OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Agentura na společníky - 27. kapitola

02.05.2014 (08:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 11× • zobrazeno 3249×

Ples - I. část

Pohled Hermiony Grangerové

Náměstí v Prasinkách bylo nádherně zasněžené. Draco mi po výstupu z krbu opět nabídl rámě a já je vděčně přijala. Naše kroky ke kočárům, které nás měly dovézt na hrad, tlumila vrstva čerstvě napadaného sněhu, který se stále jemně snášel k zemi. Před námi jsem zaregistrovala malý hlouček lidí.

„Draco, počkej,“ oslovila jsem ho a zároveň se zastavila, čímž jsem ho donutila taktéž zastavit. Draco se na mě podíval s otazníky v očích.

„Děje se něco?“ zeptal se lehce podrážděně. Tušila jsem, že jeho podrážděnost pramení z nervozity z následující akce.

„Ne. Jen…“ nedokázala jsem najít správná slova, abych mu řekla všechno, co jsem říct chtěla. Draco se na mě tázavě podíval a já věděla, že bych mu měla hodně rychle něco říct. „Hezky se bav!“ Hezky se bav? To myslíš vážně? Proč jsi mu prostě neřekla, že chceš, aby si to užil, ale s tebou? bombardovalo mě moje tiché já otázkami, na které jsem nedokázala odpovědět sama sobě.

„Fajn, takže můžeme zase jít,“ řekl lehce autoritativně, a jak jsem do něj byla zavěšená, lehce mě zatáhl, abychom se hnuli z místa.

Na nádraží v Prasinkách se pomalu začali scházet pozvaní bývalí studenti Bradavické školy čar a kouzel. Z našeho ročníku jsem zatím nikoho nezahlédla, ale musela jsem taky uvažovat, kolik jich asi přijde, když hodně jich bylo pobito nebo nějak zmrzačeno při obraně hradu. Pomalu začaly přijíždět první kočáry tažené testrály. Ach, jak jsem byla dříve naivní, že je nic netáhne, pomyslela jsem si. S respektem jsem se podívala na jednoho z testrálů. Draco koukal stejným směrem, ale nedokázala jsem určit, jestli je vidí nebo ne.

Draco mi galantně pomohl do jednoho kočáru, za což jsem mu byla vděčná, protože schůdky byly pořádně namrzlé. K nám si přisedlo ještě několik lidí, avšak ani jednoho z nich jsem neznala. Cesta na hrad trvala asi dvacet minut a pro naši dvojici proběhla naprosto v tichosti. Draco vypadal, že je pohroužený do vlastních myšlenek, a já ho nechtěla rušit.

Na bradavickém nádvoří se kočár otočil směrem, ze kterého přijel, a my vystoupili. Počkala jsem, až kočár odjede a až lidé zajdou do hradu, poté jsem se pomalu otočila kolem vlastní osy. Hrad byl zrekonstruovaný a blížil se podobě původního hradu, ale nebylo to ono. Nejspíš jsem si snažila Bradavice idealizovat jako místo, kde mi bylo vždycky hezky. Draco na mě celou tu dobu koukal a neřekl jedno jediné slovo. Nakonec ke mně přistoupil, položil mi dlaně na ramena a lehce mi po nich přejel, jako by mě chtěl zahřát.

„Měli bychom jít. Venku je zima,“ poznamenal a začal mě tlačit do vstupních dveří. Chtěla jsem mu oponovat, chtěla jsem mu říct, že mi to nevadí, že tu chci ještě chvíli zůstat, ale věděla jsem, že to není dobrý nápad. Vracelo se mi až moc krásných vzpomínek, které však byly zároveň i bolestivé.

Vstupní hala byla vánočně vyzdobena – přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Bylo úžasné znovu to vidět. Draco se začal po něčem rozhlížet, ale nejspíš nenašel, co hledal, protože si mrzutě přešlápnul z nohy na nohu. Najednou se kolem mihnul jeden z bradavických domácích skřítků.

„Skřítku, vymysleli tu něco jako šatnu?“ zavolal Draco na skřítka. Ten sebou polekaně trhnul a podíval se naším směrem. Mě obdařil milým úsměvem, ale na Draca se podíval s bázní v očích. Okamžitě jsem si vzpomněla na Dobbyho, který se na mě usmíval úplně stejně.

„Támhle v těch dveřích, pane Malfoyi,“ ukázal skřítek na dveře nad schody. Byla to ta místnost, kam nás jako nezařazené zavedla profesorka McGonagallová předtím, než jsme mohli vstoupit do Velké síně. Skřítek nečekal, jestli mu Draco odpoví, a za hlasitého pleskání bosých nohou odcupital za svým původním posláním.

Draco se na mě spokojeně otočil a beze slova vykročil po schodech nahoru. Lehce neochotně jsem ho následovala, protože jsem do něj byla stále zavěšená. Došli jsme do místnosti, kam nás poslal skřítek. Tuhle místnost jsem si pamatovala menší, ale nejspíš to byla jenom mylná vzpomínka. Teď v ní hlavně nebylo tolik lidí jako minule a byla vybavena věšáky na kabáty. Draco se okamžitě zbavil svého. Já začala pomalu rozepínat knoflíky a následně ho stahovat z ramen, ale to už byl Draco bez pláště a chytal ten můj. Nechala jsem ho, aby mi plášť pověsil, a zatím jsem se rozhlížela po místnosti, protože jsem tu byla pouze jednou. Pohledem jsem opsala kruh a zastavila se pohledem na Dracovi, který si mě se zájmem prohlížel. Jakmile si uvědomil, že ho sleduju, veškerý zájem zmizel a zbyl tu jen dokonale vyrovnaný obličej. Potěšilo mě to, ale zároveň jsem byla zklamaná, že ten pohled zmizel.

„Půjdeme?“ zeptal se Draco a znovu mi nabídl rámě. S milým úsměvem jsem jej přijala a nechala se odvést do Velké síně. Velká síň byla nádherně vyzdobena. Připomínalo mi to výzdobu z vánočního plesu při Turnaji tří kouzelníků, ale stejně to bylo něčím originálním. Nebo jsem to jenom jinak chápala a měla jiný doprovod. Doprovod, který jsem si dobrovolně nedobrovolně vybrala.

„Hermiono?“ ozval se za námi známý hlas a oba jsme se otočili. Jak jsme se otočila, vyklouzla jsem z Dracova rámě. Za námi stála profesorka McGonagallová. Na tváři jí přibylo několik vrásek, ale jinak byla úplně stejná.

„Minervo,“ odpověděla jsem s upřímným úsměvem. McGovagallová se zarazila při pohledu na můj doprovod, ale nedala znát žádné emoce. Jen lehce nadzdvihla pravé obočí, ale hned je zase dala dolů.

„Jsem ráda, že jsi konečně přišla! Doufám, že s tvým galantním doprovodem přijmete místo u čestného stolu,“ řekla s milým úsměvem. Já se zarazila a koutkem oka se podívala na Draca, jehož svaly se okamžitě napjaly. „Omluvte mě, prosím, musím si něco zařídit,“ řekla po krátké chvilince, když viděla naše výrazy. Zamávala na někoho, kdo na ni nejspíš volal, usmála se na nás a odešla. Draco se na mě v tu chvíli podíval způsobem, že by snad byl schopen mě i zaškrtit.

„Čestné místo přede všemi? O tom ses mi jaksi zapomněla zmínit,“ prohlásil. Podívala jsem se na něj. Neřekla bych, že se přímo zlobil, ale jistý vztek tam byl.

„O tom se mi zapomněla zmínit McGonagallová v pozvánce,“ oponovala jsem mu. „Ale pokud tam nechceš, tak si najdi místo někde tady dole. Pochopím to.“ Věděla jsem, že ho nemůžu do ničeho nutit. A už vůbec ne do tohohle.

Dívala jsem se na něj s prosebným pohledem, aby mě v tom nenechával samotnou. Tušila jsem, že jako Malfoy by mě v tom nejraději nechal a ještě by se mi smál, ale tohle byl nový Draco a s tím se musí počítat. Přešel ke mně, pohladil mě po rameni a řekl: „Dobře. Ale jen pro to, abych naštval všechny ostatní!“

Vděčně jsem se na něj usmála, ale v duchu jsem si myslela něco ve stylu, že to je prostě Malfoy a ten nemůže říct, že to pro mě prostě udělá. Ne, to bych nejspíš chtěla moc, ale na druhou stranu i tohle je úspěch.

Pomalu jsem došla na vyvýšené pódium, kde byly připraveny stoly s čestnými místy. Místo pro mě a můj doprovod bylo uprostřed, další dvě byla po stranách, takže jsem musela sedět mezi Harrym a Ronem. Povzdechla jsem si a zadoufala, že by třeba Ron nemusel dorazit. Položila jsem si kabelku na stůl a vzala do ruky cedulku, na které bylo okrasně napsané: Hermiona Grangerová a doprovod. Posměšně jsem si odfrkla a položila cedulku zase na stůl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tu nejsem sama. Draco mě celou tu dobu pečlivě sledoval a já si ze všeho nejvíc přála být chvíli sama.

„Omluvíš mě na moment?“ zamumlala jsem, nečekala na jeho reakci a okamžitě se vydala k dívčím toaletám na konci chodby. Na někoho by to určitě působilo, jako bych se chtěla vybrečet, ale nebylo to tak. Chtěla jsem jen na chvíli utéct od reality a pročistit si hlavu…

&&&

Pohled Draca Malfoye

Měl jsem vztek. Nejenže jsem se přinutil jít na tenhle blbý ples, ale ještě ke všemu budu muset sedět na tomhle zpropadeném místě, kde na mě každý uvidí. Ne že bych nechtěl být viděn s Hermionou, to samozřejmě ano, ale tahle čestná místa byla moc.

S nechutí jsem se podíval po dalších dvou cedulkách a myslel si, že mě odvezou – budu sedět na čestných místech mezi Potterem a Weasleyem! Snad nechceš utéct? Víš, co jsi jí slíbil, zašeptal jeden tichý hlásek v mé hlavě. Ano, chtěl jsem utéct. Moc jsem si přál otočit se na patě a prostě zmizet, jako bych tu nikdy nebyl, ale nemohl jsem. Chtěl jsem Hermioně dokázat, že jsem se změnil a tohle byla dokonalá příležitost. Musel jsem ji využít! Z přemýšlení mě vytrhl zvuk kroků, které se blížily. Doufal jsem, že se vrací Hermiona, ale mýlil jsem se. Pomalým krokem pána harému se blížil Weasley a jeho dvě konkubíny.

„Malfoyi,“ prohodil arogantně, když mě zpozoroval. On nevypadal nadšeně, ale jeho dámy vypadaly, že by nejraději opustily harém, kdybych jim ukázal, že mám zájem.

„Weasleyi,“ odpověděl jsem vyrovnaně. Napřímil jsem se a nasadil vysoce kultivovanou masku.

„Tohle jsou čestná místa. Ty patříš tam,“ řekl a pohodil hlavou ke stolkům rozmístěným kolem tanečního parketu. „S dovolením, vzal bych si jednu židli,“ pokračoval a sahal po židli, za kterou jsem stál. Díval jsem se na něj, jestli to myslí vážně. Ani neví, jestli tu Hermiona je, natož jestli má doprovod, ale nárokuje si jednu z jejích židlí, protože jedna z nich prostě nebude sedět dole mezi normálními hosty. Postavil jsem se blíž k židli a chytil její opěradlo.

„Tohle je moje židle,“ oznámil jsem mu. „Být tebou, tak si rychle vyberu, kterou posadím dolu. Přeci je nenecháš dlouho stát,“ řekl jsem provokativně. Weasley okamžitě zrudnul a zájem ze strany jeho konkubín byl taky pryč. Ty spíš hleděly chlácholit jeho zraněné ego.

„Od kdy sedíš zrovna ty na čestných místech, Malfoyi?“ zeptal se udiveně a přitom naštvaně. Věděl jsem, že by mě nejraději rozkouskoval, ale měl smůlu. Nadechoval jsem se, že mu odpovím, ale ona mě předběhla.

„Od té doby, kdy je tu jako můj doprovod,“ odpověděla přicházející Hermiona. Postavila se po mém boku a ještě mi položila ruku na rameno, aby zdůraznila, že jsem tu teď já, že už po něm netruchlí. Weasley zrudnul ještě víc. Několikrát se nadechnul, už to vždycky vypadalo, že něco řekne, ale nakonec jen tiše zavřel pusu.

„No, tak si to s ním užij,“ uzavřel opovržlivě, chytil dvojčata za pas a odvedl je k nejbližšímu stolku, kam se usadili všichni tři.

Jakmile zmizel, Hermiona mě okamžitě pustila a usadila se na židli. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to všechno byla jenom póza. Ruce měla sklesle složené v klíně. Tiše jsem ji sledoval. Připadala mi strašně zranitelná. Dřív by mě těšilo vidět ji v takovémhle stavu – smutnou, skleslou, zlomenou, ale dnes? Připadal jsem si jako ten největší ubožák, který jí neumí pomoci. Bez jakéhokoli přemýšlení jsem si před ni sedl do dřepu a vzal ji něžně za ruce. Lehce vyplašeně se na mě podívala, jako bych ji vytrhnul z tichého bloudění myšlenkami. Hledala nějakou reakci v mém obličeji, tak jsem se na ni povzbudivě usmál.

„Hermiono, nech ho plavat. Jsi nádherná a každý muž v místnosti by si přál, abys byla jeho,“ začal jsem k ní tiše promlouvat, ale zarazil jsem se, protože jsem si uvědomil, jak moc pravdivé to je. A popravdě, nebyl jsem z toho nijak nadšený. Hermiona se teď na mě dívala podezíravě a nechápavě.

„Draco, domluvili jsme se, že si nebudeme na nic hrát,“ pronesla prosebně a v koutku oka se jí objevila malá slza. „Tohle mě zraňuje, protože vím, že to není pravda,“ dodala a podívala se rychle jinam. Prstem jsem ji donutil, aby se na mě podívala.

„Slíbili a já svůj slib plním, ale pokud chceš, abych ti řekl, že vypadáš jako v pytli od brambor, tak budiž – vypadáš jako v pytli od brambor a jsi naprosto antisexy,“ řekl jsem klidným hlasem. Pokoušel jsem se o klidnou tvář, ale koutky mi stejně lehce zacukaly. Hermiona se dala do smíchu. Palcem jsem setřel slzu, která jí spadla z oka na tvář.

Zaslechl jsem kroky, které se blížily k našemu místu, tak jsem se rychle narovnal a spatřil Pottera a Weasleyho sestru, jak stojí těsně za Hermioninou židlí. Potter si mě jen změřil pohledem, ale jeho manželka mi věnovala podezíravý pohled a pátravě zkoumala neprve Hermionu a pak mě.

„Harry, Ginny! Ráda vás vidím,“ rozzářila se Hermiona, když je viděla. Okamžitě vyskočila ze židle a objala mladou Potterovou, která byla ze všeho v takovém šoku, že v první chvíli nevěděla, jak má zareagovat. Mezitím přišla na podium McGonagallová a několikrát tleskla do dlaní.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás všechny poprosila, abyste se posadili. Chtěla bych vás všechny na dnešním plese přivítat a pronést pár slov na začátek,“ pronesla McGonagallová a ve Velké síni se rozhostilo naprosté ticho…

Děkuji za komentáře, které jsem našla u minulé kapitolky. Jsem ráda, že se vám líbila. Doufám, že jste si užili i tento díl a necháte mi tu zase nějaké. Zároveň bych chtěla poděkovat všem, kteří pro mě hlasovili v anketě o Nej povídku dubna, protože díky vašim hlasům jsem se dostala na 3. místo. Ještě jednou děkuji.

Vaše Ali =)

P.S.: Na další kapitole se pilně pracuje. Možná bych ji mohla do konce týdne i dopsat, ale nic vám neslibuji.

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 27. kapitola: