OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 27.

03.02.2014 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1584×

Připadala si trapně. Všechno kolem nich se mohlo každou chvíli zhroutit a udusit je v prachu a sutinách, a ona se nedokázala přestat usmívat.

Seděla v kantýně a trhala na kousky zeleninový sendvič, zatímco ostatní kolem se bavili o tom, co zatím věděli.

„Z naší školy se pohřešují tři,“ řekl Stiles, zatímco listoval záznamy, které měl v mobilu. Nejspíš i sledoval, jestli se neobjevily nějaké novinky.

„Tak odkud jsou ti další?“ zamračil se Scott.

„Nemusí to být studenti,“ poukázala Ida, vytržená ze snění, když do ní Cora drcla loktem. „Ten, co mě napadl jako první, rozhodně nevypadal na studenta, i když starý taky nebyl.“

„Hádal bych mu devatenáct nebo dvacet,“ přikývl Jackson a ukousl si pořádný kus kuřete. Ida se snažila nemyslet na to, že mu ho závidí. Pořád se držela svého rozhodnutí, že bez ohledu na chutě masu odolá.

„Takže co?“ zeptal se Stiles. „Neomezuje se jen na střední školu? Proč si teda rovnou nevybere nějaké dospělé chlapy?“

„Protože je u nich nižší šance, že kousnutí přijmou,“ poznamenala Ida. Všichni se na ni překvapeně zadívali. „Co?“ zeptala se. Bezděčně si přejela jazykem po zubech, jestli se jí na nich něco nezachytilo.

„On může přeměnu ovlivnit věk?“ podivila se Allison.

„Derek vám to neřekl?“ zeptala se Ida překvapeně. Zavrtěli hlavami. „Je to tak. Největší šanci mají lidé mezi třinácti a pětadvaceti. Tělo se v tom období hodně mění, a tak má větší šanci vypořádat se i s takovou změnou, jakou je přeměna na vlkodlaka. Mladší nebývají dost silní. Derek si nevytvořil smečku z teenagerů proto, že by ho to těšilo,“ poznamenala trochu posměšně.

„Takže Kali přeměňuje lidi, kteří jsou v tomhle věku? To se nám to docela zúžilo, ne?“ Isaac vypadal, že ho to potěšilo.

„Vlastně ne. Víme, že se snaží hledat oběti mezi dospívajícími kluky, kteří se nechají snadno odlákat stranou. Je dost silná na to, aby si s nimi poradila, nebo si to alespoň myslí.“

„Blíží se úplněk,“ pronesl Scott zamyšleně. „Zvládne je i při něm?“

Ida se zachmuřila. „Pochybuju,“ ozval se namísto ní Isaac. „Při našem prvním úplňku jsme byli jen tři a Derek nás zvládnout nedokázal.“

Ida se na něj překvapeně podívala. „Ale nikoho jste přece nezabili,“ namítla.

Isaac kývl. „Našel jsem svou kotvu a pomohl mu Boyda uklidnit, Ericu omráčil sám. Bylo to o fous.“

Cora se na něj překvapeně zadívala. „O tvém prvním úplňku? Páni. To nedokáže jen tak někdo.“

Scott se trochu překvapeně zamračil. „Ne?“

Ida se potichu zasmála. „Ne, Scotte. Je důvod, proč se zkazky o vlkodlacích táhnout celou lidskou historií. Je běžné, že vlkodlakům trvá, než se naučí ovládat, zvlášť když nemají dobré vedení. Krvežíznivost a touha zabíjet je jejich primární touhou. Derek měl štěstí, že si členy smečky vybral tak dobře,“ poznamenala a věnovala Isaacovi pyšný úsměv.

Scott se uculil. „Chceš říct, že za úspěch nemůžou jeho vůdčí kvality?“

Ida obrátila oči v sloup. „Jasně. Povídej mi o nich ještě trochu,“ ušklíbla se, ale pak zvážněla. „Derek nebyl vychovaný, aby byl alfou. Je ale Hale, jeho vlkodlačí dědictví je silnější a čistší, než má většina vlkodlaků - a teď mluvím o světovém měřítku. Možná mu to potrvá, ale bude skvělým alfou. Speciálně, když zvládne alespoň malinko potlačit svoje ego,“ dodala, aby svoje prohlášení odlehčila. Podívala se na Scotta. „Nebuď na něj tak tvrdý. Vím, že si myslíš, že je příliš bezohledný k životům ostatních, ale pro něj je jeho smečka na prvním místě. Teď, když víš, jaká je potřeba po smečce, dokážeš pochopit, proč do tohohle světa vtáhl Isaaca a Boyda s Ericou, ne?“

Scott se zamračil, ale pak kývl. „Chápu, proč to udělal, jen si pořád myslím, že to dělat neměl.“

„Mohli odmítnout,“ namítla Ida. Isaac přikývl.

„My to chtěli, Scotte,“ zamumlal potichu a alfa se na něj zadíval. Nakonec povzdechl. „Dobře. Přestanu mu to předhazovat, o to ti šlo, ne?“ zeptal se Idy a ta se spokojeně usmála.

„Vidí sice svět trochu jinak než ty, ale má tě rád, Scotte,“ pronesla potichu a zvedla pohled k jeho udivené tváři. „Jsi nový alfa na jeho území a on se tě ani jednou nepokusil vyzvat,“ objasnila mu.

„Nechci jeho území a on to ví, ne? Tak proč by to dělal?“ Ida si povzdechla a odložila sousto, které si chtěla vložit do pusy. Ostatní je potichu pozorovali.

„Na tom nezáleží. Pokud se střetnou alfové, vždycky se musí jeden z nich podřídit podmínkám toho druhého. Jsou momenty, kdy to dělají dobrovolně, jako například při setkáních, ale to jsou jen krátkodobé záležitosti a existuje na to něco jako protokol. Tahle situace je jiná. Derek tě měl vyzvat ve chvíli, kdy ses rozhodl, že přijmeš svůj post alfy.“ Cora při jejích slovech souhlasně kývala. Scott vypadal zmateněji než předtím.

„Tak… proč to neudělal?“

Ida se na něj zadívala se zoufalstvím. Jak to může nevidět? „Protože tě považuje za svou rodinu, Scotte. A vlkodlaci neútočí na svou rodinu. Pokud tedy nejsi psychotický strýc, který si začal,“ dodala s pokrčením ramen.

„Oh.“ Scott vypadal zaskočeně. A nebyl sám, Stiles, Allison, Jackson, Lydie, ti všichni vypadali překvapeně. Jen Isaac s Corou se tvářili, jako že to pro ně není taková novinka.

Chvíli bylo ticho. Scott držel v prstech vlastní kus obalovaného kuřete a lehce jím klepal o tác. „Myslel jsem si, že mnou jen manipuloval,“ pronesl pak a zněl zamyšleně. Nechápavě se na něj podívala. „Když jsme se poznali a on mě zachránil před lovci, řekl, že jsme bratři. Po všem, co se stalo, jsem si byl jistý, že se mě jen pokoušel dotlačit k tomu, abych mu pomohl.“

„Možná se snažil,“ pokrčila rameny, Scottovo obočí tázavě vystoupalo vzhůru. „Nemůžu ti říct, co si myslel tehdy. Ale co si myslí teď, to je něco jiného…“ S povzdechem odšroubovala víčko a napila se. „Jen na to zkus příště myslet, až s ním zase budeš mluvit,“ požádala ho. „A jestli mu povíš, co jsem ti tu teď řekla, zařídím, aby se ti až do konce života každou páteční noc zdálo o kopulaci s chobotnicí.“

Allison vyprskla smíchy, když uviděla Scottův výraz, a přerušila tím napětí u stolu. Ostatní se pochechtávali a Ida se spokojeně ušklíbla. Ignorovala Stilesův nešťastný povzdech, kterým oznamoval světu, že jeho dnešní noční můra se mu právě usídlila v mozku.

-----

Ida se rozhodla, že odpoledne půjde na trénink lakrosu spolu s ostatními. Lydie byla od Jacksona naprosto neoddělitelná, co se vrátil, Allison, co se dala znovu dohromady se Scottem, na tom byla podobně a Cora chtěla podpořit Stilese.

„Nějaký pokrok?“ zeptala se Ida potichu po tom, co spolu s Corou zajásala nad zákrokem, který se Stilesovi opravdu povedl – prvním a nejspíš i posledním.

„Co myslíš?“ zeptala se Cora s až příliš nevinným výrazem. Ida se zašklebila.

„Ještě pořád visí na Lydii, nebo už se konečně od té pupeční šňůry odstřihnul?“

„Pokud mluvíte o Stilesovi, tak můžu s radostí prohlásit, že už mým směrem dlouho nechrlil žádné šílené lichotky,“ naklonila se Lydie dopředu a strčila hlavu mezi Idu a Coru.

„Posloucháš cizí rozhovory?“ vrhla na ni Ida káravý pohled.

Lydie si odfrkla. „Samozřejmě. Vždycky poslouchám cizí rozhovory.“ Ida se zašklebila a nekomentovala to.

„O co jde?“ naklonila se dopředu i Allison, která seděla vedle Lydie za Corou.

„Podle všeho o Coru a Stilese,“ vysvětlila Lydie briskně. Cora po ní vrhla zamračený pohled. Allison se na ni zvědavě zadívala.

„Chodíte spolu?“

„Ne.“ Když to Cora říkala, znělo to víc než jen nespokojeně.

„Ale na plese jste byli spolu,“ ozvala se Lydie s přemýšlivým výrazem. Ida se pousmála a nezmiňovala schůzku, kterou si ti dva domluvili při loučení.

„Vypadal, že se dobře baví,“ připojila se Allison.

Cora zavrčela a Ida jí jemně položila ruku na koleno. Vlkodlaci se neradi nechávali zahánět do kouta.

„Co se mi tak zmiňoval,“ pronesla Ida klidně a přilákala jejich pohledy na sebe, „tak se bavil skvěle.“

„Říkal ti něco?“ vyhrkla Cora rychleji, než se stačila zarazit. Lydie se široce zašklebila.

Ida ale jen pokrčila rameny. „Nevyptávala jsem se. Jen jsem se zdvořile zeptala, jak si užil ples, nic víc.“ Lydie si opovržlivě odfrkla. „Není moje vina, že se tak rozkecal,“ dodala potměšile.

„To bylo zákeřné,“ poznamenala Lydie a znělo to až znepokojivě uznale. „Takže?“

Ida si povzdechla a uklidňovala sama sebe tím, že po ní Stiles nechtěl žádnou přísahu mlčenlivosti. „Ples si užil a svůj mnohaletý plán na získání Lydie vzdal už před týdny. Jen si prý musel po tolika letech odvyknout. A co se týče tebe,“ zadívala se na Coru, „říkal, cituji: ‚Je to Haleová.‘“

Cora se nejistě ušklíbla. „A to znamená?“

Lydie s Allison se rozesmály. Ida se taky lehce uchechtla. „To znamená, že se mu líbíš. A že ho děsíš,“ vysvětlila. „Věř mi. Mám jedinečný náhled na věc.“

Cora se rozesmála. „Derek tě děsí?“

Ne doopravdy. Už ne. Ale to nikdo vědět nemusí. A navíc tu pořád byly momenty… „Samozřejmě. Vím, že mi neublíží, alespoň ne fyzicky a záměrně, ale probůh… Dokáže se podívat tak, že mám občas chuť si sloupat vlastní kůži a položit mu ji k nohám jako dárek na usmířenou.“ Cora vybuchla smíchem, čímž k nim přilákala spoustu pozornosti.

„Když takhle děsí tebe, tak nechápu, jak s ním můžou ostatní přežít první setkání,“ zavrtěla hlavou.

„Tebe nikdy neděsí?“ zeptala se Allison překvapeně. Její vztah s Corou nebyl zrovna vřelý, ale tak jako Ida, i Cora po čase podlehla Allisoninu kouzlu a začala s ní normálně mluvit.

Derekova sestra zavrtěla hlavou. „Pokud mi vyloženě nevyhrožuje, tak ne. Ale to je asi tím, že já znala toho Dereka, kterým byl kdysi; ochotného dostat se do průšvihu, jen aby mi zvednul náladu,“ usmála se a pak zesmutněla. „Občas pořád nemůžu uvěřit, že se tak moc změnil. Většinu času se chová jako úplně jiná osoba.“

„Ty ses taky změnila, nebo ne?“ zeptala se Ida jemně a Cora kývla.

„Jo. To asi jo.“

„Fajn,“ pronesla Lydie ostře. „Konec s tou pohřební náladou. Zpátky k tématu. Stiles… Randíte nebo ne?“ Rozhodně se nezdržovala nějakým zaobalováním.

Cora se otočila k hřišti, kde právě Stiles předbíhal Dannyho, jen aby chytil míček. Úspěšně ho minul a ten ho trefil přímo do helmy. Jackson se vedle něj zlomil smíchy v pase. Všechny se otočily stejným směrem, ale Ida si přesto všimla malého pousmání, které Coře uteklo, když jí Stiles rozpačitě mávl.

„Jo. Asi randíme.“

-----

Po tréninku dál seděly na tribunách, povídaly si a čekaly, než se vrátí kluci z šaten.

Cora byla ta, která to slyšela první. Vyskočila na nohy, čímž upoutala pozornost ostatních.

„Co se děje?“ zeptala se Lydie, ale Cora místo odpovědi zavětřila. Allison ze své tašky vytáhla dvě ze svých oblíbených dýk a začala se rozhlížet. Ida vylovila foukačku.

„Co se děje?!“ zopakovala Lydie naléhavě, i když to musela vědět stejně dobře jako ostatní. Cora to ani nemusela říkat, přesto skrze zuby procedila:

„Vlkodlaci.“

Kromě nich po tréninku na hřišti nikdo nezůstal. Proč si to Ida neuvědomila dřív? Měly jít s ostatními. Takhle tu jen dřepěly jak křepelky na střelnici.

Seběhly z místa, kde seděly, a přesunuly se na hřiště. Postavily se zády k sobě a snažily se vidět na všechny strany.

„Odkud?“ zeptala se Ida Cory.

„Nevím,“ zamračeně odtušila bruneta a nejistě se rozhlížela. „Mám pocit, že se blíží-“

„Z několika směrů,“ dopověděla za ni Ida. „Jo. Tak to bylo i předtím. Zdá se, že je to jejich oblíbená taktika. Hádám, že ani netušíš, kolik jich je.“

„Ne.“

„Volám Jacksonovi,“ vyhrkla Lydie. Nikdo ji nezastavil. Objevili se hrozně rychle. Tak rychle, že se Idě zdáli rozmazaní. Neměla šanci zamířit.

Cora zavrčela a Ida ji chytla za bundu, když proti nim chtěla vyběhnout. „Zůstaň u nás,“ poručila. „Allison, nemáš ještě něco?“ zeptala se Ida, aniž by z nich spustila oči. Allison se rychle ohnula a z vysoké boty vytáhla nůž, který jí beze slova podala. „Díky.“

„Jacksone! Jsou tu ti vlkodlaci, vraťte se!“ vyjekla Lydie do telefonu v momentě, kdy první z nich překročil okraj hřiště. Bylo jich pět a všichni kluci, přesně jak si mysleli.

Ida se bezděčně rozhlédla, jestli neuvidí Kali, ale nikde nebyla. A co hůř, nikde nebyl ani Derek. Říkal, že bude hlídkovat kolem školy, takže proč tu teď nebyl? Ani jeden z důvodů, které ji napadaly, nebyl dobrý.

„Jsou na cestě,“ hlesla Lydie a zastrčila si telefon zpět do kapsy. Ida se rozhlédla a povzdechla si. Lydie to pochopila. „Nestihnou to, že ne?“ Ida neodpověděla, svým způsobem tím ale řekla všechno, co měla na mysli.

Cora vyzývavě zavrčela. Vlkodlaci se pohnuli všichni najednou. Ida měla v jedné ruce nůž, ve druhé šipku, potřebovala jen, aby se některý z nich dostal dost blízko.

Slunce už zapadlo a šero bylo s každou minutou větší, vlkodlaci se pohybovali tak rychle, že snad jen Cora byla schopná je vidět jasně. Ida slyšela, jak čísi drápy roztrhly látku; následné zaskučení ji zahřálo u srdce, protože bylo na Coru příliš hluboké. Pak se ale musela začít soustředit na svou vlastní obranu. Jantarově žluté oči se zastavily jen kousek před ní. Jen tak tak stihla zvednout ruku s nožem, aby se střetla s výpadem ostrých drápů. Cítila, jak nůž zajel do masa, ale nebylo to dost.

Jedním máchnutím jí vlkodlak ruku s nožem odrazil a chytil ji pod krkem. Zachrčela, když ji zvedl, a mávla druhou rukou. Šipka se mu zabodla do prsou. Nebyla to silná rána, takže se nezapotácel, ani ji nepustil. Jen otráveně zavrčel, než jeho sevření povolilo a on se složil na zem.

Slyšela Allison a Coru bojovat. Cítila Lydii, která se schovávala mezi nimi a tiskla se jí bokem k zádům. Chtěla ji uklidnit, ale netušila, co by řekla. Navíc její krk právě úplně dobře nefungoval. Ten vlkodlak ji stiskl neskutečně silně.

Ten nápad jí do hlavy vklouznul sám od sebe.

„Lydie, zakřič!“ vyjekla bleskově.

„Cože?“ nechápala zrzka. Další vlkodlak se před ní objevil jako duch a tentokrát už žádnou šipku neměla.

„Zakřič, Lydie. Jako bánší!“ Vrhla nůž, ale vlkodlak ho bez problému zachytil a odhodil do tmy. „Kurva,“ hlesla Ida ve chvíli, kdy ji ostré drápy popadly a zaryly se jí do paží. Vlkodlak jí smýknul a odhodil ji od ostatních. V ten moment se Lydie rozječela.

Ida se schoulila a zakryla si uši. Cora se vedle Lydie s kňučením zhroutila, stejně jako všichni vlkodlaci kolem. Allison neváhala a otočila se na Idu, aby ji zdvihla ze země.

„Mě nech, pomoz Coře,“ odbyla ji Ida a škrábala se na nohy. Lydie nedokáže křičet dlouho a ve chvíli, kdy přestane, je mají znovu na krku.

Cora se nebyla schopná hnout, a tak ji Allison doslova vláčela co nejdál od Lydie. Tay vyběhla směrem ke škole. Její jekot umlkl. Ida ji následovala a potřásla u toho hlavou.

Slyšela bánší na jiné úrovni než vlkodlaci. Ty prostě týral ten zvuk, Idu ničila ukrytá zpráva. Je jedno, jestli Lydie křičela, aniž by kolem byli mrtví, v jejím křiku byla ozvěna smrti, a Ida ji cítila v hlavě jako ostrý hřeb.

Někdo ji chytil za nohy. Vyjekla a upadla. Dlaně ji pálily, jak si je sedřela, ale horší bylo, že ji pevně svíraly ruce s dlouhými drápy. Přetočila se na záda a vykopla volnou nohou. Minula.

Vlkodlak jí věnoval děsivý zubatý úsměv a po zemi si ji přitáhl k sobě tak, že jí škubl za nohu. Vykvikla, protože její kotník takové zacházení vůbec neocenil. Útočník jí zblízka zavrčel do tváře a vycenil tesáky.

Ida ještě nikdy neviděla tak divoký pohled. A takový hlad.

Někdo zařval a vlkodlak od ní odtrhl pohled. Mávl jednou paží a odrazil Allisoninu dýku; s bolestivým zavrčením. Zranila ho, to Idu potěšilo. Zaklonila hlavu a uviděla, že se Allison i Cora vracejí zpátky na hřiště. Běžely směrem k ní, ale mezi nimi byli tři zbylí vlkodlaci.

„Jdeme,“ zavrčel na ni ten, co ji chytil, a přehodil si ji přes rameno. Snažila se mu vymanit, mlátila ho a kopala, ale nezdálo se, že by mu tím působila problémy. Běžel s ní někam pryč.

Za nimi se ozval řev její smečky. Kluci konečně dorazili. Ida si nepatrně oddechla, Cora s Lydií i Allison budou v pořádku.

Zvedla hlavu a ve stejnou chvíli dostala přes obličej tenkou větví. Cítila, jak jí kůže na tváři praskla a pálí. Vlkodlak se napjal a zavrčel.

Do háje.

Shodil ji z ramene na zem a zavětřil. Zíral na její tvář jako hypnotizovaný a z hrudi mu vycházelo dunivé vrčení. Poznala ten zvuk. Takhle zněl Derek, když chtěl lovit. Jenže tohle bylo nekontrolované, divočejší. Děsivější.

Vůbec si neuvědomila, že vydává nějaký zvuk. Dokud vlkodlak neztichl a ona se neslyšela. Odhodlaně stiskla rty, rozhodnutá, že tolik potěšení mu nedopřeje. Zvládne být zticha, zatímco ji bude párat drápy. Dokáže to. Dokáže!

Když se pohnul jejím směrem, měla pocit, že jí musí explodovat srdce. Místo toho ale jako by se zpomalilo. Všechno se zpomalilo.

A pak jí zkolaboval software a udělala se tma.

-----

Když se kolem něj vlkodlaci zkroutili jako hořící papír, došlo Stilesovi, že jsou v opravdovém průšvihu.

„Lydie?“ zeptal se a Scott s rukama na uších přikývl. Od Jacksona vpravo od něj se ozvalo zavrčení v podivně zoufalé tónině. Vzpamatoval se jako první a vyrazil směrem k lakrosovému hřišti. Isaac byl hned za ním.

Přijdou pozdě.

Stiles to věděl. Přijdou pozdě. Vždycky přijdou všude pozdě.

Scott se po něm otočil, ale Stiles jen mávl rukou. Nikdo z nich by se neměl zdržovat čekáním na něj, ubohého neschopného člověka, když je potřeba každá vteřina. Scott bez zaváhání poslechl a zmizel za zbylými vlkodlaky. Stiles byl ten, který měl dost času na všechny katastrofické scénáře, které mu jen jeho adrenalinem poháněný mozek zvládl naservírovat.

Když tam konečně doběhl, bylo po všem.

Lydie seděla na lavičce u tribuny a Allison ji držela kolem ramen. Měla roztržený rukáv a z dlouhého šrámu na předloktí jí látku bundy barvila krev. Khaki se měnila na tmavě hnědou jako umírající listí. Jackson stál dva kroky od nich, tváří obrácený ke stromům, tělo napjaté a ruce od těla, jako by chtěl zaútočit. Jenže nebylo na koho a jeho ruce i zbytek těla byly úplně lidské.

Oproti tomu Scott cenil tesáky a oči mu zářily červeně. Vrčel na Isaaca a Coru, kteří se před ním krčili na zemi. I oni krváceli z otevřených ran.

„Co se to, kurva-“ začal, ale přerušila ho Cora, když se obrátila. Tváře měla mokré od slz, ale přitom se tvářila rozzuřeně. S děsem si všiml, že jedna její ruka jí k tělu přiléhá ve špatném úhlu. Pak se na něj podívala. Nemusel se znovu rozhlížet. Už při prvním pohledu bylo jasné, že tu není.

Ida byla pryč.

„Ježiši,“ zamumlal a pro nedostatek jakýchkoliv jiných výrazů nebo myšlenek to jednoduše zopakoval, jen o něco hlasitěji: „Ježiši.“

„Šli po ní. Od začátku,“ ozvala se Allison zpoza něj. Otočil se k nim. Lydie zírala před sebe, tvář prázdnou. Takhle vypadala, když nedokázala udržet masku nezájmu, ale ještě nebyla ochotná to úplně vzdát. Takhle bylo taky snadné poznat, že se v ní děje něco silnějšího než jen obyčejný strach. Buď byla vyděšená, nebo panikařila. V obou případech se cítila bezradně. Jako když ji napadla slečna Blakeová.

„Jak- Je Ida- Byla-“ Stiles nedokázal dokončit ani jedinou myšlenku. Ani v jeho hlavě totiž nebyly kompletní. Jen rozrůstající se obava mu obtáčela mozek, který se nebyl schopný prodrat k pragmatičnosti, která jediná by teď mohla být užitečná.

„Nemůžeš za nima, Isaacu! Je jich moc, i když budete dva!“ vrčel Scott vztekle a chytil zraněného blonďatého vlkodlaka pod krkem ve chvíli, kdy se kolem něj zkusil prosmýknout. Pak jím praštil o zem a chytil Coru za pas, když zkusila to samé. „Dost! Musíte se zahojit! A potřebujeme plán!“

Plán? Stiles se v duchu ušklíbl nad tou ironií. Scott byl ten, co se vždycky chtěl jako první vrhat na pomoc, zatímco Stiles přicházel s plány, díky kterým skutečně mohli uspět. Za jiných okolností by byl na svého nejlepšího přítele hrdý. Teď na to neměl myšlenky.

„Ztratíme jejich pach!“ Isaacův hlas byla čistá panika. Nebyl rozčílený, že ho Scott držel. Jednoduše panikařil. Na nic jiného neměl kapacitu.

„Potřebujeme Dereka! Kde, do háje, je?“ Scott se rozhlédl, ale po alfovi nebyla ani stopa.

Jackson, který něměl víc než rychle mizící šrám na tváři, se pohnul, vyrazil směrem ke trojici, ale minul je. Doklusal téměř do poloviny hřiště a sehnul se k zemi. Když se narovnal, držel v ruce nůž. Stilese už ani nepřekvapilo, když si ho přidržel u nosu a zhluboka se nadechl.

„S pachem nebude problém,“ ozval se potom klidně.

„S čím pachem?“ ozvalo se za Stilesem zvědavě známým hlasem. Rychle se obrátil a všiml si, jak Allisonina zdravá ruka bezděčně sjela k noži za pasem. Peter vypadal nevzrušeně.  

„Proč mě nepřekvapuje, že ses objevil teprve teď?“ pronesl Stiles kousavě. Tohle bylo tak typické, že se mu z toho už ani nedělalo špatně. Peter byl jako sup, vždycky se objevil až po rvačce.

„Nemůžu se nechat rozptylovat pokaždé, když se někde rozječí slečna v nesnázích. Na druhou stranu, tohle není zrovna bezpečná doba. Bylo lepší se přesvědčit.“ Nejstarší vlkodlak přeběhl pohledem hřiště a zamračil se. „Kde je Ida?“

Stiles mlčel. Nikoho nejspíš moc nepřekvapilo, že to byla Cora, kdo mu nakonec odpověděl.

„Vzali ji.“

Peter se nezeptal kdo. Vzhledem k okolnostem by to byla úplně zbytečná otázka, a on nikdy nepokládal zbytečné otázky. Jen ty nepříjemné.

„Varoval jsem ho,“ řekl namísto toho zcela nečekaně, než se zeptal. „Kudy se dali?“

A znovu to byla Cora, kdo odpověděl. „Několika směry. Každý jinam. Neviděla jsem, kudy šel ten, co-“ Zmlkla.

„Derek bude chtít víc než jen to.“ Byla v tom jasná výhružka. Nebo spíš varování.

„Kdyby tu byl, nemusel by se ptát,“ ozvala se Lydie, která už se zřejmě trochu oklepala. Teď se mračila na Scotta, který měl ještě pořád ruce na obou mladých vlkodlacích patřících do Derekovy smečky. „Máme na něj teď čekat? Každá minuta jim dává náskok. Co když ji neunášejí, co když ji prostě zabijou, jakmile budou mít možnost?“ Možnost, kterou jim právě dáváme, říkat nemusela. Všichni to pochopili.

„Můžeme sledovat tohle,“ ozval se Jackson a mávl nožem v lhostejném gestu, „ale je to jen jeden pach. Jestli se rozdělili,“ trhl rameny a větu nedokončil.

Ida byla s někým, ale oni nevěděli s kým. Jít po jedné stopě byl risk, že ji ztratí. Ale nejít po žádné-

„Jacksone, jděte s Isaacem,“ přerušil jeho myšlenky Peter. Všichni se na něj překvapeně otočili. „Co?“ štěkl, jako by se ho ty pohledy dotkly. „Derek je jediný, kdo ji dokáže s určitostí najít, a ten tu není. Musíme zkusit, co se dá, a třeba se vám podaří něco zjistit. Zbytek tu na Dereka počká a půjde po nich s ním.“

„Kdo tě udělal velitelem?“ zeptal se Stiles zamračeně.

„Jde o Idu. A o smečce rozhoduje vždycky jen smečka. Jestli se ti to nelíbí, měl jsi přijmout moji nabídku, když jsi měl možnost,“ odsekl Peter a otočil se na Jacksona. Ten ještě chvíli přejížděl pohledem mezi Peterem, Stilesem a Scottem se znuděným výrazen, ale pak úsporně kývl a vytáhl Isaaca ze Scottova sevření. Oba zmizeli, jakmile Isaac nasál pach krve zraněného vlkodlaka.

Stiles jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „Paráda, takže teď děláme, co řekne kdejaký psychopat?“

„Jako by pro tebe naše společné zážitky nic neznamenaly,“ pronesl Peter se svým typickým úšklebkem. Všechny známky po stresu zmizely. Buď nikdy ve stresu nebyl, nebo je zvládl ukrýt. Stiles by vsázel na tu první možnost. Peter byl chladnokrevný zabiják a Stiles měl na jeho činy v několika případech výhled z první řady. Ani na vteřinu nevěřil tomu, co tu teď předváděl. Nezáleželo mu na smečce ani na Idě, ani co by se za nehet vešlo. Měl nějaký machiavellistický plán, jak se dostat k moci.

Stiles koutkem oka zahlédl pohyb a v dalším okamžiku byl v jejich středu zběsile vypadající černý vlk. Rudé oči se mu leskly a odráželo se v nich cosi, nejsnáze pospatelného jako šílenství. Prudce trhl hlavou ze strany na stranu, jako by se rozhlížel, a pak upřel svůj pohled na Petera, který udělal drobný krok kupředu.

„Je pryč.“ Vlk – Derek – zavrčel a Peter sebou trochu trhl. „Nebyl jsem tu. Skoro nikdo tu nebyl.“ Stiles neochotně uznal, že Peter má odvahu. On by se tváří v tvář takovému monstru neodvážil žádnou výtku naznačit. Netroufl by si na ni ani pomyslet. Jenže on si taky zatím neměl možnost uvědomit vůbec nic. Ještě pořád se nevzpamatoval z toho, že před ním vážně stojí skutečný vlk. Vlkodlačí vlk, jasně, ale měl čtyři tlapy, ocas, chlupy a plnou tlamu zubů. Nemluvě o těch očích. Hororový pohled hodný čestného místa v jeho sbírce nočních můr.

Jenže pak se vlk zachvěl. Nebylo to bezhlesné vrčení ani předzvěst útoku. Ne. Byl to obyčejný třas. Pak pozvedl tlamu k nebi a zavyl. Stiles ještě nikdy neslyšel nic žalostnějšího.

Dolehlo to na něj jako balvan. Derek se bál. V tom zvuku se nesla panika a výčitky svědomí. Uvědomoval si, že selhal. A Ida tu nebyla, aby ho uklidnila. Jenže teď nebyl čas na zpytování špatného svědomí.

Ida nebyla jen jejich smečka. Byla jeho Mistr. A, do háje, taky přítelkyně, i když tomu ještě pořád míval trochu problém uvěřit. Roztřeseně se nadechl a udělal krok kupředu. Někdo musel Derekovi připomenout, že na zpyptování svědomí bude čas, až Idu najdou. Stiles byl při stopování cizí smečky k ničemu, ale tohle bylo něco, co udělat mohl.

Bože, jen doufal, že u toho nepřijde o žádnou končetinu.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 27.: