OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 33.

15.02.2014 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1746×

Rozpačitě přešlápla mezi dveřmi pokoje. Měla na sobě dlouhé pyžamové kalhoty a jedno z ukořistěných Derekových triček s dlouhým rukávem. Vlasy ještě pořád mokré, jak před pár minutami vylezla ze sprchy.

Derek stál u okna a díval se ven. Na první pohled se nic nezdálo divné, ale Ida si dobře uvědomovala jeho strnulost i napětí v ramenou.

Stejně tak si byla vědoma toho, že jí srdce tluče jako závodnímu běžci po sprintu na sto metrů. Pro jeho vlkodlačí uši to muselo být jako palba z kulometu.

Ještě dvakrát přešlápla, než přešla k posteli, jen aby se zase zastavila a nerozhodně se rozhlédla.

Nezáleželo na tom, kolik velkých prozření za celý den zažila. Když přišlo na to, že by měla skutečně s Derekem vlézt do jedné postele, nešlo to. Roztřeseně se natáhla a přitáhla si jeden z polštářů do náruče.

„Vyspím se na gauči,“ zamumlala a ze skříně vytáhla náhradní deku.

„Nemusím spát. Zůstaň tu, půjdu já,“ zamumlal. Pokoušel se nedat najevo žádné emoce, ale Ida do něj viděla víc, než jim v tu chvíli bylo oběma milé. Ať se snažil chovat jakkoliv, bral její chování jako odmítání, a pro někoho jako on to bylo těžké skousnout. Byl naštvaný a zraněný.

„Ne. Tohle je tvůj pokoj. Jsem malá, gauč mi bude bohatě stačit,“ pokusila se to odlehčit. Z jejího úsměvu vyšlo cosi ne nepodobného výrazu pacienta zubařské pohotovosti. Nechala zbytečné snahy a přehodila si deku přes rameno. „Mrzí mě, že je se mnou tolik potíží. Pomůže, když řeknu, že mě to štve ještě víc než tebe?“

Natočil hlavu stranou tak, že mu světlo v pokoji osvětlovalo polovinu obličeje, kterou z něj viděla. Všimla si trochu trpkého úsměvu.

„Vím to.“

Odfrkla si. „Jasně. Pouto, které umíš ovládat jen ty. Paráda.“

Vyšlo z něj něco, co mohlo být tlumeným smíchem, ale taky odkašláním.

„To jsem na mysli neměl,“ pronesl klidně.

„Oh,“ vydechla překvapeně. „Ne?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou nepatrně. „Dáváš najevo, co ti běží hlavou, docela jasně, nepotřebuju… načuhovat,“ dodal s úšklebkem, jako by mu to slovo nechutnalo.

„Hm. Když to říkáš,“ pokrčila rameny. „Každopádně já…“ mávla rukou směrem za sebe. Přikývl na její chuť až moc poraženecky. Ještě chvíli se na něj dívala a bojovala s touhou ujistit ho, že ho chce a nic z toho, co se děje, není jeho vina. S velkým úsilím zadupala svoje patetické já pod koberec podvědomí a konečně za sebou zavřela dveře.

Na gauči to ušlo. Ale i přes to, že byla malá, musela mít pokrčené nohy, aby se na něj vešla. Ale nestěžovala si. Komu taky, když to byl její nápad.

Ve tmě pokoje si prohlížela svoje ruce. Temné obrysy v šeru kolem.

Pořád v nich cítila určité napětí.

Cítila, jak jí moc pomalu zaplňuje každou buňku těla. Ten pocit byl jako vybavit si dlouho zapomenutou vzpomínku. Uvědomovala si detaily, které už ani netušila, že zná.

Nikdo Dereka neohrozí.

Nikdo neohrozí tebe.

Ano.

Nikdo neohrozí ji. Ne znovu.

V hlavě jí jako na povel vyvstala vzpomínka na část Brianova dopisu. ‚I když se může zdát, že tam dávají lišky dobrou noc, dej si pozor. Obzvlášť na lišky.‘

Co tím, sakra, chtěl říct?

-----

Probudil ji šerif, který vstal brzo, protože ho čekala práce, a málem dostal infarkt, když ji našel spát na pohovce.

„Co se stalo?“ nechápal, když na něj Ida zamžourala přes opěradlo.

„Eh?“

„Problém s postelí?“ zeptal se, když se trochu vzpamatoval. Ida se posadila a promnula si tvář, i když by si mnohem radši promnula mozek. Pořád si přišla napůl ve snu.

„Ne. Posteli nic není.“

„Takže?“ Díval se na ni s nepatrně pozvednutým obočím. Připomínal jí Stilese; takhle se teenager tvářil vždycky, když mu někdo odpíral nějakou informaci. Kde se to asi naučil…

„Kopu ze spaní,“ zamumlala první, co ji napadlo. Levé obočí vystoupalo ještě o trochu výš. „Mám noční můry, Derek by se vůbec nevyspal.“

Šerifovou tváří problesklo pochopení. Kývl a otočil se ke kuchyni. „Kafe?“ zeptal se přes rameno.

Plácla sebou zpátky na pohovku a zabořila hlavu do polštáře. „Ne, díky,“ zavolala a pak šeptem dodala jen pro sebe: „Na takovouhle sebevraždu ještě nejsem dost zoufalá.“ Nedokázala ale ležet dlouho a po pár minutách se vyštrachala na nohy. Vytáhla z lednice láhev mléka a přešla do kuchyně. Šerif neochotně žvýkal jakousi celozrnnou housku, kterou Stiles koupil, a hojně ji zapíjel zabijáckou kávou. Před sebou měl rozložené noviny.

Vzala si sklenici ze skříňky a ztěžka dosedla na volnou židli proti němu. Nalila si mléko a pak si celou sklenici přiložila k tváři s tím, že ji studený povrch třeba probere. Šerif se pousmál, aniž by zvedl pohled od novin.

„Děkuju za večeři,“ ozval se zničehonic. Ida překvapeně mrkla.

„Není za co,“ zamumlala Ida rozpačitě. „Nejsem dobrá kuchařka.“

Šerif se na ni pochybovačně zadíval, jako by říkal: Jsem otec s dospívajícím synem, jehož vrcholnou dovedností je osmažit slaninu. Zašklebila se na něj a on kývl. „Děkuju. Vlastně, nikdy jsem ti nepoděkoval, žes mi tehdy zachránila život.“

Chvilku jí trvalo, než si vybavila, o čem to mluví. Nevěřícně si uvědomila, že se jí události s darachem zdají jako věčnost. Mávla rukou, aby zahnala rozpaky, které jí rozpálily kůži na krku.

„To je dobré, šerife. Vlastně to bylo mnohem snazší než uvařit poživatelnou večeři,“ zašklebila se pobaveně. Zavrtěl hlavou, ale usmál se. „Navíc mě u sebe necháváte bydlet, to je jako poděkování až dost.“

„Dobře. A nemusíš mi říkat šerife,“ pronesl, když otočil stránku. Ida trhla rameny a pak se trochu rozpačitě chopila sklenice s mlékem.

„Jestli to nevadí, tak bych u toho zůstala. Líbí se mi, jak to zní.“ Překvapeně se na ni podíval. Znovu pokrčila rameny. „U nás šerify nemáme.“ A chtěla si udržet alespoň malý odstup. V tomhle pekelném městě přilnula až k přílišnému množství lidí.

„Dobrá,“ kývl s úsměvem, „tak zůstaneme u šerifa.“ Dopil zbytek kafe a složil noviny, které si zasunul pod paži. Odnesl prázdný hrnek do dřezu a pak prošel kolem stolu. Když ji míjel, zvedl ruku, jako by ji chtěl poplácat po rameni, ale zarazil se. Ida se uvolnila, až když ji minul. Všiml si toho? Proto se zastavil?

V duchu si nad sebou znechuceně odfrkla. Nic se nezměnilo. Síla jí proudí každým kouskem těla, ale přesto sebou nedokáže neškubnout, když je někdo za ní. Dokonce i někdo jako šerif, u koho si byla jistá, že by jí neublížil. Alespoň dokud by neohrozila Stilese.

Zůstala sedět u stolu, i když se šerif chystal do práce a pak skutečně odešel. Upíjela ze sklenice a zírala z okna.

Až když vyprázdnila druhou sklenici, zvedla se a vyšla po schodech do koupelny, kde si dala horkou sprchu, aby si prohřála zmrzlé končetiny. Možná nebyl tak dobrý nápad sedět v kuchyni na boso.

Svoji chybu si uvědomila ve chvíli, kdy stála zabalená do ručníku s pyžamem v ruce. Večer si nevzala nic na převlečení, všechno zůstalo v pokoji s Derekem. Nešťastně se podívala na holé nohy poznamenané dlouhými jizvami. O rukou nemluvě.

Zavřela oči. Nepřicházelo v úvahu, aby je Derek viděl. Uvolnila si napjatý krk a soustředila se. Šokovaně zalapala po dechu, když iluze naskočila okamžitě. Jako když se škrtne zápalkou. Ještě nikdy to nezvládla tak rychle.

Zvládneš víc, když se nebudeš bránit.

Ta představa byla opojná.

Zatřepala hlavou. Teď jí stačí tohle. Nepotřebuje víc než schovat před Derekem ty nejjasnější důkazy.

Vyšla z koupelny a opatrně otevřela dveře pokoje pro hosty. Derek ležel úhlopříčně přes postel a spal. Pažemi objímal polštář, na kterém mu spočívala hlava natočená tváří k ní. Překvapilo ji to. Tedy, ne to, že byl tváří k ní, ale že spal. Musel si zvyknout na hluk, který šerif dělal, aby ho to nebudilo.

Z nějakého nesmyslného důvodu ji to naplnilo pýchou. Zatřásla hlavou a potichu otevřela skříň, aby našla něco na sebe. Na jednom z křídel dveří bylo přidělané velké zrcadlo a Idin pohled k němu neustále utíkal. Odráželo obraz Dereka, který ležel na břiše, měl pokrývku shrnutou do pasu a očividně se neobtěžoval tričkem. Mezi lopatkami bylo jasně zřetelné tetování, které se spolu s kůží, svaly a kostmi zvedalo v rytmu jeho dechu.

Polkla a dlouze vydechla, když si uvědomila, že zadržuje dech. Vůbec jí to neusnadňoval.

Pořád měla pocit, že si ho nezaslouží, a stále nechtěla, aby někdy v životě sahal na její poškozenou kůži, ale nebyla z kamene a tenhle pohled… Potily se jí ruce, jak křečovitě svírala dveře skříně.

Soustřeď se. Soustřeď se. Soustřeď se. Chceš se obléct. Hledej oblečení.

Když potřetí vytáhla to samé Derekovo tričko, vzdala to a oblékla si ho. Zahodila mokrý ručník. Šlo to rychleji, když mohla hledat oběma rukama. Ani tolik nevadilo, že přitom nekoukala, kde hledá. Kalhoty vytáhla se spokojeným zafuněním, ale jakmile se na ně podívala, došlo jí, že tyhle její nebudou.

„Chceš i boty?“ ozvalo se z postele potichu, ale pobaveně ospalým hlasem. Mrkla do zrcadla. Derek ležel pořád stejně, jenom měl teď otevřené oči. Bezděčně si stáhla tričko ještě níž, i když už takhle ho měla skoro jako šaty.

„Promiň. Nechtěla jsem tě vzbudit,“ omluvila se téměř šeptem. Atmosféra v místnosti se jí nezdála dost stabilní na normální hlasitost.

„Nevadí. Kolik je hodin?“ zeptal se a opřel se o loket, čímž se nadzvedl a natočil k ní horní polovinu těla. Mozek jí zablikal a zhasl.

„He?“

„Hodiny?“ zeptal se znovu a podrbal se ve vlasech.

„Nemám tušení,“ pronesla o něco vyšším hlasem, než jakým mluvila normálně. Odkašlala si a odtrhla pohled od zrcadla, aby konečně našla nějaké kalhoty. Podařilo se jí to rychle, když se konečně dívala pod ruce. Natáhla si je, jak jen nejrychleji dokázala, a konečně se k němu otočila čelem.

„Můžu si ho pro dnešek nechat?“ zatahala za tmavé triko s dlouhým rukávem, které na sebe v zoufalství natáhla. Kývl. „Díky,“ pousmála se a rozhlédla se, nejistá, co by měla udělat teď. Odejít, zůstat nebo se vrhnout po hlavě z okna a všem to ulehčit?

„Spalo se ti dobře?“ zeptala se a okamžitě si za to chtěla nakopat, když viděla jeho výraz.

„Jako vždycky,“ zamumlal a posunul se tak, aby si mohl hlavu opřít o čelo postele. Jednu nohu pod tenkou pokrývkou pokrčil a sledoval ji, zatímco prsty bloudil strništěm, které trochu povyrostlo. Rozespalý výraz a rozcuchané tmavé vlasy byly už jen třešničkou na dortu jejího utrpení. Dělal to naschvál? Uvědomoval si, že vypadá jako jeden z těch modelů, kteří se občas objevovali u reklam na spodní prádlo a drahé parfémy? Až na to, že jeho by do žádného časopisu vytisknout nemohli. Celé vydání by se jim samovolně vznítilo.

Nedokázala víc než stát a… nedělat naprosto nic. I tak jí to přišlo vyčerpávající. Nutit se k nádechům a výdechům. Makačka.

„Šerif je pryč?“ přerušil ticho konečně Derek, když už se stávalo víc než jen společensky nevhodným.

Ten dotaz ji donutil se trochu sebrat. Zamrkala a narovnala se.

„Jo. Odešel před… no, už to chvíli bude,“ pronesla přemýšlivě. Vzhledem k tomu, že neměla tušení, jak je na tom čas, nemohla to určit moc přesně.

„Stiles?“

Ida se zašklebila. „Oba víme, že víš líp než já, kdo se po tomhle domě pohybuje, tak nepředstírej, že potřebuješ moje hlášení,“ pronesla možná až trochu moc příkře.

Znovu kývl, tentokrát smířeně.

„Jestli ti jde o to, abych tu zůstala, nepotřebuješ k tomu zbytečné dotazy.“

Vypadal zaskočeně, ale pak se lehce pousmál. „Dobře. Promiň.“

Teď byla překvapená ona. Že to nepopřel.

„Sedneš si?“ zeptal se a posunul nohu stranou tak, aby uvolnil široký pruh postele. Nejistě se ošila, ale pak sama sebe okřikla. Je to Derek, není důvod si nesednout.

Udělala to a pokoušela se ignorovat, jak je prostěradlo stále teplé od jeho těla. Z nějakého důvodu ji to přesvědčilo, že na sobě nemá ani žádné kalhoty. Dlouze vydechla.

„Co máš na dnešek v plánu?“ zeptal se klidným hlasem a Ida se na něj podívala. Vypadal, jako by se nedělo nic neobvyklého. Jako by neslyšel její nespolehlivě pracující srdce, které reagovalo na všechno kolem - jeho spánkem ochraptělý hlas, lehce omačkanou tvář, nahé torso a podobně nahý zbytek těla. Nemluvě o teplu, které vyzařoval, a vůni, která jí plnila nos. Pokoj byl Derekem doslova nasáklý a Idě to způsobovalo permanentní mrazení.

Musela se hodně soustředit, aby dokázala udržet normální tón a základní životní funkce. „To podle toho. Ty máš dnes nějaký program?“

Obočí mu poskočilo do pozice číslo tři - jsem překvapený a trochu zvědavý. Zavrtěl hlavou.

„Potřebuju si promluvit s Peterem. Přidáš se?“

Pozice šest – rád bych věděl, o co ti jde, ale trochu mě děsí možná odpověď.

Když mlčela, nespokojeně zamručel, ale přikývl. Čekala to, ale stejně ji to potěšilo. Usmála se a mávla rukou. „V tom případě vykopej svoje žhavé pozadí z postele, ještě jsem nesnídala, takže se zastavíme někde, kde se snídaně neskládá z ohřátého dehtu a suché housky.“

Věnoval jí pobavený pohled, ale poslušně odhodil přikrývku stranou. Zabořila obličej do kolen dřív, než si mohla ověřit svou teorii o absenci jakéhokoliv oblečení. Slyšela jeho tlumený smích, ale hlavu nezvedla, dokud se za ním nezaklaply dveře pokoje. Pak si dlouze vydechla a slabošsky přelezla přes postel tam, kde do teď ležel a kde bylo prostěradlo od jeho těla vyhřáté. Zabořila nos do polštáře a se zavřenýma očima vdechovala.

„Nemáš to jednoduchý, Quinnová,“ zamumlala zmoženě a zavřela oči.

Otevřela je znovu, až když jí Derek zatřásl ramenem. Překvapeně si uvědomila, že ve vyhřáté posteli usnula – a že to bylo mnohem příjemnější než na pohovce.

Derek dřepěl vedle postele, oblečený a s  vlasy vlhkými po ranní sprše. „Vážně chceš jet? Můžeš ještě spát,“ navrhl potichu. Proč ji teda budil?! Ale ne, žádné spaní, potřebovala dát věci do pohybu.

„To je dobrý. Potřebuju s ním mluvit co možná nejdřív,“ prohlásila a vyškrábala se do sedu. Ta neustálá potřeba spánku byla otravná. Jak se umenšovala frekvence zvracení, zvyšovala se její únava. Nebyla si jistá, co je horší. Jestli to, že se záchodová mísa dostala mezi jejích top pět nejlepších přátel, nebo tendence usínat při sebemenší pauze v pohybu.

Zamračil se. „Co mu chceš?“

Vyškrábala se na nohy a protáhla se. „Potřebuju jeho pomoc.“

Nevypadalo to, že by ho potěšila. „Už zase?“ zeptal se a jeho obočí znovu zkoušelo ten starý trik, při kterém předstíralo, že tvoří jedno masivní naštvané V.

Ignorovala to.

Jestli něco nepotřebovala, bylo to ospravedlňovat se za to, že chce mluvit s Peterem. S někým, kdo jí opravdu dokázal při několika příležitostech pomoct.

-----

Do domu, kde byl Peterův byt, vešli o necelých dvacet minut později. Ida vítězně třímala téměř prázdný půllitrový kelímek černého čaje s mlékem a poslední koblihu ze čtyř, které si poručila. Měla pocit, že exploduje – z mnoha důvodů.

Netrpělivě poskakovala ve výtahu, zatímco ten líně stoupal vzhůru. Dělej, dělej, dělej. Neuvědomila si, že ho popohání nahlas, dokud se Derek tiše nezasmál. Vrhla po něm pobouřený pohled, ale jen zvedl ruce v omluvném gestu. Nechala to být, protože se dveře otevřely a ona měla moc práce s tím, že vybíhala ven.

Jakmile Peter otevřel, vrazila mu do rukou kelímek i zbytek koblihy a prosmýkla se kolem něj tam, kde věděla, že má koupelnu. A hlavně záchod.

„Taky tě rád vidím!“ ozvalo se za ní se silně ironickým podtónem. Mávla rukou, než za sebou zabouchla dveře. Už nikdy víc půllitrový čaj. Alespoň ne na cesty.

Když se vrátila k zpátky k ostatním, obě vlčata se přesunula od Dereka k ní. Zatímco on jejich dorážení snášel s maskou naprostého klidu jako správný alfa, ona jim náklonnost vracela plnými doušky. Zvlášť proto, že se jí stýskalo.

„Isaacu, to lechtá,“ zahihňala se proti svojí vůli a pleskla ho přes prsty. Pak zvedla pohled k Peterovi, který si právě olizoval špičky prstů a odhazoval kelímek do koše. Prázdný kelímek. „Moje snídaně!“ obvinila ho nevěřícně.

Trhnul rameny, jako by říkal: A cos čekala? Odfrkla si a naklonila hlavu ke straně, jak se jí Cora otírala nosem o bradu. Zvykla si na proces značkování rychle a snadno, o tom žádná, ale byly chvíle, kdy byla vděčná za to, že Peter se na rozdíl od Cory a Isaaca umí ovládat. Nedokázala si představit, že by se nechal takhle unášet. Vystačil si s občasným téměř neznatelným dotekem na loktech nebo ramenou. A dával si zatracený pozor, aby při tom nebyl poblíž Derek.

„Takže, co vás sem přivádí v tak nekřesťanskou hodinu?“ zeptal se a mávl směrem k pohovce, kam se Ida přesunula a nechala oba mladé vlkodlaky zabořit se do polštářů po obou stranách. Dnes byli obzvláště mazliví.

Peter si sedl do křesla naproti a Derek zůstal stát jedním ramenem opřený o zeď.

Ida si odkašlala a počkala, než se ti dva trochu stáhnou. Cora jí opřela hlavu o rameno a Isaac se jí bez rozpaků složil do klína. Zavřel oči a na tváři mu pohrával spokojený úsměv, zatímco si jemně poklepával prsty o stehno. Až po chvíli jí došlo, že vyklepává rytmus dětského srdce.

Dojalo ji to. Skoro až k slzám. Měla chuť se nakopnout. Namísto toho začala věnovat pozornost Peterovi, protože kvůli tomu tu byla.

„Chtěla jsem tě požádat o pomoc. Nebo možná spíš o laskavost, jak se to vezme,“ dodala pak nejistě. Peter jemně naklonil hlavu ke straně na znamení, že poslouchá. Ida si nebyla přesně jistá, jak by měla svoji žádost podat, aby nezněla… no, hloupě. „Potřebuju prostředníka. Pro celé tohle město jsem včera opustila tenhle kontinent a byla bych ráda, aby to tak zůstalo,“ začala pomalu. Všem v místnosti nejspíš došlo, že jí nejde o obyvatele jako takové, spíš o pár, kteří byli čirou náhodou vlkodlaky a členy McCallovy smečky a kteří si tak jako zbytek mysleli, že je pryč.

„Na?“ zeptal se Peter.

„Na pomoc s plánováním stavby, samozřejmě. Někoho důvěryhodného.“

Všechno ztichlo.

„Takže?“ zeptala se, když Peter nic neříkal.

„Proč on?“ ozval se namísto toho Derek. Mračil se tak, že z něj každou chvíli mohlo začít pršet.

„Dobrá otázka,“ zamumlal Isaac.

Peter nehnul ani brvou.

„Protože potřebuju někoho spolehlivého, kdo umí jednat s lidmi a bude vědět, jaká je správná odpověď na otázku, jestli je na kuchyňské obložení lepší třešeň nebo ořech.“

„Dub,“ ozval se Peter bezděčně a Ida máchla rukou se spokojeným výrazem. „Vidíš? Jestli mi má někdo pomoct se stavbou pořádného domu pro smečku, je Peter naprosto ideální. Nehledě na to, že má úžasný vkus.“

Nejstarší vlkodlak se ušklíbl. „Snažíš se mi lichotit?“

Obrátila oči ke stropu. „Ne. Jen říkám očividné,“ máchla rukou znovu, tentokrát k bytu kolem nich. „Mohl bys mi teda pomoct? Prosím?“ zeptala se vážně.

Chvíli mlčel, ale pak jeho výraz změkl. „Proč ne. Když už trváš na těch sobotních obědech, tak alespoň budou někde, na co se zvládnu dívat.“

Neovládla se a uteklo jí malé zakřenění. Pohaslo okamžitě, když se podívala na Dereka a všimla si, jak zuřivě zatíná zuby.

„Ne, Dereku,“ utnula ho, ještě než se mohl vůbec nadechnout k nějaké pitomé poznámce. „Ani se neodvažuj začínat. Možná jsi alfa a možná s ním máš svoje problémy, ale já Peterovi věřím, konec, šmitec. Nebudeš mi říkat, komu mám a nemám věřit.“

Cítila, jak se Cora s Isaacem stáhli stranou. Peter mlčel a nehýbal se. Všichni tři museli cítit něco, co Idě unikalo, což jasně ukazovalo na fakt, že to něco cítí z Dereka.

Ten se téměř třásl.

„Zabil Lauru.“ Ano. Jistě, nebylo překvapení, že něco takového Derek nedokázal jen tak odpustit, ale, kruci…

„Tys zabil jeho. A on tu přesto je a snaží se pomáhat,“ vrátila mu to.

 „Nemusel bych, kdyby mi nezabil sestru! Nemluvě o spoustě dalších!“ Derek zuřil. Vypadal jako kotel před výbuchem. Z nějakého důvodu to Idu rozčílilo.

„Děláš si srandu? Ti lidi mu zabili rodinu! Vám zabili rodinu! Kdybych měla schopnosti najít ty svině, co rozvěšeli mou rodinu po stromech, udělala bych to samé! Jasně, Laura… To bylo něco jiného, ale, krucinál, copak z toho můžeš vinit jen Petera? On v tom domě byl, Dereku! Doslova hořel zaživa, ale přežil. A cos udělal ty s Laurou? Opustili jste ho. Nechali jste ho šest let zavřeného v nemocničním pokoji, kde po něm neštěkl ani pes! Nemyslíš, že by to mohlo dopadnout jinak, kdybyste se na něj nevykašlali? Kdyby kolem sebe měl zbylou rodinu, když se uzdravoval? Napadlo vás vůbec, že vás třeba potřebuje? Ne, utekli jste na druhou stranu země a pak vás překvapilo, že se s tím vším vypořádal po svém. Jako, kurva, normální člověk, kterému všechno sebrali a který roky trpěl, zatímco mu ta hrůza běhala hlavou!“

Cora zakňourala a Ida sebou škubla. Na vteřinu vypadla z té vlny rozbouřených emocí, která ji strhla. Netušila, proč se to z ní začalo tak hrnout, ale když už začala, hodlala to dokončit. Otočila se na Dereka, který byl v obličeji zsinalý jako duch. Na vteřinu si to chtěla rozmyslet, ale pak se v ní znovu vzedmul ten hněv.

„Řekls, že ty bys tu zrátu neustál, že by ji nikdo neustál, jenže ty bys kolem sebe měl někoho, kdo by ti mohl pomoct. Svoji smečku, přátele. Koho měl Peter, Dereku? Nikoho, protože vy jste se na něj vykašlali. Lauřina smrt je stejnou měrou jeho vina, jako tvoje a její. Stačilo tak málo, ale vy jste neudělali ani to. Jsi pokrytec, jestli z toho viníš jen jeho.“ Odmlčela se a sledovala jeho semknuté rty a tvrdý pohled v očích. „Možná mu nechceš dát druhou šanci, ale to neznamená, že bys neměl. A když mu jí nedáš ty, tak si, sakra, piš, že to udělám já.“

S tím se posadila zpátky na pohovku. Trhla sebou, když dveře od bytu hlasitě práskly, jak se jimi Derek prohnal ven.

Se zavřenýma očima spustila hlavu na opěrku. Proč mu to vmetla do tváře? Navíc takhle?

„Kurva,“ ulevila si potichu a otevřela oči. Peter seděl proti ní, tvář skloněnou a stočenou bokem, takže pořádně neviděla jeho výraz.

„Nemělas to dělat,“ ozval se potichu. Jeho hlas nepřipomínal ani náhodou nic z toho, co od něj kdy slyšela. Byl tichý, skoro ochraptělý. A byly v něm skutečné emoce.

Pokrčila rameny, i když to nejspíš neviděl. „Takhle to nemohlo jít do nekonečna.“

Peter zvedl hlavu a blýskl po ní modrýma vlkodlačíma očima. „Nemělas to dělat,“ zopakoval a mezi rty mu vykoukly prodloužené špičáky. „Nemělas o tom mluvit,“ zavrčel potichu. Idě se postavily chloupky na krku.

Měl pravdu. Řekla toho víc, než měla. Příliš detailů. Příliš… vzpomínek.

„Omlouvám se, já-“

Přerušil ji, když vyskočil na nohy. Dveře zopakovaly hlasitý zvuk, když se za ním zavřely. Povzdechla si. Nebezpečí ze situace, kterou nechtěně vyvolala, se chvíli odráželo od jejího podvědomí jako ozvěna, dokud nevyprchalo.

„Tebe by měl někdo zaměstnat jako rozháněče večírků,“ ozval se po chvíli Isaac a Cora na druhé straně souhlasně vydechla. Napětí se z místnosti vytrácelo jen pomalu.

Přikývla. „To mi povídej.“ Nechala je znovu se přitulit, protože v ten moment stejně nevěděla, co jiného dělat. Nebyla sebevrah, aby šla za Peterem. A jít za Derekem?

Ne. Bude si to muset přebrat v hlavě sám.

Popravdě, ona sama si to taky bude muset přebrat, protože pořád netušila, proč řekla to, co řekla. Nebylo to tak, že by jejím životním posláním bylo chránit Petera. Naopak, když už by měla někoho chránit, tak Dereka. On byl její druh. Místo toho…

Jen jsi mu řekla, co si myslíš. Navíc pouhou pravdu, takže co na tom?

Možná. Ale snad mohla tu pravdu říct lepším způsobem.

-----

Vyzvedl ji Stiles, když se ani o dvě hodiny později ani jeden z těch dvou nevrátil. Isaac s Corou jeli s nimi. Nevypadalo to, že by se v Peterově bytě zdržovali rádi, i proto Ida se stavbou bydlení tak spěchala.

Teď se ale zdálo, že svůj plán odsoudila k nezdaru. Vlastní prořízlou pusou a nedostatkem ovládání. Měla by se naučit, že být emisar neznamená strkat nos vždycky do všeho. Ušetřila by nervy sobě i okolí. Měla by to dělat jako Deaton, nechat je vymáchat se v tom a přijít s prosíkem.

Chvíli se zdržela v obýváku s ostatními, ale pak je nechala u videoher s tím, že si potřebuje dovybalit věci z kufru.

Nakonec udělala nejen to. Přerovnala Derekovo i svoje oblečení, aby to svoje vzápětí vytahala a protřídila. Měla věci, které jí začaly škrtit, což byl trochu šok vzhledem k faktu, že jí celý život bylo vždycky všechno volné. Skončila u zrcadla ve skříni, příliš velké vyhrnuté triko držela bradou a rukama si ohmatávala břicho. Nedalo se to popřít, pod kůží se rýsovala vyvýšenina, která tam ještě před pár týdny nebyla.

Byl to divný pocit. Mít v rukou fyzický důkaz toho, že uvnitř ní vážně něco roste. Vlastně… byl to kurva děsivý pocit! Ida definitivně nikdy nepřišla na chuť filmům s vetřelcem. A tohle bylo… Ble. Až moc podobné. Ještě že se v ní zatím nic nehýbalo.

Opravdu mateřský postoj.

Pořád si nebyla jistá, jestli je z dítěte víc šťastná nebo nešťastná. Zatím byla většinu času vyděšená, na nějaké obzvlášť velké mateřské pocity nebyla připravená. I když občas na povrch vybublaly.

A když už byla řeč o vybublávání… Pozdravila záchodovou mísu jako dlouho ztraceného přítele – pevným objetím. Nevšimla si, kdy přesně si stihla zvyknout na pocit zvracení, ale už nějakou chvíli jí to přišlo jako jedna z mála normálních věcí v jejím životě. No, jestli to nebylo smutné, tak už nic.

Vyčistila si zuby a vrátila se do pokoje, kde sebou praštila do postele. Zabořila nos do polštáře a nadechla se. Derekova vůně jí zamotala hlavu.

A kromě toho s sebou přinesla i provinilost.

Proč mu říkala, že je pokrytec? Sama byla pokrytec. Copak ona svou rodinu neopustila? Jak mu to mohla vyčítat? Neměla právo s tím začínat.

Natáhla se do zásuvky nočního stolku, kam ráno uložila dopis od Briana. Rozložila ho a přitáhla si ho k nosu. Byl cítit papírem a stářím. Kdyby byla vlkodlak, mohla by z něj cítit Briana? Alespoň trochu? Po tolika letech, pochybovala o tom.

Přejížděla prsty po slovech a větách, jak si je četla znovu a znovu. Snažila se přijít na něco, co by tomu dopisu dalo větší smysl. Zdálo se, že jsou to spíš nahodilé myšlenky a úvahy než opravdový dopis. Nemělo to formu sdělení, snad až na úsek o Derekovi, ten byl jasně potvrzující. Vždyť, u bohů, Brian odkazoval na Derekovo jméno, to už přesahovalo jakoukoliv možnost, že se jedná jen o náhodu nebo dezinterpretaci.

Jenom… Nemohla se zbavit úvah o tom, na co asi Brian myslel, když ten dopis psal. Byla to jen taková pojistka? Měl už v tu dobu jistotu, co se stane? Věděl, že poslechne a nepřijde jim na pomoc? Protože jestli ano, Ida si nebyla jistá, jestli s tím pocitem dokáže žít. Jestli její bratr zemřel a přitom věděl, že ona se neobtěžuje s jeho záchranou… Měla to udělat. Měla tam jít a umřít spolu s rodinou!

Zabořila tvář do polštáře a ten ochotně polykal všechny tiché slzy. Nenáviděla se za slabost a zbabělost; za to, co dělala Derekovi.

Nikdy sem neměla jezdit. Zničila tím víc životů, než jen ten svůj. Tohle město… změnila ho v peklo.

Tak to sprav. Udělej z tohohle místa ráj pro sebe i smečku. Můžeš to udělat. Obrátit všechno k lepšímu. Teď už to dokážeš.

Možná že…

Dlužíš jim to.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 33.: