OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 35.

19.02.2014 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1781×

Peter se objevil po čtyřech dnech od hádky u něj v bytě. Jednoduše se ukázal u domu Stilinských a zazvonil.

Ida otevřela dveře a vyjeveně na něj zírala, když jí se svým obvyklým výsměšným výrazem mávl a prošel kolem ní dovnitř. „Doufám, že už máš návrhy, nechce se mi na tom dělat od nuly,“ pronesl a rozhlédl se po obývacím pokoji s jasnou nechutí vepsanou v každém mimickém svalu.

„Jasně,“ hlesla, pořád ještě stojící u dveří.

„Něco se děje?“ zeptal se a podíval se dolů na své tělo. Pak nakrčil obočí. „Mám králičí chlupy v zubech?“

Znechuceně se zašklebila, ale nedokázala zakrýt pobavení. Zabouchla dveře a mávla k pohovce.

„Myslím, že se ti tam zasekl kus ucha, ale můžeš ho spláchnout trochou dehtu, co si rád nechává říkat kafe.“

„Myslím, že si to odpustím,“ pronesl střízlivě a sedl si. Stolek před ním byl pokrytý rozpracovanými návrhy a poznámkami, protože Ida byla zrovna uprostřed plánování, když se objevil. Okamžitě se na ně zaměřil. Ida si nebyla jistá, jestli je to dobré znamení, nebo naopak. Znovu si vynadala za to, že se nechala tak unést. „Tohle nevypadá vůbec zle,“ pronesl a znělo to urážlivě překvapeně.

Obešla pohovku a usadila se do křesla, což byla bezpečná vzdálenost. Nehodlala pokoušet štěstí, Peter pořád byl labilní vlkodlak a ona ho zvládla rozhodit. Metr mezi nimi je minimální bezpečná vzdálenost.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. Je to částečná kopie mého domova v Irsku.“

Lehce pozvedl obočí. „To je nechutně sentimentální.“ Ale pochopitelné. To už sice nahlas neřekl, ale z jeho výrazu se občas něco vyčíst dalo. Ida mu podala jedny desky.

Pobaveně si odfrkl, když je otevřel, ale netvářil se nijak pohoršeně, namísto toho si začal pročítat nabídky stavebních firem, které Ida tiskla dopoledne celé dvě hodiny. Což jí připomnělo, že musí Stilesovi koupit nové tonery do tiskárny.

Uběhly téměř tři hodiny, kdy se s Peterem zabrali do plánování tak, že si ani neuvědomila, když si přesedla vedle něj, aby se věčně nepřetahovali o náčrtky.

Nepřekvapilo ji, když nad spoustou jejích nápadů ohrnul nos; dalo se to skousnout, protože pokaždé přišel s něčím lepším. Nakonec spíš díky němu než jí přišli na správnou stavební firmu.

„Budeš tam muset jít. Minimálně kvůli podpisu smluv a tomu všemu okolo.“

„Dobře. Zvládnu iluzi udržet už i několik hodin v kuse, takže by to neměl být problém, alespoň pokud potom budu moct prospat další den,“ zamumlala bezděčně. „Navíc je čas, ještě pořád nemám pozemek.“ Ten fakt ji víc než jen otravoval. Doufala, že hledání půjde rychleji.

Až když se ticho mezi nimi protáhlo, zvedla hlavu. Peter vypadal překvapeně. „Iluzi? Ty už zase zvládáš svoje voodoo kousky, rusalko?“

Ohrnula nos. „Není to voodoo,“ bránila se. „ A jo. Mám moc zpátky, sice se vrací postupně, ale každý den je jí trochu víc. Iluze nebude problém.“

„Možná bych ti měl namísto rusalko říkat čarodějko, ne?“ zašklebil se.

„Ne. Děkuju pěkně, těch je tu víc než dost. Navíc bych se asi urazila.“ Peter vypadl trochu pobaveně, ale Ida se zamračila. „Když už mluvíme o čarodějkách… Teď se vydám na tenký led, takže – pokus se mě neroztrhat, jo?“ Peter se zamračil a Ida se bezděčně trochu odsunula. „Měla vaše rodina nějakou dohodu s čarodějkami na vašem území? Dohodla se Talia s nějakým covenem? Nebo spíš, nevíš o tom, že by tu nějaký coven byl?“

„Čarodějky?“ zeptal se zaskočeně, ala pak se opřel a ušklíbl se. „Sestra s nimi měla dohodu - jestli některá z nich strčí nos do Beacon Hills, budou mít co dělat s celou smečkou. Talie je nijak zvlášť nemusela.“

Ida se zamračila. „Takže žádné vřelé vztahy, říkáš?“

„Nebylo to tak, že by šla a zabila je, ale… Ráda je neměla a rozhodně je nechtěla nikde poblíž. Respektovaly to. Proč?“ zeptal se s přimhouřenýma očima.

„Stiles na ně narazil. Chtěla jsem vědět, jaký mají vztah k vaší rodině, pokud se s nimi budeme muset střetnout. Smečku bude lepší zatím vynechat.“

Peter se napřímil a nespokojeně se zamračil. „Ve městě jsou čarodějky a smečka to neví? Nic se nedělá? Proč?“

„Byla by až moc velká náhoda, kdyby proti nim smečka vystoupila hned po setkání se Stilesem. Mohly by se na něm chtít mstít.“

„Ne, když budou mrtvé.“

Zamračila se. „Zatím nevíme, jestli jsou hrozba. Sám jsi řekl, že Talie taky neútočila bez důvodu. Nevím, proč by Derek měl. Navíc už plán mám.“

Dotčeně se na něj podívala, když frknul a pronesl: „Proč mě to neuklidňuje?“

-----

„Tohle je špatný plán,“ zamručel Derek nespokojeně. Stiles překvapně vykulil oči.

„Ty víš, jaký má plán? Řekla ti to?“

„Ne,“ odsekl alfa. „Právě proto je špatný.“

„Souhlas,“ ozval se Jackson nabručeně a Stiles se pobaveně zašklebil.

„Ty sklapni, Wittemore. Vadí ti jen proto, že zahrnuje tvoje auto.“ Jackson po něm vrhl nakrknutý pohled, ale neprostestoval. Zvlášť proto, že to byla pravda. „Ale proč nemohla použít camaro?“ zaskučel potom a naštvaně kopl do kusu cihly, která přeletěla přes prostor nádvoří a vysklila jedno ze starých oken železárny.

„Protože je profláknuté,“ zopakoval Stiles Idin argument. V tom s ní souhlasil. Jestli v tomhle městě existuje nějaká nadpřirozená undergroundová komunita, tak se nejspíš obecně ví, že místní alfa má černé camaro. Jackson nebyl vě městě déle než půl roku a běžně se se smečkou nepoflakoval, jeho porsche nebude podezřelé.

„Proč to musí být ona?“ zamumlal Isaac nespokojeně. Stiles si všiml Derekova pohledu, který jasně naznačoval, že Derekovy myšlenky se ubírají stejným směrem jako Isaacovy.

„Protože…“ začal Stiles, ale pak se zarazil. Všichni se na něj otočili. „Ne. Nenapadá mě žádný rozumný důvod, proč by je měla špehovat ona. Nedává to smysl. Vlkodlak by byl mnohem nenápadnější, ne?“

Jackson si odfrknul. Isaac ale přikývl a zamračil se. „Mohl bych to udělat já. Co myslíš, Dereku?“

Alfovo obočí se spojilo do černého chundelatého V, jak se mu hlavou honily myšlenky. „Něco nám neřekla.“

Stiles si frknul. „No nekecej. Zasloužil bys Nobelovku za objev roku.“ Derek zavrčel, ale v další chvíli on i všichni ostatní vlkodlaci ztuhli. „Co?“ zeptal se Stiles. „Už je slyšíte?“

Ida měla přijet, vysvětlit jim plán a při té příležitosti u nich vyhodit Allison a Lydii, které jí pomáhaly s… kdoví s čím. Pak to uslyšel taky. Kvílící gumy.

„Kdo, sakra, řídí?“ hlesl nevěřícně a následně se zachechtal, když si všiml Jacksonova výrazu. Vypadal, jako by mu někdo trhal jeden zub za druhým. Bez umrtvení. Stiles nemohl za to, že si to užíval. Jeden rok dokonce o něco podobného napsal Santovi. Bylo mu deset a Jackson mu týden předtím zničil výtisk komiksu se Spideym. Měl na takové přání právo!

Stříbrné porsche se objevilo mezi budovami a blížilo se-

„Ona nás přejede!“ vyjekl Isaac ve chvíli, kdy nad tím samým začal Stiles přemýšlet. Auto dunící hudbou se ale se zakvílením otočilo bokem asi pět metrů před nimi a zastavilo.

Cause I may be bad, but I'm perfectly good at it! Z otevřených dveří spolujezdce se hrnula slova z písničky od Rihanny a spolu s nimi vystoupila i Lydie a Allison, obě se spokojeným výrazem, i když se Stilesovi zdály malinko nervózní. But chains and whips excite me! Pochopil proč, když se otevřely dveře u řidiče…

… a ven vystoupila vysoká blondýna.

„Co to, do hajzlu?!“ vyjekl překvapeně. Na krátký moment ho napadlo, že je to Erica, ale okamžitě tu myšlenku zavrhl. Jediné, co měla tahle ženská společné s Erickou, byla hříva natočených blond vlasů a záliba v černé kůži.

Její tvář měla srdčitý tvar a dominovaly jí velké modré oči a plné růžové rty. Její míry byly… dokonalé? Jo, tak trochu dokonalé. Byl si jistý, že prsa má minimálně trojky.

Cora vedle něj zavrčela a on se zajíkl. Řekl něco z toho nahlas? Jenže když se na ni podíval, tmavovlasá vlkodlačice si jen výhružně měřila novou osobu.

„Ale no tak,“ ozvala se blondýna medovým hlasem, který  Stilesovi způsobil příjemné mrazení v zádech. Kdo to, krucinál, je? „Čichni si, vlče, nemaskuju svůj pach jen kvůli vám,“ pronesla pobaveně a opřela se o auto, zatímco si dlouhé nohy v těsných džínsech a vysokých kožených botách překřížila v kotnících.

„Ido?“ vydechl Isaac nevěřícně.

„To je můj kluk,“ usmála se a lehce si přehodila vlasy přes rameno. „Ale teď je to Iris, pamatuj si to.“

Derek popuzeně zavrčel. „Nezdá se ti to trochu moc?“ zeptal se zamračeně, zatímco kmital pohledem po jejím novém těle. Stiles možná nebyl vlkodlak, ale i tak z něj cítil nechuť.

Ida – vlastně Iris – rozpažila ruce a podívala se na sebe, volná světlá tunika pod ní se tím pohybem trochu vyhrnula. Stilese napadlo, jestli ji má na sobě, protože iluze nedokáže zamaskovat těhotenství. Udělal si v duchu poznámku, že se na to musí později zeptat. Černá kožená bunda jí ladila k botám, což byla nejspíš zásluha Lydie. Pravděpodobně toho bylo víc, co bylo její zásluhou. Dost možná bylo právě tohle to, s čím měla Idě pomáhat. K čemu asi potřebovala Allison?

„Něco je špatně? Naprostý opak mi přišel jako skvělé krytí.“

„Říkala jsme ti, že je to až moc dokonalé,“ zamumlala Lydie a blondýna jí věnovala pobavený pohled.

„Pokud si dobře vzpomínám, odmítlas mě pustit z domu, dokud nebudu dokonalá.“ Lydie se zamračila, odfrkla si a pak přešla k Jacksonovi, který kolem ní obmotal paže a zabořil jí nos mezi krk a rameno. Stiles obrátil oči k nebi. Spárovaní vlkodlaci jsou nemožní. Ne že by to někdy řekl nahlas. Nechtěl zase trávit odpoledne sám.

„Takže tohle je ten slavný plán? Tělo supermodelky a drahé auto? Nechci ti do toho fušovat, ale nemají být špehové nenápadní?“ ušklíbl se na Idu – Iris, sakra – Stiles.

Zasmála se. Málem se mu z toho zvuku podlomila kolena. „To je správná úvaha, Stilesi, ale jen pokud chceš zůstat skrytý. Pokud chceš udělat to, co já, neuškodí trochu návnadu osladit.“

„A co přesně chceš udělat?“ zavrčel Derek. Vypadal, že mu její proměna způsobuje mnohem větší potíže než všem ostatním.

„Přidat se ke covenu, samozřejmě. Jak jinak bych mohla zjistit, o co jim vážně jde?“

Ticho od Dereka bylo téměř smrtící, kdyby Stiles stál v jeho směru, nejspíš by ho to svléklo z kůže. Sám by ji pak položil Derekovi k nohám, jen aby si ho udobřil.

„To je na hlavu,“ pronesla Cora zamračeně. „Nemůžeš přece tak riskovat!“

„Nemůžu riskovat, že je ve městě coven, který chystá něco proti smečce. A stejně tak nemůžu riskovat, že moje smečka zmasakruje skupinu nevinných čarodějek. Tohle je skvělý způsob, jak si ověřit, jestli je nějaký zákrok vůbec potřeba. Iris je mladá talentovaná čarodějka, která se ráda baví a ještě radši si užívá. Ideální materiál pro coven. Stačí se prokázat jako schopná,“ pokrčila rameny a odlepila se od auta. Stiles téměř slyšel Jacksonův úlevný výdech.

„Prokázat? Jak?“ zeptal se Isaac nejistě.

„Něco jim vyčaruju, samozřejmě,“ usmála se blondýna šelmovským úsměvem. Stiles zasténal.

„Mohla bys toho, prosím, nechat?“ požádal ji zmoženě. „Nemůžu přemýšlet, když to děláš.“

„Co?“ zamračila se nechápavě.

„Usmívat se. Přestaň s tím. Nevím, kolik moci do toho dáváš, ale jsem si docela jistý, že je to o hodně víc, než je třeba, abys průměrného chlapa donutila prodat pro tebe vlastní orgány kvůli diamantovému náramku.“

Nervózně si odkašlala a napětí ve Stilesovi trochu ustoupilo. „Promiňte. To ta síla tří panenských obětí. Ještě jsem ji předtím nikdy neužila. Je to lepší?“ zeptala se a Stiles vděčně kývl. 

„Díky. A teď k tomu, jak se prokážeš. Nejsi čarodějka, neumíš čarovat,“ poznamenal Stiles. Věděl to ze všech nejlíp. Druid neznamená čaroděj.

„Neměj starost, Stilesi. Mám dost moci, abych mohla kouzla předstírat,“ usmála se a tentokrát se to obešlo bez pocitu, že sebou sekne na zem.

„Předstírat kouzla?“ zopakoval Jackson nevěřícně. Blondýna obrátila oči v sloup a pak máchla pravou rukou. Něco vyklouzlo z Isaacovi zadní kapsy a přeletělo to prostor mezi nimi. Chytila to do ruky se spokojeným výrazem, který zmizel, když se na to podívala. Modré oči se rozšířily a krásná tvář se zbarvila do růžova.

„Ehm… blahopřeju, myslím?“ zamumlala k Isaacovi rozpačitě a radši rychle schovala ruku i s obsahem zpět do kapsy. Stiles se naklonil tak, aby na Isaaca viděl. Blonďákova tvář doslova hořela.

Sex in the air, I don't care, I love the smell of it!

Stiles se kousnul do rtu, aby se nezačal smát. Podle toho, jak se poslední dobou Isaac s Dannym tvářili spokojeně, mu došlo, co asi mohlo Idě – už na to kašle! – vklouznout do ruky.

„Každopádně…“ pokračovala Ida po trapné odmlce, „levitační kouzla patří k pokročilým, takže tohle by mělo bohatě stačit, aby mě uznávaly.“

„Ne,“ pronesl Derek tvrdě.

„Co tím myslíš? Jak ‚ne‘?“ zamrkala Ida zaraženě. Světlé obočí se stáhlo do grimasy nelibosti.

„Je to moc riskantní, takže ne. Tenhle uhozený plán se konat nebude.“

Ida pozvedla jedno klenuté obočí vzhůru a křivě se usmála. Nebylo na tom nic veselého a mrazení kolem Stilesovy páteře tentokrát žádné příjemné pocity nevyvolávalo.

„Já se tě ale neptám na svolení, Dereku. Udělám to, ať s tím souhlasíš, nebo ne. Je to nejlogičtější a nejmírovější postup. Kdyby se cokoliv podělalo, mám svou moc, a kdyby náhodou,“ sáhla si oběma rukama na záda a s tichým zvukem vytáhla dvě tmavé špičaté dýky. Už chápal, proč Allison. „Mám ještě tohle.“

„Jsem alfa. Můžu ti to zakázat,“ zavrčel Derek, který doslova vibroval.

Ida se rozesmála, čímž Stilese šokovala. On by v téhle fázi už lezl na nejbližší strom, jen aby byl od Dereka dál. Ona udělala dva kroky blíž.

„Nejsem vlkodlak, Hale. Můžeš si zakazovat, co chceš, ale ne mně,“ hlas jí zhrubl a ochladl. „Původně jsem chtěla zapojit smečku, ale zdá se, že bude lepší, když se o to postarám sama.“ Vrátila nože zpátky na místo, což bylo nejspíš dvojité pouzdro, které měla přímo na těle. Stiles potlačil nežádoucí vzrušení, které ta myšlenka vyvolala. Ne že by to snad byla jeho vina. Byl nadržený puberťák, vzrušilo by ho i ořezávátko na tužky, kdyby ho někdo přidělal na dívčí tělo. Nebo mužské tělo, když se to tak vezme. Možná.

„Ido!“

„Polib si, Dereku. Nejsem tvůj majetek a budu dělat to, co považuju za správné,“ prohlásila Ida. Nastoupila do auta a zabouchla za sebou dveře, než stačil Derek říct ještě něco dalšího, co by ji vytočilo.

Porsche zařvalo a vyrazilo z železáren pryč.

„No,“ přerušil Stiles po minutě ticho. „To nešlo ani trochu dobře, velký alfo. Až se jednou budu chtít zbavit nějaké ženské, půjdu pro radu za tebou.“

Naštvané vrčení ho přinutilo stáhnout půlky zadku k sobě a přitisknout se blíž ke Coře.

„Nějaké návrhy?“ ozval se pak Isaac. „Budeme ji sledovat?“

„Samozřejmě,“ vyhrkl Jackson, ale Stiles ho podezříval, že mu jde jen o jeho auto.

„Co když vás najdou, jak slídíte kolem? To by ji přece mohlo ohrozit, ne?“ nadhodil Stiles. Cora se zamračila a dál zírala na Dereka. Ten vypadal, že každou chvíli vybuchne.

Jenže pak se začal svlékat.

„Je vážně ten pravý čas na striptýz?“ zeptal se Stiles nejistě, když Derek odhodil tričko a začal se zouvat. „A místo? A obecenstvo?“

Derek ho ignoroval, obrátil se na Coru. „Jděte domů. Všichni. Postarám se o to sám.“

„Co tím myslíš?“ ozvala se Cora s Isaacem unisono.

„Jako vlk?“ zeptal se ve stejnou chvíli Jackson.

Derek kývl.

„To má vlastně docela logiku,“ připustil Stiles neochotně. „Velkého psa mezi popelnicemi by si nikdo všimnout nemusel.“ Ignoroval Derekovo zavrčení, když ho nazval psem. „Rozhodně to bude míň podezřelé než banda teenagerů jen tak se poflakující v uličkách.“ Nakrčil nos. „Co to kecám? Banda teenagerů by byla definitivně nenápadná."

Derek se zarazil a dlouze se na něj zadíval. Stiles prodělal malou srdeční příhodu, když se alfovy rty zkroutily do nepatrného spokojeného úsměvu.

„Možná máš pravdu. Ale nejdřív odsud dostaňte auta a moje oblečení. Pak si smíte vyrazit do zaplivaných uliček periferie.“

„To nás vážně těší,“ ozvala se Lydie znechuceným tónem, ale to už velký černý vlk mizel směrem, kudy se dalo stříbrné auto. Stiles ještě pořád zíral na místo, kde se válelo Derekovo oblečení. Když se ho Cora dotkla, oklepal se. Copak vlkodlaci nemají žádný stud a ohledy?! Obrázek Derekova měnícího se těla bude hrát v jeho nočních můrách prim přinejmenším týden. Přinejmenším!

-----

Proč se zase musel projevit jako majetnický vůl? Ida věděla, jak se chovat při jednání s čarodějkami, nebylo se čeho bát. Možná později, jestli se dostane do covenu, ale do té doby? Asi tak nebezpečné jako jet na nákup do obchodu.

Ida skřípala zuby, když zahýbala do ulice, kde byl krámek, kam Stiles zabloudil při svém doplňování zásob. Měla štěstí, mohla zaparkovat přímo před krámem, což jejímu nástupu dodá potřebný švih.

Potřebovala se jevit jako znuděná talentovaná holka, která si pro trochu švandy dokáže zašpinit ruce, ale neprohrává. A porsche rozhodně bylo pádným důkazem, že prohra je Iris cizí.

Než vystoupila, naposledy se ujistila, že všechny vrstvy iluze drží. Nebylo překvapení, že ji to vyčerpávalo, překvapivé ve skutečnosti bylo, jak málo. Právě se snažila oklamat čtyři smysly z pěti, a to bylo hodně. Nikdy předtím nevydržela tolik, alespoň ne na víc než patnáct minut. Teď ale měla pocit, že by to zvládla hodiny.

Zvládla bys i dny. Ještě pár týdnů a kdoví, co pak dokážeš…

Vystoupila, zamkla za sebou a s neslyšným nádechem vešla do krámku.

Okamžitě ji zasáhl nespočet vůní, a to neměla tak dobrý čich jako vlkodlaci. Jen obyčejně lidsky nespolehlivý. Přesto na první nádech dokázala rozeznat tabák, třezalku, růže, jasmín, mátu a alespoň dvacet dalších. Jakmile se vzpamatovala z prvního omámení, rozhlédla se. Nebyla to ani omylem tmavá zaprášená místnost, kde by ze stropu visely sušené svazky kytek a mezi nimi slepičí pařátky. Naopak, stěny byly vymalovány světle růžovou, podlaha byla z příjemně šedivých dlaždic a sem tam na ní byly malé koberečky, které se zdály ručně dělané. V jednom rohu byly proutěná pohovka a dvě křesla, mezi nimi stolek se skleněnou deskou a na něm kouřící hrnek čaje a rozečtený časopis.

Před ní pak byla stěna plná polic s jasně označenými sklenicemi, balíčky a krabičkami. Dělil ji od ní naleštěný pult, na kterém se povalovaly různé drobnosti, ale nic z toho se nezdálo jako nepořádek. V rohu proti sedačce pak bylo točité schodiště, které vedlo k ochozu, na kterém byly kolem dokola další sklenice, šuplíky a kdoví co dalšího.

V rohu úhlopříčně od pohovky a proti schodišti pak byl průchod dozadu, oddělený závěsem z korálků, který jemně zacinkal, jak jím prošla přibližně pětadvacetiletá dobře vypadající bruneta s rozpuštěnými vlasy a tmavýma úzkýma očima v podlouhlé tváři.

„Zdravím, můžu pomoct?“ zeptala se a její úsměv se rozšířil tak, aby vítal a přitom nebyl příliš vlezlý. Tuhle práci už asi nějaký ten pátek dělala.

„Doufám,“ pronesla Ida s úsměvem. „Na nějakou dobu jsem zavítala sem do města a potřebovala bych si doplnit zásoby pro svá dobrá rána.“ Pohodila bohatými vlasy v elegantním gestu, které si nacvičovala před zrcadlem dobrých dvacet minut.

Prodavačka/čarodějka lehce pozvedla obočí, ale neztratila nic ze své profesionality. „Samozřejmě. Nějaké speciální přání?“

Teď byl ten správný moment. „Rozhodně nějaký heřmánek a meduňku,“ začala nevinně, než nasadila dravčí úsměv. „A pak taky fialky, lopuch a růži stolistou. Přece jen, jsem tu za zábavou,“ dodala a opřela se o leštěný pult.

Profesionální úsměv zmizel. „Tohle není to správné město, kde dělat problémy,“ pronesla bruneta chladně. Ida se na ni pobaveně zadívala.

„Vypadám, že chci dělat problémy?“ nadhodila fakt, že si otevřeně přišla pro snadno dostupné ingredience. Nemusela se prozradit, kdyby nechtěla. „Jde mi jen o zábavu.“

Chvíli bylo ticho, ale pak se žena proti ní lehce usmála. „Fialka, lopuch a růže stolistá? To bude velká párty,“ pronesla a její ruce se rozeběhly po sklenicích.

„Preferuju malé, ale časté dávky. Nejsem fanda do skupinového sexu. Tři se přece jako skupina brát nedají, ne?“ zazubila se a natočila si pramen vlasů na prst.

„Dobrý přístup. Kolik toho chceš?“

„Tak na třicet dávek od každého.“ Tím si vysloužila trochu udivený pohled. Pokrčila rameny. „Říkala jsem, že se asi chvilku zdržím. Poslední dobou je všude hrozná nuda, zaslechla jsem, že tady se občas stane i něco zajímavého.“

„Občas,“ připustila bruneta a položila před ni tři balíčky. „Ten heřmánek a meduňku taky?“ zeptala se trochu pobaveně, jako by už předem znala odpověď.

Ida se zašklebila. „Ne, díky. Se spánkem vlastně ani problém nemám.“

„Myslela jsem si to. Dělá to čtyřicet osm dolarů,“ kývla hlavou ke zboží na pultu. Ida spokojeně kývla a sáhla do vnitřní kapsy bundy a pak se zarazila.

„Málem bych zapomněla,“ klepla se prstem do čela a natáhla ruku k polici. Do prstů jí vletěla malá lahvička opiové tinktury. „Ještě tohle, prosím,“ usmála se rozkošně. Brunetiny oči se na vteřinu rozšířily, než se zase ovládla.

„Tak to bude pět dolarů navíc,“ přikývla a Ida jí odpočítala peníze a přidala dva dolary navíc. Shrábla zboží z pultu a s laxním ‚příště‘ se vydala ke dveřím.

„Říkalas, že se zdržíš?!“ ozvalo se před tím, než se mohla dotknout kliky. V duchu udělala jeden spokojený šťastný taneček, než se otočila.

„Jo. Nějakou chvíli určitě.“

Bruneta se na ni zadívala, pak se sehnula a následně obešla pult, papírek mezi prsty natažené ruky. „Kdyby se ti chtělo za jiným druhem zábavy,“ kývla k jejímu nákupu, „zavolej mi.“

„Jasná věc…“ Ida převzala papírek a zadívala se na číslo a jméno. „Tery,“ dodala potom a vsunula si číslo do kapsy. Otočila se znovu ke dveřím a pak, jako by si teprve vzpomněla, se otočila. „Iris,“ pronesla, ale nenatáhla k brunetě ruku, jen mávla a vyklouzla ze dveří na ulici. Nasedla do porsche, vědoma si toho, že ji Tery sleduje skrze okno ve dveřích, i když ji Ida přes záclonu nemohla vidět. Hodila věci na sedadlo spolujezdce a vyrazila pryč. Čekalo ji ještě několik desítek minut křižování městem, dokud nevyprchá pravděpodobné sledovací kouzlo.

Spokojeně se usmála do zpětného zrcátka a navlhčila si rty. Tohle vyšlo naprosto perfektně, líp by si to představit ani nedokázala. Derek se zase jednou projevil jako mizerný alfa, když to neviděl.

Zatočila a bezděčně se podívala do postranního zrcátka. Všechno v ní ztuhlo, když tam zahlédla siluetu velkého tmavého vlka s červenýma očima, jak se za ní dívá.

„Ale kurva!“ hlesla bezděčně a vlk zmizel za zatáčkou. Takže on šel s ní. Po tom všem, co udělala, aby na ní nebo na tomhle pitomém autě nezůstal ani atom vlkodlačího pachu, on se celou dobu potuloval kolem. „Imbecil!“ štěkla a praštila rukou do volantu. Bolest jí trochu pomohla usměrnit myšlenky.

Teď už to bylo jedno, měla v kapse číslo, Tery se chytla. Plán byl v pohybu a žádný vlkodlak jí ho nezkazí!

-----

Téměř o hodinu později už byla doma, ve svém oblečení a ve své podobě. Byla to úleva.

Ležela na pohovce v obýváku a snažila se doladit Stilesovu lekci na další den. Doufala, že Stiles pokročil v přípravách natolik, aby mohli do konce měsíce dojít k Zasvěcení. Bude se muset zeptat Lydie, jak je na tom s latinou, speciálně s výslovností.

Slyšela kroky na schodech.

„Jdi k čertu,“ zamručela Ida, aniž by zvedla oči. Nebylo to třeba, věděla, že je to Derek. Cítila to.

„Musíme si promluvit,“ zavrčel alfa.

Odfrkla si. „To nemusíme. Možná si promluvíme, až zase zapneš svůj mozek, do té doby ti nemám co říct.“ Dobře, možná byla trochu tvrdá, ale to jí dost dobře nemohl nikdo vyčítat. Ne po tom, co se, krucinál, tak snažila, aby z toho smečka vyvázla s co nejmenšími škodami.

Vrčení se stalo hlasitějším a hrozivějším. Podívala se na něj. Rudé oči mu plály chabě potlačovanou zuřivostí.

Zamračila se. Snažil se ji zastrašit? Pomalu se postavila a sledovala, jak se mu prodlužují tesáky. „Pokoušíš se mě vyděsit?“ zeptala se a k její nelibosti to neznělo tak otráveně, jak doufala. Byla v tom slyšet nejistota.

„Ne,“ zavrčel, což bylo svým způsobem fascinující vzhledem k nedostatku vrčivých hlásek v tom krátkém slovu. Udělal krok zpátky a natočil se k ní zády. Viděla, jak je napjatý a pokouší se zhluboka dýchat.

„Jsi v pořádku?“ Možná na něj byla naštvaná, ale tohle nevypadalo dobře. Starost v ní vyklíčila úplně automaticky.

„Nemáš vypadat jinak. Máš vypadat jako ty. Mít hlas jako ty. Být cítit jako ty, sakra! Ty máš být ty!“ otočil se s tváří už kompletně proměněnou. Dlouhé tesáky mu trčely mezi rty, tváře porostlé srstí a oči zářící v naštvané tváři. „Jsem alfa a ty patříš do mé smečky, vlkodlak nebo ne, máš mě poslouchat!“

Místnost byla naplněná jeho zuřivostí. Ne uraženou ješitností nebo něčím podobně lidským, ale opravdovou animální zuřivostí z toho, že ho neuznávala. Navíc ho ponížila před smečkou, uvědomovala si, že se jí to později vrátí, už když to dělala, ale tohle… To bylo neočekávané.

Jsi jeho družka. Nemůže ti ublížit.

Nebyla si jistá, jestli bylo chytré na to spoléhat.

„Nemáš mě odmítat.“ To už neznělo zuřivě. Znělo to zoufale. „Takhle to-“ zmlknul a protřel si už zase lidský obličej. „Nemáš mě nenávidět,“ hlesl potichu, zelené oči zabodnuté do podlahy u jejích nohou.

Nenávidět? On si myslí, že ho nenávidí?

„Proč?“ pronesla svoji myšlenku nahlas. Šokovaně se na ni podíval. „Proč si myslíš, že tě nenávidím?“ rozvedla svoji otázku, protože ta se dala vyložit různě.

Trochu nevěřícně pozvedl obočí. Jako by se ptal: to myslíš vážně?

Zoufale si promnula oči a pak máchla k pohovce. „Sedni si,“ požádala ho. Nejistě se zamračil. „Dereku! Prostě… sedni si, sakra,“ zamumlala rezignovaně. „Prosím,“ dodala pak a zabořila se zpátky do odřených polštářů.

Počkala, dokud si nesedne. „Nenávidím způsob, jakým se ke mně chováš, že mě bereš jako něco, co je pod tebou,“ přiznala popravdě. „Nedokážu vystát pocit, že nechceš, abych ti byla rovná. Možná za to může tvoje vlkodlačí podstata, ale popravdě, jestli jo, je mi to u zadku. Necítím se ti podřízená a nechci ti být podřízená. Ale ani náhodou to není tak, že nenávidím tebe.“

Nejistě si odkašlala. Měla by to vydržet, vysypala na něj upřímně všechny špatné věci, tak by měla zvládnout i ty dobré. Nejde tu o to mu ublížit, ale vysvětlit situaci. Vysvětlit, proč se k němu chová jako kardinální mrcha. Pokud nějaké vysvětlení existuje… „Nezůstala jsem tu kvůli smečce nebo protože jsem těhotná – po světě běhá dost svobodných matek a jsou docela spokojené. Držíš mě tu ty. Nebudeme si nic namlouvat, Lydie měla pravdu, omotal sis mě kolem prstu mnohem dřív, než jsem si ochotná připustit. Ale nic z toho neznamená, že tě budu poslouchat nebo respektovat, když si to nezasloužíš. Tu svou vlčí logiku na mě neaplikuj. Ať už se na mě od tebe poutem přenáší cokoliv, daří se mi to úspěšně odsouvat do pozadí, což je, popravdě, docela úleva. Nejsem stavěná na vlčí uvažování, je to na mě příliš instinktů a málo individuálního myšlení.“

Mít zpátky moc bylo dobré v mnoha ohledech. Pořád neuměla pouto ovládat, snad i proto, že netušila, jak na to, ale dokázala ho alespoň částečně blokovat. Žádné další zoufalé touhy po kousání a značkování ostatních členů smečky. Ne že by se tomu vyhnula z jejich strany, ale to jí nijak zvlášť nevadilo. Většinou.

„Je to lež,“ pronesl dutě. Vyjevila se. Chce jí namluvit, že lže? Než stačila otevřít pusu v protestu, pokračoval: „Ta iluze je přesně to, co dělala Jennifer. To, co zmínil Stiles- Přesně to udělala. Vidět to u tebe- Nedokážu si pomoct. Je to zrada.“

Zírala na něj doslova a s pusou dokořán. Zrada? Tohle?

„A ta věc s nadřazeností… Taky si nedokážu pomoct. Mrzí mě, že to bereš takhle, bylo by to mnohem jednodušší, kdybys byla vlkodlak. Když Peter vyřešil tu záležitost s poutem, byl jsem nadšený. Možná ti to zní strašně, ale ta představa, že se tvá podřízenost mně stane tvojí prioritou, byla neskutečná. Kdybys cítila jako vlkodlak, bylo by všechno o tolik jednodušší,“ povzdechl si. „Problémy by se překonávaly snáz, nechtěla bys-“

„Co?“ zeptala se, když nepokračoval. „Co bych nechtěla?“

Zadíval se na ni, nefritové oči zešedlé smutkem. „Abych se držel stranou.“

„Jenže to je to, Dereku. Já chci, aby ses držel stranou, protože potřebuju čas. Protože nejsem vlkodlak, co to může přebít loajalitou. A nejšílenější na tom je, že díky tomu víme, že v podstatě nic nemáme.“

„Co tím myslíš?“

„My nejsme pár, Dereku! Nikdy jsme nebyli,“ rozhodila Ida ruce zoufale. „Skočila jsem s tebou do postele, protože jsi vypadal tak zničeně. Od té doby to byl buď sex, nebo problémy. Když jsme teď odečetli sex, zbyly jen ty problémy. Jestli chceš mluvit o zradách a iluzích, tak bys měl začít tady, protože největší iluze byla, že máme něco důležitého, protože víš co? Je to kravina, nemáme nic. Absolutně nic.“

„To není pravda,“ zamračil se na ni.

„Ne?“ podivila se. „Tak mi řekni, co máme, Dereku. Zkus pro jednou použít slova a vysvětli mi to, protože to, co vidím já, je jen patetický fakt, že jsem se připoutala k někomu, komu je ve skutečnosti u prdele, co si myslím, a nechce víc než příležitostnou rohožku. A určitě pochopíš, že to je sakra málo,“ založila si vztekle ruce na hrudi.

„Pleteš se,“ pronesl odměřeně.

Odfrkla si. „Jasně. Protože z nás dvou jsi to rozhodně ty, kdo se skoro nikdy neplete, že jo? Víš co? Je to jedno. Můžeme si o tom všem promluvit za pár týdnů, až budeme mít z krku ty čarodějky, protože na tohle já teď nemám nervy ani náladu. Jsem unavená a jediné, co teď vážně chci, je spánek. Tohle drama čekalo celé měsíce, tak ještě pár týdnů vydrží.“ Postavila se a vyrazila ke schodišti; chtěla ho prostě jen obejít, ale chytil ji za loket a vyšvihl se na nohy. Zíral na ni s výrazem naštvaného dobrmana.

„Probereme to hned,“ pronesl tvrdě. Zkusila se mu vyškubnout, ale nedala do toho moc síly, a i kdyby ano, stejně by nejspíš neuspěla.

„Tady není co probírat, Dereku. Všichni mi tvrdí, že tohle – my dva – je správná věc, jenže já to nevidím, víš? Nevidím žádnej důvod, proč by to, sakra, měla bejt pravda. Každej se chceme dostat do cíle jinou cestou. A kdoví, jestli máme vůbec společný cíl.“

„Tak najdeme nějakou střední!“

„Jo? A co když tady žádná taková není, hm? Občas prostě kompromis neexistuje, Santa Claus nenosí dárky a život není fér! Oba nás potopil dost hluboko do žumpy, takže by ti nemělo dělat problém se s tím smířit. A já už se prostě nechci – nechci - vyrovnávat s něčím dalším! Nechci řešit Petera, nadpřirozené hrozby, násilnické vlkodlačí parchanty, tvoji neochotu ustoupit, můj nedostatek rodičovského instinktu nebo jakoukoliv jinou další sračku! Chci mít klid a chci zpátky svůj starý život!“ Zabořila mu tvář do prsou a sevřela jeho tričko na zádech do pěstí. Hrubě ji objal a zabořil jí tvář do vlasů, zatímco ona vydávala nedůstojné a odpudivé zvuky nepotlačitelného štkaní.

„Jsem tak strašně unavená. Chci spát. Proč nemůžu prostě jen spát?“ zamumlala mezi popotahováním.

„Vezmu tě nahoru,“ zašeptal a vyhoupl si ji do náruče. Bezděčně ztuhla, ale neodtáhla se od něj. Měla pocit, že všechna ta slova, všechny emoce… že to z ní vysálo každou špetičku síly, kterou ještě po celém dni měla. Nechala se bez protestů vynést do patra a položit na postel. Až potom se od něj odsunula tak, aby byla na druhé straně matrace.

„Chci tu zůstat.“ Neznělo to úplně nejistě, ale mělo to k tomu zatraceně blízko. Než mohla zavrtět hlavou, dodal: „Jako vlk.“

„Dobře,“ hlesla potichu a přetáhla přes sebe pokrývku, než si rozepnula a sundala kalhoty. Hodila je jednoduše vedle postele a otočila se k němu zády, když se začal svlékat. Během minuty a půl se matrace zhoupla pod těžkým tělem. Otočila se zase zpátky a zabořila ruku do tmavého kožichu. Vlk tiše zakňučel a přitiskl se k ní o něco blíž. Nechala ho. Chyběla jí přítomnost druhého těla během spánku. Možná ho nedokázala snést tak blízko jako člověka, ale tohle bylo přijatelné. Bezpečné.

Nebylo to tak, že by ho nenáviděla. Ale nebyla si jistá, co vlastně cítí. Jestli to všechno, co si myslela, že ví, nebyla jedna velká, nechutně lákavá iluze.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 35. :