OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 22. část 1.

25.01.2014 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1719×

Věděl, že to byla blbost. Vlastně ani dost dobře netušil, proč to vlastně řekl. Jeho ADHD převzalo kontrolu a on to ze sebe doslova vychrlil, aniž by si uvědomoval, že ty hlásky, co ze sebe sype, dávají dohromady potencionálně vražednou větu.

Proč na sebe byl ale vážně naštvaný, to mělo něco společného s neodbytnou a naivní jiskrou naděje, když z něj ten dotaz vypadl. A přesně ta jiskra naděje byl podle něj důvod, proč se na něj Lydie podívala tak lítostivě. On už to přece překonal! Lydie už nebyla nedosažitelná modla, byli teď přátelé. Zeptal se prostě proto, že mohli jít spolu. Jako kamarádi. Jenom pro zábavu.

Mělo ho napadnout, že někdo jako Lydie nebude dva dny před plesem bez doprovodu. Jenže to, že se to pokusil vzít téměř okamžitě zpátky, už nic nezměnilo.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Stilesi. A už doprovod mám,“ pronesla tak jemným tónem, že se Stilesovi téměř obrátil žaludek. Lydie se mu snažila neublížit. Jako by byl štěně, do kterého nechce kopnout, ale už ji nebaví, jak se za ní pořád batolí. Přímo cítil, jak jeho ego padá jako nezabržděný výtah do šachty.

„Jasně- Byl to jen návrh. V pohodě- Prostě-“

Lydie se smutně usmála. Bylo to mučení. Stilesovi se krutě zastesklo po dobách, kdy ho jednoduše ignorovala, protože to si nepřišel tak obnažený. Tak špatně pochopený. Tak ubohý…

„Musím jít na hodinu,“ pronesl co možná nejživěji, ale jeho pokus o bezstarostný tón selhal někde mezi jít a na. Radši jen mávl rukou za sebe, a než mohla Lydie dodat nějakou lítostivou poznámku, nebo hůř, nabídku, že mu někoho najde, odspěchal opačným směrem.

Jakmile mezi nimi byly dvě chodby a jedno schodiště, zastavil se. Neměl kam jít. Měl zrovna volnou hodinu a původně ji plánoval strávit s kuřecím sendvičem, který měl v tašce. Jenže hlad ho nějak přešel. Pravděpodobně právě podělal nadějně se rozvíjející přátelství, měl na sebe vztek.

A částečně i na ni. Lydie věděla, že z něj občas padají věci, které vlastně říct nechce. Mohla to ignorovat, ale na místo toho ho litovala. Copak byl, do pytle, takový břídil, aby ho musela litovat?!

„Ahoj.“

Trhnul sebou a ramenem narazil do rohu skříněk. Plech vydal nepříjemně hlasitý zvuk, doprovázený jeho zaklením.

„Kriste! O tomhle jsme už mluvili!“ štěkl a zamračil se na Coru, která stála proti němu, i když před minutou po ní nebylo ani stopy.

K jeho překvapení se zatvářila omluvně. „Promiň. Ruším?“ Hnědé oči se ve světle zářivek zdály ještě o něco tmavší než jindy. Blátivě hnědá se pod tmavým obočím jevila téměř černě, jako dvě jámy. Pořád ještě nepřišel na to, co se v nich skrývá. Ale na druhou stranu ho bavilo to objevovat.

„Hm?“ udělal tázavě, než si uvědomil, že se ho ptala. „Ne. Ne, to je dobrý. Mám volnou hodinu.“

„Tak proč stojíš tady?“ nechápala a rozhlédla se. „Čekáš na někoho?“

Zavrtěl hlavou. „Co ty tu děláš?“ zeptal se, aby odvedl pozornost od sebe.

„Hledala jsem Lydii. Nepamatuju si její rozvrh,“ zamručela nespokojeně. Stiles se ušklíbl. Pokud mu bylo známo, nepamatovala si ani svůj. Kdyby ji Derek nenutil, ani náhodou by ve škole nebyla. Algebra jí prý život nezachrání, když na to přijde.

„Má teď dvouhodinovku historie,“ pronesl a nadhodil si batoh na rameni. Chtěl zamířit do knihovny zapracovat na eseji z angličtiny, ale Cora mu položila ruku na rameno a úspěšně mu tak zabránila v pohybu. Nevytrhl by se jí, kdyby nechtěla, to už věděl.

„Jsi naštvaný. Co se stalo?“

Překvapeně pozvedl obočí. „Jak jsi na to přišla?“

V odpovědi nakrčila nos. Jasně. Cítila to. Paráda.

„Je to v pohodě. Jen taková kravina.“

„Stilesi,“ pronesla potichu ale nesmlouvavě. „O co jde?“

Vnitřně si povzdechl. Uvědomoval si, že ze sebe udělá blázna dvakrát v patnácti minutách, ale Cora byla… Poslední dobou mu byla blíž než ostatní. Když teda nepočítá Scotta, protože Scott byl jen jeden, a to se nemohlo změnit. A Ida… No, řekněme, že Stiles mohl vydržet jen určitou míru poučování, a i když ji měl rád, po všem tom peskování neměl většinou náladu se s ní bratříčkovat nad miskou salátu.

Cora na druhou stranu byla zábavná a dalo se s ní mluvit. Jasně, pořád byla děsivá, ale jak se adaptovala na život v Beacon Hills, opadávaly i její vlkodlačí manýry. Takže třeba…

„Pozval jsem Lydii na ples.“ Cora ztuhla a překvapeně na něj zírala. Jo, tohle čekal.

„A co řekla?“ zeptala se pak slabě. Cítila se za něj trapně?

„Jde s někým jiným. Ale o tom to není. Já ji vlastně pozvat nechtěl. Nevím, proč jsem to řekl,“ zamumlal a opatrně se vyvlékl zpod Cořiny ruky. Buď jí to nevadilo, nebo byla ještě pořád tak v šoku, že mu v tom ani nebránila.

„Takže s ní nechceš jít?“ zeptala se s nechápavým zamračením.

Trhnul rameny, protože si nebyl jistý, že by nelhal, kdyby řekl ne. „Asi jsem to řekl ze zvyku. Ptal jsem se jí každý rok, a teď to ze mě prostě nějak vypadlo. Jako obvykle. S kým jdeš ty? Jdeš vůbec?“

Cora se napřímila a pokrčila jedním ramenem. „Ještě nevím.“

„Co? Jestli jdeš, nebo s kým?“

„S kým,“ objasnila kysele a přehodila si rukou vlasy na jednu stranu. Odhalila tak dlouhý štíhlý krk a Stiles po něm vyšplhal pohledem až k ostře řezané čelisti a plným rtům staženým do otrávené linky. Bezděčně se usmál. Jasně, že Coru ples otravoval. Nejspíš by ji Derek vydědil, kdyby se tvářila nadšeně kvůli něčemu tak banálnímu.

„Nechceš tam jít se mnou?“ zeptal se ten den už podruhé, ale tentokrát si uvědomoval, co dělá. „Lepší jít tam s někým, kdo tě nebude úplně iritovat a s kým se nebudeš muset hlídat, ne?“

„Někdo, kdo mě nebude iritovat? A to máš být ty?“ zeptala se s obočím pozvednutým à la Derek.

Zazubil se. „Nesnaž se si nic nalhávat, jsi z té představy na větvi. Máš pro mě slabost stejně jako tvůj bratr.“

Cora vypadala šokovaně. „A j-jak jsi na to přišel?“ nepatrně se zadrhla.

Stiles si odfrkl a mávl rukou. „Kdyby ne, už bych to měl dávno za sebou. Nikdo není tak imunní jako Scott, ti ostatní mě prostě mají rádi,“ pokrčil rameny a široce se zazubil. Byla to maska, ale doufal, že to zabere. Vážně nechtěl dostat košem dvakrát v jednom dni, ale mnohem víc nechtěl, aby ho někdo znovu litoval.

