OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 44.

17.06.2014 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 2907×

Ležela v Derekově objetí. Pálily ji oči a špatně se jí dýchalo, ale jinak to nebylo horší než jindy. Chtěla se pohnout, ale noha ztěžklá sádrou se nepohnula. Došlo jí, že ji nebolí.

„Jak se cítíš?" Derekův dech ji zašimral na krku.

„Opuchle," zachraptěla unaveně a její polštář se zatřásl smíchy. Zamručela a jemně ho píchla prstem do boku. Cukl sebou, ale pak jí vtiskl rty do vlasů. Spokojeně zamručela.

„Co se stalo?" zeptal se Derek po chvíli.

„Nikdo ti to neřekl?" zeptala se potichu lehce nevěřícně. „Jak dlouho jsem byla… mimo?" Popravdě si neuvědomovala, kdy přešla z pláče do spánku, nebo kdy jí vytáhl z uší sluchátka, protože ona nebyla dost dobře schopná ničeho, ve chvíli, kdy nechala všechno být.

„Ne víc než dvě hodiny." Znělo to nespokojeně. Slabě se usmála.

„Na měkčím polštáři bych zvládla víc. Ale rozhodně to neber jako stížnost," dodala rychle, aby se náhodou nerozhodl, že ji od sebe odstrčí. Když neodpověděl, zaklonila hlavu, aby na něj viděla. Tvářil se vážně.

Vzdychla. Nechtěla mu nic říkat, i když věděla, že na to jednou dojít musí. Tušila, jaká bude jeho reakce, a ať Stiles řekl cokoliv, nechtěla proti němu poštvat vlkodlaka, natož ochranářského alfu. Až se to Derek dozví, rupne mu vzteky žíla na čele.

„Nechci-“ zarazila se a zamračila. To nebylo to, co chtěla říct. „Potřebuju pár dní mimo," řekla pak váhavě, aniž by mu přímo řekla, co se stalo. Doufala, že se dovtípí a nechá to být.

Jenže stejně tak by moha po dubu chtít, aby vytáhl kořeny ze země a uhnul jí z cesty.

„Mám se zeptat ostatních?"

„Ne," vyhrkla. Dokázala si představit, že to podají ještě mnohem hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo. „Ne, nebylo to tak-" Vypustila vzduch s nespokojeným zasyčením. „Stiles se pustil do Petera s jakousi nesmyslnou teorií a nenechal si to vymluvit. Pak naznačil, že na mě má Peter špatný vliv."

Derek povytáhl obočí v tiché pobídce. Muselo mu být jasné, že něco takového by ji nedonutilo brečet, dokud neusnula.

„Prostě se nevyrovnává s tím, co jsem udělala, jak jsem si myslela. Nechci o tom mluvit. Můžeme to, prosím, nechat být?" požádala ho tiše a Derek se zamračil, pak ale kývl a přitáhl si ji trochu blíž. Pravděpodobně se potom půjde stejně zeptat někoho jiného.

Ida na to nechtěla myslet. Povytáhla se o několik čísel a přitiskla mu rty na bradu. „Jsem ráda, že jsi tady," vzdychla a nosem se mu otřela o vousy na hraně čelisti. Zamručel a sklonil se tak, aby se jejich rty střetly.

Tentokrát se nedržela zpátky. Neměla proč, jediná jistota, kterou měla, byla, že mohla o všechno kdykoliv přijít. A nikdy nemohla odhadnout jakým způsobem. Proč se o to tedy připravovat sama?

Překvapeně vydechl, když jejich polibek prohloubila, ale nebránil se. Ani když mu z ramen stáhla koženou bundu, vytáhla ji z pod jeho těžkého těla a odhodila ji na podlahu pokoje, který rozhodně nepatřil Jacksonovi. Tenhle nebyl tmavý, měl bílé stěny a tyrkysové a hnědé vybavení. Na modrém přehozu dva hnědé pruhy, vedoucí přímo pod Derekovými zády, když se položil. Bylo to tu cítit novotou a nepoužívaností.

Měli by to změnit.

Spokojeně zasténala, když prsty vklouzla pod Derekovo tričko a trochu mu ho vyhrnula. Palci pečlivě obkreslila břišní svaly, než se posunula vzhůru po teplé kůži až na prsa. Derek ochotně spolupracoval, když ho pobídla, aby se nadzvednul a ona mu mohla přetáhnout tričko přes hlavu. Sevřel jí krk mezi dlaněmi a přitáhl si ji k polibku, předtím se ale šeptem zeptal: „Je na tohle správná doba?"

„Když to budeme brát takhle, nikdy nebude správná doba," zamumlala a kousla ho do spodního rtu. Tlumeně zavrčel.

„Neděláš to jen jako rozptýlení od toho-"

„Přestaň," utnula ho zamračeně. Bleskově se stáhl a okamžitě se snažil dotýkat se jí co nejméně. Obrátila oči v sloup a vrátila si jeho ruce na krk. „Takhle jsem to nemyslela. Přestaň se v tom šťourat. Nemůžeme prostě předstírat, že Isaac nezavolal? Posledních čtyřicet osm hodin se nestalo a my si ještě pořád nemusíme dělat starosti s ničím jiným, než co si dáme k snídani?"

Derek povzdechl a pochybovačně se na ni díval. Vystrčila spodní ret v prosebné grimase a jemu jeden koutek povylezl lehce vzhůru. Odpověděl ale úplně vážně: „Nemůžeme to předstírat pořád."

„Já vím," kývla. „Nechci víc než hodinu. Možná dvě," dodala, když sklouzla pohledem na jeho odhalené torso. Potichu se zasmál.

„Myslím, že si můžeme dovolit i tři."

Teď byla se smíchem řada na ní. „Tady si někdo věří." Derek vyprodukoval zvuk, který zněl překvapivě hravě, ale byl v něm podtón něčeho vážnějšího. Potřeby. Rozvibrovalo jí to kosti vzrušením. Chtěla mu dopřát všechno, co mu chybělo, a ještě něco navíc.

Sklouzla rty po hraně čelisti k uchu a jazykem obkreslila jeho konturu. Opatrně skousla jemnou kůži pod ním a pomalu si prolíbávala cestu po krku k prohlubni mezi ním a klíční kostí a dál na prsa. Derek prudce vtáhl dech mezi stisknutými zuby, když ho hravě kousla těsně pod levou bradavkou a okamžitě to místo polaskala jazykem. Cítila pod ním zrychlený tlukot silného srdce v naléhavě se zvedajícím hrudníku. Jednu ruku jí zapletl do vlasů, ale nijak ji neomezoval. Nepokoušel se ji postrkovat nebo zastavovat, jednoduše čekal, co udělá dalšího. Nervózně se zazubila do horké kůže a sklouzla na břicho.

Mít takové břišní svaly by mělo být postavené mimo zákon. Vzrušovalo ji už jen to, že se jich mohla dotýkat. Ochutnávat je. A ty zvuky, které Derek vydával… Kdyby nevěděla, jak zní, když ho něco opravdu bolí, mohla by si myslet, že mu ubližuje. Tlumené steny mu unikaly proti jeho vůli, poznala to podle toho, jak pokaždé trochu ztuhl, když se k ní nějaký donesl.

Ida je zbožňovala. Byla si naprosto jistá, už když slyšela ten první, že je bude milovat až do smrti. Chtěla jich víc. Chtěla, aby se přestal tak ovládat. Popuzeně ho kousla ve chvíli, kdy se mu podařilo rodící se sten zastavit a vyšlo z něj namísto toho jen tlumené vydechnutí.

Zvedla k němu pohled, když mu rozepnula kalhoty. A trochu sebou cukla, když se střetla s jeho pohledem. Derek ji musel sledovat celou dobu. Pod hlavou měl polštář a volnou ruku, kterou neměl zapletenou v jejích vlasech. Zvedal si hlavu tak, aby na ni viděl, zelené oči třpytivě jasné a ústa pootevřená. Vklouzla mu jazykem do prohlubně na břiše a sledovala, jak mu cvakly zuby a čelist se zatnula. Nedokázala ovládnout potěšený úsměv.

Zvuk zipu byl i přes jejich zrychlený dech neskutečně hlasitý; skoro čekala, že jí ho pokoj vrátí v ozvěně. Namísto toho slyšela Dereka zavrčet, když o něj špičkami prstů zavadila. Nečekala, že bude připravený, ale pak si uvědomila, jak dlouho už to bylo od jejich posledního sexu. Derek musel být neskutečně nadržený.

Zahákla prsty za okraj boxerek a stáhla je dolů i s kalhotami. Těsné džínsy se snažily protestovat, ale Ida nebyla v náladě na dohady. Zatáhla silněji a stáhla je až do poloviny Derekových stehen pokrytých tmavými chloupky. Spokojeně po nich přejela prsty a přitiskla rty na jeho levé tříslo. Blízko, ale ne dost blízko, jak jí Derek naznačil nespokojeným zakňouráním. Kdykoliv jindy by si myslela, že je ten zvuk roztomilý, ale ne teď. Teď to bylo jen vzrušující. Mučivě uspokojující, že ji tak moc chtěl. Možná byla zničená na povrchu i uvnitř, ale Derek ji chtěl. Potřeboval, aby se o něj postarala.

Musel si její váhání vyložit jinak, protože jí jemně zvedl tvář k sobě. „Nemusíš," dostal ze sebe s viditelným sebezapřením, ale naprosto upřímně. Viděla na něm, že kdyby to teď odpískala, nezlobil by se. Prostě by zatnul zuby a nějak to rozchodil. Měla chuť se rozesmát.

„Sklapni," doporučila mu s úsměvem a pak ho poprvé v životě obemkla rty. Jenom zlehka. Vydal zvuk, jako by ho vykuchala. Pustila ho a pak ho pomalu olízla od kořene vzhůru. Vtiskla mu na vrchol jemný polibek a pak ho obkroužila jazykem. Prsty ve vlasech se zaťaly. Trochu to tahalo, ale neměla problém to ignorovat. Její smyslové receptory byly právě přetížené příliš mnoha novými informacemi. Sametově jemnou horkou kůží, proti které se její rty zdály téměř hrubé. Šuměním krve, které připomínalo hukot řeky, ve kterém slyšela zrychlený tlukot jeho srdce. Cítila ho na jazyku, který přenášel jeho lehce slanou chuť přímo do mozku. Znovu ho pohltila a sklouzla téměř do poloviny, než se vrátila zase zpátky a slízla kapičku, která se utvořila na vrcholu. Přejela po tom místě špičkou jazyka.

Derek zanadával, když mu pánev škubla vzhůru. Kdyby se o něj neopírala, nejspíš by jí zajel až do krku, ale takhle tomu stihla zabránit. „Do háje," hlesl chraptivě. „Promiň, já-" Přerušila ho, když zkusila, kolik ho dokáže vzít do pusy, aniž by se začala dusit, a Derek přešel od slov k neartikulovaným pazvukům. Potěšeně si uvědomila, že jí nedělá problém dýchat nosem. Jen když se v ní spustil dávicí reflex, trochu se stáhla.

Trochu zklamaně si uvědomila, že ho nezvládne celého, alespoň zatím ne, ale nenechala se odradit. Prsty obemkla jeho zbytek a sladila rytmus ruky s pohyby úst. Proud nadávek se vrátil a nabral na intenzitě. Bylo skoro nemožné se takhle smát, ale Ida si nemohla pomoct. Ještě nikdy Dereka neslyšela být tak mimo. Zvlášť, když se prsty a posléze jazykem posunula níž. Ruka jí z vlasů zmizela a zabořila se do povlečení o kus vedle, prsty zaťaté jako dravčí pařáty. Derek vrčel už téměř bez přestávky.

Ida spokojeně zamručela a vzdychla. „Kurva! Ido-" Uhnula přesně ve chvíli, kdy jí pod prsty zapulzoval a v další chvíli vyvrcholil. Dlouhé bílé provazce mu vytvořily na břišních svalech abstraktní vzor, a když se sklonila, aby ho ochutnala, vyšlo z něj mučednické zakňučení. Spokojeně se zasmála a vytáhla se vzhůru, aby mu mohla dát pusu na bradu. Namísto toho si ji přitáhl k hlubokému polibku a jazykem pronikl ke své vlastní chuti.

Když ji pustil, vypadal šokovaně a fascinovaně. Na chvilku si myslela, že něco řekne, jak se jeho rty několikrát pohnuly, ale pak to musel vzdát a upustil hlavu zpět na polštář.

Potěšeně se zazubila a hravě ho kousla do rtu. „Co budeme dělat další dvě hodiny a padesát minut?" Fascinovanost zmizela.

„Mrcho."

-----

Protáhla se a přetočila se na druhý bok. Derek pootevřel oči a slabě se usmál. „Hej."

„Hej," odpověděla šeptem a přitulila se k němu blíž. Přehodil přes ni těžkou paži, která ji okamžitě začala příjemně hřát do zad.

„Chceš spát?" zeptal se téměř nezřetelně, zelená v očích otupělá a sametová.

„Nejsem unavená," pokrčila rameny. Zasmál se. Vypadal, jako by měl každým momentem upadnout do komatu. Nakonec třem hodinám dostál, takže na to měl pravděpodobně nárok. Byly to nejkreativnější tři hodiny jejího života a to jen zásluhou její zlomené nohy. S pravidelnými přestávkami na odčerpávání bolesti se ale dalo očividně zvládnout naprosto všechno.

Tak jako tak se nemohla dočkat, až si bude moct nohu zahojit. A dát si sprchu. Bohové, jak by si teď dala sprchu! Měla pocit, jako by jí Derek unikal ze všech pórů na těle. Děsivé na tom bylo to, že ta samotná myšlenka jí přišla báječná. Fyzické projevy ji ale držely pevně na zemi. I kdyby byla ospalá, byla moc ulepená na to, aby usnula. Od potu, od slin, od… všeho.

„Ležíš na jehličí nebo co?" zamručel nespokojeně, když se znovu obrátila, tentokrát na záda.

„Potřebuju se umýt."

Nespokojeně zamručel a přitáhl si ji blíž. „Ne," zamumlal jí do spánku. „Konečně jsi zase cítit mnou."

Obrátila oči v sloup. „Pořád jsem cítit tebou. Nosím tvoje oblečení."

„To není to samé." Zabořil jí tvář do prohlubně mezi krkem a ramenem. Zanořil zuby do podrážděné kůže, kterou už hyzdilo - nebo zdobilo, zaleží na úhlu pohledu - několik starších fleků. Ida sykla, ale neuhnula. „Moje," zamumlal Derek spokojeně, pořád částečně nakročeno do říše snů.

„A já už si myslela, že tuhle fázi jsme zdárně překonali."

„Nikdy. Pořád budeš moje." To by ji nemělo těšit. Z majetnických mužů se často vyklubali násilníci. Vlkodlaci ovšem nejspíš do lidských statistik tak úplně nezapadali.

Tady vidíš, jak málo tě zná. Neví, že ty jsi a budeš vždycky jen sama za sebe.

Možná dřív, ale teď mám jeho. A smečku. Cejch. Nemůžu být sama.

Ale ano. To víš, že můžeš. A jsi. Stiles nebude poslední.

Někteří to chápou!

Jistě, teď. Ale co příště? A potom? Kolikrát ještě můžeš jednat podle svého uvážení, než se jim zhnusíš?

Derek tlumeně zachrápal a Ida mu zavrtala tvář pod bradu, vděčná za vyrušení z proudu myšlenek. Chtěla vrátit ten pocit blízkosti, který ji ještě před minutou naplňoval.

Ale bez ohledu na to, jak blízko se k němu tiskla, cítila kolem sebe jen prázdnotu a osamělost. Zavřela oči.

Vždycky budeš sama.

-----

Seděla u kuchyňského ostrůvku – bez pochyby vyrobeného z toho nejdražšího druhu mramoru, jaký se dal v Beacon Hills sehnat – a procvičovala si ještě včera zlomenou nohu.

Jackson stál na druhé straně, opíral se zadkem o vypnutý sporák a bez výrazu ji pozoroval. Tedy on měl výraz, dokonce svůj typicky nakrknutý výraz, ale Ida už tak trochu přišla na to, že je to jeho neutrální maska, za kterou schovává všechno, co si snad myslí nebo, nedej bohové, cítí. Praskliny se na ní objevovaly, jen když byla poblíž Lydie.

„Tak už spusť,“ ozvala se Ida, když vrátila nohu na příčku barové stoličky, a zvedla k němu oči. Věnoval jí neohromený pohled a Ida si chvilku myslela, že bude dál významně mlčet, ale pak si to musel rozmyslet.

„Co s ním hodláš udělat?“

Na vteřinu zvažovala, že bude hrát hloupou a zeptá se s kým, ale Jackson nebyl ten, s kým by měla chuť na slovní přestřelku. Pokrčila rameny.

Zamračil se. „Hodláš s tím něco dělat, nebo ne?“

Popravdě, jestli něco nechtěla, tak to bylo snažit se se Stilesem něco dělat. Měl právo ji vidět tak, jak ji viděl. A Ida měla právo na to se mu za to neomlouvat, když nepochybovala o tom, že se rozhodla dobře. Udržela je naživu a v bezpečí, ne? V konečném výsledku to bylo jediné, na čem záleželo.

„Copak nemáte nějaký kodex nebo tak? Pravidla, jak se k tobě smí a nesmí chovat?“

Jo. Měli pravidla. Pravidla, která se Ida Stilesovi neobtěžovala sdělovat, protože se to zdálo zbytečné. Protože si myslela, že jsou na dobré cestě k pevnému přátelství. Neměla tušení, že Stiles má o ní pokřivenou představu.

Kecy. Jistě, že jsi to věděla. Všichni o tobě mají pokřivenou představu, protože nikdo z nich tě ve skutečnosti nezná. Ani Lydie. Ani Derek. Všem jim lžeš.

Nelžu!

Ale prosím tě…

Ida se zamračila. Lhaní bylo příliš silné slovo. Možná se jim nesvěřovala s každým aspektem svého života, ale kdo něco takového dělá?

Přátelé? Ne, že bys jich měla nějak moc.

Mám dost přátel!

Jistě.

„Stiles je nezná,“ odpověděla radši Jacksonovi, aby tak přerušila jedovaté poznámky vlastního podvědomí. „Neví spoustu formálních záležitostí, protože-“

Jackson vyklenul obočí v posměšně tázavém gestu.

Ida zakroutila očima. „Protože jsem mu je neřekla. Myslela jsem si, že na formality je vždycky času dost. Očividně jsem se zmýlila.“

„Wow,“ pronesl Jackson suše. „Takže nejsi dokonalá? Šok.“

Vztek ji ostře bodnul v plicích, ale zarazila se, než mohla něco odseknout, a namísto toho pomalu vydechla. „Popravdě Stiles ještě ani neprošel přijímacím rituálem. Je oficiálně zapsaný v knihách, ale zatím jsem ho nenechala projít Zkouškou.“

Jackson přimhouřil oči a trochu se naklonil dopředu. „Je to bolestivé?“

Ida se zašklebila. „Rozhodně to není příjemná zkušenost.“

„Najednou to začalo být zajímavé. Pokračuj,“ pobídl ji, jako by to byl on, kdo měl tohle město pod palcem. Ida se neubránila pobavenému úšklebku. Jackson ji přivedl na nápad.

Na velmi uspokojující nápad.

-----

„Kam jedeme?“

Derek Idu vyzvedl pozdě odpoledne druhý den po tom, co odešla od Stilese. Neřekl víc, než že jí chce něco ukázat.

„Uvidíš.“

Odfrkla si. Samozřejmě, že si hrál na tajemného. Jako by toho nebylo dost, za tu dobu, kterou strávili mimo město.

Překvapilo ji, když zastavili u domu, ve kterém byl Derekův byt. Tázavě se na něj podívala, ale on už byl napůl venku z auta. S povzdechem si odepla pás. Rukou přitom zavadila o břicho, které čnělo nepřirozeně do prostoru tak, jako nikdy dřív. Rozhodně ještě nepřipomínala vzducholoď, ale taky si byla jistá, že zakrýt to bude den ode dne těžší, pokud by to bylo třeba.

Zarazila se nad tou myšlenkou. Kdy začala automaticky počítat s tím, že když to bude třeba, vrhne se do první linie? To přece nemělo být její místo, ne?

Dveře na její straně se otevřely a Derek jí podal ruku. „Jdeš?“

Přijala ji a nechala se vytáhnout do stoje. Sice neměla se vstáváním problém, ale dotýkat se Dereka jen tak? Neviděla důvod, proč by to měla odmítat.

„Proč jsme tady?“

Derek za nimi zavřel dveře výtahu a ten se vydal pomalu vzhůru. „Vím, že sis představovala něco jiného,“ začal trochu nejistě, což si získalo Idinu stoprocentní pozornost. Derek nebyl nejistý téměř za žádných okolností, a když už, bylo za tím vždycky něco podstatného. „Tohle může klidně být jen dočasná varianta. Neber to tak, že by to bylo natrvalo. Když nebudeš chtít. Může to být jen na chvíli. Nebo třeba vůbec ne.“

Derek blábolil. Ida na něj fascinovaně zírala, protože to bylo něco, co jí ani její nejbujnější fantazie nedokázala poskytnout. Zželelo se jí ho. Položila mu ruku na rameno, aby ho vytrhla z nejistého proudu slov, která jí toho stejně moc neobjasnila.

Zadíval se na ni těma nefritovýma očima a vydechl. Výtah zastavil a Derek odtáhl klec stranou. „Pojď. Ukážu ti to,“ vybídl ji a Ida se nechala s nepatrným úsměvem vést ke dveřím bytu. Nebyla si jistá, co čekala, ale rozhodně nečekala, co uviděla, když odtáhl dveře stranou.

Na několik chvil bylo naprosté ticho. Pak se Ida konečně ozvala. „Postel je pryč.“

Derek se tiše uchechtl. Samozřejmě, že ho její reakce nepřekvapila. Musel tušit, že ji šokuje. A taky že ano. Ida si byla docela jistá, že museli otevřít špatné dveře. Nebo by si byla jistá, kdyby nepoznávala to obrovské okno a točité schody v rohu. Jenže to bylo taky jediné, co poznat mohla, všechno ostatní totiž nikdy předtím neviděla. A to včetně zdi po její pravé ruce, protože si docela určitě vybavovala obrovskou zející díru, ne tohle- tohle- „Co se tu stalo?“

„Rekonstrukce,“ pronesl Derek.

„To vidím,“ pronesla pořád trochu ohromeně. „Kdy?“ Otočila se na něj. „Jak?“ Byli přece pryč. Kdy se tohle stalo? Nebo přesněji, jak dlouho se to dělo? Tohle rozhodně nemohlo vzniknout za týden, spíš tak… měsíc? Dva?

Derek pokrčil rameny. „Před nějakou dobou. A než se začneš děsit, Peter měl v podstatě všechno schválené od tebe.“

„Ode mě?“ překvapeně se na něj podívala. Pak se zarazila. „Počkej. Peter mi pomáhal s návrhy pro dům… a použil je místo toho tady?“ uvědomila si během toho, co námitku vyslovovala.

„No, nemáš žádný dům.“ Derek pořád nevypadal úplně jistě, asi čekal její výbuch, ale popravdě, Ida měla zrovna teď až moc práce s tím, aby hltala každý jeden nový detail před ní.

Postel byla pryč, v tom nelhala. Namísto toho byly kolem stěn v rohu, kde předtím byla, police na knihy. Od podlahy až ke stropu. Prázdné, snad kromě dvou nebo tří. Podlaha už nebyla ochozený beton, ale tmavé dřevo. Stěny byly pořád holé cihly, ale vypadaly ošetřeně a opraveně. Od stropu visela světla, která si pamatovala z jednoho katalogu. Zakroužkovala je s otazníkem, protože byla zbytečně drahá, ale přesto se jí neskutečně líbila. Plánovala najít podobná, ale levná.

Po její levé ruce, byla kuchyňská linka a ostrůvek, u kterého se dalo sedět. Uprostřed byla sedací souprava a televize, zatímco napravo pracovní stůl a dveře tam, kde kdysi byla díra. „Co je tam?“

Derek se usmál. „Dětský pokoj, ložnice a koupelna.“

„Tady je-“ zarazila se, protože měla najednou úplně stažený krk. Odkašlala si. „Je tu dětský pokoj?“

Kývl. „A nahoře je ještě jedna ložnice s koupelnou. Kdyby chtěl někdo přespat.“

Zamračila se. „Ale to jsou jen dvě ložnice.“ Kývnul. „Isaac s Corou budou mít společný pokoj?“

Derekova tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Ne.“

„Takže my budeme spát v dětském pokoji?“

„Ne.“

To nedávalo vůbec žádný smysl!

Vypadalo to, že si její zmatení užívá, protože ji nechal ještě chvíli v duchu počítat a vymýšlet možné varianty, než promluvil.

„Cora a Isaac s námi bydlet nebudou.“

Idino nadšení okamžitě opadlo. „Cože?“

„Tohle je jen náš byt,“ zopakoval.

„Ale- Ale já to slíbila! Řekla jsem Isaacovi, že může zůstat s námi! Že ho neodstřihneme! Jak jsi- Proč-“ zadýchaně se na něj dívala, jako by před ní stál cizinec. Jak to mohl udělat? Jak mohl odstřihnout Isaaca, který se na ně spoléhal, a svoji vlastní sestru?!

„Ido. Ido, klid. Budou v pořádku. Budou v pohodě, mají vlastní byt.“

Zamrzla. Pak zamrkala.

„Co?“

„Koupil jsem jim ten byt v patře pod námi. Budou bydlet tam.“

Ono tu bylo víc bytů?

Derek vypadal, že ví přesně, na co myslí. „Měla jsi za to, že je tu jen ten můj?“

Tak trochu, připustila Ida v duchu, ale navenek jen trhla rameny a sklopila pohled, než ho zase odhodlaně zvedla. Derek se ale jen zasmál.

„Většina z nich je prázdných. Cora s Isaacem sice mají teď svůj vlastní, ale nespoléhal bych se na to, že nebudou věčně tady.“

Idě ta představa ani v nejmenším nevadila. Vlčata jí chyběla. Derek to musel vědět, z toho jak se na ni díval, nebo to možná věděl prostě proto, že mu chyběli úplně stejně.

„Takže… tohle je nadobro?“ zeptala se Ida potichu.

„Ne.“ Překvapeně vyklenula obočí. „Ne, pokud nebudeš chtít,“ rozvedl to Derek. „Ale prozatím-“

 Utnula ho, když mu obtočila ruce kolem pasu. „Je to perfektní.“

„Je?“ Zněl tak převapeně. V Idě se ozvalo špatné svědomí, protože to byla její vina. Jeho nejistotu způsobila ona.

„Úplně perfektní,“ zamumlala mu do trička, než se odtáhla a zopakovala to, zatímco se mu dívala do očí. Uvolnil se a koutky se mu zhouply do upřímného, i když trochu nesmělého úsměvu. Otočila se k němu zády, protože ten pohled dokázala snášet jen omezený čas, než ji to začalo trvale ovlivňovat. Měla pocit, jako by byla schopná udělat až příliš věcí proto, aby se na ni takhle díval.

Radši proto přešla přes prostor k prázdným policím a přeměřila si je pohledem. Vypadaly bytelně a vcelku spolehlivě, ale byla si docela jistá, že jich není dost. Ani zdaleka.

„Tohle nebude stačit,“ zazubila se na něj přes rameno a pak se obrátila zpět k policím. „Ani náhodou. Ne, když si nechám poslat všechno.“

Derek se přesunul za ni a Ida ucítila jemné šimrání na krku, když jí palcem přejel po odhalené kůži, než vzal do ruky spletený cop, který měla přehozený přes rameno, a přitáhl si ho blíž.

„Přidělám další,“ zamumlal tlumeně. Ida se zachvěla, když jí koncem copu zlehka pošimral a slyšela ho tiše se uchechtnout.

„Moc vtipné,“ neodpustila si kousavou poznámku, ale nebyl v tom žádný osten. Namísto toho zarazila další třas a zeptala se: „Kudy do ložnice?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 44.: