OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 12.

10.01.2014 (10:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1956×

Stiles neměl nejmenší tušení, jak na to jít, a Derekův výraz tomu vůbec nepomáhal.

„Říkals, že je to naléhavé,“ zamručel alfa, když uplynula další dlouhá chvíle ticha a Stiles pořád přecházel po pokoji sem a tam.

„Formuluju myšlenky.“

„Formuluj rychleji,“ zavrčel Derek. Kriste, copak mu těch dvacet minut života bude tak chybět? Radši by někde strašil v tmavých koutech a škaredil se na nic netušící obyvatela Beacon Hills, kteří ho budou bez povšimnutí míjet? Jo, jako by už tak tím způsobem netrávil devadesát procent dne.

„Nepomáháš,“ zamručel Stiles dotčeně, ale vysloužil si tím jen další zamrčení a ještě výraznější zamračení. „Proč měla procit, že mám lepší šanci než ona? Blbost. Stejně mě neposlechneš.“

„Stilesi!“

„Fajn! Fajn!“ vydechl Stiles a rozhodil ruce. „Nejdřív mi řekni, je nebo není Ida součást tvojí smečky? Jako opravdická, pravidla a to všechno. Je nebo není?“

Derekův výraz ztuhl a Stiles si byl jistý, že tady to končí, alfa vyskočí z okna a zmizí v nenávratnu. Možná mu předtím ještě rozbije hlavu o zeď, jako takový bonus.

„Je.“

Stiles šokem otevřel pusu. „Je?“

Derek kývl.

„Páni. Uf. No… tak dobře. V tom případě by to mohlo fungovat.“

„Co by mohlo fungovat?“ Bylo jasně vidět, že se alfa ptá jen s největším sebezapřením. Jenže Idino jméno ho drželo na místě. A Stiles by se vsadil, že i zvědavost, i když by ze sebe radši nechal udělat předložku před postel, než by to přiznal. Šla by vůbec z vlkodlaka udělat předložka? Jak by to fungovalo? Jako trochu chlupatější lidská kůže? Nechutný. Stiles se nad tou představou zašklebil.

„Stilesi!“

„Co?“ trhnul sebou. „Jo. No, Lydie si myslí, že když to s Idou nejde přes rozum, tak by to mělo jít přes emoce. Smečka má přece silná emoční pouta, ne? Když je teda záměrně nesabotujou,“ dodal s výmluvným pohledem a Derek se zamručením přeskočil pohledem na ošlapaný koberec Stilesova pokoje. „Takže, jestli má někdo šanci ji tu udržet, je to její smečka, ne?“

„Teoreticky. A Ida není vlkodlak.“

Stiles zakroutil očima. „Jasně. My víme. Nemůžeš si dupnout a donutit ji zůstat. Ale emoce? To je něco jiného. Očividně vůči vám není lhostejná. Isaac s Corou se takhle k nikomu jinému nechovají, snad jen k sobě navzájem. No, Isaac možná ještě ke Scottovi, ale tam je to o něčem jiném,“ poklepal si na bradu. Scott byl šťastně nevšímavý vůči způsobu, jakým se na něj Lahey dívá. Ne všichni ale byli tak šťastní a Stiles si byl docela jistý, že Isaac je do Scotta až nezdravě zabouchnutý.

„Míříš k nějaké pointě?“ zamručel Derek trpitelsky a Stiles si odfrknul.

„Jo. Lydie tvrdí, že je třeba ji citově vydírat. Já bych to nehnal do krajnosti. Možná jen… já nevím, dejte jí to nějak najevo?“

„Co?“ zamračil se Derek.

Stiles mu věnoval pohled ,kterým jasně sděloval, že si ty kraviny může strčit za klobouk, protože on mu to rozhodně nežere. „Že vám na ní záleží. Že je důležitá. Že ji nechcete ztratit,“ zdůraznil poslední návrh a sledoval, jak se alfa zamračil a paže složené na prsou se mu napjaly.

„Ona to ví.“

Stilesovo obočí vystoupalo vzhůru. „A to je ten problém, že jo?“ Derek se na něj nechápavě podíval. „Že to ví a stejně chce odjet. Dotklo se tě to.“

Zavrčení nebylo žádným překvapením.

„Tak by sis měl ujasnit, jestli ti víc zálěží na tom, že budeš muset trochu ustoupit z postu nejdrsnějšího alfy v okolí, kterého netrápí něco tak obyčejného jako lidské emoce, nebo na tom, aby tu Ida zůstala. Jako součást tvojí smečky. Kterou zmiňovaná smečka očividně zbožňuje. Jak bude Coře a Isaacovi, když ji nedokážeš přesvědčit, aby tu zůstala?“ Jak bude tobě?

„Myslíš si, jak tomu rozumíš, ale co ty víš o smečce?“ vyplivl Derek. „Co víš o nás?“

„Očividně víc, než sis myslel,“ odsekl Stiles, protože tohle bylo otravné. Derek se potřeboval probrat. Jasně, zatím něměl zrovna moc důvodů chtít u sebe někoho udržet, ale Ida na něj měla vliv. A dobrý, to musel Stiles uznat, i když si ještě pořád nebyl jistý, jestli je s ní všechno v pořádku. Na druhou stranu, zachránila jeho tátu, a jestli se něco počítá, tak právě to.

Derek měl nejspíš poslouchání právě dost. Než se Stiles stihl nadechnout, už měl jednu nohu venku z okna.

„Věříš jí?!“ zavolal na něj trochu hlasitěji, než měl v úmyslu. Ale tohle byla plně relevantní otázka. Stiles tomu chtěl rozumět, a jestli Derek řekne, že ano… Vlkodlak se zarazil a viditelně zaváhal. Byla to stejně dobrá odpověď, jako jakákoliv jiná. „Tak s tím něco udělej. Ukaž jí, že patří k vám, a ne k nim.“

-----

Měla si zajistit nějaký odvoz, myslela si, když se vracela z půjčovny aut, kam vrátila svou toyotu. Čekal ji před sebou pořádný kus cesty, a přitom slíbila Lydii, že bude brzy zpátky.

Trhla sebou, když za ní hlasitě zabrzdilo auto. Otočila se, ale do očí jí zasvítila světla. Zvedla paži, aby zastínila ostrou záři.

„Ahoj, Ido,“ ozval se známý hlas a ona se uvolnila.

„Adriane.“

„Spěcháš někam? Potřebuješ svézt?“ zeptal se a Ida slyšela bouchnout dveře auta.

„Vlastně… jo. Docela by se mi to hodilo. Díky,“ usmála se, nebo se o to alespoň pokusila. Proti světlům se vyloupla jeho silueta.

„Neměla bys takhle po tmě chodit sama. Poslední dobou není jisté, na koho v tomhle městě narazíš,“ poznamenal přátelsky.

„Pravda,“ přisvědčila. „Naštěstí jsem narazila na tebe.“

Konečně mu viděla do tváře. A přestože byla stejná jako posledně, vypadala jinak.

„Naštěstí,“ přikývl a usmál se. Vrazil jí jehlu do krku, dřív než mohla vůbec pochopit, že se to opravdu děje. Ohnala se po něm a bezpečně minula, pak už cítila, jak se všechno vzdaluje.

Tma se s ní houpala, jako by ji kolébala. Bylo to konejšivé, skoro jako v Derekově objetí, kde na ni nemohly noční můry. Prudké drcnutí ji ale z příjemné temnoty vytrhlo. Praštila se do hlavy a vyjekla bolestí.

„Nebuď jako malá,“ ozvalo se pobaveně. Pořád trochu ztěžka otočila hlavu za hlasem. Adrian seděl za volantem a usmíval se.

„Co to děláš?“ zeptala se nezřetelně. Něco jí bránilo v hlasitějším projevu. A taky se nemohla pořádně hýbat.

„Zabilas mi mistra, princezno. To od tebe nebylo hezký,“ poznamenal a hnul volantem tak, že auto koly na její straně najelo na hrbol. Drclo to a její hlava opět potkala okénko. Sykla.

„Nevím, o čem mluvíš,“ zamumlala, když se bolest vytratila.

Odfrkl si. „Ale prosím tě, nehraj divadlo. Jsi mizerná herečka, víme to oba.“

„Adriane, já vážně nevím-“

„Dost!“ štěkl. „Přestaň s tím kňouráním!“

Ida ztichla a pozorovala změnu, jakou vztek provedl s tváří kluka, kterého znala celá škola. Kolik přetvářky na to potřeboval, aby oklamal celou školu?

Část vědomí jí říkala, že jí neměl dost na to, aby oklamal vlkodlaky. Jenže to nebylo nic platné, protože ona je donutila nechat ho být. Dovolila si nechat se unést představou o normálním světě. O tom, že by byla alespoň na chvíli stejná jako ostatní.

Nejsi normální. Nikdy nebudeš normální. Smiř se s tím a využij to.

„… nějakou dobu mi trvalo zjistit si, jak na to.“ Zmateně zamrkala. Vůbec nedávala pozor na to, co říkal.

„Takže?“ zeptala se, aby zjistila, o čem mluvil.

„Takže to samozřejmě chci, co jiného,“ odpověděl otráveně.

„Nemůžeš to dostat,“ pálila naslepo. Zasmál se.

„A v tom se právě pleteš. Vím přesně, jak dostat každou špetičku moci, cos darachovi vzala, a ještě tu tvou navíc. Jako bonus.“

Ida ztuhla hrůzou. Chce její moc?

Nikdy!

„S vámi druidy je ta potíž, že jste moc ‚dobří‘. Světlá strana Síly. Udržujete rovnováhu, dostat z vás moc je neskutečně složité. Ale…“ usmál se spokojeně, „není to nemožné.“

„Nevíš, co děláš,“ vydechla, i když si uvědomovala, že ho asi jen víc naštve.

„Ale ne. Já vím přesně, co dělám. Navíc bude po všem, než ti tví vlkodlačí bodyguardi zjistí, že by tě měli hledat.“

„Ty víš i o nich?“

„Samozřejmě. Hale, ta coura, co mu říká brácho, Lahey a McCall. Naše týmové jedničky. To tak,“ odfrkl si. „Bez těch svých zvířecích poloviček by to byli pořád jen ubožáci jako dřív.“

„Chceš jim něco udělat?“ zeptala se v obavě. On si ale odfrkl.

„Neměla by ses bát spíš o sebe? S tvou mocí budu moct dělat, co budu chtít. Mohla bys mít cokoliv, a ty se zatím držíš takové bandy kňouralů. Nechápu to.“

„To vidím,“ poznamenala. „Nechápeš rozdíl mezi světlem a tmou, nebo je ti to prostě jen jedno?“ zeptala se zvědavě.

„Je to pakárna. Proč by mělo být špatné používat vlastní schopnosti pro svůj prospěch? Co na tom, když budu používat svou moc na sebe?“

Dobrá poznámka.

Ida se zamračila. „Pokroutí tě to. Zničí to rovnováhu. Silní chrání slabé, tak je to správné.“

„Povím ti novinku, princezno,“ usmál se a podíval se na ni. Hnědé oči tvrdé a chladné. „Silní zabíjejí slabé, říká se tomu evoluce. Nechceš být silnou? Fajn, zabiju tě a naložím s tvojí silou líp.“

Další hrbol, další bolest. „Kam mě vezeš?“ zeptala se, když si znovu srovnala hlavu tak, aby na něj viděla.

Spokojeně se zašklebil. „Na místo velké nerovnováhy.“

Zamrazilo ji. Tady v okolí bylo jen jediné místo, které by se dalo nazvat velkou nerovnováhou.

„Dům Haleových.“

Adrian se zašklebil. „Chytrá holka,“ pronesl uznale. Auto teď nadskakovalo pravidelně. Museli sjet ze silnice na lesní cestu. Ida zkoušela víc rozpohybovat prsty. Potřebovala se dostat k telefonu. Stačilo by jen zmáčknout rychlou volbu. „Co myslíš, pozná vůbec někdo, že tam umřel někdo další? Nebo se tam jedna malá smrt úplně ztratí?“

Ida na to neměla odpověď. To místo ji pořád děsilo. Neměla odvahu se tam vrátit a znovu vnímat otisk bolesti a hrůzy těch, co tam zemřeli. Adrianovi to ale očividně problém nedělalo. Vlastně se zdálo, že se tam až zvráceně těší.

„Co by asi zdejší alfa řekl na to, že jeho rodina poslouží dobré věci i po smrti? Byl by hrdý? Těšilo by ho to?“

„Seš magor,“ pronesla Ida a vložila do toho všechno pohrdání a odpor, které k tomu šílenci cítila.

„Já bych řekl vizionář, ale chápu, že se ti to plete. Historie ty dva pojmy často zaměňovala.“

Auto zastavilo a Adrian vystoupil. Ida se znovu pokusila dostat k telefonu. Nestihla to, Adrian otevřel dveře a vyvlekl ji ven. Byla tma a zima. Nos jí naplnila vůně lesa a mokrého listí.

„Podívej se na to hvězdné nebe, princezno. Není naše druhá schůzka romantická?“ Odvlekl ji před vchod, kde nebyly stromy. Nad nimi bylo čisté nebe. Bez mraků a bez měsíce.

„Nov,“ vydechla.

„Přesně tak. Ani na nebi dneska není žádná rovnováha. Zklamaná?“

Mlčela. Sledovala ho, jak krouží kolem, a uvažovala, na co asi čeká. Každopádně jí to vyhovovalo. Potřebovala víc času, aby její tělo získalo trochu víc pohyblivosti.

Konečně ucítila, jak se prsty dotkly obdélníkového tvaru v kapse. Opatrně se ho pokusila vylovit.

Povedlo se. Už stačilo jen odemknout klávesnici a stisknout dvojku. Na jedničce byla Marcy, která by jí teď nebyla nic platná. Byla sama sobě vděčná, že nepodlehla nátlaku dotykových displejů, byla by teď v háji. Chvíli počkala a pak na Adriana zavolala: „Adriane, hodláš mě zabít ještě dneska, nebo si počkáme na nějakou lepší konstelaci hvězd? Tebe to možná netrápí, ale já mám výhled omezený jen na Derekův dům, a to není nic moc.“

„Nějaká nedočkavá, princezno, nemyslíš? Říkal jsem si, že bys sis třeba chtěla vykoupit trochu času navíc. Slyšel jsem, že ten váš obětní rituál není nic moc. Co si to alespoň jednou užít s někým, kdo je v tom dobrý?“

Ida si odfrkla. „Jasně. Počkám, než někomu zavoláš.“

Vynořil se odnikud, a tak ji kopanec zasáhl zcela nepřipravenou. Vykřikla. „Nebo tě taky můžu vykuchat hned, proč se zdržovat, že jo?“

„Jasně. Vsadím se, že do rána máš napilno. Vyříznout mi srdce. Podrobit si svět. Vyhonit si ho ve sprše s pocitem moci. Vyhonit si ho ještě jednou, prostě jen proto, že si v nejbližší době stejně nevrzneš.“ Tenhle kopanec byl očekávaný, ale stejně vykřikla. Byl mnohem lépe namířený.

Nebyla si jistá, jestli Derek na její telefonát odpověděl, nebo jestli se dostala alespoň do schránky, ale pro svoje vlastní dobro doufala, že to zvedl. Mohla sice Adriana provokovat, aby ho zaměstnala, ale dřív nebo později mu dojde trpělivost a prostě ji zabije.

„Proč ses dal vlastně dohromady s darachem?“

Uchechtl se. „Myslíš kromě toho, že mi otevřel nové obzory a ukázal, jak se dostat k moci?“

„Jo, kromě toho,“ přikývla Ida. „Máš snad slabost pro učitelky?“

Odfrkl si. „Myslím, že si mě pleteš s tím svým vlkodlakem. To jeho dokáže ošálit každá trochu hezká tvářička. Což mě přivádí na otázku, co vy dva spolu máte?“

„Přátelství, to ty neznáš.“

„Ale prosím tě, nebuď patetická. Vsadím se, že nejsi tak jiná, jak se děláš. Rajcujou tě jeho svaly a kožená bunda? Nebo je to tím fárem? Kdybych se teď rozhodl, že si to trochu užijem, volala bys jeho jméno, nebo moje?“

„Měl bys přestat číst červenou knihovnu, Adriane, kalí ti to tvůj mozek superpadoucha,“ konstatovala znechuceně. Jen se zasmál a Ida ucítila jednu jeho ruku vysoko na stehně. „Co si myslíš, že děláš?!“

„Ale no tak, princezno, nebuď taková netýkavka. Sledoval jsem tě už od začátku, co ses tu objevila. Za jiných okolností bych bral randit s tebou čistě pro zábavu.“

„Neuraz se, že to nebudu brát jako pochvalu, když to říkáš zrovna ty.“ Ruka se posunula výš; chybělo sotva pár centimetrů, aby ji fakt naštval. „Jestli tu ruku posuneš ještě výš, tak slibuju, že ti ji vyrvu z kloubu, i kdybych to měla udělat vlastníma zubama!“

A lesem kolem se rozlehl vzteklý řev vlkodlaka. Adrian se usmál, natáhl se pro její telefon, vypnul ho a zašeptal. „Naši zvláštní hosté právě dorazili.“

Ida na něj zůstala konsternovaně zírat. On tu smečku chtěl?!

Viděla zářící oči, které se vynořily z lesa. Několik zlatých, modré i rudé. Na ty se Ida zaměřila. Neviděla Derekovu tvář, ale věděla, že je tady. To pomáhalo.

„Vítejte, přátelé,“ rozpřáhl Adrian paže. „Dnešní představení právě začíná. První bod programu,“ otočil se na ni a šíleně se usmál, „vyříznutí princeznina srdce.“ Měla jasno. Adrian potřebuje psychiatra. A zakázat přístup k béčkovým filmům.

Odněkud vytáhl obřadní nůž. Podobný tomu jejímu, jen o dost novější.

„Nevíš, co děláš,“ štěkla na něj. „Nedokážeš tu moc ovládnout!“

„Věř mi trochu, princezno. Jsem schopnější, než bys čekala. A budu víc, až si od nich vezmu, co chci,“ kývl hlavou ke smečce. Vlkodlaci zoufale kroužili kolem, ale nemohli blíž.

„Jeřáb,“ vydechla bezděčně. Bohové, on chce smečku obětovat, jakmile bude mít její moc?!

Něco takového mu zajistí neskutečnou sílu. S tvou mocí se ani nezapotí, až je bude vraždit. Nebudou mít šanci.

„Samozřejmě. Přece bys nechtěla, aby nás rušili nevychovaní vlkodlaci. Můžou se dívat, to jim bude muset stačit.“ Pak se zarazil a usmál se. „Teď mě tak napadá, jak by se ti líbilo, kdyby se Hale díval?“

„Přísahám, že jestli mě nezabiješ, tak tě při příští takové poznámce pozvracím.“

Adrian se zamračil. „Jak si přeješ.“ Nožem rozpáral obě vrstvy jejího oblečení až pod prsa. Cítila jeho prsty na holé kůži břicha a zazmítala se.

„Ale no tak, princezno, nemel sebou. Nechceš přece, abych minul a musel to dělat nadvakrát, že ne?“ Slyšela Dereka řvát a viděla záblesky barev, jak se snažil dostat skrze bariéru. Nebyl od ní ani tři metry a přesto se zdálo, že by stejně tak mohl být na jiném kontinentu. A pak se k němu přidal pár… dalších rudých očí?

Dva alfové útočili na magickou hradbu z jeřábu s hlasitým řevem.

Ida to fascinovaně sledovala a pak si uvědomila, že oni nevědí, co je čeká. Nebojují za sebe. Bojují za ni.

Neměla bys je v tom nechávat samotné.

Adrian neměl pravdu, použít svou moc pro sebe bylo špatné, i když to v tom neviděl.

Nemůže být tak zlé použít vlastní moc k záchraně sebe sama, když to děláš pro jiné, ne? Jde ti o život. Jde i o tvoji moc, nemůžeš ji nechat přejít k někomu, jako je on.

Hlavně ale šlo o její smečku.

Zavřela oči a natáhla se po moci, ukryté hluboko v ní od chvíle, kdy ji pohltila a přemohla. Našla tam přesně to, co potřebovala. Nemohoucnost jejího těla opadla. Když otevřela oči, bylo to akorát včas, aby zachytila Adrianovu klesající ruku. Nůž se zastavil jen pár centimetrů od její kůže.

„Co to, sakra-?“

„Máš pravdu. Radši bych si představovala jeho,“ vydechla namáhavě a pak vykopla nohou. Nabrala ho kolenem do zad. Přepadl na ni, nůž naplocho sevřený mezi jejich těly. Využila svažitého terénu a překulila ho na stranu. Odstrčila ho a vyškrábala se na nohy.

Ale to i on. A on navíc měl v ruce nůž, ona ne.

„Děláš si to těžší, princezno, a proč? Aby tvůj ubohý vlkodlak viděl, jak jsi statečná?“

„Kdybys byl tak chytrý, jak si myslíš, netroufl by sis o něm říct ani slovo.“ Adrian si pohrdlivě odfrkl. „Víš, proč vlci loví, hrdino?“ Cítila, jak ji pálí kůže na rukou. Kus od ní ležel kus větve, mrskla sebou na stranu a chytila ho do rukou. Natáhla ho před sebe ve chvíli, kdy se ohnal nožem, a zablokovala jeho ránu. Leva nohou ho kopla do holeně. „Z hladu. Ale vlkodlaci?“

S naštvaným rykem po ní skočil. Nůž sjel po větvi a zařízl se jí do ruky. Zatnula zuby, pustila zdravou rukou větev a praštila ho pěstí do brady. Překotil se dozadu, protože díky darachově moci měla sílu vlkodlaka. Postavila se nad něj a větví mu vyrazila z ruky nůž. „Jednoduše pro ten pocit zabít. Ženou svou kořist klidně celé kilometry jen pro zábavu z pronásledování.“ Nahnula se k němu a přitlačila ho rukou k zemi. Zasípal. „Když se nabaží, strhnou kořist k zemi a rozervou jí hrdlo. Měl bys s nimi mluvit slušně, Adriane.“

„Silná slova, princezno. Ty nejsi vlkodlak,“ zasmál se přidušeně a pak jí vrazil pěst do žaludku. Zaskučela, ale nepustila ho. Slyšela Dereka zařvat. Ida natáhla ruku a pak jedním mávnutím přerušila hranici z jeřábu. Všechno ztichlo.

Naklonila se k Adrianovi. Chce špatné filmy? Má je mít. Usmála se a zašeptala: „Já ne, ale oni jsou. Běž jako o život, hrdino, protože lov začíná a ty jsi kořist. Než vyjde slunce, budu mít na památku tvoji hlavu.“

Pustila ho a odstoupila. S rukou na pohmožděném břiše sledovala, jak vyrazil. Zapomněl na auto i na všechno ostatní, prostě se jen vyřítil do lesa. Hlupák. Scott a Peter vyrazili za ním. Sledovala, jak mizí ve tmě, a tělo se jí třáslo mocí, která se snažila prodrat ven. Chtěla být používána. Ida zalapala po dechu, jak se pálení v rukou zhoršovalo. Zatnula je do pěstí a ovládla třas prstů.

Musí se uklidnit. Nesmí se nechat svést. „To. Už. Stačí!“ přikázala si úsečně a tělo se jí orosilo námahou, jak kus za kusem strkala moc zpátky do hlubin podvědomí. Slyšela, jak se k ní smečka přibližuje, a to bylo poslední kapkou, která převážila váhy v její prospěch. Nechtěla je nijak ohrozit. Nemohla je nijak ohrozit! Pálení v rukou ustalo.

První u ní byl Derek. Cítila, jak ji pevně svírá drápy a boří jí obličej do krku. Vrčel a vdechoval ji. Byl hrubý, ale to už se vlkodlakům stávalo, když byli vzteklí.

„Je mi dobře,“ zamumlala a otřela se mu tváří o drsnou vlkodlačí čelist. „Děkuju, že ses stavil,“ zamumlala a usmála se.

„Nepotřebovalas to,“ zavrčel přes tesáky. Trochu se odtáhla – jen tak, jak jí to dovolil – a zavrtěla hlavou.

„Jistěže potřebovala, Dereku. Bez vás bych se mu nepostavila. Neměla bych důvod. Neměla bych koho chránit.“ Snažila se, aby to znělo klidně a rozhodně. Bylo tu ale něco, co ji děsilo.

Udělalas to skutečně pro smečku? Nebo pro sebe?

Chtěla věřit, že to bylo pro ně.

Komu lžeš? Zachovala ses jako Adrian. Využila jsi svou moc pro sebe. Zachránila sis kůži bez ohledu na pravidla.

„Podstatné je, že žiješ,“ pronesl a pak se otočil k lesu, odkud vyšli Scott s Peterem. Peter držel Adriana za zadní stranu krku a ten tak byl tažený v předklonu. „On už dlouho nebude.“

Scott se zaraženě zastavil. Zato Peter smýkl Adrianem na zem a trochu lítostivě pronesl. „A to jsem ho měl docela rád. Jeho domácí úkoly byly ty míň stupidní.“ Když se na něj všichni podívali, pokrčil rameny. „Co?“

„Nemůžete ho zabít,“ namítl Scott. Derek mu nevěnoval pozornost, sledoval Adriana. Všechno na jeho postoji křičelo, že se ovládá jen stěží.

Ida se na něj ale otočila. „Je to darachův učeň, Scotte. Chce mít moc a bude se ji snažit získat jinak. To znamená spoustu mrtvých lidí. Tohle je skutečná práce smečky. Hlídá si své území proti škodné,“ snažila se mu to vysvětlit.

„Je to jen kluk, sakra! Jako my!“

„Kluk, co se mi pokoušel vyříznout srdce,“ připomněla mu Ida suše.

Zaslouží si zažít ten pocit, když se do něj boří drápy se záměrem vzít mu život.

Cítila, že v ní vře něco cizího. Něco, co ji děsilo a vzrušovalo zároveň. Krvežíznivost. Než Scott stačil říct něco dalšího, Derekova paže se mihla a na trávu kolem nich dopadly kapky krve.

Všichni šokovaně ztichli, jenom Adrianovo chrčení a zvuky umírání rušily noc kolem nich.

„Tys-“ vydechl Scott nevěřícně, ale Derek do něj zabodl rozhodný pohled.

„Chtěl ji zabít,“ zavrčel, neschopný ovládnout svou divokost. Hlasitě zařval. Vlkodlaci kolem sebou cukli a sklopili hlavu. Všichni až na Scotta, ten oplácel Derekovi pohled pevný jako skála. Ida se na Dereka nejistě zadívala, ale on zíral jen na Scotta. „Ona je moje.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 12.: