OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle - 43. kapitola

06.08.2012 (10:00) • Simiik, Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 3589×

Verath 

Stála jsem u okna a sledovala noc. Pomalu se vše halilo do větší a větší temnoty, jako mé srdce. Je zajímavé, jak čas utíká, měsíc, dva, tři… Uteklo to tak rychle, nečekala jsem, že dokážu nést tíhu bolesti, ale dokáži. Přesně tři měsíce a třináct dní jsem bez Lassitera. Jestli u lidí pomáhá čas vyrovnat se s bolestí, tak by mi celkem přišlo k užitku, zjistit, co pomáhá upírům. Protože den ode dne se cítím víc a víc citově na dně. Nemám chuť ani jít do tělocvičny sama od sebe. Jediné, co mě nutí, jsou mí strýčkové, kteří nechtějí, abych zakrněla.

„Vero, pojď, otec s tebou chce mluvit,“ zavolala na mě matka ze dveří pokoje. Neotočila jsem se na ni. Nechtěla jsem, aby jí ubližoval pohled na mě. Nevypadala jsem zrovna překrásně.

„Hned tam budu. Je v pracovně, že jo?“ ujistila jsem se.

„Ano je, nenech ho čekat.“ Zavřela dveře a já se konečně otočila, utřela jsem si oči a snažila se uklidnit. Citlivá, jen když mě ostatní nevidí - heslo v tomto domě, které provozuji. Když jsem si byla jistá, že na mě není nic poznat, odebrala jsem se do pracovny. Táta seděl ve své pracovně sám, dokonce se nehrabal v papírech, ale jen seděl a vyčkával. Bez okolků jsem si sedla do křesla naproti jeho stolu.

„Aloha, taťuldo, jak se máme? Co mamča, snad nemáte krizovku.“

„Ne, nás se to netýká. Ani toho, že Zsilverth se má celkem dobře v náručí sympatha a bude si ho brát. Týká se to tebe,“ vysvětlil mi. Připadalo mi, že víc semknul obočí, jako by se soustředil celou svou bytostí na mě. Což nikdy nedopadalo dobře. Vždy pak následoval řev, anebo sundání brýlí a promlouvání do mé hříšné duše.

„Co jsem zas provedla? A upozorňuji, že tu trampolínu opravdu zničil Rhage. Já mu výslovně zakazovala, ať na ni neskáče z mého balkónu, ale on…“

„Pšt! Přestaň brebentit! Trampolína je mi u něčeho,“ utnul táta mé snažení obhájit se, i když nevím skrz co.

Naklonila jsem se, abych viděla na jeho zadek. „Fakt?“

„Verath! Sedni si na zadek a mlč chvíli!“

„Máme dneska děsnou náladu, copak má mamča krámy?“

„Ty jedna, malá potvoro, nechtěj, abych si to rozmyslel!“

„Rozmyslel co?“

„Zsadist, Rhage a Vishous jdou na obvyklou hlídku, jdeš s nimi,“ řekl a čekal na mou reakci, dokonce se i nepatrně usmál.

„Děláš si ze mě prdel?!“ zvolala jsem nadšeně.

„Jak to se mnou mluvíš?!“

„Sorráč, tati, ale tohle je kurva překvapení!“

„Kdo tě učí takhle nadávat!“ jeho hlas zahřměl, až mi zavlála ofina.

„Fritz! Bys nevěřil, jaká slova vypouští z úst, když mu nejde vyčistit podlaha!“ Zakývala jsem nesouhlasně hlavou a povzdychla si.

„Jdi za svými strejdy a připrav se. Za chvíli vyrážíte.“

„Rozkaz!“ zasalutovala jsem a běžela do svého pokoje. Málem jsem se přerazila přes křeslo, což u táty vyvolalo pobavený úšklebek, ale co naplat. Jsem holt nadšená, takže nějaká modřina, která mi tím úderem vznikne, mi je u něčeho.

 Já jdu do boje, já jdu na obhlídku, konečně! Vyskočila jsem do vzduchu a vykřikla nadšením. Jasně. Bylo to děsně dětinský chování, za které bych se měla stydět, ale srát na to. Nikdy jsem se nechovala normálně, proč to měnit? A navíc, nic jiného mi nezbylo, než můj sen. Proč se tedy chovat dospěle, když se váš sen plní?

„Prcku, dělej!“ křikl na mě ze dveří mého pokoje Rhage.

„Strč si lízátko do pusinky a šoupej nožičkama, strýčku, ničiteli trampolín.“ Zasmál se a štípnul mě do tváří.

„Naše malá Veruška. Myslím, že by ses měla pořádně ozbrojit nebo raději ne, ještě se zapíchneš sama.“

„Ale snad o mě nemáš strach.“

„Ne, ale jestli ze sebe uděláš sekanou, tak nám to tvůj tatík dá pěkně sežrat.“

Připínala jsem si dýky, když Rhage přešel do nitra pokoje a první, co mu padlo do oka, byly Glocky, které jsem před určitou dobou dostala od Lassitera.

„Pěkný jsou,“ pochválil je a já sebou cukla. Držel v rukou mou jedinou památku na Lassitera. Bylo to divné a zároveň tak normální. Cítit to známé píchnutí u srdce pokaždé, když si na něj vzpomenu. Divné je to proto, že si myslím, že ta bolest je už pryč, nebo aspoň menší. A normální proto, že je stále stejná.

„Klidně si je nech,“ pronesla jsem přiškrceným hlasem. Bylo by to tak lepší. Nemít je tu, nevidět je a nedotýkat se jich a už vůbec ne vzpomínat na ten moment, kdy mi je dal a co potom následovalo.

„Ne, to je dobrý.“ Podal mi je a já si je uložila do pouzder, které jsem měla připnuté po stranách mých boků. 

…

Ihned po hlídce jsem se odebrala do svého pokoje. Nebyla jsem dneska dobrým společníkem, všichni si toho všimnuli, ale chápali mé rozpoložení. Teda jeho jednu část – trpí, protože má zlomené srdce. Ale ta druhá část, ta, o které nikdo nevěděl, jen já a Lassiter, ta mi dělala větší starosti. Rozhodla jsem se tedy konečně dokopat na kliniku k Jane a nechat se vyšetřit.

Odzbrojila jsem se, osprchovala se, převlékla jsem se do domácího a vyrazila jsem za doktorkou.  Samozřejmě, že jsem si neodpustila pouzdro s vrhacími noži, které jsem měla připnuté na levé noze. Jsem sice doma, ale nikdy nevíš, kdy se může něco stát. Všichni tu chodí po zuby ozbrojení, nejsem výjimkou.

Ani jsem si to neuvědomila a už jsem stepovala před ošetřovnou. Jane akorát zašívala jednomu žákovi obočí. Počkala jsem, až ho propustila a vešla jsem za ní.

Akorát sklízela použité nástroje. Přistoupila jsem k ní a zhluboka se nadechla. Není jednoduché říct to někomu, hlavně Jane. Je duch, těžko jí můžu vyhrožovat smrtí, aby to někomu neprokecla.

„Co potřebuješ?“ Ohlédla se na mě a nepatrně se i pousmála.

„Vyšetření, jestli máš teda čas.“

„Stalo se ti snad dneska na hlídce?“

Zakroutila jsem hlavou zprava doleva. Natáhla jsem k ní ruce, abych jí pomohla s úklidem, ale ona ucukla.

„O co jde Verath?“ zpřísnila hlas a probodla mě tím svým profesionálním pohledem.

„Musím vědět, jestli jsem oplodněná nebo ne!“ vyhrkla jsem ze sebe. Jane pozdvihla jedno obočí.

„Oplodněná?“ ujišťovala se a přitom nasadila děsně nechápavý výraz.

„Vím, to slovo zní divně. Těhotná, v jiném stavu, v očekávání! Mám začít v cizích jazycích?“

„To je v pořádku zapomněla jsi na gravidní, ale to necháme stranou. Mohla bys mi říct, kdy jsi měla období potřeby? Tohle je totiž věc, která se nedá ututlat v domě plných párů.“

Takže Jane bude první komu to řeknu? Ne má sestra? Ach, Zsil, tolik jsme se odcizily, tři měsíce a my jsme jak pár neznámých lidí. Nevím vůbec nic o tom, jak se jí vede s Rehvengem. Odmítám vstoupit na tu půdu. Kdykoliv jsem tam vkročila, zatarasil mi cestu on a už tam nedokážu jít, nejde to. Ale dnes se to změní. Zsil přijde domů na večeři a nedovolím jí odejít, dokud si my dvě nepromluvíme o samotě.

„Vero?“

„Po boji s bezduchými v tom sídle. Pamatuješ, jak jsme se s Lassiterem na pár dní ztratili?“ vysvětlovala jsem se jí. Nepatrně pokývala hlavou.

„Nějak mi nejde do hlavy váš rozchod, když vezmu v potaz, co se stalo.“

„Lassiter si začal malovat příliš růžovou budoucnost plnou dětí.“

„Jasně, chápu. Nezbývá nám nic jiného, než zjistit, zda se jeho růžová budoucnost vyplní nebo ne. Převlékni se a sedni si nahoru,“ požádala mě a já tak učinila. Snažila jsem se uvolnit, ale nějak to nešlo. V hlavě mi běželo, co když - ta protivná dvě slova. Co když bude ve mně růst Lassiterovo dítě? Co když se ze mě stane matka? Ne, to je nesmysl, Stvořitelka by to nikdy nedovolila. Ví, jaká jsem. Takové ženské nemají děti, nesměji.

„Vero,“ oslovila mě Jane a tím mě vytrhla z úvah.

„No?“

 „Roztáhni ty nohy.“

„Tohle mi ještě ženská neřekla.“

„Nevtipkuj a dělej.“

V okamžiku, kdy byla s vyšetřením hotová, se kousek ode mě odtáhla, sundala si gumové rukavice a podívala se mi přímo do očí.

„Nejsi těhotná,“ její hlas byl bezbarvý. Byl to přece rozhovor mezi pacientkou a doktorkou a ne mezi členy rodiny. Přesto jsem se cítila divně. Lassiter si byl dítětem tolik jist. Řekla bych, že jsem se připravovala na jinou odpověď. Ale dopadlo to tak, jak jsem chtěla já a ne on.

„To je dobře,“ mírně jsem se usmála a seskočila dolů.

„Vero, měla bys to svému otci říct. Ať ví, že jsi tím prošla,“ promlouvala mi do duše, když jsem se oblékala. 

„To mám za ním jít a říct co? Taťuldo, prošla jsem potřebou, ale neboj, nebudeš dědečkem? Trefí ho, jakmile vyslovím potřeba,“ zamítnula jsem její nápad hned v zárodku a připnula si vrhací nože na stehno. Jenže Jane nevypadala, že se chce vzdát.

„Možná by bylo lepší zajít za Beth. Je přece žena.“

Vykulila jsem na ni své zelené oči. Ona chce po mně, abych mluvila o tomhle s mámou? Miluji svou matku, ale když přijde na řeč takové téma, jsem v koncích. Byl pro mě horor, když mě a Zsil vysvětlovala význam menstruace a co teprve sexuální výchova. Ne, děkuji pěkně. Chci si uchovat poslední kousky duševního zdraví, které mám.

„Máš pravdu, řeknu o tom tátovi. S ním se mi líp navazuje řeč.“ Pobaveně protočila oči a něco si zamumlala pod nosem. No, co určitě to nebude taková hrůza, jako když nám bylo se Zsil devět let a Rhage nás poslal s balíčkem kondomů za tátou. Nakecal nám, že jsou to žvýkačky a dokonce tátovi oblíbené. Už si přesně nepamatuji, jak dlouho ho táta za to nemohl vystát.

„Děkuji za vyšetření, půjdu nahoru. Uvidíme se na večeři, ne?“ Mírně jsem se na Jane usmála a ona mi úsměv opětovala.

„Jistě.“ Zvedla se a šla vydezinfikovat nástroje, které předtím použila při šití. Otočila jsem se a vyrazila jsem do svého pokoje.

První, co mě zarazilo, když jsem vešla do své ložnice, byla vůně kolínské, která patří Erixovi. Druhá věc byl pugét bílých růží, jenž byl na mé posteli. Narozdíl od Erixe, ten tu nebyl. Jak si jen opovažuje sem vkročit bez mého svolení? Spolkla jsem nadávku a přistoupila jsem ke kytici. Byl tam vzkaz.

„V květomluvě znamená bílá růže upřímnost a nevinnost. Taková je má láska k tobě. Potřebuji s tebou mluvit, později se stavím. Erix.“

V dlani jsem zmačkala papírek a hodila ho do koše, který jsem měla u stolu. Jak se jen opovažuje si se mnou takhle pohrávat? K čemu mu to je? Prý láska?  Ví on vůbec, co znamená doopravdy milovat? Pochybuju! Kdyby jen nebyl tolik prospěšný otci, už bych ho dávno pohřbila na trávníku před domem. Ale copak můžu za to, že mě pronásleduje zrovna upír, který usměrňuje glymeru, snaží se chránit mého otce i ostatní bratry? Nikdy to nedělal veřejně, vždy tahal za nitky z povzdálí, aby ho glymera neodhalila. Když nic netuší, víc se toho Erix dozví, řeknou mu vše o případných vzpourách nebo převratech. Tohle vše jsem se dozvěděla před pár měsíci. Chvíli mi trvalo, než jsem z něj vypáčila, co tak důležitého dělá pro mého otce, ale nakonec jsem to zjistila. I tak to nezměnilo mé city k němu, pokud k němu nějaké chovám.

„Potřebuji s tebou mluvit, později se stavím.“

Kruci! Nemohu mu dovolit, aby sem přišel a zmařil můj plán být s mou sestrou. Během sekundy jsem byla rozhodnuta. Sebrala jsem kytici, klíče od svého Nissanu a vyrazila jsem na chodbu. Večeři oželím, hlad stejně nemám a pokud je mi známo, táta má stejně v plánu mluvit se Zsil jako první. Do té doby se od Erixe vrátím.

Zaklepala jsem na dveře ložnice mých rodičů a počkala, až mamka otevře.

„Copak je, Vero? Zsil už je snad tady?“

„Ne, není. Na,“ řekla jsem, zatímco jsem  jí podávala kytici. „Ber to jako dárek. Jedu něco vyřídit, nestihnu večeři.“ Zmateně hleděla na kytici bílých růží. Pak se podívala na mě.

„A co mám říct tvému otci a sestře? Zsil se na tebe těší a ty na ni, ne?“

„Ano, ale musím něco vyřídit, abych měla pro dnešek klid. Týká se to Erixe. Slibuji, budu doma před svítáním. Těším se na Zsil, dělám to kvůli ní, věř mi.“

Přikývla a pohladila mě po tváři.

„Jeď opatrně a nereaguj přehnaně, otec mu nic neslíbil,“ řekla konejšivým hlasem a pousmála se. Tak teď jsem byla zmatená já, co mu neslíbil?

„Dobře, tak já jedu.“

Celou cestu k Erixovi, mi vrtalo hlavou, co tak důležitého má na srdci. Taky mi nedalo matčino chování. Proč nemám reagovat přehnaně? Co na mě ten aristokratický chlápek chystá? Navíc se mi do myšlenek vpletl Lassiter. Vím, proč jsem nešla na vyšetření už předtím, doufala jsem, že jsem těhotná a dítě nás usmíří, protože jinak nevidím důvod, který by ho ke mně přitáhl zpátky.

„Proboha, Vero, jsi tak ubohá!“ zavrčela jsem na sebe a prudce jsem vybrala zatáčku, až jsem myslela, že si s mou 350tkou uděláme pár salt. Naštěstí mě učil řídit Rhage, takže jsem to zvládla na výbornou a dál jsem si to mašírovala nepovolenou rychlostí do sídla Erixovy rodiny.

Před sídlem jsem ubrala na rychlosti a elegantně najela na příjezdovou cestu. Otevřela jsem okýnko a zadívala se do bezpečností kamery. Aniž bych promluvila, brána se otevřela a já vjela dovnitř. Na rozdíl od sídla Adirondack Great Camp, který vlastní Rehv a teď v něm bydlí i s mou sestrou a Lassiterem, se zdálo sídlo Erixe syna Marquise menší. Nicméně přepychem se rovnaly, možná i Rehva převyšoval.

Vystoupila jsem a šla naproti doggenovi, jenž se vyřítil z hlavních dveří jako kalamita. V okamžiku, kdy se naše cesty střetly, se zastavil a hluboce se uklonil.

„Vaše Veličenstvo, omlouvám se, ale pan Erix neohlásil vaši návštěvu, nestihl jsem připravit nic na Vaši uvítanou,“ mluvil rychle, sotva popadal dech.

„To je v pořádku. Nevěděl o mé návštěvě, je to překvapení,“ mírnila jsem jeho pocit lítosti a viny. Nechtěla jsem, aby si to bral osobně. Jediný, kdo mě tu sere je jeho pán, ne on.

„Je Erix doma?“

Doggen se napřímil a přikývl. „Ano, vaše Výsosti, je ve své pracovně.“

Naštěstí Erix nebyl typ mužského, co žije se svou matkou. V tomhle obrovském sídle žil sám společně se svým bratrancem, který je shodou okolností můj bývalý krmič Dwight. Obě jejich matky a Dwightovovi sourozenci žijí v jiném rodinném sídle. Tohle všechno mi řekl Tohr, s kterým jsem tu párkrát byla. Občas se za ty tři měsíce stalo, že se musely řešit určité problémy skrz glymeru a Erix si postavil hlavu, že bude jednat výhradně se mnou. Což se mi kurevsky nelíbilo, ale co bych pro náš rod neudělala? Navíc, když se mi naskytne příležitost praštit nebo zastřelit pár glymerských šašků, neváhám a jdu do toho naplno.

Bez zaklepání jsem vstoupila. Čekal mě za svým mahagonovým stolem, který byl vytvořen v koloniálním stylu.

„Zřejmě jsi nepochopila vzkaz. To já měl přijít, ne ty,“ pronesl pobaveným hlasem, vstal a přistoupil ke mně.

„Stěžuješ si snad?“ Propálila jsem ho pohledem. Roztáhl svůj úsměv. „Nikoliv.“ Naklonil se ke mně, chtěl mě políbit, ale obratně jsem se mu vyhnula.

„Nezkoušej to, nechtěj, aby tě znovu ošetřoval Havers. Co bys mu řekl tentokrát? Zlomil jsem si nos, když jsem uklouzl ve sprchovém koutě?“ posměšně jsem si odfrkla. Zvedl ruce na znamení míru a pár kroků odstoupil.

„Co jsi ode mě chtěl?“ přešla jsem k věci. Čas utíkal a já chtěla být doma, co nejdřív.

„Mluvila jsi s otcem? Myslím o mně,“ upřesnil a nasadil spokojený výraz. Co se to ke všem čertům děje?

„No jasně. Furt se o tobě bavíme, normálně mi chtěl už zalepit pusu páskou, aby dokolečka neposlouchal, jak dokonalý jsi, Erixi.“ Nemohl přeslechnout ironii, s jakou jsem to pronesla, ale pravděpodobně ho to pobavilo, než urazilo.

„Dnes jsem byl za tvým otcem požádat ho o svolení, dvořit se ti. Svolil, ale řekl mi, že je už pouze na tobě, zda mě budeš chtít nebo ne. Tvůj otec neuplatňuje sňatkovou politiku, jak je vidět.“

Zalapala jsem po dechu a vyjeveně na něj civěla, jako by byl samotná Stvořitelka. Proto mě táta poslal na hlídku? Abych nebyla tolik vzteklá! Zatnula jsem dlaně v pěst a měla sto chutí něco rozflákat. Normálně mu dovolil, aby mi lezl do života! Kolikrát jsem mu říkala, že mě štve!

Stop, Vero. Bude v tom háček, něco za něco. Táta by na to nekývnul jen tak a navíc, když nebudu chtít, nic se nezmění. A já nechci.

„Proč tohle děláš?“ otázala jsem se ho. Nechápala jsem, proč si vybral mě. Nejsem typ ženy, pro kterou by mužští snášely modré z nebe. Ne, že bych nebyla pěkná, ale modré z nebe? Opravdu? Větší pitomost si romantikové vymyslet nemohli.

„Miluji tě.“

„Nemiluješ mě!“ vyjekla jsem naštvaně.

„Jak můžeš vědět, co cítím ve svém srdci?!“ ohradil se stejně hlasitě, jako já předtím.

„Nejsi se mnou svázaný! Není to pravá láska! Čeká na tebe žena, která je pro tebe stvořena, ale já to nejsem! Nepřeji si, abys chodil do mého pokoje, či do našeho sídla. Odmítám tvé snahy, získat si mě, a přísahám, jestli budeš nějakým způsobem využívat svého postavení, abys mě dostal, tak tě zabiju. Překousla jsem tvé hry, ale už toho mám plné zuby. Je konec.“

Měla jsem se na odchodu, ale jeho ruka mě silně uchopila za paži. Na aristokrata měl obrovskou sílu. Přirazil mě ke zdi a surově mě políbil. Prudce jsem ho od sebe odstrčila, až jeho mohutná postava zakolísala. Využila jsem toho, shýbla jsem se a podkopla mu nohy, upadl na zem a přitom se udeřil do hlavy. Ještě, než se stihl vzpamatovat, vytáhla jsem z pouzdra na stehně vrhací nůž a přiložila mu ho ke krční tepně.

„Nepokoušej mou trpělivost, Erixi. Využíval jsi mé zranitelnosti během tří měsíců, ale s tím je konec. Neznáš pravou Verath a věř mi, nechceš ji poznat.“ Přitiskla jsem víc nůž k jeho kůži, vynořilo se pár kapiček jeho krve, což ve mně vyvolalo neuvěřitelnou žízeň po krvi. Kdy jsem se naposled krmila? Krucinál!

„Už si rozumíme?“ zeptala jsem se ho a snažila se vytěsnit z mysli chuť na jeho krev.

„Ano,“ pronesl přiškrceným hlasem. Sundala jsem nůž z jeho krku, krev otřela do jeho černého saka a vstala jsem.

„Výborně, jen abych ti připomněla, bílé růže znamenají také pokoru.“ S tím jsem se odebrala pryč.

Otevřela jsem hlavní dveře a v nich se srazila s Dwightem. Což mi připomnělo mou touhu po krvi. A jeho vždycky chutnala skvěle.

„Verath?“ Překvapeně se na mě usmál. Nevypadal, že by mi chtěl dělat problémy po tom, co jsem ho před určitou dobou zmlátila při mém pobytu u Rehva.

„Dwighte, stále mě chceš ojet?“ optala jsem se ho přímo. Zamrkal očima, pak se zasmál.

„Stále mě chceš za to zabít?“ otázal se vesele. Šibalsky jsem se usmála.

„Asi se ani jeden z nás nezměnil.“ Přistoupil na mou hru a taky mu zajiskřilo v očích.

„Asi ne, otázkou je, zda náš vztah obnovíme,“ navrhl a trochu se ke mně přiblížil. Krok jsem od něj odstoupila a prošla jsem kolem něj ven. Cítila jsem jeho pohled na mých zádech. Až, když jsem byla u svého auta, ohlídla jsem se na něj přes rameno.

„To ještě uvidíme.“ Nastoupila jsem a uháněla zpátky domů.

Abych se přiznala, pití krve Eugena v posledních měsících mi moc nevyhovovala. Měl silnou krev, sladkou, lahodnou, ale chyběl v ní prvek, na kterém si já zakládám a Dwight ho na rozdíl od Eugena má – nespoutanost. Povahově jsme se moc s Dwightem od sebe nelišili. Sice by tu mohla být možnost požádat Lassitera, ale to bych si raději uřízla hlavu, než jít za ním s prosíkem, ať mi dá svou krev. Jsem příliš hrdá.

V garážích mě zarazila vůně, kterou jsem vtáhla do svých plic. Jedna z žen má potřebu. Ale nějak mi nešlo do hlavy, kdo by to mohl být. Znenadání mě to trklo do hlavy. Vždyť já ji měla, je logické, že Zsil bude hned po mně! Vyběhla jsem nahoru do domu a snažila se nemyslet na to, co se tu děje.

Zsil je s Rehvem, všichni bratři jsou se svými shellan, Qhuinn je s Blayem…

Poprvé mi došlo, že jsem úplně sama, jedu sólo.

„Drápe! Kde jsi, ty kočko, líná? Jdeš mi dělat parťáka při sledování Johnnyho Deppa v Ospalé díře!“

Typ osamělé chudinky opravdu nejsem. Pěkně se rozvalím na posteli, zapnu telku, udělám si popcorn. Využiju toho, že Rhage konečně nestepuje u stroje na vyrábění popcornu a z Drápa si udělám polštářek. Jakmile jsem ho zahlédla na konci chodby, jak se otírá o jednu ze soch, zákeřně jsem se usmála. On to vycítil a začal zdrhat.

„Za tohle dostaneš nízkotučný mléko!“ zavrčela jsem na něj.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), Arminka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 43. kapitola: