OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 32.

13.02.2014 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1709×

Stiles nesl její kufr směrem ke dveřím šerifova domu. Bylo to všechno, co s sebou měla, kromě tašky na rameni, protože krabice s knihami převezl už před pár dny, aby to nebylo podezřelé paní Martinové, když se s ní dnes ráno loučila.

Jackson a Lydie kolem nich projeli, zatroubili na pozdrav a zmizeli za vlastní zábavou. Přesně jak se domluvili.

„Připravená změnit bydliště?“ zeptal se Stiles, když kufr se zafuněním postavil na verandu.

„Pořád si připadám divně, když se vám mám nacpat do domu,“ zamumlala Ida nejistě. Stiles si odfrkl.

„Jsi na hlavu? Poslední týdny bydlím s Derekem. S Derekem,“ zdůraznil. „Neexistuje realita, ve které by existoval horší spolubydlící než věčně nabručený vlkodlak s úzkostnou poruchou!“ Konec věty už téměř křičel do zavřených dveří.

Ty se otevřely a objevila se šerifova shovívavá tvář. „Synku, jak já říkám, nech si svoje postřehy pro sebe, dokud nemáš větší zuby než on. Navíc, žije se s ním snáz než s tebou.“

„No dovol! Vždyť ho skoro nevidíš!“ ohradil se Stiles. Šerif mu věnoval výmluvný pohled. „Aha,“ ozval se Stiles, když mu to došlo.

„Když jsme si to vyjasnili, vezmi ten kufr nahoru, ať ho Ida nemusí přeskočit, aby se dostala dovnitř.“

„Dobré ráno,“ pozdravila ta, když se na ni šerif usmál a mávnutím ji pozval dovnitř. „Děkuju, že mě tu chvíli necháte. Nechci být na obtíž,“ začala rychle, ale jedním pohybem ji umlčel.

„Vůbec to neber jako laskavost. To ty ji spíš děláš nám, vzhledem k tomu, že jsi jediná, kdo má na mého syna alespoň trochu dobrý vliv. Uznávám, že se ještě pořád neorientuju v té emisaro-vlkodlačí záležitosti, ale je mi jasné, že za jeho pokroky stojíš ty. Tohle je to nejmenší, co můžeme na oplátku udělat.“

Ida na něj konsternovaně zírala a krk jí rozpaky doslova hořel. Neměla absolutně nejmenší tušení, co by mu na to měla říct. On ale očividně odpověď nepotřeboval.

„Snídani?“ zeptal se a mávl rukou ke kuchyni.

„Jistě,“ dostala ze sebe přiškrceně a vykročila za ním.

„Přidáš se, Dereku?“ zeptal se šerif přes její rameno. Rychle se otočila a střetla se s pohledem tmavovlasého vlkodlaka. Srdce jí poskočilo jako nakopnutý klaun.

Derek jen přikývl a následoval je do kuchyně. Byla úplně obyčejná, jako ve většině domácností. Vratký jídelní stůl uprostřed místnosti, kolem něho čtyři židle, u dvou stěn skříňky a mezi nimi sporák s troubou. Na jedné ze skříněk byl postavený kávovar, ze kterého se linula příjemná vůně.

Šerif nalil kávu do třech hrnků, aniž by se zeptal, jestli si dají, podal jim je a vlastní pozvedl v určitém náznaku přípitku. „Pere se v sobotu, koš vynáší ten, kdo si vzpomene, a tvoje služba na nádobí je v úterý a ve čtvrtek.“

Tím bylo její zasvěcení do domácnosti u konce, šerif dopil kávu, sebral z talíře jednu vafli a rozloučil se s tím, že musí do práce o něco dřív.

Než se Ida stačila rozkoukat, byla s Derekem v kuchyni sama. Zaraženě se zadívala na alfu, který vypadal naprosto klidně.

„Co je dneska za den?“ vyjekla v náhlé panice.

Jeden koutek mu povyskočil v úsměvu. „Sobota.“

„Dobře,“ oddechla si a opřela se o skříňku. Upila z hrnku, jen aby se vzápětí pocintala, když vyplivla tekutinu zpátky. Její chuťové pohárky zalilo cosi naprosto neurčitelného. „Oh, kurva, co to-“

Teď už se Derek usmíval nepokrytě. „Zvykneš si.“

„Dehet, že jo? Pořád mu říkám, že kafe neumí,“ ozval se Stiles pobaveně a došel k nim, aby si dobrovolně jednu dávku nalil. Jeho škleb, když upil, by s přehledem převálcoval Jima Carryho a ještě přes něj zacouval. Oklepal se a srdečně vydechl: „Domov, sladký domov.“

-----

Dobrá, možná se snažila udělat dobrý dojem, ale copak jí to někdo mohl zazlívat? Navíc už hodinu poslouchala Stilesův kručící žaludek, což bylo samo o sobě podobné středověkému mučení. Nehledě na to, že pronesl cosi, co až podezřele moc znělo jako objednáme si pizzu.

Její návrh, že uvaří, uvítal sice překvapeně, ale vcelku nadšeně. Přičítala to tomu, že zatím nemá s jejím vařením zkušenost. Na tisíc procent byla lepší v míchání bylinných odvarů než ve vaření poživatelného jídla. Ale naštěstí bylo pár jednoduchých věcí, co zvládla.

Pro Dereka to musel být zvláštní obrázek, když se vrátil a našel ji u plotny, jak loupe brambory, zatímco vysvětluje Stilesovi, co bylo hlavní myšlenkou Platónova učení.

Zaraženě stál v průchodu mezi chodbou a kuchyní, dokud si ho Ida nevšimla. „Už jsi zpátky? Co Peter chtěl?“

„Planý poplach,“ zamručel Derek a stáhl si z ramen bundu, kterou přehodil přes opěradlo židle. „Můžu pomoct?“

„Mami, táta je doma,“ zazubil se Stiles. „Můžeš mi pomoct s úkolem z matiky, jestli ti to udělá radost,“ nabídl ochotně a přisunul mu jeden ze sešitů, které měl rozložené kolem sebe. V další chvíli se mu od čela odrazila napůl oloupaná mokrá brambora. „Jau!“

„Neutahuj si z něj, děkuju pěkně. Ještě bude mít komplex,“ pronesla Ida na oko přísně. Derek si povzdechl, ale nevypadal skutečně rozladěně. Ida se k němu otočila. „Mohl bys mi podat z lednice vejce?“ Derek kývl a vrátil se do chodby, kde stála lednice.

„Já to ale myslel vážně,“ ohradil se Stiles. „Potřebuju pomoct s matikou!“

„Ne, to nepotřebuješ,“ zamítla Ida a mávla nožem v ruce. „Umíš ji nejlíp ze všech, co znám. Jenom ho popichuješ. Nemysli si, že si s tebou neporadím, když jsem zvládla Dannyho,“ namířila na něj špičku nože a věnovala mu pohled přimhouřených očí.

„Cos udělala Dannymu?“ zeptal se podezřívavě Stiles.

„To bys chtěl vědět, viď? Nic hezkýho, takže se radši soustřeď na Platóna. Taky se musím soustředit, nebo ten oběd budeme mít až k večeři.“

Stiles po ní vrhl otrávený pohled, ale poslechl. Derek jejich výměnu názorů nekomentoval, položil vejce na pult, pak se opřel trochu stranou a jen je pozoroval.

„Cos řekla Dannymu?“ ozval se až téměř po čtvrt hodině, když postavila hrnec plný oloupaných a nakrájených brambor na plotnu.

Ida se pousmála a zapálila plyn pod hrncem. „Vysvětlila jsem mu, že nemá nejmenší tušení, s kým si zahrává, když ubližuje Isaacovi.“

„A to zabralo?“ zeptal se Stiles od své práce udiveně. Derek vypadal podobně překvapeně.

Pokrčila rameny. „Naprosto skvěle. I když přiznávám, možná jsem zmínila i něco jako, že by se mé zuby mohly střetnout s jeho krkem, když se nesrovná.“

Pár vteřin bylo naprosté ticho, než se ozval smích. Překvapivě nepřišel od Stilese.

„Bože, má na tebe destruktivní vliv, fakt že jo,“ zavrtěl nad tím Stiles hlavou, ale zdál se přitom stejně jako ona fascinovaný Derekovým smíchem. „Ještě chvíli a začneš nosit černou kůži.“

„Ta mi nesluší,“ odmítla to Ida s mávnutím ruky. Stiles tázavě pozvedl obočí. „Co?“ ohradila se. „Lydie mě přinutila!“

„Tím se utěšuješ po nocích?“ ušklíbl se Stiles. Podívala se na Dereka, který se na ni spokojeně zubil.

„Ah, sklapni!“ zamručela. Až když se Stiles rozesmál, uvědomila si, že mu nahrála přímo do karet. Zoufale obrátila oči ke stropu. „Za co?“ Než to stihl postřehnout, vzala ho utěrkou po hlavě.

„Jak to, že ti to Danny uvěřil?“ zeptal se Stiles zvědavě, když si upravoval vlasy do původní podoby.

Pokrčila rameny. „Očividně mu nikdo neřekl, co jsem zač. Nebylo tak těžké mu vnuknout myšlenku, že jsem vlkodlak.“

Stiles se zazubil. „Proto ti tvůj brácha říkal Vlčice? Protože k tomu máš sklony?“

Ida ztuhla. „Co?“ hlesla překvapeně. „Jak víš, že mi tak říkal?“

Rozpačitě se podrbal na zátylku. „No, zmínilas to. Jednou. Promiň, asi jsem to neměl vytahovat. Vystřelilo to ze mě bez rozmyslu. Jako ostatně všechno,“ zamračil se sám na sebe.

„To je dobrý. Říkal mi tak, ale z jiného důvodu. I když je fakt, že já byla asi ze všech nejdravější. Na naše rodinné poměry,“ pousmála se. Stiles nasadil výraz zvědavého dítěte. „Co?“ zeptala se nejistě.

„Proč ti tak říkal? Relevantní dotaz vzhledem k okolnostem, nemyslíš?“ dodal, když se zatvářila odmítavě.

„Stilesi,“ zamručel Derek výhružně.

„To je dobrý,“ mávla Ida rukou. „Je to vlastně docela hezká historka, ne?“ Derek trochu váhavě souhlasil.

„Ty už jsi ji slyšel?“ podivil se Stiles. Derek znovu kývl, tentokrát jistě. „Super, takže to není tajemství. Sem s ní,“ mávl rukama a odsunul stranou úkoly.

Ida nad ním zavrtěla hlavou, ale nebránila se. Přitáhla si před sebe zeleninu a zatímco krájela, vyprávěla mu stejný příběh jako Derekovi. O klucích, co se nevraceli, a záhadných výhružkách. Nakonec i o vymyšleném příběhu o vlkodlakovi a plyšovém vlkovi, který se zrovna mačkal v jejím kufru.

„Zní skvěle,“ zamumlal Stiles když skončila. „Musí bejt super mít sourozence.“

Ida i Derek mlčeli. Jejich pohledy mluvily za ně. Mít sourozence bylo skvělé, ale ztratit je… V tomhle směru oba záviděli Stilesovi.

„Hej! Hele!“ vyjekl Stiles docela jiným tónem.

„Co?“ zeptala se Ida nechápavě.

„Páni,“ vydechl a přeskočil pohledem z ní na Dereka a zpátky. „Nemyslím si, že si to vymyslel,“ zavrtěl hlavou energicky.

„Co?“ zopakovala Ida pořád stejně zmateně.

„Ten- tu historku! Vždyť se na to podívejte, jako bys ve zkratce shrnula… no, vás dva,“ mávl k nim rukou.

„Stilesi, o čem to, sakra, mluvíš?“ ozval se zamračený Derek.

„Bože, vy to nevidíte?!“ vydechl a znělo to skoro zoufale. „Vždyť to musí každýho praštit do hlavy!“

„Je ti dobře?“ zeptala se Ida s obavou. Chtěla mu sáhnout na čelo, ale ovládla se. Stilesovy oříškové oči se leskly zběsilostí, jako by v něm bylo něco, co ho každou chvíli donutí explodovat. „Měl jsi adderall?“

„Jasně, že měl. Sakra, lidi, vždyť je to tak očividný. Tvůj brácha viděl budoucnost, ne? Nevymyslel si tu báchorku. Viděl, jak se to stane!“

Ticho.

Hrnec na plotně zasyčel, jak zpod poklice utekla trocha zpěněné vody a stekla do plamenů.

„Co?“ ozvala se pak Ida hluše, jako by její mozek nedokázal komunikovat jinak než přes tuhle otázku.

Stiles se napřímil. „Viděl tě s Derekem,“ zopakoval s jistotou, kterou by mohli tesat do kamene. „Všechno to dává smysl, ne? Vlkodlak ze starého rodu. Nový ochránce, co by pro tebe roztrhal každého, kdo na tebe sáhne. Doslova. A ten plyšák? Černý vlk se zelenýma očima? Jestli tohle není narážka na Dereka, tak se přejmenuju na Beavise,“ pronesl a založil si ruce na prsou. „Viděl jsem už hromadu plyšových vlků, ale žádný nikdy nebyl černý a už vůbec neměl zelené oči. Muselo mu dát práci takového sehnat, takže pro to přece musel mít důvod, ne? Třeba, že se dotyčný bude měnit v černého vlka, což mimochodem neumí jen tak někdo, nemám pravdu?“

„Ale proč by-“ Ida zmlkla. Mozek jí nedokázal informace zpracovávat tak rychle. Ne tyhle informace.

„Proč by ti tvrdil, že si to vymyslel? No, nemohl ti dost dobře říct, že potkáš chlápka s pohledem sériovýho vraha, co se občas prohání lesem po čtyřech a děsí ho blechy. Natož aby ti řekl, že až ho najdeš, tak s ním otěhotníš a budete žít šťastně až do smrti. Tohle byla chytrá nápověda, jak ti říct, že se ho máš držet, až ho potkáš. Která by ti mimochodem byla úplně k ničemu, kdybych na ni nepřišel já. Jak jsi to mohla minout? Vždyť je to jako obrovská neonová šipka namířená na Dereka. Nebo ty?“ obrátil pohled ke zmíněnému, který stál jako totem. „Vždyť je to jako pěst na oko, lidi. Mimochodem, gratuluju, osudovou lásku jeden nenajde každej den,“ zakřenil se Stiles.

Ida se prosmýkla kolem stolu do předsíně a vyběhla po schodech do patra. Zabouchla za sebou dveře pokoje dřív, než si uvědomila, že je to pokoj, kde přespává Derek. A teď vlastně i ona. Klekla si na zem vedle kufru, otevřela ho a vytáhla plyšového vlka.

Mohl by mít Stiles pravdu? To, co řekl… Až děsivě to připomínalo Briana. Všechno. A pokud to byla pravda, Brian by věděl, že tomu neuvěří bez důkazu. Ta představa byla až moc divoká.

Vyšla z místnosti a sešla schody zpátky do přízemí s plyšovým vlkem stále v ruce. Stiles stál na nohách a Derek se k němu přes stůl nakláněl se vzteklou grimasou. Oba ztuhli, když vešla. Ignorovala je a natáhla se po noži, který ještě pořád ležel na prkýnku vedle nedokrájené zeleniny.

Stiles vyjekl, když čepel zajela do plyšového těla a prostorem se rozlehl trhavý zvuk párané látky. Ida zabrala, dokud v sobě měla dost odhodlání. Pokud se mýlila, pak právě zničila nejcennější věc, kterou měla.

Zabrala a oddělila vyztuženou hlavu od měkkého těla. S výdechem odložila nůž stranou a s nádechem zabořila prsty do měkké cupaniny uvnitř vlka. Necítila nic, co by tam nemělo být; roztřásla ji panika. Možná se spletla. Možná tam vážně nic není a všechno, co Stiles řekl- Prsty se dotkly díry ve zvířecí hlavě a mezi měkkými kousky zavadily o něco s jinou strukturou.

Zatajila dech.

Opatrně to vytáhla a sevřela v dlani. Bylo to váleček dlouhý přesně tak, aby když sevře ruku v pěst, nikde nevykukoval, ale přece jí plnil ruku.

„Je to vážně to, co si myslím?“ hlesl Stiles.

„A co si myslíš?“ zeptal se Derek bezmyšlenkovitě, zatímco sledoval Idu.

„Tajná zpráva!“ vyjekl Stiles nadšeně.

Ida je oba ignorovala. Zahlcovaly ji desítky emocí a stovky představ. Tolik let měla u sebe něco tak cenného a přitom o tom neměla tušení. Přes všechnu inteligenci, kterou si myslela, že panuje, nikdy nepřišla na to, že by Brianova povídačka mohla mít skutečný základ. Nikdy by nepřišla na tohle…

Rozevřela dlaň a třesoucími se prsty zvedla plastový váleček. Odšroubovala jednu jeho stranu a do dlaně si vyklepla stočený papír.

Přišlo jí, že všechno kolem ní letí rychlostí světla, jak jinak by to mohlo být tak rozmazané? Každý její pohyb jako by vážil tunu. Trvalo věky, než papír opatrně rozložila na velikost obyčejné á čtyřky.

„Brian,“ vydechla téměř neslyšně. „Tohle napsal Brian,“ vzlykla, jak si v tom nedokázala zabránit. „Tohle- To-“

Někdo ji chytil a usadil na židli. Ruce se jí třásly tak, že nedokázala rozluštit žádnou další větu, než tu první.

‚Našla jsi ho.‘

-----

Seděla na pohovce s hrnkem dehtového kafe v rukou a dekou přes ramena. Stiles byl už dávno pryč. Nechtěl jít, ale Ida na tom trvala, nepotřebovala kolem sebe víc lidí, a kdyby s Corou neodešel jinam, znamenalo by to, že by Cora zůstala tady.

Zrovna teď se jí i tichý Derek zdál jako příliš velká společnost.

Bylo snazší nemyslet, dokud měla něco na práci. Jenže jakmile dovařila jídlo, nemohla se vyhnout tomu, aby dočetla dopis od Briana, který předtím nacpala do kapsy. Nedokázala ho číst okamžitě. Málem ji zničil už fakt, že nějaký dopis existuje, a první věta, která potvrdila Stilesovy domněnky.

Celý její život, všechna rozhodnutí, cokoliv udělala… Bylo to její? Pokud tohle všechno mohl Brian vidět už tenkrát, znamenalo to, že na tom nemohla nic změnit?

Osud. Najednou to slovo dostávalo úplně jiný význam. Už se nezdálo jako blábol. Už mu nedokázala nevěřit. V ruce měla důkaz.

„Třeseš se.“ Derek ji sledoval z konferenčního stolku, na kterém seděl. Z nějakého důvodu ignoroval místo na hnědém manšestrovém gauči s odřenými rohy a vytahanými nitěmi, přestože byl neskutečně pohodlný. Dával jí prostor.

To teď byla vlastně jeho hlavní denní náplň; dávat jí prostor.

„Promiň,“ zamumlala nesoustředěně a přitáhla si nohy blíž k sobě.

Tiše a nevěřícně frknul. „Omlouváš se, že se třeseš?“

„Promiň,“ hlesla znovu, když se na něj podívala. Zoufale zavrtěl hlavou.

„Přestaň se omlouvat. Je ti zima?“ zeptal se a hlas mu při otázce zjemněl.

Zavrtěla hlavou.

„Mluv se mnou,“ požádal ji. Uvědomoval si, jak moc ironická ta žádost je, když vychází od něj? Popotáhla a utřela si nos do hřbetu ruky, bylo to automatické gesto, protože nebrečela a nos měla už nějakou chvíli suchý. Naštěstí.

„Nejsem si jistá, co bych měla říkat,“ zamumlala a upila hořkou tekutinu, kterou tentokrát už nevyplivla. Možná měl Derek pravdu. Dalo by se na ni zvyknout. Tak za deset, dvacet let.

„Co tě tak vyděsilo?“

Nevěřícně se na něj zadívala. To jako vážně? Hystericky se uchechtla. „Chceš to chronologicky nebo abecedně?“

„Co třeba podle důležitosti?“ navrhl a ignoroval osten v jejím tónu.

„Co třeba, že je vlastně jedno, jak se, kurva, rozhodnu, protože můj život očividně probíhá podle nějakých podělaných pravidel s předem daným výsledkem?!“ štěkla na něj. „Nebo že jsem nedokázala prohlédnout tak chabě maskovaný vzkaz od vlastního bratra?! U všech bohů, vždyť mi to Stiles musel vysvětlit! Stiles, který neměl tušení, jaký můj bratr byl, na to na rozdíl ode mě přišel!“ Nadechla se, protože z ní slova padala rychleji, než jak stíhala nabírat kyslík. „A taky to, že jsem celé roky spala s dopisem, ve kterém mi Brian vysvětluje, proč je můj život, jaký je, i když už je celé roky mrtvý!“ Sípavě lapala po dechu a hrnek se jí v rukou třásl tak, že jí z něj kafe stříkalo na kalhoty. Derek jí ho sebral z rukou a postavil na stolek vedle sebe. Idu napadlo, že tam mokrý hrnek udělá kolečko.

„Není celá ta věc s předvídáním budoucnosti víc postavená na faktu, že je člověk díky své povaze předvídatelný? Dá se přece odhadnout, jak kdo zareaguje. Neznamená to, že je tvůj život pevně daný až do smrti.“

Zamračila se. „Odvoláváš se na pravděpodobnost?“

Trhnul rameny. „Spíš na zákon akce a reakce. Každý člověk reaguje na podněty podle zažitých vzorců, tudíž se dá jeho chování předvídat.“

Ida našpulila pusu, jak nad tím přemýšlela. „To je docela chytrý argument,“ přiznala pak.

Derek pozvedl obočí v lehce pobavené grimase. „To znělo otřesně překvapeně.“

„Promiň,“ zašklebila se provinile.

„A už jsme zase u toho omlouvání,“ povzdechl si.

„Ne. To je dobrý. Já- Já asi vím, jak to myslíš. Děkuju. To pomohlo,“ přiznala. Pořád sice měla pocit, že má vnitřnosti ze železa, ale to železo už nebylo rozžhavené do běla. Protřela si pálící oči; přišlo jí, jako by strávila hodiny na sněhové pláni, která jí odrážela slunce do očí. Jen bez sněžné slepoty jako finálního výsledku.

Derekova teze nemohla vysvětlit všechno, ale dokázala částečně zmírnit ten nejhorší strach. Obavu z toho, že by Ida už do smrti nemohla nic změnit. Když dokáže změnit sebe, může změnit svoji budoucnost. Stačí se jen dost snažit.

Přesto… pořád tu byl fakt, že Brian předpověděl Dereka. Dopis to říkal jasně, Derek byl ten, o kom byla jeho báchorka. Vlastně… už ne báchorka, jen upravená vize. Trocha toho pohádkového žargonu, a z vize se stal uvěřitelný vymyšlený příběh.

Ta představa byla jednoduše příliš.

Ida přestala věřit na pohádkové prince ještě dřív, než mohla vůbec začít. Nikdo takový neexistoval, ale jestli si někdy ve slabé chvilce představovala, že takový existuje, zasazovala ho do Brianovy povídačky.

A teď byla jednoduše zmatená. Nemohla se rozhodnout, jestli být nadšená, zklamaná nebo to zkusit ignorovat.

Čím víc si přála uskutečnit třetí možnost, tím míň jí připadala možná.

„Tobě ta představa nevadí?“ zeptala se po chvíli, jak jí až v ten moment došlo, že se to vlastně netýká jen jí.

Chvíli se zdálo, že se jí zeptá, co má na mysli, ale pak si to musel rozmyslet. Prsty si projel už zase krátkým strništěm a podrbal se na tváři.

Šokovaně na něj zírala. „Tobě to nevadí,“ odpověděla si sama.

„Spíš mě to nepřekvapuje,“ připustil trochu neochotně. Její výraz mu musel naznačit, že by měl svoji myšlenku rozvést. A vysvětlit - nejlépe v prezentaci s obrázky a grafy. „Byl jsem mimo, když jsi zmínila poprvé, co tvůj bratr uměl. Měl jsem díky tomu pár bezesných nocí, ale to už je týdny zpátky. Takže… zvykl jsem si na tu představu.“

„Že je možné předvídat budoucnost, nebo na to, že jsi v podstatě neměl na výběr, než skončit se mnou? Protože to by naznačovalo, žes věděl, jak to je, a neřekl mi to, což bych-“

„Na představu předpovídání budoucnosti,“ skočil jí do toho Derek, jak se začala intenzita jejího hlasu stupňovat. Netvrdila ještě před nedávnem Stilesovi, že není ječící typ?

Přikryla si tvář rukama. „Omlouvám se. Tohle totálně nezvládám,“ zamumlala do měkké kůže dlaní. „Pořád si nejsem jistá, jestli to není jen nějaký nový druh noční můry. Připadám si tak trochu nereálně. Na druhé straně, neděje se tu nic, co se běžně děje v mých nočních můrách, takže…“ Pokrčila rameny.

Derek vypadal klidně a vyrovnaně jako vždycky.

Zase jsi to ty, kdo se hroutí. Proč tě to vůbec překvapuje?

Pravda. Proč ji to vůbec překvapovalo…

„Vedeš si docela dobře. Ne každý den dostáváš dopisy od bratra, co je-“ Odmlčel se.

„Mrtvý? Jen to klidně řekni. Brian je mrtvý a pořád toho ví o mém životě víc než já. Ví, že jsem s tebou, ví, že jsem těhotná, a očividně ví, že nežiju zrovna klidným životem. Alespoň tak soudím z jeho kryptických poznámek, co mě teď budou strašit i v bdění, protože proč bych si, u všech ďasů, měla dávat pozor na lišky?!“ Vzdychla si a rukama se zatahala za vlasy, aby svůj mozek přinutila soustředit pozornost na jednu věc a ne lítat od myšlenky k myšlence jako zfetovaná včela. „Bohové, kéž bych teď dokázala usnout a měsíc se neprobudit. Nebo rok. Smrt ve spánku se teď jeví ještě lákavější než dřív.“

„Přestaň.“ Spustila ruce a zadívala se na něj. Mračil se, rty stažené do úzké linky. „Nemáš důvod panikařit, copak se něco mění?“

„Já nevím. Mění? Protože do teď jsem si myslela, že všechno, co udělám, závisí jen na mně a mých volbách. Do teď jsem si myslela, že se můžu sbalit a jít, jenže očividně bych tím narušila Brianův velký kosmický plán. Mám vůbec právo něco takového udělat?“

„Sbalit a jít?“ zeptal se potichu. „Chtělas odejít?“

Překvapeně se na něj podívala. „Co? Ne. Proč bych měla odcházet?“ zeptala se nechápavě.

„Teď jsi řekla, že sis myslela, že můžeš. Takžes nad tím přemýšlela?“ Vypadal rozčileně, ale jinak než před chvílí. Zdálo se, že… panikaří?

Narovnala se. „Dereku,“ oslovila ho tiše. „Nikam nejdu.“

Nevypadalo to, že by ji vnímal. Ruce opřené o kolena se mu sevřely do pěstí, tělo vibrovalo napětím, zuby skřípaly téměř slyšitelně. Instinktivně se k němu natáhla a sevřela jednu jeho ruku do své. Překvapeně zamrkala, když ucítila v dlani jeho teplou kůži. Bylo to dlouho, co se ho naposledy dotkla.

Muselo ho to překvapit stejně jako ji, protože se trochu uvolnil, zelené oči rozšířené údivem.

„Nechci nikam jít,“ zopakovala klidně. „Rozhodně ne bez tebe.“

Sledovala, jak znovu zavřel oči a vydechl. „Já- Dokážu se držet stranou. Jen ode mě neodcházej,“ požádal ji potichu.

Smutně se usmála. „Jako bych toho snad byla schopná. Omotal sis mě kolem prstu dřív, než si jsem ochotná připustit. Teď se musíš smířit s tím, že se mě jen tak nezbavíš.“

Derekova tvář se uvolnila. „S tím dokážu žít.“

„Ve skutečnosti od tebe nemůžu utéct, i kdybych snad chtěla. Vždycky mě dokážeš najít,“ poznamenala a rukou si přejela po cejchu na krku.

„Radši bych, kdybych tě hledat nemusel. Už nikdy,“ dodal a propletl jejich prsty. Ida se kousla do rtu, jak ji na chvíli ovládla touha se mu vytrhnout. Překonala ji ale, teď nebyl ten správný čas na sobectví.

„Děsí mě to,“ přiznala Ida. Derek k ní zvedl tázavý pohled. „Jak moc mě pohlcuješ. Čeho všeho jsem ochotná se pro tebe vzdát. Nechci to dělat a přece si v tom nedokážu zabránit. Já prostě…“

„Co?“ zeptal se, když nepokračovala.

„Chci zpátky svoji svobodu. Nechci skončit jako tvůj stín.“

Překvapeně mrknul. „Nechci tě jako svůj stín,“ zavrtěl hlavou. „Mám rád tvoji nezávislost. Pomáhá mi udržet si čistou hlavu.“

„Vážně?“ zeptala se užasle. Kývl. „Takže není tvůj záměr, aby se můj život točil jen kolem tebe?“

Uteklo mu tiché zasmání. „Ne. Ale vím, co máš na mysli. Moje perspektiva se změnila, co ses rozhodla souhlasit, že se mnou zůstaneš. Naučil jsem se nevěřit příběhům, co mi vyprávěli, ale byla v nich čistá pravda; vedle družky se zbytek světa stane nepodstatným, tak to prostě je.“

„Pořád pro mě slovo druh nic neznamená, ale ten pocit, co popisuješ, znám. Jen mi dělá problém se s ním smířit.“

„Je to neustálý život na hraně,“ pronesl Derek pomalu, čelo nakrčené v přemýšlivém výrazu.

„Co?“

„Mít druha. Nevím, jak bych ti vysvětlil ten pocit.“ Volnou rukou si promnul kořen nosu a pak jí mávl do prostoru mezi nimi. „Je to jako žít v ráji, který stojí na podlaze z křišťálu. Když se ten křišťál rozbije, spadnu přímo do pekla.“

„Zajímavá metafora,“ zamumlala. „Co ten křišťál představuje?“

„Tebe.“

Takovou upřímnost nečekala. Derek to pronesl tónem beze stínu pochybnosti.

„Takže ty říkáš, že…“

„Jsi největší odměna a zároveň největší hrozba,“ kývl krátce. „Vlkodlak ztrátu druha málokdy přežije, ale ne proto, že by si lehnul a umřel smutkem. Postihne to jeho příčetnost. Potlačí pud sebezáchovy.“

„Myslíš tím, že zešílí žalem?“ zeptala se nevěřícně. To znělo až moc jako z béčkového filmu. Jenže Derek se tvářil pořád stejně vážně. Na něco si vzpomněla. „Peter měl družku.“

Derek nevypadal překvapeně, že to ví. Překvapená byla ona, když řekl: „Byla těhotná.“

Ida zalapala po dechu a bezděčně se schoulila.

Těhotná družka? Byl div, že Peter zvládl být v Idině blízkosti, muselo to v něm probouzet vzpomínky. Bohové, vždyť ona za ním dokonce šla, aby jí těhotenství potvrdil!

Jeho družka uhořela v tom domě stejně jako zbytek Derekovy rodiny.

Ida si jako zásah bleskem vybavila ten neskutečný pocit bolesti, když si myslela, že je Derek mrtvý. Jako by ji někdo rozerval na kusy a některé z nich schoval. Nedokázala se za žádnou cenu spojit dohromady. Přišlo jí, že už to nikdy v životě nedokáže.

Vyděsilo ji to k smrti.

Jak můžeš strpět představu takové závislosti na někom jiném?

Závislost je relativní pojem.

Je to tvoje největší slabina. Může tě zničit, že o něj přijdeš. Jak s tím chceš žít?

Nenechám si ho vzít.

Jak?!

Když ho ochráním, ochráním sebe.

Ida se zadívala na svoje ruce. Najednou se to všechno zdálo jasné. Pořád doufala, že tu je nějaké jiná možnost, že existuje něco, co by mohlo zabránit, aby ještě někdy prožila takové šílenství. Jenže ono nic neexistovalo. Stála na podlaze z křišťálu a jediné, čím mohla zabránit pádu do pekla, byla snaha za každou cenu ten křišťál ochránit. Pokud ho nic nezničí, nikam se nepropadne.

Ergo, pokud bude dost silná, aby ochránila Dereka, nemá se čeho bát. Pokud ho bude mít u sebe, neexistuje nic, co by ji mohlo srazit na kolena.

On není balvan, co ji táhne ke dnu, ale záchranný kruh, co ji drží u hladiny.

Ve špičkách prstů ji lehce zabrnělo.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 32.: