OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 28.

04.02.2014 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1527×

Probrala ji facka. Vyjekla. Tvář jí hořela. Vlastně – obě tváře jí hořely. Tohle nejspíš nebyla první facka, kterou dostala.

„Kurva,“ ulevila si a zvedla pohled. Před ní stála lehce rozkročená Kali. Bosá, s dlouhými drápy, jako obvykle. Dlouhé vlasy trochu pocuchané, jako by nedávno běžela, oči rudé a s úsměv, který Idě postavil chloupky na krku. „Proč nejsem překvapená?“ zeptala se ale namísto druhé možnosti (hysterického křiku) a narovnala se tak, aby se mohla opřít hlavou o židli – k té byla mimochodem přivázaná. Velmi pevně.

„Jsi chytrá,“ usmála se Kali, ale z nějakého důvodu to vůbec neznělo jako pochvala, spíš jako výsměch.

„Ty moc ne,“ poznamenala Ida. „Vážně si myslíš, že mě nenajdou?“

Pokrčila rameny. „Vážně myslíš, že mi to vadí?“ Sáhla do kapsy a vytáhla lahvičku s tmavě modrou tekutinou. Ida ztuhla.

„Ne.“

Kali se potěšeně usmála. „Takže to poznáváš? To jsem ráda, nemusím ti nic vysvětlovat. Jsem si jistá, že tentokrát to dopadne dobře. Pro mě,“ dodala a spokojeně máchla rukou za sebe. „Mám je. A s tebou na mé straně… Řekněme, že mi tvoje smečka nedělá starosti. Ani dva alfové.“

Ida se rozesmála. Nemohla si pomoct. Ano, v tom rozhodně bylo neuvěřitelné množství ironie, ale to na tom nic neměnilo. Nedokázala přestat.

Až když ji Kali chytila za vlasy a prudce jí škubla hlavou vzhůru, záplava smíchu utichla. „Co?“ zavrčela na ni.

„Klidně to do mě nalej,“ pokývla Ida hlavou k lahvičce. „K ničemu ti to nebude. Od našeho posledního setkání nemám žádnou moc. Až přijdou - a obě víme, že přijdou – budu na ně jen koukat a ječet. Vlastně dost možná zase omdlím.“ Pobaveně se na Kali šklebila, nemohla si pomoct.

Další facka, kterou dostala, jí zanechala na tváři škrábance po drápech. Přetnuly jí ránu od větve, na kterou se Idě podařilo zapomenout. Teď ji znovu ucítila a zašklebila se.

„Lžeš,“ pronesla Kali. Ida zavrtěla hlavou.

„Víš, že ti lhát nemůžu. Poslechni si moje srdce,“ vyzvala ji. Kali nepatrně naklonila hlavu ke straně a Ida se usmála. „Nemám. Žádnou. Moc.“ Každé slovo pronesla pomalu; mazlila se s nimi. Neskutečně ji těšilo, že to mohla říct. Poprvé jí přišlo dobré, že všechna její moc zůstala zablokovaná spolu s kusem minulosti, ke kterému se nechtěla vracet.

Kali vztekle zavrčela a čtyři vlkodlaci za ní se přikrčili.

„Jak to?!“ štěkla a Ida pokrčila rameny. Tedy, pokusila se, byla příliš pevně spoutaná na to, aby se jí to podařilo. Kali se k ní přiblížila, předklonila se a opřela si ruce o její stehna. „Něco v tom musí být. Byla jsi až moc silná na to, aby to z tebe zmizelo. Co se stalo? Jak to vrátíš?“ Ida znovu pokrčila rameny. „MLUV!“ zařvala Kali a obličej se jí na krátkou chvíli přeměnil do beta formy. Zdaleka už to nebyla taková fešanda, když přišlo na zarostlé čelo a tesáky.

„Nedokážu to vrátit,“ pronesla Ida klidně, protože i když věděla, že by to šlo, byla si zároveň jistá, že to nedokáže. Nebude se k tomu vracet, obejde se bez moci.

Zabije tě. Probuď svou moc a budeš to ty, kdo je zabije!

Kali na ni vycenila zuby, ale pak se zarazila. Ida mohla přímo skrze její oči vidět, jak se jí v mozku rodí nápad. „Vsadím se, že vím, jak v tobě tvou moc obnovit,“ pronesla alfa spokojeně a dlouhým drápem přejela Idě po bradě. Ta mlčela a pozorovala ten zlověstný výraz. Nesnášela, když Kali něco napadlo. Končilo to špatně pro všechny zúčastněné, kromě Kali samotné. „Vsadím se,“ zopakovala potměšile, „že tvůj pud sebezáchovy je silnější než cokoliv, co ti brání v užívání tvé síly.“ Ida bezděčně zatajila dech a Kali se spokojeně usmála. „Věř mi, nikdo neumí pud sebezáchovy probouzet tak dobře jako já.“

„Tak to nefunguje,“ namítla Ida, ale byla to zbytečná námaha, a ona to věděla. Kali pokrčila rameny v podivně rozpustilém gestu.

„Nevadí. Stejně to zkusíme. Když to zabere – dobře; když ne, alespoň si užijeme trochu zábavy. Mám ve své smečce taky pár talentů, víš?“ Otočila se na skupinku. „Vy, hlídat. Ty,“ ukázala na tmavovlasého vlkodlaka, který ji unesl, „pojď sem.“

Když se postavil pod zářivku opuštěného kadeřnictví, poznala jeho obličej. Byl to ten, který jako první napadl ji a Jacksona v lese. Pořád se na ni díval, jako by byla kus masa a on měl fakt velký hlad. Dělalo se jí špatně.

„Tady Jednička má zajímavé záliby, Ido,“ pronesla Kali spokojeně a její jméno vypustila ze rtů téměř mazlivě. „Je to takový můj student. Taky jednoho máš, že ano? Toho neschopného troubu, jak jen se jmenuje?“ otočila se na Jedničku. Něco jí pošeptal. „Ah ano. To je on. Děsné jméno. Ale to je teď jedno. Jen jsem ti chtěla říct, že máš tu čest posloužit nám jako učební pomůcka.“ Kali zatřepala prsty s drápy a usmála se. „Lekce první, jak hluboko můžeš zatnout drápy, aniž by kořist vykrvácela.“

Ida vykřikla, když ji drápy zasáhly do tváře. Jednička vypadal fascinovaně. Zopakoval po Kali úder přes její druhou líc a alfa se spokojeně usmála.

Další rány na sebe nenechaly dlouho čekat a Ida neměla sílu nekřičet, i když se snažila. Spodní ret si rozkousala do krve; tak moc se pokoušela.

Spáry dopadly na rameno a roztrhly oblečení, kůži i maso.

Tohle už zažila. Přežila to předtím, přežije to i teď.

Jednička přišel s nápadem. Neslyšela ho, protože šeptal, ale brzy na něj přišla sama. Odešel a když se vrátil, nesl v rukou misku. Kali jí zvedla tvář vzhůru a pevně ji držela. Ida instinktivně zavřela oči.

Ještě nikdy tak nekřičela, jako když jí silně slaná voda stékala do ran na obličeji.

Ido!

Zamrkala, když to uslyšela. Kali s Jedničkou ale nijak nereagovali. Spokojeně se bavili o tom, kam vést příští úder, čímž ji nejspíš chtěli vyděsit. Dařilo se jim to.

Možná si to jen představovala. Zoufalství už jí muselo zamlžit mozek. Škubala sebou, když jí rozdrásali stehna. Od křiku už v ní rachotilo jako ve starém výfuku. Zvuky, co vydávala, už se ani nepodobaly křiku, spíš chropotu.

IDO!

„Dereku,“ zašeptala vysíleně. Třeba je blízko, možná ji uslyší. Ona ho přece slyší, nebo ne? Nespletla by si Derekův hlas.

„Ten se ještě chvíli neukáže, zlato. Nechali jsme pachové stopy jinde a sem se dostali kanálem. Nemá šanci tě tu vyčmuchat, ne dřív, než v tobě probudíme to, co potřebujeme.“

„Jdi k čertu,“ hlesla Ida a snažila se myslet na těch několik posledních míst, která ji ještě nebolela. Představovala si, že se z nich šíří nebolest tam, kde je její kůže rozervaná na cáry. Nefungovalo to.

„Ale, ale, těmhle způsobům ses naučila od něj? Od tvého druha?“ pošklebovala se Kali. Ida k ní vyčerpaně zvedla pohled. „Jistěže to vím. Táhne z tebe do dálky. Jsi jím přímo nasáklá,“ ohrnula nos nechutí. Jemně jí nadzvedla bradu. „Zamilovala ses do velkého zlého vlka, Karkulko? Měla ses poučit z pohádek, malé holčičky si s vlky nehrají. Ne, pokud se chtějí dožít dospělosti,“ dodala s úšklebkem.

Ida mlčela a odvrátila od ní pohled.

Proč ji nikdy nenapadlo, že by se to mohlo stát?

„Dostal jsem nápad,“ ozval se Jednička. Idě vytryskly tiché slzy. Z jeho posledního nápadu se ještě pořád úplně nevzpamatovala. Snažila se nemyslet na to, co s jejími ranami slaná voda udělá. Nikdy nebyla marnivá, takže co sejde na pár jizvách. Hlavně, když to přežije. Pokud to přežije…

Proč se nepokusíš? Projdi trochou té bolesti kvůli přežití!

Překvapeně vydechla, když ucítila, jak jí rozvazují ruce. Shodili ji ze země na podlahu. Kali si klekla před ni a prsty jí opatrně odlepila zkrvavené vlasy z obličeje. „Jednička ti ukáže, jaké je to hrát si s vlky. Jsem si jistá, že se tvoje moc umoudří, ale jestli ne-“ zmlkla a pokrčila rameny. „Dokážu porazit Dereka i bez tvé pomoci,“ prohlásila, pak se zvedla a odešla. Ida se za ní zmateně dívala, dokud neuslyšela hudbu. Překvapeně sebou škubla a podívala se přes rameno. Jednička odkládal na špinavý pult mobil, z jehož nekvalitního repráku se linuly tóny Tainted Love od Soft Cell. Ida vůbec nic nechápala, dokud neucítila ruce na opasku kalhot. Jednička jí škubl tak, aby ležela na břiše.

Pokusila se vzepřít, ale přišla si slabá jako moucha. Ruce jí klouzaly na špinavé podlaze, která byla na několika místech kluzká krví.

Její krví. Možná proto se cítila tak slabá.

Hudba se odrážela od stěn a mísila se s šustěním látky, stejně jako s kňouravými zvuky, o kterých ani nevěděla, že je vydává. Pokusila se obrátit na bok, ale bylo to jako zkoušet přeprat balvan. Proti vlkodlačí síle by to bylo těžké, i kdyby byla v pořádku.

Chtěla mu poručit, aby přestal, ale vyšlo z ní jen naříkavé zasténání. Zasmál se.

„Pobavíme se,“ dostalo se jí odpovědi. Chytil ji za zraněná stehna a silně stiskl. Bolest ji donutila povolit; lehce se vecpal mezi ně. „Možná bys měla zkusit přidat pár slz, aby to stálo za to,“ ozvalo se jí u ucha výsměšně. Vzápětí si v agónii prokousla i horní ret.

Měla ses pokusit! Mělas hledat svoji moc…

Tentokrát žádná milosrdná tma nepřišla. Minuty utíkaly, ale Ida se soustředila jen na jediné. Je to jen maso. Tělo není víc než maso. Maso se zahojí.

Jenže tohle mučení nebylo namířené jen proti ní. Tohle bylo kvůli Derekovi. Výsměšná facka, až ji najdou.

Bylo ironií, že ve chvíli, kdy jí došlo, že mohla s Derekem mít něco víc, ztrácí ho pro moc, o kterou se nikdy neprosila.

-----

Choulila se v rohu, když přišli.

Slyšela je venku. Nářek. Vrčení. Jekot plný bolesti.

Bylo jí to jedno. Už na tom nezáleželo.

„Tady je!“ Poznala ten hlas. Cora. Přesto, když se k ní přiblížila, nedokázala neucuknout. Schovávala si tvář pod pažemi, kolena přitažená k bradě.

„Kriste,“ ozval se další. Peter. „Coro, nesahej na ni.“ Ano. Nasahejte na mě. Nechtě mě tu a jděte pryč. Ida jim to říkala. Křičela to na ně, ale jen v duchu.

„Ale-“

„Derek zešílí,“ zamumlal Peter a v jeho hlase zněl náznak opravdové hrůzy.

„Ido,“ zašeptala Cora.

„Jděte pryč,“ zaprosila Ida ochraptělým hlasem. „Prostě jen… jděte pryč,“ zopakovala zoufale a ještě víc se schoulila, nehledě na rány, které bolely pořád stejně, ne-li víc.

Že do místnosti vešel Derek, poznala okamžitě. Vzduch kolem zhoustl, pach krve se znásobil a celou místnost rozvibroval jeho vztek. Stačilo mu pár kroků, aby se zvuk drápů přiblížil na dosah. Přesně tolik, kolik jí stačilo, aby se sesypala.

Se zakňučením se zkroutila, břichem přitisknutá k podlaze. Jeho vztek ji zavalil. Připadala si jako pod balvanem.

Připadala si nehodná.

Kdykoliv jindy by se té myšlence zasmála, ale teď jí připadala naprosto přesná. Nezasloužila si, aby se jí dotkl. Když se o to pokusil, zoufale se odplazila mimo jeho dosah a roztřásla se.

Odešel. Cítila, jak se vzdaluje, slyšela zvuk drápů na betonu, ale nic se nezměnilo. Balvan na ní ležel dál.

Někdo se rozkřičel a zase rychle zmlkl.

„Potřebuješ ošetřit,“ ozvala se potichu Cora. Ida ucítila lehký dotek na rameni a škubla sebou. „No tak. Jsem to jen já. Neublížím ti. Přísahám, jenom tě ošetřím. Krvácíš.“

Ida se se zaváháním pootočila. Ztuhla, když se měla otočit úplně, ale další jemný dotek ji donutil. Ozvalo se několik zalapání po dechu a zavrčení. To okamžitě ztichlo, jak někdo vyběhl ven.

„Pojď,“ pronesla Cora a hlas se jí u toho třásl. Ida se pokusila postavit, ale krutě selhala už na prvních dvou palcích. Než mohla znovu dopadnout na podlahu, Cora ji chytila do náruče a zvedla. Ida se schoulila. „Bude to v pořádku.“

Ida neměla to srdce jí říct, že nebude. Nic nemohlo být v pořádku. Když procházeli kolem Petera, Idina ruka vystřelila a sevřela vlkodlakovu paži. Cora ztuhla.

„Neodpustí mi to, že ne?“ zeptala se Ida potichu, aniž by se na něj podívala.

Přesně jak doufala, Peterův hlas zněl vyrovnaně. „Myslím, že to neodpustí sobě.“

To je mnohem horší, pomyslela si Ida. „Není to jeho vina.“

Chvíli bylo ticho, než Peter tvrdě pronesl. „Tím si nejsem tak jistý.“ Ida ruku spustila a Peter vyšel z vybydleného kadeřnictví před nimi.

„Ježíši,“ slyšela Scotta zalapat po dechu a pokusila se schovat Coře pod bradu. Dívka na to ale byla moc malá, a tak jí jen zabořila zraněnou tvář do vlasů.

Další vrčení rozvibrovalo vzduch. „Zabijeme je,“ ozvalo se zuřivě. Ten hlas Idu překvapil. Byl to Jackson.

„Nevěděli jsme to! Přísaháme, neměli jsme tušení, co se tam dělo. Kali nás poslala pryč!“ ozývaly se vyděšené hlasy.

„Neměli tušení?“ ozval se Peter posměšně. „Co jste si mysleli? Že tam s ní hrajou kanastu?!“

„Jednička,“ hlesla Ida potichu a všechno ztichlo. „Jednička. Jednička. Jednička,“ opakovala šílenou rychlostí. „Jednička.“

„Šššš. Šššš. Ido, to je dobrý. Podívej. Támhle je,“ zamumlala Cora, ale Ida ho nechtěla vidět. „A taky támhle. A támhle. A kousek i tady vedle,“ dodala Cora s temnou radostí v hlase. Ida tedy přece jen vypletla tvář z tmavých vlasů a rozhlédla se kolem.

Byli ve starém obchodním domě. V hale. Kus od nich byly nepojízdné eskalátory a všechno pokrývala špína a prach. Na podlaze kolem nich byly kusy těla. Asi metr a půl nalevo od ní a Cory ležela noha. Rozcupované torzo kus od hranatého betonového sloupu.

„Dobře,“ zamumlala. „Dobře.“

„Můžeme tě teď vzít do nemocnice?“

Ida vzlykla, cítila se jako jedna velká otevřená rána. Někdo zakňučel. Nejspíš Isaac.

„Kali?“ zeptala se místo toho.

„Ještě není mrtvá, ale brzo bude. Derek po ní jde a tentokrát ho už nesetřese. Byla zraněná.“

Jako by to chtělo něco potvrdit, zaslechla Ida tlumený výkřik. Byl v něm strach a bolest. Ale podle Idy ne dost. Vůbec ne dost.

-----

Je v nemocnici.

A bude v nemocnici nejspíš ještě několik dnů. Přinejmenším.

Požádala, aby k ní nikoho nepouštěli, a tak jediní, s kým mluvila nebo spíš koho ignorovala, byli lékaři a sestry. Melissa jí přinesla lék od Deatona, který na tom prý trval. Byla jí za to vděčná. Nešlo jí ani tak o zranění, která to mělo pomoct vyléčit - ve chvíli, kdy je nechala, aby ji vzali do nemocnice, bylo rozhodnuto, že se zranění nezahojí beze stop - stála o dvanáct hodin bezesného spánku, které jí lék zaručil.

Dvanáct hodin, kdy nemyslela na to, co se stalo. Kdy neopovrhovala svojí neschopností. Kdy mohla ignorovat pouto, které ji volalo Derekovým hlasem.

Dvanáct hodin, kdy si neuvědomovala, že mohla ztratit víc než jen jeden život. Drobné srdce pořád tlouklo. Možná kdyby netlouklo, bylo by to snazší. Mohla by od všeho utéct. Napořád.  

„Ahoj,“ ozvalo se potichu ode dveří. Ida se otočila a zmateně zírala na Lydii.

„Řekla jsem, že sem nemají nikoho pouštět,“ pronesla potichu a otočila se zpátky k oknu.

„Jo. No. Nevědí, že tu jsem,“ přiznala Lydie. „Necháš mě vyhodit?“

Ida mlčela. Zrzka obešla její postel a sedla si na židli mezi postelí a oknem. „Je mi to líto.“

Nepotřebovala lítost. Nepotřebovala nic jiného, než být sama. Natáhla se pro zvonek na sesternu.

„Počkej,“ vyhrkla Lydie. Ida se automaticky zarazila. „Počkej,“ zopakovala pak o něco klidněji, „alespoň mě nech říct, kvůli čemu jsem přišla.“ Ida pořád nic neříkala, ale ani se nesnažila zvonit. Čekala, co z Lydie vypadne. „Vím, že to muselo být strašné. Pravda, neprošla jsem si tím samým, ale pár traumat už za sebou mám. Nepomůže ti, když od sebe budeš držet lidi, kteří tě mají rádi.“

„Je to všechno?“ zeptala se Ida mdle.

Lydie si povzdechla, ale pak se zamračila. „Ne. Vlastně je tu pár dalších věcí. Danny se dozvěděl o vlkodlacích, Scott s ním o tom mluvil a zařídil, že to nikomu nepoví, jenže Danny odmítá vídat Isaaca. Ten je naprosto zoufalý už jen z toho a taky z té záležitosti kolem tebe, to, že ho od sebe držíš dál, všechno jen zhoršuje. Cora přestala chodit do školy. Nehne se z domova a čeká, až jí zavolají, že může za tebou. Stiles se jí pokouší dělat společnost, ale je na tom stejně jako ona, jen v bledě modrém. Scott se snaží vypořádat se čtyřmi novými vlkodlaky, ale je na to s Jacksonem sám, protože Derek už tři dny sedí tady v nemocnici a čeká. Proklouznout kolem něj bylo mimochodem zvlášť těžké, musela jsem jít přes prádelnu.“

„Všechno?“ zamumlala Ida otupěle. Nechtěla na to myslet. Nechtěla ty informace v hlavě.

„Ne. Allison, kterou ani nemáš ráda, je stejně na prášky jako všichni ostatní a mně se po tobě stýská. A mně se nestýská po nikom! Dobře, možná po Jacksonovi, ale to je jiné. Když Allison odjela na čtyři měsíce do Francie, nebylo to ani náhodou tak těžké jako tyhle tři dny. A Peter… no, kdoví, co dělá Peter,“ pokrčila rameny trochu nejistě.

„Je mi to jedno,“ zamumlala Ida a se zamrkáním zahnala rodící se slzy.

„Není.“ To prohlášení bylo tak nesmyslně rozhodné, až se Idě zkroutily koutky do úsměvu. Okamžitě toho nechala, protože rány na obličeji se ještě úplně nezahojily.

„Mělo by být.“

Lydie se usmála. „Nemělo. Rodina nebo smečka, je jedno, jak tomu říkáš, potřebuješ nás stejně, jako my potřebujeme tebe. A zrovna teď se tvoje smečka rozpadá.“ Lydie se zvedla, vylovila z kabelky Idin iPod a položila jí ho na noční stolek. Bez dalšího slova obešla postel a sevřela kliku dveří.

„Řekni jim, že můžou přijít.“

„Všichni?“ zeptala se Lydie potěšeně.

Ida ale zavrtěla hlavou. „Ne. Derek sem nesmí.“

Zrzka se zachmuřila. „Jsi si jistá?“

Ida se otočila zase zpátky k oknu. „Ano. Nechci ho vidět.“ Nechci, aby on viděl mě.

Lydie krátce kývla a vyšla ven. Dveře se s tichým klapnutím zavřely a Ida s trhaným výdechem nechala slzy volně téct. Štípalo to jen nepatrně.

Proč?

Ida se v posteli schoulila bez ohledu na zranění.

Jdi pryč. Nech mě být.

Chtěla si to přát upřímně, možná by potom vážně zmizel.

-----

První se objevila Cora s Isaacem. Netrvalo to ani dvě hodiny. Vešli do pokoje tak opatrně, jako by tam na ně čekala bomba k deaktivaci.

Ida věděla, že musí vypadat mizerně, měla obvazy v podstatě všude, ale ty nejstrašidelnější byly na obličeji. Cora zůstala u dveří, ale Isaac ne. Téměř místnost přeběhl a zastavil se až těsně u postele.

Díval se na ni s nejistým pohledem a ruce měl napůl natažené.

„Ahoj, vlče,“ zamumlala a podala mu jednu ruku, kolem které se opatrně, ale pevně obmotal, jako by se účastnil konkurzu na liánu.

„Ahoj,“ zamumlal a s oddaným pohledem se usadil vedle postele, tak blízko, že na ní téměř z poloviny ležel.

„On se vzpamatuje, uvidíš,“ zamumlala a volnou rukou zlehka prohrábla vlnité vlasy. Modrý pohled se zatřpytil slzami. Lydie měla pravdu. Isaac byl na střepy. „Dej mu trochu času. Ne všichni vlkodlaky skousnou snadno. Ale on to zvládne. Jeho kluk, nejlepší kamarád a část přátel jsou vlkodlaci. Vlastně mu ani nic jiného nezbývá,“ pousmála se Ida a Isaac jí to trochu nejistě oplatil.

„Jak ti je?“ ozvala se ode dveří Cora tiše.

„Strašně,“ odpověděla Ida popravdě. „Ale bude mi hůř, jestli se rozbrečíš, takže toho nech a pojď si sednout,“ vyzvala ji co nejmilejším tónem a lehce trhla hlavou k židli.

Cora poslechla, ale vrhla po ní postranní pohled, když pronášela: „Já nebrečím. Isaac to zvládá za nás za oba.“

„Hej!“ ozvalo se v protestu, ale neznělo to nijak zvlášť dotčeně.

„Už jsem unavená a to jste teď přišli,“ povzdechla si Ida a sklouzla níž, aby si mohla položit hlavu na polštář. „Jak to jde ve škole? Mám se ptát, jaká historka provází tenhle pobyt v nemocnici?“

„Jsi hrdinka. Našli díky tobě zmizelé studenty, ale jak jsi to udělala, to se neptej. Zařizoval to Peter se šerifem. Pokud vím, tak nikdo ve škole neví o tom…“ nejistě se odmlčela. Ida ztuhla v okamžitém návalu vzpomínek, ale rychle je zase vytěsnila.

„To je dobře.“

„A jak-“ začala Cora, ale Ida zvedla ruku.

„Nechci o tom mluvit. Jak se má Stiles?“

„Čeká na chodbě,“ zamumlal Isaac a jemně se jí tváří otíral o hřbet ruky. „S Derekem,“ dodal jakoby nic.

Ida se zamračila. Nehodlala s Derekem mluvit.

„Jsi na něj naštvaná?“ zeptal se Isaac. Uhnula pohledem.

„Naštvaná? Proč bych měla být naštvaná?“

Isaac pokrčil rameny, ale Cora našpulila pusu. „Protože tam nebyl a neochránil tě. Nejsi naštvaná na nás? Taky jsme tě neochránili,“ zamumlala provinile, jako by slyšela ten nepříjemný hlas v její hlavě, který už hodiny opakoval jediné:

Nebyl tam. Neochránil tě.

„Nejsem naštvaná na nikoho,“ prohlásila Ida rozhodně ve snaze přehlušit je i své myšlenky. „Tedy, alespoň na nikoho živého. Je Kali mrtvá, že ano?“

„Jo. Natrhaná na drobno. Doslova.“

Ida se spokojeně usmála. Mělo by se jí z té představy udělat alespoň špatně, ale ona byla jen spokojená, že Kali dopadla, jak dopadla. Stejně jako Jednička.

„Co ti čtyři vlkodlaci?“ zeptala se a nedokázala skrýt nechuť v hlase. Popravdě by je taky raději viděla na kousky. „Slyšela jsem, že dávají Scottovi zabrat. Proč mu nepomůžete?“

Oba nastejno vztekle zavrčeli.

Cora se vzpamatovala jako první. „Nemůžeme. Skočila bych jim po krku, jen bych je viděla, a Isaac je na tom stejně. Dokonce i Stiles prohlašoval, že je měli zabít. Derek ještě pořád zuří, když se o nich někdo třeba i jen zmíní.“

„Oni nic neudělali,“ pronesla Ida měkce s velkým sebezapřením.

Isaac se vztekle zašklebil. „To je právě ten problém.“

„Oh. Takže stavíte na precedentu, že kdo zločinu nezabrání, jako by ho sám spáchal? To je trochu tvrdé.“

Oba pokrčili rameny. Nevyčítala jim to, milovala je za to. Nekriticky je zbožňovala za jejich snahu ji mstít.

„Pojďte ke mně,“ vyzvala je a rozpřáhla ruce. „Opatrně,“ dodala, když viděla rychlost, s jakou se zvedli. Počkala, až se jí uvelebí každý u jednoho boku, a jemně je hladila ve vlasech. Chvíli bylo úplné ticho, vlčata měla zavřené oči a spokojeně se usmívala.

Ida se sama po chvíli uvolnila a pokoušela se trochu relaxovat. Bylo to snazší, když tentokrát nebyla napojená na žádné přístroje.

„Oh,“ vydechl najednou Isaac a opřel se o loket a očima dokořán.

„Co se děje?“ zeptala se Ida starostlivě. Obrátil k ní velké modré oči, ještě víc zvětšené údivem.

„Já ho slyším,“ vydechl a naklonil se trochu dopředu. Natočil hlavu, jako by jí chtěl přiložit ucho na břicho, ale zůstal skoro dvacet čísel od ní. „Coro, slyšíš to taky?“

Bruneta napodobila jeho pozici a se zavřenýma očima se zaposlouchala. Široce se usmála, když uslyšela to, co Isaac. Ida je trochu přepadle pozorovala. Vypadali tak nadšení.

„Zavolejte dovnitř… Stilese,“ dodala po menším zadrhnutí. Její prvotní touha byla po Derekovi, ale to nemohla. Nedokázala by se mu podívat do očí. A už vůbec nechtěla, aby se on díval na ni. Zaprvé tušila, že to není hezký pohled, a za druhé by mu to ublížilo ještě víc než její slabost.

Vlčata se po sobě podívala, ale pak Cora vytáhla mobil a vyťukala krátkou zprávu.

Dveře se otevřely téměř okamžitě a dovnitř nakoukla Stilesova pihovatá tvář. „O co jde? Pyžamová párty?“ zeptal se s úsměvem. Ida mu ho srdečně vrátila. Stiles nikdy nezklame.

„Oni tvrdí, že slyší srdce, tak jsem si řekla, že si sem musím pozvat někoho, kdo je stejně hluchý jako já, abych si nepřipadala odstrčeně,“ pronesla s úsměvem a mávla na něj, ať jde dovnitř. Přešel k nim a postavil se u nohou postele opřený o pelest.

Podíval se na ni přes hlavy rozzářených vlkodlaků a jedním pohledem jí sdělil naprosto všechno. Někdo by mohl tvrdit, že Stilesovou hlavní doménou jsou slova, ale Ida zastávala názor, že je nejlepší v komunikaci pohledem - tak jako Derek. Měli překvapivě mnoho věcí společných, i když celkově byli protiklady.

Lehce na něj kývla, ale úsměv, který mu věnovala, byl přinejmenším falešný, což kvitoval starostlivým zamračením. Němě naznačila ‚později‘ a on lehce kývl; tím byl celý jejich vážný rozhovor u konce.

„Neměl by u tak významného okamžiku přítomný i otec?“ zeptal se Stiles a s úšklebkem sledoval, jak se vlčata předhání v tom, kdo uslyší srdce z větší dálky.

„Ne,“ vyhrkla Ida rychle. Stiles lehce nakrčil čelo. „Totiž jo, ale ne teď. Dokážu se vyrovnat s vámi, ale ne s ním. Potřebuju trochu času. To není nepochopitelné, ne?“

„Není,“ přitakal Stiles. „Asi by to neznělo tak hrozně, kdyby on nevypadal tak pateticky, ale tak… Je to Derek, zubožené výrazy jsou jeho parketa.“ Ida se na něj lehce zamračila, ale jeden koutek jí lehce cukl v souhlasném úsměvu.

„To dělá to obočí,“ zamumlala Cora bezděčně.

Ida se zazubila, ale namítla: „Proti jeho obočí ani slovo. Patří k jeho lepším částem.“

„On má i nějakou horší část?“ zachechtal se Stiles.

„Jo. Ego. To je rozhodně jeho horší část,“ zamumlala Ida potichu, ale myslela spíš na jeho zbrklost. Stiles se zazubil a vlčata po ní vrhla souhlasné pohledy. Idě zakručelo v břiše, natáhla se po mobilu, aby se podívala, kolik je hodin. „A kruci, to už je tolik? Dneska se s tou večeří nějak flákají. Mohli byste to omrknout?“ požádala Coru s Isaacem. Ti se zašklebili, ale přikývli. Ida se usmívala, dokud se za nimi nezavřely dveře.

Málem se rozbrečela. Stiles obešel postel tak, aby se mohl posadit na židli, kde dřív toho dne seděla Lydie. Jenže on si ji bez okolků přisunul blíž.

„Je to zlé,“ konstatoval. Přikývla.

„Lydie říkala, že jsou ve srabu,“ kývla hlavou ke dveřím.

Stiles se zamračil. „Tak ses rozhodla je z toho vytáhnout? I když jim vlastně celou dobu lžeš do obličeje?“

„Není to lhaní. Jen nechci, aby si se mnou dělali hlavu víc, než je nezbytně nutné.“

Nevesele se uchechtl. „Smiř se s tím, takhle to ve smečce chodí. Každý si dělá hlavu se vším. Pamatuju si doby, kdy mi Derek fakt lezl krkem, a stejně jsem si o něj dělal starosti, když se vypařil na moc dlouho. Ze zkušenosti můžu říct, že oprávněně, většinou se pak odněkud vynořil napůl mrtvý nebo alespoň napůl šílený. A to jsem se ani do smečky nepočítal.“

„Dělal to často?“ 

Stiles obrátil oči v sloup. „Nemáš ani představu. Jen jsem tak trochu doufal, že bys po něm nemusela přebrat štafetu.“

„Jo,“ ušklíbla se nevesele, „začínám uvažovat, že bych si tu mohla jeden pokoj koupit, dost možná by to ve finále vyšlo levněji. Třikrát sláva zdravotní pojistce.“

„Jak já říkám, sarkasmus je známkou dobrého zdraví,“ zahlaholil optimisticky. „Dostaneš se z toho,“ pronesl pak už vážně.

Nejistě se na něj podívala. „Jsem vyděšená,“ hlesla. Zatvářil se chápavě, ale byla si jistá, že nechápe. „Myslím opravdu. K smrti vyklepaná.“

„Pochopitelné. Nestane se každý den, že by tě někdo znásilnil,“ zamumlal. Byl v podstatě první, který to tak otevřeně pojmenoval. Dokonce i doktoři se tomu termínu vyhýbali.

„O tom nemluvím,“ zavrtěla hlavou. Stiles překvapeně pozvedl obočí. „Nerada bych si to zopakovala, ale obětování bylo horší. Maso se vždycky uzdraví. Děsí mě něco jiného.“

„Co?“ zeptal se Stiles potichu. Ida zamrkala a trochu zaklonila hlavu ve snaze zahnat slzy. Nechtěla brečet. Jestli něco v tuhle chvíli nepotřebovala, bylo to škytání uprostřed slov. Brečet může sama po tmě.

„Derek je vlkodlak. Navíc alfa. Tohle musí brát jako vrcholnou zradu. Co když to nedokáže překousnout? Co když to já nedokážu překousnout?“ šeptala. Ať už byl Derek kdekoliv, nechtěla, aby ji slyšel.

„To myslíš vážně?“ zeptal se nevěřícně. „Jasně. Myslíš to vážně. Jsi magor. Ale chápu, ještě jsi ho neviděla, nemáš tušení, jak moc mizerně na tom je.“

Tušení Ida měla, jenže nevěděla, proč je na tom mizerně. Mizérii mohl způsobit i jeho vlk, který se rozhodl, že pro ně není dost dobrá.

„Neopustí tě,“ prohlásil Stiles rozhodně.

Ida si mávla k obličeji. „Už předtím mezi námi byl nepoměrný rozdíl, co když si tohle sundám a můj obličej budou jedny velké piškvorky? Copak by mohl žít vedle někoho takového?“

„Neopustí tě,“ zopakoval Stiles zatvrzele a doprovodil to zamračením. „Ty tomu pořád nerozumíš, že ne? Něco ti řeknu. Derek. Se. Usmívá.“

„Co?“ zamrkala nechápavě. Usmívá? Jako právě teď?

„Derek se nikdy neusmíval. Nikdy v životě jsem ho neviděl se upřímně usmát. Vůbec nikdy. Dokud jsi nepřijela ty.“

„Nikdy?“

„Ne. Teda, pokud nepočítám tu aféru, kdy musel na policii odvádět pozornost, abych se mohl vloupat k tátovi pro klíče od cel. To jsem ho viděl usmát se na policajtku, která měla noční směnu. Mohla by jí za oknem bouchnout supernova a ona by si toho nevšimla,“ pronesl kysele. „A to ani zdaleka nebylo upřímný.“ Ida se jemně pousmála, tentokrát upřímně.

„Je to síla, viď?“ zamumlala chápavě. „Když se usměje, je mnohem nebezpečnější, než když si nechá narůst drápy.“ Pak našpulila pusu. Nemohla si pomoct. „Odváděl pozornost?“

Stiles se zazubil. „Jen s ní flirtoval. Myslím, že i jeho smysl pro povinnost má svoje meze. Žárlíš?“ popíchl ji.

„Možná,“ pronesla nerozhodně. Zavrtěl nad tím hlavou.

„Nepokoušej se odbíhat od tématu. Neopustí tě.“

Pochybovačně na něj zírala. „Baví tě to opakovat?“

„Ne. Věř mi, nebaví. Vlastně nechápu, proč tě o tom musím ujišťovat. I kdyby vás na ulici potkal slepej cizinec, bylo by mu jasný, že je ten blb po uši zamilovanej. Což by se už samo o sobě mělo stát osmým divem světa,“ pronesl rozhodně.

„Není do mě zamilovanej,“ odmítla Ida jeho teorii, „jsem jeho družka.“

Stiles na ni nechápavě zíral.

„Co?“ zamračila se.

„To byl nejspíš ten největší protimluv, co jsem kdy slyšel,“ poznamenal. „A že už jich trenér Finstock vypustil hromadu.“

„Nebyl. Ale na tom nezáleží. Já prostě…“ Nedokázala najít slova. „Nechci, aby na mě mluvil nebo se mě dotknul nebo mě litoval… Když ho sem nechám jít, něco z toho určitě udělá. Nejspíš to udělá všechno najednou.“

Na to Stiles neměl co říct. Mlčeli, dokud se nevrátila vlčata s jídlem. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 28.: