OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 8. část 2.

31.12.2013 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1555×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Zírala mu do očí a cítila se jako myš, kterou hypnotizuje had.

Těsně předtím, než měla vjet do města, jí před auto někdo skočil. Dupla na brzdy tak prudce, až nebohému camaru pískaly gumy. Zastavila téměř na místě, ale prudký pohyb jí i přes bezpečnostní pásy vymrštil dopředu. Přitom ani nejela tak rychle; nechtěla se dostat do problémů. Nečekala, že problémy přijdou za ní. 

Problémy jsou to hlavní, co bys měla čekat. Huso.

V první chvíli, když uviděla Dereka, ovládla ji zahlcující radost. V další vteřině ale její mozek přetlačil srdce a ona si uvědomila, že tohle není v žádném ohledu radostná situace. Kdyby byla, nedíval by se na ni jako na kořist. Vlkodlačí tvář ukazovala lovce, ne přítele.

Když se okamžitě nepohnul, s mrkáním se na něj zadívala, protože měla pocit, že má z bolesti zamlžené oči. Vypadal, jako by zápasil. Nebyla si jistá, ale nemohla ztrácet čas. Rychle vylovila z kapsy všechny lahvičky a hodila je pod sedačku. Vytáhla mobil a odeslala nouzovou zprávu, kterou ji Peter donutil uložit si do telefonu. Teď mu byla vděčná. Doufala, že to dokážou i bez ní.

Derek se konečně pohnul, s vyceněnými zuby obešel auto. Když stál přede dveřmi, rychle je otevřela a plnou silou ho jimi praštila. Zavrávoral a vztekle zavrčel. Vyrazila na druhou stranu od něj, ale nestihla udělat ani dva kroky. Chytil ji za pas a pod krkem a zvedl ze země.

„Ne moc chytré, jezdit v tak nápadném autě,“ ozvalo se posměšně zpoza nich. Zazmítala se v Derekově sevření.

„Kali,“ zasípala, když je žena obešla. Oči rudé, zuby vyceněné v dravčí obdobě úsměvu. Ida si všimla, že má opravdu bosé nohy, jak říkali ostatní. S dlouhými drápy, jako bestie. Nebezpečná z každé strany. Ale to se říkalo i o volech.

„Takže ty jsi ta, co se o ní zmiňovali Ethan s Aidenem? Čekala jsem trošku víc,“ ušklíbla se.

„Nápodobně,“ zamumlala Ida a rukama se snažila odtáhnout Derekovu dlaň od svého krku. Alespoň trochu, aby ji tak nedusil. K jejímu překvapení to udělal.

Oddechla si. Dělá co mu Deucalion řekne, ale ne víc? Byla to útěcha, nepatrná, ale alespoň něco.

„Ještě mě neznáš,“ usmála se Kali, „Ale neboj, poznáš. Deucalion je zvědavý na tu, která podle všeho dokázala porazit daracha.“ Ida na ni překvapeně zírala. Jak to mohla vědět? Zrovna se tím nechlubila. „Máme svoje zdroje,“ pronesla Kali spokojeně, když to viděla. Pak kývla na Dereka a ten si ji přehodil přes rameno. Když míjeli camaro, na vteřinu ji shodil na zem, natáhl se pro klíče a zamknul ho. Potlačila kletbu. Potom ji opět zvedl a rozběhl se i s ní do lesa.

Deucalion je čekal - v železárnách! Měla chuť si nakopat. Naservírovala se jim sama a pěkně hloupě. Jenže nikdo z nich netušil, že jejich smečka má základnu zrovna tady. Sázeli spíš na opuštěný obchodní dům na druhé straně města. Železárny byly tak… očividné.

Takže ideální. Samozřejmě.

Derek ji postavil na zem před vrchního alfu a ustoupil stranou. Ida nikde neviděla dvojčata, ale za Deucailonem stál někdo, koho neznala. Žena tmavé pleti. Pátrala v paměti, jestli ji někdy někdo nezmiňoval, ale nemohla si nic vybavit. Přesto měla pocit, že už ji někde viděla.

„Zpátky z výletu?“ usmál se Deucalion mile. Ida měla pocit, že takhle nějak by se usmívali krokodýli, kdyby to dokázali.

Ida mlčela a zatvrzele vracela slepým očím upřený pohled. Deucalion se tiše zasmál. „Možná tvou zpupnost nevidím, ale určitě ji cítím. Kali?“ pohnul k ženě rukou v jemném gestu. Bylo téměř vznešené. Rána, kterou od Kali dostala, už nebyla vznešená ani trochu. Praskl jí ret a vyjekla, když dopadla na kolena. Derek začal zuřivě vrčet.

„Stačí, Dereku,“ ozval se Deucalion, ale nic se nestalo, Derek dál vztekle vrčel. „Dost!“ prohlásil Deucalion znovu, ale tentokrát se v jeho hlase odrážela moc alfy. Derek ztichl.

Ida byla fascinovaná. Derek ho neposlouchá jinak, než když na něj uplatní svou nadvládu? Byla na něj až nesmyslně pyšná. Jen si nebyla jistá, jek dlouho to Derek vydrží. Dřív nebo později ho Deucalion zlomí a Ida se bála, že mu právě do ruky vložila páku. Sebe.

„Takže. Kampak tě zavedla tvá noční projížďka?“

„Musela mě někam zavést? Myslím tím, viděl jste vůbec to auto? Ups,“ zatvářila se zaskočeně. „Pardon,“ usmála se omluvně. Kali už se napřahovala, když ji Deucalion zastavil. Udělal několik kroků k ní a dřepl si před ni. Pak si sundal sluneční brýle a upřel na ni mléčně rudé oči.

„Oba víme, že tahle tvoje… prostoduchost je jen hraná. Chceš oddálit nevyhnutelné? Dobře. Klidně budeme hrát hry. Kali si hraje moc ráda,“ usmál se a sevřel Idinu bradu mezi prsty. „Nebo že bych nechal hrát si Dereka? Co ty na to?“

Nenech ho s tebou takhle mluvit!

„Když to nebude na babu,“ pronesla Ida, jak jen nejklidněji dovedla a ignorovala vnitřní ponoukání. Nesměla porušit pravidla a zneužít vlastní moc. A rozhodně ji nesměla ukázat jemu. Deucalion zvedl palec, jako by ji chtěl pohladit po tváři, ale někde během toho pohybu mu narostl dráp a tak si místo pohlazení Ida vysloužila dlouhý škrábanec. Deucalion ji pustil a vsunul si zakrvácenou špičku mezi rty. Pak se spokojeně usmál a beze slova se zvedl.

Ida si uvědomila, že její srdce nemá daleko k explozi.

„Takže,“ řekl Deucalion spokojeně, „kam jsi jela?“

„Do San Franciska. Vždycky jsem chtěla vidět východ slunce nad mostem Golden Gate. Děsná romantika.“ Tu ránu čekala, ale bez ohledu na svou připravenost nedokázala nevykřiknout, když jí Kaliny drápy roztrhly kůži na zádech. Nezpomalily ji ani dvě vrstvy oblečení.

„Dnešní den bude velmi únavný,“ konstatoval Deucalion s hraným povzdechem.

-----

Probrala ji bolest, jak se někdo dotýkal jejích ran. Nadzvedla hlavu tak, aby viděla, kdo nad ní klečí. Kdyby to byla Kali, radši by zase upadla do bezvědomí, ale byla to ta neznámá žena.

„Není nutné zbytečně je provokovat. Tak jako tak nebude tvůj pobyt tady nijak příjemný,“ poznamenala, zatímco jí nanášela známě vonící mast na otevřená zranění.

„Jste jejich emisar,“ hlesla Ida, protože to byla jediná logická možnost.

„Ano.“

„Proč?“ zeptala se Ida a žena se na ni zadívala.

„Víš proč.“

„Ale proč i teď? Deucalion je šílený,“ řekla Ida. Po dnešním dni o tom byla přesvědčená. Jestli v něm bylo něco normálního, pohřbil to tak hluboko, že už by to nejspíš sám nebyl schopný najít.

„Nebýval. Byl to úžasný člověk a dobrosrdečný muž s vizí o míru. Tohle z něj udělal Gerard,“ pronesla hořce.

„Ale neodešla jste,“ namítla nechápavě. Žena jí věnovala dlouhý pohled. „Cejch,“ vydechla Ida v hrůze. K tomu šílenci ji poutalo to samé, co Idu k Derekovi. Zachvěla se.

Udělalas chybu. Co když ho něco pokřiví a změní jako tu slepou zrůdu? Nemělas mu dát takovou moc.

Žena si stáhla stranu výstřihu tak, aby odhalila rameno. Byla na něm spálenina, která zobrazovala rozvitý růžový květ. „Jenom smrt mě od něj osvobodí, ale to ty přece víš, že ano?“ Odhrnula Idě vlasy z krku, kde byla její vlastní spálenina. „Vzhledem k tomu, že emisarem Haleovic smečky je můj bratr, tak pro toho vlkodlaka riskuješ mnohem víc, než za kolik stojí.“

„Jste Deatonova sestra?“ vydechla překvapeně. Žena přikývla.

Ida sykla, jak se žena přesunula k dalším zraněním. Tyhle měly na svědomí Derekovy drápy, Ida se snažila nemyslet na jeho výraz, když ho Deucalion přinutil je udělat. „Nevlastní. Marin Morrellová.“

„Vy přece učíte na zdejší střední?!“ vyjevila se Ida. Dostalo se jí shovívavého úsměvu.

„A můj bratr je veterinář. Musíme se nějak živit.“

„Ale vždyť vy stojíte proti svému bratrovi!“ namítala dál.

„Úplně stejně stojí on proti mně. Každý volíme za sebe. Oba se snažíme udržet rovnováhu.“ Vypadalo to, jako by se jí celá situace nijak nedotýkala. Ida uslyšela kroky a zvedla pohled. Dovnitř vešel Derek. Držel v jedné ruce misku, ze které se kouřilo, a ve druhé jablko. Klekl si vedle ní a položil obojí na zem.

„Dereku?“ podívala se na něj. Zelené oči se mu třpytily, ale mlčel.

„Nesmí s tebou mluvit. A nesmí ti jakkoliv pomoct, proto jsem ho o to jídlo požádala já,“ usmála se Morrellová.

„A co dotyk?“ zeptala se Ida. „Ten má taky zakázaný?“ Než mohla Deatonova sestra odpovědět, Derek se natáhl a jemně jí přejel prsty po hraně čelisti. „Dobře,“ usmála se Ida. „A můžu s ním mluvit já? Nebude se muset zvednout a odejít, když začnu, nebo tak?“

Ošetřovatelka se zasmála. „Ne, Deucalion nebyl tak důkladný. Přesto bych doporučovala být stručná a potichu.“

„Děkuju,“ ozvala se Ida a myslela to naprosto upřímně. Dostalo se jí pokývnutí, pak se žena zvedla a odešla.

„Jsou v pořádku,“ vydechla Ida jako první věc a Derek se nepatrně pousmál. „Fyzicky. Psychicky… Cora mě nenávidí, Isaac nejspíš taky, i když u něj si nejsem jistá, jestli je vůbec nenávisti schopný a Scott... No, řekněme, že jsem našemu vztahu moc nepomohla, detaily jsou nepodstatné. Peter jediný nevyšiluje, ale že by zrovna pomáhal, to se taky říct nedá, znáš ho. Tu hřejivou atmosféru si nedovedeš představit,“ ušklíbla se. Pozvedl obočí v jasné to-si-jen-myslíš grimase. „Každopádně, tebe pořád zbožňují a nic ti nezazlívají. Alespoň ne víc než obvykle.“ Zkusila se posadit a trochu usykla, jak si natáhla zranění. Pak si vzala do ruky misku. Byl to jen vývar páchnoucí chemií, ale lepší než nic.

Všimla si, jak se lítostivě zadíval na její bok, kam ji zasáhly jeho drápy a pak taky na rameno.

„Vůbec se nezkoušej cítit provinile, Dereku,“ zamračila se na něj a on jí to oplatil. „Je to Deucalionova vina. Ale nebudeme si kazit večer. Je večer, ne?“ Derek se ušklíbl, což mohlo být ano i ne. „Mimochodem, můžu si ho ještě někdy půjčit?“ zazubila se. Zavrčel. „Ale no ták!“ protáhla a on se usmál. Docela viditelně. „Beru to jako ‚můžeš jezdit, dokud nevyschne nádrž.‘“ Pak mu pokynula rukou, aby se naklonil blíž.

„Dej jim, co nejvíc času můžeš,“ požádala ho tím nejtišším šeptem, aniž by plánovala dodat víc. Snad mu to dojde. Natáhl k ní ruku, ale než se jí mohl dotknout, Ida uslyšela hluk blížících se kroků. Derek zmizel a objevila se dvojčata.

Nic neříkali, jen se jako stráž postavili kus od ní a ignorovali ji, jako ona ignorovala je. Dopila zbytek vývaru a snědla jablko i s ohryzkem. Přemýšlela nad tím, jak je asi Coře a Isaacovi. Doufala, že je Peter zvládá. Řekl jim, co se jí stalo? Nebo pokračovali ve schovávání? U něj jeden nikdy nevěděl, klidně je může držet v nevědomosti, jen aby je udržel v bezpečí. Nebo spíš sebe. A možná to byla ta lepší varianta.

Zabalila se alespoň částečně do deky, na které ležela a pokusila se spát. Neměla tušení, kdy Deucalion uzná za vhodné, že je čas na další kolo vyptávání, ale nečekala, že by dostala moc času, vzhledem k tomu, že zatím ho nijak zvlášť neuspokojila. Deatonova sestra ji určitě neléčila, aby měla příjemnější pobyt. Naopak, Deucalion jí chtěl znovu dopřát potěšení z čerstvých ran.

Po pobytu v Americe si nejspíš bude muset dopřát roční dovolenou v lázních, aby se trochu oklepala.

Nějak ji ta vyhlídka neutěšila, jak by měla. Znamenala totiž, že Ameriku opustí. Vytlačila tyhle myšlenky, protože teď na ně nebyl správný čas. Ne, že by později byl čas o něco lepší. Ale potřebovala zůstat optimistická. Ve chvíli, kdy to vzdá, ji Deucalion zlomí a to nemohla riskovat.

-----

Kali jí smýkla ke zdi, do které narazila hlavou. Tímhle tempem bude do večera mrtvá nebo alespoň s těžkým otřesem mozku. Derek to všechno sledoval ve vynuceném klidu.

„Přestává to být taková zábava,“ pronesl Deucalion znuděně.

„A mě to zrovna začínalo bavit,“ zasténala Ida ode zdi a sevřela si poraněnou ruku, kterou si přilehla. „Začínám si připadat jako opravdový člen rodiny.“

Kali ji kopla do žaludku. Ida se začala dávit. Jenže jedla a pila naposledy před dvaceti hodinami, nehrozilo, že by měla čím ji pozvracet. Ale že by si to užila.

„V tom případě bychom asi měli stejnou péči věnovat i našemu nováčkovi,“ pronesl Deucalion. Kývl na dvojčata, která ji zvedla ze země, a dotáhla před něj. Kali si to namířila k Derekovi. Ten se naježil, jenže Deucalion ho zarazil. „Nebudeš se bránit,“ přikázal mu pevně a Derek svěsil ramena.

Prvním nápřahem mu rozervala tričko a kůži na břiše. Ida viděla, že to není hluboké, ale nedělala si iluze, že by Kali měla problém přitvrdit. Prostě, tak jako vždycky, začínala něčím, co se dalo snadno stupňovat. Ida sebou škubla, když mu podruhé rozsekla kůži na prsou. Šlo to hlouběji, přesně, jak Ida předpokládala.

„Pořád nic?“ podivil se Deucalion. „Že bych přecenil, co pro tebe znamená?“

„Přeceňuješ spoustu věcí,“ zasyčela na něj Ida. Už dávno mu nevykala, přestalo ji to bavit někde v polovině prvního výprasku. Pochopitelné, vzhledem k tomu, že trval deset hodin.

„A přitom slyším, jak ti zrychlí srdce pokaždé, když se na něj třeba i jen podíváš. Slyšíš?“ zeptal se a přiložil si jednu dlaň k uchu, jako by to snad potřeboval. „Pokaždé, když Kali zasáhne, tvoje srdce o trošku zrychlí.“

Jako by chtěla jeho slova podpořit, zabořila vlkodlačí žena svoje drápy hluboko do Derekova těla. Ten se prohnul a skrze zuby mu unikl tichý výkřik. Zelené oči sledovaly jeho novou smečku s čistou nenávistí. Pak se podíval na ni.

Můžeš mu pomoct! Udělej to!

Neuvědomila si, že brečí, dokud jeho pohled nezjemněl. Chtěla mu říct, jak strašně ji mrzí, že ho tím nechává procházet. Že to nezastaví, ale věděla, že by to akorát přihrálo do karet Deucalionovi. I Derek to věděl. A tak nedělala víc, než že sledovala, jak mu Kali rve tělo na kusy.

Vyléčí se z toho, opakovala si jako mantru. Vyléčí se. Vyléčí se.

Někdy v čase, který následoval, mu Deucalion přikázal křičet tak, jak ho to skutečně bolí. Ida se zkoušela otočit zády, zacpat si uši, cokoliv, ale dvojčata ji držela jako v kleštích. Nemohla dělat víc, než to sledovat a poslouchat, ale uvědomovala si, že když promluví, bude to ta jediná věc, kterou jí Derek neodpustí.

Nakonec podnikla zoufalý pokus, vrhla se na jedno z dvojčat a zakousla se mu do paže. Automaticky ji praštil do obličeje a ona, vyčerpaná po tom všem bití, kterým si prošla, prostě omdlela. Doufala, že tím Derekovi získala pauzu.

Deatonova sestra ji znovu ošetřila, ale tentokrát se Derek neobjevil a Ida se ani nedozvěděla, jak mu je. Taky jí nikdo nedal žádné jídlo. Jen půllitrovou flašku vody. Snažili se ji připravit i o ten poslední zbytek síly, co ještě měla? V tom případě na to šli skvěle.

Spala neklidně, zdálo se jí o krvavých cárech masa a prázdném zeleném pohledu. Probudila se zpocená, rozlámaná a zakrvácená.

Když ji přivedli před Deucaliona potřetí, byla sotva tím, čím na začátku. Snažila se před ním udržet na nohách, ale když do ní Kali rádoby omylem strčila, dopadla na kolena a už neměla sílu se zvednout.

Derek stál vedle hlavního alfy. Vypadal bledě a vyčerpaně, nejspíš se mu ještě pořád nezahojila všechna zranění.

„Zníš na umření, drahá,“ pronesl Deucalion lítostivě. Neměla sílu na víc než na odfrknutí. „Jsi si jistá, že nám pořád nechceš říct, proč jsi vyrazila tak najednou z města? Nebo snad, kde se schovává zbytek smečky?“

Věnovala mu jeden obzvlášť zhnusený pohled a mlčela.

Deucalion mlaskl. „Škoda,“ přešel k ní a jemně jí nadzvedl bradu svou slepeckou holí, aby byla nucená se na něj dívat. Měl na špici té hole bodec. Jak moc vyšinuté to je? „Škoda, že tvůj druh nejde přeměnit. Vsadím se, že by z tebe byl neskutečný vlkodlak. Silný a odolný. Dost odolný, aby zabil alfu a přidal se k nám. Hmm, škoda…“ zopakoval a pustil ji.

„Zabiješ mě konečně?“ zeptala se otráveně. Dokonce se jí podařilo dodat tomu i trochu znuděný podtón.

„Chtěla bys?“ usmál se, jako by byl Santa a ona děcko na jeho klíně.

„Abys už sklapnul? Jo,“ kývla unaveně.

„Tolik síly!“ rozplýval se nad ní a pak se napůl otočil dozadu. „Víš, Dereku, připomíná mi tvou matku. Talia byla opravdu mimořádná. Nikdy nepřestanu litovat toho, co ji i celou vaši rodinu potkalo. Byl bych ji chtěl ve své smečce.“

„Nepřidala by se k tobě,“ vyplivl Derek. Ida se usmála. Slyšet jeho hlas, aniž by křičel bolestí, bylo prostě tak… Ani neměla slovo, které by to vystihovalo.

„Možná,“ připustil Deucalion. „A možná by to udělala už kvůli tomu, aby ochránila rodinu před tím, cos na ni přivedl ty.“

Teď ho skutečně nenáviděla. Všechno, co jí udělal, bylo ničím, oproti tomu, co dělal v téhle chvíli Derekovi.

„Ubožáku,“ vyplivla a zvedla k němu pohled. „Tys zapříčinil válku s Gerardem. Kde bereš tu drzost soudit Dereka?“

A tehdy slyšela Deucaliona poprvé zavrčet. Byl to zvuk z nejhorších nočních můr. Roztřásla se jako v záchvatu, tak moc ji děsil, ale nesklonila hlavu. Scott se s nimi podělil o informace, které od Gerarda získal. Samozřejmě, byl to jen jeho úhel pohledu a Ida vystřelila takříkajíc naslepo, ale přesto se jí podařilo Deucalionovi uštědřit opravdovou ránu. První a nejspíš poslední.

Vztekle ji chytil pod krkem a zvedl do vzduchu. Neměla sílu se mu bránit, prostě jen vysela a lapala po vzduchu jako ryba vytažená z vody.

„Nemluv o tom, o čem nic nevíš!“ štěkl Deucalion a sevřel prsty o něco těsněji. Začínalo se jí zatmívat před očima. Pokusila se ho chytit za ruku, ale minula. A potom najednou letěla vzduchem.

Dopadla Derekovi k nohám.

„Zavřete je,“ přikázal Deucalion ostře. „Dohromady.“

Ida cítila, jak ji někdo nešetrně sebral ze země a táhl pryč. Omámeně přemýšlela, co asi ten příkaz znamená. Co za mučení v tom bude tentokrát?

„A, Dereku,“ ozval se alfův hlas jasně, „odteď s ní můžeš mluvit. A dobře si zapamatuj, co ti bude říkat ona.“

Zavřeli je do něčeho, co dřív muselo být skladištěm. Alespoň Idě to tak připadalo. Stěny z kovových plátů, pár zamřížovaných průduchů těsně u stropu a víc nic. Ani klika. Byla utržená. Složila se na podlahu jako hadrová panenka.

Derek si rychle klekl vedle ní a jemně si ji přitáhl do klína.

„Je mi to tak strašně líto,“ zašeptala mu, když našla zelené oči v ustarané tváři. „Hrozně moc.“

„Ššš. Vedla sis úžasně,“ snažil se ji uklidnit a kontroloval její zranění, která se ještě úplně nezahojila. I masti a lektvary mají svoje limity. „Jak je ti?“

„Mám žízeň,“ hlesla a zavřela oči. Už celé hodiny měla pocit, že má místo jazyka gumovou podrážku. Slyšela ho tiše zavrčet a pak se něco teplého a vlhkého dotklo jejích rtů. Ucítila krev.

Šokovaně otevřela oči. Derek jí držel u rtů vlastní zápěstí. „To ne-“

„Pij,“ přikázal tvrdě. „Trochu to pomůže,“ dodal pak jemněji. Rozpačitě se na něj dívala, když poslušně lapala do pusy jeho krev, ale vypadal úplně klidně. Jako by nevěděl, že tu Ida umře.

Nemusíš. Použij svoji moc. Dokážeš se vyléčit. Můžeš zachránit Dereka!

Přestala, když se rána zahojila a Derek ruku odtáhl. Jemně jí přejel po tváři a palec se mu zaleskl vlhkostí. Ani si neuvědomila, že brečí.

„Neplýtvej,“ napomenul ji. Derek Hale se pro ni právě pokusil o vtip. Chtěla se zasmát, ale místo toho vzlykla.

„Nechci brečet. Vážně ne,“ omlouvala se mu a snažila se přestat. Ale čím víc se snažila ovládnout, tím víc a hlasitěji vzlykala.

Přivinul si ji do náruče, hladil na krku, kde neměla žádná zranění a bradou se jí otíral o spánek.

„Budu na tebe dávat pozor, Vlku,“ zamumlala mu unaveně do rozervaného trička. Konečně jí došlo, v čem spočívá tohle mučení. Nebylo namířené proti ní. Na ní už nezáleželo. Tohle byl trest pro Dereka. „Na vás všechny.“

„Ty neumřeš,“ zašeptal hlasem zhrublým naléhavostí.

Tlumeně se uchechtla. „Optimista až do konce, hm?“ Na moment spadla do tmy, odkud ji vytáhl až Derekův naléhavý hlas.

„Ido, sakra! Nemůžeš jen tak-“

„Nekřič na mě,“ zachraptěla vyčerpaně.

Zavrčel. „Takhle mě neděs,“ prohlásil a přitáhl si ji víc k sobě.

„Promiň,“ hlesla. Několik minut prostě jen mlčeli a ona se nechala kolébat v jeho náruči. „Dlouho to už nevydržím,“ zašeptala potom. „Kdybys mohl-“

„Ne!“ odmítl prudce. „Ne! Nechtěj po mě to, co Paige. Nemůžu znova…“

„Ššš. To je dobré,“ uklidňovala ho najednou ona. „Neměla jsem o tom začínat. Ještě chvíli to zkusím.“

„Nechci tě ztratit,“ zamumlal jí do vlasů. „Máš přece tu svou moc, proč-?“

Vidíš! I on to ví. Stačí se jen natáhnout. Pomyslet.

„Existují pravidla, Dereku. To je život. Nebyl by tak vzácný, kdybys ho nemohl kdykoliv ztratit. Jenom to nevzdej, jo? Kvůli mně?“ požádala ho a obrátila k němu oči.

Viděla slzy. Ale nedokázala rozlišit, jestli je má v očích ona nebo on. Asi ona. Derek je tvrďák, nebrečel by.

„Ty to vzdáváš,“ namítl drsně.

Usmála se a zavřela oči. „Nejsem silná jako ty.“

„Jsi. Jsi,“ šeptal zběsile. „Jsi.“

„Udělej mi službu, ano?“ požádala ho už stěží při vědomí. Jenom si představovala, jak se na ni dívá, neschopná otevřít oči. „Najdi si holku, která nebude psychopat, a postarejte se o vlčata.“ A to bylo poslední, co byla schopná říct. Než se všechno propadlo do prázdna, vzpomněla si, že mu neřekla, že ho počítá mezi to málo přátel, co měla. Snad to věděl.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 8. část 2.: