OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 2. část 1.

06.12.2013 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1893×

2.

Seděla v lavici a sepisovala seznam zásob, které si musí doplnit, když se k ní Lydie otočila.

„Jdeme dneska na párty. Chceš jít taky?“

Ida málem vyhrkla ne, ale pak si uvědomila, že tu není pro zábavu. Měla se s Lydií sblížit, pokud to vyžaduje jít na párty, udělá to. Navíc si uvědomila, že tohle je nejspíš Lydiin způsob, jak poděkovat za Idinu noční intervenci.

„Ráda,“ usmála se tak, aby to vypadalo radostně a vděčně. „Kam se půjde?“

„No… To uvidíš, je to underground,“ ušklíbla se Lydie. Zdála se víc než spokojená.

Bezva. Nelegální párty. Mohlo by to být ještě trochu víc mimo Idiny zájmy? Pochybovala o tom. „Super,“ pronesla dychtivě. Lydie vypadala, že jí to stačí, a otočila se zase zpátky na Allison. Povídaly si, dokud nevešla slečna Blakeová a nepřerušila ve třídě všechnu zábavu.

Idě se zamlouvala Lydiina inteligence. Sice ji ta holka ukrývala pod silnou vrstvou povrchnosti, ale Ida viděla její potenciál. Pokud se jí povede přivést ji na její cestu, bude to velký přínos. Rada ani neměla tušení, jaký poklad by v ní mohli najít.

Tedy, pokud se najít nechá.

O nadšení přišla o pár hodin později, když jí Lydie oznámila, že na párty nemůže v tom, co má na sobě, ani v tom, co si přivezla. Takže prostě musí jít nakupovat. Idě by to nevadilo, kdyby to neznamenalo, že se musí nechat protáhnout dvaceti butiky a v každém si vyzkoušet alespoň půl regálu věcí.

Díky tomu byla večer vyčerpaná tak, že by nejradši celou párty strávila v posteli a spala tak tvrdě, že by si ji s mrtvolou spletl i profesionál.

Nebylo jí ale přáno.

-----

Stiles zaparkoval v devět večer před domem Martinových, kde měl vyzvednout Lydii s Idou. A zatímco první jmenovaná téměř zářila, druhá vypadala jako chodící mrtvola.

„Je ti dobře?“

Ida zamručela, jako by nechtěla ani nahlas mluvit, ale pak si to nejspíš rozmyslela, protože se na něj podívala a podala mu jednoslovné vysvětlení. „Nákupy.“

Soucitně ji poplácal po rameni a nechal ji vlézt do zadní části džípu. Nákupy s Lydií zažil jen jednou a ještě pořád se mu o tom zdály noční můry. Dokázal pochopit, proč Ida vypadala, jako by ji přejel tank a ještě si to pro dobrý pocit dvakrát zopakoval. Lydie na druhou stranu nevypadala jinak než dokonale a Stiles se musel ovládnout, aby se nezačal zubit stejně šíleně, jako když mu napsala, že to bude on, s kým pojedou na párty.

Buďte zticha, to byla velká věc! Vybrala si jeho.

Stilese.

Mohla říct Dannymu nebo Scottovi, ale řekla jemu. Ne, nebyl na sebe pyšný. Ani trochu. Úplně totálně! I když celou cestu nadšeně brebentila o tom, kdo všechno na párty bude nebo nebude.

„Mám pocit, že už tam ani nemusim a klidně bych mohl zejtra vyprávět, kdo všechno tam byl, aniž bych lhal,“ poznamenal Stiles tiše, když pomáhal Idě ven z auta. Ta se souhlasně pousmála, ale nahlas nic neřekla, protože Lydie už obešla auto a slyšela by je. Chudák holka, musela mít z Lydie fakt respekt - ne že by se divil. Lydie Martinová uměla být nejhorší noční můrou, když chtěla.

Scott a Allison už na ně čekali spolu s Isaacem.

„Ido, tohle je Isaac.“

„Isaacu, o Idě už jsme ti říkali,“ zamával mezi nimi rukama. Doufal, že nevypadá, jako by se snažil chytit mouchu, která létá rychlostí světla. Vlkodlak jí kývl a Ida se trochu usmála. Stiles si začínal být téměř stoprocentně jistý, že není zrovna společenský tvor. Nevypadala moc nadšeně z toho, že jde na párty. Nelegální. Plnou nadržených lidí a alkoholu. Kruci, Stiles se na to těšil čtrnáct dní!

„Tak už můžeme?“ zeptala se Lydie otráveným tónem a Stiles k ní okamžitě přispěchal, aby jí otevřel dveře. Ida je následovala a Isaac šel za nimi. Připadalo mu, jako by jim kryl záda. Což byla asi pravda. Někde se tu potuluje smečka alf a temný druid, který z jakéhosi důvodu likviduje zdejší obyvatele.

Ne zrovna to nejlepší prostředí pro zábavu, připomněl si Stiles. Ale oni tu vlastně byli pracovně. Svým způsobem. Dobře, měli se pokusit něco zjistit od dvojčat, která měla přijít na popud Lydie a Dannyho. Ten sice neměl nejmenší tušení, že Stilesovi a ostatním pomáhá, ale ne že by se kvůli tomu Stiles cítil nějak špatně. Danny z toho pořád měl celkem slušný sex. (Předpokládal, že musí být slušný, když to zatím Dannymu a Ethanovi klapalo.)

Hudba, která se valila prostorem už když otevřel dveře, byla v suterénu, kde se párty konala, ještě mnohem hlasitější. Světla blikala, muzika se valila z přístrojů a všude kolem se vlnila a třela těla.

Isaac vrhl zvědavý pohled na Idu, která se rozhlížela kolem. Stiles se k ní přitočil. „Hledáš někoho?“

„Já? No… jeho,“ ukázala na někoho, kdo se zrovna objevil mezi křídly plechových dveří. Stiles se ušklíbl.

„Nerad ti kazím radost, ale Danny je gay.“

„Oh, vážně?“ zamrkala překvapeně. Nevypadala, že by jí to vadilo, ale než se nad tím stihl víc pozastavit, zaklel:

„Kruci, dvojčata.“ Ida mu věnovala zmatený pohled, ale pak se podívala na schody u dveří. Scházeli po nich dolů dva blonďáci se širokými rameny. Téměř identičtí, ale naštěstí alespoň každý oblečený do něčeho jiného.

„Nemáš je rád?“

Stiles zamrkal. Jasně, že je nemá rád. Jsou z nepřátelské smečky a zabili Ericu! Ne že by jí tohle mohl říct. „Ale to ne, jen… víš jak… přijdou a sbalí všechny holky. Teda… Aiden sbalí všechny holky. Prostě otrava,“ trhl rameny, ale přitom se nenápadně snažil kopnout do Scotta, který podle všeho jeho nadávku přeslechl.

„Tancujem!“ zakřičela vedle nich Lydie, chytila Idu i Allison za ruku a odtáhla je na parket. Stiles pobaveně sledoval nevěřícnou hrůzu, která se Idě rozlila obličejem, než ji pohltila masa těl.

„Co se děje?“ otočil se na něj konečně Scott, když byla Allison mimo jeho dosah. Mozkové buňky se konečně rozhodly, že nastala chvíle na očekávanou funkčnost.

„Dorazili,“ pronesl Stiles normálním tónem. Nebylo třeba na Scotta křičet, jako vlkodlak slyšel dost dobře. Navíc na sebe nechtěl strhnout pozornost zmiňovaných dvojčat.

„Jen oni, nebo ještě někdo další?“ zeptal se Scott, který křičet musel. Jinak by byl Stiles bez šance.

Zavrtěl hlavou a střelil pohledem po Isaacovi, který těkal očima po okolí. „Objeví se Derek?“ zeptal se blonďatého vlkodlaka zvědavě. Ten jen pokrčil rameny.

V kapse mu zavibroval mobil. Byla to zpráva od Lydie.

LM: - Hni pozadím. Musíš zabavit Idu. -

Povzdechl si. Takže o tohle šlo. Proto Lydie neřekla Dannymu nebo Scottovi. Chtěla po něm, aby zabavil holku přespočet.

Zkoušel nebýt zklamaný, ale moc mu to nešlo. Proč ji teda, do háje, zvala?

Dokud neuviděl, jak tam ta chudinka stojí jako dítě, co se ztratilo rodičům v obchoďáku. Stála tam s rukama přitisknutýma nervózně k bokům, kolem ní se všichni bavili a ona se snažila být co nejmenší a nejnenápadnější. Jako by ji tam mohl takhle nechat.

„Co je s tebou?“ zeptal se, když se k ní dostal tak blízko, aby ho slyšela.

„Já vlastně netancuju,“ přiznala Ida popravdě. Chvilku na ni zíral a přesvědčoval sám sebe, že by se neměl smát, protože už tak vypadala, že se brzy zhroutí. Namísto toho tedy ukázal na sebe.

„Copak já vypadám, že tancuju? Nebo Scott? Kdyby tu byl doktor, pravděpodobně by nám diagnostikoval epileptickej záchvat. Určitě nebudeš horší než my,“ mávl rukou s naprostou samozřejmostí ke svému nejlepšímu příteli, který nikoho v nejbližším okolí nezranil jen proto, že ho Allison držela za ruce, takže jimi nemohl moc mávat kolem.

Ida ho ještě chvíli nerozhodně pozorovala, ale pak se trochu zhoupla v bocích. Stiles zvedl oba palce v pochvalném gestu a spokojeně se zubil, tak to zopakovala, zatímco on se vedle ní pustil do vlastního tance. Možná to kazil tak trochu schválně, ale to mu nikdo nemohl zazlívat, ne?

„Nazdar!“ zavolal, když si všiml, že se k nim připojila Cora s Boydem. Ten něco řekl Scottovi a potom i Isaacovi. Pokud to odhadoval dobře, šlo o vzkaz od Dereka. Znamenalo to, že se neobjeví osobně? Něco se stalo? Cítil, že se atmosféra jejich malé skupiny změnila. Scott i Isaac vypadali ostražitěji. Pátrali očima v davu. Nenápadně, ale pátrali.

„Děje se něco?“ zeptala se Ida vedle něj. Všimla si? Stiles ale jen rychle zavrtěl hlavou. Hudba se změnila na něco mnohem pomalejšího, a tak se přitočil ke Coře pod záminkou divočejší varianty ploužáku, aby z ní vytáhl, o čem to jejich šuškání bylo. Pokoušel se ignorovat vražedný výraz, se kterým se Haleovic potomstvo muselo nejspíš už rodit.

-----

Ida využila toho, že si jí nikdo nevšímá, a prodrala se na kraj davu.

Něco tu bylo špatně.

Rozhlížela se kolem a všimla si dvojčat, o kterých se zmiňoval Stiles. Bylo to okamžité rozhodnutí založené na minimu poznatků, ale Stiles se choval až příliš divně a oni se právě pokoušeli nenápadně dostat stranou. Moc podezřelých okolností najednou.

Vydala se za nimi. Po cestě si strhla průsvitnou červenou košili, která kolem ní povlávala a děsně ji rozčilovala; natáhla ji na ni Lydie. Zůstala jen v šedých džínsech a podobně zbarvené tunice, která chytře zakrývala fakt, že měla Ida kapsy naplněné svým obvyklým nouzovým vybavením; skládací foukačkou, sadou šipek, pytlíkem drceného vlčího moru a léčivou mastí. Nebylo to všechno, co by si u sebe mít přála, ale byl to alespoň nejnutnější základ pro přežití.

Přebytečný kus oblečení přehodila přes jednu z tyčí starého lešení, které tam někdo nechal, a pokračovala dál, šťastná, že si vydupala kecky místo bot na podpatku. V čemkoliv jiném by byla nemožná, protože podlaha byla pokrytá špínou a místy jemným pískem, který jí pod podrážkami skřípal. Mohla jen doufat, že to hlasitá hudba přehluší.

Plíživě našlapovala, dokud nedošla až ke schodům. Nejistě se podívala dolů, ale nikoho neviděla. Opatrně tedy pokračovala, sešla asi čtyři schody a ohlédla se, nikdo za ní nebyl. Sklonila se tedy tak, aby viděla skrze schodiště a strop místnosti. Neskutečně se lekla, když hudbu přehlušilo zařvání.

Dole se bojovalo. Všimla si tří postav. Jedna z nich právě málem probořila zády zeď. Kožená bunda i černé vlasy zaprášené, vlkodlačí tvář stažená v masce bojovnosti. Než ale stačil útok oplatit, obrovská masa hmoty, která nejspíš byla jiným vlkodlakem, mu zabořila drápy do břicha.

Hale zařval, když ho obr zvedl a mrštil jím o strop. Třetí postava, žena, ho pak během pádu chytila a s praskavým zvukem ho mrštila přes místnost ke zdi pod schody. Dál Ida neváhala, vytáhla foukačku, namířila a trefila ženu bez jediného hlesu přímo do krku. Svezla se k zemi ve chvíli, kdy druhá šipka zasáhla do krku toho většího. Ten ale svou partnerku nenásledoval. Chytil se za krk a vytáhl si šipku. Malátně se otočil a málem při tom upadl, ale šipka ho neskolila. Alespoň ne tak, jak by měla. Ida se podívala na svoje pouzdro, kdyby použila druhou, tak by ho ta dávka jedu mohla zabít. To nechtěla. Rozhodla se pro druhou možnost.

Sáhla do kapsy pro pytlík a seběhla schody. Obrovský vlkodlak byl omámený, a tak místo aby se na ni okamžitě vrhl, jen zmateně zavrčel. To stačilo, aby se k němu dostala dost blízko. Rozevřela ruku a přímo do tváře mu foukla fialový prach. Vlkodlak zasípal a sesul se jí k nohám. Děsivá potvora. Měl příšernou jizvu přímo uprostřed, jako by ho někdo od hlavy k patě rozetnul a pak zase sešil. Nedokázala si představit, co to mohlo způsobit. Nebo spíš, jak to mohl přežít.

Ida se nad tou představou oklepala a rychle sebrala obě šipky, které bezpečně uschovala zpět do pouzdra. Pak se otočila k poslednímu účastníkovi. Vypadal hrozně.

A pokoušel se postavit na nohy.

„Lehni,“ řekla mu, a když k ní obrátil už zase lidskou tvář se zelenýma očima, mohla jasně říct, že ho hned prvním slovem stihla vytočit. „Myslím to vážně. Lež chvíli,“ poručila mu vážně a vytáhla z kapsy krabičku s mastí. Na všechna jeho zranění to nebylo ani zdaleka dost, ale mohla mu pomoct s těmi nejhoršími. Zranění od jiného alfy se hojila déle a pekelně bolela. Hale tolik času neměl.

Vyhrnula mu cáry trika na břiše, aby se mohla na rány podívat. Pokusil se ji odstrčit. „Nech mě.“

„Vážně, vlku? Jednou ti to nestačilo?“ zeptala se ho a ani se neobtěžovala k němu zvednout pohled. Otevřela krabičku a nabrala na špičku prstu aromatickou směs. „Tohle bude bolet,“ upozornila ho, lítostivě se zašklebila a strčila mu ho přímo do otevřené rány.

Zařval tak, až jí z toho naskočila husí kůže velikosti horského masivu. Podívala se na něj. Oči mu rudě svítily a tesáky trčely z otevřených úst. To, co dělala, byl zbytečný risk. Navíc ani nevěděla, proč že mu to vlastně pomáhá. Nic jí do něj nebylo.

Místo aby toho nechala, nabrala novou dávku a pokračovala s další hlubokou ranou. Obdivovala jeho snahu se ovládnout, ale věděla, že to nevydrží. Přesto se znovu ozval až u čtvrté rány. Snažila se zbylé dokončit co nejrychleji, ale přesto to nebylo dost rychle. Jeho vůle povolila dřív. Ocitla se pod ním s krkem sevřeným rukou s ostrými drápy. Jeho vlkodlačí tvář v beta formě na ni zírala ze vzdálenosti tak palce a půl.

„Chápu to jako přání, že už toho mám nechat,“ zasípala souhlasně, ale nepustil ji. Oči se mu leskly divokostí, která člověka už moc nepřipomínala. A zírat z očí do očí divoké šelmě byl vyloženě špatný nápad. Nenáviděla už samotnou představu, ale uvědomovala si, že ona není ta, kdo má situaci v drápech. Doslova - bohužel. Ida v sobě našla všechno sebezapření, které mohla, a odtrhla od něj pohled. Potom zaklonila hlavu a obnažila před ním krk.

Vteřiny odtikávaly do prázdna. Cítila, jak se Hale přiblížil. Slyšela, jak nasál její pach, a jen stěží se ovládla, když se jeho zuby dotkly kůže nedaleko zběsile pulzující tepny a stiskly. A pak se konečně odtáhl; Ida měla pocit, jako by se z ní odkulila skála.

„Kurva,“ ozvalo se kus od ní. Derek seděl a opíral se zády o zeď. Hlavu zakloněnou, oči zavřené, zhluboka dýchal.

„To je dobrý,“ dokázala ze sebe dostat, jako by se jí snad omluvil, i když to znělo přiškrceně. „Ne že bych nevěděla, že když budu šťourat nasranému vlkodlakovi prstem v ranách, tak mi za to dost možná rozsápe krk.“

Derek vypadal, že ještě pořád nemá svoje divočejší já úplně pod kontrolou, proto si odpustila další poznámky a postavila se na nohy. Oprášila se, aby mohla nahoře alespoň trochu splynout, a vydala se ke schodům. Přece jen se ale ještě otočila. Přistihla zelené oči, jak ji zamyšleně pozorují.

„Ti dva nevydrží omráčení věčně, jak dobře víš, tak se, pro svoje dobro, pokus co nejdřív vypadnout,“ poradila mu ještě a nechala ho tam. Pro jeden den měla akce až dost. Navíc pořád ještě nepřišla na to, kam zmizela ta dvojčata. A proč že se do toho ona sama vůbec pletla.

-----

Podle všech ostatních se párty vyvedla prostě úžasně. Ida ovšem druhý den musela složitě maskovat odřeniny a otlačeniny na krku, protože jí nezbyla žádná mast. Běžně by s takovou krabičkou vydržela i půlrok. Nečekala ale, že ji celou vyplácá na zraněného (nevděčného a protivného) vlkodlaka během jednoho večera.

„Je ti zima?“ zeptala se překvapeně Lydie. Už si zvykla, že jejich podzim ona považovala za léto, takže jí chladno nebylo nikdy. Teď neměla, jak tu šálu vysvětlit.

„Ne, jen mě trochu bolí v krku.“

„Ty máš cucflek?“

Ida se vyjevila. „Cože? Ne! Vypadám snad jako někdo s cucflekem?“

„Jo,“ ozval se za jejími zády Stiles. Rychle se otočila a všimla si, jak ji se zájmem pozoruje a spokojeně se usmívá. Stačilo mu ke štěstí někoho uvést do rozpaků? Nebo vyděsit? V tom případě, teď se mu povedlo obojí najednou. Bravo. „Takže nemáš? Vsadil jsem se Scottem, že přesně to pod tou šálou schováváš.“

„Ne. Žádné cucfleky. Jenom nachlazení,“ zopakovala Ida zatvrzele. A než stihl ještě něco dodat, otočila se a vydala se ke své skříňce. Měla v plánu jít dnes po tělocviku do lesa, ale jelikož se právě rozhodla hrát nemocnou, mohla jít hned. Navíc by se mohli rozhodnout, že se chtějí podívat. Nastrkala všechny knihy do skříňky s tím, že si je vyzvedne, až se bude vracet, nebo si je tu prostě nechá do zítra. Může si půjčit učebnice od Lydie. Nebylo to tak, že by její známky byly podstatné.

Po cestě ze školy se vyhnula všem, co by se jí mohli ptát, kam to jde a proč má na krku šálu. Ta druhá otázka byla mnohem děsivější než ta první. Strčila si do uší sluchátka, aby mohla předstírat, že neslyší.

Cesta lesem se ukázala jako překvapivě nepříjemná záležitost. Díky šále jí bylo vedro a potila se, nakonec to nevydržela a strhla si ji.

„Mizernej vlkodlak,“ mumlala si pod nos, zatímco se pokoušela šálu nacpat do tašky. „Příště-“

„S příště bych nepočítal.“ Polekaně zvedla hlavu. Před ní stála dvojčata. Vlkodlaci… Samozřejmě. Nic překvapujícího. Alespoň by nemělo být. „Neměla ses plést do cizích záležitostí.“ Věděli to? Jak?

„Vlastně-“ ozval se druhý, který měl kostkovanou košili namísto červeného trika, které měl jeho bratr, a zpoza zad vytáhl ruku, ve které držel tu červenou hrůzu, kterou Ida v klubu zapomněla. Lydie ji za to neskutečně sjela. Teprve teď ale Ida uznala všechny nadávky na její hlavu za oprávněné. „- nevidím to na žádné příště.“ Jako jeden na ni vycenili najednou dlouhé tesáky. Oči jim zazářily barvou krve.

Alfové. Samozřejmě! Když v háji, tak pořádně!

Sáhla do kapsy, jen aby si uvědomila, že pouzdro se šipkami je v její tašce. Kurva.

Vlkodlaci se usmáli a rozhýbali se. Kroužili kolem.

Hráli si? Dvakrát kurva. Měla to vědět líp. Poštvat si proti sobě smečku složenou z alf, to se snad ani nedá nazvat školáckou chybou, to je pokus o sebevraždu. Pitomý Hale. Pitomá, pitomá Ida!

„Co si o tom promluvit?“ navrhla v čirém zoufalství a nenápadně se pokoušela strčit ruku do tašky. Kdyby měla ještě trošku času- rána přišla zezadu, když ji jedno dvojče chytilo a mrštilo do prostoru. Neměla šanci ho vidět, bylo příliš rychlé.

Došlo jí, že to byla přihrávka, ve chvíli, kdy ji ještě ve vzduchu zachytily druhé drápy. Vykřikla, když ucítila, jak jí roztrhly kůži na pažích. Další rána její výkřik utnula, protože tentokrát mířila na tvář. Hlava jí odletěla bokem a před očima jí zablikalo. Kopanec ji vytrhl vlkodlakovi z drápů a poslal vzduchem o metr dál.

Měla pocit, jako by jí nadělal z vnitřností puzzle. V puse cítila chuť krve, ale to byla její nejmenší starost. Přes bolest se nedokázala natáhnout do tašky, která jí nějakým zázrakem ještě nespadla. Konečně se ukázalo, jak dobré je nosit ji přetaženou přes hlavu, i když jí za to Marcy vždycky nadávala.

Jistě, myslet na takové voloviny ve chvíli, kdy se z ní pokouší nadělat trhanec, to je jí podobné.

Do zad se jí zabořily ostré drápy. Vykřikla tak pronikavě, až jí samotné zazvonilo v uších. Vlkodlak nadšeně zavrčel a zatlačil je ještě hlouběji. Znovu vykřikla. Ona tu umře. A navíc pěkně blbě!

A pak přišla odpověď. Vyzývavý řev nového hráče.

Ida zvedla hlavu a setkala se se žlutým pohledem vysportované brunety. Vedle ní stál s vyceněnými tesáky rozkročený známý alfa v kožené bundě.

„Ta je naše,“ pronesl vrčivě, protože měl právě mnohem blíž ke své vlčí polovině. Měla by se urazit? Nechá to na později, rozhodla se přes závoj bolesti, který měla pevně utažený kolem mozku.

Odpovědí mu bylo naštvané vrčení, pak ji někdo chytil za paži a trhl tak prudce dozadu, že to její ramenní kloub vzdal a vyskočil z pouzdra. Ani tenhle výkřik nedokázala udržet uvnitř. Vyhrkly jí slzy.

Jestli to udělají znovu, zaručeně se počůrá, a to už by snad vážně raději umřela.

Nedostali šanci. Derek se vrhl vpřed, následovaný svou malou betou. Mohla by to být Erica? Jackson zmiňoval nějakou Ericu. Zvuky rvačky pronikaly mezi stromy a Ida měla pocit, že se vlkodlaci musí rvát všude kolem ní. Zatnula zuby a funkční rukou, což byla bohužel levačka, se pokoušela dosáhnout do tašky.

Brunetka najednou proletěla nad ní a dopadla na zem tak prudce, až se kolem ní rozvířilo spadané listí. Někdo Idu chytil za kotník a zatáhl. Přetočila se a uviděla vzteklé dvojče s červeným tričkem. Naklonil se k ní s vyceněnými zuby, ale v další chvíli ho z boku smetl Derek.

Ucítila ruce v podpaží. Škubla sebou, ale pak si uvědomila, že dvojčata jsou obě před ní. Zaklonila hlavu a podívala se vzhůru. Byla to bruneta, táhla ji pryč od rvoucích se vlkodlaků. Ida se vzpamatovala a rychle levačkou nahmatala tašku, bolest v pravačce ignorovala. Nebylo to tak těžké, nedělala to poprvé. Pouzdro bylo naštěstí k nalezení snadno. Neobratně vytáhla i foukačku a vsunula do ní jednu šipku.

Zasáhla dvojče v košili přesně mezi krk a rameno. Vztekle zařval, když mu to došlo, a složil se Derekovi k nohám. Ten dostal od druhého dvojčete zásah na solar plexus a odletěl o kus dál, kde narazil zády na strom. Zapraskalo to. Vlkodlak se otočil k ní. Ale to už i přes třes v prstech zvládla do foukačky vsunout další šipku a zasáhla ho dřív, než stihl uhnout.

„Do hajzlu,“ uteklo mu ze zubaté tlamy, než se sesunul vedle svého bratra. Ida se zasténáním spustila ruku i s foukačkou a zaklonila hlavu, jak se snažila ustát bolest valící se z ramene. Bruneta ji pořád podpírala a její tvář se pomalu vracela do zcela lidské podoby. I jasná, zlatě žlutá barva v očích se vytratila.

„Žije?“ ozval se Derek a Ida se na něj podívala. Oči mu ještě pořád žhnuly vůdcovskou rudou, ale tvář už měl stejně lidskou jako jeho beta. „Dobře. Tohle bude bolet,“ pronesl a sáhl po její ruce. Ida měla pocit, že v jeho očích zahlédla záblesk zvrhlého zadostiučinění. Pak se kloub vrátil na své místo a bolest všechno kolem zhasla, jako když otočí vypínačem.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 2. část 1.: