OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 45.

19.07.2014 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 3012×

Stiles tušil, že dřív nebo později si na vlastní kůži vyzkouší ostrost Derekových pověstných zubů. Tak trochu doufal, že to nebude kvůli tomu, co vypustí z pusy, ale spíš dílo nějaké zákeřné náhody. Nebo nehody, s tou by se taky dokázal smířit. Teď se ale zdálo, že v jeho budoucnosti je větší množství vlkodlačích tesáků, než kolik jeho život unese. A i když by to možná někdo nazval útěkem, ba dokonce zbabělým, Stiles považoval svůj urychlený přesun za Scottem za strategický ústup.

Jeho nejlepší přítel se na nic neptal, jen shodil z postele na zem několik otevřených učebnic a udělal Stilesovi dost místa na to, aby se mohl alespoň z části pohodlně natáhnout.

Stiles stejně netušil, co by mu měl vlastně říct. To, co řekl Idě, sice vypustil bez rozmyslu, ale nebyla to lež. Byla to fakta, a jestli je Ida nebyla schopná unést, no… Pak by měla něco dělat se směrem, kterým se její život ubíral, protože podle Stilese byla její budoucnost mnohem temnější a krvavější, než si asi myslela. 

To, co viděl ve sklepě, kde věznili Dereka a Coru, mu pořád nešlo z hlavy. Jak chladnokrevně převzala věci do vlastních rukou a zabila šest lidí, aniž by jen mrkla okem, bylo moc tarantinovské i na něj.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se Scott, když uplynulo několik chvil ticha.

„Derek mě zabije.“ Byla to reálná obava. Stiles trval na tom, že nepřehání, protože to, jak se Derek choval poblíž Idy, jasně značilo, že útoky na její osobu jsou něco, co neodpouští. Jediný, kdo by mu to mohl rozmluvit, byla Ida, a Stiles pochyboval, že se jí bude chtít.

Scott se na něj vážně zadíval. „Nezačal by válku bez dobrého důvodu. Má dobrý důvod?“

Stiles se nejistě ošil, ale pak zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Pak tě nezabije. Ale pravděpodobně si odneseš nějakou tu modřinu.“ Nezněl dvakrát ustaraně, že jeho nejlepšímu příteli hrozí nakládačka od alfa vlkodlaka. Stiles se zamračil, ale Scott se pousmál. „Ať jsi provedl cokoliv, nebude to na zabití.“

„Doufejme,“ připustil Stiles neochotně a podíval se na učebnice na zemi. Obočí mu vystoupalo v překvapené grimase. „To je chemie.“

„Jop.“

„Test z chemie je až za týden.“

Scott se na něj dlouze zadíval. „Nemůžu se připravovat s předstihem?“

Stiles přimhouřil oči. „Ještě pořád jedeš v kolejích super alfa/skvělý student/perfektní syn?“

„A když jo?“ zeptal se Scott překvapivě nejistě. Stiles se zazubil a poplácal svého nejlepšího přítele po zádech.

„Jsem na tebe pyšný, brácho. Nic víc,“ usmál se a zvedl učebnici ze země. „Chceš pomoct?“

Když Scott se svým typickým širokým úsměvem blaženého štěněte přitakal, byl Derek a Stilesův nevyslovený problém odložen.

Alespoň nahlas už se o něm nebavili. V duchu se tím Stiles nemohl jen tak přestat zabývat. Obzvlášť teď, když hádka s Idou ovlivňovala devadesát procent jeho života. Většina jeho přátel táhla s ní, ať už protože byli součástí jedné smečky, nebo pro to měli nějaký jiný záhadný důvod, jako Lydie. Alespoň její poslední zpráva naznačovala, že nestojí na jeho straně.

To, že proti němu bude Derek, byla jistota. Jackson bude stát za svým alfou, a když ne za ním, tak za Lydií rozhodně. Isaac byl jasný stejně jako Derek. Ten kluk Idu nekriticky zbožňoval. Když byl s ní, choval se jako dítě. Což se ostatně vztahovalo i na Coru. Když to Stiles viděl poprvé, byl naprosto v šoku. Dokonce uvažoval, jestli neměli nějakou nehodu a neuhodili se do hlavy, protože to byla tak výrazná změna v jejich jinak konstantních vzorech chování, že se to zdálo logicky nevysvětlitelné. Nakonec to byl překvapivě Deaton, kdo mu to trochu osvětlil, když pronesl poznámku o vlivu stabilního alfa páru na bety ve smečce.

Osvětlovalo to taky, proč se bez Idy oba měnili do stěží snesitelných nafoukanců, přesvědčených o vlastní nadřazenosti. Jakmile se ale ukázala Ida, lnuli k ní jako feťáci k dealerovi. Podobnou afektovanost projevovali i k Derekovi, i když ne tak samozřejmou. Bylo fajn vědět, že tak děsivě nepůsobí jen na Stilese, ale i na vlastní smečku. Každopádně to znamenalo, že teď Stiles netušil, jak se k tomu všemu Cora postaví. Pořádně ani nevěděl, jak na tom vlastně oni dva byli ještě předtím, než se to všechno stalo. Chodili spolu? Nebo to bylo příležitostné… cosi? Zaručovalo mu to, že bude Cora na jeho straně, nebo musela stranit smečce a tím pádem i Idě?

Bez opačné smečky už moc lidí nezůstávalo. Danny sice byl v jakémsi vztahu s Isaacem, ale Stiles pochyboval, že se do toho nechá zatáhnout. Bude jejich rozepře ignorovat tak, jako to dělá vždycky. To nechávalo Allison a Scotta. Allison si ale podobně jako Danny uchovává odstup od neshod mezi smečkami, což se nejspíš nezmění. Tím Stiles zůstal s jediným spojencem a tím byl jako vždycky Scott.

Člověka to nutilo přemýšlet, jak moc velké iluze má o lidech kolem sebe, když nakonec vždycky skončí jen s jediným přítelem po boku.

-----

Ráno se Ida probudila před Derekem. Nestávalo se to často, protože on z nich byl rozhodně víc oním pověstným ranním ptáčetem, zatímco ona byla sovou. Tentokrát ale otevřela oči, a první, co viděla, byla jeho uvolněná tvář, pootevřené rty; slyšela pravidelné tlumené výdechy, které sice ještě nebyly chrápáním, ale moc jim k tomu nechybělo.

Čekala, že se Derek vzbudí každým momentem, protože ona byla vzhůru, ale spal dál. Pokrývku omotanou kolem nahého torsa, jednu ruku vsunutou pod polštářem pod hlavou a druhou na její pokrývce, jak se mu musela během spánku vykroutit ze sevření, vlasy mu trčely do všech stran. Byl rozkošný.

Ida si uvědomovala, že je nejspíš jediná, kdo je ochotný Dereka nazvat rozkošným, ale on byl. Nevypadal jako neustále napůl nakrknutý predátor. Vypadal jako obyčejný muž, který vede obyčejný život a v noci se unavil při sexu s obyčejnou ženou. Idě se představa obyčejnosti v jeho životě líbila. V životech jich obou.

Opatrně vylezla z postele, sebrala z podlahy Derekovo tričko a po špičkách zmizela do koupelny, která byla průchozí mezi ložnicí a dětským pokojem. Obyčejně si nedovolovala snít o budoucnosti, ale tentokrát se neubránila představám, kolik hádek a potyček nejspíš průchozí koupelna v jejich životech vyvolá. Zazubila se na sebe do zrcadla s pusou plnou napěněné pasty a neonově zeleným držadlem kartáčku trčícím mezi zuby. Zasmála se vlastnímu odrazu s rozcuchanými tmavými vlasy, teď už dlouhými téměř pod lopatky a po noci zacuchanými jako lví hříva. Levou tvář měla otlačenou od polštáře natolik, až to skoro vypadalo, že jsou to symboly do kůže vyryté záměrně.

Celým jejím zjevem prosakovala domáckost. Možná za to ale mohl fakt, že byla někde, kde tomu opravdu mohla říkat domov. Neslyšela šerifa spěchat do práce a nemyslela na to, že bude lepší počkat a nepřekážet mu v koupelně. Nestála ve sterilně čistém a úhledném domě Jacksonovy rodiny. Nemusela se omezovat na jediný pokoj u Martinových, kde věděla, že ji Lydie možná nechá na pokoji, a kde si mohla věci pohazovat, jak se jí zlíbilo.

Nic z toho teď nemusela.

Vlastně… mohla cokoliv. Mohla by jít vařit. Ano. To by rozhodně mohla. Udělat snídani. Pro sebe a pro Dereka.

Vyplivla zubní pastu, vypláchla si pusu a přetáhla si přes hlavu Derekovo tričko. Bude si sem moct dovézt svoje věci ještě dnes? Když to zvládne, mohla by přes Skype zavolat Marcy a ukázat jí, co pro ně Derek udělal.

Idě nevadilo, že kuchyň je součástí obýváku. Naopak, líbil se jí pocit otevřeného prostoru a fakt, že jít pro jídlo neznamená odtrhnout se od dění na sedačkách. Ne, že by se tam zrovna něco dělo, ale v budoucnu by mohlo. Spoléhala na to, co Derek řekl o vlčatech, že budou většinu času trávit v jeho bytě.

V jejich bytě.

Zastavila se uprostřed pokoje, jen aby mohla vstřebat ten pocit, který přicházel spolu s tou myšlenkou.

Jejich byt.

Jejich domov.

Nedokázala zabránit smíchu vybublat na povrch a vlastně ani nechtěla. Už věčnost se necítila tak dobře.

Vytáhla z lednice mléko a vajíčka – překvapilo ji, jak moc zásobená lednice byla, očividně byl někdo na pořádném nákupu – to byla ta snadná část. Najít mouku se na druhou stranu ukázalo jako skutečné dobrodružství. Ať už za to mohl zákon schválnosti nebo její štěstí, byla samozřejmě až v té úplně poslední skříňce. Aspoň teď už přesně věděla, kde co je.

Zvládla dokonce i zprovoznit kávovar (kde byly ty doby, kdy pila jen bylinkové čaje – pche, odvál je stres), zatímco čekala, než se rozpálí pánev na lívance. A našla rádio! Bylo chytře ukryté v rohu schovaném za lednicí. Pustila ho a ztlumila, zatímco se smažila první várka; ranní hlasatel ji přivítal do nového dne s přáním všeho nejlepšího. Skoro byla ochotná tomu věřit. Bylo to jednoduše perfektní.

Nejnormálnější a nejobyčejnější ráno jejího života. Milovala to.

Obracela lívance, zatímco z misky ujídala borůvky – protože ty samozřejmě v lednici nechyběly – a pohupovala se do rytmu, když ji něco donutilo se otočit. Vyjekla leknutím, protože Derek stál na druhé straně kuchyňského ostrůvku a uculoval se. Oči měl ještě pořád napůl zavřené spánkem, ale i tak dokázaly vyzařovat pobavení.

„Chceš mi přivodit zástavu?“ zeptala se s výdechem a hned navázala o něco méně vyčítavým tónem: „Vzbudila jsem tě?“

Zavrtěl hlavou. „Odzvučená ložnice,“ zamručel spokojeně. „Ale vypadá to, že jsem vstal akorát včas,“ kývl hlavou k poslední várce lívanců na pánvi.

„Hladový?“

„Jako vlk.“

Ida se rozesmála. Tohle byla nejhorší hláška v historii hlášek. Derek ale vypadal uvolněně a spokojeně, naprosto ignorující fakt, že tenhle druh vtipů obvykle seděl spíš ke Stilesovi než k němu. Přisunula jídlo před něj spolu s ovocem a javorovým sirupem. Derek ho ale ignoroval a namísto toho se natáhl přes ostrůvek, chytil ji za krkem a přitáhl k sobě. Jejich polibek byl líný, teplý a měkký, ideální pro lehce chladné ráno v bytě, kde byli jen-

„Dobré ráno!“

Ida frustrovaně vydechla Derekovi do rtů a ten vrhl zamračený pohled ke dveřím. Tam stál nejspíš jen nedávno probuzený Isaac a za ním Ida viděla Coru, která se široce usmívala. Nebyl to její obvyklý výraz, ale poslední dobou ho Ida vídala častěji a častěji.

„Dobré,“ zamumlala Ida ve snaze znít otráveně, ale nedokázala tu masku udržet ani pět vteřin.

„Ježiš, z tebe to táhne,“ ušklíbl se Isaac a seskočil těch několik schodů od vchodu. Usadil se vedle Dereka a ignoroval alfův nabručený výraz.

„No promiň,“ ohradila se Ida. Chtěla říct něco o tom, že ona není ta, co narušila něčí soukromí nezvaným vpádem, ale Cora byla rychlejší.

„Nemluví o sexu,“ protočila oči a sebrala Derekův talíř s lívanci, aby si nacpala do pusy téměř polovinu z toho prvního. „Feh ejtit pokoeně.“

„Eh?“

„Voníš šťastně,“ přeložil Isaac ochotně, modré oči rozzářené, jak si do pusy nasypal půl misky nakrájeného ovoce.

„Ah.“

Dobře, tohle možná nebylo její nejvýřečnější ráno, ale na její obranu, kolikrát v životě se člověk dozví, že voní šťastně. I když možná se ta pravděpodobnost zvyšuje, pokud žijete s vlkodlaky. A jeden konkrétní vlkodlak vás dělá šťastnými.

„Jsem,“ pokrčila tedy rameny bezstarostně a přeběhla pohledem přes samoobsluhující se vlkodlaky. „Snídani?“

-----

Když zaklepali na dveře, otevřel jim šerif s vážnou tváří. Ida si nebyla jistá, jak tohle setkání půjde a byla vděčná Derekovi, že šel s ní. I když možnost, že by nešel, nejspíš vůbec neexistovala.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila Ida a snažila se neznít provinile. Už kvůli tomu, že neměla k provinilosti žádný důvod.  Nebyla si ale jistá, co čekat tváří v tvář Stilesovu otci.

Ale rozhodně nečekala, že ji ten vtáhne do objetí a zeptá se, jestli je v pořádku.

„Ehm… já… jistě,“ dostala ze sebe trochu zajíkavě. Šerif ji pustil a otočil se k Derekovi, ke kterému napřáhl pravici.

„Je dobré tě vidět, hochu.“ Což samo o sobě znělo zvláštně. Ida netušila, kolik lidí ve městě si mohlo dovolit nebo troufnout Dereka oslovit hochu, ale šerif byl rozhodně jeden z nich, protože Derek stisk ruky opětoval a na obličeji vyprodukoval vřelou verzi přátelského výrazu, který i sama Ida za celou tu dobu viděla tak možná čtyřikrát. Kdyby přišel i s nějakou verbální odpovědí, nejspíš by zvažovala záměnu s dvojníkem, ale Derek v odpověď jen kývl hlavou, což se s trochou imaginace dalo přeložit jako ‚vás taky‘.

„Takže. Hádám, že nemá cenu se ptát, co se stalo?“

Ida sklopila pohled, protože tohle bylo přesně to, čeho se bála. Kdyby šerifovi řekla pravdu, dozvěděl by se i o tom, co udělala, a to by ho postavilo do hrozné pozice, vzhledem k jeho statusu strážce zákona. Nehledě na to, co by si asi myslel o ní.

„To jsem si myslel,“ zamručel a mávl rukou v gestu, kterým je zval dál. Když Ida zaváhala, dodal, „Stiles tu není,“ s vědoucím pohledem někoho, kdo se odhalováním lží a polopravd živí. Ida se tedy na to ujištění vděčně usmála a vešla.

Když byli uvnitř, Derek jí jemně stiskl rameno a prohlásil, že dojde pro jejich věci. Čímž zajistil několik dlouhých a nepříjemných vteřin napjatého ticha, než si Ida povzdechla a zvedla pohled k šerifově lehce vrásčité tváři. Když se podívala pořádně, mohla rozpoznat, že smíchem je jich způsobené jen minimum. Chtěla něco říct, nějak to vysvětlit, obhájit se, ale neměla tušení, jak by měla začít. Nebo jestli vůbec.

Překvapivě nemusela, protože to byl šerif, kdo začal.

„Nevím sice přesně, co udělal, a nehodlám se ptát, ale Stiles... je složitý," dodal s menším zaváháním. „Kdybych ho chtěl bránit, řekl bych, že je to tím, jak rychle musel dospět, po tom, co jeho matka... odešla. Stiles málokdy přilne k někomu novému. A za poslední rok se počet lidí, o které se stará, zvýšil téměř čtyřnásobně. Část z nich záhy ztratil a to..."

Ida mlčela a vyčkávavě se na šerifa dívala. Vypadalo to, jako by zápolil s tím, co se jí snažil říct. Jako by si nebyl dost dobře jistý, co jí vlastně chce říct.

„Nechci ho obhajovat, ať udělal cokoliv, musí si to vyřešit sám, ale možná, že bude jeho chování dávat větší smysl, když budeš vědět, čím si prošel. Na sedmnáctiletého je toho až moc. Do pekla, i na dospělého by toho bylo hodně." Promnul si obličej a unaveně vydechl. „Jen… zkus na něj jít lehce, ano? Možná mu dej šanci to napravit? Je to hodný kluk, přijde k rozumu."

Ida zatlačila tiše bublající vztek do pozadí. Srdce na ni křičelo, že Stiles není jediný, komu se v životě za poslední rok stalo něco strašného. Není jediný, kdo někoho ztratil. Faktem ale bylo, že taky nebyl jediný, kdo dělal chyby.

„Jste velmi dobrý otec," pronesla nakonec potichu a sledovala, jak se šerifovi překvapením rozšířily oči, než jeho pohled změkl. Tělem se jí rozlila vlna tepla, když se mu starostlivá vráska na čele vyhladila. „Nechystám se Stilese odstřihnout. I kdybych chtěla, není to možné. Jednou se uvázal k tomu být mým učněm, a tak to i zůstane. Pokud se pokusí věci napravit, vyjdu mu vstříc, ale nebudu ten, kdo udělá první krok a neusnadním mu to." Ponesla to rozhodně a pevně, protože ať už byl Stilesův otec sebeúžasnější, některé věci nejdou dát zadarmo a ani by se dávat zadarmo neměly.

Šerif kývl hlavou s vděčností jasně vepsanou v každém rysu. „To je pravděpodobně víc, než si zaslouží."

Ida se lehce usmála a kývla. „Pravděpodobně."

Tím bylo téma uzavřené a atmosféra v místnosti se okamžitě začala uvolňovat.

Ve chvíli, kdy Ida uslyšela Derekovy kroky na schodech, bylo už snadné dýchat bez dusivých emocí poletujících všude kolem, stejně jako bez rozpaků nutících ji klopit oči k zemi. Vyrovnávat se s emocemi sálajícími z rodičů pro ni bylo od jisté doby obtížné, přestože v ostatních ohledech byla zdravě sebevědomá.

„Díky," ozval se Derek, když k nim došel a položil její kufr a svoji tašku na podlahu. Natáhl ruku k šerifovi, přestože to bylo jen pár minut, co mu jí potřásl na uvítanou. Šerif ji s kývnutím sevřel. Podle nich nejspíš nebylo nutné říkat víc, ale Idě to nepřišlo dost. Když ho Derek pustil, chtěla ho s gestem napodobit, ale namísto toho zjistila, že obtočila paže kolem šerifova krku v krátkém pevném objetí. Šerif překvapeně zamručel, ale nezaváhal a krátce ji k sobě přitiskl, než se odtáhla.

„Děkuji, že jste mě, nás, nechal ve vašem domově."

Šerif znovu zamručel a přejel si dvěma prsty po délce nosu, jako by se snažil ukrýt svůj výraz a zároveň předstírat, že se jen potřeboval podrbat. Opálená kůže mu na tvářích lehce zrůžověla a Ida musela potlačit úsměv.

„To nic," pronesl rozvážně. „Jen na sebe dej pozor. Oba," dodal pak s pohledem upřeným na Dereka, který po Idině boku lehce ztuhnul, jako by to nečekal. „A kdyby se můj pitomý syn odmítal umoudřit tak rychle, jak doufám, ignorujte jeho skopovou hlavu a čas od času se ukažte." Tentokrát se zadíval speciálně na Idu a ta tentokrát úsměv nepotlačovala.

„Samozřejmě, šerife. Někdo musí dohlídnout na vaši dietu," popíchla ho a on zaskučel.

„Všechno to beru zpátky."

Ida se smíchem zavrtěla hlavou. „Ne, neberete."

Šerifovi zacukal koutek, než přikývl. „Ne, neberu."

-----

„Sklapni! To neudělal!“ Zrzka na ni přes monitor valila oči za brýlemi s černými obloučky. Novinka od posledně. „Udělal?“

Ida s úšklebkem trhla rameny.

„Ten malej pankáč!“ ozvalo se pobouřeně. „Hele, já sice nevím, o co tam přesně jde, ale neškodilo by ho trochu profackovat, nemyslíš?“

Ida pobaveně frkla. „Nemůžu ho zbít, neblbni.“

„Kdo říká, že to musíš udělat ty? Nemáš tam dost dobrovolníků? Těch hodně silných a agresivních, víš jak,“ zamrkala Marcy významně.

„Někdo by se určitě našel, ale mám pro něj přichystaného něco lepšího.“

Marcy se v levném koženkovém křesle narovnala. „O hó, to zní slibně. Poděl se s třídou, no tak,“ mávla rukou s výrazně namalovanými nehty. Ida je považovala za její nejsilnější zbraň. To a naprostou nelítostnost, když došlo na jejich použití proti citlivým místům kohokoliv, kdo byl tak pitomý, že se postavil proti ní.

„Zkouška.“

Na druhé straně bylo na moment ticho. Ida sledovala, jak se Marcyin výraz mění z nechápavého na chápající a vzápětí na ďábelsky spokojený.

„Jsi krutá,“ poznamenala zrzka. „Dobře jsem tě vychovala.“ Neskrývaná pýcha v jejím hlase byla pro Idu jako pohlazení, přestože to byla blbost. Jestli někdo z někoho udělal mrchu, bylo to přesně naopak. Ida toho nelitovala, Marcy se potřebovala naučit vracet rány se stejnou vervou, s jakou jí je život uštědřoval.

„Ale pořád si myslím, že bys měla dovolit těm svým adoptovaným vlčákům, aby ho trochu požvýkali. Jestli jsem to pochytila dobře, Peter je něco jako psychopat a ten idiot s jehněčím mozkem ti řekl, že jste z jednoho těsta. Je mi líto, ale jestli má někdo právo říkat o tobě, že jsi na hlavu, jsem to já, takže už proto by měl dostat po papule.“

„Dýchej,“ prohodila Ida pobaveně. Marcy po ní vrhla dotčený pohled a pak se ostentativně nadechla.

„Prostě by měl dostat lekci.“

„Dostane,“ slíbila Ida.

„Měl by dostat dvě.“

Ida se na Marcy shovívavě podívala, ale uvnitř se zuby nehty držela, aby se nerozeštkala. Její nejlepší přítelkyně jí chyběla a Ida by dala ledvinu za to, aby jí mohla alespoň obejmout. Jenže to nešlo, byla moc daleko, ale Skype byl pořád lepší než telefon nebo dopisy. Alespoň mohla vidět její tvář se známým přechytralým výrazem, který nasazovala pokaždé, když se snažila Idu rozveselit.

„Fajn, fajn. Nechám to být,“ zamumlala se zvednutýma rukama. „Ale teď se koukej vydrápat na nohy a ukazuj.“

„A co?“ hrála Ida hloupou s dětinskou radostí, že může.

„Sklapni a ukazuj!“ zazněl rádoby pobouřený příkaz. Ida se se smíchem vydrápala na nohy a ustoupila tak, aby byla vidět celá její horní polovina, pak se natočila bokem a přitiskla si tričko k tělu tak, aby přesně obkreslilo rostoucí pupek. „Áááá - počkej, tak malý?“

Ida se zašklebila. „Není malý!“

„No to tedy je! V kolikátým seš? Ve čtvrtým? V pátým? Je malý!“

„Jsem dvojnásobná, ty pošuku! Není malý! Neurážej moje břicho!“

Marcy vypadala, že na ni vyplázne jazyk, ale namísto toho si založila ruce na prsou a hodila na ni vědoucí pohled přes obroučky brýlí. „Jíš dost?“

Ida vydechla a spustila hlavu na prsa, než ji zase zvedla a hodila no kameru otrávený pohled. „Jo.“

„Kecáš.“

„Jím jako nikdy v životě. Doslova se napchávám, víc to nejde.“

Pochybovačné frknutí bylo jasným důkazem nevíry. „Uvěřím, až to uvidím.“

„Napcháváním bych to zrovna nenazval," ozvalo se za ní pochybovačně s nádechem pobavení. Ida se překvapeně otočila. Derek stál ve dveřích jen v teplácích usazených nízko na bocích a ručníkem si vytíral vodu z vlasů, které byly mokré, proti světlému froté ještě tmavší než obvykle.

„Nikdy jsem tak moc nejedla! Teď se cpu jak zjednaná!"

„Jo, proto jsi takový vyžle hubený," podotkla Marcy hlasem přefiltrovaným přes počítač. Ida si odfrkla.

„Od tebe to sedí."

„Však si taky každé sousto třikrát rozmyslím, abych tuhle postavu udržela! Si nemysli, nemládneme a na rozdíl od tebe mám o přesně nespecifikovaný počet let navíc. Všem kromě tebe dá totiž práci udržet se fit. Teda... když si odmyslím vlkodlaky. Stacy vypadá pořád úžasně a to jí táhne na osmdesát. Nespravedlnost, říkám já!"

Ida si pobaveně odfrkla, vděčná, že se Marcyina pozornost upnula k někomu jinému. Derek přešel k nim s ručníkem v ruce a posadil se na barovou stoličku, kterou Ida uvolnila.

„Takže ty jsi Derek?"

Alfa kývl a naklonil hlavu lehce na stranu, což mu dodávalo vtipný skutečný psovitý dojem. „Marcy?" zeptal se, ale nebyla v tom žádná opravdová pochybnost.

„Ta jedna a jediná. Teda, jediná podstatná. Alespoň myslím," dodala trochu nejistě a posunula si brýle trochu výš.

„Vždycky ta jediná," souhlasila Ida s kývnutím a vysloužila si tak spokojený úšklebek.

„Musím ti říct, máš můj obdiv, alfo. Nikdo jiný nikdy nedokázal Idu přesvědčit o výhodách monogamie. Nehledě na fakt, že jakákoliv forma trvalého vztahu byla podle ní vrcholem idiocie. Ne, že by v určitém směru neměla pravdu. Všichni v tomhle ohledu nejspíš něčeho litujeme."

Derek vyklenul obočí a jeden koutek mu cukl v úsměvu. Ida do toho zasáhla dřív, než mohl odpovědět a způsobit, že by Marcy řekla ještě víc, než zvládla na jeden nádech. „Ha, ha, ha. Jako bych měla dvakrát na výběr," pronesla kysele a Derek ztuhnul. Ida mu položila ruku na rameno a palcem jemně pohladila ze sprchy ještě pořád trochu vlhkou a rozehřátou kůži. Možná se ještě pořád nesmířila s tím, jak jejich vztah začal, ale snažila se mu to nezazlívat. Mohla odejít a vybrala si zůstat. Uvolnil se.

Marcy si odfrkla. „Samozřejmě. Protože jestli na světě existuje někdo, kdo se může cítit ublíženě, že si ji vybral za družku nejhezčí vlkodlak na západním pobřeží, jsi to ty. Typický."

Derek vydal lehce pobavený zvuk a Marcy zvedla ruce v obraně. „Její slova, ne moje. Na mě jsi moc mladý, ale hej, ne bych taky neřekla."

Ida zasténala, když se na ni Derek otočil, oči nepokrytě jiskřící pobavením. „Marcy, udělej mi službu a sklapni kušnu."

„Pff," ozvalo se dotčeně, „jako kdybych začala tímhle, kdybych tě plánovala ztrapnit. Mnohem lepší by bylo zmínit tvoji rebelskou fázi, když jsi vyrazila na letní slavnosti přes půl země, protože se ti líbil zadek té zápasnice v bahně, jak jen se sakra jmenovala-"

Ida připlácla Derekovi ruce na uši a zasyčela. „Marcy! Sklapni! Nemůžeš jen tak do éteru vypouštět moji minulost. Tady si ještě pořád myslí, že jsem se narodila s knížkou v ruce a doteď ji nepustila!"

Marcy se od srdce zasmála. „Taky, že jo. Jen proto tvoje rebelství dorazilo s tak pětiletým zpožděním než u všech ostatních. Ale jakmile ses jednou podívala přes okraj knížek, tak to stálo za to."

„Sklapni! Sklapni, sklapni, sklapni!"

Derek si odkašlal a pak s neohromeným pohledem sundal Idiny ruce ze svých uší. Pravda. Vlkodlak. Nejspíš všechno slyšel pořád stejně perfektně. Do háje. „My," prohlásil posměšně, „si nemyslíme, že jsi knihomol. Už nějakou dobu ne."

Zrzka se zasmála. „Ale vsadím boty, že by nikoho z vás ani nenapadlo, že držela dva roky za sebou titul krajské mistryně zápasů v bahně."

„MARCY!!!"

Derek se na Idu překvapeně podíval.

„Prostě jsem jen byla mrštnější než ostatní," zamumlala zamračeně.

„Tys zápasila v bahně?" ozval se Derek zaujatým tónem.

„Magda!" ozval se potěšený výkřik z obrazovky. „Já věděla, že si vzpomenu! Magda se jmenovala. Pamatuju si, jak jsi říkala, že má z toho bahna vážně heb-"

Ida prudkým pohybem zaklapla víko a utnula tak Marcyino blábolení v půli. Podle signálů vysílaných do okolí Derekovým obočím, ale zdaleka ne včas.

„Ne," řekla, než mohl vůbec otevřít pusu, s prstem výhružně napřaženým.

„Zápasilas v bahně," pronesl s pobaveným šklebem a naprosto ignoroval její výhružně stažené obočí i prst mířící přesně mezi jeho oči.

„Šlo o trénink schopností ve ztížených podmínkách,“ pronesla Ida upjatě, protože to byla pravda. Zápasy v bahně jsou mnohem obtížnější než ty obyčejné, ve kterých Ida nestála za moc. Bahno jí poskytlo výhodu, kterou se naučila rychle využívat. Dereka ale její taktická schopnost nijak neohromila, protože se pořád ušklíbal. „Sklapni."

„Nebo mě přepereš?" zazubil se a Ida se s popuzeným frkáním otočila na patě, rozhodnutá, že tohle nemá ani v nejmenším zapotřebí, protože není důvod, aby obhajovala svoje mladické nerozvážnosti. I když to bylo třeba jen tři roky zpátky.

Když se ozvalo zaklepání, plynule změnila svoji trasu ke dveřím.

„Ido?“ ozval se Lydiin hlas tlumený železem a Ida rovnou otevřela. Stála tam nejen Lydie, ale i Jackson. Zatímco zrzka se usmívala, vlkodlak měl na tváři svůj obvyklý přezíravý výraz, když ale Ida pozdravila, kývl na ni. Ještě tak rok nebo dva a nejspíš se jí podaří najít k němu cestu.

„Nerušíme, že ne,“ prohodila Lydie, když prošla kolem Idy dovnitř. Samozřejmě, že to nebyla opravdová otázka, protože odpověď byla nepodstatná. Ale Ida stejně odpověděla.

„Ani v nejmenším.“

Lydie se s mlasknutím rozhlédla kolem a spokojeně kývla. Ida tázavě pozvedla obočí. „Taky jsi v tom měla prsty?“

Oslovená se na ni ohlédla s výrazem jasně říkajícím, že to je snad samozřejmé. „Nemyslela sis, že bych nechala Petera zařizovat dětský pokoj, že ne? To nebožátko by vyrůstalo obklopené kůží a mahagonem.“ Jenom Lydie dokázala něco takového říct tak, aby to vyznělo jako obvinění z mnohonásobné vraždy.

Ida jen pobaveně zavrtěla hlavou. „Děkuju.“ Lydie na moment opustila znechucenou grimasu, kterou měla na tváři téměř pokaždé, když byla nucena vyslovit Peterovo jméno, a vřele se usmála. Pak se ale opět vrátila ke svému energickému a rozhodnému chování, když otevřela velkou kabelku, kterou měla přes rameno a vytáhla bledě modré papírové desky, které plácla na konferenční stolek před gaučem, na jehož kraji se usadila. S vyzývavým pohledem se na Idu zadívala a škubla hlavou ke křeslu. Jasná výzva, aby si Ida dřepla na zadek a dávala pozor. Idu ta rozhodnost bavila, ale už znala Lydii dost dobře na to, aby věděla, že jednodušší je prostě poslechnout.

Když se usadila, zrzka začala: „Takže, Jackson mi řekl, co máš v plánu. Udělala jsem menší průzkum a nejlepší to bude příští týden v pátek. Prozatím se zdá, že počasí možná nebude ideální, ale dlouhodobá předpověď hlásí, že další měsíc to bude ještě horší. Navíc mi nepřijde dobrý nápad čekat další měsíc, pokud nevyužijete pátek.“

„Jackson ti to řekl, hm?“ pronesla Ida a obrátila pohled k vlkodlakovi, který sice neměl tu slušnost zatvářit se provinile, ale aspoň pokrčil rameny v téměř omluvném gestu.

„Nebudu před Lydií nic tajit,“ zamumlal, čímž si od jmenované vysloužil úsměv. Ida si tiše odfrkla.

„Samozřejmě, že ne.“

„Někdo by mi chtěl říct, o co tu jde?“ ozval se Derek klidným tónem a postavil se za dvousedák, na kterém byla Ida usazená. Položil jí ruce zlehka na ramena a ona se bezděčně zaklonila, i když je dělila záda pohovky.

Lydie se zatvářila trochu udiveně. „Tys mu to neřekla?“

Ida pokrčila rameny.

„Neřekla co?“ zeptal se Derek tentokrát o něco příkřejším tónem.

Ida zvedla hlavu a počkala, dokud se jeho pohled nepřesunul na ni. „Vysvětlím ti to později, ano? Jackson mi přislíbil pomoc, ale jako jeho alfa to stejně musíš posvětit. A pak, možná budu potřebovat pomoc i od tebe.“

Derek chvíli vypadal, jako že se chce dohadovat, ale pak jen krátce kývl. Ida se otočila zpátky k Lydii.

„Jaká je předpověď?“

„Částečná oblačnost, maximálně dvacítky.“

Ida zavrtěla hlavou. „Jaká je předpověď na noc,“ upřesnila.

Lydie vyklenula pěstěné obočí a podívala se do poznámek. „Čtrnáct až šestnáct.“

Ida se zamyšleně kousala do rtu, ale pak kývla. „To půjde.“ Během její zkoušky nebylo ani osm stupňů a přežila to bez úhony. Nebyla to příjemná zkušenost, ale to nebylo ani zdaleka kvůli teplotě vzduchu.

„Možná by mohl-“ začala Lydie, ale Ida ji utnula gestem ruky.

„Ne. Protokol je protokol. Musí si to zasloužit, pokud to nedokáže, nemůže pokračovat dál. Alespoň dokud to nezvládne.“

Lydie přikývla a vytáhla ze složky čtyři fotografie. Čtyři mapy.

„Našla jsem tahle místa, měla by vyhovovat, jak obtížným terénem, tak cílovou oblastí.“

Ida si fotografie pečlivě prohlížela. Poznala jen jedinou oblast a okamžitě onu fotku roztrhla, čímž ji vyřadila. Lydie nevypadala překvapeně, přesto Ida přidala vysvětlení: „Tohle místo ne. Ani nikde poblíž.“

Cítila, jak se Derekovy prsty na krátký okamžik zabořily do jejího ramene, když poznal, která část Rezervace je na mapě zachycená. Ida se mu tváří zlehka otřela o předloktí a jeho sevření povolilo.

„Tohle bude dobré místo,“ vrátila Lydii jednu mapu a ta se zamračila. Jackson se jí přišel kouknout přes rameno a pak se na Idu překvapeně podíval.

„Tam?“

„Víš, kde to je?“

„Jo. A ty taky. Je to u té rokle, kde nás zahnali do kouta Kaliini poskoci.“

„Oh.“ Ano, to místo si vybavovala jasně.

„Je to jen na druhé straně,“ podotkl Jackson.

„To je dobré místo. Budu se tam muset podívat, ale mělo by to dostačovat.“ Cítila Derekovo přetrvávající napětí způsobené tím, že netušil, o čem je řeč, zároveň ale vycítil, že je to důležité. Na moment uvažovala, jestli mu to nevysvětlit rovnou, ale faktem bylo, že měla lepší šanci proti jeho případným námitkám, když budou sami a on nebude chtít prosadit svůj názor už jen kvůli tomu, že je s nimi v místnosti jeho beta.

„Dobře,“ kývla Lydie, když žádné další námitky nepřišly. „Další věc je, co budeš potřebovat?“

„Nic, co bych neměla, nebo nedokázala sehnat na místě. Přijela jsem pro tuhle situaci vybavená.“ Lydii se na tváři zablesklo pochopení. Zdálo se skoro neuvěřitelné, že původně to byla ona, kvůli komu se tu Ida objevila.

„Kdybych-“ Lydie se odmlčela, zamračila a pak začala znovu. „Kdyby to bylo, jak sis myslela, musela bych procházet tím samým jako Stiles?“

Ida kývla. „Všichni musí, jakmile mají dostatek základních vědomostí, aby měli šanci uspět.“

„Se vším všudy?“ Nakrčila Lydie nos.

„Se vším všudy. Je to součástí rituálu. Věř mi, může považovat za štěstí, že žije v Kalifornii.“

A s tím se Lydie nejspíš definitivně rozhodla, že je jako banší naprosto spokojená.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 45.: