OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Broken heart - 3. kapitola - Vzpomínky a jiné problémy

31.12.2012 (13:00) • ElenaGilbert • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 858×

3. kapitola:

Další den jsem byla tak nějak mimo. Až babiččin telefonát mě trochu probral.

„Bonnie, musíš okamžitě přijet. Jde o to, jak jsi mi včera vyprávěla o Carmen.“ A zavěsila. Byla hodně rozrušená. Poznala jsem to z jejího hlasu. Ale na žádný rozhovor jsem si nevzpomínala. Jen, že jsem byla u Eleny a ta mi řekla o rozchodu se Stefanem. Pak mi volala Carmen. Sešly jsme se v Grillu, daly si skleničku vína a pak chtěla pomoct s výběrem šatů. Vybraly jsme krásné černé.

„Babičko, promiň ale na žádný rozhovor si nevzpomínám,“ snažila jsem se jí to nějak mírně vysvětlit. Občas má trochu bujnou fantazii.

„Ale Bonnie, byla jsi tu včera a říkala jsi mi o Carmen a o tom tvém vidění,“ vysvětlovala a připadala mi ještě rozrušenější než před chvílí. Pak mi volala Elena. „Bonnie, musíš rychle přijet. Jenna se v noci nevrátila domů. Měla domluvenou schůzku s někým v Grillu, ale pak se nevrátila. Bonnie, nevím, co mám dělat! Už jsem volala na policii. Prosím, přijeď. Je mi hrozně,“ sdělovala mi mezi vzlyky. „Jedu tam,“ rozhodla jsem se a zavěsila.

Nasedla jsem do auta a rychle se rozjela ke Gilbertům. Elena byla bledá. Jen seděla na gauči a dívala se zasněně z okna.

„Ahoj. Už se něco ví?“ zeptala jsem se. Před domem stálo policejní auto a přede dveřmi diskutovali dva policisté s Eleniným bratrem. I když byl o rok mladší než Elena, věděl, co dělat. Elena byla duchem nepřítomna.

„Ahoj. Ne, nikdo nic neví. Je to divný. Matt říkal, že ji v baru viděl s nějakou ženou. Ještě nikdy tady tu ženu neviděl. Na kolejích taky nebyla. Ale policie je v pohotovosti a pátrají,“ sdělil mi její bratr jedním dechem. Pak jednomu z policistů zazvonil mobil. Já jsem si toho nevšímala a šla jsem za Elenou.

„El, to bude dobré,“ pohladila jsem ji po tváři.

„Bonnie, mám o ni strach! Co když se nenajde?“ vzlykla Elena. Měla vždycky tak dobré srdce. A já jsem nevěděla, jak jí pomoct.

„Eleno, volali z nemocnice,“ sdělil Eleně její bratr. „Jennu přivezl do nemocnice nad ránem nějaký muž, který ji našel ležet u silnice poblíž Wickery Bridge. Byla pokousaná na krku.“

Elena se rychle zvedla a řekla: „Musím za ní.“ Rozhodla jsem se:„Půjdu s tebou.“ Jerry řekl, že za námi později dorazí.

Celou cestu do nemocnice Elena nepromluvila a já se ani nesnažila konverzovat. Když jsme přijely na parkoviště do nemocnice, po zaparkování auta Elena vystřelila jako šíp rovnou dovnitř. Měla jsem co dělat, abych s ní udržela krok.

„Slečno Gilbert, jsem rád, že jste tady. Vaše teta je pokousaná na krku. Podle mě to bylo nějaké zvíře. Ztratila hodně krve, ale bude v pořádku. Bylo to už ke konci směny doktorky Meredith Fell, když ji nějaký muž přivezl, jel z noční směny v práci a viděl ji ležet u silnice poblíž mostu Wickery. Zjistil prý, že ještě dýchá, a vzal ji do nemocnice. Ráno, když jsem přišel, mi doktorka Fellová tento případ předala. Měla toho moc a šla se domů vyspat. Chcete ji teď vidět?“ zeptal se doktor.

„Jistě!“ řekla Elena. Já jsem šla také. Elena i Jenna mi dělaly velké starosti.

Doktor nechal Elenu a mě s Jennou o samotě.

„Ahoj, holky. Jak se vám daří?“ zeptala se Jenna optimisticky.

„Jsem s nervy v koncích. Jenno, o můj bože, co se stalo? Jak jsi se mohla dostat na Wickery, když jsi měla být v Grillu?!“ zeptala se Elena.

„Já vůbec nevím. Vím jen, že mě požádala nějaká žena, abych jí pomohla s nějakou esejí do dějepisu. Šlo prý o dějiny Mystic Falls. Studuje prý vysokou a nutně potřebovala pomoct. Myslím, že se jmenovala Carmen.“

Nevím proč, ale při tom jméně mě zamrazilo. Carmen? Tak se jmenuje tátova přítelkyně!

„Znáš její celé jméno?“ zeptala jsem se.

„Carmen Woodhouse,“ odpověděla prostě Jenna. Těch patnáct písmen mi stačilo, abych se jim omluvila, že musím nutně domů, a vyrazila z nemocnice jako načasovaná bomba. Musím hned za tátou.

Když jsem přijela domů, táta se povaloval na gauči a sledoval televizi.

„Ahoj, Bonnie. Jak se máš?“ zeptal se.

„Tati, studuje Carmen vysokou?“ zeptala jsem se rychle.

„Ne! Jak tě to napadlo?“ zeptal se překvapeně.

„A... jste kolegové v práci?“ zeptala jsem se znova.

„No… popravdě… ne. Nejsme. Potkali jsme se jednou úplnou náhodou. Byla to láska na první pohled. Stalo se to tak před měsícem,“ řekl. To mi stačilo.

„Jdu k sobě,“ pípla jsem a odebrala se do svého království.

Pak jsem rychle vytočila neznámé číslo, které mi včera volalo.

„Carmen? Tady Bonnie. Musím se s tebou sejít v Baru. Za půl hodiny.“ A taky jsem zavěsila. Bože, už mám způsoby jako ona! Ale proč by chodila za Jennou kvůli eseji, když podle táty ani nechodí na vysokou? Táta ani neví, kde pracuje!

Vydala jsem se tedy do Grillu, abych si s ní promluvila. Sedla jsem si ke stolu v koutě a nechala jsem se obsloužit mým spolužákem Mattem, který v Grillu pracuje.

„Díky, Matte,“ poděkovala jsem, když mi přinesl vodu.

„Není zač. Ještě něco?“ zeptal se.

„Zatím ne. Díky,“ a Matt odešel. Carmen pořád nepřicházela, když uplynula další čtvrthodina, konečně se uráčila přijít.

„Ahoj, Bonnie,“ usmála se zářivě tak, jak to uměla. Tenhle úsměv zřejmě oklamal mého tátu.

„Ahoj, Carmen,“ odpověděla jsem chladně.

„Tak co potřebuješ?“ zeptala se obyčejně. „Taky pomoct s výběrem šatů?“ a znovu mi věnovala zářivý úsměv.

„Studuješ vysokou, Carmen?“ naklonila jsem se blíž k ní. V jejích očích bylo vidět zaleknutí.

„Ne. Ale potřebuju něco do práce. Proto jsem šla za Jennou. Jestli tě zajímá tohle,“ odpověděla jsem: „No, možná bych taky mohla pomoct. Dějepis je jeden z mých oblíbených předmětů.“ A pokusila jsem se o úsměv.

„Myslím, že to nebude potřebné. Ale děkuji, Bonnie.“ A začala se zvedat.

„Počkej ještě přeci. Objednala jsem nám bílé vínko,“ dodala jsem hlasitěji, aby mě Matt u druhého stolu slyšel. Mrknul na mě a odběhl pro mou nenápadnou objednávku.

„Je pěkné, že tady máš kamaráda, který ti takhle pomáhá,“ řekla, ale vzápětí se znovu posadila. „Tak, tady je vaše víno,“ usmál se Matt.  

„Díky, Matte,“ usmála jsem se. „Táta mi řekl, že nejste kolegové z práce. Jak jste se poznali?“ zeptala jsem se.

„Proč tě to zajímá?“ zeptala se podezíravě.

„Chci o tobě vědět víc,“ řekla jsem prostě.

„Co si zahrát hru? Jednu otázku já a jednu ty,“ navrhla. Přikývla jsem. „Poznali jsme se na výstavě o Mystic Falls. On tam pomáhal Forbesovým,“ odpověděla. „Jsem na řadě, takže: jsi blízká přítelkyně Eleny Gilbert?“ zeptala se.

„Ano. Já, Elena a Caroline Forbes = nerozlučná trojka,“ usmála jsem se. Carmen se jen spokojeně zazubila. „Řekneš mi, co budeš psát za esej?“ zeptala jsem se.

„Tajemství. Jinou otázku,“ řekla bez úsměvu.

„Proč jsi Jenně lhala a řekla jsi jí, že to potřebuješ, protože studuješ vysokou?“ zkusila jsem štěstí. „Taky tajemství,“ řekla.

„Fajn. Tvoje nejoblíbenější barvy?“ zeptala jsem se.

„Černá,“ odpověděla mi.

„Znáš dobře Elenina bratra?“ zeptala se zničehonic.

„Znám do od mala. Stejně jako Elenu,“ řekla jsem, ale už docela podezíravě.

„Jsi na řadě,“ řekla.

„Proč se mě pořád ptáš na Elenu a její rodinu?“ zeptala jsem se.

„Chci o obyvatelích tohohle města vědět co nejvíc. Co tvoje nejoblíbenější barva?“ měnila rychle téma. Začínala být divná. Zdálo se mi, že lituje, že tuhle hru začala.

„Červená.“ Vyrušil nás můj mobil. Sms od Eleny. Bonnie, prosím přijeď. E.

„Omlouvám se, ale musím jít. Tady jsou peníze. Měj se, Carmen,“ rozloučila jsem se a šla jsem pomalu pěšky k Eleně. Pila jsem přece víno. Ráno se svezu s Elenou a odpoledne mě sem hodí a já si auto vezmu. Jednoduchý.

„Ahoj, Bonnie,“ pozdravila mě Elena.

„Ahoj,“ řekla jsem a pokračovala nahoru k ní do pokoje. Tam stál Stefan. Tázavě jsem se podívala na Elenu. Vysvětlím ti to, vyčetla jsem v jejích očích.

„Ahoj, Bonnie. Omlouvám se, ale potřebuju pomoct. Elena mi řekla pravdu o tobě a já potřebuju někoho najít,“ řekl a omluvně se usmál.

„Pravdu o mně? Jakou pravdu?“ zeptala jsem se nechápavě.

„To že… čaruješ,“ řekla Elena.

„Co prosím? Jsi už jako moje babička! Eleno, jak tě něco takového napadlo?“ zeptala jsem se. O čem to tady všichni sakra mluví?

„Pojď sem, Bonnie,“ řekl Stefan podezíravě. Zadíval se mi do očí. Jeho pronikavý pohled nebyl k vydržení. Pak se jakoby zalekl a ustoupil.

„O můj bože!“ vydechl. „Eleno, je ovlivněná!“ vykřikl.

„Co… to znamená? Zní to děsivě,“ řekla Elena.

„Ovlivnění mysli. Upíři mají takovou schopnost. Mohou ti vymazat vzpomínky a pozměnit ti je,“ vysvětlil Stefan.

„Upíří? Snad si nemyslíte, že opravdu existují?“ zeptala jsem se.

„Já jsem upír,“ řekl Stefan. Dělalo mu potíže to říct. Snažil se zůstat klidný, ale bylo na něm poznat, že je nervózní.

„Cože?“ vykulila jsem oči. Pak jsem začala couvat.

„Bonnie, nemusíš se bát. Stefan pije jenom zvířecí krev,“ ujistila mě Elena. Pak ke mně Stefan přistoupil a řekl: „Vzpoměň si, Bonnie.“

Ale nějaké mé já se tomu vzpíralo. Nechtělo si vzpomenout...

Děkuju všem za komenty, při kterých div že neskáču do stopu, jak moc jsem ráda. Nečekala jsem, že to bude mít takový ohlas. Díky,díky,díky!!! ElenaG.

Autor: ElenaGilbert, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Broken heart - 3. kapitola - Vzpomínky a jiné problémy: