OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 20.

23.01.2014 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 2006×

Všechno to vypadalo tak nadějně!

Měli plán. Vážně. Pro jednou měli skutečný plán s taktikou a tím vším okolo. Každý věděl, co dělat, a speciálně, co nedělat. Dobře, to se týkalo hlavně jeho, ale Stiles to bral s nadhledem. Pořád ještě se opájel pocitem, že tentokrát je on ten silný. Vlkodlaci neměli být při zatmění o nic lepší než obyčejní lidé a na rozdíl od něj neměli Idin výcvik.

Fakticky. Bylo to perfektní. Přesně do chvíle, než se objevil Peter s bokem rozpáraným od podpaží ke kyčli a zlomenou levačkou.

Stiles si přesně neuvědomoval posloupnost následujících událostí, ale jisté bylo, že vyvrcholily bezvědomím. Jeho i některých dalších členů smečky. A způsobila ho Ida.

Kdyby to věděl, zůstal by doma. (Knokautovala ho ta, kterou se snažil zachránit, aby bylo jasno. Měl právo na mizernou náladu!)

Jakmile viděl, že se k němu Ida blíží, chtěl začít jásat, protože to znamenalo, že ji jedna z dvojic našla a oni můžou vypadnout, jenže pak se jeho lebka střetla se stěnou budovy, a než všechno zhaslo, jemu došlo, že je něco kurevsky špatně.

Probral se svázaný, ve tmě a v hlavě ohňostroj, co by bez problému zastínil i ten ze Dne Nezávislosti.

A pak měl umřít.

Byl si zatraceně jistý, že mu sudičky přešmiknou nitku během následujících dvou minut a on s tím už nic neudělá. A věděl jistě, že to jeho tátu zabije. Když umřela jeho máma, byl to Stiles, kdo nakonec vytáhl otce z neustálého oparu alkoholu, který se kolem něj vznášel celé měsíce. Šerif se mohl soustředit na něj, na to, co potřeboval, a později už i na práci. Vlastně se do ní zabral natolik, že mu to vyneslo zvolení šerifem.

Jestli Stiles umře, práce nebude dost, aby to udrželo šerifa mimo láhev. Ve finále utopí vlastní játra v ethanolu a bude to jen Stilesova vina. Tak jako nedokázal pomoct mámě, tak nedokáže nic udělat ani s tímhle.

Už jen ten pocit viny ho málem zabil.

A pak se celá situace obrátila. Jediný výbušný šíp zvrhl situaci v jejich prospěch. Krvavý úspěch čítající určité ztráty na životech, které nikoho dvakrát nemrzely. Snad jen, že to bylo odbyté tak rychle. Některé věci by si zasloužily svůj čas.

Jenže radost rychle pominula, jak ji vytlačil Idin křik. Něco bylo špatně. Strašlivě špatně.

„Co se děje?“ zakřičel Stiles, pořád ještě připoutaný k židli.

„Dereku!“ Stiles ztuhl. I chloupky na pažích se mu hrůzou napjaly, když uslyšel ten výkřik. Dokázal si to představit. Kdyby jeho otec zemřel, dokázal si představit, že by v jeho hlase zaznívala přesně taková bolest, jakou slyšel u Idy.

„V pořádku. Je mrtvý. Ido, podívej se na mě.“ A přesně takovou úlevu by cítil, kdyby mu někdo řekl, že to byl falešný poplach. Derekův hlas zněl chraptivě, ale nepopiratelně živě.

„Ne! Ne! Jdi ode mě! Táhni! Nesahej na mě!“

Dobře. Tohle nebylo v pořádku.

Stiles mrkal, protože ho šíp připravil o schopnost rozeznávat ve tmě jakékoliv tvary. Kdyby potkal slona, nakráčel by přímo do něj, pokud by to zvíře nebylo chytřejší a neuhnulo. Sloni jsou velmi inteligentní, takže vsázel na to, že by uhnul, ale kdyby ne, Stiles by to napálil přímo do té jeho sloupovité nohy. Do jedné z těch čtyř. Jo, přesně taková tragédie by to byla.

„Co to, sakra-“ Peterův hlas zněl nezvykle zmateně. „Co je to s ní?!“

„Jak já to mám vědět?!“ štěkl Derek nazpět. Stiles ucítil, jak ho někdo zbavil řetězů. Byla to Cora.

„V pohodě?“ zeptala se ho, když mu pomohla na nohy a opatrně se dotkla jeho krku, kde cítil něco teplého. Pravděpodobně krev. Jeho vlastní. Ta, která by správně měla být uvnitř něj a ne na něm. Zamotala se mu hlava. „Asi tak moc ne,“ odpověděla si sama a podepřela ho.

„Co se děje?“ zeptal se Stiles v naději, že ona třeba něco vidí.

„Netuším. Pořád nechápu, proč to udělala.“

„Co vlastně udělala?“

„Napadla nás-“

„Vás taky?“ zamručel lehce překvapeně. „A já myslel, že to byla jen nějaká osobní zášť, kterou ke mně chovala. Asi by se mi mělo ulevit, že je to zřejmě kolektivní vina, ale nějak mi to nepřijde lepší.“

„- a líbala se s Deucalionem.“

Tak fajn. Tohle byla hodně studená sprcha. „Asi budu zvracet.“

„Myslíš, že máš otřes mozku?“ zeptala se starostlivě. Přišlo by mu to milé, kdyby kompletně neminula jeho pointu.

„Nemám tušení, ale asi by to bylo lepší než ta představa, která se mi právě usadila v hlavě. Proč by u všech všudy dělala něco takového? Museli ji něčím nadopovat.“

„Stiles má pravdu,“ ozval se Isaac. „Museli jí něco dát. Vždyť se na ni podívejte, nemá nejmenší tušení, kdo jsme. Absolutně netuší, že mluví s Derekem.“

Ozval se další nářek, jak Ida křičela Derekovo jméno.

„Má zlomené nohy,“ ozval se Peter. „Bude muset do nemocnice.“

„V tomhle stavu?“ vyjevil se Stiles a postavil se na nohy, jen aby si zase kecl na zadek, jak se mu zatočila hlava.

„Taky budeš muset nechat někoho, aby se ti na to podíval,“ poukázala Cora napjatým hlasem. Nejspíš ji děsilo, co se zrovna dělo s Idou. Stiles jí to nezazlíval, sám z toho byl trochu mimo. Hodně mimo. Idina hlava byla její zbraň, jestli se jí někdo mohl dostat dovnitř… Kurva. Tak nějak si představoval začátek apokalypsy.

„Nemocnice ne. Nemůžete vzít šerifova syna do nemocnice a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Navrhuju Deatona. Navíc by mohl vědět, jak jí udělali to, co udělali.“ Mávl neurčitě směrem, kde tušil Idu s Derekem. Ruce ho ještě bolely, jak mu je Kali spoutala. „Doprdele,“ hlesl, když si to uvědomil.

„Co?“

„Kde je Kali?“

Ticho nebyla odpověď, kterou si představoval.

„Vážně, lidi?! Vážně?!“ Dobře, tak trochu vyšiloval, ale to mu nemohli mít za zlé. Byla to Kali! Peter přesto zavrčel. A taky neodpověděl, jak si Stiles všiml.

„K Deatonovi. Hned.“ Nikdo z nich si nevšiml, že se k nim Derek přiblížil. Stiles sebou škubl a sykl.

„My ji vezmeme. Ty se obleč,“ zamumlal Peter a s Isaacem zmizeli. Stiles Idu slyšel celou dobu, co mu Cora pomáhala znovu na nohy a někam ho vedla, až ji najednou neslyšel.

Venku byla pořád zaparkovaná dodávka s otevřenými dveřmi, která nejspíš patřila Deucalionovi. Allison a Scott nebyli nikde v dohledu. Stiles na vteřinu zadoufal, že třeba šli po Kali, ale téměř okamžitě si to zase rozmyslel. Scott možná byl alfa, ale Kali byla zabiják. Rozhodně nechtěl, aby se jeho kamarád pustil do křížku s někým takovým, ani když měl s sebou Allison a její luk.

Cora mu pomohla na sedačku spolujezdce a sama si sedla za volant. Stilesovo vidění se zlepšilo, když vyšli ven na světlo měsíce a oslněné oči si pomalu začínaly znovu přivykat na tmu kolem. V zrcátku viděl, jak tři vlkodlaci nakládají dozadu bránící se tělo. Idu. Bránící se Idu. Ať už jí udělali cokoliv, neměl by si ji odosobňovat. Ještě ne. Neznamená to, že o ni přijdou. Jako o Boyda. Ericu. Nebo Heather.

Kurva.

Cesta k Deatonovi byla rychlejší, než by si myslel, že je možné. Zvlášť když neměl tušení, že umí Cora řídit. Dodávku.

„Nějaké další talenty, o kterých nemám tušení?“ zamumlal, když řízla jednu zatáčku obzvlášť ostře a zezadu se ozvalo několikero bouchnutí a proud nadávek.

„Spousta,“ odvětila temně a zařadila vyšší rychlost. Jak jen se Stiles modlil, aby nepotkali žádnou z policejních patrol. Byl si jistý, že z tohohle by se nedokázal vylhat ani on.

Před ordinací bylo prázdno a tma. Stiles vážně doufal, že doktorovi dal někdo echo. Nebo že držel pohotovost prostě pro jistotu, protože ani s tím nejlepším scénářem nikdo nepředpokládal, že dnešní noc proběhne bez zranění. Cora objela ordinaci k zadnímu vchodu, aby nebyli vidět z ulice, a taky proto, že všichni ze smečky věděli, kde je klíč k zadní místnosti a dál dovnitř to zvládnou díky Stilesovi, který může přerušit bariéru z horského jasanu.

Jakmile to udělal, objevil se Deaton. Jak to probíhalo dál si Stiles moc nevnímal, protože ho Cora usadila na jednu ze skříněk u zdi a v rychlosti, kterou nestíhal, mu připravila obklad z namočeného hadru. Mohl si zkusit hrát na statečného, ale hlava se mu točila tak, že tu myšlenku zavrhl, jen se vylíhla. Hrdinu bude dělat někdy jindy.

„Tumáš,“ hlesla Cora a podala mu obklad. Beze slova si ho přiložil tam, kde to bolelo nejvíc, a znovu sykl. Opřel se loktem o koleno a zhluboka dýchal, protože se mu ze všeho toho pohybu pořád trochu motala hlava.

Pokoušel se nevnímat, co se před ním dělo, ale ignorovat Idin nářek bylo nemožné. Očividně věřila, že Derek je Deucalion. Cora byla podle všeho Kali, jak si vysvětlovala ostatní, netušil, ale v pozitivním světle to nebylo. Dokonce kousla Petera.

Rozhodli se ji nechat podstoupit to, co Isaaca, když mu alfové pomíchali vzpomínky. Což byl kardinálně špatný nápad. Chtěl jim to říct, ale pak se podíval na Dereka.

Brečel. Dobře, ne tak úplně, ale Stiles by vsadil ledvinu na to, že má v očích slzy. Cora utekla z místnosti. Ida ho prosila, doslova škemrala, aby neubližoval betám, které podle ní ještě mohly být naživu. A Derek na ni jen zíral a s výrazem ztraceného kluka, protože nevěděl, co na to má říct. Ona věřila, že je mrtvý. Že je tím, kdo ho zabil – nehledě na to, že Stiles pořád netušil, jak to, do háje, Derek udělal - a přesto žadonila o životy zbytku smečky. Do prdele, teď už brečel i Stiles!

Chtěl někdy někdo důkaz o tom, že ta holka smečku miluje? Tady ho má. Mohla by se u Deucaliona jednoduše vykoupit, kdyby mu řekla, jak moc je silná. Namísto toho se sebou nechá jednat jako s hadrem a ještě škemrá.

„Jsou naživu,“ dostal ze sebe Derek přiškrceně s tím nejneutrálnějším výrazem, jaký podle Stilese dokázal za daných okolností vyprodukovat. Bylo to chabé. Víc než to, bylo to jen vlásek od naprostého opaku. Stiles o tom do teď nepřemýšlel, ale teď, když Dereka viděl… Ida byla jeho družka, ať už to znamenalo cokoliv, znamenalo to hodně. Tolik, že by to Dereka mohlo poslat tam, kam to nedokázala ani smrt jeho rodiny.

Otřásl se a nemělo to co dělat s tím, že Idu ponořili do vody plné ledu.

„Řekněte mi, jakmile její srdce dostatečně zpomalí,“ vyzval je Deaton napjatým hlasem. Derek kývl a nespouštěl z Idy oči ani ruce.

„Teď,“ zamumlal po nespočtu dlouhých vteřin a nechal ji vyplout na hladinu.

„Víte, co dělat,“ zamumlal Deaton. „Nikdo ani slovo, dokud to nedovolím. Je křehčí než Isaac.“ Počkal na kolektivní kývnutí, než se nad ni znovu naklonil. Stiles bezděčně spustil ruku s obkladem – beztak už byl teplý. „Ido. Ido, slyšíš mě?“ 

„Ano.“ Nikdo ani nedutal. Idin hlas byl lehce ochraptělý, ale jasný. A prázdný, bez emocí.

„Pamatuješ si Petera, Ido?“ Deaton se nezdržoval. Stilese napadlo, jak moc je ta celá věc asi nebezpečná pro někoho, kdo není vlkodlak a neumí se uzdravovat.

„Ano.“ Tentokrát nebyla odpověď tak neutrální. Drobný záchvěv nerozpoznatelné emoce, který ho donutil se napnout.

„Kdy jsi ho viděla naposledy?“ Idina tvář se zkrabatila v zamračení, jako by si nebyla jistá, na co se jí ptá. „Kde?“

„V lese. V noci.“ Znělo to váhavě.

„Cos tam dělala?“ Dobrý dotaz. Proč šla, do háje, v noci do lesa?

„Nemohla jsem spát. Šla jsem do nemetonu. Chtěla jsem se nebát.“ Ah. Derek tlumeně zavrčel, ale Deaton po něm šlehl pohledem a alfa se okamžitě utišil.

„Co tě strašilo?“

„Sny. Každou noc. Derek umíral. Pořád. Pořád. Pořád.“ Už jen to, co říkala, bylo strašidelné, ale Stilese děsilo mnohem víc to, jak to říkala. Naprosto nezúčastněně. Jako by nemluvila o sobě. „Derek! Mrtvý! Derek! Derek!“ Náhlá panika v jejím hlase ho naprosto zaskočila. Takže nebyla odstřižená od emocí? Dělo se toho v ní víc, než se dostávalo k nim? Stiles si periferním pohledem všiml, jak se Isaac zachvěl a ustoupil trochu stranou.

„Šššš. To jsou jen sny. Nic se neděje.“ Přestala sebou škubat. „Co se stalo v lese, Ido?“

Několik pomalých nádechů, než znovu promluvila. Neměli by ji vytáhnout? Jak dlouho to může vydržet? „Něco slyšel. Vrčení. Někdo byl za stromem. Rudé oči. Vidím rudé oči. Petere. Něco mu udělali. Něco je s Peterem. Taky mi ublíží!“

„To je dobré, Ido. Peter je v pořádku. Jsou to jenom vzpomínky. Teď mi řekni,“ pokračoval Deaton, „co se stalo potom?“

„Nevím,“ zamumlala. Bezradně se zamračila.

„Víš, Ido. Probudila ses. Co jsi viděla?“

Vteřiny utíkaly. „Auto,“ vydechla pak, jak našla v paměti něco, o co by se mohla podělit. „Dodávka.“

„Výborně, Ido. Vidělas ji zvenku?“ Proč se ptá? Tou dodávkou se sem přece dostali.

„Ne. Byla jsem uvnitř. S někým…“ zamračila se. „Se ženou.“

„Byla to Kali?“

„Ne. Nebyla vlkodlak.“

„Znalas ji?“

„Ano.“

„Co ti říkala?“ Deaton zněl naléhavěji a pohled mu utíkal k náramkovým hodinkám. Byly z umělé hmoty. Digitální. Pravděpodobně vodotěsné, protože se nezdálo, že mu dělá starosti voda, do které předtím strkal ruce.

„Neuvidíš,“ zamumlala Ida. „Říkala ‚Neuvidíš‘. Ne. Ne, já nechci. Nedělejte to! Ne! Marin, nenuťte mě!“

„Ido! Ido, uklidni se!“

„Ne! Nechci! Áááááá!“

„Ido! Nic se neděje. Nic dělat nemusíš, jsou to jen vzpomínky. Ido. Ido!“ Isaac musel Derekovi pomoct, aby ji znehybnili, aniž by jí ublížili. Říkala Marin? Stiles vydechl. Jako Marin Morellová?

Deatonův výraz nic neprozrazoval, ale dávalo by to smysl. Koho jiného by Deucalion na něco takového využil, než emisarku vlastní smečky?

„Dereku,“ ozvala se najednou Ida šeptem a úplně jiným tónem. „Coro. Co tu děláte?“ Stiles sledoval, jak se usmála. Nikdo se ani nehnul. Stilesovi došlo, že nedýchá, a rychle to napravil. Ida se dál usmívala. „Jistě, že vám pomůžu. Kam to jdeme?“ Deaton se úzkostlivě zadíval na hodinky. „Dereku, proč se usmíváš? Říkala jsem, že-“ Ida se zajíkla a pomalý tón se vytratil do ticha.

„Ven!“ přikázal Deaton nahlas. „Rychle, vytáhněte ji! Musíme ji okamžitě zahřát,“ přikazoval a vytahoval deky z jedné skříňky. Derek bez zaváhání roztrhal většinu Idina mokrého oblečení a přitáhl si ji k sobě. Obtočil kolem ní paže, zatímco Isaac si stáhl tričko a přitiskl se k ní z druhé strany. Veterinář je všechny zabalil do dek, zatímco vlkodlaci předávali Idě všechno tělesné teplo, co mohli.

Cora se přiřítila zpátky, ale už pro ni nebylo místo. Derek držel Idu ve vzduchu tak, aby se její zraněné nohy nedotýkaly podlahy, a Isaac mu pomáhal. Na Coru a Petera zbyl úkol odnést vanu, zatímco Deaton vracel na místo ošetřovací pult. Pak se otočil na Stilese.

„Podívám se na tebe, než se budu muset vrátit k ní. Ty nohy budou potřebovat spravit a bude lepší to dělat, dokud je mimo sebe. Anestetika a to, co jí chci dát, se moc dobře nesnáší. Ty na druhou stranu… Ukaž mi to,“ vyzval ho Scottův emisar a počkal, než Stiles skloní hlavu. „Měl by ses nechat prohlédnout v nemocnici kvůli otřesu mozku.“

„Ne,“ odmítl to Stiles. „Moc otázek.“

„Melissa by jistě na něco přišla.“

„Nemá dneska v noci službu. Vážně, doktore, bude to fajn. Nebyla to až taková rána.“

„Dost na to, abys krvácel. Nebudu tě nutit, ale přinejmenším by tě měl někdo hlídat, abys neusnul. Alespoň dokud Melissa nebude ve službě a nezkontroluje tě, jak se patří.“

„Já ho pohlídám,“ ozvala se Cora dřív, než Stiles stihl něco namítnout. Deaton kývl.

„Dobře. Zatím ti to alespoň vyčistíme.“ Pracoval rychle a tiše, zatímco Stiles poslušně držel. Možná to nedělal úplně dobrovolně. Možná za to mohl fakt, že se neodvážil pohnout od chvíle, kdy Cora propletla jejich prsty dohromady a druhou rukou mu úzkostně tiskla nadloktí. Nechtěl, aby ho pustila, protože až do téhle chvíle si neuvědomil, jak moc chce, aby se ho někdo držel.

Tahle noc byla o tolik horší, než si představoval. A ještě pořád nebyla u konce.

------

Ležela v posteli.

Uvědomovala si kolem sebe měkkou pokrývku a pod hlavou polštář. A taky si uvědomovala bolest v nohou. Zasténala.

„Ido?“

Zamručela. Měla sucho v puse.

„Jak ti je?“ ozvalo se starostlivě.

Ida si unaveně odfrkla. „Zase noční můra,“ přiznala upřímně, hlas spánkem ochraptělý, že ho téměř nepoznávala. „A nejspíš jsem si přeležela nohy.“ Otevřela oči. Nad ní se skláněla Cora. Vypadala nevyspale.

„Kolik je hodin? Za jak dlouho je zatmění?“ zeptala se Ida trochu omámeně.

„Nejsem si jistá, jestli jsem ta pravá osoba na vysvětlování,“ hlesla Cora a sevřela její ruku ve svých.

Ida se zamračila. „Děje se něco?“ Pokusila se posadit, ale bolest v nohou se stala intenzivnější. „Ah, krucinál, co to je?“ zeptala se a odhodila pokrývku. Šokem otevřela pusu dokořán. Obě její nohy byly až nad kolena v sádře.

Všechno se jí to vrátilo. Železárny. Deucalion. Derek. Bylo to jako rána traverzou přímo do obnažené šedé kůry mozkové.

Prudce se obrátila na Coru. „To není- Přece nemůže-“ Přitiskla si ruce k ústům, aby ztlumila kvílivý zvuk. Derek! Kde je Derek? Proč tu není? Nemůže přece být- Nemůže-

„Ido, klid!“ vyjekla Cora. „Je v pořádku. Derek je naživu. Dýchá, chodí, nadává, přesně jako vždycky. Dýchej, sakra. Dýchej,“ nabádala ji a odtáhla jí ruce z obličeje.

Ida se poslušně nadechla a dlouze vydechla. Několikrát to zopakovala, než se zeptala: „Kde je?“

„On je-“ Cora se zarazila.

„Kde, Coro? Kde je Derek?“

„Loví.“ To slovo nebylo nijak složité. Čtyři písmena. Jasný význam. Neslyšela ho poprvé. Přesto teď, když ho Cora řekla, nechápala to. Derek tu nebyl? Po tom všem, on tu nebyl?!

Zvedl se jí žaludek. „Mohla bys mi, prosím, pomoct do koupelny?“ zeptala se Ida hluše.

Cora se kousla do rtu. „Snaží se chytit Kali. Ztratila se, jakmile jsme zase získali zpátky naše schopnosti. Chce ji chytit.“

„Prosím, Coro,“ požádala Ida znovu tiše. Dívka se na ni zadívala a pak ji zvedla do náruče. Odnesla ji opatrně po schodech nahoru a pomohla se vším, co bylo třeba. Ida to skoro nevnímala. Dokonce si ani neuvědomila, že jí tečou slzy, dokud jí je Cora nezačala utírat.

Snesla ji zpět do postele a podala jí něco k jídlu. Ida ale neměla vůbec chuť něco jíst, i přestože měla neskutečný hlad.

Zklamala. Smečku. Sebe. Ale obzvlášť Dereka. Vždyť to byla ona, kdo je málem zabil. Dělala všechno, co Deucalion a Kali chtěli. Chránila je. Pomáhala jim.

Slyšela Coru, jak obvolává ostatní. Hlásila, že se Ida probrala a že ji poznává. Zněla u toho tak šťastně. Ida si přála znovu usnout, ale její tělo na to bylo příliš odpočinuté. Mozek a svědomí v tomhle ohledu neměly hlasovací práva.

První se objevil Stiles. Prošel dveřmi s úsměvem, jako by to nebyl jiný den než dřív. Došel k posteli, kde seděla Ida, a aniž by řekl slovo, objal ji. Nedokázala se ani pohnout. Měla pocit, že když to udělá, rozpadne se.

„Pozdravuje tě Lydie, Scott, Allison, táta, Deaton, Scottova máma a Allisonin otec. Jo, dokonce i ten. Kdyby Derek nezakázal návštěvy ve velkém, určitě by tu teď stáli se mnou. No, i když Chris asi ne,“ připustil po menším zaváhání.

Čekal, co mu na to řekne. Ale Ida nevěděla, co by na to měla říct, a tak mlčela. Dívala se do peřiny a snažila se nevnímat jeho pohled. Cora se postavila a chytila překvapeného Stilese za ruku. Odvedla ho stranou a něco mu šeptala. Odpovídal jí stejně tiše.

Ida poznala, kdy vstoupil zbytek smečky, přestože byli naprosto tiší. Atmosféra v místnosti téměř jiskřila napětím.

Měla pocit, že jestli se na ně okamžitě nepodívá, exploduje, ale přitom doslova panikařila už jen při tom pomyšlení, že by se na ně podívala.

Isaac byl první, kdo to nevydržel. Přispěchal k posteli, klekl si vedle ní a objal ji kolem pasu. Vzlykla a přitiskla ho k sobě. „Isaacu. IsaacuIsaacuIsaacu,“ drmolila šeptem a prsty se mu probírala ve světlých kudrnách.

„Jsi zpátky,“ pronesl se zahlcující úlevou v hlase, čímž ji rozbrečel ještě víc. Čím si zasloužila takovou oddanost?

„Mrzí mě to. Tak strašně mě to mrzí,“ omlouvala se a hlas se jí třásl. „Ublížila jsem ti. Všem jsem ublížila. Mohla jsem vás zabít. Chtěla jsem- Já-“

„Chránila jsi nás,“ ozval se Peter a v jeho tónu nebylo nic posměšného. Zavrtěla hlavou. Takhle se na to nesmějí dívat.

Isaac zvedl hlavu, modré oči uslzené. „Je to pravda. Slyšeli jsme to. Možná pomíchali, co jsi viděla, ale všechno, co jsi udělala, bylo pro nás.“

Cora se přiblížila z druhé strany postele, vyšplhala na ni a lehla si vedle ní tak, aby jí mohla složit hlavu do klína. Ida se třesoucími se prsty dotkla její tváře. „Měla jsem takový strach,“ hlesla. „Tak strašný strach.“

Stiles si pobaveně odfrkl. „Mně jsi přišla nebojácná až jéje, když jsi mnou praštila o vrata.“

Ida vykvikla napůl smíchy, napůl hysterií. Derek na Stilese zavrčel, ale Ida se na něj vděčně zadívala. „Doufám, že jsem nepoškodila tvůj mozek natolik, abych za tebe musela dělat domácí úkoly,“ hlesla chabě. Byl to hrozný vtip, ale Stiles se přesto zasmál a zavrtěl hlavou.

Kus od něj stál Peter. Netečně ji sledoval, ale chyběla tomu jeho obvyklá odměřenost.

„Myslela jsem, že tě zabili.“

Ušklíbl se. „Nerad tě zklamu. Mě není tak lehké se zbavit, rusalko.“

„To mi povídej,“ odfrkl si Stiles a Peter na něj zazíral. Pak se otočil zpátky na Idu a kývl.

Nebyla si jistá, kde vzala odvahu podívat se konečně na toho nejdůležitějšího člena smečky. Na toho, jehož ztráta ji málem dohnala k šílenství.

Derek vypadal ještě zachmuřeněji než jindy. Vousy delší, vlasy rozcuchané, na tričku několik skvrn od hlíny a krve. Ale byl živý. Tak nádherně, dokonale živý.

Hystericky vzlykla, když se dostala k jeho očím. Chtěla mu říct, jak moc ji to mrzí. Jak strašně se nenávidí za to, že nedokázala proniknout iluzí a poznat ho. Vybavovala si všechno, co se v železárnách dělo. I to, co se dělo předtím v dodávce. Přesto to měla dokázat. 

„Neopovažuj se mě opustit,“ vyhrkla místo toho jako největší zoufalec. V další chvíli už tam nestál, klečel na posteli a drtil ji v objetí. Zabořila mu nos do špinavého trička a nechala se obklopit jeho teplem. Slzami mu máčela triko i krk a ani jednoho z nich to netrápilo. Ucítila, jak se Cora přesunula a přidala k nim svoje paže, stejně tak Isaac a dokonce i Stiles.

Jedna velká hromada, ze které trčely jen její bolavé zasádrované nohy. Mezerou mezi těly našla jediného vlkodlaka, který stál mimo. Modré oči jí pohled oplácely. Peterova tvář na malou chvilku roztála a on nepatrně stočil jeden koutek vzhůru. Idě to stačilo. Spokojeně se usmála, zavřela oči a nechala se utopit v hřejivé přítomnosti své smečky. Ať už to znělo sebeubožeji, nedokázala si představit, že by o ni měla přijít. Byli její a ona jejich. Tečka.

-----

Ida nechtěla znát krycí historku. Nedokázala si představit, jakou šílenost musel někdo vymyslet, aby ospravedlnil její zasádrované nohy. Pravděpodobně potom vypadala jako naprostý idiot pro celou školu. Jistě, nebyl to dostatečný trest za to, jak moc to zpackala doopravdy, ale nevědět bylo výjimečně lepší než vědět. Zvlášť když se vezme v úvahu, že výmluvu zařizoval Peter.

Odkašlala si, aby přitáhla Derekovu pozornost. „Mohl bys?“ zeptala se a natáhla ruce do vzduchu. Okamžitě vstal a vzal ji do náruče. Ida už se pomalu dostávala přes rozpaky z toho, že ji pokaždé na záchod musel někdo odnést. Cora jí dokonce pomáhala ze začátku i tam, ale s Derekem to nepřicházelo v úvahu.

Z jejího bezmocného stavu tak plynulo, že v podstatě nikdy nebyla sama. Někdo ze smečky byl neustále v jejím pokoji, aby jí pomáhal nebo ji zabavil. Ida měla nejraději dopoledne, protože ta s ní trávil Derek, který neměl tendence ji neustále zkoušet bavit. Většinu času strávil v křesle nebo vedle ní na posteli a tak jako ona si četl. Na jednu stranu to s ním bylo nejhorší, na druhou, čas s ním byl nejpříjemnější. Vyhýbala se ale jakémukoliv mluvení o tom, co se stalo v železárnách a po nich. Jediné, co věděla, bylo, že mezi zatměním a jejím probuzením uběhl týden. Nikdo se nezmínil, co se stalo během něj.

Ida měla v hlavě spoustu obrazů a vzpomínek, které nejspíš nebyly pravdivé nebo reálné, ale přestože věděla, že ji zmátla emisarka alfa smečky, nedělalo to události z jejího pohledu o nic méně realistické. Jen ji to děsilo ještě mnohem víc. Nikdy ji nenapadlo, že by se musela postavit jinému emisarovi, ti se málokdy zapojovali do půtek mezi smečkami.

Když byla zpátky v posteli, všimla si, jak si Derek zkontroloval telefon. „Nějaké novinky o Kali nebo Morrellové?“

„Ne.“

„Zdržuju tě. Omlouvám se, vím, že bys je teď radši hledal.“

Zamračil se a sedl si na kraj postele. „Ne. Radši bych je chytil.“

„Klidně můžeš jít, Dereku. Nepotřebuju hlídání čtyřiadvacet hodin denně,“ pousmála se.

Zamračil se. „Možná ne. Ale já potřebuju vědět, že ho máš.“

Dotčeně se zamračila. „Nejsem dítě. Navíc, nikdo by si sem netroufnul. Tenhle pokoj je cítit vlkodlaky na kilometry, tím jsem si jistá. Kali by neriskovala, že tu narazí na smečku, na tebe nebo na mě, když ví, co dokážu. Klidně můžeš jít a hledat.“

„Ne.“ Jeho tón nepřipouštěl žádnou další diskuzi. Vzdychla si.

„Taky dobře,“ zamumlala a položila se na polštář. Derek se ale natáhl ke stolku a podal jí lahvičku plnou léku od Deatona. Ida se znechuceně zašklebila. „Už zase?“ Derek věnoval výmluvný pohled jejím nohám. „Fajn. Dobře. Dej to sem,“ vytrhla mu lahvičku z ruky. Než ji mohla otevřít, sklonil se k ní a políbil ji. Paradoxně jí teplé rty přitisknuté k jejím způsobovaly mrazení. Když jí utekl první vzdech, odtáhl se. Nespokojeně se zamračila, ale když si všimla, jak Derek ztěžka polyká, usmála se. S tím může žít. „Budu předstírat, že to nebyl úplatek, abych to bez řečí vypila,“ pronesla pobaveně a pak do sebe rychle obrátila obsah lahvičky. Bylo to stejně odporné jako kdykoliv jindy – nebo možná ještě víc, protože Deaton změnil složení ‒ a chvíli jí trvalo, než potlačila touhu zvracet.

Když to zvládla, Derek ji zatlačil zpět do polštáře a pak na chvíli otevřel okno. Ida se zasmála. „To máš z toho,“ poznamenala a on jí věnoval zamračený pohled. Jeho citlivý vlkodlačí nos pach léku nesnášel. Ale aspoň konečně přestal předstírat, že mu to nevadí.

„Přežiju to, když to pomůže,“ zabručel.

„Uvidíme,“ pokrčila rameny. „Možná by mi zítra mohl Deaton sádru sundat. Neřekli jste nikomu, že to mám zlomené, ne?“

„Ne. Jen že nemůžeš nějakou dobu chodit.“

„Dobře,“ oddychla si. „Nerada bych předstírala, že se mi hojí zlomeniny ještě dalších šest týdnů. I těchhle pár dní je příšerných.“

Zavrtěl hlavou. „Ještě si stěžuj. Obyčejný člověk by byl rád, že bude v pořádku už po šesti týdnech.“

„Jenže já žiju s vlkodlaky, kterým se takovéhle zlomeniny zahojí za deset minut,“ poznamenala trpce. „Nikdo je nemusí nosit do koupelny.“ Vůbec to neznělo hořce. Rozhodně ne.

Derek to ignoroval. Vzal ze stolu krabičku s borůvkami a strčil jí ji do rukou. Jak ji spolehlivě umlčet? Začínalo jí připadat, že se v ní Derek vyzná až příliš.

„Rozmazluješ mě,“ poznamenala a nasypala si několik plodů do pusy. Jejich chuť okamžitě začala potlačovat pachuť léku. Tázavě pozvedl obočí. „Já si nestěžuju,“ zavrtěla hlavou rychle. „Jen tě přátelsky varuju, že bych si mohla zvyknout.“

„Dobře,“ kývl. „Budu s tím rizikem počítat.“

„Fajn,“ zazubila se na něj. Pobaveně povytáhl koutky. Zarazila se a jazykem si ověřila svoje podezření. No jasně, slupka na zubech. Typické.

Poklepala na místo vedle sebe. Když se posadil a opřel o tmavé čelo postele, odložila ovoce a přitiskla se k němu. „Nevadí?“ zeptala se. Namísto odpovědi ji jednou paží objal a přitáhl si ji ještě blíž. Spokojeně zamručela. Od železárny bylo pro Idu vrcholem blaha jen se k němu tisknout a poslouchat tlukot jeho srdce. Cítit, jak se mu hruď zvedá v rytmu nádechů a výdechů. Přišlo jí to jako ta nejvzácnější věc na světě. Něco, co by mohla až příliš snadno ztratit.

„Ššš,“ ozval se tiše, když vycítil její úzkost.

„Omlouvám se,“ zamumlala a povolila prsty, kterými svírala jeho tričko. Zhluboka se nadechla. „Chovám se nemožně,“ pronesla, zklamaná sama ze sebe.

Ucítila, jak se jí Derek jemně otřel bradou o vlasy. „Vedeš si skvěle. Chce to čas. Nedovedu si představit, jak bych na tvém místě obstál já. Vidět tě umírat. Věřit, že se to děje…“ zmlkl a pokoj naplnila atmosféra žalu. Viděla, jak mu na rukou vyrostly drápy a jak ruku zatnul do pěsti.

Ida si všimla, že jediné chvíle, kdy Derek ztrácí kontrolu, jsou v situacích, jako je tahle. Isaac jí jednou řekl, že Derekova kotva je vztek. Neměnil se jako ostatní, když ho něco naštvalo nebo ohrozilo. Ale měnil se, když něco ohrozilo ji. Třeba i jen imaginárně. Nedokázal kontrolovat strach.

Natáhla se a přitáhla si jeho ruku ke rtům. Políbila napjatou kůži na kloubech. „Nikdy nebudeš muset,“ zamumlala a otřela se mu tváří o hřbet ruky. Uvolnil se.

Zívla. Lék začínal zabírat. Neměla víc než pár minut bdělosti, než ji na dlouhé hodiny uspí. Pohodlně se uvelebila a prsty pohladila Dereka na holé kůži břicha. Když zamručel, usmála se a zašeptala: „Ta sádra jde zítra dolů.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 20.: