OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 15.

16.01.2014 (12:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1838×

Probudila se do světla. Buď nespala dost dlouho, nebo naopak příliš. Vsadila by na tu druhou možnost. Protáhla se a spokojeně zamručela.

Obvykle nesnášela vstávání, ale tentokrát jí bylo skvěle. Cítila se vláčná jako rozměklé máslo. Ale pak ji zaplavily vzpomínky na to proč. Ztuhla. Otočila se na Derekovu stranu postele, ale byla prázdná. Nepřekvapilo ji to. Derek nebyl spáč, rozhodně ne tak jako ona.

Podívala se ke stolu, ale nebyl ani tam.

Natáhla se na zem pro tričko, které mu včera stáhla, a navlékla si ho. „Dereku?“ zavolala nejistě, ale žádná odpověď nepřišla. Odešel? Byt byl tichý, až moc tichý na to, aby to snesla. Došla k věži a zapnula ji. Pak se sehnula ke známé skříňce a vytáhla whisky. Nalila si do sklenice štědrou dávku a upila.

Rozkašlala se. Takhle brzy po probuzení byl alkohol silné kafe i na ni. Jenže cítila, že to potřebuje. Nebyla si jistá, co teď dělat. Asi by se měla obléct a jet domů. Jo… to bude asi nejlepší řešení. Znovu se napila.

„Jen alkoholik pije hned po probuzení,“ zabručel Derek ze schodů.

Ida se na něj otočila a spolkla kousavou odpověď. Sušil si vlasy světlým ručníkem s osuškou kolem pasu a lehce se u toho mračil nad hrající hudbou. Nebo možná nad tím alkoholem, kdoví.

Přešel k ní a Ida bezděčně odtáhla sklenici z jeho dosahu, kdyby jí ji chtěl sebrat. Derek se ale namísto toho zhluboka nadechl a tlumeně spokojeně zavrčel.

„Jsi cítit mnou. A sexem,“ pronesl tiše. Dvakrát mrkla a pak se otřásla, jak jí naskočila husí kůže. Mozek jí zaplavily obrazy z průběhu noci. Bylo jedno, jak moc byl Derek naštvaný po tom, co mu řekla. Sex byl… něco jiného.

„Definitivně musím do sprchy,“ pronesla s pocitem, že by na ní tričko už dávno vzplanulo, nebýt ochranných symbolů všude kolem. Vážně? Bude ji vzrušovat už jen to, že na ni bude mluvit? Zoufalství.

„Ne. Líbí se mi to,“ přitáhl si ji blíž. Políbil ji dřív, než stihla začít třeba jen myslet. Chytil ji za boky a vytáhl do náruče. Automaticky mu obmotala nohy kolem pasu. Zavrčel a změnil polibek z majetnického na hladový. Zasténala, když ucítila jeho prsty.

„Máš vůbec někdy dost?“ zeptala se zadýchaně mezi polibky.

„Ne.“ Zněl tak podělaně vážně. „A ty?“

Nestálo jí to za odpověď. Zapletla mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíž. Nespokojeně zamručela, když se odtáhl. Komentoval to ušklíbnutím a pak se zadíval směrem ke dveřím. „Ostatní jsou tu.“

Vystřízlivěla, jako by ji hodil do fontány. Vyjekla a pustila se ho tak rychle, že by spadla na zadek, kdyby ji nedržel. Spustil ji na zem.

„Jdu do sprchy,“ pronesla a s posledním zbytkem sebeúcty vyšla po schodech nahoru. Pokoušela se přijít na to, proč ho nechala, aby ji tak vyvedl z konceptu. Měla plán. Chtěla se obléct a odjet domů, proč ji vůbec nenapadlo, že by měla říct ne a poslat ho do háje i s jeho šikovnýma rukama?

Slyšela, jak se otevírají dveře, a vklouzla do koupelny dřív, než mohla zaslechnout jakékoliv poznámky o tom, co se dole celou noc dělo.

Sprchovala se tak dlouho, jak to jen šlo, aniž by to bylo příliš okaté. Když vylezla z vany a utřela se, zvědavě se naklonila a čichla si ke kůži na paži. Byla pořád cítit Derekem? Její nos to nedokázal poznat.

Rychle si půjčila nějaké oblečení od Cory ze skříně a s hlubokým nádechem sešla dolů. K její nesmírné radosti dole nebylo celé shromáždění. Jenom Cora seděla u stolu a pozorovala Dereka, který do sebe cpal sendvič. Ida se raději ani neptala kolikátý, ale vcelku velký tác před ním vypadal s posledními dvěma sendviči trochu směšně.

„Ahoj,“ otočila se k ní Cora s úsměvem. Ida ji ještě nikdy neviděla takhle spokojenou. Poprvé od chvíle, kdy se rozhodla, ji napadlo, co si o tomhle asi myslí smečka. Mají je teď s Derekem za pár? Měla by jim to vyvrátit, nebo by tím uškodila Derekově pozici? Nechtěla narušit rovnováhu smečky, když konečně udělala něco, co ji mohlo spravit. Jenže když bude lhát, tak to přece poznají, ne?

„Ahoj?“ odpověděla nejistě v očekávání nějaké poznámky.

„Nemusíš se tak bát. Já se umím ovládat,“ poznamenala Cora vesele. „Proto může můj zadek ještě pořád sedět na téhle židli. Všichni ostatní byli… Bylo jim nabídnuto, že můžou zůstat a být z ticha, nebo odejít a nechat si hrtan tam, kde je.“

Ida se zašklebila a vrhla postraní pohled na Dereka, který se tvářil naprosto neutrálně, když si oblizoval z prstu zbytek džemu. Což, mimochodem, vyvolalo několik extrémně znepokojujících vzpomínek. Připadala si zkaženě, když si uvědomila, že nedokáže ani tři minuty věnovat pozornost něčemu normálnímu.

„Ale no tak,“ zamručela Cora a Derekovi zajiskřily oči. „Nemůžete to chvíli vydržet?“

„Jistě,“ vydechla Ida a násilím odtrhla od Dereka pohled. Dělal to naschvál? Odfrkla si, no jasně, že dělal. „Bez problému,“ zamumlala a on se ušklíbl. Ida se natáhla pro jeden ze sendvičů, odhodlaná soustředit se na něj. Zatímco jedla, sebrala z nočního stolku mobil – i když si byla jistá, že ona ho tam rozhodně nedávala – a ze země tašku, kterou tam upustila předchozí odpoledne. Na zemi ležela snítka jmelí, kterou přinesla jako smírčí gesto. Bez ohledu na to, že se jím dal vlkodlak otrávit, pořád to byla rostlina přinášející štěstí, a Ida doufala, že Derek má tolik rozumu, aby se ho nepokusil sníst. Teď jí to ale přišlo směšné, nacpala větévku do tašky a tu si hodila přes rameno.

„Ty někam jdeš?“ ozvala se Cora překvapeně.

„Mám teď nějakou práci.“ Derek mlčel.

„Teď? Nevyrazíme si spíš někam? Co jít na pizzu?“ navrhla bruneta aktivně. Ida jen zavrtěla hlavou.

„Možná odpoledne?“ navrhla nejistě, když viděla, jak zklamaně se Cora zatvářila.

„Ale co Lov?“

Ida dvakrát mrkla. Copak si Cora vážně myslela, že-

„Ne,“ ozval se konečně Derek.

„Ale-“

„Stačí, Coro.“

Jeho sestra podrážděně zavrčela, ale pak si povzdechla. „Fajn, tak ne. Kdo potřebuje tradice.“

Ida chtěla namítnout, že tohle je všechno, jen ne tradiční, ale radši mlčela. Nepotřebovala šťouchat do vosího hnízda víc, než už to dělala. Namísto toho si přehodila před ramena bundu a u dveří zaváhala. Měla by něco říct?

Zachránila ji Cora, když se zeptala: „Takže odpoledne?“

Ida jen kývla a přitakala: „Odpoledne.“ S tím odsunula plechové dveře a vyšla ven.

Ke svému překvapení po cestě k autu nepotkala ani Isaaca, ani Petera. Pravděpodobně se klidili mnohem dál, než Cora naznačovala. Idě to nevadilo. Čím míň řečí uslyší, tím lépe. Už tak měla dost co dělat s vlastní hlavou.

Chtěla vyjít Derekovi alespoň částečně vstříc a namísto toho skončila v takové kaši. Zase udělala něco, co se nedalo vzít zpátky. Proč se nikdy nepoučí?

Jsi slabá. Ovládají tě emoce.

Kdy se to stalo? Kdy přestala poslouchat mozek? Bylo to tímhle městem, nebo z ní sentimentálního blázna dělají jeho obyvatelé? Odpověď neměla a bez odpovědi jen těžko mohla přijít s řešením.

K Martinovým dorazila během čtvrt hodiny. Bylo tam ticho a prázdno. Paní Martinová byla buď pryč, a nebo ještě spala. Lydie… kdoví, kde ta asi byla. Pravděpodobně s Allison, nebo na nákupech. Každopádně Ida ocenila ticho i samotu. Potřebovala se postarat o potencionální problém.

Bylo dobře, že vlkodlaci nemohli přenášet pohlavní choroby, vzhledem k tomu, že Derek na bezpečný sex zrovna dvakrát nemyslel. Na druhou stranu by tím popřel důvod, proč tak prahnul po družce. A to od něj Ida neočekávala. Nemohl popřít základní instinkty, takže se musela postarat sama, aby z jeho snahy nic nebylo. Možná byla ochotná stát se alfovou novou postelovoou hračkou, ale ani v nejmenším se nehodlala nechat zbouchnout a starat se o jeho štěně. Měla svoje limity, a tohle bylo daleko za nimi.

Byť to znamená pít něco vrcholně odporného, z čeho ji bude bolet žaludek. Možná tu whisky přece jen neměla pít.

-----

Seděli v pizzerii ve městě. Úplně všichni. Jako úplně naprosto všichni - i šerif a Scottova matka, kterou Ida viděla asi tak jednou nebo dvakrát.

Museli srazit tři stoly dohromady, aby se nějak poskládali.

„Tak na šťastný pár,“ prohlásil Stiles hlasitě a zvedl trojúhelníček sýrové pizzy jako v přípitku. Dostalo se mu několik nevěřícných pohledů a dvou zavrčení. „Co?“ zeptal se. „No tak, lidi, chováte se, jako by to nebyla výjimečná chvíle. Copak si neuvědomujete, že už nebude mít čas na nás vrčet, když je teď zadaný?“ Derek na něj znovu hrozivě zavrčel a Stiles se stáhl. „Fajn, fajn. Jako bych nic neřekl,“ prohlásil a otočil se na Coru, která seděla vedle něj a potměšile se šklebila.

Ida se na něj zadívala, zatímco si mnula brnící prsty. „Stilesi, víš, jak jsme se bavili o tom úkolu?“

„Jo?“ zeptal se nejistě.

„Ještě slovo na tohle téma a budeš ho dělat každý večer celý měsíc.“

Stiles zblednul. „Jasně. Ani slovo. Přísahám, slibuju, ani neceknu. Proč že to tu vlastně jsme?“ brebentil rychle. Zachránil ho Scott, který nadhodil nějaké bezpečnější téma hovoru. Rozběhla se debata o lakrosových trénincích a po chvíli se do toho většina přítomných natolik zažrala, že se Ida mohla nenápadně odplížit na toalety.

Chtěla se zhroutit. Potřebovala se zhroutit. Jestli se brzo nestočí do klubíčka v nějakém koutě, nejspíš se rozbrečí přímo před smečkou. Nebo rozkřičí. Nebo někoho brutálně rozkuchá příborovým nožem.

Opláchla si horký obličej studenou vodou a pozorovala se v zrcadle. Zase tak moc ji nepřekvapilo, když se otevřely dveře. Ale překvapilo ji, že to byla zrovna Lydie.

„Co je s tebou? Kazíš zábavu,“ obvinila ji s našpulenými rty.

„Jo, strašná zábava,“ ušklíbla se Ida. „Je mi jen trochu zle, za chvíli se vrátím.“

„Chystáš se vyzvracet?“

„Možná,“ připustila Ida zamračeně. Už jí nebylo tak zle, jako když do sebe nalila ten blivajz proti početí, nejspíš to byla jen planá hrozba, ale třeba to dostane Lydii pryč.

„Jsou i jiné způsoby, jak si udržet dobrou postavu, víš?“

Ida zamrkala. „Cože? Lydie! Nejsem bulimička,“ pronesla dotčeně, když jí došlo, co nazančuje. Zrzka trhla rameny.

„Jen mě to tak napadlo. Jsi fakt hubená.“

„Dík… myslím,“ pronesla Ida nejistě. U Lydie člověk nikdy nevěděl, jestli ho chválí nebo uráží.

Ta si toho nevšímala. „Takže, proč ten protažený obličej? Myslím tím, klofla jsi Dereka Halea. Nechci znít divně nebo tak, ale haló, on je jeden z nejlepších kousků v okolí. Teda, když si odmyslíš jeho byt. A chování. A to, že je vlkodlak. Ale jinak je fakt blízko špičce,“ mávla Lydie rukou ve výši ramen.

„Jo. Skáču radostí,“ poznamenala Ida suše. „Jsem já to ale šťastlivka. Je mi jednadvacet a můj první vztah byl asi tak v pořádku jako celej můj podělanej život. Fakt důvod k oslavě,“ pronesla a přes zrcadlo se na Lydii zašklebila.

„Takže o tom to je? Že to není podle příručky? Neřekla bych do tebe, že ti bude záležet zrovna na tom-“ nakrčila Lydie čelo.

„Ne, je mi to u prdele, Lydie! Jde o to, že ho vůbec mám!“ křikla Ida vztekle a pak zatřásla hlavou. „Promiň, to jen… Takhle to být nemělo.“

„O co jde?“ Najednou Lydie nezněla tak neskutečně otravně. Idina chuť praštit ji do obličeje opadla. Trochu. „Vážně. Můžeš mi to říct.“

Ida si povzdychla a sklopila hlavu. „Jde o to, Lydie, že jsem něco slíbila. Tohle se nemělo stát.“

„Co jsi slíbila? Nebo spíš… komu?“ zeptala se Lydie váhavě. „Je v tom jiný kluk?“

„Co? Ne. Ne, není to v tom jiný kluk,“ zavrtěla hlavou. „Ale možná by to bylo snazší.“ Otočila se a opřela se zády o umyvadlo. Něco slíbila své matce. Slibovala jí to každý rok, co si pamatuje, dokud nezemřela. Ida se nevesele uchechtla. Slíbila, že se jednou vdá z lásky. Namísto toho zkejsla s vlkodlakem, který ji chce jen jako inkubátor pro vlastní potomky. Jo, fakt důvod k oslavě. Měla by bouchnout bublinky.

„Tak?“ trhla Lydie rameny.

Ida se na ni smutně zadívala. „Jednou jsem se chtěla vdát, víš? Kdybych našla někoho, koho bych zvládla milovat. Namísto toho jsem s ním. Bez šance, že bych mohla někdy potkat někoho, o koho bych vážně stála.“ Zamračila se a pak s výdechem zavrtěla hlavou. Nesplnitelné přání, když se na to teď Ida zpětně dívala. Nikdy nebyla materiál na lásku. Lydie se zatvářila soucitně. Jako opravdu soucitně, nebyla to žádná společensky vyžadovaná maska.

„Je mi to líto,“ hlesla Lydie a Ida si hřbetem ruky otřela mokrou tvář. Nebyly to slzy, jen voda.

Usmála se. „To je dobrý. Jsme na tom vlastně podobně; on už taky nemá šanci potkat někoho pořádného. Jsme zaseklí v něčem, z čeho nemůžeme ven.“

Lydie vytáhla ze zásobníku na zdi dva papírové ubrousky a začala jí sušit tvář – pořád ještě horkou. Pak jí prsty trochu pročísla vlasy, ale nakonec protočila oči a vyndala z kapsy skládací hřeben. Ida si ho s díky vzala, hned to šlo lépe.

„Třeba se do Dereka ještě zamiluješ. To se přece stává, ne?“

„Třeba,“ utrousila nepřesvědčeně. „Jenže mám pocit, že na lásku je třeba trochu víc než jen skvělý sex.“

Lydie se spokojeně zašklebila. „Takže byl skvělý?“

„Lydie!“ okřikla ji Ida napůl zhrozeně, napůl pobaveně.

„No co? Jsem jen člověk… no, přinejmenším holka,“ dodala trochu neochotně zrzka, protože o jejím lidství se dalo diskutovat. „A jsem zvědavá!“ Ida ji ještě chvilku pohoršeně pozorovala, ale pak protočila oči.

„Tak fajn. Byl víc než jen dobrý. Spokojená?“ zašklebila se na ni kysele.

„Áááá! Já to věděla!“ vypískla Lydie hlasitě.

„Ššš, nekřič tak! Šmariá!“ brzdila ji Ida vyplašeně. „Chceš, aby tě slyšela celá restaurace?“

„No co, jako by to snad bylo něco špatného. Všichni by věděli, že máš pořádnýho chlapa, a záviděli by ti,“ protočila oči.

„Lydie Martinová, jsi strašná a já už ti nic neřeknu! A opovaž se o tom někde mluvit.“

„Ale no ták!“ zaskučela Lydie. Ona to snad vážně plánovala nebo co, napadlo Idu. Nevěřícně zakroutila hlavou.

„Stačí, že jsem to řekla tobě. Už to by Derek nejspíš nepřekousl, kdyby to věděl.“

„No, vzhledem k těm všem jeho kouzelným vlkodlačím schopnostem to nejspíš slyšet musel, ne? A zatím ho za dveřmi vrčet neslyším,“ poznamenala Lydie. Ida se na ni šokovaně zadívala. „Ou. Tys na to zapomněla, že jo?“ zeptala se Lydie, když uviděla její výraz. „No. Ale třeba nedával pozor. Nemusel to slyšet, ne? Nebo jo?“

Ida zalapala po vzduchu. „U toho stolu sedí pět vlkodlaků, Lydie. Jak- Oni- Ach, bohové!“ vyjekla a zakryla si pusu rukama, které ji napětím téměř bolely. „Oni to mohli všechno slyšet,“ vykvikla a rozhlédla se kolem.

Lydie ji pozorovala a pak naprosto stoicky prohlásila: „Jestli myslíš na to, na co si myslím, že myslíš, tak odpověď zní ne. To okýnko je moc malý, aby ses jím protáhla ven.“

„Můžu to alespoň zkusit, říkalas, že jsem hubená.“

„Hubená jo. Z gumy? To už ne. Navíc je dva metry vysoko. No tak, nebuď srab, třeba neposlouchali, dost živě se tam diskutovalo, když jsem odcházela. To si děláš srandu, ty to jdeš vážně zkusit?!“ vydechla nevěřícně, když se Ida pokusila šlápnout na umyvadlo.

„Neexistuje žádná varianta budoucnosti, ve které bych prošla těmi dveřmi zpátky do restaurace,“ prohlásila Ida a natáhla ruku k okýnku.

Lydie ji za ni ale chytla a zatáhla k sobě. „Jsi dospělá, tak se tak chovej, propána.“

„Lydie, nech toho! Netahej mě tak,“ bránila se Ida, ale Lydie byla o dost silnější, což bylo na pováženou vzhledem k tomu, že měla sílu asi jako vrabec. Ida se jí ale vzpírala. Derek nejspíš slyšel všechno, co tu říkala. Neděsilo ji to, co řekla Lydii o jejich noci. Mohla o ní říct mnohem horší věci. Děsilo ji to, co řekla předtím. Nechtěla, aby to věděl, a už vůbec nechtěla, aby se to dozvěděl takhle!

Lydie znovu zatáhla a v tom se to stalo. Tlaková vlna ji vzala a hodila proti stěně. „Lydie!“ vyjekla Ida a vrhla se k ní. Zrzka byla mimo. „Ah, do háje, Lydie, tohle mi nedělej. Nebuď mrtvá, jen nebuď mrtvá,“ škemrala Ida v panice a rychle hledala kamarádčin tep. Když ho našla, byl silný a pravidelný, neskutečně se jí ulevilo. Zkontrolovala, jestli nemá nějaké zranění, ale zdála se v pořádku. I když nejspíš bude mít na hlavě pořádnou bouli.

„Tak pojď,“ zamumlala Ida a hodila si jednu její ruku přes krk. Namáhavě ji zvedla a opřela o sebe. Málem ji to převážilo. „Za tohle tě vezmu na nákupy, slibuju,“ mumlala. „Tolik mě to mrzí.“ Otevřela dveře a s pořád bezvědomou Lydií se vydala k jejich stolu. Derek stál na nohou a koukal jejich směrem. Kousla se do rtu a vyhnula se jeho pohledu.

Stiles vyskočil na nohy spolu se šerifem a Scottovou matkou.

„Co se jí stalo?“

„Uhodila se do hlavy,“ řekla Ida a pokusila se ji lépe chytit, když jí začala sklouzávat. Šerifovy paže se objevily odnikud a převzaly její zátěž.

„Vezmeme ji do nemocnice,“ pronesl klidně a vyrazil z restaurace následovaný Idou, Stilesem a Scottovou matkou, která trvala na tom, že pojede s nimi a po cestě na Lydii dohlédne.

Naložili Lydii k šerifovi do auta, k ní si sedl z jedné strany Stiles a z druhé Melissa. Ida musela sedět vpředu.

Cesta probíhala potichu a Ida celou dobu zírala do zpětného zrcátka, protože se k nim téměř okamžitě připojilo černé camaro a ona se děsila chvíle, kdy zastaví. Neměla nejmenší tušení, co by měla Derekovi říct.

Žes mu už tak dala víc, než si zaslouží.

Před nemocnicí se Lydie probrala. Zmatená, kde se tam vzala a co se stalo. Ida se jí stihla dvanáctkrát omluvit, než ji paní McCallová odvedla na vyšetření, ale ani to jí nepřišlo dost. Co se to, sakra, stalo?

„Jsi v pořádku?“ ozval se za ní Derek, když zůstala koukat na zavřené dveře.

„Co se jí stalo?“ zeptal se v tu chvíli Stiles. Omluvně se na něj zadívala. Vypadal rozrušeně, ale ne tolik, jak by mohl být.

„Dostala zásah mocí,“ zamumlala Ida. Stiles se zatvářit nechápavě.

„Mocí? Jak jako zásah? To jde?“

„No… ano. Špatně se to popisuje. Je to spíš instinktivní a nejde to vždycky. Ale já tuhle sílu nikdy použít neuměla. Ne víc, než co by zatřáslo tulipánem,“ zamumlala zahanbeně.

„Pořád si zvykáš na velké množství cizí moci, ne?“ řekl Stiles konejšivě a položil jí ruku na rameno. Derek protestně zavrčel a Stiles se stáhl. Ida sebou cukla. Přesně tohle nechtěla, aby se dělo. Aby ji takhle omezoval.

„Zvykám, ale tohle… Mohla jsem ji zabít, Stilesi. Mohla jsem ublížit i někomu dalšímu,“ pronesla vyplašeně a rukama si zakryla obličej, protože nesnesla koukat na jeho souhlasný výraz. „Musím přijít na to, proč se to stalo.“

„To nebude tak těžké, ne? Vždyť jste byly na záchodě, co se tam mohlo dít?“ zašklebil se pobaveně. Pokusila se mu to oplatit, ale byla roztřesená.

„Jo. Co by se mohlo dít,“ přikývla. Něco se s ní dělo. Cítila, jak ji pálí kůže. „Já… počkám venku, jo? Přijď mi říct, až ji pustí. Nechci riskovat, že tu někomu ublížím.“

Odešla hned, jak na ni souhlasně kývl. Za rohem se rozběhla a když se ocitla venku, pokračovala dál. Zastavila se, až když dosáhla trávníku a stromů na druhém konci parkoviště. Opřela se v předklonu o kmen platanu a zasténala. Pálení se zhoršovalo, cítila, jak se v ní něco zvedalo. Jako vlna proti útesu.

Vyděšeně vyjekla, když kůra stromu pod jejími prsty začala doutnat. Uskočila a přitiskla si prsty na prsa.

„Ido.“ Derek stál na kraji asfaltu a pozoroval ji.

„Jdi pryč,“ vyzvala ho, ale on místo toho udělal krok k ní. „Jdi pryč!“ křikla na něj. Pálení začínalo být nesnesitelné, nedokázala se vypořádávat navíc ještě s vinou a strachem z Derekovy reakce. „Nechci ti ublížit,“ zavrtěla hlavou a couvala od něj pryč. Ignoroval její prosby, jen se dál pomalu přibližoval.

„Neměl jsi poslouchat,“ vyhrkla naprosto hloupě, vzhledem k situaci. Sledovala, jak mu tváří proběhla malá křeč, ale nedokázala k ní přiřadit žádnou emoci. „Zastav se. Prosím!“ požádala ho zoufale. Konečně ji poslechl. Otočila se k němu zády a natáhla ruce před sebe. Snažila se všechnu svou vůli upřít k tomu, aby uvolnila napětí, které se v ní hromadilo. Zasténala, když pálení vykrystalizovalo v ostrou bolest.

Zavřela oči a vrhla sílu proti prázdnému prostoru v lese. A pak bylo po všem. Bolest zmizela stejně jako pálení. Stejně tak zmizela i její energie. Sesunula se na kolena, přímo do mokré trávy. Zvedla pohled a sledovala, jak zvířené tlející listí pomalu klesá zpátky k zemi z výšky dobrých pěti metrů.

„Co to, sakra, bylo?“

„Obrana,“ zašeptala. „Tohle by se nemělo dít. Ne tak nekontrolovatelně.“ Cítila se slabá jako moucha. Nedokázala se ani zvednout na nohy. Sklonila hlavu a zhluboka dýchala.

Když ucítila Derekův dotek na rameni, schoulila se ve snaze před ním uniknout. „Jdi pryč. Může to být nebezpečné.“

„Ne.“ To bylo všechno, co řekl. Pak ji chytil pod pažemi a vytáhl na nohy. Držel ji za nadloktí a vedl zpátky k nemocnici. Stiles se rozhlížel před vchodem. Když je uviděl, otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak ztuhl. „Co se stalo?“ zeptal se vyplašeně. To vypadala tak strašně?

„Vypustila jsem trochu moci. Teda… trochu víc, než bylo třeba. Pro jistotu,“ dodala a posadila se na zídku u schodů. „Jsem unavená.“

Stiles si před ni dřepl a chytil ji za ruce. „Můžu nějak pomoct?“ Derek popuzeně zamručel, ale Stiles se na něj zamračil. „Sklapni, tebe jsem se neptal. Beztak je to určitě tvoje vina.“

Derek ho drapnul za cípy košile a zlostně na něj zíral.

„Dost! Oba dva,“ snažila se jim přikázat, ale i tak to znělo spíš jako žádost. „Stilesi, bude mi dobře. Určitě je to jen nějaká anomálie spojená s mocí převzatou od Blakeové. Zkrat z nervů nebo tak. Nemůžeš mi nijak pomoct.“ Nepopřela, že to byla Derekova vina, ale pochybovala o tom. Byla to její vina. Co si začala zahrávat s pravidly, bylo všechno divné. Tohle mohl být další z následků toho, co udělala té noci s Adrianem. Stiles si odfrknul, ale pak kývl.

„Dereku, pusť ho,“ ozvala se unaveně. Chvíli to trvalo, ale nakonec vlkodlak mladíka pustil. „Co Lydie?“

„Je v pořádku. Má bouli, ale jinak jí nic není.“

Ida ulehčeně kývla. „Musel to být jen malý únik. Ještě že tak, mohla dopadnout mnohem hůř.“ Pak k němu zvedla pohled. „Jak moc je naštvaná?“

„Ne tolik, aby to pořádné nákupy na tvůj účet nespravily,“ ozvalo se od vchodu. Lydie stála vedle šerifa a k hlavě si tiskla obklad.

Ida se unaveně usmála. „Kdykoliv se ti to bude hodit,“ kývla a Lydie se spokojeně usmála.

„Takže, mohl by mě někdo hodit domů?“ zeptala se zrzka a šerif jí položil ruku na rameno. „Máme to při cestě, pojď, Stilesi.“ Ten ještě vrhl na Idu poslední nečitelný pohled, ale pak vyrazil za odcházející dvojicí. Scottova matka se rozhodla zůstat, stejně jí měla začínat směna.

Ida zůstala sama s Derekem. „Můžu se s tebou svézt domů?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala.

„Jistě,“ pronesl neutrálně a pomohl jí na nohy.

I tahle cesta byla tichá, dokud Derek neminul odbočku k Lydiinu domu. „Kam to jedeš?“ podivila se.

„Říkala jsi domů, ne?“ nechápal.

„Jo, domů. K Lydii domů,“ upřesnila a ukázala palcem za ně. „Bydlím tam, víš?“

Nevrle zavrčel, ale na nejbližším možném místě to otočil. Dovezl ji až před dům a vypnul motor.

„Slyšel to ještě někdo?“ zeptala se, zatímco svírala kliku dveří.

„Nejspíš ne. Dohadovali se o dezertech.“

Uvolněně vydechla. „Dobře.“

„I když u Petera to nemůžu říct určitě, ten nejspíš poslouchá vždycky a všechno. Má to v povaze.“

„Bezva,“ ucedila a volnou rukou si protřela kůži mezi obočím. Chvíli byli ticho.

„Ty bys mi to neřekla, že ne?“ zavrčel, jako by nebyl schopný udržet svůj hněv na uzdě. To pro něj bylo netypické.

„Nic ti do toho není!“

„Samozřejmě,“ pronesl odměřeně. Vypadal tak vyrovnaně a přece měla dojem, že mu křivdí. Jenže to byl on, kdo to podělal. Ale možná si to přece jen uvědomoval. „Nevěděl jsem, že-“

„Vůbec nevíš, kdo jsem,“ přerušila ho příkře. „Samozřejmě, že nemáš nejmenší tušení, co pro mě je a není důležité.“ Zíral na ni s rozšířenýma očima. „Nejspíš tě taky neznám. Jinak by mě tak nepřekvapilo, že-“ zarazila se. „To je fuk. Tohle stejně nevyřešíme. Alespoň ne teď a tady. Potřebuju se umýt a vyspat.“ Otevřela dveře a vystoupila.

„Ido!“ zavolal na ni. Zarazila se uprostřed zavírání dveří a podívala se na něj. Vypadal ztraceně. A nerozhodně. Chvíli mlčel, ale pak se naklonil na stranu spolujezdce a zeptal se: „Jaká je tvoje oblíbená barva?“

Překvapeně zamrkala. Vtipkuje? Vypadal ale docela vážně. A vážně nervózně. Neusmála se, ale cítila, jak ji opouští ten šílený vztek. Dívala se mu do očí, když odpovídala.

„Zelená.“ 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 15.: