OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 11.

07.01.2014 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1775×

Natahovala se po něm, ale byl moc daleko. Krev mu prýštila z otevřených ran. Křičel, zatímco mu další přibývaly. Nestačil se hojit. Nemohl.

„Dereku!“ Zelené oči se obrátily od útočníka k ní. Byla v nich prosba o pomoc. „Dereku!“

Snažila se k němu dostat, ale něco ji obalovalo kolem těla a táhlo zpátky. Viděla, jak pohnul rty ve snaze něco říct, a pak mu ostré tesáky rozervaly krk. Zachrčel a zelené oči znehybněly.

„Dereku!!!“

„Ido!“

„Dereku.“ Ucítila horkou kůži. Někdo ji držel. Zmateně se v náruči zazmítala.

„To jsem já.“ Derek? Otevřela oči. Byla uprostřed postele těsně zamotaná v pokrývkách, Derek klečel vedle ní jen v kalhotách od pyžama a mokrý. Rychle mu rukama přejela po hrudníku. Ne krev, jenom voda.

„Jsi v pořádku,“ vydechla překvapeně. „Živý…“ Ta neskutečná úleva ji téměř zadusila.

„Jsem živý,“ zamručel a dlaněmi jí shrnul zacuchané vlasy z obličeje. Oči se mu třpytily ve světle měsíce za oknem a jejich barva byla nerozpoznatelná. „Jenom noční můra.“

Prudce ho objala. Vlastně se kolem něj doslova omotala jako liána. Nebránil jí, jen ji držel a opatrně hladil po vlasech.

„Jenom sen,“ zopakoval klidně. Zabořila mu nos do krku a zhluboka se nadechla. Rty pootevřené, přitisknuté na kůži, aby cítila, jak pod ní tepe krev. Pomalu se uklidňovala.

„Dobrý?“ zeptal se po pár minutách.

Uvědomila si, že ho musí škrtit, a povolila sevření. „Promiň,“ vydechla a odsunula se od něj až téměř ke zdi. „Já jen…“ Nerozhodně klouzala pohledem z pokrývky na své nohy, na tričko, co měla, na polštář a znovu na pokrývku. „Nikdy předtím tě nezabili. Nikdy to nedošlo tak daleko,“ mumlala a přitáhla si kolena k bradě.

„Zdá se ti to často?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Občas,“ připustila neochotně, pořád neschopná se na něj podívat. Ty prázdné zelené oči… Té vidiny se jen tak nezbaví. „Pořád to samé, jen dneska…“

„Pojď sem,“ vybídl ji, ale ona si dál objímala kolena.

„Nechtěla jsem tě probudit,“ zamumlala, jako by nic neřekl.

Povzdechl si. „Nevzbudila jsi mě, byl jsem ve sprše.“ No jo vlastně, byl mokrý.

„Já-“ zadrhla se a přece jen zvedla pohled. „Já křičela?“ Přikývl. „Promiň,“ hlesla znovu. Díval se na ni nejistě, jako by nevěděl, co dělat. Nedivila se mu, sama netušila. Sledovala, jak mu z vlasů kape voda, dopadá na ramena. Kapky mu kreslily mokré cestičky na hrudníku, který se zvedal v pravidelném rytmu dýchání. Důkaz, že je živý a zdravý. „Promiň, že jsem nic neudělala. Že jsem je nechala, aby-“ zadrhla se s pocitem nateklého krku. Jak se omluvit za tolik utrpení?

„Dost,“ řekl tiše, ale příkře. Jeho pohled trochu zjemněl, když se na něj nejistě podívala.

Natáhl k ní ruku. Chvíli ji pozorovala, ale pak mu vložila prsty do dlaně a nechala se k němu přitáhnout. Stulila se mu do náruče, ruku přitisknutou nad místem, kde mu bilo srdce. Prsty chytala kapky, které se moc přiblížily. Soustředila se jen na to, jak se voda blýská ve světle měsíce.

Nádherná srdce by se měla chránit. Jak mohl někdo tolik ublížit někomu tak krásnému?

„Myslel jsem, že nejsem tvůj typ,“ hlesl potichu.

Ida zamrkala. „Co?“

„Ale nic,“ zamumlal a odtáhl jí od tváře pramen zvlhlých vlasů. I tričko měla vlhké, jak se tiskla k jeho mokrému tělu. Nevadilo jí to, tak jako tak se v noci zpotila hrůzou. Tohle nic nebylo. „Chceš zase spát?“

„Ne,“ vyhrkla rychle, jen aby vzápětí potlačila zívnutí. „Jo.“

„Dobře,“ řekl a odhrnul pokrývku. Položil ji tam, jako by ukládal dítě, a přikryl. Chytla ho za zápěstí, když se odtáhl.

„Nechoď.“

„Vrátím se. Měl bych se usušit,“ znovu se odtáhl.

„Nechoď,“ požádala ho znovu a naléhavěji. Zarazil se.

„Dobře,“ souhlasil pak a vlezl si pod pokrývku na druhé straně postele. Okamžitě se k němu přitiskla. Potřebovala mít jistotu, že ucítí, jak dýchá a hřeje. Ruku mu položila na prsa a bezděčně vyťukávala rytmus jeho srdce.

Přesto nemohla usnout. Jen ležela, zírala přes jeho tělo směrem ke dveřím a odměřovala jeho tep.

„Nespíš,“ ozval se Derek po víc než deseti minutách ticha.

„Nemůžu,“ přiznala. „Nejsem unavená.“

„Potřebuješ unavit?“

Zašklebila se. „Jestli plánuješ poslat mě oběhnout blok, tak na to rovnou zapomeň.“

„Jasně,“ odfrkl si. „Jako bych to chtěl zažít znovu,“ poznamenal s jasnou narážkou na den, kdy se ji pokusil zapojit do tréninku smečky. Málem ji to zabilo.

„Tak cos chtěl navrhnout?“

Povzdechl si. „Vlastně nic. Nevím, proč jsem to řekl. Spi.“

„Ráda bych,“ řekla popravdě, ale nebyla díky tomu svému přání o nic blíž. „Můžeš mi něco vyprávět,“ navrhla po chvíli.

„Jako třeba?“

Pokrčila ramenem. „Já nevím. Něco.“ Povzdechl si. „Nějakou šťastnou vzpomínku.“ Další povzdech a mnohem zoufalejší.

„Nejsem si jistý, jestli tě tu ještě někdy nechám přespat,“ zabručel nespokojeně.

„Ale no tak. Žil jsi šestnáct let v úžasné rodině, musíš mít nějaké hezké vzpomínky.“

„Jak víš, že byla úžasná?“ zeptal se po chvíli. Usmála se.

„Protože bys nebyl tak neskutečně zničený její ztrátou, kdyby nebyla úžasná,“ zašeptala jemně. „A protože znám tebe.“ Frekvence jeho dechu se zvýšila. Lehce ho hladila po břiše, dokud se zase neuklidnil.

„Řekneš mi nějakou svoji hezkou vzpomínku?“ zeptal se pak zhrublým hlasem.

„Jistě,“ přisvědčila. „Možná ti povím, proč jsem nikdy nerandila,“ poznamenala a usmála se mu do kůže na rameni.

„Hmm. Dobře,“ souhlasil pak. „Bylo mi jedenáct. Laura mi tenkrát slíbila, že spolu půjdeme sledovat zasedání smeček. Byli jsme zvědaví, jak to vypadá, ale nebyli jsme dost staří, abychom se mohli zúčastnit. Já se v tu dobu ještě ani neuměl přeměnit.

Ale stejně jsme šli. Vykradli jsme se před půlnocí z domu tunelem a plížili se lesem tam, kde mělo probíhat. Jenže tu noc byl úplněk. Asi v polovině cesty jsem si začal uvědomovat, že je něco špatně. Zavolal jsem na Lauru, aby se vrátila. Byla moc napřed. Přiběhla celá ustaraná, ale pak se zničehonic rozesmála a řekla: ‚Ty máš zuby jako králík, a ne jako vlk.‘

Vyděsila mě k smrti. Jasně, došlo mi, že se měním, ale myslel jsem si, že je něco špatně. Že jsem se nepovedl a bude ze mě králíkodlak nebo něco podobně bizarního.“

Ida pobaveně frkla, nemohla si pomoct. Derek ji jemně štípl, aby ho nepřerušovala.

„Později se ukázalo, že nic tak šíleného ze mě nebude. Přesto, přeměnil jsem se uprostřed lesa, daleko od všeho a hlavně od matky, která by mi mohla pomoc to zvládnout. Nedokázal jsem se ovládnout, ale Laura neztratila hlavu. Přinutila mě, abych ji pronásledoval. Zavedla mě hluboko do lesa, kde nebylo komu ublížit, a tam se se mnou do rána honila. Dokázala mě udržet u sebe a já tak nikomu neublížil.

Ráno jsme se vrátili domů, mokří, zablácení, obalení vším možným a v kapse jsem měl mrtvou ještěrku. Dodnes nevím, kde se tam vzala. Matka nám strašně vynadala, pak nás objala a řekla, že nikdy nebyla tak pyšná.“ Derekův tichý šepot se vytratil do naprostého mlčení. Ida cítila, jak je napjatý, a tak ho opatrně hladila, dokud se neuvolnil. Trvalo to téměř půl hodiny.

„Říkala jsem, že byli úžasní,“ usmála se potom a otírala mu tvář o hrudník ve snaze ho ukonejšit. Vypadalo to, že mu doteky pomáhají. Jako ostatně všem vlkodlakům. Možná dokázali být vražední, ale v první řadě byli hlavně přítulní. Nulové uznávání osobního prostoru u nich bylo v ceně.

„Jo,“ hlesl a pak si odkašlal. „Jsi na řadě. Jak to, že jsi nikdy nerandila?“

Zasmála se. „Protože jsem měla staršího přehnaně ochranářského bratra, jako má Cora.“ Derek zamručel na protest. „To není výtka! Brian byl úžasný. Pamatuju si, že sem tam se u nás objevil někdo mého věku, ale pokaždé se k němu přitočil můj bratr a s tím svým andělským výrazem z nich chytře vytáhl, co mají za lubem. Když to přiznali, vzal si je stranou. Nikdo z nich se znovu neobjevil. Jak já mu to měla v té době za zlé! A navíc mi nechtěl říct, co jim o mně říká. Byla jsem hrozně nervózní z toho, že jim vykládá nějaké zesměšňující pitomosti, jako třeba že mám kolena na druhou stranu a podobně.“

Teď to byl Derek, kdo se potichu smál, ale ona ho neštípla. Ten zvuk se jí líbil.

„Řekl mi to až o patnáctinách, když už jsem byla pevně rozhodnutá, že nikdo není tak důležitý jako výcvik. Pamatuju si, že pil horkou kořeněnou medovinu, a když vydechl, voněl mu dech po muškátovém oříšku. Přiznal, jakou neskutečnou báchorkou všechny obrátil na útěk.“

„Co jim říkal?“ zeptal se Derek a do jeho tichého hlasu pronikalo uvolnění a zvědavost.

„Všem tvrdil, že rodiče uzavřeli smlouvu s významnou vlkodlačí smečkou, aby se tak spojily dvě významné linie. A ve zkratce, kdokoliv by se ke mně přiblížil, skončil by prý s rozervaným hrdlem a vyrvanými vnitřnostmi. Můj bratr měl skutečný talent pro barvité popisy. Pochybuju, že by to pak někoho z nich napadlo na mě zkoušet.“ Ida se nad tou vzpomínkou usmála. „Patnácté narozeniny byly poslední, které jsem s Brianem strávila. Dal mi k nim velkého černého plyšového vlka se zelenýma očima. Řekl, že mě bude během nocí chránit, dokud si nenajdu opravdového ochránce. Má fluorescentní oči, takže každou noc svítily a vypadalo to, jako by opravdu hlídal. Zapomněla jsem ho v Irsku, když jsem jela sem,“ povzdechla si smutně. „Asi proto mě tu potkává jedna katastrofa za druhou.“

„Co se s ním stalo?“ zeptal se potichu Derek. Bylo jasné, že se neptá na plyšového vlka.

„Říkala jsem ti to. Zabili ho lovci. Jeho, sestru, rodiče a všechny ostatní, co tam tehdy byli.“

Derek se obrátil na bok a podepřel se loktem. Vypadal vyděšeně.

„Zabili ti celou rodinu?“

„Hádám, že v tom nejsi sám. Ty máš Coru s Peterem a já zase Vlka.“

„Plyšovou hračku?“ zeptal se nevěřícně.

„Není to jen plyšová hračka,“ odsekla uraženě. Zarazil se a zatvářil se omluvně.

„Nechtěl jsem- To jen… Jak to, že jsi tak-“

„Vyrovnaná?“ nabídla mu. Přikývl.

„Protože jsem to věděla. Proto mi Brian svěřil tu historku. Věděl, že jsou to poslední společné narozeniny. Můj bratr… měl talent,“ řekla opatrně. „Nechtěl být Nejvyšším jako já. Chtěl být dobrý jen ve svém oboru. Byl jedním z nejlepších věštců. Většinu svého života se snažil ochránit lidi před přírodními katastrofami a podobnými věcmi. Mohl je varovat, zajistit protiopatření. Ta moc měla ale i svou stinnou stránku.“

Derek tiše vydechl. „Věděl, kdy zemře.“

„Ne jen on. Viděl nás umřít všechny. Nikdy mi ale neřekl, jak zemřu já.“ Nechtěl, aby nesla závaží, které musel vláčet on. Byla mu za to vděčná.

Dlaní si setřela slzy z tváří a popuzeně se zašklebila. „Přesně kvůli tomuhle jsem chtěla, abys mi vyprávěl veselou historku. Nedokážu usnout, když mám plný nos,“ stěžovala si a Derek se nepatrně pousmál. Podal jí krabici kapesníků, která se válela vedle postele, a krátce se zasmál, když se hlučně vysmrkala.

Věnovala mu výmluvný pohled a ještě jednou to zopakovala, než byla spokojená.

„Fajn. Pobrečela jsem si a vyklopila ti svůj smutný příběh, tak už bychom snad mohli konečně spát,“ zabručela mrzutě. Ale nebylo to doopravdy. Bylo úlevné podělit se o trochu té tíhy, kterou v sobě nosila a kterou se snažila většinu času nevnímat.

Derek ji objal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Idě se začaly oči zavírat překvapivě rychle.

Po chvíli se ozval jeho hlas. „Ido?“

„Hm?“ zabručela ospale na znamení, že vnímá.

„Říkáš mi Vlku.“

„Hm.“ Cítila, jak ji stiskl, a spokojeně zamručela.

Už téměř spala, když se potichu ozvalo: „Není to infantilní.“

-----

„Vstáváme, Růženky!“

Ida zamručela a pevněji sevřela svůj polštář. „Jdi pryč,“ zamručela na narušitele.

„Ouu, nejsou roztomilí?“ ozval se někdo další. Ida rozlepila oči ve chvíli, kdy se její polštář rozvibroval naštvaným vrčením.

Ležela na Derekově nahém hrudníku a u postele postávali čtyři vlkodlaci. Peter se široce usmál, když si všiml, že se probrala. Zaječela a rychle si vytáhla přikrývku až k bradě. Derek klečel vedle ní připravený se porvat s útočníkem.

Čtyři vlkodlaci před nimi se dobře bavili.

„Co je to, sakra, s váma, lidi?!“ štěkla Ida. „To mají všichni vlkodlaci touhu šmírovat spící lidi?!“

„Jenom když spí, místo aby nás trénovali,“ pronesl Scott otráveně.

Derek se vzpamatoval, rudá v očích mu pohasla a zuby i drápy zmizely. „Kolik je hodin?“ zeptal se a vypadal zmateně.

„Synovče, ty mě překvapuješ. Alfa by se neměl nechat unavit tak, aby nevěděl, kolik je hodin,“ pronesl Peter šokovaně a pak se podíval na Idu. „Předčila jsi má očekávání, rusalko.“ Cora se zazubila.

Ida se nadechla. „My jsme ne-“ začala, ale to už se Isaac rozesmál a Derek si protřel obličej.

„Oni to vědí. Jenom jim nahráváš,“ poznamenal a postavil se vedle postele.

Ida se zadívala na smečku, která se skvěle bavila. „Vlkodlaci,“ vyplivla opovržlivě a praštila sebou zpátky do postele. „Jděte se honit za svými oháňkami a nechte mě být.“

„Ani náhodou. Víš, že jsi něco slíbila,“ zavrtěla hlavou Cora a zatahala ji za deku.

„Nevím. Spím. Jdi pryč,“ zabručela Ida a držela si deku u sebe.

„Budeš trénovat s námi. Alespoň boj.“

„Je moc brzo!“ protestovala Ida.

„Je jedenáct,“ ozval se Isaac.

„Hu? Už? Blbost.“

„Mají pravdu,“ ozval se Derek, který se podíval na svůj telefon. Ida si odfrkla.

„Tak se přidám příště.“

„To už jsi říkala minule,“ poznamenal Isaac.

„A týden předtím taky,“ dodala Cora. Prudce trhla a přikrývka z Idy zmizela. Ta po ní okamžitě mrskla polštář a rychle si stáhla tričko přes zadek.

„Já jdu domů, tady se mi jenom ubližuje.“ Všichni se tázavě obrátili na Dereka. Ten zavrčel.

„Proč koukáte na mě? Je to vaše vina.“

„Bré ráno!“ ozvalo se ve dveřích a dovnitř vešel Stiles. „Kdo chce kafe?“ Vlkodlaci se k němu vrhli jako na povel.

„Tohle se musím taky naučit,“ zamumlala Ida obdivně. Derek nad svou smečkou jen zavrtěl hlavou.

„Tak jak to bude s tréninkem? S Allison máme na odpoledne plány.“

Ida se na Dereka prosebně zadívala. Zruš to, vysílala k němu vlny. Zruš to! „Uděláme ho intenzivnější a kratší,“ ozval se Derek namísto toho.

„Zrádče,“ zahuhlala si pod nos a shodila nohy z postele. Třeba když se zabarikáduje v koupelně, mohla by se z toho vyvléct. Počkat, vždyť ona je tu přece v podpatcích. „Nemůžu cvičit, nemám tu správné oblečení!“ vyhrkla možná až trochu moc nadšeně na to, že to měla být omluva.

„Něco ti půjčím,“ mávla rukou Cora.

„Nemáme stejnou velikost bot,“ namítla Ida.

„Nebudeš běhat, nepotřebuješ, aby ti seděly přesně.“

„Aaaaah!“

„Čaj?“ zeptal se Stiles a podal jí horký kelímek. Srdečně se na něj usmála a přitiskla mu rty na tvář v náhlé záplavě náklonosti. „Alespoň někdo mě tu má rád. Děkuju, Stilesi.“

„Přinesl jsem i muffiny,“ zvedl pytlík a lehce s ním zatřásl. Tvář zarudlou. „Jako omluvu za ten včerejšek.“

„Borůvkové?“ zeptala se podezřívavě. Přikývl. „Není vůbec pěkný, že mě tak dobře znáš,“ poznamenala. „Odpuštěno.“ Převzala pytlík, jen aby se všechny pohledy přesunuly ze Stilese na ni. Přivinula si sáček k hrudi, když si toho všimla. „Ne. Moje. Nedám!“ vyhrkla a zbaběle se utekla schovat do koupelny i se svou snídaní. Nesla se za ní ozvěna hurónského smíchu.

-----

„Nesnáším tě,“ prohlásila a mračila se ze země na Dereka, který stál nad ní a čekal.

„Je mi známo. Ale nijak ti to nepomůže, dělej,“ popohnal ji rukou a Ida se pokusila o další sérii sklapovaček. Třásla se u toho jako želé. (No co, už byla čtvrtá!)

„Zabij mě jinak, tenhle styl popravy je hrozně na dlouho,“ zaskučela, když sebou praštila o zem.

„Vedeš si dobře,“ poznamenal pobaveně. Pohrdavě se na něj podívala.

„Ne, oni si vedou dobře,“ ukázala unavenou paží na bandu vlkodlaků, kteří vypadali naprosto v pohodě a přitom toho zvládli asi tisíckrát víc než ona. „Já umírám. Což bys měl poznat, už jsi to viděl.“

„To nebylo vtipné,“ zavrčel popuzeně.

„Taky nevtipkuju,“ pronesla vážně. Derek si povzdychl, sehnul se a hodil si ji na rameno. Vyjekla.

„Neblbni, pozvracím ti záda! Borůvkovýma muffinama, což by byla děsná škoda!“

Ignoroval ji a zvedl k větvi, za kterou se měla chytit. Založila si ruce na hrudi a zavrtěla hlavou. „Nechci.“

„Ido,“ zavrčel popuzeně.

„Dereku,“ vrátila mu zamračeně. Zničehonic ji vyhodil do vzduchu a uhnul. Vykřikla a instinktivně se chytila větve. „Dereku! Okamžitě mě sundej! Mám závrať!“ Stačilo, aby se podívala dolů, a bylo jí špatně. Mezi zemí a jejími chodidly byl alespoň metr a půl. „Hale, přísahám, že za tohle zaplatíš!“ vřískala, když se opřel o strom vedle a netečně ji pozoroval.

„Udělej deset shybů a sundám tě,“ pronesl líně.

„Pět,“ smlouvala.

„Deset.“

„Šest.“

„Deset.“

„Myslím, že ti uniká podstata smlouvání. Ty máš jít s číslem dolů,“ zavrčela na něj téměř po jeho. Věnoval jí další netečný pohled. Bylo jasné, že prohrála. „Nesnáším tě,“ řekla mu, než se začala s naříkáním přitahovat. Už u čtvrtého měla pocit, že spadne jako hruška, protože se tam neudrží, natož aby dál cvičila. Zvládla ještě jeden a pak to její ruce vzdaly.

Derek ji chytil do náruče a postavil na zem.

„Sadisto,“ obvinila ho a třela si bolavé ruce. Chtěl jí něco říct, ale vyrušilo je zvonění telefonu. Jejího. Věnovala mu vítězný úsměv, otřela si ruku o kalhoty a zvedla to.

A najednou to bylo všechno pryč. Jako když sfouknou svíčku. Všichni se na ni otočili, když řekla: „Ano, pane, jsem to já.“

Nikdo se ani nehnul. Poslouchali hlas v telefonu, který Ida téměř nedokázala vnímat. Stěží zvládla odpovídat na pokládané otázky, a když to potom típla, nemohla se na ně podívat.

„Musím jít,“ hlesla a vyrazila k východu z parku.

-----

Seděla na posteli v pokoji, který měla u Lydie doma, a zírala do zdi. Už čtvrtou hodinu.

Chtěli, aby se vrátila. Dobře. S tím počítala. Přesto si myslela, že má ještě čas. Neuvědomovala si, že už tu byla téměř dva měsíce.

Nedokázala uvěřit, že už je to tak dlouho. Kdyby všechno kolem Lydie bylo tak, jak mělo, měla by ještě čtyři měsíce času. Takhle jí chtěli přidělit nový úkol.

Jak jen teď nenáviděla svoji ctižádost. Kdyby nechtěla být za každou cenu nejlepší, dokázat, že je skutečný potomek svého rodu, nemusela by se nechat postrkovat, jak se Radě zlíbilo. Takhle neměla na výběr. Neměla smečku, se kterou by se mohla svázat. Tedy měla, ale ta už svázaná byla.

A až se dozví o Cejchu… Složila si hlavu do dlaní.

„Proč jim neřekneš, že mě trénuješ?“ zeptala se jí Lydie, když přišla domů z lesa. „Proč nelžeš?“

„Protože to nejde,“ odpověděla jí Ida. „Kdybys opravdu byla mým učněm, musela bys projít zasvěcovacím rituálem, a o tom by se dozvěděli.“

„Ale kdybys-“

„Tady není žádné ale, Lydie. Jediné, co by mohlo zajistit, že zůstanu, je mít vlastní smečku. A to já neudělám. Nevezmu Deatonovi jeho smečku. Nevezmu mu život, který tu vede.“

„Proč ne?“

Proč ne? Derek Deatona nechce, chce ve své smečce tebe. Co ti brání?

Ta otázka jí vězela v hlavě jako hřeb. Proč ne? Proč by to neudělala? Smečka ji chce. Derek ji chce. Ona je chce. Tak proč to neudělá?

Podívala se do zrcadla na stěně.

…až mě pohltí zoufalství, ztratím svou cestu a zapomenu, že jsem dcerou tvých způsobů. Modlím se, abych si vzpomněla, až se podívám na svůj odraz; abych viděla tebe a mohla nést mé břemeno s vědomím, že ty žiješ ve mně.

Přísahala, že bude věrnou služebnicí Morrigan. Dělá, co musí. Sklopila pohled, protože nebyla schopná se dívat sama sobě do očí.

Nejsi věrná. Nechceš být služebnice. Víš, o co opravdu stojíš…

Začala se pomalu a systematicky věnovat balení svých věcí.

Dobře si všimla, kdy se oknem do jejího pokoje protáhl Derek, jenom nebyla schopná se na něj podívat, a tak ho ignorovala. Opatrně rovnala do krabiček lahvičky a pytlíky s různými rostlinami. Nechal ji to dodělat, než se pokusil o kontakt.

Chtěl ji chytit za paži, ale udělala dva kroky dozadu s očima upřenýma na koberec.

„Nemůžeš to vzdát.“ Říkal to tak naléhavě. Bolela ho taky ta představa, že je od sebe bude dělit oceán? Že o sobě budou vědět každou vteřinu každého dne, ale nebudou spolu? „Musí existovat možnost-“

„Nemusí. Neexistuje.“ Vyděsilo ji, jak prázdně její hlas zní. Jako vykradená hrobka.

„Ido.“

„Odejdi,“ požádala ho. „Prosím.“

„Nemůžu. Ty nemůžeš,“ pronesl s hrdelním zavrčením.

„Jsem jen nástroj. Tady pro mě není využití, posloužím jinde. To jsem si vybrala už před lety, necouvnu od svého závazku jen proto, že to bolí. Oběti mají bolet, od toho jsou to oběti.“

„Já nechci nic obětovat! Mám bolesti po krk,“ prohlásil a chytil ji za ramena. Podívala se na něj, ale snažila se ho nevidět. „Jsi součást mojí smečky. Můžu cítit tlukot tvého srdce ve svém těle. A jako jediné ti věřím, i když si pořád nejsem jistý proč. Jediné!“ zdůraznil. „Nemůžu nechat odejít někoho takového,“ namítl zoufale.

„To nestačí,“ zavrtěla hlavou a shodila jeho ruce. Odstoupil, jako by mu dala facku.

„Nestačí?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Ne jim.“

„A tobě?“

Odhrnula si vlasy z krku a odhalila spáleninu. Tady má odpověď.

„Tak to nevzdávej! Neříkej, že jsme prošli všechny možnosti. Deaton by přece-“

„Deaton nemá jinou smečku a má tu svůj život. Pokud nenajdeš alfu, se kterým by se mohl svázat místo tebe, nemáme o čem mluvit,“ prohlásila tvrdě.

Derek se mračil, ruce zaražené v kapsách kožené bundy. Při pohledu na ni měla obvykle tendence se usmívat, protože jí připomínala filmy s Jamesem Deanem. Dneska ale ne. Tentokrát měla pocit, že jestli odejde, v budoucnu se rozbrečí pokaždé, když někde třeba i jen zahlédne kousek černé kůže.

Její život bude nekonečné slzavé údolí.

„Už jdi. Musím balit.“

Záclony v okně se chvíli třepetaly, než znovu zplihly. Ida pustila to, co zrovna držela, a sesunula se na podlahu vedle postele s hlavou opřenou o kolena.

-----

„Já to nechápu. Neříkej mi, že neexistuje nějaká lež, která by ji z toho dostala?“

Stiles se podíval přes tác s jídlem na Lydii. Ta rozčileně nípala vidličkou do svého těstovinového salátu a vypadala, jako by jí někdo oznámil, že letošní slevové výprodeje zrušili. Stiles by lhal, kdyby tvrdil, že ho to nepřekvapuje. Lydie, která se vážně stará, navíc o někoho, koho zná jen chvíli?

Pff, no jasně. A Santa Claus k nim v pátek zaskočí na rodinou večeři.

Chtěl se zeptat, proč jí to tak trhá žíly, ale místo toho řekl: „Musí vědět sama nejlíp, co by ji z toho dostalo. Když říká, že nic, tak nejspíš nic.“

Lydie po něm vrhla pohled, který ho donutil stáhnout všechny končetiny blíž k tělu, kdyby mu snad nějakou chtěla urvat a umlátit ho s ní.

„Fajn. Tak co chceš dělat?“ Hodil si do pusy hranolku s vyzývavým pohledem.

Lydie ho chvíli pozorovala a pak pokrčila rameny. „Můžeme zkusit hrát na city.“

„Prosím?“

„Nechce se jí pryč. Očividně,“ zakroutila na něj očima. „Když trochu přitvrdíme, mohl by se ten její smysl pro povinost zlomit, ne?“

„A jak si to představuješ? Podle mě její náklonost k nám, potažmo k tobě, trochu přeceňuješ.“

Trhnul sebou, když ho kopla. „Promiň,“ pronesla s umělým úsměvem. Zamručel. „A já tu nemluvím o nás. Nebo sis toho nevšimnul?“

„Čeho?“

„Smečka. Ne ten paskvil, co jí říka smečka McCall. Myslím Derekovu. On a všechny jeho bety se kolem ní motají jako omámené včely.“

Stiles se napřímil. „Myslíš, že je nějak omámila? Přemýšlel jsem nad tím, proč by jí Derek tak věřil-“

„Nebuď idiot. Nikdo z nich se nechová omámeně. Je v tom něco jiného.“

„Jako?

„Myslím, že Ida patří do smečky. Nevím, jak nebo kdy se to stalo, ale podle mě se to stát muselo. Jak jinak by ji tak přirozeně a rychle přijali?“

Stiles se zarazil s flaškou vody na půl cesty k puse. Ida je ve smečce? Ale vždyť-

„Ale vždyť jejich emisar je Deaton.“

„Není jejich emisar. Je lidská beta,“ prohlásila Lydie se spokojeným úsměvem. „Není vlkodlak, takže jí Derek nemůže jako alfa udržet na místě, ale smečka má silná emocionální pouta.“

„Lidská beta? To- To vlastně dává docela smysl,“ zamumlal nakonec neochotně. Lydie pohodila hlavou v samolibém gestu. „Takže ty v podstatě navrhuješ…“

„Emocionální vydírání, ano. Při aplikaci dostatečného tlaku se dřív nebo později zlomí.“

Stiles si odfrknul. „V tomhle případě by dřív bylo rozhodně lepší než pozdějc.“

Lydie kývla. „Měl bys to zkusit nadhodit Derekovi.“

Málem se udusil, když mu význam její věty doputoval do správné oblasti mozku. Derekovi? On? „Proč já?!“

„Protože z nás dvou, komu bude spíš věřit? Tomu, kdo ho omámil a využil k magickému rituálu, nebo tomu, kdo mu zachránil život? Několikrát?“

„Občas tě vážně nesnáším.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 11.: