Chycená v síti - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak se Damon a Elena vyspali? Co se stane, když někdo vstoupí tam, kam nemá?
Prosím o komentáře, děkuji!
Terry...

05.02.2013 (22:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1131×

3. kapitola

„Dobré ráno,“ probudil mě Damonův hlas. Počkat, Damonův? Co dělá, sakra, v mé posteli? Chtěla jsem mu začít nadávat, ale potom jsem si uvědomila, že to, že jsme se ocitli v roce 1864, nebyl sen.

„Dobré ráno,“ řekla jsem šeptem. Damon se na mne usmál.

„Naše první společná noc, řekněme, že jsem si ji představoval trochu jinak, ale taky nebyla nejhorší. Hlavně, když ses ke mně tulila.“

„Já se netulila!“ zamračila jsem se. Damon mi znovu věnoval jeho pokřivený úsměv.

„Každopádně musíme na dnešek probrat plán…“ Otevřely se dveře do naší ložnice. Stála v nich vystrašená služka.

„Já, pane Salvatore, moc se omlouvám. Netušila jsem, že tady někdo může být. Váš bratr mne zde poslal, chtěl přinést nové povlečení. Moc se omlouvám,“ vychrlila ze sebe.

„To je v pořádku,“ promluvil Damon vyrovnaným hlasem. Služka si nás dva stále prohlížela. Asi nebylo moc počestné, když jsme tady byli my dva v posteli. Asi se to pro tuto dobu moc nehodí… Mělo mě hned napadnout, že Stefan něco takového vymyslí! V dnešní době… tedy budoucí bych toto chování tipovala spíš na Damona. Časy se mění…

„Za chvíli bude snídaně, slečno. Mám vám pomoct do šatů, když zde není slečna Emily?“ zeptala se mile.

„To je v pořádku. Zvládnu to sama, děkuji,“ snažila jsem se mluvit jako Katherine, i když mi to je prd platné. Služebná po nás ještě jednou hodila okem a zavřela za sebou dveře.

„Neříkal jsi, že tady nikdo nechodí?“ zle jsem na něj pohlédla.

„No, myslel jsem si to. Mohlo mě napadnout, že Stefan vymyslí podobnou hnusárnu. Až se zase dostaneme do naší doby, tak si ho pořádně podám! Hajzla! Teď máme větší problém, viděla nás největší drbna. Samozřejmě, všichni věděli, že je něco mezi námi, ale nikdy to nikdo neviděl. Byly to jen pomluvy, ale teď? Pokud se to dozví otec, tak mě zabije…“

„Ještě, že už jsi mrtvý,“ zavtipkovala jsem. Damon se usmál.

„Ale Damon z roku 1864 není,“ připomněl mi.

„Mimochodem, neříkal jsi, že se s tebou dneska pohádá tvůj otec?“ dodala jsem.

„Umíš zvednout náladu, vážně!“ uznal Damon a pomalu se zvedl z postele. Vím, že to bude znít divně, ale v tu chvíli jsem od něj nemohla odvrátit zrak. Vypadal tak nějak jinak…

„Co?“ zeptal se Damon, když si všiml mého pohledu.

„Nic,“ vyhrkla jsem ze sebe a taky jsem se vyhrabala z postele.

Damon mi znovu pomohl se šaty, které jsem z celé duše nenáviděla. Tak moc škrtily.

„Víš, že bych si tě dokázal představit v roce 1864 jako svoji manželku?“ usmál se.

„To nevím, byla bych na houby,“ zakroutila jsem hlavou. Damon se znovu zasmál. Někdo zaklepal, Damon ani já jsme nevěděli, jestli máme říct dále. Ale ten, co byl za dveřmi, se neobtěžoval čekat na odpověď, prostě vstoupil. Úsměv od ucha k uchu zdobil Stefanovu tvář.

„Snídaně je na stole, jen jsem vám to chtěl připomenout,“ řekl a odešel.

„Stefan se nesmírně těší, až si mne otec podá za to, že jsem se vrátil domů a nepomáhám vlasti, a pokud už zjistil ten nemalý incident s tebou, tak si rovnou můžu kopat hrob!“ prohodil naštvaně Damon, když jsme společně odcházeli na snídani.

„Damone, počkej, nemůžeme tam jít! Na tu snídani se určitě chystá i Katherine a ty, jako ty,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Prosím tebe! Katherine nechodila na snídaně, dostávala je na pokoj. Jen málokdy se jí zúčastnila, když ji někdo pobídl, jako teď tebe, a jelikož jsem s ní, tak se na ni taky určitě nechystám,“ vyvrátil mi všechno.

„Trochu se v tom ztrácím, tak mi vysvětli, kdy se s otcem pohádáte,“ chtěla jsem vědět.

„No, už to mělo nastat. Museli jsme trochu narušit děj věcí,“ prozradil mi. „No, tak si to slíznu u snídaně! Super, jednou za život mi to stačilo!“ rozčiloval se.

Došli jsme do velké jídelny. Byly tam ještě větší stropy, než v pokoji, kde jsme přečkali noc. Závěsy byly o odstín bledší. Před námi byl velké dřevěný stůl. U něj už seděl Stefan a zřejmě jeho otec. Vypadal jinak než Damon nebo Stefan. Jeho oči byly přísnější, a když se podíval na Damona, tak v nich sálala zuřivost. Ale jako správný gentleman mě nejdříve pozdravil, až poté se pustil do Damona.

„Můžeš mi vysvětlit, co tady děláš?“ zeptal se rozzuřeně, když jsme zasedli za stůl.

„Rozhodl jsem se, že nebudu bojovat za Jih, otče. Promiňte,“ řekl zdvořile. Nikdy jsem ho neslyšela tak mluvit. Jeho jižanský přízvuk šel teď slyšet ještě víc. Malinko se mi u toho nadzvedl koutek. Damon si toho všiml a mrkl na mne.

„Prosím? Jak si to představuješ? Ty nemůžeš být má krev,“ vyplivl tato slova pan Salvatore.

„Nebudu dělat, co mi řeknete,“ odsekl drze. Vsadila bych se, že takto s otcem v roce 1864 nemluvil.

Najednou se rozrazily dveře a v nich stál Damon a Katherine. Pěkně ruku v ruce.