Cora si odfrkla a Stilesovi zatrnulo. Jenže pak se jí jeden koutek vyšvihl do pokřiveného úsměvu a ona kývla. „Tak fajn. Půjdeme spolu.“

-----

„Žertuješ?“ zeptala se Ida Cory, když ji brunetka vyhledala u skříněk s panikou jasně vepsanou ve tváři a svěřila se jí, co se děje.

„Ani trochu. Nemohla bys s tím něco udělat?“ požádala ji prosebně.

Ida se na ni nejistě dívala, ale Cořin nešťastný výraz jí nedovolil odmítnout. Kdy se z ní stala taková měkkota? Zamyslela se. „V kolik tě má Stiles vyzvednout?“

„Ve tři čtvrtě na osm.“ Ida si znovu povzdychla a vytáhla mobil. Je dospělá, tohle zvládne.

„Ale dělám to jen proto, že nechci poslouchat stížnosti celý další měsíc, jasné?“ pronesla směrem ke Coře. Ani v nejmenším jí to neleželo v hlavě celou noc. Ne, ani náhodou. Cora vypadala zmateně, dokud se v telefonu neozval Derekův hlas.

„Ahoj, Dereku. … Ne. Nepanikař, všechno je v pořádku. … Poslouchej, prosím. Vzpomínáš na to, jak jsi řekl, že jsem se měla zeptat? … Ano, přesně to. Takže, šel bys tam se mnou?“ Cora se rozzářila pochopením a Ida si přiložila prst ke rtům, aby zabránila případnému prozrazení. „Vážně? Skvěle, v tom případě tě budu čekat v půl osmé. A Dereku? Neber si džínsy,“ varovala ho napůl žertem. „Ano, jsem v pořádku. Cítím se skvěle. … Kdybych nebyla v pořádku, nechtěla bych tam jít, ne? … Tak vidíš,“ upokojila jeho obavy a usmála se. „Uvidíme se večer.“ Típla to a spokojeně se na Coru zašklebila.

„Tys to dokázala. Nemůžu tomu uvěřit. Můj velký alfa bratr ti zobe z ruky.“

Ida se zasmála, zavrtěla hlavou a nastrkala si věci ze skříňky do tašky. „Teď může Stiles přijet a vyzvednout tě bez obav z toho, že ho Derek bude děsit a nakazovat mu, v kolik tě má přivézt domů. Na druhou stranu, bude na plese s vámi, takže na muchlování si budete muset najít jiné místo,“ zašklebila se na Coru. Poznámku o zobání z ruky raději ignorovala.

„Tak to není. Pozval mě, ale je to čistě kamarádské,“ zamumlala Cora.

Ida se ušklíbla. „Ale prosím tě. Stiles se ti líbí a já se ti nedivím. Prostě zařiď, aby to nebylo jen kamarádské.“

„Je pořád zblázněný do Lydie.“

„Ale na ples jde s tebou, ne?“ namítla Ida. Cora vypadala čím dál smutněji.

„Protože Lydie mu řekla, že už jde s někým jiným. Když mi to říkal, vypadal mizerně. A když jsem řekla, že taky nemám doprovod, navrhl, abychom šli spolu. Takže tak…“ Ida se zamračila. Byla Cora pro Stilese jen náplast na Lydii? Ida si tím nebyla úplně jistá. Možná jen bylo pro Stilese lehčí pozvat Lydii než Coru. Přece jen, pořád byly chvíle, kdy ho trochu děsila. Hodně děsila. Nakonec se usmála.

„Snadná pomoc. Ukaž mu, že jít s tebou je tisíckrát lepší, než jít s Lydií,“ pokrčila rameny a lehce ramenem do Cory drcla. „Navíc, teď doma nebude velký alfa bratr, který by ho zastrašoval, no ne?“

-----

Lydie řádila jako černá ruka. Jakmile jí Ida řekla, že na ples půjde a že ji Derek vyzvedne v půl osmé, byla jí naordinována zkrášlovací procedura, která zabrala celé čtyři hodiny volného času, co jim zbýval. Ida byla překvapená, že během té doby zvracela jen jednou, protože z toho, co jí Lydie nanášela na obličej, se jí chtělo zvracet permanentně. Allison se jen smála a patlala to na sebe dobrovolně. Sem tam se k Lydii připojila, což Ida kvitovala nespokojeným mračením, protože to byla nefér přesila.

Když s ní skončily, Ida se nepoznávala. Prohlížela se v zrcadle a snažila se najít nějaké podobné rysy s tváří, kterou vídala každé ráno. Možná tvar čelisti? Nebo nos? Jo, nos jí byl docela podobný.

„Vypadám směšně,“ prohlásila rozhodně.

„Vypadáš skvěle,“ oponovala Lydie.

Ida přikývla. „No právě. Vypadám směšně, protože vypadat takhle skvěle, to pro mě není normální.“

Lydie nad ní zoufale zakroutila hlavou. Sama vypadala naprosto perfektně. „Proč se s tebou vůbec namáhám?“ zeptala se podrážděně.

„Abych ti neudělala ostudu,“ prohlásila Ida bez zaváhání. Lydie našpulila pusu a kývla.

„Pravda.“

„Připravená?“ usmála se Allison a uhladila jí sukni u šatů, které byly až směšně krátké.

„Ne, ale hádám, že na tom moc nezáleží. Kolik je hodin?“

Lydie se podívala na mobil a spokojeně se usmála. „Bude půl osmé. A-“ natočila hlavu ke straně, jak zaslechla povědomý zvuk motoru, „zdá se, že tu máš odvoz.“

Ida se nervózně ohlédla k oknu a pak se znovu zadívala do zrcadla. Potlačila zoufalou touhu setřít si Lydiinu hodinovou práci ubrouskem. Jako by to tušila, Lydie ji odtáhla z dosahu všech odličovacích prostředků.

„Vypadáš skvěle, ani na to nemysli. Allison, můžeš Derekovi otevřít?“

„Jistě.“ Odspěchala z pokoje a Ida se za ní bezmocně dívala. Pak se zoufale obrátila na zrzku.

„Lydie, tohle je rande. Já nikdy rande neměla.“ Tak malinko vyšilovala, no. Snad na to měla nárok, ne? Kolik holek bylo těhotných dřív, než se jim podařilo jít na rande? Měla na paniku kurva právo!

„Ach bože,“ vzdychla si Lydie a znovu si poklepala rtěnkou na rty. „Už s ním spíš jak dlouho? Dva měsíce? Jste prakticky manželé, nechápu, čeho se děsíš. Jdi už,“ vybídla Idu otráveně a zesílila přehrávač, ze kterého se valila jakási Katty. Nebo Terry? Vždyť je to fuk. 

Cesta ze schodů ke dveřím jí přišla jako dvoumílová. Než obešla roh do haly, zhluboka se nadechla a zeshora se ozvala písnička ještě hlasitěji.

I got the eye of the tiger, a fighter. Dancin' through the fire. 'Cause I am a champion.

„Za tohle ti schovám notebook do sklepa. A Nevěstu na útěku taky,“ zamrmlala a naposledy si přejela rukama po šatech. Proč že souhlasila s něčím tak upnutým a krátkým? Nemohla dostat něco až na zem? A ten výkus vepředu nebyl nutný. Chtěla něco po kolena, ne to, co má vepředu chybějící kus, který někdo přišil dozadu a považoval to za dobrý nápad.

Allison nikde neviděla, Derek se opíral o ostrůvek v kuchyni a čekal. Neměl džínsy. To si uvědomila okamžitě. Měl černé kalhoty a košili tak tmavě šedou, že byla taky skoro černá, a u krku měl povolených několik knoflíků. Ida si okamžitě začala připadat ještě hůř. Bude vedle něj vypadat jako klaun, navíc v šatech, které měly barvu pavího peří. Zakroutí Lydii krkem! Opatrně našlapovala na vysokých podpatcích, ale zakopla o koberec a málem si zvrtla kotník. Jenže Derek tam najednou byl a pomáhal jí získat rovnováhu.

„To bude katastrofa,“ zamumlala a zvedla k němu pohled. Jeden koutek se mu stáčel v pobaveném úsměvu. Možná měla začít znovu a trochu optimističtěji. „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděl a podal jí ruku. „Připravená?“ Proč se jí na to všichni ptají?

„Ne.“ Tiše se zasmál. „Kde je Allison?“ zeptala se ho, aby rozptýlila rozpaky.

„Scott přijel hned za mnou, už odjeli.“

Překvapeně mrkla. Takže ho nakonec opravdu vzala na milost?

„Sluší ti to,“ poznamenal jakoby mimochodem. Podezřívavě přimhouřila oči. Nevypadal ale, že by to myslel jako sarkasmus.

„Děkuju,“ rozhodla se to přijmout jako pochvalu. „Tobě taky.“ Blýskl zubatým úsměvem. Slovo katastrofa jí znovu vytanulo na mysli.

-----

Jel pomalu. Dokonce i na Idu, která jezdila pořád šíleně opatrně. „Jsi si jistý, že se tam dostaneme, než ten ples skončí?“ ušklíbla se, když přibrzďoval už padesát metrů před stopkou, a obrátila oči k nebi. „Dereku, jsem těhotná, ne skleněná. Šlápni na to, nebo tam bude dokonce i Cora dřív.“

Zamračil se. Netušila, jestli kvůli tomu, že tam jeho sestra bude, nebo protože ho peskovala za rychlost. Každopádně přidal a tak parkovali téměř ve stejnou dobu jako Stilesův džíp.

Když si jich Stiles při vystupování všiml, jeho úsměv trochu ztuhnul. Ale Ida na něj mrkla a rukou ho popohnala, aby Coře otevřel dveře. Udělal to a džentlmensky jí pomohl vystoupit. Cora na sobě měla krátké černé šaty s hlubokým výstřihem na zádech a širokou sukní.

„Jestli vy nebudete sourozenci,“ utrousila Ida a zakroutila nad tím hlavou. Derek sledoval dvojici ostřížím zrakem, a tak ho Ida na moment otočila k sobě a poklepala po tváři. „Nech ji trochu dýchat,“ poznamenala pobaveně.

„Dýchá,“ konstatoval suše, ale nechal se přitáhnout dolů a políbit, než vyrazili ke vchodu. Derek vypadal, jako že ho bolí zuby. Chápala to.

„Nemusíme tu být dlouho,“ uklidňovala ho potichu. Jen něco neurčitě zamručel. Ida u vchodu odevzdala vstupenky. Kus před nimi zahlédla Scotta s Allison. Tančili na parketu a vedle nich tancoval Isaac s Dannym.

„Oh,“ pronesla Ida překvapeně. Derek se na ni zadíval a pak sledoval její pohled. „Tys to nevěděla?“ zeptal se a zněl docela překvapeně.

„Měla jsem?“

Pokrčil rameny. „Danny je z Isaaca cítit už skoro tři týdny. Ale občas zapomínám, že nemáš naše smysly,“ pronesl omluvně.

„Oh,“ zopakovala, ale pak se usmála. „Dobře.“

„Dobře?“ nechápal Derek.

„Danny je milý kluk, i když se zdá, že má nevědomou slabost pro vlkodlaky. Jestli se má tohle vlče k někomu tulit, mohlo si vybrat i mnohem hůř,“ pronesla spokojeně a zamávala Isaacovi, který jí to mnohem divočeji oplatil. Přes hudbu ji nejspíš neslyšel, ale i kdyby, nezáleželo by na tom. Ida ho ráda viděla šťastného. Většinu času totiž až moc připomínal Dereka, když postával v koutech a vrhal na lidi kradmé pohledy. A to rozhodně nebylo zdravé.

Obrátila pohled na Dereka. „Máš snad něco proti?“ zeptala se příkře. Usmál se a zavrtěl hlavou. Jemně ji objal kolem pasu a vedl ke stolu s občerstvením. Jak mohl vědět, že má hlad? Spokojeně se usmála, když jí podal nějaké ovoce. Chtěla mu dát děkovnou pusu, ale důrazným pohledem ji vyzval, ať to nejdřív sní. Povzdechla si, ale poslechla. Rozhlédla se kolem ve snaze zahlédnout Coru se Stilesem. Našla je nedaleko. Seděli u stolku a povídali si. Derek si všiml jejího pohledu a Ida zahlédla výraz jeho tváře těsně předtím, než ji začal postrkovat jejich směrem.

„Dereku, to přece nemyslíš vážně,“ protestovala, ale to už stáli u stolu. Stiles k nim zvedl pohled v domnění, že jsou někdo jiný. Kdokoliv jiný. Ztuhl, když mu došlo, že vážně vidí Dereka.

„Taky za zábavou, hm?“ zeptal se trochu přiškrceně a Ida věnovala Coře lítostivý pohled. Stiles ale najednou ztuhl naprosto odlišným způsobem a zíral ke dveřím do sálu. „No to mi nasaďte rolničky a říkejte Rudolfe,“ vydechl nevěřícně. Všichni tři se otočili tím směrem, stejně jako spousta jiných studentů.

Ve dveřích stál někdejší královský pár školy. Lydie a Jackson.

„U všech bohů, co on tu dělá?“ vydechla překvapeně Ida. Derek se napjal. Rychle mu položila dlaň na paži a jemně stiskla. Lydie si jejich malé skupinky všimla a široce se usmála. Pohodila zrzavými kudrnami a vstoupila do davu, který se rozšuměl. Většina se začala hrnout k příchozím a vítat Jacksona, jako by se vrátil z války.

„No, celý večer se najednou stává mnohem více o Lydii a mnohem méně o zábavě,“ poznamenal Stiles a otočil se na Coru. „Zatancujeme si, když je tam najednou tolik místa?“

„Ehm, jasně,“ souhlasila a Ida na ni významně koukla. Cora pochopila a chytila Stilese za ruku s trochu větší vervou, než bylo nutné. Překvapeně se na ni podíval, ale usmál se. Ida si s Corou imaginárně plácla.

„Chceš si s ním jít promluvit?“ zeptala se Dereka, když viděla, jak sleduje skupinu lidí kroužící kolem Jacksona.

„Ano. Ale ne teď,“ pronesl zamračeně. Jemně ho pohladila a pak poslušně dojedla zbytek ovoce. Odložila tácek na stůl, zatímco Derek pořád sledoval Jacksona. Než si utřela prsty do ubrousku a našla koš, lidé kolem něj se trochu rozptýlili. Derek se na ni otočil. „Nechci tě poblíž Jacksona, dokud nebudu vědět, jak na tom je.“

Chtěla mu odseknout, ale jeho výraz nebyl ani za mák vstřícný, a tak jen kývla. „Půjdu k ostatním,“ řekla a jemně ho pohladila po předloktí, než odešla. Zamířila přímo ke své smečce. Stiles a Cora se přidali k Isaacovi a Scottovi s Allison. Většina z nich už zdaleka nebyla tak uvolněná, jako když s Derekem vešli. Všichni se snažili nedívat příliš okatě směrem k Jacksonovi, který se právě vítal s Dannym.

„Kde je Derek?“ zeptal se Stiles.

„Chystá se promluvit si s Jacksonem,“ pronesla, ale sama si nebyla úplně jistá, co bude ta Derekova rozmluva obnášet. Hudba zpomalila. Isaac se na ni usmál a přitáhl si ji k sobě.

„Takže… Danny?“ zeptala se, když se pomalu houpali do rytmu. Isaacovi se zatřpytily oči potlačovanou radostí. „Dobrá volba,“ pochválila ho. Zasmál se a objal ji trochu pevněji. Pohladila ho po zádech a spokojeně zavřela oči. Isaac voněl jakousi kolínskou, ale Ida pod tím pořád cítila jeho obvyklou vůni, která jí připomínala pach štěňat, mimin a vůbec všeho malého, bezbranného a roztomilého. Pravděpodobně to byla jenom projekce, ale nemohla si pomoct. Když byla s Isaacem, cítila se zase jako velká sestra, a kdyby mu chtěl někdo pocuchat jedinou z těch jeho zlatých kudrn, musel by si to nejdřív rozdat s ní.

Tančili jen chvíli, než hudba znovu zrychlila. Ida se rozhlédla, ale neviděla ani Jacksona, ani Dereka. Podívala se na Scotta, ale ten jen pokrčil rameny. Taky netušil, kam se poděli. Ida se rozhodla podívat se po nich. Obešla taneční parket, ale nic neobjevila.

Nerozhodně postávala na kraji parketu, když ji někdo jemně chytil za rameno. Otočila se. Byl to Derek.

„V pořádku?“ zeptal se. Přikývla a podívala se za něj.

„Kde je Jackson?“

„S Lydií.“

„Řekl ti, proč se vrátil?“

„Prý kvůli nemocné matce. Zbytek jsme se rozhodli nechat na zítra.“ Překvapeně se na něj zadívala. Trhl rameny v neurčitém gestu. „Lydie by udělala scénu, kdyby dneska večer zmizel,“ pronesl pak otráveně a Ida se lehce pousmála. Derek ji vzal za ruku a vtáhl mezi tančící studenty.

„Co to děláš?“ zeptala se popleteně. Přitáhl si ji do náruče a křivě se usmál, když jejich těla rozhýbal do rytmu hudby. Překvapeně vydechla. Derek tancuje? S ní? Na plese? Svět se musel začít otáčet na opačnou stranu.

„Proč mě nepřekvapuje, že to umíš?“ poznamenala, když ji k sobě tiskl.

„Nevím. Proč tě to nepřekvapuje?“ zeptal se škádlivě. Zavrtěla nad ním hlavou. Něco s ním bylo, ale Ida neměla žádné vodítko, tak se rozhodla to prozatím nechat být. A i kdyby si to chtěla trochu užít, kdo jí to mohl vyčítat?

„Asi jsem nikdy úplně nevěřila tomu, že vrcholem zábavy je pro tebe mlátit lidmi o zeď. I když se nedá popřít, že to tě baví taky.“ Shovívavě se na ni zadíval. „Ale asi zase tolik nelituju, že jsem se tě zeptala,“ přiznala s úsměvem.

Udiveně pozvedl obočí. „Zase tolik nelituješ?“

Trhla rameny. „Středoškolské plesy pořád nestojí za nic, ale ty to děláš snesitelné.“

„Proč ses nakonec rozhodla jít?“ zeptal se a naprosto ignoroval, že hudba hraje na pomalý tanec moc rychle. Ida se pousmála.

„Kvůli Coře přece,“ řekla, jako by to bylo jasné. Věnoval jí udivený pohled. „Nemohla jsem tě nechat vyděsit její doprovod už mezi dveřmi,“ dodala na vysvětlenou. Zatvářil se ohromeně.

„Tys mě pozvala, abych nepřekážel mojí sestře?“

Zazubila se. „Když to řekneš takhle, zní to hrozně. Řekněme, že jsem poskytla tvé betě trochu prostoru a rozhodla se zabavit velkého zlého alfu.“

„A tohle mělo znít líp?“ zeptal se pochybovačně.

„Rozhodně,“ prohlásila spokojeně. Tázavě se na ni díval. „Rozhodla jsem se, že alfu zabavím důkladně. Nejspíš mi to zabere celou noc.“

Tiše se rozesmál. „Svádíš mě, abych ti odpustil tu manipulaci?“

„To záleží…“ zadívala se na něj a pokoušela se zakrýt svoji nejistotu.

Usmál se. „Funguje to,“ odpověděl dřív, než stihla větu dokončit. Sklonil se k ní a dlouze ji políbil. Ida se rozhodla, že plesu má tak akorát dost. Chtěla jít pryč. Hned. Jako teď hned. Ani by to nemuselo být daleko. Dost možná by si vystačila i se zadní sedačkou auta na parkovišti.

„Eh, najděte si pokoj,“ ozvalo se vedle nich pobaveně. Ida se v Derekově náruči zaklonila a podívala se na Lydii, která se na ni šklebila z Jacksonova náručí.

„Lydie. Sklapni,“ doporučila jí a ucítila, jak se Derekovy rty na jejím krku zkroutily do úsměvu. Měla pro tenhle druh jeho úsměvu slabost. Mával s ní a ani ho nemusela vidět. Stačilo vědět, že to dělá, a bylo jí skvěle. Přišel jí o tolik upřímější než ty široké zubaté výtvory, ze kterých jí nabíhala husí kůže. Možná Derek časem přijde na to, jak se smát správně; upřímně.

Všimla si, jak ji Jackson zkoumavě pozoruje. Pamatoval si ji? Nebyla si jistá.

„Co to tu je? Debatní kroužek?“ vložil se do toho Stiles, který se vynořil z davu s Corou po boku. Následoval je Isaac s Dannym i Allison a Scott.

Ze dvou smeček byla na moment jedna velká. Bez ohledu na neshody, odcizení, zrady a ublíženost. Byli tu spolu a bavili se. Ano, skutečně se bavili. Dokonce i Derek, i když vypadal trochu nesvůj, že ho při tom někdo vidí. Natáhla ruku směrem ke Stilesovi. Napodobil ji a jemně o sebe brnkli prsy. Isaac se naklonil a lehce se čelem dotkl jejího. Cora se usmála a zlehka se otřela o Dereka.

Pak okamžik pominul a všichni se rozhýbali v divokém rytmu. Ida se zářivě usmívala, i když ji Stiles vytáhl z Derekovy náruče a nutil ji doopravdy tancovat. Po chvíli vzdala pokusy uniknout zpátky do bezpečného přístavu alfových paží a nechala se unášet hudbou.

Nevšimla si, kdy se ocitla v Cořině náruči, a už vůbec nepostřehla, jak ji beta donutila dělat ty pohyby, co dělala, ale byla si zatraceně jistá, že na rozdíl od Cory nejspíš vypadala naprosto směšně. Vysvobodil ji Isaac, který ji přitáhl k sobě a Dannymu, když začínala mít pocit, že už toho je na ni moc.

Když se jí skoro o hodinu později podařilo dostat zpátky k Derekovi, byla zadýchaná, zpocená a točila se jí hlava. „Myslím, že na tohle nejsem dost opilá,“ pronesla zoufale.

„Nejsi vůbec opilá,“ zamračil se nechápavě.

Věnovala mu dlouhý pohled. „No právě.“

Derek se usmál a prstem jí zvedl bradu. „Žádné pití,“ zapředl spokojeně a rukou zabloudil na její břicho. Překvapeně na něj zírala. Vážně vypadal šťastný? 

„Pche. Neraduj se. Místo whisky ti budu likvidovat zásoby burákového másla,“ slíbila mu naprosto vážně. Nevypadal tak zhrozeně, jak doufala. „Nechceš se nenápadně vypařit?“ zeptala se a rozhlédla se kolem. Ostatní se pořád dobře bavili, nevypadalo to, že by si jich všímali. „Nebo prostě jen vypařit?“

Derek vrhl pohled ke Stilesovi a Coře. Cora právě zkoušela trochu zkoordinovat Stilesovy taneční pohyby. Tiskla se k němu a ovládala je pomocí svých.

„Nebuď suchar,“ dloubla Ida Dereka pod žebro. Zavrčel. Cora se na ně podívala a Ida na ni mrkla, pak chytla Dereka za ruku a odtáhla ho směrem k východu.

Čerstvý vzduch jí dal ránu do tváře. Okamžitě se jí podlomila kolena. Derek ji rychle zachytil a zamračil se.

„Měl jsem tě odtamtud vytáhnout dřív,“ zabručel.

Jen zavrtěla hlavou a narovnala se. „To je dobrý. Nic mi není,“ uklidňovala ho, když se nepřestával mračit. „To je těmi podpatky.“

Podle jeho výrazu bylo jasné, že jí to nevěří. S otráveným protočením očí vyrazila směrem ke camaru, ale zem se jí začala houpat pod nohama jako lodní paluba.

„Dereku?“ zamumlala a ucítila, jak ji bere do náruče ve chvíli, kdy se přítmí kolem změnilo v úplnou tmu. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 22. část 1.: