OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 5.

15.12.2013 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1796×

5.

Probuzení bylo jako vynořit se z hloubky prudce nad hladinu. Z ničeho nic už nebyla tma a ticho. Vysoký táhlý jekot jí pronikl do hlavy a tam rezonoval s naléhavostí umírajícího.

Vyděšeně třeštila oči do chabě osvětleného prostoru místnosti, zatímco se mysl snažila vzpamatovat z dlouhé tmy, když to přestalo. Ida slyšela jen spoustu obyčejných zvuků, cítila pod rukama hrubou strukturu látky, nos plný pachu dezinfekce a v puse chuť, jako by jí tam něco zalezlo na zimu a neplánovaně pošlo.

Připadala si trochu jako ve snu, ale ozvěna křiku jí pořád rezonovala v mysli. Obrátila hlavu ke straně a uviděla přístroje, ze kterých vedly dráty k ní. Tlumené pípání bylo ozvěnou jejího srdce. Podívala se na druhou stranu, kde měla do paže zavedenou infuzi.

„Dereku?“ zkusila se zeptat, ale vyšlo z ní jen zašumění. Měla úplně sucho v puse. Točila se jí hlava, uvědomila si, že do ní musí něco pumpovat. Zvedla těžkou ruku a se syknutím si vytáhla jehlu z paže. Zaštípalo to, protože nedokázala být moc opatrná. Položila hlavu zpátky na polštář a zhluboka dýchala. Potřebovala se napít, ale hlavně vstát z té postele.

Nebyla si jistá, kolik toho zvládla Derekovi říct a potřebovala ho najít. On znal darachovu identitu. Mohli by to ještě stihnout a zastavit ji, než posbírá dostatek obětí.

Pokusila se posadit. Připadala si, jako by jí na těle ležely pytle s cementem a tlačily ji zpět do lůžka, ale nevzdávala to. Uvědomovala si, že je to tím, co jí píchli.

„Dereku,“ zkusila to znovu. Tentokrát už to opravdu vyslovila, ale pořád téměř neslyšným šeptem. Pro trochu vody by zaprodala duši.

Shodila jednu nohu z postele, ale ta byla tak bezvládná, že narazila do nočního stolku. Nejen, že to bolelo, ale taky to shodilo lampičku a ta s hlasitým bouchnutím dopadla na zem. Ida pár vteřin napjatě poslouchala. Ani v nejmenším neměla zájem o návštěvu sestry. Natáhla se a vypnula přístroje, aby ze sebe mohla všechno sundat bez obav z poplachu.

Zabralo jí téměř půl hodiny dostat končetiny pod kontrolu tak, aby mohla z postele slézt a opatrně dojít ke stěně do drobné koupelny, kde si do kelímku natočila vodu. Hodně vody. Pokusila se zbavit i té pachuti v ústech. Pomalu jí docházelo, že je to chuť její vlastní natrávené krve, a to nijak zvlášť nepomáhalo.

V zrcadle uviděla svůj odraz. Strhaná bledá tvář vypadající vyhubleji ještě víc než jindy. Zplihlé matné vlasy, které si strčila za uši, aby jí nepřekážely. Mnohobarevné oči, které se víc než jindy zdály šedé. Rozhodně byla vyčerpaná. Taky zbitá a otupělá, ale za tu otupělost nejspíš mohly léky.

Někdo ji převlékl do nemocničního andělíčka, což se jí ani v nejmenším nezamlouvalo, takhle totiž nemohla z pokoje. Okamžitě by si jí všimli.

Prohledala pokoj, jestli nenajde svoje oblečení, ale bylo pryč. Pravděpodobně nebylo v použitelném stavu. Nicméně v nočním stolku z bíle natřeného dřeva našla svůj mobil a nůž, obojí měla u sebe, když s Derekem opouštěli nemeton. Netušila, jestli by to tu doktoři nechali, takže to možná schoval Derek. Vzala si to s sebou, když opatrně otevřela dveře pokoje a vykoukla na chodbu.

Kolem nikdo nebyl. Na jednu stranu skvělé, na druhou, vážně by ráda věděla, kde Derek je. Sunula se podél zdi a rozhlížela se, jestli někde nenajde šatny, nebo něco podobného. Ten hadr, co měla, ji rozčiloval. Navíc pod něj táhlo.

„Hale, kde sakra seš?“ zamumlala a obešla roh chodby. V chodbě byla spousta dveří od pokojů, na jednom konci další odbočka a na druhém výtah. Ke svému zděšení uslyšela cinknutí, jak právě zastavil v jejím patře. Nohy jí zapleskaly o podlahu, jak se na nejistých nohou rozeběhla na druhou stranu. „Dereku, krucipísek!“ pyskovala, zatímco slyšela, jak se dveře výtahu otevírají. Pak ji něco chytlo za paži a vtáhlo do dveří jednoho z pokojů. Vyjekla do cizí dlaně.

Derek se na ni mračil jako sto čertů.

„Co to děláš?“ zeptal se, když se uvolnila a on jí sundal ruku z pusy.

„Hledám tě?“ nadhodila, jako by to snad nebylo jasné. Zabručel.

„Máš být v posteli,“ pronesl, obrátil se k ní zády a vrátil se k posteli. Chtěla odseknout, že je jí dobře, ale v posteli ležela Cora. V bezvědomí.

„Co se stalo?“ hlesla Ida a udělal několik bezhlesných kroků směrem k ní.

„Nevím. Nebyl jsem tu,“ pronesl, když sevřel Cořinu ruku do svých a zvedl si ji ke rtům. Znělo to neskutečně hořce.

„To je moje vina,“ zamračila se Ida a prohlížela si Cořinu tvář a ovázanou hlavu.

„Ne. Neměl jsem odcházet. Mělo mi dojít, že udělá něco zbrklého,“ zamumlal a zelené oči vyzařovaly smutek tak ohromný, až Ida musela zamrkat, aby se od nich odtrhla. „Nemůžu o ni přijít, víc už mi z rodiny nezbylo,“ zašeptal a jednou rukou odstranil vlas, který se Coře zachytil na rtech. Idě to konečně došlo.

„Je to tvoje sestra.“

Přikývl, aniž by zvedl pohled. Ida ho ještě chvíli pozorovala a tlumené bouchnutí dveří ji probralo. Cora teď nebyla to hlavní. Darach byl. Byla.

„Dereku, darach-“ začala, ale přerušil ji povzdechem.

„Teď ne. Slíbil jsem, že tu zůstanu.“

Ida ho chápala. Opravdu. Víc, než by mohl tušit, ale nemohla ho nechat utápět se v lítosti. Ne teď.

„Spal jsi s ní,“ pronesla tvrdě. Tím konečně upoutala jeho pozornost.

„Zbláznila ses?“ zavrčel naštvaně. Nespokojeně mlaskla.

„Nemluvím o Coře, nejsem padlá na hlavu. Darach je žena.“

Ticho kolem bylo absolutní. Jakoby i přístroje na moment přestaly hlučet a byly v šoku přesně jako on.

„Ty víš, kdo to je. Řekni mi to!“ poručila a vytrhla ho z bezhlesného zírání.

„To není-“

„Jistě, že je! Má v sobě nevinnost tří nedotčených, s něčím takovým by dokázala svést každého. Tebe potřebovala, protože jsi alfa! Jak by ji mohl někdo podezřívat, když by teoreticky byla na vaší straně? Je pekelně chytrá,“ uznala Ida, ač strašně nerada. „A hůř. Ví, že o ní vím. Už se nemusí schovávat, teď si půjde za svým naprosto bez skrupulí. Musíme-“

Do místnosti vpadl zbytek smečky. V jejich čele stál Stiles s napůl šíleným pohledem.

„Je to slečna Blakeová! Ona je darach! Má mého tátu, musíme s tím něco udělat!“ ječel jako splašený.

„Spíš s učitelkou?“ vyjekla překvapeně. Rychle ale zavrtěla hlavou, na to teď nebyl čas. Odsuzovat ho může, až bude po všem. „Kolik je obětí?“ zeptala se příkře. Všechny pohledy se k ní stočily, většina úplně šokovaná z toho, že ji vidí.

„Ido?“ Scott byl jediný, kdo dokázal promluvit.

„Jo, Scotte, já. Víme, kdo je darach, víme, co chce. Co nevíme, je, kolik má obětí a kolik jí ještě chybí, takže, co kdyby mi to někdo z vás řekl?“

Ticho.

„Ach bohové! Přestaňte tu stát jako sloupy a řekněte mi to konečně! Vysvětlím vám to potom,“ štěkla a Lydie se konečně ozvala.

„Chybí ochránci. Nejspíš dva,“ dodala váhavě a zadívala se na Stilesova záda. Do háje. Šerif? Proto Stiles vypadal, jako by… Kruci. Zaplavil ji pocit lítosti nad tím klukem s velkýma jantarovýma očima a kůží posetou znamínky. Stiles toho moc neměl, ale dokázal s tím žít, dokud mu zbýval otec.

„Najdeme ho,“ otočila se k němu Ida s naprostou jistotou.

„Jak?“ zeptal se zoufale.

„Protože naše drahá učitelka je hamoun a chce být co nejsilnější. Přijde si pro ochránce. Pro nejsilnějšího ochránce,“ pronesla s jistotou a otočila se na Dereka. „Tebe bude chtít jako poslední oběť, se silou alfy ke všem dalším obětem si s ní neporadí nikdo.“

„Ale to může klidně po tom, co mého tátu zabije!“ namítl Stiles.

„Musí ho zabít správně, Stilesi. Máme trochu času. Potřebuje umístit oběti na správná místa, aby spojila telurické proudy. Umístila všechna těla?“ zeptala se, opláceli jí pohledy čím dál zmateněji.

„Ne,“ ozvala se pak Allison. „Zabila tu klavíristku, ale místo ní zmizela se šerifem.“

„Dokud ji neumístí, nemůže vykonat další oběť, to je dobré,“ přikývla Ida.

„Ale táta byl zraněný. Bodla ho obětním nožem, co když to nevydrží! Co když- Co když-“

„Stilesi.“ Ida ho chytila za ramena. „Stilesi!“ křikla na něj, aby upoutala jeho pozornost, protože jeho pohled těkal po místnosti a strašně rychle cosi mumlal. Byl to Scott, kdo si stoupl vedle ní a probral přítele dobře mířenou fackou.

„Co kurva-!“

„Stilesi, poslouchej mě,“ řekla ostře a zadívala se mu do očí lesknoucích se panikou. „Chce tvého otce obětovat, což zatím nemůže. Musí ho udržet na živu. Jasné? Ona. Ho. Nenechá. Umřít.“ Dech se mu pořád zadrhával. Vzala ho za ruku a položila si ji na prsa. „Dýchej se mnou,“ poradila mu. Nadechovala se zhluboka a pomalu. Stiles ji začal napodobovat úplně bezděčně. Po chvíli vypadal, že už se možná nesesype.

„Díky,“ zamumlal a pak kmitl pohledem k jejímu úboru. „Je tu nějaká možnost, že seš pod tím  nahá?“

„Jo, už je zpátky,“ prohlásil Scott pobaveně, zatímco se podrbal na zátylku, napůl rozpačitě, napůl úlevně.

Ida se zavrtěním hlavy pustila Stilesovu ruku a ustoupila dozadu. Všichni zvážněli, když pronesla: „Pokud ho chce udržet naživu, bude k tomu potřebovat prostředí a vybavení. Rány obětním nožem se naším způsobem hojí jen špatně, bude potřebovat moderní medicínu, protože vlastní moc si potřebuje šetřit na velké finále. Což znamená,“ pronesla zamyšleně, „že s tvým otcem zamíří na jediné místo. Sem.“

„To si děláš…“ ozval se Isaac.

„Ne,“ pronesla Ida a podívala se postupně na každého z nich. „Přijde sem. A dost možná, už tu je.“

-----

Nebyl čas se starat o pocity, ale Ida přesto nedokázala nevidět, jak se někteří členové smečky kolem ní jen tak tak drží.

Lydie vypadala, že se každou chvíli rozsype, tváře umazané od rozteklé řasenky. Ida neměla nejmenší tušení, co se jí stalo, protože jednoduše nebyl čas, aby se na to zeptala.

Stiles měl neustále nakročeno k panickému záchvatu a v chodu ho udržovala jen představa otce na dosah.

A pak tu byl Derek. Pokud by si měla vybrat mezi tím, že v temné uličce potká tohohle Dereka, nebo smečku alf, brala by tu smečku. Od chvíle, kdy se potvrdilo, že je darachem Jennifer Blakeová, neřekl ani slovo. Nemusel, jeho postoj říkal vše. Podvedla ho, zradila a navíc si dovolila zasáhnout do jeho smečky. Před Idou stál opravdový alfa. Instinkty všech v místnosti musely říkat to, co její; drž se stranou a nelez mu do cesty. Nebude mít problém překračovat mrtvá těla, aby se dostal ke krku té učitelky.

Ida ocenila, když se objevila Allison a v ruce držela oblečení. Sice ukradené a velké, ale cokoliv bylo lepší než to, co měla Ida právě na sobě. Zavřela se do koupelny a převlékla se. Mobil i nůž zastrčila do kapsy, kterou měla mikina na břiše. Vlasy si stáhla jednou z tkanic, které uřízla z toho hadru, co měla na sobě předtím. Pořád byla bosá, ale to jí nijak nevadilo.

Když vyšla ven, zjistila, že v pokoji přibyl další člen smečky. Peter Hale.

„Co je to za rusalku?“ ukázal na ni palcem a díval se přitom na Dereka, jako by neměl pud sebezáchovy.

„Ida. Výměnná studentka z Londýna,“ hlesl trochu nejistě Scott. Bylo mu asi trapné ji představovat takhle, když bylo očividné, že byla něčím trochu jiným, než jim tvrdila, ale nemohl vědět, co jiného říct.

„Slavný znovuzrozený Peter Hale,“ ušklíbla se, než mohl Peter něco říct, a založila si ruce na prsou. 

Zablýskl na ni úsměvem. „To už o mně slyšeli i v Evropě? Jsem polichocen.“

„Jeden z nejkatastrofálnějších alfů celé vlkodlačí historie,“ pokračovala Ida, jako by nic neřekl. „Najednou se situace zdá mnohem zoufalejší než před deseti minutami.“

„Už tolik ne,“ poznamenal promptně a kysele se ušklíbl. „Takže, co kdyby mi někdo řekl, co se tu děje?“

„Tvůj synovec randí se zabijáckou maniakální mrchou, která unesla mého zraněného tátu. Chystá se jeho a taky Dereka obětovat a stát se nepřemožitelnou zabijáckou maniakální mrchou,“ vychrlil ze sebe Stiles jako hasičská hadice. „Můžeme se už konečně pohnout?!“

„Ehm, jasně…“ odkašlala si Ida, zatímco ostatní se na Stilese dívali, jako by měl každou chvíli vybuchnout. Což byla mnohem reálnější možnost, než by se Idě líbilo. „Rozdělíme se do skupin a každý propátrá jedno podlaží. Pravděpodobně se bude držet v odlehlejších málo používaných místnostech, nejlépe poblíž skladiště nebo místnosti s léky.“

„Takže ty jsi tu teď šéf?“ zeptal se udiveně Peter.

Ida udělala dva kroky k němu s kamenným výrazem. „Já jsem vaše nejlepší šance, jak ji zastavit.“

„Bude to, jak řekla,“ ozval se konečně Derek. Jeho tón byl jako skleněné ostří, nikdo se ani nepohnul.

„Lydie, zůstaneš u Cory?“ požádala Ida dívku, než mohl Derek pokračovat. Ta vypadala, že se snad samou úlevou znovu rozpláče.

„Samozřejmě,“ vyhrkla a okamžitě se přesunula na židli, kterou předtím okupoval Derek. Stiskla bezvědomé dívce ruku a druhou ji pohladila nad obočím, kde začínal obvaz. Ida zachytila Derekův pohled, na moment v něm probleskla pozitivní emoce. Nestihla ji rozluštit, ale poznala, že byla namířena na ni. Nepatrně kývla hlavou a otočila se zpět na ostatní.

„Isaacu vezmete si s Allison horní patro, je pravděpodobné, že si vybere spíš spodní, ale musíme mít pokryté všechno. Nesmí odsud utéct, v případě nouze by mohla být ochotná místo Dereka obětovat i někoho slabšího. To nemůžeme riskovat.“

„Jasně,“ přikývli oba. Ida si všimla pohledu, který Allison věnovala Scottovi, ale teď nebyl čas na ohledy vůči románkům.

„Nezapomeňte, že bude mít schopnosti převzaté od všech obětí. Musíte ji alespoň zpomalit a dát nám co nejrychleji vědět. Nejlépe dát nám vědět, než si vás všimne. Moment překvapení je zásadní.“

Několikero kývnutí jí to odsouhlasilo.

„Skvěle, Stilesi, ty půjdeš úplně dolů spolu s Derekem.“

„Cože?! Proč ne se Scottem?“ vyjevil se mladík.

„Protože, když se ti podaří najít tvého otce, uděláš nějakou zbrklou pitomost, ve které ti tvůj kamarád nedokáže zabránit, zatímco Derek nebude mít problém. Kapiš?“ podívala se na něj se vší svou autoritou. Nebylo jí moc, ale stačilo to. Stiles něco zamumlal, hodil po Derekovi pohled, ale už neprotestoval.

„Vy dva,“ ukázala na Petera a Scotta, „se mnou. V boji na blízko stojím za prd, takže to bude na vás. Já se k ní jen potřebuju dostat s tímhle.“ Vytáhla z kapsy bronzový nůž. „My zajistíme přízemí. Bude tam hodně lidí, takže tak nenápadně, jak to půjde.“

Všichni kývli a vyrazili ze dveří. Ida ještě zachytila Dereka za paži, když ji míjel. Zavrčel na ni, ale pokoušela se tu hrozbu nevnímat.

„Když ji najdeš, mysli na smečku, a ne na sebe. Nenech ji, aby tě dostala,“ požádala ho tiše s očima upřenýma na jeho bradu. Byl příliš naštvaný, než aby se mu záměrně podívala do očí. Tohle stačilo, aby viděla jeho krátké úsečné kývnutí a pustila ho. Její strach to nijak nezmírnilo. Pořád ji děsilo, co je ta mrcha schopná s Derekovou psychikou udělat, i když se nebude nijak zvlášť snažit.

„Tohle bude kolosální průser,“ poznamenal Peter a zněl téměř vesele.

„Sklapni,“ vyhrkli se Scottem naráz.

Peter si povzdechl. „Žádné pochopení pro věk a zkušenosti,“ poznamenal a pak je následoval ke schodišti. Museli se dostat o patro níž.

-----

Stiles s dupáním sbíhal po schodech v těsném závěsu za Derekem. Snažil se nemyslet na to, co všechno teď hrozí jeho otci, namísto toho se snažil soustředit na fakt, že podle Idy ho musela Blakeová udržet naživu.

Ida. Kurva... To bylo taky něco.

Nebyl si jistý, jestli je víc v šoku z toho, že podle všeho dobře věděla o vlkodlacích a situaci ve městě, nebo z toho, že Derek očividně v šoku nebyl. Naopak se zdálo, že je s tou holkou na jedné vlně.

Věděli to i ostatní? Trpce si v duchu odfrkl, protože by ho to nepřekvapovalo. Jemu se nikdy nic neřekne. Musel by jim na hlavu padat roj asteroidů, aby se mu s něčím svěřili dřív, než začne hrozit bezprostřední nebezpečí bolestivé smrti v palmenech a zmaru.

Zachytil předloktím dveře a odstrčil je z cesty. Kladly mnohem menší odpor, než by čekal, a tak ho rána, kterou vydaly při nárazu do zdi, docela zaskočila. Derek se na něj vztekle otočil.

„Buď zticha!“

A to byla poslední kapka. „Ty mi říkáš, co mám dělat? Když má tvoje psychotická vraždící přítelkyně, druhá, se kterou jsi chodil, mimochodem, mého tátu někde svázaného, čekajícího na to, až bude rituálně obětovaný?!“

Derekova čelist se pevně zatnula, ale na jinou rekci neměl čas. Později si Stiles uvědomil, že to bylo jeho velké štěstí. V tu chvíli ale Derekovu pozornost zaujalo něco dál po chodbě.

„Kotelna,“ zamručel směrem ke Stilesovi, aniž by spustil oči z dveří na konci chodby. Stiles to pochopil jako výzvu a rychle vytáhl z kapsy telefon. Hromadná zpráva se rozletěla k ostatním členům smečky v nemocnici.

Derek na něj nečekal, bez nejmenšího zvuku se plíživým klusem dostal ke dveřím a poslouchal. Tvář staženou do masky soustředění. Když se jeho oči znovu otevřely, už neměly lidskou barvu. To Stilesovi stačilo, odmítal tam stát jako zapomenutá vánoční ozdoba, když za těmi dveřmi šílená druidka drží jeho tátu.

Derek ale zmizel uvnitř, než se k němu stačil Stiles dostat.

„Dereku?!“ uslyšel překvapený hlas Jennifer Blakeové. „Jak jsi to-“

„Přestaň!“ slyšel alfu zavrčet a konečně vpadl do dveří.

Byl párkrát ve školní kotelně, ale tohle byla úplně jiná liga. Větší, čistší, ale pořád jasná kotelna. Pořád v ní bylo prašno a dusno jako v jiných. Mezi trubkami zahlédl kus volného prostoru, kde ležel jeho otec.

„Tati!“

„Stilesi!“ Derek ho chytil za oblečení na zádech a strhl ho zpátky. Stiles klopýtl pozpátku o kus trubky a dopadl na zadek asi půl metru za Derekem.

„Co to kurva-“ Chtěl se vztekat, ale pak si všiml, že Blakeová, která předtím stála před Derekem, se přesunula k jeho otci a ruku jen kus od nože zabořeného v otcově hrudi. „Ne!“ vyjekl a natáhl ruku před sebe, jako by jí mohl zabránit, aby se ho dotkla.

„Ani krok,“ zasyčela a její jinak krásná tvář zošklivěla pod maskou chladnokrevné lhostejnosti. Jako by nebylo nic obtížného vzít někomu život. „Vyslechni mě, Dereku. Není to, jak to vypadá.“

Derek zavrčel, ale Stiles na tohle neměl nervy. Jeho otec potřeboval ošetřit, pokud mohl soudit podle krvavé skvrny kvetoucí na jeho uniformě. Sevřel kus kovu, o který předtím zakopnul a vrhl se dopředu. Pohyb, který Blakeová udělala, se nezdál nijak významný nebo agresivní, ale Stiles najednou necítil pod nohama pevnou zem. Celá místnost se naklonila a praštila ho do hlavy. Bolest mu zatřásla mozkem jako sněhovou koulí a pak někdo zhasl.

-----

Proplétali se mezi lidmi, jak jen nejnenápadněji to šlo. Ida v kapse zoufale svírala rukojeť dýky. To, co řekla Peterovi, byla pravda, ale ve skutečnosti si nebyla úplně jistá, jestli v tomhle stavu dokáže svůj temný protějšek alespoň ohrozit, natož porazit.

Došli k recepci, kde se chodba dělila na dvě. Ida se nerozhodně rozhlédla. „Scotte,“ řekla pak, „vezmi si tu vpravo.“

„Ale-“ začal namítat. Ida si zoufale skousla ret a zavrtěla hlavou.

„Nemáme čas. Prostě jdi tam, my to zvládneme támhle,“ požádala ho. Chvíli na ni ještě nerozhodně koukal, ale pak přikývl a šel. Ida zahnula s Peterem do druhé chodby.

„Jsi si jistá, že to byla dobrá volba, rusalko?“ zamručel vedle ní Peter lehce výhružným tónem.

Ovládla třas, který obvykle následoval po mrazení v zádech. „Docela jistá. Právě teď zachraňuješ hlavně vlastní zadek a všichni víme, že to je tvoje priorita.“

„Hm,“ zamručel. „Nevím, jestli se mi zamlouvá, kolik toho o mně víš, vzhledem k tomu, že nemám nejmenší tušení, co jsi zač.“

„Jestli budeme mít štěstí, tak se to do konce večera dozvíš. Jestli ne, bude ti to jedno. Tak přestaň žvanit a pokus se najít šerifa.“

Pokračovali tak dlouho, dokud neobešli celé křídlo. Zkontrolovali všechno, co se dalo, ale darach nikde.

Ida frustrovaně zaskučela, když ani další místnost nebyla ta pravá. Pak se ale Peterovi rozvibroval telefon. Byla to zpráva od Stilese, jediné slovo. Kotelna.

Byli jen kousek od schodiště, Ida se k němu okamžitě vrhla, a zatímco sbíhala dolů, vytasila bronzovou dýku. Proběhla dveřmi a rozhlédla se. Chodba byla světle vymalované a osvětlená zářivkami jako zbytek nemocnice. Na jednom konci ale byly těžké dveře. Pootevřené. Rozběhla se tam.

Vrčení uslyšela ještě dřív, než se k nim dostala.

„Kdo sakra seš?!“ Derek. Kolem ní se mihl Peter a proběh dveřmi před ní. Jenom díky tomu nejspíš neumřela, jakmile jimi proběhla. Zásah totiž dostal Peter. S vrčením si vytáhl z boku čepel.

„Někdo, kdo může zachránit tvou sestru.“ Ida se podívala směrem k útočníkovi. Žena, kterou vídala na hodinách anglické literatury a která vypadala tak neskutečně mile, měla tvář lhostejnou a chladnou. Stiles ležel na zemi, viditelně v bezvědomí. Derek stál mezi ním a Jennifer, pokud se tak tedy vůbec jmenovala, na tváři proužek krve mizící ve vlasech. Nejspíš jeho vlastní.

„Dereku,“ oslovila ho Ida. Ale přilákala tím jen pozornost daracha.

„Ale… tak ty jsi ten vetřelec. Líbila se ti návštěva?“ usmála se Jennifer tázavě. Byl to dravčí úsměv. „Vsadím se, že moc. Vidět Dereka takhle…“ Ida opatrně sestoupila po schodech. Všimla si šerifa, ležel stranou, tak, že k němu nemohli. Bránila jim v tom.

„Voyerismus není nic pro mě,“ odpověděla Ida klidně. Pomalu se přibližovala tak, aby mohla zkontrolovat Stilese.

„Samozřejmě,“ zamumlala pobaveně Jennifer, když se Ida sklonila ke Stilesovi a nahmatala jeho tep, aniž by z ní zpustila oči. „Ale o tom přece nemluvíme, že ne?“ Zacouvala Blakeová trochu a dostala se tak na dosah šerifovi. Derek vztekle zavrčel, ale ona se rychle natáhla po noži v šerifově hrudi. „Ani krok, Dereku. Nebo je po něm. A to bychom přece nechtěli,“ zamumlala spokojeně, když se Derek trochu stáhl. Otočila se zpět na Idu. „Řekni mi, líbilo se ti, cos viděla? Líbilo se ti, cos cítila?“

Ida potlačila třes a sevřela dýku ještě pevněji. „Řekni!“ štěkla Jennifer a přitlačila na nůž v šerifově hrudi. Ten zasténal.

„Ano!“ křikla na ni Ida rychle. „Přestaň!“

Spokojeně se usmála. „Ochutnala jsi něco, co neznáš, viď? Jiný druh moci. Sladší.“

„Ano,“ připustila Ida vztekle.

Jennifer se ušklíbla. „Odpírají nám ji. Muži. Bojí se nás. Vědí, že už tak jsme silnější. Mocnější. Nechtějí, abychom je dokázaly ovládat něčím tak obyčejným jako je chtíč. Vášeň.“

„Možná,“ řekla Ida, jen aby udržela Jennifer soustředěnou na sebe. Peter už musel být uzdravený, ostatní blízko. Stačí ji zaměstnat. Bezděčně se podívala na Dereka, který propaloval ženu před nimi rudým pohledem. Zuby vyceněné, tělo napjaté.

Jennifer se zasmála. „Chceš ho. Právě teď. Ty jsi zkažená," prohlásila vesele, znělo to skoro jako pochvala. „Nedivím se. Byl dobrý. Dokonce moc dobrý,“ prohlédla si Dereka. „Škoda, že nedostaneš šanci. I když… pokud mi pomůžeš, proč by sis nemohla trochu pohrát. To je férová nabídka, nemyslíš?“

„Proč to děláš?“ zeptala se namísto odpovědi Ida. Jennifer se zamračila. Všechno veselí zmizelo, jako by tam nikdy nebylo.

„Nemáte nejmenší tušení, proti čemu stojíte. Deucalion a jeho smečka jsou příliš velká hrozba. Chtějí příliš mnoho. Vzali si toho už moc!“ vrčela vztekle, ale Ida za tím vztekem viděla víc. Strach.

„Co chtějí? Co by mohlo být horší než to, co děláš ty?“

„Pravý alfa. Deucalion ho chce. A on vždycky dostane, co chce.“ Ida měla pravdu. Jennifer byla z té představy vyděšená.

„Ty víš, co plánuje? Jakmile ho dostane?“

Odfrkla si. „Proti jeho plánům se bude těch pár nutných obětí jevit jako úplné nic. Deucaliona nezastavíš ani ty, ani ten tvůj směšný mazlíček,“ odfrkla si s pohledem na Dereka. Ten vztekle zavrčel, ale jenom ji tím potěšil. Ida si uvědomovala, že Derek už se dlouho ovládat nedokáže. Potřebovala Scotta a ostatní. Už před minutou bylo pozdě.

„Je to Hale,“ poznamenala naoko klidně, „a nemá k tobě zrovna vřelý vztah. Není moudré ho urážet.“ Jennifer si odfrkla a pak se zaklonila a rozesmála. Ida v ten moment ucítila dotek na noze. Stiles, došlo jí. Byli tady. Nepodívala se dolů, aby ho neprozradila. Ani nikoho jiného; museli ji zaskočit...

„Tak oddaná. Snad si nemyslíš, že sis našla svou smečku? Oni už mají toho bláznivého veterináře a znáš pravidla,“ její hlas se prohloubil, táhl se sladce jako med. Med plný jedu. „Žádná smečka nemůže mít dva emisary. Vezmou ti ji. Zakážou ti je vídat. Odvedou tě od nich. Pošlou tě někam, kde posloužíš. Už žádní sladcí vlkodlaci. Žádný Derek.“

„Teď!“ hlesla Ida a vykročila vpřed. Kolem se mihli tři vlkodlaci. Peter skočil mezi Jennifer a šerifa. Scott a Derek skočili přímo na ni.

Jennifer překvapeně přepadla na záda. Každý vlkodlak jí držel jednu ruku a rameno a tlačil ji k zemi. Bojovala s nimi, prala se. Proti její umělé síle museli nasadit všechno, co měli.

Stiles se proplazil kolem přímo k otci. Peter ho už ale zvedal do náruče a spěchal s ním pryč.

„Dělej!“ štěkl na Idu Scott s námahou. Ta se vzpamatovala. O šerifa se může starat potom. Dosedla prudce Jennifer na břicho a sevřela nůž oběma rukama. Tvář před ní ovládla hrůza. Iluze pominula a oni viděli znetvořené cosi, co se skrývalo pod tím.

„Můžu zachránit tvou sestru!“ zavřeštěla na Dereka zoufale, ale Ida se usmála.

„To můžu i já.“ Napřáhla ruce vzhůru a pak bodla přímo dolů, tam kde bilo temnotou pohlcené srdce. Jennifer vydala děsivý křik, který se odrážel od stěn kotelny jako nekonečná spirála. Ida se naklonila nad nůž a víc zabrala. Nechutné praskání a čvachtání se mísilo s bolestivými skřeky.

Ida jednou rukou pustila nůž a ponořila ruku do otevřeného hrudníku. Nahmatala orgán zběsile zápasící o život a obemkla ho prsty. Trhla. Tělo sebou škublo a oči v hrůzné tváři se vytřeštily.

„Tvoje srdce patří mně,“ pronesla Ida hrubě. „Tvůj život patří mně.“ Zvedla srdce v dlani vysoko nad sebe. Zaklonila hlavu. „Tvá moc patří mně.“ Stiskla sval a krev z něj jí vystříkla do tváře. Stekla jí do úst a Ida se přinutila polknout.

Podívala se zpátky na Jennifer Blakeovou, která jí pohled stále oplácela. Třásla se na pokraji smrti, ale ještě nemohla zemřít.

Nejdřív jí to Ida musela dovolit.

Ta vzala do ruky zakrvácený bronzový nůž a přiložila jí ho k hrdlu. Sklonila se tak blízko, že cítila zbytky jejího dechu na své tváři.

„Smíš zemřít,“ zašeptala, jako by to bylo vyznání, a jediným hladkým pohybem jí rozřízla hrdlo.

Tělo znehybnělo. Bylo po všem.

-----

Stála nad mrtvolou daracha a třásla se. Ne strachy. Ani odporem nebo vysílením. Bylo to mocí.

Nikdy předtím se necítila tak neskutečně mocná. Zahlcovala ji, ztrácela se v ní.

Nedokázala se ovládnout. Křičela, jak se snažila vypustit přetlak, ale nepomáhalo to. Dopadla na kolena a opřela se o ruce. Té moci bylo tolik! Nesměla se jí poddat. Musela ji udržet pod kontrolou, poslušnou její vůli.

Nesměla se nechat pokřivit!

„Brianeeee!!!“ zaječela zoufale. Její kotva. Nejsvětlejší bod jejího života. Upnula se k němu celou svou bytostí, jak si moc prodírala cestu celým jejím tělem.

Cítila silné ruce, které ji pevně sevřely kolem pasu. Byl tu. Pro ni. Propnula se jako luk a tváří ke stropu znovu zaječela. Krk ji pálil, jako by si jím protahovala ostružiní. Snažila se nadechnout, ale spíš jen bezmocně lapala po vzduchu. Pak se zhroutila.

Třásla se na podlaze, neschopná se pohnout o vlastní vůli. Kolem bylo šero, ticho a teplo.

„Ido,“ ozvalo se jemně.

„Briane?“

„Ne. Scott. Jsi v pořádku?“

Scott? No ano, Scott. Darach byl pryč. Byla tu se Scottem a s Derekem. Omámení opadalo a Ida se přetočila na záda. Někdo ji pořád držel.

Derek. Díval se na ni naprosto bez emocí. Zato Scott vedle něj vypadal, že o ni má opravdu starost. Ten jeho štěněcí pohled... Pravý alfa nebyl víc než dítě.

„Bude to dobrý,“ pronesla a pokusila se opřít o podlahu, aby se mohla posadit a dostat mimo Derekovu náruč. Jako bleskově se měnící snímky se jí přehrávalo všechno, co se stalo. V těch nejostřejších detailech. Odtáhla se od něj.

Hodně se toho řeklo.

A dost z těch věcí nebylo zrovna přesných nebo pravdivých.

„Co se to tu sakra stalo?“ zeptal se Scott, když ji podepřel, aby se mohla postavit. Derek si odfrkl, jako že by ho to taky zajímalo.

„Je mrtvá,“ zkonstatovala Ida vcelku zbytečně. „Její moc je teď moje.“

„Jako že je z tebe novej sériovej vrah?“ zhrozil se Scott. Ida zavrtěla hlavou.

„Ne. Mohl být, ale není.“

Dívali se na ni s naprosto totožnými zmatenými výrazy. Povzdechla si. „Vysvětlení potom. Teď musím vyléčit tvou sestru,“ podívala se na Dereka.

„Teď,“ ozval se Scott naléhavě, „z tebe musíme dostat tu krev.“

Ah. Pravda. Ida se ušklíbla. „Jo, to asi bude třeba,“ připustila. Otočila se a vyrazila ke schodům. Nepodívala se znovu na tělo, které leželo na zemi. Ale když byla v polovině schodů, zastavila se a ohlédla se na Scotta.

„Až se budeš zbavovat těla, tímhle jí uřízni hlavu,“ řekla a hodila mu bronzový nůž. „Jen pro jistotu. A neztrať ho,“ požádala ho ještě, když kývl. V jemných rysech vepsanou nejistotu a zmatenost. Potřebuje rychle dospět, jestli má přežít. Děti umírají až příliš snadno. To Ida věděla líp než jiní.

Dveře byly zavřené, ale Derek štěkl rozkaz a hned se otevřely. Za nimi stál Isaac s Allison. Oba se na ni šokovaně zadívali. Allison dokonce s pusou dokořán.

„Co se tam stalo?“

„Bim bam, čarodějnice je mrtvá,“ pronesla Ida nevesele a prošla kolem nich. „Nesnáším tu písničku,“ pronesla z nějakého důvodu nahlas.

„Tudy,“ řekl úsečně Derek a rukou ji nasměroval do šaten pro zaměstnance nemocnice. Nedělal si starosti s tím, že by je mohl někdo vyrušit. Jednoduše za nimi zavřel a pobídl ji, aby se šla umýt. Předala mu svůj mobil a poslušně zašla do místnosti vedle, kde byly sprchy. Stáhla ze sebe oblečení promáčené krví natolik, že místy pronikla až na kůži a stoupla si pod sprchu.

Voda byla možná až příliš horká, ale Idě to nevadilo. Její tělo bylo nabité nepřirozenou silou, i kdyby mu voda nedělala dobře, dokázalo si poradit samo.

Sledovala, jak se voda barví na růžovo a stéká jí po nohách na bílé dlaždičky, kde tvoří abstraktní tvary připomínající květy, než mizí v odtokovém kanálku. Rukama si přejela po tváři a pak se opřela o zeď. Zanechala na nich jasné otisky, ze kterých pomalu stékaly rudé kapky směrem k zemi.

Neuvědomila si, kdy přesně se rozbrečela. V jednu chvíli pozorovala stékající krev a v další se snažila tlumit vzlyky hřbetem ruky.

To, co se stalo… Nikdy nic takového nechtěla podstoupit. Sakra, byla vegetariánka proto, že nechtěla vzít život jen pro své uspokojení. A teď vyřízla srdce z ženy. Živé. Nehledě na to, co s ním potom udělala. Jistě, nebylo tu zrovna dvakrát na výběr, ale to nic nemělnilo na faktu, že zabila.

A pak Brian... Pořád byl její pevnou součástí; bez něj by dnešek nezvládla. Vzala na sebe až příliš velký risk a málem prohrála. Děsila ji ta možnost, která tu byla. Na pár vteřin opravdu uvažovala o tom, že se nechá vtáhnout a pohltit. Bylo to opojné. Kdyby se v ní nevzbouřily dlouho vštěpované zásady… kdo ví.

Natáhla se pro mýdlo a přála si, aby ze sebe mohla kromě krve smýt i pocit selhání. Jenže tak to nefungovalo.

Vypnula vodu a zabalila se do jedné z erárních osušek. Bosá a mokrá přešla zpět do šatny. Derek tam pořád byl a na lavici na ni čekalo oblečení. Po dnešku si  zaměstnanci nemocnice nejspíš pořídí mnohem lepší zámky. Ne že by to snad proti vlkodlačí síle mohlo pomoct.

Tentokrát ho nežádala, aby se otočil. Udělal to sám od sebe. Stál k ní zády, zatímco na sebe natahovala příliš velké kalhoty a košili s krátkým rukávem. Vlhké vlasy jí máčely límec, ale to nijak zvlášť nevadilo.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho potichu. I přes to všechno, co tížilo ji, si uvědomovala, že ta žena, které vyřízla srdce, pro něj něco znamenala, i když třeba ne moc dlouho.

„Jo. Jen přemýšlím,“ zamručel. Chtěla se ho dotknout, když kolem něj procházela, ale nenašla k tomu odvahu. Nebyla ta pravá, kdo by ho měl utěšovat. Ať se stalo cokoliv, Ida pro něj neznamenala víc, než náhodného spojence. Bylo po bitvě a než začne další, nebude ji potřebovat.

Ale potřebovala ji jeho sestra.

Vyšli po schodech do horního patra, do pokoje, kde Cora ležela v bezvědomí v posteli a Lydie ji držela za ruku.

Zvedla k nim doširoka otevřené oči, zračila se v nich jasná otázka. Ida kývla a Lydie se uvolnila.

„Dobře,“ konstatovala a pak se na Idu znovu podívala. Už ne tak vyděšeně. „Musíme si promluvit.“

„Vysvětlím to všem naráz,“ kývla Ida a přešla k posteli. „Ustup stranou,“ požádala Lydii a ta poslechla. Derek to všechno sledoval s jasně viditelným napětím.

Ida otevřela Coře oči a prohlédla si je. Prsty nahmatala tep a tiše vnímala rytmus srdce a teplotu kůže. Naklonila se blíž a přičichla si k ráně na hlavě, kterou zakrývaly obvazy.

Když se odtáhla, usmála se a jemně pohladila dívku po čelisti. „Neboj se, vlče, budeš v pořádku,“ zašeptala. Potom se sklonila a políbila ji. Vlastně jen přiložila své rty na její a zhluboka dlouze se nadechla. Vtahovala všechno, co Coře otravovalo tělo. Co jí bránilo uzdravit se, jak by měla.

Odtáhla se prudce a s lapáním po vzduchu. Bolest jí procházela dutinami až do plic a odtud dál. Jenže ona teď měla sílu tří léčitelů, stačila jen chvíle a bolest se začala pomalu rozplývat. Do minuty z ní nic nezůstalo, přesto dál seděla na patách, na podlaze nemocničního pokoje. Její energie byla pryč, jako když ustoupí mořská hladina při odlivu.

Dokud Cora ospale nezamumlala Derekovo jméno.

Byl u ní tak rychle, že Ida ani nezaznamenala, kdy se pohnul. Pomalu se postavila a dívala se, jak Cora otevírá oči a hledá pohled svého bratra, který ji svíral za ruku. Slabý úsměv byl znamení, že všechno bude dobré.

Tu chvíli si Derek vybral, aby se na Idu konečně pořádně podíval, a ona si uvědomila, že teprve teď je po bitvě. Protože teprve teď Derek uvěřil, že jednal správně, když jí důvěřoval. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 5.: