolujezdce míjející domy. Nedokážu se na nic soustředit. Zoufale chci myslet na cokoliv jiného, jenže Jesse se ke mně v myšlenkách pořád vrací. 

Měla bych být za Pavla ráda. Když jsem se vrátila, na nic se neptal. Pochopil, že o tom nechci mluvit. Vlastně jediný rozhovor, který jsme spolu vedli, byl o mé adrese. Navíc, jak bych se bez něj dostala domů? V tuhle dobu bych už musela pěšky několik kilometrů, protože už nejede metro, a to se mi takhle v noci opravdu moc nechce.

„Počkat," vyhrknu příliš hlasitě, až se Pavel lekne. „Zastav!"

Zmateně přeskakuje pohledem ze mě na silnici. „Děje se něco?"

„Prostě zastav! Hned!"

Opatrně sjede ke kraji silnice a vypne motor. Okamžitě si odepnu pás, abych mohla přeběhnout ke straně řidiče a otevřít Pavlovi dveře.

„Dio, co se děje?"

„Vystup si," řeknu nesmlouvavě.

Zamračí se na mě, ale poslechne. „Nechceš mi to vysvětlit?"

„Projdi se po krajnici."

Chvilku jen stojí a kouká, jako by mi pořádně nerozumněl. Když ukážu prstem na bílou čáru na kraji silnice, zvedne obočí. „Děláš si srandu, že jo?"

„Ani v nejmenším. Projdi se."

Protáhne obličej. „Jsem v pohodě. Nic jsem nepil. Vidělas, že řídím normálně."

„Tak mi to dokaž tím, že se projdeš."

„Dio," napůl zaskuhrá a napůl se zasměje. „Tohle fakt nemůžeš myslet vážně."

„Myslím."

„No dobře," zvážněl. „Řekněme, že neuspěju. Co pak? Klíčky ti do ruky nedám v žádným případě, ale dejme tomu, že by ses k nim dostala. Dojedeš k sobě domů a já přespím u tebe na gauči?"

No, to jsem nedomyslela. Přespání u mě doma by nepřipadalo v úvahu, protože stále bydlím s rodiči. Sice mám oddělený malý baráček na zahradě, který jsem si statečně vybojovala, ale gauč tam nebyl. Navíc nechci poslouchat tu hodinovou přednášku, kdyby ho náhodou viděli ráno odcházet.

„Tak vidíš," zachechtá se nad mojí reakcí a nasedá zpátky do auta.

„Ale..." snažím se marně najít vhodný argument.

„Nastup si."

Na čele se mi udělaly vrásky. Potřebuju nějaký rozumný důvod, ale nic mě nenapadá. Uraženě si tedy znovu nasednu, aniž bych se tvářila jakkoliv spokojeně. „Nelíbí se mi to."

„To vidím," řekne a nastartuje auto.

„Kde to vůbec jsme?" zeptám se a začnu se rozhlížet. Není mi to tu nijak povědomé.

Ticho.

„Kde jsme?!" zdůrazním. 

„Nevyšiluj, řídím."

Jestli mi tohle mělo jakkoliv pomoct, rozhodně to svůj účel nesplnilo. Začnu se zběsile rozhlížet ze strany na stranu, hledajíc jakýkoliv orientační bod. 

Musím se přiznat, že tohle jsem opravdu nečekala. „Kam mě to vezeš?" vypísknu vyděšeně.

Překvapeně se na mě otočí. „Prosím tě, posaď se. Za chvilku vystupujeme."

Začínám hluboce dýchat, abych se uklidnila a přišla tak na normální řešení. Možná bych mohla vyskočit z auta, ale pád by mě natolik zbrzdil, že by mě během chvilky stejně dostihl. Nějak se musím dostat ven, když nebude tahle kovová zrůda zrovna v pohybu. To je ono. Hned jak zastaví, okamžitě se rozeběhnu pryč. Je jedno, jakým směrem, ale nejlíp k lidem. Netroufne si mě pronásledovat do davu, nebo ano? 

Panebože, pomoz mi, prosím...

Očekávám tmavou budovu, neosvětlené ulice, kde by nikdo nenašel živáčka, místo toho Pavel zpomaluje na parkovišti McDonald's. Nechápu to. Možná mě nechce nikam zatáhnout, možná mě chce znásilnit už v autě.

Pavel vedle mě vybuchne smíchy, což mě vrátí do reality a pokusím se otevřít dveře, ale jsou zamčené. Zuřivě lomcuju s klikou. Proč to, sakra, nejde?

„Loktem jsi zamáčkla ten čudlík, co ti zamyká dveře," poznamená s ještě větším návalem smíchu. Opírá se o volant, takže mu není vidět do obličeje, ale zdá se, že smíchy dokonce brečí. Psychopat.

Okamžitě vytáhnu onen čudlík nahoru a rychle otevřu dveře. Až pak se teprve zarazím. Proč by mi to řekl, kdyby mě chtěl znásilnit? Je ještě větší podivín, než jsem si myslela? Bere tohle jako hru na kočku a myš?

Pomalu se otočím zpátky k němu. Dívá se na mě, zatímco se mu otřásá celé tělo.

„Víš, já tě chtěl vzít na zmrzlinu," vysvětlí. „Bylo vidět, že se potřebuješ něčím rozveselit, a tak mě napadlo, co je lepšího než čokoládová zmrzlina? Nevím teda, jestli si tohle taky nepřebereš jako úchyla, co nabízí dítěti bonbon, ale já ti fakt nechci nic udělat. V tuhle hodinu prostě nikde otevřeno není, jinak bych tě vzal blíž."

Dobrou minutu a půl na něj jen prázdně zírám a snažím se přebrat si získané informace v hlavě, abych si následně vložila obličej do dlaní. 

No jasně, to se ti zas jednou něco povedlo, Dio. On se tady snaží udělat hezkou věc a ty si to přebereš podle nejhrůznějšího scénáře. Tak teď se cítím oprávněně jako idiot.

„Promiň," zaskuhrám do dlaní, což ho ještě víc rozesměje. Štve mě, že se mi směje, takže ho po chvilce začnu pěstičkama mlátit do paže. „Kdybys. Mi. Třeba. Něco. Řekl," říkám každé slovo mezi nádechy. „Ale. Né. Pán musí zůstat tajemný!"

Překvapeně sykne, protože jsem mu při posledním slově zasadila největší ránu. Do teď se jen mačkal ke dveřím, ale nic mu to neudělalo.

„Cha!" vykřiknu vítězně. „A máš to!"

„Tak teď jsi mi to fakt natřela," kření se, ale rameno si mne.

Chvilku tam na sebe jen koukáme, já pořád naštvaná, ale nakonec se také rozesměju. Sednu si zpátky na sedadlo a zakryju si obličej jednou rukou ve snaze se uklidnit. Když se otáčím zpátky na něj, ani nepostřehnu, jak se to stane. Vím jen, že jsou jeho rty přitisklé k mým.

Autor: Jeanette, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Flawless - 4. kapitola: