OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 43.

09.04.2014 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 18× • zobrazeno 2673×

Přimkl se k voňavému teplu před ním a přehodil přes něj ruku. Tělo se mu vtisklo do náruče a Stiles bezděčně zanořil nos do jemných vlasů, než jeho spánkem obluzený mozek vyslal onu informaci do mozku.

Stiles šel docela jistě do postele sám. A usínal taky sám.

Teď nebyl sám.

Ztěžklé prsty se rozeběhly po měkkých křivkách, dokud je nesevřela malá ruka a nevytáhla je k lehce navlhlým rtům.

Lehký polibek na kloubech prstů byl jen stěží postřehnutelný; další na špičkách prstů byl o něco znatelnější. Zajíkavě vtáhl vzduch, když se špičky jeho ukazováčku dotklo něco měkkého a vlhkého, v příští chvíli byl prst vtažen do tepla mezi rty.

To, že sténá, si uvědomil až s několikavteřinovým zpožděním. Ve stejný moment, kdy mu došlo, že tu vůni plnící jeho nos, zná.

„Coro,“ vydechl téměř bezhlesně, než se hlasivky probraly ze spánkového ochromení. „Coro,“ zopakoval už hlasitěji a konečně otevřel oči.

Vlkodlačice v jeho náruči se otočila a usmála se; velké hnědé oči doširoka otevřené, rty lesklé a plné. Špička jejího jazyka zpoza nich na okamžik vystřelila a znovu je navlhčila, jako by se snažila zachytit slabý otisk chuti. Stilesovi došlo, že ještě před pár vteřinami měla mezi těmi rty jeho prst a cítil, jak mu v něm zaškubalo. Nehledě na fakt, že byl víc něž jen napůl tvrdý a tiskl se do Cořina boku.

Teplo se mu nahrnulo do tváří a bylo jasné, že mu na obličeji naskákaly nelichotivé růžové skvrny rozpaků. Cora se ale usmívala. Neodsunula se od něj, ani nijak jinak nenaznačila, že by ji to obtěžovalo. Jestli něco, tak měl pocit, že se na něj ještě víc natiskla.

„Coro,“ procedil znovu, skrze semknuté rty, protože haló, ranní dech? Nechtěl jí způsobit trvalé poškození, vzhledem k jejímu vlkodlačímu čichu. Moment. Bylo vůbec ráno?

Otočil hlavu k oknu, ale za ním byla pořád tma.

„Kolik je hodin?“ zachrčel s podtónem zoufalství, které neměl sílu skrývat. Pak si ale uvědomil, že je tu jedna mnohem podstatnější záležitost. Prudce se posadil a otočil se na Coru, která ho pořád sledovala s tím lehkým zvlněním rtů, které u ní znamenaly vřelý úsměv. „Ty jsi vzhůru,“ pronesl, jen aby vzápětí zavrtěl hlavou nad vlastní hloupostí. Netřeba konstatovat očividné. „Jak ti je?“ zeptal se a ruce mu automaticky sklouzly k její tváři. Lehce ji po stranách uchopil a natočil ke světlu lampičky za jeho zády, která z nějakého důvodu svítila. Pravděpodobně ji rozsvítila Cora.

„Je mi dobře,“ obrátila Cora oči v sloup, ale usmívat se nepřestala. „A je něco po páté.“

„Huh?“

„Po páté hodině. Ráno. Rozední se až tak za hodinu. Ptal ses,“ objasnila, když se ani pak nepřestal tvářit nechápavě.

Jo. Pravda. Hodiny. Ptal se, to jo. Jenže teď by radši dostal nějakou další informaci o tom, jak se Cora cítí.

„Je mi fajn,“ pronesla znovu, jako by přesně věděla, co se mu honí hlavou. Nejspíš se pokoušela znít otráveně, ale Stiles v tom neslyšel žádnou opravdovou podrážděnost. Když už, tak vypadala spokojeně. „Jak se cítíš ty?“

„Já?“ nechápal.

„Derek mi řekl, že to nešlo zrovna hladce. Moje záchrana a tak,“ upřesnila s pohledem velkých očí upřených do jeho. Jako lavina zahrnuly Stilese vzpomínky na předchozí den. Ida, krev, střelba a další krev…

„I tak se to dá říct,“ zamručel pak neochotně. Jeho napadaly jiné přívlastky. Něco víc ve stylu Domu tisíce mrtvol. I když tady jich bylo jen šest.

Jen. Přinejmenším relativní pojem.

Na moment stiskl víčka k sobě a pokusil se zahnat náhlý nával nevolnosti. Cořina ruka mu vyšplhala po paži až k obličeji, kde se jemně, ale pevně přimkla ke spánkem ohřáté kůži.

„Je ti dobře?“

Otevřel oči a zadíval se na ni. „Jasně,“ odpověděl i přes to, že to byla očividná lež a ona to musela slyšet. Přesto mu to nevytkla. Namísto toho sklouzla palcem z tváře do koutku jeho úst a jemně obkreslila spodní oblouk rtu. Automaticky vystrčil špičku jazyka, aby šimrající kůži uklidnil, ale namísto toho potkal v polovině pohybu její prst. Na okamžik oba ztuhli.

„Chtěly mou krev. Pro nějaký rituál,“ řekla Cora potichu, jako by nechtěla přerušit napětí, které mezi nimi vibrovalo.

„Proč tvou?“ zašeptal nazpět.

„Řekly, že je těžké někoho takového najít.“

„Někoho takového?“

„Někoho mého druhu. Holku, co ještě nikdy…“ Cořin hlas se vytratil do ticha, jak mu pohledem kmitala po tváři.

„Nikdy co?“

Významně pozvedla obočí a Stilesovi to najednou secvaklo. „Oh. Oh. Jo… to je v tomhle městě pravděpodobně nebezpečný status,“ souhlasil.

„Tys někdy…?“

Nějaká dlouho schovaná špetka hrdosti se v něm vzbouřila a požadovala, aby zalhal. Jenže, co by to mělo za smysl? Možná, kdyby Cora nebyla chodící detektor lži, tak možná potom… Ne. Asi ani tehdy ne.

„Ne. Nikdy.“

Cora nevypadala, že by k tomu měla nějakou poznámku, jako mívala většina lidí v jeho okolí.

„Nebyla jsem si jistá, jestli je to pravda, nebo je Jackson jen idiot a souvisí to s něčím, co nechápu.“

„Jackson je idiot,“ prohlásil Stiles rezolutně, ale pak trochu zavrtěl hlavou. „Ale není to žádná šifra nebo tak. Prostě fakt.“ Cítil, jak mu hoří tváře, protože tohle nebyla zrovna debata, kterou si představoval, že povede, když s ním bude Cora v posteli. Vlastně debata nebyla přesně to, co mu vytanulo při představě Cory v jeho posteli na mysl.

„Takže…“

Tázavě se na ni zadíval, když nepokračovala. Jenže namísto slov, se Cora napůl vztyčila a zároveň si ho přitáhla blíž. Naprosto ignorovala jeho ranní dech, pokud mohl soudit z toho, že měl zničehonic její jazyk skoro až v krku.

„Mohli bysme s tím něco udělat,“ zamumlala Cora mezi polibky a Sitles měl dojem, že se mu páteř proměnila v želé.

„Jako…?“ vydechl zadýchaně, když ho přetočila pod sebe a on zapadl zády do matrace.

„Jo,“ zamumlala mu do rtů a vsunula mu ruce pod tričko. Roztřeseně vydechl, ale pořád ještě mu jeho mozek celkem obstojně fungoval, aby si uvědomoval, že tohle nejspíš není tak dobrá motivace k dalšímu kroku ve vztahu. Na druhou stranu byl adolescent a Cora byla… no, Cora.

„Seš s… seš si… jistá?“ dostal ze sebe namáhavě, a sledoval Cořin výraz, když se odtáhla. Hnědýma očima probleskla na moment ostře žlutá. Pak ucítil, jak ho prsy obemkla přes tenkou a napjatou látku spacích kalhot. Vydal ponižující vysoko posazený zvuk a praštil hlavou zpět do polštáře. „Fajn. Fajn. Cokoliv.“

„Dobře,“ vydechla mu spokojeně do ucha a Stiles v tom přímo slyšel její spokojenost se sebou samou. Neskutečný. Jako by snad mohl reagovat jakkoliv jinak. V životě se ho nedotkl nikdo jiný, než on sám, a tohle bylo zaručeně jiné, než jak si to představoval. Cítil, jak se mění tlak jejích prstů, dlaň přejíždějící po jeho délce vzhůru a palec kroužící přes vrchol, a to všechno spojené s pocitem lehce drsné látky, která jen zvyšovala jeho citlivost.

Zadrhával se mu dech, ale to mu nebránilo prozkoumávat tělo na něj přitisknuté vlastními dlaněmi. Cora se vyklenula proti němu, když jí prsty přejel po páteři, a tlumeně zavrčela, když sklouzl k okraji kalhot.

Další postup ho ale naprosto zaskočil. Nečekal, že Cora beze studu vsune ruce pod látku jeho kalhot a stáhne je natolik nízko, aby jí nebránily v pohybu. Když se ho znovu dotkla, byl to čistý kontakt kůže na kůži. Nedokázal zabránit zalapání po dechu, stejně jako nedokázal zabránit náhlé křeči, která mu projela tělem jako elektrický šok. Zaskučel a v další moment se udělal do Cořiny dlaně i všude kolem.

Uslyšel tiché frustrované zavrčení a okamžitě ho zalil stud.

„J-já… promiň… omlouvám se, já-“

Cora ho účinně umlčela, dalším polibkem. „To je dobrý,“ řekla, když se odtáhla. „Je to vlastně lichotka,“ zazubila se, a kdyby Stiles nebyl v poorgasmickém rauši, nejspíš by se otřásl, jak moc dravčí ten škleb byl. „Chce to trénink. Pro oba,“ dodala a Stilesovi v něm i přes nedávný orgasmus zacukalo. Jestli Cora naznačovala, co si myslel, že naznačovala… Tentokrát to byl on, kdo vnutil svůj jazyk do cizí pusy.

Tohle nehodlá zpackat. Má na dosah třetí metu s holkou, u které ještě pořád nemohl tak docela uvěřit, že s ním chce být. Rozhodně to nemínil zpackat.

Na vteřinu ho znovu ovládla panika z toho, že o ni málem přišel. Že mohli přijít pozdě nebo selhat. Cora měl pravdu, nebyl důvod zbytečně na něco čekat. Obzvlášť, když ani jeden z nich nevěděl, co by to něco mělo být. Dost dobře si mohli vzít teď všechno, co mohli.

A trénink je rozhodně něco, co Stiles může dělat. Co se lakrosu týče, měl za sebou Stiles hromady tréninku, ale trenér ho nikdy nenechal vběhnout na hřiště během zápasu.

Cora se ale zdála definitivně odhodlaná, že tréninkem to u nich neskončí. Stiles by vážně mohl skórovat a to prostě nebyl ochotný podělat. Ne. Nikdy.

Sklouzl rty na Cořin krk, zatímco ona vydávala spokojený mručivý zvuk, který by za jiných okolností možná připomínal předení. Teď to bylo jen další povzbuzení, které Stiles nijak zvlášť nepotřeboval.

Jestli něco potřeboval, byl to návod, na rozepínání podprsenky, protože, vážně, co to do hajzlu je?! Nová verze pevnosti Alcatraz?!

-----

Ida si neuvědomovala, že se do knihy mračí, dokud jí někdo nevytáhl z ucha sluchátko. „Co se děje?" zeptal se Isaac nejistě. Překvapeně mrkla.

„Co by se mělo dít?"

„Já nevím, tváříš se, jako že se něco děje," pokrčil rameny a odsunul domácí úkol, na kterém pracoval. Cora proti nim zvedla hlavu od vlastních úkolů.

„Je to kvůli tomu...?" odmlčela se, ticho naplněné významem.

Ne, nebylo to kvůli tomu, co se stalo přede dvěma dny. Výjimečně. Ida si olízla rty, než promluvila. Získala tím dvě vteřiny, kdy si ujasnila, co chce vlastně říct. „Dělám si starost o Petera. Nikdo z vás ho neviděl už jak dlouho? Pět dní? Možná víc?"

Vlčata pokrčila rameny. Je nepřítomnost nejstaršího vlkodlaka očividně nijak netrápila.

„Copak se neukázal ani v bytě?" zeptala se Ida zamračeně. Isaac zavrtěl hlavou.

„Už nějakou chvíli ne."

„Nedělej si starosti, tohle dělá často," mávla rukou Cora.

Ida se na ni zaškaredila. „Naposledy, když zmizel člen smečky, chtěly ji čarodějky rituálně obětovat. Proč přesně bych si neměla dělat starosti?"

Cora ztuhla, ale pak pokrčila rameny. „Peter není panic a navíc, stěží tu zbyl někdo, kdo by ho mohl chtít obětovat."

Vyslala jsi vzkaz, touhle dobou už se určitě rozšířil. Kdo by si troufl na tvou smečku?

Neposlala jsem žádný vzkaz.

Jsi si jistá?

Ano!

„Stejně bych byla radši, kdyby zvedl telefon," zahuhlala Ida a vytáhla z kapsy mobil, na kterém nesvítilo žádné upozornění o nové zprávě nebo nepřijatém hovoru. Otráveně ho odhodila stranou. Natáhla se pro sklenici na stolku, jen aby si uvědomila, že je prázdná. „Do háje."

„Vydrž, přinesu ti to," nabídl se Isaac a vyskočil z křesla. Cora počkala, dokud nezmizí za rohem, a pak se naklonila dopředu se zvědavým výrazem.

„Umírám tu zvědavostí, uvědomuješ si to?"

Ida překvapeně mrkla. „Proč?"

„No tak! Jaké to bylo? Kde jste byli, co jste- No, nejsem si tak jistá, jestli chci vědět, co jste dělali," dodala napůl pro sebe.

„Říkala jsem ti, že to bylo fajn."

„Fajn? Fajn je, když hlásí déšť a namísto toho je hezky. Nebo když ti v kavárně dají šlehačku navíc zadarmo."

„Dobře, bylo to báječný. Spokojená?" ušklíbla se Ida, vypnula přehrávač a vytáhla si sluchátko i z druhého ucha. Necítila se dobře, když měla zrovna teď mluvit o něčem, co měla spojené se štěstím. Nechtěla mixovat to nejhorší a nejlepší dohromady.

„Víc. Detaily. Co jste dělali, kde jste byli, povídej!"

„Byli jsme v L.A. na zápase Dodgers, ve Vegas na večeři a tančit, v Yellowstone na túře a skončili jsme v domě u oceánu, kde jsme nedělali vůbec nic," neubránila se malému úsměvu při té vzpomínce. Kdyby tam zůstali, všechno mohlo být jinak. Nemusela by-

Kdybys tam zůstala, Cora by byla mrtvá a s ní i zbytek smečky.

Pravda.

„Na túře?" zeptala se Cora ve stejně chvíli, kdy se ozval Isaac: „Tančit?"

„Ano," odpověděla Ida na obojí zároveň.

„Počkej," zarazila se Cora, „dům u oceánu? Jako ten dům u oceánu?" Vypadala překvapeně. Pravděpodobně nečekala, že by se tam Derek vydal.

„Přesně ten."

„Úplně jsme na něj zapomněla," přiznala brunetka potichu a opřela se do pohovky. „Jak to tam vypadalo?"

„Někdo zapomněl vynést odpadky," vzpomněla si na Derekovu nešťastnou poznámku. Jen díky ní si na odpadky vzpomněla, když odjížděli, a vzala je s sebou. Cora se rozesmála.

„Proč mě to nepřekvapuje?"

„Jinak tam ale bylo všechno tak, jak mělo. Alespoň Derek nezmiňoval, že by bylo něco špatně."

„Můžeme se ještě vrátit k faktu, že Derek umí tancovat? A myslela jsi tím normálně nebo jako vážně opravdicky - frak a to všechno okolo."

„Neměl frak," zasmála se Ida. „Ale měl kravatu, jestli se to počítá," dodala trochu zasněně, když si vzpomněla, jak ho ten kousek látky proměnil.

„Prosím, řekni že máš fotku," zamumlala Cora. „To byla nejspíš poslední příležitost v životě, kdy jsem ho mohla s něčím takovým vidět."

„Je mi líto. Ale slibuju, že když ten zázrak nastane znovu, zvěčním ho a dám ti ho zarámovat." Myslela to jako vtip, ale Cora to vážně odkývala a vypadala z té představy doopravdy nadšeně. Občas jim Ida nerozuměla, vážně ne.

„Pořád si nedokážu představit Dereka, jak tancuje valčík," zamumlal nevěřícně Isaac. Ida se zasmála.

„Já taky ne. On ho možná umí, ale já ne, takže jsme zůstali u osvědčeného ploužáku. Navíc moje šaty byly tak trochu smrtonosná past."

„Šaty? Nebalila jsem ti šaty," namítla Cora.

„Vzal mě na nákupy."

„Ó. Můj. Bože. Jsi si jistá, že to byl Derek?" Vlčata se tvářila podezřívavě. Ida se rozesmála.

„Nosil mě po městě na zádech. Zarezervoval večeři v restauraci Gordona Ramseyho. Taky si se mnou celou noc povídal, když jsem se v Yellowstone bála usnout. A pomáhal mi vařit."

Isaac nevěřícně otevíral pusu víc a víc. „No ty vole."

„Co?"

Cora se ušklíbla. „Myslím, že Isaacovi se zrovna zbortil svět, protože zjistil, že jeho alfa je románový hrdina."

„Tak zle bych to neviděla," zasmála se Ida a zavrtěla hlavou. „I když je nepochybně mnohem větší romantik, než jsem si myslela. Nečekala bych, že bude tak..." odmlčela se a prsty si poklepala po rtech nejistá, jaké adjektivum použít.

„Pozorný?" navrhla Cora.

„Tak moc, že vedle něj už všichni budou vždycky vypadat jako břídilové?" ucedil Isaac kysele.

„Oslnivý, myslím," řekla pak Ida. „Mám pocit, že se mi tím snažil jen dokázat, že jsme pár, jak se patří."

„A podařilo se mu to?"

„Ne," rozesmála se Ida. „Ale to je dobře. Jsme moc divní na normální pár. Myslím ale, že si vedeme docela dobře na tak zvláštní pár."

„Takže to koneckonců byl úspěch," pronesla Cora spokojeně a Isaac Idě konečně předal sklenici s džusem. Ta se vděčně napila a kývla.

„Jo, řekla bych, že byl.“ O to větší šok byl vrátit se sem a zapadnout zpět do vyjetých kolejí hrůzy, vypjatých situací a zbrklých rozhodnutí. Zamračila se nad vzpomínkou na suterén kancelářské budovy. „Ale asi to nikdy nebude víc než dovolenková záležitost. Nemůžeme žít pořád šťastně." Nikdo nemůže.

-----

Peter se objevil večer, asi tak hodinu po tom, co Cora s Isaacem odešli. Stiles otevřel dveře a na moment se překvapeně zarazil, Peter ho ale ignoroval a proklouzl kolem něj dovnitř. Zamířil přímo k pohovce, kde seděla Ida se zasádrovanou nohou položenou na stolku a podloženou polštářem.

„Jsi v pořádku?"

Ida překvapeně mrkla. Vlkodlak se ale pořád tvářil stejně napjatě. Mlčel, tyčil se nad ní a čekal na odpověď.

„Jo," hlesla a sledovala, jak se napjal ještě o trochu víc, když zaslechl lež. „Chci říct, je to jen zlomená noha."

„Dobře," kývl a konečně se trochu uvolnil. „Mám nějaké návrhy, co bys měla-"

„Kdes byl?" skočila mu do toho. Zmlknul. „Proč jsi nebral telefon?"

„Měl jsem práci." Na obličeji typickou přezíravou masku, hlas plný nezájmu.

„Tak moc, žes nemohl napsat, že žiješ?" Překvapeně nadzvedl elegantně tvarovaná obočí, která neznačila žádnou příbuznost s Derekem. „Víš, co se tu dělo?"

„Slyšel jsem, že se potvrdila Taliina teorie, že nejlepší je nulový výskyt čarodějek, co se tohoto města týče," pronesl s trpkým výsměchem.

„A že dostali Coru?"

„Dozvěděl jsem se o tom, až když jsi ji z toho dostala, za což ti mimochodem patří můj dík." To už neznělo tak kysele.

„A nenapadlo tě, že se třeba budu stresovat, když se po tomhle nebudeš ozývat? Že posledních čtyřicet dva hodin přemýšlím nad tím, jestli někde neležíš s otravou vlčím morem nebo kde asi tak mohly zahrabat tvoji mrtvolu?!" Uvědomovala si, že zvyšuje hlas, ale nemínila se za to omlouvat nebo se krotit. Ten idiot ji vystresoval do krajnosti, trochu křiku bude muset vydržet.

„Nebuď melodramatická," povzdechl si Peter a následně zachytil letící polštář deset čísel od svého nosu.

„Melodramatická?! Mám sakra právo na každou špetku dramatu, kterou jen budu chtít! Jsem unavená, vystresovaná, bolí mě noha, protože si nemůžu vzít víc léků na bolest a ty si sem jen tak nakráčíš, jako by se nic nestalo. Myslela jsem si, že jsi mrtvý!"

Peter odložil polštář do křesla, než se posadil na jeho okraj a položil jí ruku na holý nárt zlomené nohy. Ida ho chtěla okřiknout, ale to už z ní začala bolest odtékat a žíly na jeho ruce ztmavly. Volnou rukou sáhl do vnitřní kapsy své bundy a podal jí srolované papíry. „Podívej se na ty vzorníky."

„Tak jo," hlesla potichu, protože se jí úlevou hlas skoro třásl a ona už se i tak projevila jako hysterka. Sváděla svoje přehnané reakce na těhotenství, ale to jednou skončí a bude si muset najít nějakou další omluvu pro svoje záchvaty nezvladatelné úzkosti pokaždé, když nad ní iracionální strach takhle převezme kontrolu. Možná laktační psychózu?

Potichu listovala papíry, které jí přinesl, a pokoušela se moc ostře nevnímat ruku, kterou měl pořád položenou na její noze. Bolest už byla pryč, ale Peter ji neodtáhl. Dost možná věděl, že se bolest vrátí, a tak čekal, aby ji mohl znovu odejmout.

„Hodláš tam stát celou noc?" zeptal se kousavě Peter a Ida překvapeně odtrhla oči od papírů. Stiles stál pořád u dveří, ale aspoň že už nebyly otevřené.

„Nemám nic lepšího na práci a tohle je historický okamžik. Peter Hale se stará o někoho jiného než o sebe. Měl bych to vyřezat do zdi, aby to nikdy nikdo nezapomněl," pronesl Stiles jedovatě. Ida se zamračila, ale Peter se zasmál.

„Oproti obecně rozšířené víře, členové naší rodiny nejsou jen chladnokrevní zabijáci. Staráme se o členy smečky."

„Oho, ale já neřekl, že je něco špatně s rodinou. Jen s tebou."

„Stilesi!" okřikla ho Ida. „To stačí."

Zamračil se na ni. „Ty ho neznáš, Ido. Klidně v tom mohl mít prsty. Je to přesně jeho styl, nechat špinavou práci na ostatních a pak se objevit a dělat, že o ničem neví."

„Proč přesně bych měl chtít zabít Coru?" zeptal se nechápavě Peter. Stiles rozhodil ruce do široka.

„Co já vím? Je to tvoje neteř, třeba máš obsesi na zabíjení svých neteří. Nebo možná všech příbuzných."

„Stilesi!" Oba Idu ignorovali.

„Zabít Coru by bylo logické, stejně jako zabít smečku. Oslabit Dereka předtím, než mu půjdeš po krku, aby se z tebe zase stal alfa. Musí ti to chybět. Ta spousta moci. A nezkoušej tvrdit, že ne, nikdo ti to neuvěří."

„Co bych měl z vyhlazení vlastní rodiny, když bych docela dobře mohl zabít Scotta, který je nezkušený, a dalo by mi to stejnou moc jako od Dereka?"

Ida nechápavě kmitala pohledem mezi těmi dvěma. Jak to může říkat tak klidně? Proč o tom se Stilesem vůbec diskutuje?

„Protože pak bys proti sobě měl Dereka a celou jeho smečku. Navíc, celou rodinu bys nevyhladil. Pořád je tu Ida," kývl k ní Stiles hlavou, „a její dítě. Zachování rodu zajištěno. Skvělá příležitost pro tebe zařídit si vlastní Haleovic smečku aniž by kdokoliv z nich věděl, cos udělal, a opovrhoval tebou."

Peter se napjal a Ida cítila, jak se mu nehty protahují v drápy. Zapichovaly se jí do kůže na noze, ale nepronikly jí.

„Máš to dobře promyšlené, Stilesi. Vždycky jsem obdivoval tvoji inteligenci, ale tentokrát se pleteš. Nemám s tím nic společného. Nechci Derekovu moc, a už vůbec nechci vyvraždit smečku, která mě dělá silnějším. Život bezmocné omegy mě neláká. Protože to alfa bez smečky je. Omega."

„Jenže ty bys smečku měl. Mohl by sis přivlastnit Scottovy bety ve chvíli, kdy by ses Scotta zbavil. Je to geniální plán, to se ti musí nechat," prskal Stiles.

„Stilesi, přestaň!"

„Ne, Ido, nech ho. Nevěří mi a teď má něco, čemu věřit chce. Nepřekvapuje mě to, Stiles je k mému synovci až překvapivě loajální na to, že je člověk, co ani nepatří do jeho smečky.  I když vzhledem k jejich minulosti, to možná až tak překvapivé není," zamumlal pak a jeho drápy zmizely. „Za těchhle okolností jsem rád, že má Derek v okolí někoho, kdo ho nezradí." Zvedl se a zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?" vyjekla Ida.

Překvapeně se na ni otočil. „Domů. Návrhy máš a věřím, že mi dáš vědět, až se jimi probereš. Do té doby tu nejsem třeba."

„To teda nejsi, to máš pravdu. Ida nepotřebuje, aby ji někdo utvrzoval v tom, že popravovat lidi je jediný správný způsob řešení konfliktů!"

Ticho, které zaplnilo místnost, bylo naplněné šokem.

Idě se zalily oči slzami, ale okamžitě zamrkala a zahnala je. Zatnula čelisti a sundala si nohu ze stolku. Pracně se vyškrábala na nohy a kulhavě se vydala ke dveřím. Při čtvrtém kroku se bolest vrátila a ona sykla. Peter se u ní okamžitě objevil a podepřel ji.

Stilesova tvář byla ještě pořád stažená šokem z toho, co řekl. „Ido, co to-"

Zvedla ruku a utnula ho. Prošla kolem něj ven z domu a rozhlédla se. Na silnici před domem byl zaparkovaný obyčejný stříbrný sedan. Peter ji k němu beze slova odvedl a pomohl jí nastoupit.

„Ido, kam to jdeš?!" Stilesův hlas byl naplněný panikou. Neměla problém to ignorovat. Myslí jí pořád vibrovalo sdělení ukryté v jeho slovech. Byla pro Stilese vrah. Byla pro něj Peter. Tady nebylo kam dál jít, to byla konečná.

Peter obešel auto a nastartoval, odlepili se od krajnice jen za zvuku motoru, ticho vydrželo ještě dvě odbočky, než ho prolomil.

„Kam tě mám odvézt?"

„Nemůžu k tobě?" zeptala se překvapeně. Nevesele se zasmál. „I když bych osobně nebyl proti, u mě už je poněkud plno a navíc by to myslím můj synovec vnímal jako překročení určité hranice."

Pravda. Na Dereka nepomyslela. I když tušila, že nebude nijak nadšený tak jako tak, jakmile se dozví, co se stalo. Pravděpodobně právě zachraňuje Stilese před pochroumanými žebry.

Jenže kam, když ne k Peterovi? Allison nepřipadala v úvahu kvůli otci a tomu, že by za ní Derek nemohl. Scott má kolem sebe svoji novou smečku a k Lydii to taky nešlo, protože Ida měla být na jiném kontinentu, paní Martinová by mohla dostat infarkt, kdyby ji viděla ve dveřích s nohou v sádře. Kdo ví, kde bydlí Deaton, na veterině nejspíš ne, navíc byl emisarem Scottovy smečky, byl by to moc velký risk.

„K Jacksonovi," řekla tedy nakonec, protože nikdo jiný jí v seznamu nezbyl.

Peter se zatvářil překvapeně, ale na  první odbočce zamířil správný směrem. Trvalo jen pár minut, než se dostali do správné části města. Obešel auto a pomohl jí ven. Neptal se, jestli si je jistá, musel cítit, jak moc mizerně na tom je. Měla pocit, že jestli se bude muset obhajovat, její křehká sebekontrola praskne a ona se znemožní dalším hysterickým záchvatem.

Dveře se otevřely dřív, než ji vnesl do druhé třetiny schodů. Jackson se zatvářil šokovaně, když je uviděl a Idě došlo, že vyrazila od Stilese jen v Derekových teplácích a tričku s krátkým rukávem; zjizvené paže jasně viditelné. A taky byla úplně bosá.

„Co se to-" Za ním se vynořila Lydie.

„Ido, co se ti stalo?" přerušila ho a seběhla k ní. Petera přitom okázale ignorovala. I přes jeho přítomnost ale došla až k nim a položila jí ruku na tvář. „Vypadáš jako bys měla každou chvíli omdlít."

„Mohla bych-" začala Ida, ale zlomil se jí hlas. Do háje! Copak nemohla alespoň chvíli vypadat a jednat jako dospělá?!

„Potřebuje někde přespat," pronesl Peter pevně a složil ji Jacksonovi do náruče, než stačil vlkodlak třeba jen pípnout. Ne, že by měl Jackson šanci. Lydie se do toho totiž vložila po svém.

„Co se stalo? Je něco se Stilesem? Má problém?"

Peter se ušklíbnul. „Ten teprve mít bude, až se o tomhle dozví Derek. Nechtěl bych být v jeho kůži." Lydie i Jackson vypadali trochu přepadle. Peter je ignoroval. Namísto toho se obrátil přímo k Idě: „Řekni Jacksonovi, aby ti pomohl od bolesti, jakmile to budeš potřebovat. Zavolej Dereka." S tím se otočil a sešel ze schodů.

„Petere!" zavolala za ním. Otočil se. Ida ale netušila, jak říct to, co říct chtěla, a tak se na něj jen napjatě usmála. Kývl, nasedl a odjel.

„Co to do pekla bylo?" zeptala se Lydie. Jackson zamručel a trochu si ji upravil v náruči.

„Máš někoho doma? Nezpůsobím problémy?" zeptala se Ida, aby nemusela odpovídat.

„Otec je s matkou v nemocnici," zamručel neochotně a zamířil do domu. Ida se rozhlédla kolem, ještě nikdy v Jacksonově domě nebyla. A ani nečekala, že by se sem snad někdy podívala. Všechno bylo moderní a luxusní, přesně jak očekávala, perfektně neosobní.

Jacksonův pokoj nebyl odlišný, jen minimum věcí, které by o něm něco prozrazovaly; na prádelníku fotka jeho a Dannyho v lakrosové výstroji. Na nočním stolku obrázek Lydie. Pár trofejí na poličce, většina za plavání.

Posadil ji na postel a Lydie si sedla proti ní. „Tak co se stalo?"

„Nic."

Jackson si odfrknul.

„Stiles má... problém," svolila k vysvětlení po menším váhání. „Se mnou."

Lydie pozvedla jedno perfektní obočí. „Kravina. Stiles tě zbožňuje."

Ida si odfrkla. Vyvolala tím téměř totožné výrazy udivení. Nechtěla to vysvětlovat.

„Zavolám Derekovi," zamumlal Jackson po minutě napjatého ticha. Jakmile zmizel za dveřmi, Lydie ji chytila za ruku.

„Vážně, Ido, co se stalo? Vypadáš příšerně."

„Řekněme, že Stiles nevzal, co jsem udělala, tak dobře, jak jsem si myslela. Nechci, aby měl pocit, že musí žít pod jednou střechou s někým, z koho se mu dělá zle."

„To zaručeně přeháníš, Stiles by nikdy-"

Ida se na ni ostře zadívala. „Tys ho neslyšela. Pro něj jsem z jednoho těsta jako Peter. Vrah jako vrah, co na tom záleží."

Lydie zalapala po dechu. „On tě srovnal s- Ten pubertální imbecil!" téměř vykřikla. „Nemůžu uvěřit, že- Argh!"

Ida byla v šoku. Ještě Lydii nikdy neviděla tak rozčilenou. Jackson se vrátil zpátky do pokoje, čelist pevně zatnutou a na Idin pohled jen krátce kývl, jak zasunoval mobil zpátky do kapsy. Derek byl na cestě.

Poposedla si a sykla, jak se jí ozvala zraněná noha. Jackson si před ni klekl na jedno koleno a překvapivě opatrně jí sevřel holé chodidlo do dlaní. Bolest se začala vytrácet, jak se jeho záda napjala. Lydie mu položila volnou ruku na rameno.

„Udělalas to pro dobrou věc," zamručel potichu, než k ní zvedl pohled od podlahy. Elektricky modré oči zářily do přítmí místnosti. „Většina z nás ne."

Chtěla mu říct, že to není pravda, že ho zmanipulovali, ale uhnul pohledem stranou a Ida neměla odvahu s Jacksonem mluvit, když jí dal najevo, že nechce.

„On to tak nevidí. Čekala bych to od Scotta, ale ne od- To je fuk," pokrčila rameny a jemně odtáhla Jacksonovy ruce stranou. „Děkuju, to stačí. Jen mi řekni, kam mám jít, abych nepřekážela. Nechci vám kazit večer."

Lydie se na ni zamračila, ale Ida zavrtěla hlavou. Nebyla si jistá, jak dlouho to ještě vydrží. Potřebovala se stočit do klubíčka a litovat se jako ta největší troska. Bylo to ubohé a nedospělé, ale zrovna teď neměla nejmenší chuť chovat se dospěle. Ještě jí nebylo dvaadvacet a byla těhotná, která zabila šest lidí ani ne dva dny nazpátek, nemluvě o tom, co všechno se jí stalo předtím. Měla právo se litovat!

„Můžeš zůstat tady, než Derek přijde. Pak si vyber, jaký pokoj chceš, čím dál od hlavní ložnice, tím líp; menší šance, že tě bude někdo rušit, když tu budeš chtít zůstat." Překvapeně se na Jacksona podívala, ale tvářil se stejně nepřístupně jako jindy, a tak jen kývla. Víc vděčnosti si projevit netroufla. Lydie ji krátce objala a vtiskla pusu na spánek, pak i s Jacksonem vyšli z pokoje ven a zavřeli za sebou.

Ida sáhla do kapsy a vytáhla mobil a sluchátka, víc toho u sebe neměla, když vyletěla od Stilinských. Nastavila opakování a zvedla hlasitost. Potřebovala přeřvat myšlenky, které se jí potácely mozkem jako opilci nad ránem.

Jenže…

Peter.

Nemohla na něj přestat myslet. Na to, že se necítila uražená faktem, že je Stiles srovnával. Pokaždé, když to řekla, její okolí reagovalo zděšeně, zatímco v ní rostla iracionální pýcha. Peter byl silný, silnější, než si většina lidí uvědomovala. Jasně, byl to parchant a prospěchář, ale do háje, přežil uvěznění v ohni, ztrátu rodiny i družky a pak se doslova vyhrabal z vlastního hrobu. Byl synonymem pro odhodlanost, jak si ji Ida představovala a obdivovala.

Jenže si zároveň uvědomovala, že pro Stilese je Peter synonymem všeho špatného a opovrženíhodného. A když ji k němu přirovnal... Nebyla si jistá, jestli ji mohl přiřadit ve svých očích ještě k něčemu horšímu.

Věděla, že by se měla ptát sama sebe, co by dělala na jeho místě. Jak by reagovala na takové trauma. Uvědomovala si, že je mu sedmnáct, že je ještě dítě - kruci, sama by se ještě občas mohla považovat za dítě! - jenže taky tu byl fakt, že ji Stiles znal. Byl její učeň. Brala ho jako přítele a důvěrníka, když ji takhle mohl odsoudit on, tak kdo by to pak neudělal?

A neděsí tě spíš, že měl pravdu? Když tě někdo jako on, kdo tě zná, odsoudí jako vraha, neměla by sis připustit, že možná nejsi nic víc?

Zatnula prsty do přehozu a předklonila se.

Jackson říká, že-

Jackson je vrah. Jako Peter. Jako ty.

Trhla sebou, když ucítila na ramenou dotek dlaní. Zvedla hlavu, ale nerozeznala víc, než zamlženou skvrnu. I tak v ní ale rozpoznala Dereka... a hráz povolila. Rozbrečela se jako dítě.

Nechala se schovat do medvědího obětí, zabořila mu nos do prsou a hlasitě mu štkala do trička. Všechna zrada a bolest, kterou se snažila držet mimo sebe, jí protékala a vyvěrala v slzách, které se vsakovaly do Derekova oblečení.

A on ji nechal. Jen tam seděl, držel ji a tváří se jí otíral o vlasy v utěšujícím gestu. Spolehlivý a pevný, tak jako vždycky.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 43.: