OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 40.

19.03.2014 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1981×

Protože po dnešní epizodě si, myslím, všichni zasloužíme malou vzpruhu. Vy se můžete konejšit 16 stránkami štěstí, zatímco já bych se ráda konejšila komentáři. Co myslíte, dohodnem se? 

Camaro zastavilo na štěrkové cestě v lese. Před nimi byl bungalov se zabedněnými okny, natřený zašlou barvou. Ida se radostně vydrápala z auta a spokojeně se protáhla. Poslední tři dny byly namáhavé.

Z Las Vegas odjeli celkem brzy, ale místo aby následovali Derekův plán, který vymyslel, Derek vyslyšel její stížnost na nedostatek přírody a pohybu. Možná až příliš doslovně a ochotně. Dva dny strávili v Yellowstonském národním parku, což Idu vyléčilo z její touhy řídit auto, protože byla ve finále ráda, že mohla za jízdy spát a nehýbat se víc, než bylo třeba k dýchání.

Ne že by to snad nebylo úžasné. Yellowstone byl nádherné místo, to bez debat. Jen by si dost možná odpustila přespávání ve stanu uprostřed něčeho, co byla v podstatě divočina. Derek sice tvrdil, že je to naprosto bezpečné, zvlášť když se Ida dělí o stan s vlkodlakem, ale to její noc v Pebble Creek neudělalo nijak příjemnější. Nakonec si s ní Derek musel téměř polovinu noci povídat, dokud nebyla tak unavená, že i přes strach usnula.

„Unavená?“ zeptal se Derek, když vytáhl z auta jejich tašky plus jednu další, ve které byly čerstvě nakoupené zásoby jídla.

„Ani trochu,“ zavrtěla Ida hlavou a prohlížela si dům před sebou. „Tohle má být to překvapení?“ trhla hlavou ke stavbě a Derek se pousmál.

„Vydrž a uvidíš,“ pronesl a položil tašky u dveří. Vzápětí vyskočil do vzduchu, odrazil se od kmenu a zachytil se větve o čtyři metry výš. Vyhoupl se na ni a pak zašátral rukou v něčem, co vypadalo jako dutina. Spokojeně se zakřenil, když vytáhl nějaký pytlík. Seskočil k ní na zem a Ida si všimla, že je ten sáček z kůže. Derek ho otočil dnem vzhůru a vysypal si na dlaň kroužek se třemi klíči.

„Jak jsi to věděl?“

„Patří mi to tu. Teda nám. Coře taky. Jezdili jsme sem na prázdniny.“

Ida nechápavě vyklenula obočí. „Vážně? Vaše prázdniny byly o tom jet z domu v lese do domu v lese?“ Už teď litovala malého Dereka, jestli to takhle vypadalo při každých jeho prázdninách.

Derek se ale jen zasmál. „Poslouchej,“ vybídl ji a přikryl jí pusu, když se chtěla zeptat co.

Pak jí to došlo. Ten šum. Považovala to za vítr mezi stromy, ale tohle bylo až moc pravidelné. Známé.

„Moře?“

„Oceán.“

„Kde?“ rozhlédla se zamračeně, protože všude kolem byl prostě jen les.

„Přímo za domem,“ ukázal přes rameno a Ida se nejistě naklonila.

„Blbost.“ Za domem byly stromy, stejně jako vedle domu a před domem. Všude byly stromy. A oceán není zrovna něco, co by se dalo snadno přehlédnout, ne?

Očividně dalo. Derek odemkl dům, pootvíral okenice a zatímco kontroloval, v jakém je příbytek stavu, Ida to obešla, aby se přesvědčila, že ji nelakuje.

A oceán tam byl. Všude tam před ní a hluboko pod ní.

Stála na kraji útesu, jehož část se na jednom místě rozestupovala; někdo tam udělal schody. Ty vedly k malé pláži, která byla obkroužená skalami ve tvaru srpku měsíce. Místo dokonale odříznuté od okolí.

„Místní sem nechodí a turisti tímhle směrem zabloudí jen výjimečně. Většinou míří k jezerům a ne k oceánu,“ ozval se Derek, když odbednil zadní vchod na terasu. „Nikdo o tom tady nevěděl, takže bylo bezpečné tu na chvíli přestat dávat pozor.“

To Ida chápala. Derekova rodina si nejspíš neustále připadala v ohrožení. Tohle místo… Jo. Chápala, proč sem jezdili.

„Můžeme tu zůstat?“ Až když to řekla, jí došlo, že to znělo dvojsmyslně. Derek naštěstí její dotaz pochopil správně.

„Všechno funguje,“ přikývl. „Asi to ale bude chtít pár hodin větrání,“ nakrčil nespokojeně nos. Prošla kolem něj dovnitř a překvapeně se usmála.

Haleovic prázdninový dům nebyl, co si představovala. Ani jedna jediná věc tu nebyla sladěná s ostatními, nic se nezdálo drahé, luxusní nebo praktické. Ten dům byl doslova organizovaný nepořádek. Všude se povalovaly drobnosti. Kamínky, mušle, neumělé ozdoby z papíru i hlíny, které se zdály dělané ručně. Na stěnách visely obrazy vedle obrázků malovaných pastelkami a uhly. Nad jedním se šokovaně zarazila, když si všimla, že je na něm vysoká černovlasá žena, kterou drží za ruku stejně černovlasý kluk se zelenýma očima. Pod nimi bylo napsáno ‚pro mamku od dereka.‘ Každé písmeno bylo jinak velké i tvarované a Derekovo jméno ani nemělo na začátku velké písmeno, ale i tak obrázek visel hned vedle kopie Leknínů od Moneta.

Nebude brečet. Ne. Je silná a tohle se jí vlastně vůbec netýká. Ida se nabádala k výdrži, ale nakonec to byl Derek, kdo zajistil, že se nerozbrečela, když prohlásil, že někdo očividně před sedmi lety zapomněl vyhodit odpadky. Zněl tak nešťastně, že se rozesmála.

O dvě hodiny později leželi v houpací síti, kterou Derek našel a natáhl mezi stromy. S tváří opřenou o jeho rameno poslouchala vlny, které narážely na kameny trčící z vody kolem pláže.

„Má to svoje kouzlo.“

Souhlasně zamručel.

„Nikdo tu nebyl, že ne? Celou tu dobu.“

„Ne,“ řekl po chvíli a zapletl jí prsty do vlasů. Nechala ho. Posledních pár dnů… to bylo jiné. Ida nebyla hloupá ani naivní, aby to přičítala na vrub snům plných lidí, kteří jí chyběli a jejichž rady ve skutečnosti bolestně postrádala. Fakt ale byl, že sny nejsou víc než popletené a promíchané myšlenky denních událostí. Občas nám dávají jinou perspektivu na to, co běžně v mysli ignorujeme nebo potlačujeme. A Idu ani nijak nepřekvapilo, že se ze snu stala během vteřiny noční můra. Jestli to nebyl její život, tak už nic.

Přesto, když se před třemi dny probudila, došla k rozhodnutí. Chtěla Dereka. Byl její a ona ho od sebe nechtěla odhánět. Tečka.

A tak to prostě přestala dělat. Tak jednoduché to bylo. Nebála se Dereka, věřila mu, jakmile se přestala bát opaku, nebylo tam nic, co by jí způsobovalo nepříjemné svírání žaludku, když se ho dotkla, nebo naopak.

Jasně, ostatní lidi byli pořád trochu problém, ale ve srovnání s tou neskutečnou úlevou, když chytila Dereka za ruku beze stopy obav, to byla podružnost.

A Derek to cítil. V prvních chvílích tomu nevěřil. Trvalo dva dny, než na ni sáhl jako první čistě ze své iniciativy. Stáli na mostě nad řekou v Yellowstonském parku a sledovali v dálce dole po proudu medvědy ve vodě, když k ní opatrně přistoupil a jednou rukou ji objal kolem pasu. Usmála se a spokojeně se mu opřela o hruď, protože od opírání o zábradlí měla už pomalu otlačené lokty.

Cítila, jak jí zabořil nos do vlasů, a pak se sehnul ještě víc, aby jí ho mohl přitisknout mezi krk a rameno.

Stáli tam skoro hodinu, beze slova, jen se dotýkali a dýchali. Ida si nebyla jistá, jestli kdy zažila něco intenzivnějšího a intimnějšího. Pochybovala o tom. Štěstí bylo rozhodně ta nejintimnější emoce. Zvlášť sdílené.

„Děkuju, žes mě sem vzal,“ zvedla k němu tvář. Vážně se na ni díval.

„Patříš sem.“ Zatajila dech nad tím bezpochybným prohlášením. „Patříš k nim,“ zašeptal potichu s pohledem upřeným ke korunám stromům.

„Rodina,“ hlesla po chvíli souhlasně. Derek ji k sobě přitiskl o něco těsněji a pevně semknul rty, což byla známka nějaké silné emoce. Nemohla mu říct jasněji, že ho u sebe chce.

„Už žádná pochybnost?“ zeptal se hlasem o něco chraplavějším než před pár minutami.

„Žádná,“ usmála se mu do ramene.

Přivinul si ji blíž a vtiskl tvář do vlasů, když zašeptal: „Dobře.“

-----

Chtít někoho a nemít s ním žádný problém, to jsou dvě odlišné věci. Velmi odlišné.

„Je mi dobře takhle,“ zopakovala už počtvrté a počtvrté si vysloužila pochybovačný pohled. Z nějakého důvodu si Derek nechtěl nechat vysvětlit, že jeho tepláky a triko s dlouhým rukávem jsou pro ni naprosto vyhovujícím oblečením. A že to, že se potí, neznamená, že je jí nesnesitelné vedro.

„Dobře. Tak kašli na plavky, pojď v tomhle,“ pronesl a trochu zoufale rozhodil ruce. Nebylo to divoké gesto, jakými se obyčejně pyšnil Stiles. Vlastně to bylo spíš drobné mávnutí, kde pohyb končil u loktů, ale i tak. Na Dereka to docela divoké gesto bylo.

„Mám jít do vody v teplácích?“

„Nezdá se, že by se ti chtělo je sundat, takže jo. Jdeme.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou a dál mávala starým výtiskem časopisu Vogue, aby se ochladila. Dobře, možná jí bylo trochu vedro. Bylo asi pětadvacet stupňů, takže to bylo docela pochopitelné.

Derek jen povytáhl jedno obočí, pak se sehnul a zvedl ji do náruče. Vyjekla a v další chvíli byli na schodech, kde ji Derek napomínal, aby se moc nevrtěla, jinak to vezmou dolů po hlavě.

Celou cestu dolů byla ztuhlá jak žehlicí prkno, dokud ji Derek nepostavil do vyhřátého písku, který jí okamžitě zalezl do mezer mezi prsty. Nespokojeně nakrčila nos, jak jí drhl o kůži.

„Nechci se koupat,“ zamumlala zatvrzele, ale Derek ji ignoroval. Stáhl si přes hlavu šedý nátělník a hodil ho do písku. Pak ji popadl a nesl do vln. „Dereku! Dej mě dolů!“

„Ne.“

Nedával jí zrovna moc prostoru k rozumné diskuzi.

„To není vtipný!“

„Nesměju se.“

To byla lež. Viděla, jak mu cukají koutky!

„Já nechci! Bude to studený a slaný. A mokrý!“

Tiše se rozesmál. „V tom spočívá kouzlo vody. Je mokrá.“

„Pořád nejsi vtipnej!“ štěkla, když mu kotníky omyla první vlna. Automaticky se mu přitáhla ke krku, aby byla co nejvýš.

„Dereku…“ zakňourala, ale nezdálo se, že by to mělo větší účinek než křik.

„Poslední šance se svlíknout,“ nabídl jí s vlčím úsměvem.

Její jizvy-

Byly to poslední, co jí prolétlo hlavou, než ji hodil do vln. Zmizela pod hladinou a jediné, co stačila udělat, bylo zavřít oči. Nos i pusu měla plnou nechutně slané vody. Divoce kopala, dokud nenarazila nohama na písčité dno a nepostavila se. Hlava jí vykoukla nad hladinu spolu s celou horní částí trupu. Voda jí tu sahala do pasu.

Prskala a kašlala kolem sebe jako přitopené štěně. Odtáhla si mokré vlasy z obličeje a zamračila se na něj. Oblečení měla nasáklé a těžké, jak se na ni lepilo.

„Varoval jsem tě.“ Vypadal neskutečně spokojený sám se sebou. Popuzeně plácla dlaní o hladinu a jeho směrem vyletěla sprcha slané vody. Dosáhla mu stěží k ramenům, ale očividně to stačilo, aby to vzal jako výzvu. Pozdě si uvědomila svoji chybu.

„Dereku, n-!“ Vykopla nohama do vzduchu, přeletěla tři stopy a plácla sebou zpátky do vody. Tentokrát ale aspoň zabránila vodě ve výplachu nosních dutin. Vyhrabala se na nohy za zvuku Derekova bohatě znějícího smíchu. „Řekl sis o to,“ prskla a máchla rukou přímo před sebe. V prstech jí zaštípalo a tlaková vlna zvedla Dereka z vody. Jeho vykulený výraz zmizel pod hladinou o deset stop dál. Ida se spokojeně usmála a prsty si shrábla vlasy dozadu. „K čemu je ti teď ta vlkodlačí síla, hm?“ ušklíbla se ve směru, kde Derek zmizel pod hladinou.

A kde se ještě nevynořil.

„Dereku?“ Zamračila se. „Dereku!“ zavolala hlasitěji, ale nic se neozvalo. Naštvaný vlkodlak se s prskáním nevynořil z hlubin, aby vykonal nějakou nepříjemnou pomstu. Větší vlna s hlasitým plesknutím narazila na jeden z velkých balvanů trčících z vody.

Do háje. Co když ho odhodila moc daleko? Pod hladinou klidně mohl být nějaký kámen, kdyby si dal do hlavy- Mohl by se topit!

„Dereku!“ Prodírala se vodou, která ji nechutně zpomalovala. „Dereku!“

Musela začít plavat. „Jsi úplně blbá, Quinnová. Úplně, strašně, děsivě blbá,“ nadávala si, jak doplavala tam, kde se Derek ponořil. Jenže pod hladinou se žádný zákeřný balvan neschovával.

Něco ji zvedlo do vzduchu. Zaječela.

Derek se zasmál.

Byl naživu a v pořádku. Kretén.

„Ty seš takovej debil, Hale! Fakticky!“ zaječela, srdce pomalu až v krku. „Málem mě strachy kleplo!“

„Proč?“ nechápal a spustil ji dolů k sobě. Přitiskl si ji na hruď a bez obtíží je udržoval na hladině, protože on očividně pořád dosáhl na dno.

„Mohla jsem ti ublížit! Vůbec jsem nepřemýšlela, když jsem tě odhodila. Co kdyby tam byl kámen?! Máš debilní smysl pro humor!“ prohlásila odhodlaně a praštila ho pěstí do ramene. Ani to s ním nehnulo, nejspíš to ublížilo víc jí, než jemu.

„Nic se nestalo. Máš bod za to, žes mě zaskočila,“ usmál se pochvalně. To jí jako lichotil?!

Bylo by jednodušší se zlobit, kdyby to na ni neúčinkovalo. „Blbče,“ zakňourala, aby si udržela fasádu, ale asi to nebylo ono, když ho přitom objala kolem krku.

„Promiň,“ zamumlal potichu a víc ji k sobě přitiskl. Obmotala mu nohy kolem pasu, protože jí vadilo, jak jí ve vodě povlávají.

Zamručela mu do teplé kůže na krku a otřela se o něj nosem. Pak ho ale pustila a kysele se na něj zadívala. „Už mnou nebudeš házet, jasné?“

Přikývl.

„Dobře. Když už jsi mě namočil, tak si alespoň zaplavu. Teda, až se zbavím tohohle,“ zatahala s odporem za mokré triko. Pousmál se a pustil ji. Odplavala tam, kde stačila, a stáhla si nejprve tričko a pak tepláky. Měla namísto plavek spodní prádlo, ale na tom až tak moc nesešlo. Nebylo to tak, že by ho snad ještě mohla zachránit, když už v té slané vodě byla.

Než se k němu otočila, soustředila se na to, aby jizvy zakryla iluze neporušené kůže. Udělala by to už předtím, kdyby jí dal víc času než dvě vteřiny. Vlkodlaci, odfrkla si v duchu.

Derek na ni čekal. Se zamračením přejel pohledem její ruce, které vypadaly hladké a naprosto v pořádku. Nemusel nic říkat, jeho výraz mluvil za něj. Ignorovala to a obrátila se na záda. Vždycky nejraději plavala na znak. Bylo mnohem příjemnější koukat na nebe než na vodu kolem, která mohla skrývat naprosto cokoliv.

A už to tu bylo zase. Nesnášela svůj mozek nesmiřitelnou záští pokaždé, když jí tohle udělal. Teď bude myslet na to, co asi může plavat kolem. Jsou tu žraloci?

Ztuhla a zakňourala.

Derek, který už odplaval o kus dál, se objevil hned vedle ní. „Co je? Je ti špatně?“

Podívala se na něj tak, aniž by se přitom hnula. Když bude předstírat, že je kus dřeva, žraloci ji budou ignorovat, ne?

„Co se děje? Srdce ti pracuje jak pneumatické kladivo,“ poznamenal zamračeně.

„Jsou tu žraloci?“ zeptala se šeptem. Doufala v okamžitou zamítavou odpověď, ale Derek jen trochu nejistě pokrčil rameny.

„Jo.“

O minutu později se vyškrábala na pláž, zadýchaná a vyděšená. Chtělo se jí zvracet. Žraloci. Fuj, tady klidně mohli být žraloci. Bohové, mohlo ji něco sežrat. Zespodu. Ani by nevěděla, že se to blíží. Otřásla se.

Derek k ní pomalu došel, zatímco Ida sledovala, jak jí okraje vln omývají špičky prstů na nohou. Jak blízko ke břehu se žraloci odváží? Kosatky klidně vylezou i na břeh a pak zase zpátky. Dělají to i žraloci? Nemohla si vzpomenout.

„Ty se vážně bojíš?“

Nevěřícně se na něj podívala. „Ty ne?“

Chvíli vypadal, že se rozesměje, ale pak jen zavrtěl hlavou. Ocenila to. „Proč?“

„Protože tě sežerou. Zespodu.“

Dobře, ten vděk bere zpátky, protože teď už se rozesmál. Chtěla ho nakopnout, ale pořád nebyla schopná se přestat třást. Beztak měla nohy jako z gumy.

„Vlkodlaci zabijou ročně víc lidí než žraloci,“ poukázal, za což mu věnovala nepěkný pohled.

„Děkuju za tak povzbudivou informaci,“ prskla otráveně.

Zatvářil se nejistě. „Chtěl jsem tím říct, že vlkodlaků se nebojíš, ne?“

Šokovaně na něj zírala. „Myslíš, že jsem padlá na hlavu? Jasně, že bojím! To, že se nebojím tebe nebo Cory nebo Isaaca, ještě neznamená, že mi chybí základní pud sebezáchovy. Vzteklej vlkodlak je jako noční můra.“

Překvapeně ji pozoroval.

„Jenže s vlkodlakem se domluvíš. Zmateš ho, odlákáš, zastrašíš, prostě něco. Žralok tě sežere. Zaživa. Zespodu. S tím si moc nepokecáš.“

Smířlivě kývl. „Když to bereš takhle.“

„Jo,“ zafuněla a ostražitě pozorovala hladinu vody.

„Když zůstaneme na mělčině, nic nám nehrozí. Neplavou tak blízko ke břehu,“ nadhodil po chvíli ticha. Loupla po něm očima, protože si nebyla jistá, jestli to neříká jen tak.

„Ani se nesnaž,“ vzdychla potom. „Jakmile to mám jednou v hlavě, nic mě nedonutí se tam vrátit. Přísahám, že za to budu Spielberga nenávidět až do smrti.“

„Čelisti? Vážně?“ zeptal se a koutky mu cukaly. „Je to jen film.“

„Já vím! Jsem si plně vědoma toho, že se to nestalo a ten žralok vlastně nebyl žralok, ale robotická hračka, které říkali Bruce. A taky že se chovám směšně a dětinsky, ale kruci, viděla jsem to, když mi bylo šest, a já se těch potvor prostě bojím.“ Naštvaně vystrčila bradu, ale nebyla ani tak naštvaná na Dereka, jako spíš na sebe. Uvědomovala si, jak je její strach nepodložený. Jenže…

„Ok. Pláž je taky dobrá,“ ozval se Derek po chvíli, zvedl se z kleku a přesunul se za ni, kde se usadil s nohama kolem ní. Pořád si ztuhle objímala kolena, když ji objal, ale po pár minutách se začala uvolňovat a přitiskla se mu na hrudník, ještě pořád mokrý a chladnější než vyhřátý písek kolem nich.

„Klidně se tam vrať,“ pobídla ho po chvíli. „Slibuju, že se pokusím neječet ‚žralok!‘ každých deset vteřin.“

Zavibroval tichým smíchem. „Je mi dobře tady.“ Přitiskl jí rty ke krku a nadechl se.

„Dobře,“ vydechla spokojeně.

„Dobře,“ zopakoval mručivě a sevřel jemnou kůži vzadu na krku mezi zuby. Bezděčně se otřásla. Naskočila jí husí kůže. Zvedla ruku, aby se na ni podívala. Místo husí kůže uviděla dlouhé hrbolaté jizvy.

Všechno zamrzlo.

Kůže, neustále schovaná pod nějakým oblečením, se neměla šanci opálit a byla bledá, jizvy přesto jasně vystupovaly. O několik odstínů světlejší hrbolaté čáry, na různých místech přerušované, jak Kali s Jedničkou drápy vytáhli a začali znovu o kousek níž. Ať už kvůli provazům, kterými ji připoutali k židli, nebo prostě jen proto, že chtěli.

Voda na ní pomalu osychala a zanechávala za sebou stopy soli. Dodávalo to celé podívané ještě mnohem horší nádech; jako by trpěla kožní chorobou, při které kůže na rukou puká - jako líheň, ze které vyleze kdoví co nechutného.

Rychle připažila, ale v polovině pohybu ji zastavila Derekova ruka. Pevně ji sevřel kolem zápěstí a znovu ji natáhl.

„Co to-“

Protest se jí zasekl v krku, když placem přejel po konci jediné jizvy, která dosahovala až téměř k zápěstí.

„Pusť mě,“ hlesla, ale ignoroval ji. „Dereku, prosím. Je to-“

„V pořádku,“ přerušil ji.

„Ne. Je to nechutný,“ opravila ho. Odvrátila tvář, když ruku posunul výš a prsty přejel po dalších jizvách. Cítila, jak mu prsty přeskakují přes poškozenou tkáň. Copak se mu nedělalo špatně?

Obnovila iluzi, kterou musela ztratit při svém vyšilování nad žraloky.

„Ne,“ vyhrkl Derek. „Ido, ne. Nech toho. Nelži mi.“ Bylo to nejblíže žadonění, co kdy slyšela Dereka se dostat. Pořád to tak vůbec neznělo, u kohokoliv jiného by to připomínalo spíš výhrůžku, ale Ida už ho trochu znala. A v tomhle žádná výhrůžka nebyla, byla v tom prosba.

„Proč?“ zeptala se ho. „Není to příjemný pohled. Vlastně je to dost hrozný pohled.“

„Ale je to pravda.“

Řekl to, jako by to byl jeden ze základních faktů života. Netušila, jaký by měla použít argument, když stála proti takové jistotě.

„Nelži mi. Ne mně.“

Za tohle by ho měla nenávidět. Ale cítila přesný opak.

Jsi patetická.

Já vím.

Se zavřenýma očima pustila iluzi. Ta změna byla tak nepatrná, že necítila rozdíl. Ani na těle, ani v síle. Co ale cítila, byly Derekovy prsty. Rozeběhly se po stopách způsobených ostrými drápy.

„Vypadají děsivě,“ pronesl po chvíli. Srdce jí spadlo až do žaludku. Co čekala? Jsou odporné, uvědomovala si to, slyšet to od něj by nemělo být tak hrozné. „To je dobře.“

Freneticky zamrkala a obrátila se tak, aby na něj viděla. „Co?“

Derek se na ni nedíval, sledoval vlastní prsty, křižující zjizvenou kůži na jejím rameni. „Pokud se ti někdo postaví, uvidí, cos přežila. Pochopí, že se postavili proti vítězovi.“

Tak nějak se musel cítit člověk, kterému explodoval mozek v lebce. Prázdný. Dočista dutý. Neměla jediné slovo, jedinou myšlenku, nic.

„Jsem na tebe hrdý. Nemám na to právo, ale nemůžu si pomoct. Cokoliv z toho tě mohlo zabít, ale ty tu jsi a oni ne.“

Cože?

Zabořil jí nos do krku a zhluboka se nadechl. „Jsem šťastný, že tu jsi. Tak moc, jako jsem nebyl už… dlouho,“ dokončil se zaváháním. Otíral se jí tváří o kůži a vdechoval jejich smíšené pachy. V zádech cítila jeho bušící srdce.

Odkašlala si, aby trochu uvolnila sevřený krk. „Stiles prostě řekl, že vypadám drsně,“ řekla pak přiškrceně a usmála se, když k ní zvedl oči, ve slunečním jasu ostře zelené. „Ale hádám, že tvoje verze je lepší.“

Napjatá vráska kolem úst se mu uvolnila v letmém pousmání.

„Pořád je nedokážu vidět jako něco dobrého. Ale jestli je tak vidíš ty… stačí mi to,“ kývla hlavou a otřela se mu nosem o tvář a příliš dlouhé strniště. Zaškrábalo to, ale příjemně.

„Říkají, žes přežila. Nemůžou mít lepší význam,“ zamručel potichu.

„Dobře.“

„Dobře,“ zopakoval znovu a položil jí hlavu na rameno, jako to dělal, když byl vlk. Chytila ho za paže a obtočila si je kolem pasu, aby se o něj mohla pohodlně opřít.

Slunce jí prohřívalo kůži, oceán šuměl před nimi a sedět v písku bylo pohodlné. Derek ji viděl a chtěl vidět takovou, jaká byla. Pro tu chvíli si nedokázala představit nic dokonalejšího.

-----

V domě u oceánu už byli třetí den a bylo to až příliš snadné.

Jen oni dva a žádné problémy… Bylo lehké si na to zvyknout. Procházeli se po rezervaci, poslouchali na gramofonu hudbu ze starých desek, hodiny jen seděli vedle sebe a četli si, Ida vařila a Derek u toho zdatně asistoval, což znamenalo, že polovinu věcí snědl dřív, než je vůbec stihla použít.

Na druhé straně téhle idyly byl stesk a strach.

Derek postrádal smečku. Ida samozřejmě taky, ale nebyla na tom zdaleka tak špatně. Během dne i noci byly momenty, kdy se Derek připlížil jako spráskaný pes a tiskl se k ní v touze po blízkosti. Jenže to nebyla její blízkost, co mu skutečně chybělo, té měl dost. V těch chvílích nejčastěji zíral na tichý telefon, jako by měl každou chvíli zazvonit. Nikdy se ale neozval. Už čtyři dny nepřišlo ani písmenko. Ida si nebyla jistá, jestli to je dobrá nebo špatná zpráva, ale doufala, že dobrá, vzhledem k tomu, že to tak mělo být. Žádný kontakt, pokud to nebude nutné.

Strach byl Idina doména. Jistě, bála se o ty, které nechali v Beacon Hills, ale mnohem víc ji děsilo, že ta idyla musí v brzké době skončit. Návrat do reality bude bolet, o tom nebylo pochyb. Nechtěla to. Líbilo se jí být stranou, jen s Derekem. Měla k němu tak blízko, jako ještě nikdy dřív. Skutečně s ní mluvil, a ne o hloupostech. O rodině. O pocitech. O tom, co ho děsilo.

Nebyla to žádná zpověď, ale spíš drobnosti. Poznámky, které sem tam utrousil, nebo vzpomínky, o které se podělil, když se zarazil nad některou drobností v domě. Uvědomovala si, že o tohle přijde ve chvíli, kdy nebudou sami. Derek by se před nikým dalším neodhalil.

Až se vrátí, nasadí si zpátky masku nabručeného alfy a splyne s denním programem složeným z hlídkování kolem města a výcvikem bet. Nebude příležitost, kdy by si mohla sednout na pohovku s jeho hlavou v klíně a prsty se mu probírat vlasy, zatímco si budou číst.

„Budu brzo zpátky,“ ozval se Derek a prsty jí zavadil o krk v lehkém pohlazení.

„Dej na sebe pozor,“ usmála se na něj automaticky, když zvedla pohled od časopisu. Pobaveně zavrtěl hlavou, ale pak kývl a vyšel na terasu, odkud se rozběhl po své obvyklé trase. Chodil běhat dvakrát denně, protože ho podle jeho slov povalování nedokázalo unavit tak, aby spal celou noc.

Ida s únavou problém neměla. Naopak, spalo se jí skvěle, z nějakého důvodu neměla už několik nocí žádnou noční můru. Rozhodně si nestěžovala! Ale bylo to zvláštní. Byla z toho trochu nesvá. Všechno to bylo až moc perfektní.

Odhodila časopis stranou a nespokojeně vydechla. Potřebovala se trochu zaměstnat. Derek měl možná pravdu, unavit tělo je dobrý způsob, jak uklidnit mysl. Navíc, Ida vypadla z tréninku, když odjeli z Beacon Hills. Pokud ji Allison nemá úplně zničit, až se vrátí, trocha cvičení neuškodí.

Zamířila ke dveřím ven, ale po cestě se zarazila u gramofonu. Police nad ním byla plná desek a Ida si už den předtím všimla několika pokladů, které by si ráda poslechla. Chvíli se jimi nerozhodně přehrabovala, než vytáhla desku Talking Heads.

Když se ozvala skladba ‚Psycho Killer‘, snažila se nepřemýšlet nad tím, jestli třeba Peter jako dítě tu desku neposlouchal moc často. Několik minut se pobaveně šklebila, než jí došlo, že to vlastně vůbec není vtipné.

Trocha černého humoru, no. To je toho.

Zamračila se, ale pak zatřásla hlavou a vrátila se ke cvičení. Potřebovala si zahřát svaly po tolika dnech polehávání.

Než skončila, deska dohrála a Ida ji vyměnila za další od Joan Jett, pak sebrala ze země připravenou tyč. Vlastně to byla odšroubovaná násada od koštěte, ale tohle místo nebylo zrovna vybavené, co se Bo tyčí týkalo. Musela si vystačit s málem.

Bylo třeba zdůraznit, že Ida začínala být docela dobrá. Nejenže konečně způsobovala škody svému okolí namísto sobě, ale dokázala i záměrně trefovat určitá místa.

Zabrala se do toho natolik, že si nevšimla, kdy se Derek vrátil, dokud její další výpad nezachytil a nevyvedl ji tak z rovnováhy.

„Ah, už jsi zpátky?“ Byl to dost zbytečný dotaz vzhledem k tomu, že stál před ní, ale vypadlo to z ní tak nějak automaticky.

„Co to děláš?“ zeptal se s povytaženým obočím. Očividně měl taky náladu na zbytečné dotazy.

„Trénuju. Obyčejně s Allison trénujeme každý den, nebo alespoň ob den.“

„Nepamatuješ si, co ti řekla Melissa?“

Odfrkla si. „To bylo ze stresu, ne z pohybu. Já nejsem ve stresu, naopak. Navíc, pohyb je v těhotenství třeba.“

Zamračil se. „Pohybem v těhotenství se myslí chůze, ne bojové sporty.“

Zasmála se. „Bojové sporty. Jasně.“ Pak se zarazila. „Oh, ty to myslíš vážně?“ zeptala se, když viděla jeho výraz. „Dereku,“ protáhla nešťastně, „neříkej, že budeš z těch otců, co přenášejí nastávající matky z pokoje do pokoje už od třetího měsíce a nedovolí jim zvednout ani hrnek s čajem.“

Nespokojeně se kabonil. Vyzývavě ho sledovala. „Ne,“ zamručel pak. Ale přísahala by, že za tím staženým obočím se odehrává celá poučná přednáška o tom, proč je právě takový přístup ten správný.

„Když už tu jsi, nechceš mi pomoct? Obyčejně se mnou cvičí Allison, ale…“ nemusela větu dokončovat, gesto kolem nich obsáhlo celou jejich odloučenost.

Teď se zatvářil pobaveně. „Jsem vlkodlak.“

Vyděšeně se na něj zadívala. „A proč jsi mi to neřekl už dřív?!“ vyjekla v hraném zděšení. Obrátil oči k nebi.

„Nemáš šanci.“

„Neříkám, že mám. Chci cvičit, ne se s tebou servat na život a na smrt,“ pokrčila rameny. „Nebo ses mě snad plánoval zbavit takhle drastickým a krvavým způsobem?“

Další zamračení. „Nejsi vtipná.“

„Vidíš, a zrovna o tom bych se hádala,“ zamrkala na něj nevinně. „No tak, Dereku. Je to jen cvičení. Máš strach, že bych se do tebe skutečně mohla trefit, nebo co?“

Odfrkl si. Nebrala si to osobně. Moc. Fakt byl, že pokud by se do něj trefila, bylo by to z devadesáti osmi procent nejspíš čirou náhodou. Možná z devadesáti devíti.

Joan začala vyzývavě zpívat o dotecích a Ida se pobaveně zašklebila. „Nebuď kuře, Dereku. Zkus se mě dotknout.“

Že to vzdal, poznala ještě dřív, než vypustil otrávený povzdech. Vzápětí jí došlo, že ji to mělo zmást, když po ní nečekaně skočil.

Stačila uhnout jen proto, že do toho nedal vlkodlačí sílu. Roztočila tyč a Derek pozvedl obočí.

„Není to trochu nefér?“

Odfrkla si. „Jasně. Jako bych mohla alfovi ublížit násadou od koštěte. A kdyby náhodou, zahojíš se,“ nakrčila nos pobaveně. Rozesmál se.

„Taky pravda.“

Tentokrát už do toho sílu dal. Odrazil tři její údery, než pronikl její obranou a vytrhl jí tyč z rukou.

„To netrvalo dlouho,“ zamumlala nespokojeně. Derek jí hodil falešnou zbraň zpátky a ustoupil o dva kroky dozadu. Byla to jasná pobídka, ať to zkusí znovu.

Celý postup zopakovali ještě čtyřikrát, než se něco změnilo.

Když se po ní Derek ohnal, Ida věděla, že to nestihne. Obrnila se proti ráně, kterou musela nevyhnutelně dostat, ale přestože věděla, jak je to zbytečné, se ho pokusila odrazit. A pak se to stalo. Síla se jí rozlila tělem jako voda z protržené hráze. Zasáhla jeho ruku tyčí a odrazila ji stranou, aby v dalším momentě zasáhla druhým koncem tyče Dereka do boku.

Zalapal po dechu, spíš překvapením než bolestí, a klopýtl dozadu. Okamžitě se stáhla.

Několik vteřin bylo ticho, kdy na sebe jen překvapeně zírali, Ida rychle dýchala, protože ať už to s ní ve finále vypadalo jakkoliv beznadějně, pořád se při tréninku snažila a unavovalo ji to.

„To bylo-“

„Jo,“ kývla hlavou. Pustila levačkou násadu a překvapeně ji sevřela v pěst. Už to bylo nějakou dobu, kdy naposledy cítila takovou sílu. Usmála se. „Teď to teprve bude sranda.“

Derek se narovnal.

„Troufneš si na mě, když teď máme vyrovnané síly?“

Pochybovačně se na ni díval. „Nepřeceňuješ se?“

Pokrčila rameny. „To zjistíme.“

Byla to ona, kdo zaútočil jako první. Rychle. Mnohem rychleji, než by měla být jako člověk schopná. Ohnala se po něm, ale zablokoval ji, jen aby se rychle přikrčila a zkusila nový výpad.

Nevěřícně sledovala, jak se její tělo míhá. Připadala si trochu jako při panickém záchvatu, odtržená od světa, jako by to byl jen film a ona se pohybovala mimo obraz. Derek po ní hrábl a Ida ho odrazila. Skutečně odrazila, ne že by se zastavil sám jako vždycky. Skočil po ní, ale místo aby se mu postavila, bezděčně zapíchla jeden konec tyče do země a vymrštila se do vzduchu. Naprosto užaslá ho obloukem přeskočila a přistála v podřepu za ním s pažemi nataženými do stran a dozadu. Odhodila si vlasy z obličeje a široce se usmála.

„Paráda!“

V další chvíli ji Derek špendlil ke stromu.

„Neparáda,“ vydechla překvapeně. Naklonil hlavu ke straně a vycenil na ni zuby v dravčím úsměvu.

„Předčasná radost,“ pronesl posměšně a vytrhl jí násadu z ruky. „Pro dnešek to stačilo.“

„Ale-“ začala, ale Derek ji jediným pohledem zarazil. „Zrovna to začala být zábava,“ našpulila Ida spodní ret zklamaně. Derek vypustil krátké syknutí mezi zuby a pak mezi ně ret chytil. Přejel po něm jazykem a lehce zatahal. Pochopila to jako výzvu a přitiskla se k němu.

„Dobře,“ zamumlala po chvíli zadýchaně. „Tohle by mohla být taky zábava,“ souhlasila a srdce jí zakolísalo nad jeho krokodýlím úsměvem. Obtočila mu ruce kolem krku a nechala se vytáhnout do náruče. Prsty mu zapletla do vlhkých vlasů. Byl zpocený, ale ona na tom nebyla o nic líp. Vlastně spíš hůř.

K čertu s tím, pomyslela si.

Líbat Dereka bylo omamující. Bylo irelevantní, že to i v její hlavě znělo jako děsivé klišé, protože to byl fakt. Bylo to horké, vlhké, intenzivní a ve všech směrech hříšné - a to i pro Idu, která neuznávala standardní koncept hříchu. Jakmile začala, bylo těžké si i jen představit, že by toho měla nechat. Její buňky se rozpouštěly v čistém požitku ze sametového dotyku jeho jazyka. Bohatá chuť připomínající horkou čokoládu a chilli papričky se jí z úst přenášela přímo do mozku a tam se vlisovala hluboko do amygdaly.

Neuvědomila si, že kňourá, dokud se od ní Derek neodtáhl s tázavým výrazem. Musela se pár vteřin soustředit, než jí došlo, proč vydává ten nespokojený zvuk.

„Mám větev v zádech,“ pronesla pomalu a nejistě se otočila. „No jo. Mám větev v zádech. A bolí to.“ Možná její tón neměl znít tak objevitelsky, pak by se Derek nerozesmál. Dotčeně se na něj otočila. „Je to tvoje vina. Pokračovat se bude jinde.“

„Pokračovat?“

Zněl překvapeně. Ida znejistěla. „Ty nechceš? Nemusíme. Vlastně, já-“ Zbytek věty mu zamručela do pusy, když si ji přitáhl zpátky. Cítila, jak se dal do pohybu, když mu obtočila nohy kolem pasu. Prošel přes terasu do domu a cestou zarazil Joan uprostřed slova. Všechno se najednou stalo hlasitější.

Jeho kroky; krev, která jí šuměla v hlavě; jejich zrychlený dech. Když míjeli pohovku, natáhla nohu a odstrčila je stranou, aby Derek pochopil, že tam nechce. Uvědomovala si, že ho vyvedla z míry, když se zmateně odtrhnul a podíval se, co je s pohovkou špatně.

Naklonila se k němu tak blízko, že jí nemohl vidět do tváře, když zamumlala tichý pokyn: „Do ložnice.“ Jemně ho kousla do spodní části ucha, aby svůj manévr trochu omluvila.

Ocenila, že se nezeptal, jestli si je jistá. Sakra, nebyla si ani trochu jistá. A popravdě, až do téhle chvíle nepřemýšlela nad tím, co chce v ložnici vlastně dělat. Třeba lhal a její jizvy vůbec nejsou v pořádku… Možná by mohla říct, že je unavená, a zkusit spát?

Nebo bys mohla chvíli zkusit jednat jako dospělá a svéprávná. Máš strach? No bú, tak to se honem uteč schovat do skříně. Proč by ses tomu měla postavit, že ano? Takhle je to pohodlnější.

Sklapni.

Donuť mě.

Popuzeně zavrčela a prohloubila jejich polibek. Z frustrovaného se stalo náruživé. Chuť jeho slin byla ostřejší a dráždivější. Tvář jí doslova hořela, jak ji odíralo jeho strniště, ale bylo snadné to ignorovat. Špičky prstů se jí třásly, když si uvědomila stoupající horkost ve vlastním těle.

Bohové, jak dlouho už to necítila?

Derek se zhluboka nadechl a hluboko v hrdle se mu zrodilo temné zavrčení.

„Ty-“

„Já vím,“ přerušila ho, aniž by byla ochotná přestat ho líbat.

„Nemusíš-“

„Sklapni,“ doporučila mu drsně a prsty ho zatahala za vlasy. Zasténal a vzápětí klopýtl o postel. S nadáváním na ni dopadl s ní přitisknutou na sobě. „Vlkodlačí reflexy hadr,“ ocenila to štiplavě, aniž by se od něj odtáhla.

„Sklapni,“ zamumlal jí do rtů a Ida se zakřenila. Sklouzla mu prsty po krku na ramena a pak přes prsa až k pasu, kde vklouzla pod okraj tílka. Spokojeně přimhouřila oči, když ucítila pod rukama horkou kůži a pod ní pracující svaly. Přejela nehty po stranách jeho břicha, když sebou zacukal. Překvapeně se zasmála a zopakovala to.

„Nech-“ začal protestovat, ale nedala mu prostor. Přesunula ruce výš, ale v duchu si zapsala do paměti tlustou fixou ‚lechtivý‘. Tuhle možnost rozhodně v nejbližší budoucnosti prozkoumá.

Vyhrnula mu tílko a stáhla mu ho přes hlavu, když se lehce nadzvedl, aby jí to ulehčil. Byla to jediná chvíle, kdy byla ochotná se od jeho rtů vzdálit na víc než palec. Vzdychla, když se natáhl a jemně ji kousl do brady. Pohyboval se po hraně čelisti, dokud konečně nesklouzl na místo pod uchem a pak dolů na krk. Sevřela pokrývku v prstech zkroucených do pěstí a prohnula záda. Zatímco jazykem ochutnával její kůži, přesunul ruce na odhalený pruh zad mezi tričkem a okrajem tepláků.

Jenže to bylo všechno. Váhal.

„Dereku,“ zašeptala a zamračila se. Nechtěla znít tak hrozně nejistě. Odkašlala si. „Dereku,“ zkusila to hlasitěji. Odtáhl se. Zelené oči plné obavy. Myslel si, že zašel daleko. Potlačila protočení očí. „Jsem v pořádku. Jen… zůstaň přede mnou. A dole. Můžeš zůstat dole?“ Nebyla si jistá, jestli po něm nechce moc. Derek byl alfa, a i když už ji nahoru pustil, nedělal to často ani moc ochotně.

„Jasně,“ vydechl s očima téměř černýma. Překvapený? No, to byli popravdě nejspíš oba.

„Přestaň se bát,“ pronesla docela klidným tónem, i když netušila, jestli to říká víc jemu nebo sobě. „Dokážu ti říct ne, když to bude třeba. Dokážu tě přehodit přes celou místnost dveřmi ven, když to bude potřeba,“ zašklebila se sebejistě. To pomohlo, v očích se mu zajiskřilo pobavením.

„To neuděláš,“ zamručel spokojeně.

Překvapeně se na něj koukala. „Proč myslíš?“

„Víš, že bych se vrátil oknem,“ blýskl zuby v sebejistém úsměvu a Ida se rozesmála.

„Pravda. Uzavřeme dohodu. Já tě neprohodím dveřmi, když začneš používat svoje ruce k něčemu užitečnému. Bereš?“ zamumlala z takové blízkosti, že se o něj otírala špičkou nosu. Zachvěla se, když jí vklouzl rukama na holou kůži zad.

„Takhle?“ zamručel jí do rtů provokativně. Třemi prostředními prsty jí zlehka přejel po páteři odspoda vzhůru, jak mapoval řádku jejích tetování. Kousla se do rtu.

„To je dobrý začátek,“ zakývala entuziasticky a přisála se mu ke spodnímu rtu. Potřebovala, aby se přestal děsit, že udělá něco špatně, protože Ida se bála dost za ně za oba. Čekala na jakoukoliv známku odporu - to by nesnesla. Ale mohly by ji zaplavit i pocity, které by si s Derekem nikdy dobrovolně nespojovala. A pokud tomu zvládne zabránit, nikdy si je s ním nespojí.

Cítila, jak jí látka trička klouže po těle vzhůru. Spokojeně zamručela, když ji Derek začal hladit na žebrech krouživým pohybem palců. Nepokojně se zavrtěla a vlkodlak pod ní vzrušeně zamručel. Ten zvuk po ní stékal jako tmavý med. Točil se jí kolem páteře a kapal dolů s příchutí teplé sladkosti.

„Víc,“ zamumlala mu do ucha, když rty pročísla tmavé strniště a uštědřila mu drobné kousnutí pod hranu čelisti. Sevřel okraje jejího trička, aby ho stáhl, když se ozvalo zvonění telefonu.

Oba dva naprosto ztuhli. Zvonění se zařízlo do zadýchaného ticha jako nůž do masa. Cukla sebou, když se ozvalo druhé zazvonění, a pak se nevěřícně otočila k nočnímu stolku.

To byl vtip, že ano? Nějaký nechutně nedomyšlený žert vesmíru. Derek se opřel na loktech se zamračeným výrazem. Cítil se taky tak frustrovaný jako ona?

Někdo by měl radši umírat, myslela si, když se natahovala k nočnímu stolku.

„Ano?“ štěkla do telefonu ostře.

„Ido?“ ozvalo se na druhé straně překvapeně.

„Ano, Isaacu, jsem to já. Nebo jsi snad čekal, že Derekův telefon zvedne nějaká jiná žena?“ zeptala se kysele. Vlkodlak, který se s ní právě dělil o osobní prostor, se usmál. Potlačila touhu ho nakopnout. Nebyla jeho vina, že Isaac zavolal. Jestli to ale nebylo smrtelně důležité, tak-

„No, trochu jsem čekal, že Derekův telefon zvedne Derek,“ ozvalo se váhavě. „Je tam?“

„Jo. Poslouchá. Co chceš, Isaacu?“ vydechla rezignovaně.

„Můžu s ním mluvit?“ Dobře. Tohle neznělo ani trochu dobře. Derek natáhl ruku, ale Ida ji srazila stranou.

„Ne. Slyší tě. Co se děje, Isaacu?“

Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„Isaacu,“ protáhla varovně. Jestli je vyrušil kvůli tomu, aby rozpačitě mlčel, stáhne ho z kůže a udělá si z něj předložku před postel. „Mám tě donutit předat telefon Coře, aby mi řekla ta, co se děje? Ty víš, že to můžu udělat.“

„No, to je právě ten problém,“ vypadlo z vlkodlaka na telefonu.

Zamračila se. „Co je problém?“ nechápala.

„Cora. Nemůžu ti ji dát, protože ji tak nějak nemůžeme najít.“

Telefon jí zmizel z ruky.

„Co tím myslíš, nemůžete najít?!“ zavrčel Derek do telefonu. Ida sledovala jeho měnící se výraz. Uvolněné svaly tvrdly a stahovaly se do staré známé masky, podezřívavosti, ustaranosti a bolesti. Její Derek, její druh, byl pryč. Tohle byl alfa z Beacon Hills, který se právě dozvěděl, že jeho smečka má další problém.

Ani to nemusel říkat. Ida věděla, co to znamená.

Vracejí se domů.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 40.: