Broken heart - 4. kapitola - Krutá pravda • OurStories.cz ~ naše povídky

V téhle kapitolce se Bonnie a Elena seznámí se Stefanovým bratrem. Je také upír. Bonnie k němu od začátku chová nějaké sympatie. Je tak milý. Pořád je tady problém se vzpomínkami, který je vzápětí vyřešen, avšak Carmen je pořád tady...

10.01.2013 (21:00) • ElenaGilbert • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 810×

4. kapitola:

Stefanovi zazvonil mobil:,,Halo? Damone, co chceš? Nejsem doma…ne…anebo možná jo, Damone, potřebuju se s tebou sejít. Tak za 10 minut u nás doma.“ Řekl a zavěsil. Bože, proč mají všichni tak hrozný způsoby?!,,Jdeme.“ Zavelel a my jsme ho s Elenou následovaly. Přijeli jsme k domu Salvatorových. ,,Ty jsi nějak do rodiny se Zachem Salvatore že?“ zeptala jsem se. ,,Je to můj nevlastní strýc.“ Odpověděl. ,,Kdo ti volal?“ zeptala se pro změnu Elena. ,,Můj…to je jedno. Pojďte dál.“ Řekl a my jsme ho následovaly.

V honosném obývacím pokoji seděl na gauči černovlasý kluk, spíš muž. Mohl mít tak kolem dvaceti. Více než 25 let mu nebylo. Tím jsem si byla jistá.

„Nazdar, bratře. Ale, kdo jsou tyto krásné dámy?“ řekl a poklonil se jako v 19. století. V džínách, černém tričku a černé kožené bundě to vypadalo fakt komicky. Při pohledu na mě se usmál a při pohledu na Elenu mu úsměv strnul na tváři.

„Katherine!“ vydechl.

„Ne, Elena a její kamarádka Bonnie,“ řekl Stefan.

„Moc mě těší,“ řekl ten kluk a nespouštěl z Eleny oči. Jako by ho hypnotizovala.

„Ehm,ehm,“ odkašlal si Stefan. „To je Damon,“ řekl později.

„Jsem Damon. Stefanův bratr. Starší,“ dodal významně. Elena se na něj jen překvapeně podívala. „Cože?“ Pak se obrátila na Stefana. „Myslela jsem, že jsi říkal, že nemáš bratra.“

Stefan se nadechoval k odpovědi, ale Damon ho předběhl.

„Stefík je tak skromný! Vůbec o mně nemluví. Nikomu o mně neřekne. Teda Stefe!“ řekl naoko uraženě.

„Anebo se není čím chlubit,“ podotkla jsem.

Damon se na mě svůdně usmál a řekl: „To spíš. Já jsem totiž zlý brácha.“ A podal z prosklené skříňky čtyři skleničky na whisky.

„Damone, potřebuju pomoct. Bonnie byla někým ovlivněna. Já jsem na zvířecí krvi, takže nemám tolik síly, abych se pokusil její mysl donutit vzpomenout si. Zkoušel jsem to, ale bez úspěchu. Mohl bys to pro mě udělat?“ zeptal se.

„Aha, chybka. Jídelníček à la Stefan není tak bezva, že? Spousta nevýhod. Ale proč bych vám měl pomáhat?“ zeptal se.

„Prosím, Damone. Bonnie si tohle nezaslouží,“ prosila ho Elena. Vyslyšel její prosby a zeptal se mě: „Tak mi řekni, co se stalo.“

„Vzpomínám si jen, že jsem byla u Eleny, pak mi volala tátova přítelkyně, abych se s ní sešla v Grillu. Tam jsme si daly skleničku vína a pak mě požádala, abych jí pomohla s výběrem šatů. Vybraly jsme krásné černé šaty,“ odříkávala jsem jako básničku.

Pak se mi Damon zadíval do očí a řekl přísně: „Zapomeň na všechno vyhrožování a řekni nám pravdu. Vzpomeň si, co jsi dělala doopravdy!“

Najednou jako by ze mě spadl těžký balvan. Vzpoměla jsem si na rozhovor s babičkou, na to, jak jsem Eleně řekla, co jsem vlastně zač, jak jsem šla do Grillu a tam mě popadla Carmen. Dokonce i na tu vidinu jsem si vzpomněla. Úplně na vše, co mi Carmen vymazala.

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se Damon. Do očí mi vyhrkly slzy.

„Carmen,“ vydechla jsem. Carmen je upír! znělo mi v hlavě.

„Ne, to není možné!“ vykřikla jsem. Podlomila se mi kolena. Damon mě zachytil. Pak mě pohladil po vlasech. „To přejde. Bude to dobré, Bonnie,“ řekl a posadil mě na gauč.

„Měla by to zase zapomenout,“ řekl ustaraně.

„Tak to ani náhodou,“ řekla Elena a přisedla si ke mně. Zase mi zazvonil mobil. Páni, po mně je ale sháňka! Babča se mě do telefonu zeptala, jestli už bych konečně mohla přijet.

„No, budu muset jít. Tak… se mějte. Ahoj.“ A šla jsem ke dveřím.

„Opatruj se,“ zvolala Elena.

„Měj se, Bonnie,“ řekl Stefan.

Damon mě šel doprovodit ke dveřím.

„Bonnie, tohle je pro tebe.“ A vytáhl z kapsy malou černou krabičku. Otevřel ji a v ní byl řetízek s přívěskem ve tvaru slzy, krásně modrým.

„To nemůžu…“ namítala jsem, ale on mě zarazil.

„V kamínku toho přívěsku je železník. Možná ho znáš pod pojmem sporýš. Je to taková bylinka, která kromě toho, že upíry pálí, také brání ovlivnění. Když ho budeš nosit, nikdo tě nemůže ovlivnit.“ A usmál se.

„O sporýši jsme se učili v biologii. Ale rozhodně ne o tom, že brání lidi proti upírům. Děkuju,“ řekla jsem, když mi řetízek připnul na krk.

„Není zač. A před tou… Carmen dělej jako by nic. My se Stefanem už něco vymyslíme.“ A ještě jednou mi věnoval úsměv.

„Měj se, Damone,“ řekla jsem a vykročila ze dveří.

„Měj se, Bonnie,“ zasmál se a díval se za mnou, dokud jsem neodjela…

řetízek od Damona

Řetízek od Damona…

„Ahoj, babčö,“ řekla jsem.

„Ahoj, Bonnie. Pojď dál,“ řekla a otevřela dveře dokořán.

„Babčo, omlouvám se za ten incident. Víš, jak jsem ti říkala, že si na nic nevzpomínám. Měla jsem jen trochu… okno,“ řekla jsem a mírně jsem se usmála.

„Bonnie. Pověz mi znova, co jsi viděla, když ses dotkla Carmen.“ Když vyslovila to jméno, po zádech mi přeběhl mráz a naskočila mi husí kůže.

„Smrt,“ odpověděla jsem.

„Nedokážu ani popsat konkrétně „obrázky“, co jsem viděla. Prostě smrt,“ řekla jsem zamyšleně. „Grimoár praví, že čarodějka, která ještě neodhalila svou magii a viděla při dotyku s někým smrt…nevím, jestli ti to mám říkat. Bojím se, že mi nebudeš věřit.“ A skopila oči.

„Babčo, věřím ti úplně ve všem. Řekni mi to!“ zvolala jsem.

„Upír,“ řekla babča. Takže to mám potvrzené.

„Co je vůbec ten Grimoár?“ zeptala jsem se.

„Grimoár je magická kniha. Jsou jich snad stovky. Skoro každá čarodějka nějaký vlastní. Já sama jich mám pět. Jsou tam kletby, legendy a kouzla s nimi spojená. Emily Bennett, náš předek, taky jeden Grimoár psala. Mám ho tady. Po mně je zdědíš ty. Mám tady taky od čarodějky Ayany - původní čarodějky. Taky od čarodějky jménem… to je teď jedno. Bonnie, jsi si jistá, že to byla smrt? To by znamenalo, že Carmen je…“ Skočila jsem jí do řeči: „Babčo, jsem si naprosto jistá. Mám totiž…“ Někdo zazvonil.

Babča šla otevřít. Táta a s ním Carmen.

„Dobrý den, Sheilo. Ještě neznáte mou přítelkyni Carmen. Á, jak vidím, je tady i Bonnie. Můžeme dál?“ zeptal se táta optimisticky. Babča pravila: „Vlastně jsme právě na odchodu, říkaly jsme si, že bychom mohly jít na večeři. Půjdete s námi?“ zeptala se a já ji mohla jen obdivovat. Klid, s jakým to vyslovila, mě ohromoval. Dívala jsem se na Carmen nedůvěřivě. Vzbuzovala ve mně strach.

„No… vlastně ani ne,“ řekla Carmen. „Jsem ráda, že jsem vás poznala,“ řekla a začala couvat.

Babča byla rychlejší a podala jí ruku. „Nashledanou, Carmen.“ A Carmen jí musela chtíc nechtíc ruku podat. Když se dotkly, babča se napřímila a v jejích očích se zaleskla jiskra poznání. Bylo jí to jasné. Carmen je doopravdy upír.

„Bonnie, je pozdě. Možná bys měla jít s námi domů,“ řekl táta ustaraně. Já jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, díky. Zůstanu u babičky. Mějte se.“ A rychle jsem šla zpět do obýváku.

„Tak půjdeme jindy,“ slyšela jsem babču.

„Bonnie, musíme něco udělat. Tvůj táta je ve velkém ohrožení života,“ řekla a já jen přikývla. Vážně něco musíme udělat…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ElenaGilbert, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction