OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 22. část 2.

26.01.2014 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1848×

„Nemůžu uvěřit, že s tebou vážně nějaká šla, Stilinski,“ ozvalo se vedle něj posměšně a Stiles se napjal. Už to přišlo. Ta neodolatelná touha chytit Jacksona za vlasy, praštit mu hlavou o stůl a následně ho utopit v míse s přeslazeným ovocným punčem.

Namísto toho se ho ale pokoušel zcela dospěle ignorovat.

„Jak dlouhos ji uháněl? Nebo jsi jí snad slíbil prachy?“

„Víš,“ otočil se na Jacksona přes rameno, „fakts mi nescházel. Nechceš se zase vrátit dělat dojem do Londýna? Nebo tam z tebe nebyli tak urvaný jako smetánka z Beacon Hills?“ Stiles se ušklíbl a naplnil i druhý pohárek s punčem. Zatím ho nikdo nestihl říznout, možná to mělo co dělat s trenérem Finstockem, který si přitáhl rybářskou sesličku a rozložil si ji u kraje stolu. Právě teď sledoval Stilese i Jacksona jako našňupnutá veverka, které někdo krouží kolem stromu se zimními zásobami.

„Závidíš, Stilinski? Štve tě hodně, že ty z tohohle města paty nikdy nevytáhneš?“

Stiles se zasmál, protože to bylo doopravdy směšné. Bez ohledu na to, co se v tomhle městě nebo v jeho životě děje, on rozhodně paty vytáhne. Jeho otec by ho radši zastřelil, než by dopustil, aby Stiles nešel na vysokou někam mimo Beacon Hills.

„Mysli si, co chceš, ale když dovolíš, čeká na mě někdo zábavnější než seš ty.“

„Lydie zmínila, žes ji zkoušel pozvat. Zase.“ Ten posměšný tón byl poslední kapka. Stiles odložil oba pohárky na stůl a otočil se čelem k té ještěří hlavě.

„Jo. Zkoušel. Víš, tady je teď taková věc, říká se jí přátelství. My s Lydií ve skutečnosti jedno máme. Ale chápu, že tomu nejspíš nerozumíš.“ Vřelo to v něm, ale i  tak se snažil udržet co nejlhostejnější tón.

Jackson si odfrkl. „Veř mi, Stilinski, já si všimnul. Nedá se přehlídnout, že se trochu pozměnili členové té vaší patetické bandy.“

„Myslíš té, co do ní patří i Lydie?“ Stiles se ušklíbl. „Jsem si jistý, že tvoje hodnocení ocení.“

Nagelovaný sportovec ztuhl a na vteřinu zaváhal, než se mu vrátil sebevědomý výraz. „Lydie můj názor zná.“

Stiles přikývl. „Já vím. A je jí naprosto ukradený. Jako ostatně každému, kdo měl tu smůlu, abys mu ho sdělil.“ Jackson se napjal.

„Dej si pozor, Stilinski,“ zavrčel na něj tlumeně, skoro neslyšně přes hlasitou hudbu. V další vteřině byl vedle Stilese Scott a atmosféra kolem se zničehonic změnila. Z výhružného postoje se Jackson stáhl do obraného během jediné vteřiny. Stilesovi to došlo okamžitě. Scott byl alfa, ergo byl silnější, ergo Jackson jako správný tyran stáhl ocas mezi nohy a dal se na ústup. Neměl koule na to postavit se alfovi. Stiles uznával, že to dokazovalo jistou úroveň inteligence. Ale možná to byl jen pud sebezáchovy.

„Přestaň dělat problémy, Jacksone,“ řekl Scott ostře a Stiles si vychutnával Wittemorův šokovaný obličej. Pravda, on nejspíš neměl tušení, že Scott krapet povýšil v potravinovém řetězci.

Stiles chvilku uvažoval o tom, že mu v tom vymáchá čumák, ale pak prostě jen sebral punč a s přátelským drcnutím do Scottova ramena se vydal zpátky za Corou. Ta na něj čekala na kraji parketu. Podal jí jeden pohárek.

„Promiň, že to tak trvalo. Srážka s blbcem.“

Pousmála se a podívala se přes rameno za něj. Nejspíš ale netušila, koho hledat, protože se zase vrátila pohledem k němu. „Hlavně, že jsi vyvázl bez zranění.“

Ušklíbl se. „Ale bylo to jen tak tak.“ Sledoval, jak Cora upila a vzápětí vytvořila škleb století.

„Eh, fuj,“ otřásla se a s nevírou sledovala, jak do sebe Stiles obrátil pohárek téměř na ex.

„Jo. To mi povídej,“ kývl pak hlavou a zapitvořil se nad cukrovou explozí, která se mu odehrávala v puse. Vsadil by půlroční kapesné, že na rozdíl od Cory při tom ale nevypadal ani za mák roztomile.

Málem se rozesmál nahlas. Kdo by to řekl, že jednou u některého z Haleů použije přívlastek roztomilý. Měl by si to někam zapsat, to bude rozhodně událost desetiletí.

Ale fakt byl, že to byla pravda. Když Cora nechutí nakrčila nos a lehce našpulila rty, vypadala jako úplně neškodná sedmnáctiletá holka v krásných šatech a očima plnýma něčeho, co Stilesovi dělalo kličku na vnitřnostech.

No do háje, to mu tak ještě scházelo.

-----

„Nesnáším to,“ zamumlala unaveně a otevřela oči. Za hlavou jí pípal nějaký přístroj, vedle postele seděl Derek. „Vážně. Nesnáším ten zvuk. Je hrozně otravný,“ postěžovala si a zvedla ruku, která měla na prstu připnutý snímač. „Co se stalo?“

„Omdlela jsi.“

Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozpadnout. „A dál?“

„Něco bylo špatně.“ Jemně mu stiskla silné prsty. Nadechl se. „Vzal jsem tě sem, ale zatím mi nic neřekli.“

Ida se zamračila a podívala se na Derekovu ruku položenou na jejím plochém břiše. Otevřely se dveře a dovnitř vešla Scottova matka. Usmála se, když viděla, že je Ida vzhůru. „Jak se cítíš?“ zeptala se a zkontrolovala údaje na přístrojích.

„Unavená,“ přiznala se Ida. Melissa McCallová přikývla a zvedla desky, které přinesla.

„Máme výsledky krevního rozboru.“

„A?“ zeptala se Ida, když se žena odmlčela.

„Nejsou tak dobré, jak jsem doufala,“ pronesla Scottova matka pomalu. „Ale není to ani úplně hrozné,“ dodala rychle, když viděla Derekův výraz, „i když by se to mohlo hrozným snadno stát. Některé hodnoty jsou skutečně vysoké. Hádám, že poslední týdny nebyly zrovna klidné?“

Ida se tiše zasmála. „Slabě řečeno.“

Melissa chápavě přikývla. „Je potřeba, abys byla v klidu. Chybí ti vitamíny a celkově vykazuješ znaky podvýživy a celkového vyčerpání. Musíš dodržovat správnou životosprávu, nenamáhat se a být naprosto v klidu.“

„Něco lehčího by tam nebylo?“ podívala se na ni Ida nespokojeně, ale jediné, čeho dosáhla, byl káravý pohled. Z obou stran. „Dobrá. Pokusím se nestresovat,“ prohlásila Ida a nasadila uvolněný spokojený výraz. „Naprosto nic mě- Oh, do háje!“ vyjekla. „Co moje záznamy?“

Melissa se usmála. „Podařilo se mi upravit tvoje nemocniční záznamy na skutečnost. Je ti dvacet jedna, jak ve skutečnosti, tak papírově.“

Ida se otočila na Dereka. „Někdo bude muset upravit záznamy ve škole. Co nejdřív, nejlépe hned. Kdo by-“ Derek ji zarazil a vytáhl z kapsy telefon.

„Zavolám Peterovi. Udělá to hned, je jako dozor na plese.“ Rychle se zvedl a odešel za dveře, aby to vyřídil. Melissa vydechla.

„Pořád mě děsí.“

„Derek?“ podivila se Ida.

„Ne,“ zavrtěla Scottova matka hlavou. „Peter. Každopádně. Dám ti jednu dávku podle předpisu, co ti napsal doktor, ale budeš muset dělat, co jsem řekla. Navíc docházet na pravidelné kontroly. Už jsem tě zapsala ke zdejšímu gynekologovi.“

„Děkuju,“ hlesla Ida vděčně a sledovala, jak Melissa vypíná přístroje a připravuje injekci. Otočila se stranou, když jí ji zapíchla do kůže. Sice ji jehly neděsily, ale nechtěla riskovat, že se jí udělá špatně. Asi by se na to měla taky zeptat, to šílené zvracení pravděpodobně taky nebylo úplně normální. Ta podvýživa nakonec nebyla zase takové překvapení.

„Propustíme tě domů. Až budeš připravená, přijď podepsat papíry a já ti řeknu, kdy se musíš přijít ukázat.“ Pak odešla a nechala Idu o samotě. Ta odhrnula přikrývku a shodila nohy z postele. Nebyla tak zesláblá, aby ji neunesly. Rychle hledala svoje boty a snažila se nemyslet na ten šílený úkol, který před ní byl. Udržet se v klidu a bez stresu? Neměla nejmenší tušení, jak to udělá.

„Hotovo. Peter je-“ Derek se zarazil, když uviděl prázdnou postel. „Co to děláš?“ zavrčel, když ji viděl obouvat se.

„Řekla mi, že můžu domů. Jen musím podepsat nějaké papíry.“

„Ale-“

„Ale nic, Dereku. Nemám se stresovat, vzpomínáš? Nevím, jak tebe, ale mě rozhodně stresuje ležet v nemocnici.“ Došla k němu a položila mu ruce na hrudník. „Vím, že jsem ti slíbila zajímavější noc. Omlouvám se, že jsme zase skončili tady.“

Opatrně ji objal a přitiskl k sobě. S tichým vrčením jí zabořil tvář do krku a zhluboka se nadechl. Naklonila hlavu na stranu a beze slova ho vybídla. Cítila jeho tesáky na měkké, citlivé kůži. Byl rozrušený víc, než dával najevo.

Původně sice plánovala, že zajistí jeho byt prázdný pro vlčata, ale zrovna teď se necítila na pokoj u Martinových. „Ráda bych z téhle noci přece jen alespoň kousek zachránila.“ Derek se na ni tázavě podíval. „Pojedeme k tobě.“

Neprotestoval.

-----

Ležela v posteli s hlavou na Derekově břiše a prsty mu jemně ťapala po horké kůži. „Jak jste mě dostali zpátky?“ zeptala se potichu, protože narušit sametovou tmu hlasitým zvukem jí přišlo skoro jako svatokrádež.

Derek tázavě zamručel a prsty jí přeběhl po páteři od kříže až ke krku. Idu trochu překvapovalo, že se jí nikdy nezeptal na tetování, která tam měla. Ale fakt byl, že ona se na to jeho taky nezeptala.

„Po tom, co mě unesl Deucalion a Deatonova sestra mi zmátla mozek. Jak se vám podařilo mě napravit?“

„Ty si to nepamatuješ?“ zeptal se potichu.

Malinko se protáhla a přitiskla se k němu blíž. „Ne. Poslední, co si pamatuju vcelku jasně, je tvoje smrt, potom pár zmatených záblesků z veteriny, zimu a víc nic. Až později Cořin obličej, když jsem se probudila tady, v posteli.“

„Deaton potřeboval zjistit, co se ti stalo. Vypadalo to, že nemáš tušení, že je něco špatně,“ zmlknul. Ida se na něj podívala. Derekova tvář byla stažená v grimase. Vylekaně se opřela o loket, ale on se okamžitě ovládl. „Kdysi dostal stejným způsobem do transu Isaaca, když jsme potřebovali najít Boyda a Ericu. Teď jsme hledali důvod, proč jsi nás viděla jako nepřátele. Našli jsme ho, ale zdálo se, že Deaton tak jako tak nevěděl, jak tě z toho dostat. Šílela jsi.“

„Mrzí mě to,“ zamumlala a opatrně se ho dotkla. Neměla se na to ptát. Vůbec to neměla vytahovat, byl to pitomý nápad.

„Nebyla to tvoje vina. I když, tím to asi bylo ještě horší.“ Přetočil se na bok a přitáhl si ji do náruče. „Zdálo se ale, že nejvíc tě ničí moje údajná smrt, a Deatona napadlo, že pokud dokážeme vyvrátit to, zbytek by se mohl spravit sám. Naštěstí měl pravdu.“

„Jak jste mě přesvědčili, že žiješ? To, co jsem viděla v železárnách… Ještě pořád jsou chvíle, kdy tomu věřím,“ přiznala téměř bezhlesně.

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Protože s tím nemůžeš nic udělat. Tak jako nemůžeš změnit Isaacův strach z těsných prostor nebo Cořiny noční můry. Musím si najít vlastní způsob, jak se s tím vyrovnat,“ zamumlala a nechala ho vklínit koleno mezi její nohy. „Chtěl jsi mi říct, jak jste mě přesvědčili, že pořád žiješ,“ připomněla, když mlčel. Jeho prsty jí sklouzly na krk, tam, kde měla jizvu po spálenině. Pochopila. „Cejch.“

„Jo. Paměť ti možná říkala, žes mě viděla umírat, ale nakonec se nám povedlo tě přesvědčit, že žiju. Trvalo čtyři dny, než se mi podařilo naučit se ovládat pouto tak, abych ti mohl ze své strany pomoct. Většinu toho času tě Deaton udržoval otupělou. Později, jakmile sis uvědomila, že mě cítíš naživu, našla sis mě sama. Tvůj mozek se s tím šokem ale nedokázal vyrovnat a tys ztratila vědomí a několik dnů ses neprobouzela. Deaton řekl, že tě máme nechat, že se probudíš, až budeš připravená. Měl pravdu, zase; probudila ses tady s Corou. Nemluvila jsi o tom, co se stalo, tak jsme to nevytahovali ani my. Nenapadlo mě, že si to nepamatuješ.“

„Děsila jsem se zeptat. Právem, řekla bych. Jestli ti to nevadí, nechci vědět víc. Snad jen… cos myslel tím ovládnutím pouta?“

Můžu dělat tohle.

Ztuhla. Bylo to, jako by na ni promluvilo její srdce. Ne přímo, ale jako by mělo vlastní myšlenky a o ty se s ní dělilo. Otřásla se. „Trochu děsivý.“

Derek se napnul. Ale nebyla to reakce na její slova. „Někdo jde,“ pronesl potichu. Ida se rychle natáhla pro deku a přetáhla ji přes ně. Dveře se otevřely. Ve světle z chodby Ida poznala Coru a Stilese, rychle připlácla Derekovi ruku na pusu, kdyby se snad chtěl ozvat, a přehodila přes něj nohu, aby nemohl z postele.

„Takže…“ začal Stiles trochu nervózně. „Díky, žes se mnou šla. Nejsem asi zrovna ideální partner. Ty boty mě fakt mrzí.“

„To je dobrý, Stilesi. Stejně bych si je asi už neobula. Podpatky nejsou nic pro mě.“

„A ty šaty. Nebylo to naschvál, vážně. Jeden by čekal odolnější materiál,“ mumlal s rukama v kapsách kalhot. Jeho silueta jasně vystupovala proti tlumenému světlu jediných dvou žárovek v chodbě.

Cora potřásla hlavou. „Já vím, žes to neudělal schválně. Ehm, nevadí, když ti to sako vrátím příště?“

„Jasně. Vůbec ne. Klidně si ho nech. Teda, totiž, jestli chceš, tak si ho nech, ne že bys musela nebo tak. Prostě jen, jestli se ti líbí. Nebo ho potřebuješ. Klidně si pořídím jiný, vůbec si s tím nelam hlavu,“ plácal a pak si rukou prohrábl vlasy. „Uf, možná jsem neměl pít tolik punče.“

„Nebyl v něm alkohol,“ poznamenala Cora pobaveně.

„To ne, ale bylo v něm dost cukru. Nejspíš neusnu ještě dva dny. Ale to tě nezajímá, takže já bych měl,“ ukázal za sebe. „Asi bych už… Snad se ti to alespoň trochu líbilo.“

„Bylo to vážně prima,“ řekla Cora potichu a shrnula si vlasy za ucho. „Děkuju za pozvání.“

Ida si povzdechla. „No tak, Coro,“ zašeptala jen pro její vlkodlačí uši. „Pochlap se trochu,“ pobízela ji.

„Takže já už… Dobrou noc,“ začal Stiles couvat.

„Nenech ho takhle odejít, Coro,“ zamumlala Ida skoro zoufale a ignorovala Derekovy pokusy ji ze sebe shodit. „Polib ho. Hned teď. Dělej!“

„Stilesi!“ vyhrkla Cora a on se rychle obrátil. Akorát včas, aby chytil Coru do náruče, když se na něj vrhla a políbila ho. Ida se vítězoslavně usmála a podívala se na Dereka. Vrhal po ní vražedné pohledy. Spokojeně ho políbila na rameno a pak se otočila zpět na dvojici. Pokoušela se nepřipadat si jako šmírák.

Derekovi se konečně podařilo odtáhnout si její ruku od rtů. „To by mohlo stačit, ne?“ zavrčel popuzeně.

„Nekaž jim to,“ napomenula ho Ida, chytila mu ruce a vzepřela se tak, aby mu je celou vahou tlačila k posteli. Cora se od Stilese odtáhla. Otevřel oči a vyjeveně na ni zíral.

„Budu muset jít…“ hlasitě polkl, „napsat závěť a tak, protože až se tohle Derek domákne, zabije mě. Ale do zápisu, jestli to udělá, stálo to za to,“ vydechl energický mladík a široce se usmál. Cora se potichu zasmála. „Takže, v případě, že se dožiju dalšího dne, nechtěla bys-“

„Jasně,“ vyhrkla Cora.

„Vážně? Paráda! Takže, ve čtyři? Ne, co už ve dvě? Nebo v jednu?“

„V jednu to bude fajn,“ souhlasila Cora a znovu ho políbila. Tentokrát už se Stiles aktivně účastnil a Ida si začínala dělat starost s tím, jak dlouho ještě Derekovy zuby vydrží, než začnou praskat.

„Možná to malinko uspiš,“ špitla na Coru obezřetně. Ta naštěstí pochopila situaci a rychle se se Stilesem rozloučila. Když zavřela dveře, dokonce i Ida slyšela Stilesovo vítězné: Jo!

Ida Dereka pustila a spokojeně se stulila vedle něj. Cora tiše prošla kolem, ale pod schody se ještě zastavila a s úsměvem se na ně otočila.

„Dobrou noc,“ popřála jim a vyběhla schody s nosem zabořeným do Stilesova saka. Ida se spokojeně rozvalila do polštářů. Měla pocit dobře vykonané práce. Derek se převalil na bok a usilovně se na ni mračil.

„Ale no tak, je skoro dospělá a Stiles je skvělý kluk.“

„Stiles je idiot,“ zavrčel Derek temně.

„Ale idiot, kterého máš rád, a nezkoušej to popřít,“ poznamenala pobaveně. Dostalo se jí pichlavého pohledu. Chytila ho za krk a přitáhla si ho k sobě, aby ho mohla políbit. Během několika minut byl Stiles zapomenut. Namísto toho Ida zkoušela zastavit požár, který tak neúmyslně rozpoutala.

„Je tu tvoje sestra,“ mumlala zadýchaně, když Derekovy rty začaly ochutnávat citlivou kůži na prsou. Zamručel, což mohlo znamenat cokoliv. „Dereku,“ zasténala, když si jednu její nohu přitáhl k sobě a prsty jemně kroužil po vnitřní straně stehna. Mráz jí přebíhal po kůži jako statická elektřina.

„Ano?“ zeptal se téměř sametově a dvěma prsty do ní pronikl.

Kousla se do rtu. „Vlastně nic,“ zavrtěla hlavou a snadno zapomněla na pár vlkodlačích uší o patro výš. Derek jí přikryl ústa svými a ochotně polykal všechny její výkřiky.

Když později oba uvolněně oddechovali, uslyšeli znovu otevírání dveří a tentokrát Isaacův hlas, jak říká: „Byla to zábava.“

Derek ji bleskově sevřel v náruči a přikryl jí pusu rukou, což bylo jasné sdělení tentokrát ne. Ida se mu usmála do dlaně a poslušně předstírala, že spí, dokud se Isaac s Dannym nerozloučili. Nevadilo jí to. Isaac nepotřeboval žádné pobídky, aby se rozloučil, jak se patří. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 22. část 2.: